28 Cdo 2871/2025-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) D. P., b) V. P., obou zastoupených JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, proti žalované SMART for Life s. r. o. se sídlem v Dětmarovicích 1153, IČO: 25386506, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné, Stavbařů 2202/34, o zaplacení částky 37 901,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 161/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2025, č. j. 11 Co 49/2025-51, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 5 166 Kč k rukám jejich zástupkyně, JUDr. Růženy Vojtové, advokátky se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Karviné (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 24 C 161/2023-31, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2024, č. j. 24 C 161/2023-33, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 37 901,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 901,50 Kč od 4. 5. 2023 do zaplacení (výrok I), a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobcům k rukám jejich zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 26 976 Kč (výrok II).
2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobci uplatněném nároku na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla (rodinného domu). Žalovaná jako zhotovitel se zavázala dokončit a předat dílo žalobcům coby objednatelům nejpozději do 30. 11. 2022. Cena díla byla sjednána na částku 4 459 000 Kč a podle bodu 6.2 smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 22. 6. 2021 (dále jen „smlouva o dílo“) bylo možné ji změnit pouze písemnou dohodou obou smluvních stran. V případě, že zhotovitel objednatele písemně na nárust cen na vstupu a s tím spojenou nutnost navýšení ceny díla upozornil ve lhůtě pěti pracovních dnů a objednatel se ve stanovené lhůtě nevyjádřil a neodsouhlasil, že o takto důvodně předpokládaný nárůst bude cena díla navýšena, byl zhotovitel s písemným souhlasem objednatele oprávněn přerušit realizaci díla až do okamžiku sjednání dodatku ke smlouvě o dílo upravujícího navýšení ceny díla. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná dílo nedokončila a ve sjednané lhůtě do 30. 11. 2022 žalobcům dílo nepředala; současně neprokázala, že by žalobcům doručila odůvodněné navýšení ceny díla. Po právní stránce proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobcům podle § 2048 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,02 % denně z ceny díla bez DPH od 1. 12. 2022 do 19. 1. 2023 v kapitalizované výši 37 901,50 Kč včetně příslušenství.
3. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 11 Co 49-2025-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 5 166 Kč (výrok II).
4. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že soud prvního stupně sice provedl důkaz smlouvou o dílo, nezabýval se však výkladem zejména bodu 6.2 smlouvy o dílo. Dospěl k závěru, že smluvní strany chápaly dotčené ujednání tak, jak je vyjádřeno v jeho písemné formě a jejich úmysl byl proto ve shodě s jejich písemným projevem. Ačkoliv mezi účastníky probíhala emailová komunikace a na nástěnce bylo žalovanou prezentováno zvýšení ceny díla, žalovaná ve smyslu bodu 6.2 smlouvy o dílo řádně v písemné formě neuvedla, o jakou částku se cena díla skutečně zvýší. Žalované proto nesvědčilo právo přerušit práce na realizaci díla. V důsledku uvedeného proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná dílo ve sjednaném termínu do 30. 11. 2022 nedokončila a nepředala a vůči žalobcům ji proto vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 37 901,50 Kč s příslušenstvím.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena. Klade dovolacímu soudu otázku, zda splnila podmínky podle bodu 6.2 smlouvy o dílo a svědčilo jí tak právo přerušit realizaci díla. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého v rámci písemné komunikace mezi účastníky dostatečně neuvedla, o kolik se měla cena díla zvýšit. Má naopak za to, že pro naplnění jejího práva přerušit dílo bylo nutné upozornit žalobce na navýšení ceny díla písemnou formou. Žalovaná upozornila žalobce na navýšení cen na vstupu na osobním jednání dne 24. 8. 2022, písemně pak s žalobci opakovaně komunikovala, jak ostatně zjistil i odvolací soud. Skutečnost, že dovolatelka uvedla několik částek, o které se měla cena díla zvýšit, bylo pouze důsledkem snahy o kompromis mezi účastníky. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobci se k dovolání vyjádřili nesouhlasně a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalované veškeré náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 238 odst. 1 a § 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
9. Hodnotový census 50 000 Kč podávající se z právě citovaného ustanovení sev poměrech projednávané věci neuplatní, neboť v právním poměru založeném smlouvou o dílo uzavřenou dne 22. 6. 2021 vystupovali žalobci jako spotřebitelé (viz § 419 o. z.) a žalovaná (dovolatelka) jako podnikatel (viz § 420 odst. 1 o. z.), tedy jako smluvní strany spotřebitelské smlouvy. Objektivní přípustnosti dovolání pro absenci výluky plynoucí z ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež je dána postavením žalobců a žalované, tak lze přisvědčit.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
13. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
14. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Dovolatel je přitom povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
15. V projednávané věci dovolatelka v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V úvodu dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Právní otázka tak, jak ji dovolatelka formuluje, tedy „zda dovolatelka splnila podmínky dle článku IV. odst. 6.2. smlouvy o dílo ze dne 22. 6. 2021 a svědčí jí tak právo přerušit realizaci díla“, však není vyjádřením žádné obecnější či zobecnitelné právní otázky, ať už hmotného či procesního práva. Z položené otázky naopak plyne, že se připíná k individuálním poměrům souzené věci a její právní posouzení závisí výlučně na obsahu a výkladu jedinečného smluvního ujednání. Dovolatelka sice v odůvodnění dovolání uvádí důvody, pro které má za to, že žalobcům řádně sdělila a odůvodnila navýšení ceny díla a svědčilo jí proto právo přerušit provádění díla. Její argumentace však představuje pouhou polemiku s právním posouzením ze strany nalézacího, respektive, odvolacího, soudu, která nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 237 o. s. ř.). Přezkum dovolání požadujícího odpověď dovolacího soudu na dosud (v jeho rozhodovací praxi) neřešenou otázku nemůže spočívat v tom, že dovolací soud z předloženého dovolání obsahujícího převážně toliko polemiku se zjištěným skutkovým stavem věci případně dovozoval právní otázky obecnějšího charakteru, které by snad mohly přípustnost dovolání založit. Takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení.
16. Vytýká-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými námitkami zpochybňuje právě závěry skutkové. Jakkoli tedy dovolatelka brojí proti úsudku soudů nižších stupňů o tom, že v rámci písemné (i osobní) komunikace mezi účastníky žalobcům řádně sdělila, o kolik se má zvýšit cena díla, polemizuje zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Sluší se připomenout, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž ani k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Dospěl-li v projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě komplexního posouzení v řízení předestřených skutečností ke zjištění, že ze strany žalované nedošlo k naplnění smluvního ujednání v tom smyslu, že by žalobcům řádně v písemné formě sdělila, o jakou konkrétní částku se má cena díla zvýšit, nejde o závěr okolnostem nikterak nepřiměřený. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Jelikož skutkové námitky nenaplňují jediný možný zákonný důvod dovolání, jímž je nesprávné právní posouzení věci, nelze jejich prostřednictvím řádně vymezit ani některý z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť přípustnost dovolání může být založena na řešení otázky právní, nikoliv skutkové.
18. V poměrech projednávané věci by z hlediska identifikace uplatnění zákonem aprobovaného dovolacího důvodu, kterým je pouze (nesprávné) právní posouzení věci, nemohly být využitelné například ani závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17. V tomto nálezu traktovaná provázanost skutkových zjištění a (nesprávného) právního posouzení věci totiž není založena na kritice skutkových zjištění, k nimž nalézací soud (odvolací soud) dospěl, ale na tom, zda si soud skutkový základ pro právní posouzení věci opatřil procesně korektním způsobem.
Jinými slovy vyjádřeno, jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro provádění a hodnocení důkazů, neboť významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní právní otázka se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v důsledku excesu při hodnocení důkazů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda hodnocení důkazů není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žádné námitky této povahy žalovaná v dovolání nevznesla. Pokud žalovaná dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spojila s požadavkem na odlišné (dle jejího mínění správné) skutkové zjištění o splnění předpokladů pro přerušení realizace díla podávající se z bodu 6.2. smlouvy o dílo ze dne 22. 6. 2021, jež se zcela rozchází se skutkovým základem věci, z něhož vyšly soudy nižších stupňů, pak závěr o nepřípustnosti takového dovolání učinil i Ústavní soud v odkazovaném nálezu ze
dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, pod bodem 18 odůvodnění („Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“).
19. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalované je vadné (není věcně projednatelné), neboť dovolání nesplňuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka řádně nevymezila některý z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. a náležitě neuplatnila ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.); Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 5 166 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou účastníků řízení ve výši 4 716 Kč (součet částky 2 620 Kč a 2 096 Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu.
21. Náklady související se zastupováním žalobců advokátkou (v rozsahu mimosmluvní odměny a paušální náhrady) považuje Nejvyšší soud v poměrech dovolacího řízení za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Pokud zákon stanoví, že dovolatel musí být v řízení o dovolání zastoupen osobou znalou práva (advokátem, nemá-li sám či jeho zaměstnanec právnické vzdělání), jde o tzv. advokátní proces, pak možnost stejného zastoupení nelze zásadně upřít ani protistraně dovolatele.
22. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobců, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 11. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu