28 Cdo 315/2024-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: M. K. Ch., zastoupená Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553, proti žalovanému: F. K., zastoupený Mgr. Matoušem Novosadem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 538/19, o zaplacení 72 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 93/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. září 2023, č. j. 8 Co 170/2023-78, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) ze dne 18. 9. 2023, č. j. 8 Co 170/2023-78, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 5. 2023, č. j. 20 C 93/2023-62, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 72 000 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení z částky 6 000 Kč jdoucím od 21. 10. 2020 do zaplacení, od 21. 11. 2020 do zaplacení, od 21. 12. 2020 do zaplacení, od 21. 1. 2021 do zaplacení, od 21. 2. 2021 do zaplacení, od 21. 3. 2021 do zaplacení, od 21. 4. 2021 do zaplacení, od 21. 5. 2021 do zaplacení a od 21. 6. 2021 do zaplacení a 8,50 % úrokem z prodlení z částky 6 000 Kč jdoucím od 21. 7. 2021 do zaplacení, od 21. 8. 2021 do zaplacení a od 21. 9. 2021 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku určitosti a srozumitelnosti (potažmo též platnosti) smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práva a povinnosti společného bydlení pro dobu po rozvodu manželství sjednané účastníky řízení v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, nelze-li z ní dovodit celkovou výši závazku povinného manžela (vypořádacího podílu). Měla za to, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Kladla též otázku, zda závazek plynoucí z uvedené smlouvy zanikl následkem rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození povinného manžela od placení pohledávek do insolvenčního řízení nepřihlášených či v něm neuspokojených.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. V režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ustálená judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001) dovozovala, že se sankce absolutní neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit.
Závěr o neurčitosti právního úkonu pak předpokládal, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2, 3 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 731/2002, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, ze dne 25. 9 2006, sp. zn. 32 Odo 686/2005, a ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008). Vůle účastníka vtělená do právního úkonu byla tedy projevena určitě a srozumitelně, jestliže byla výkladem objektivně pochopitelná, tj. typický účastník v postavení adresáta ji bez rozumných pochybností o jejím obsahu mohl adekvátně vnímat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96). Ve smyslu občanského zákoníku (obecných ustanovení § 37 odst. 1 a § 35 odst. 2, 3 obč. zák.) bylo přitom třeba považovat právní úkon za určitý a srozumitelný, jestliže z něho bylo patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem. Pokud ta která esenciální náležitost právního úkonu (např. z hlediska jeho určitosti) absentovala, nemohl takto učiněný úkon vyvolat sledovaný vznik, změnu (obsahovou) či zánik příslušného právního vztahu.
Právní úkon byl neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, ať již z důvodu, že zde taková vůle zcela absentovala, nebo proto, že projevená vůle nebyla určitě vyjádřena (srovnej právní závěry obsažené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007). Interpretace obsahu právního úkonu soudem přitom nemohla nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřovalo pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Výkladem bylo lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nebylo lze jím však již učiněný projev vůle doplňovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009).
U právního úkonu, pro který byla stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musela pak určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž byl tento projev vůle zaznamenán, a nepostačovalo, bylo-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, nebylo-li to objektivně seznatelné z jejího textu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, a ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005).
5. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že ze smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práva a povinnosti společného bydlení pro dobu po rozvodu sjednané mezi účastníky řízení písemně dne 20. 11. 2011 v režimu § 24a odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, účinného do 31. 12. 2013 (pro niž byla pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma), ani za použití interpretačních pravidel podle § 35 odst. 2, 3 obč. zák. nelze dovodit celkovou výši peněžitého závazku (úhrady na vypořádací podíl), který povinný manžel (žalovaný) tímto dvoustranným právním úkonem přijal (ve smlouvě je zachycena toliko povinnost žalovaného k úhradě částky 6 000 Kč vždy k 20. dni v měsíci, aniž je zde vyjádřena celková výše peněžitého závazku nebo alespoň údaje, na jejichž základě by ji bylo lze určit ? doba splácení částky 6 000 Kč měsíčně, počet splátek, mechanismus výpočtu celkového plnění, jeho konkrétní důvod apod.), uzavřel, že účastníky sjednaná smlouva je pro neurčitost absolutně neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a nezakládá (nekonstituuje) tudíž právo dovolatelky na požadované peněžité plnění, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
6. V situaci, kdy k zamítnutí žaloby postačuje závěr o tom, že uplatněná smlouva dovolatelce – pro svou neurčitost, a tudíž absolutní neplatnost – nárok na požadované peněžité plnění nekonstituuje (že na základě předestřené smlouvy nárok nevznikl), bylo by již nadbytečné zabývat se nadto otázkou případného zániku onoho nároku v důsledku rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození povinného manžela od placení pohledávek do insolvenčního řízení nepřihlášených či v něm neuspokojených.
7. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
8. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému, který se k dovolání nevyjádřil, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 4. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu