USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. B., narozeného XY, bytem v XY, b) R. B., narozeného XY, bytem v XY, c) T. R., narozené XY, bytem ve XY, všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 33/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 2021, č. j. 25 Co 107/2021-962, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 13.663,32 Kč k rukám jejich zástupkyně, JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 12 C 33/2020-628, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2021, č. j. 12 C 33/2020-634, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Konstatoval, že vydáním předmětných pozemků byl uspokojen nárok žalobců ve výši 86.504,20 Kč, a to u žalobce a) v rozsahu ideální ? a u ostatních žalobců v rozsahu ideální ? (výrok II.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 189.457,- Kč (výrok III.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou náklady řízení státu ve výši 3.762,- Kč (výrok IV.).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 25 Co 107/2021-962, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího soudu ve výši 20.740,- Kč pro žalobce a) a ve výši 10.370,- Kč pro každého z ostatních žalobců (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou právními nástupci osoby oprávněné (§ 4 zákona o půdě), která restituční nárok u povinné osoby řádně a včas uplatnila, a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože soudy nižších stupňů shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i svévolným pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění jejich restitučního nároku žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované - jako stavební, jelikož byly vykoupeny státem za účelem výstavby činžovních domů v blocích uzavřených i otevřených, rodinných domů v zahradách, továrních a skladišťních bloků a hřišť a k realizaci této stavby skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku Prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., zpracovaného na žádost žalobců svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobci vybraných náhradních pozemků oceněných znalcem Jaroslavem Truhlářem na částku 86.504,20 Kč.
4. Odvolací soud v jednotlivostech - v reakci na odvolací námitky žalované, jimiž argumentovala proti správnosti závěru o jejím liknavém a svévolném postupu, respektive Pozemkového fondu ČR, vůči oprávněným osobám - vysvětlil, že restituční proces byl zahájen již v roce 1992, kdy oprávněné osoby (jednalo se celkem o 18 spoluvlastníků) uplatnili nárok podle zákona o půdě u právního předchůdce žalované. Žalobce a) a právní předchůdci žalobců b) a c) se spolu s dalšími oprávněnými osobami zúčastnili šesti veřejných nabídek, což prokazuje jejich dostatečnou aktivitu. Pokud pak žalovaná neakceptovala žádost žalobců z roku 2019 o přecenění restitučního nároku, jehož hodnota podstatně i podle znaleckého posudku vypracovaného následně na žádost žalované znalcem Ing. Pavlem Pelcem přesahovala dosud uspokojený nárok ve výši 129.940,57 Kč, a z tohoto důvodu odmítla přihlášku žalobců do dalších dvou veřejných nabídek, došlo tímto svévolným postupem k razantnímu prodlení při vyřizování restitučního nároku.
5. Odvolací soud dále s odkazem na jím specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shodně se soudem prvního stupně označil za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla ve vztahu k nároku na vydání náhradních pozemků. Připomněl, že tento nárok se sice promlčuje, nicméně s ohledem na jeho restituční povahu a nezbytné spolupůsobení dlužníka při jeho uspokojení, může promlčecí doba začít plynout nejdříve od okamžiku, kdy povinná osoba sdělí osobě oprávněné, že nehodlá plnit, respektive při poskytnutí částečného plnění, že již více plněno nebude.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze proti výroku I.) podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), přípustné pro řešení dvou právních otázek, které měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Žalovaná namítá, že nemá – na rozdíl od závěrů soudů nižších stupňů – za splněné podmínky pro výjimečný postup při uspokojování nároku na vydání náhradních pozemků oprávněné osobě prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby, jak jsou ukotveny v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015 (tato rozhodnutí jsou, shodně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz); z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29 (tyto nálezy jsou, shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz].
Po připomenutí konkrétních okolností případu dovozuje absenci liknavého a svévolného přístupu povinné osoby a naopak nedostatek aktivního přístupu oprávněných osob při uspokojování restitučních nároků. Vysvětluje, že restituční nárok žalobců, respektive právních předchůdců žalobců b) a c), byl zcela uspokojen v letech 2006 až 2012, vydáním náhradních pozemků poté, kdy se oprávněné osoby zúčastnily celkem šesti veřejných nabídek. Dovolatelka a ani žalobci až do roku 2019 neměli žádné pochybnosti o tom, že restituční nárok byl správně vyčíslen a také zcela uspokojen.
V tomto směru až do roku 2019 žalobci žádné další nároky nevznášeli a na téma přecenění restitučního nároku s žalovanou ani nekomunikovali. Žalobci předložený posudek znalkyně Prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., nemohl být žalovanou jako věcně nesprávný akceptován, o čemž svědčí i znalecký posudek, jehož vypracování si žalovaná následně vyžádala u znalce Ing. Pavla Pelce. Tento posudek oceňuje restituční nárok žalobců (hodnotu nevydaných pozemků) ve čtvrtinové výši oproti posudku předloženého žalobci.
Dovolatelka má za to, že žalobci po uspokojení restitučního nároku v roce 2012 již zůstali po dobu dalších sedmi let zcela pasivní, čím je vyloučeno splnění podmínky aktivního přístupu a vynaložení dostatečného úsilí k uspokojení restitučního nároku.
8. Žalovaná rovněž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení, kterou uplatnila proti dodatečně vznesenému restitučnímu nároku žalobci. Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu (dovolatelka odkázala na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, a nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1539/18, jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1467/2012, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2695/2013). Vysvětluje, že po uspokojení restitučního nároku žalobce a) a právních předchůdců žalobců b) a c) v roce 2012 nelze zaregistrovat žádnou aktivitu žalované, jíž by si žalobci mohli vyložit jako vážně míněný příslib povinné osoby podložený jejím reálným jednáním, které by směřovalo k dalšímu uspokojení restitučního nároku. Žalovaná a rovněž žalobci považovali restituční nárok za vypořádaný již v roce 2012 a poskytnuté plnění za konečné. Pokud byla poslední smlouva o převodu náhradních pozemků uzavřena v roce 2012, pak nejpozději ke konci roku 2015 uplynula promlčecí doba k uplatnění dalších nároků. Žaloba však byla podána až dne 12. 2. 2020. Se zřetelem k těmto okolnostem pak nelze námitku postihující zjevně promlčený nárok považovat za rozpornou s dobrými mravy.
9. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalobci ve vyjádření k dovolání po zevrubné rekapitulaci dosavadního průběhu uspokojování jejich restitučních nároků nesouhlasí s názorem žalované, že nepostupovali dostatečně aktivně. Připomínají nejen účast ve veřejných nabídkách do roku 2012, jež vyústily v částečné uspokojení jejich restitučních nároků vydáním náhradních pozemků, ale i přihlášky do veřejných nabídek po novém ocenění nároků. Vysvětlují, že žalovaná po přecenění nároků přihlášky žalobců odmítla s odůvodněním o jejich nedostatečné výši vycházejíc z odmítavého postoje k závěrům znaleckého posudku Prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D. Poukazují přitom na skutečnost, že i podle znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce, jehož vypracování si vyžádala žalovaná, činí hodnota nevydaných pozemků více než osminásobek původně vyčíslené hodnoty. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu specifikovanou ve vyjádření žalobci dovozují svévolný přístup žalované k plnění jejích zákonných povinností spočívající v nedůvodném vyloučení žalobců z veřejných nabídek pro nesouhlas s přeceněním restitučního nároku. Upozorňují rovněž na argumentaci Nejvyššího soudu uplatněnou v usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, ve věci další oprávněné osoby (jednoho z osmnácti spoluvlastníků nevydaných pozemků, K. P.). Žalobci nepřisvědčují ani důvodnosti dovolací argumentace cílící na správnost závěrů soudů nižších stupňů o nesouladu námitky promlčení vznesené žalovanou s korektivem dobrých mravů. S odkazem na specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z nichž stručně citují, vyjadřují přesvědčení, že odvolací soud se přijetím závěru o neopodstatněnosti námitky promlčení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání není pro žádnou ze dvou dovolatelkou vymezených právních otázek přípustné, neboť odvolací soud se při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Ani jednu z předestřených otázek hmotného práva (posouzení liknavého a svévolného přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob v individuálních skutkových poměrech věci a souladu námitky promlčení nároku na vydání náhradních pozemků vznesené povinnou osobou s korektivem dobrých mravů) není důvodu od ukotvených judikatorních závěrů posoudit odchylně. Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalované předesílá, že v podstatných prvcích skutkového stavu obdobnou věcí (a na něj navazujícím právním posouzením sporu) se z podnětu dovolání žalované již dříve zabýval v usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, a v usnesení ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2957/2021. Nemohlo být proto se zřetelem k principu vyjádřenému v ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), důvodně očekáváno, že přítomná právní věc bude dovolacím soudem rozhodnuta jinak.
14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
16. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že v rozsahu evidované výše restitučního nároku se žalobci (resp. jejich právní předchůdci) až do roku 2012 účastnili veřejných nabídek náhradních pozemků a později sami aktivně usilovali o přecenění svého restitučního nároku, k čemuž opatřila i potřebné podklady, včetně znaleckého posudku.
Žalovaná pak jejich požadavku nevyhověla, setrvávajíc i nadále na jí provedené kvantifikaci nároku, čímž výrazným způsobem ztěžuje (ztěžovala) uspokojení restitučního nároku formou účasti žalobců ve veřejných nabídkách. Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobců a jejich právních předchůdců zůstává po dobu třiceti let neuspokojen. Lpění žalované na zřejmě nesprávném ocenění nevydaných pozemků je přitom spojeno s nesprávným náhledem povinné osoby na potřebu nevydané pozemky ocenit jako nestavební, kterýžto nebyl zcela reflektován ani znalcem Ing.
Pavlem Pelcem, jenž vypracoval oponentní znalecký posudek k posudku znalkyně Prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D. vyžádaného žalobci (k problematice ocenění nevydaných pozemků jako stavebních blíže srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021).
18. Závěry odvolacího soudu se nijak neodchylují od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 822/2021), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom buď jednalo o situaci s poměry projednávané věci srovnatelné, v nichž liknavý a svévolný přístup povinné osoby byl založen (jako v projednávané věci) jednak na zdlouhavém procesu uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby a dále na ztěžování postupu při uspokojování restitučního nároku lpěním povinné osoby na zásadně nesprávném ocenění nevydaných pozemků (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015), anebo o případ odlišný, kdy povinná osoba ani přes aktivní přístup osoby oprávněné nenabízela (i se zřetelem k hodnotě neuspokojeného nároků oprávněných osob) náhradní pozemky patřičných kvalitativních a kvantitativních parametrů, a neumožňovala tak uspokojení nároků oprávněných osob v přiměřené lhůtě zásadně předpokládaným postupem (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). V rozsudku ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, řešil Nejvyšší soud důvodnost restituční žaloby v závislosti na výběru náhradních pozemků, jejichž vydáním oprávněným osobám by došlo k přečerpání nároku. Situace posuzovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, pak navíc nepřisvědčuje důvodnosti argumentace žalované vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud k dovolání oprávněné osoby v odkazované věci ve světle individuálně daných okolností případu konstatoval neúplnost závěru odvolacího soudu o absenci liknavého, svévolného a diskriminačního přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku osoby oprávněné.
V dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, byla dovolacím soudem posuzována situace, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek – na rozdíl od žalobců - nezúčastnila a ani jinak neusilovala o saturaci restitučního nároku. Nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, pak ve svých normativních částech formulují obecné předpoklady, při jejichž splnění se může oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku, aniž by ovšem mohly reflektovat individuálně dané okolnosti posuzované věci, jež jsou s okolnostmi relevantními ve věci odkazované nesrovnatelné.
19. Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srovnej též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srovnej opět rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016).
20. V poměrech restitučních věcí je nutno zabývat se i tou otázkou, zda vznesením námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněného povinnou osobou nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009).
21. V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, dále Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (viz § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive § 611 o. z.); k uvedenému dále srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019).
22. Nepovažovaly-li soudy nižších stupňů žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku žalobců na vydání náhradních pozemků za důvodnou (pro rozpor s dobrými mravy) v situaci, kdy jejich nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou, jež setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků, nikterak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily. Dále ostatně nelze přehlédnout, že dovolatelka konstruuje počátek běhu promlčecí doby od okamžiku, kdy byl uspokojen nesprávně oceněný restituční nárok vydáním náhradních pozemků v roce 2012, a má (nepřiléhavě) za to, že žádost o přecenění nároku z roku 2019 je jakýmsi opožděně uplatněným nárokem na vydání dalších náhradních pozemků.
23. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 13.663,32 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu snížené mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování tří osob ve výši 10.992,- Kč (tarifní hodnotu předmětu řízení představuje znalecky zjištěná cena vydaných náhradních pozemků ve výši 86.504,20 Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.371,32 Kč.
25. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobců, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu