28 Cdo 3163/2025-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalované P. Š., zastoupené Mgr. Adamem Stawaritschem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o zaplacení částky 169 549 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 264/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 12 Co 6/2025-410, 12 Nc 5501/2025, takto:
Dovolání se odmítá.
2. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 12 Co 6/2025-410, 12 Nc 5501/2025, Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 142 079 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I, písm. a/), ve zbylé části výroku I (jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalších 27 470 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení) a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a jen v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I, písm. b/); k tomu zamítl návrh žalované na opravu odůvodnění rozhodnutí (výrok II).
3. Rozhodováno bylo o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení peněžitých částek, které měl žalované za trvání manželství účastníků – při zúženém společném jmění manželů – ze svých výlučných prostředků jednak zapůjčit na koupi osobního vozidla a jeho opravu, a jednak vynaložit na zlepšení společné věci účastníků (rodinného domu). Na základě již soudem prvního stupně učiněných zjištění, dílem při jiném právním posouzení (kdy soud prvního stupně argumentoval i možným bezdůvodným obohacením a jeho promlčením), dospěl odvolací soud k závěru, že částka poskytnutá žalobcem na kupní cenu vozidla (120 067 Kč) představovala jeho dar žalované, zatímco náklady vynaložené na opravu (servis) vozidla byly běžným výdajem (nikoliv investicí) v rámci rodinného hospodaření (kdy soud označil za nereálný žalobcem předestřený model fungování rodinného hospodaření založený na principu tvrzených zápůjček). Jen ohledně zbylé částky (27 470 Kč), jež má být investicí žalobce do společné nemovité věci, měl odvolací soud závěry soudu prvního stupně (o tom, že se tak stalo bez souhlasu či vědomí žalované) – i v rovině skutkových zjištění – za přinejmenším předčasné a jen v uvedeném rozsahu proto napadený rozsudek zrušil.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v jeho potvrzujícím výroku v bodě I, písm. a/; co do přípustnosti dovolání má za to, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určujících otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že jím vydané rozhodnutí současně spočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Konkrétně pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí nezohlednil všechny rozhodné skutkové okolnosti a věc nezhodnotil v širším kontextu, jestliže jím poskytnuté plnění (na kupní cenu osobního vozidla a jeho opravu) žalované posoudil jako dar, přestože v řízení nebyl prokázán úmysl účastníků uzavřít darovací smlouvu; podle mínění dovolatele bylo namístě učinit závěr, že jím poskytnuté plnění představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, pakliže soudy neměly za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce. Dále dovolatel namítá, že soudy nepřihlédly k jím předloženému důkazu (emailové komunikaci mezi účastníky), jehož pravost žalovaná zpochybnila toliko formální a obecnou námitkou, která nebyla způsobilá k tomu, aby důkazního břemeno o pravosti listiny přešlo na žalobce. V této souvislosti pak namítá, že se mu nedostalo ani poučení podle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Odvolacímu soudu vytýká, že ani jednu z předestřených vad svým postupem neodstranil. Přitom je dovolatel přesvědčen, že skutkové závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, jímž bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces za současného porušení zásady rovnosti účastníků.
5. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, podle něj chybně vycházející ze skutkového zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena darovací smlouva, na jejímž základě byly sporné finanční prostředky poskytnuty žalované [že předání sporného obnosu bylo doprovázeno i záměrem (úmyslem) darovat], tedy nikoliv že k poskytnutí prostředků došlo na základě tvrzené smlouvy o zápůjčce eventuálně z právního důvodu, který následně odpadl, majícího takto za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované (namítaje, že skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů v daném směru nemají oporu v provedeném dokazování), představuje tato jeho kritika polemiku se skutkovými, nikoliv právními konkluzemi odvolacího soudu.
Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, reálně výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění (jejich správnost a úplnost). Platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení v zásadě nepřísluší revidovat (srov. kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
11. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci pak rozhodnutí odvolacího soudu nemůže kolidovat ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou, ať již jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, jež se vztahuje k problematice investic do výlučného majetku užívaného nesezdanými partnery na základě dohody o společném bydlení a užívání zhodnocovaného (pořizovaného) obydlí, nebo o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, jenž se primárně týká otázky bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného, a kdy nadto v závěru odkazovaného rozhodnutí (coby obiter dictum) Nejvyšší soud dodává, že nelze jistě vyloučit eventualitu, že poskytovatel plnění koná s darovacím úmyslem, tj. se záměrem rozmnožit majetkovou sféru toho, za nějž plní, bez založení jakékoli povinnosti k protiplnění či k vypořádání prospěchu vyvolaného zánikem splněného dluhu a že v takovém případě by právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být vyloučeno podle § 2992 o. z. (jenž stanoví, že povinnost vydat obohacení nevzniká, obohatí-li jedna osoba druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat).
12. Jak již shora vysvětleno, kritika hodnocení provedených důkazů (včetně elektronické komunikace mezi účastníky), jakkoliv podrobná, a nastínění vlastní představy účastníka řízení ohledně výsledku dokazování nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (mimo již shora odkazovaných rozhodnutí srovnej dále např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2184/2021, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nad rámec uvedeného sluší se dodat, že dovoláním napadené rozhodnutí se nepříčí ani konkluzím vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, podle nichž v případě popření pravosti soukromé listiny je břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti takovéto listiny na tom, kdo z pravosti listiny pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky. V této souvislosti lze pak rovněž odkázat i na rozsudek ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil (s odkazy na předchozí judikaturu), že pravidlo nyní výslovně vyjádřené v § 565 větě první o. z., podle něhož je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost (pravdivost), bylo již dříve přijímáno na základě obecných pravidel o důkazním břemeni. Konečně, dovoláním napadené rozhodnutí není v kolizi s konkluzemi vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, podle nichž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
13. Odvolací soud přitom aproboval hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně (§ 132 o. s. ř.) a proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně plynoucím z těchto důkazů odvolací soud výhrady neměl. Ta se tak stala i skutkovými zjištěními odvolacího soudu, pročež odvolací soud ani nebyl povinen provedené důkazy zopakovat (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), neboť z nich jiná skutková zjištění nehodlal učinit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 788/2019, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1443/2017). Procesní předpisy (občanský soudní řád) přitom zajisté nevylučují, aby odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění věc posoudil po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009; ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 247/2012).
14. Nadto Nejvyšší soud nesdílí ani námitky dovolatele, že způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) v přítomné věci nerespektuje zásady plynoucí z § 132 o. s. ř., že učiněné skutkové konkluze jsou nepřiměřené či dokonce excesívní a naplňují obavy z ústavněprávního deficitu (coby situace reprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu; srov. např. i jeho nález ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Nepřípadné jsou pak i odkazy dovolatele na další rozhodnutí, jimiž Ústavní soud – v odlišných procesních situacích – vytkl obecným soudům konkrétní procesní pochybení zakládající i ústavněprávní defekty (jimi napadené rozhodnutí stiženo není), ať již jde o nález ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19 (jímž byla řešena otázka přehodnocení důkazu svědeckou výpovědí provedeného u soudu prvního stupně), nález ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10 (jenž se zabývá problematikou důkazu znaleckým posudkem, resp. výslechem znalce), nález ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2364/24 (v němž Ústavní soud posuzoval případ, kdy odvolací soud dospěl k jiným skutkovým závěrům nežli soud prvního stupně, aniž sám provedl dokazování, přičemž jeho závěry neměly dostatečnou oporu v důkazech provedených soudem prvního stupně), nález ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98 (v němž Ústavní soud dovodil, že ve smyslu ustanovení § 213 o. s. ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu), a nález ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 (v něm se uzavírá, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval).
15. K současně uplatněným námitkám kritizujícím procesní postup odvolacího soudu, jež vystihují vady řízení, lze předeslat, že ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit.
16. K výtkám dovolatele (v zásadě také vystihujícím vady řízení), že odvolací soud pochybil, jestliže mu již neposkytl poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, sluší se uvést, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014). Již v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, Nejvyšší soud vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1443/2017). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 650/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1197/2023). Rozhodnutí totiž v takovém případě na závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního založeno není (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2704/2018, či ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
17. V poměrech projednávané věci rozhodoval odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a (nebo) břemene důkazního. Odvolací soud pouze odlišně právně posoudil skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně; vyjádřeno jinak – v řízení dosud učiněná tvrzení a provedené důkazy postačovaly k objasnění skutkového stavu věci i při odlišném právním názoru odvolacího soudu (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 650/2021). Jestliže odvolací soud shledal, že byl dostatečně objasněn skutkový stav věci, poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. pak nebylo zapotřebí.
18. I z naposled uvedeného lze usoudit na nepřiléhavost odkazu dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 244/24. V daném kontextu proto nemá opodstatnění ani námitka žalobce ohledně porušení práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces nelze přitom interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1289/2019).
19. Přitom i námitky, jimiž dovolatel odvolacímu soudu vytýká překvapivost jeho rozhodnutí (případně že jde i o rozhodnutí nepřezkoumatelné), vystihují vady řízení, které přípustnost dovolání nemohou založit (jak vysvětleno shora). K uplatněné námitce sluší se uvést tolik, že rozhodnutí odvolacího soudu mohlo by být pro účastníka překvapivé jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015); o takovou situaci v přítomné věci nejde (a vytýkaným defektem tedy rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí). A i podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není rozhodnutí soudu (i přesto, že by snad nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce). Dovoláním napadené rozhodnutí se nepříčí ani konkluzím z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, jestliže odvolací soud neposuzoval skutečnosti, které žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, avšak na základě provedeného dokazování (ke kterému se vyjadřovali oba účastníci řízení) a učiněných zjištění dospěl toliko k jiným právním závěrům. Zjevně nepřípadný v daném kontextu je pak i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13.
20. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním napadeném rozsahu) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
21. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu