ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) Ing. J.
V., CSc., b) Ing. V. V., c) Ing. M. V., a d) Ing. J. V., zastoupených Mgr.
Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, za účasti
1. Univerzity Karlovy v Praze, IČ 002 16 208, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh
5, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze
8, Pobřežní 370/4, a 2. České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitostí, vedené u
Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 58/2004, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2013,
č. j. 8 Co 1447/2013-693, takto:
I. V části, v níž směřovalo proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. prosince 2013, č. j. 8 Co 1447/2013-693, pokud jím byl
potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. března
2013, č. j. 6 C 58/2004-657, se dovolání zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit Univerzitě Karlově v Praze na náhradě
nákladů dovolacího řízení každý částku 1.371,33 Kč k rukám advokáta prof. JUDr.
Miroslava Běliny, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobci c) a d) jsou povinni zaplatit Univerzitě Karlově v Praze na
náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 685,67 Kč k rukám advokáta prof.
JUDr. Miroslava Běliny, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem nemá
žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č. j. 6 C
58/2004-657, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou
vlastníky budov a pozemků v katastrálním území T., a to žalobci a) a b) každý v
rozsahu jedné třetiny a žalobci c) a d) každý v rozsahu jedné šestiny, a vydání
těchto nemovitostí Univerzitou Karlovou (výrok I.), a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), žalobci jsou však
povinni zaplatit státu náklady vynaložené na provedení důkazů znaleckými
posudky a svědeckou výpovědí (výrok III.). Soud konstatoval, že předmětné
nemovitosti, k nimž právnímu předchůdci žalobců svědčil spoluvlastnický podíl
ve výši 7/24, byly coby součásti velkostatku L. v roce 1948 převzaty státem
způsobem, jenž odpovídá § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a následně byly přiděleny k hospodaření
Univerzitě Karlově, kterou je třeba pokládat za povinnou osobu podle § 5 odst.
2 zákona o půdě, žalobci jsou pak v rozsahu odpovídajícím spoluvlastnickému
podílu svého předchůdce oprávněnými osobami dle § 4 odst. 2 citovaného
předpisu. Soud však zjistil, že sporné nemovitosti byly již od roku 1925
využívány jako hydrobiologická stanice k účelům vědeckovýzkumným a
pedagogickým, nesloužily tedy zemědělské výrobě ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě. Budovy náležející k této stanici navíc prodělaly zásadní
přestavbu, což rovněž znemožnilo jejich vydání žalobcům. Správní orgány,
jejichž rozhodnutí měla být rozsudkem soudu nahrazena, si tak počínaly správně,
neshledaly-li restituční nárok žalobců důvodným, a žalobu bylo proto namístě
zamítnout.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co
1447/2013-693, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobců potvrdil (výrok
I.), žalobce zavázal k náhradě nákladů vzniklých Univerzitě Karlově v odvolacím
řízení (výrok II.), České republice – Státnímu pozemkovému úřadu naopak náhradu
nákladů řízení před odvolacím soudem nepřiznal (výrok III.). Odvolací soud
uvedl, že velkostatek L. tvořil rozsáhlý hospodářský funkční celek, skládající
se z pozemků o výměře mnoha desítek hektarů a řady (navzájem fyzicky značně
vzdálených a hospodářsky nezávislých) budov, přičemž jednotlivé skupiny těchto
staveb bylo možno od daného hospodářského komplexu oddělit, aniž by přestal
plnit své ekonomické funkce. Právě s ohledem na popsanou charakteristiku nemohl
být velkostatek L. pokládán za jednu uzavřenou zemědělskou usedlost ve smyslu §
1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Na jednotlivé stavby, včetně předmětné
hydrobiologické stanice, mohl žalobcům vzniknout nárok toliko dle § 1 odst. 1
písm. c) zákona o půdě, z hlediska kterého je podstatné, zda dané nemovitosti
sloužily ke dni účinnosti zákona o půdě zemědělské výrobě. Z provedeného
dokazování vyplývá, že Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, jíž není
vlastní provozování zemědělské a lesnické výroby, je užívala k účelům
výzkumným, potažmo pedagogickým, nikoli však hospodářským. Nárok žalobců na
vydání sporných budov a pozemků tak nebyl v režimu zákona o půdě dán, a
prvostupňové rozhodnutí mohlo být potvrzeno jako věcně správné.
Proti tomuto rozsudku (podle obsahu podání nikoli proti té části výroku I., jíž
byl potvrzen výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně, ani proti jeho výroku
III.) brojí žalobci dovoláním, jež pokládají za přípustné, neboť se odvolací
soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo
290/98) i Ústavního soudu (kupř. nálezů sp. zn. II. ÚS 186/95, II. ÚS 467/97,
I. ÚS 127/99 a IV. ÚS 176/03), které již mnohokrát zdůraznily, že účelem
restitučních zákonů je zmírnění následků minulých majetkových křivd, pročež
nelze restituční předpisy vykládat příliš formalisticky. Napadené rozhodnutí
navíc spočívá na vyřešení několika právních otázek, jež v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které mají být posouzeny jinak.
První otázka, na niž dovolatelé poukazují, se týká toho, zda se na dané
nemovitosti vztahuje § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě. Dovolatelé
upozorňují, že předmětné nemovitosti tvořily součásti velkostatku L., jenž jim
byl ve zbývajícím rozsahu v rámci restitučního procesu vrácen, měly by tudíž
coby prvky původní zemědělské usedlosti být žalobcům vydány dle § 1 odst. 1
písm. b) zákona o půdě. Výklad pojmu „původní zemědělská usedlost“ provedený
odvolacím soudem je nepřípustně restriktivní, tento soud navíc přesvědčivě
nezdůvodnil, proč sporné nemovitosti nepovažoval za funkční součásti
velkostatku, přestože je zřejmé, že souvisejí s hospodářstvím žalobců a s
jejich pomocí mohou coby majitelé velkostatku dosahovat lepších výsledků.
Předmětné nemovitosti měly být žalobcům vydány též podle § 1 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě, poněvadž tvoří hydrobiologickou stanici úzce spjatou s rybničním
hospodařením na okolních pozemcích, v níž je rozvíjen prakticky orientovaný
výzkum s potenciálně pozitivním vlivem na rybníkářskou produkci ve velkostatku
jako celku. Podle dovolatelů je nepodstatné, k jakému účelu sloužily
nemovitosti Univerzitě Karlově ke dni účinnosti zákona o půdě, za určující
totiž mají fakt, že po případném vydání využijí dané pozemky a stavby pro účely
zemědělské výroby. Dovolatelé upozorňují, že úzké spojení výzkumné práce
prováděné v hydrobiologické stanici s rybníkářským provozem vyplývá z řady
článků předložených v průběhu řízení, naopak svědecká výpověď a znalecký
posudek, z nichž soud prvního stupně dovodil závěr opačný, jsou z řady důvodů
nepoužitelné.
Druhá otázka, již dovolatelé předkládají Nejvyššímu soudu k řešení, se týká
toho, zda vydání nemovitostí bránil § 11 zákona o půdě vzhledem k provedení
přestavby dotčených budov. Poukazují především na neobjektivnost znaleckého
posudku, s pomocí něhož soud prvního stupně určil rozsah provedených stavebních
úprav, a vytýkají okresnímu soudu, že neprovedl místní šetření, respektive že
se dostatečně nezabýval tím, zdali předmětné nemovitosti skutečně ztratily svůj
původní stavebnětechnický charakter.
V pořadí třetí dovolateli označenou otázkou je problém, na jaký podíl na
nemovitostech jim podle restitučních předpisů vznikl nárok. Žalobci usuzují, že
by jim požadované nemovitosti měly být v souladu s § 21 zákona o půdě vydány
celé, a nikoli pouze v rozsahu odpovídajícímu spoluvlastnickému podílu jejich
právního předchůdce. Konečně na čtvrtém místě se dovolatelé na Nejvyšší soud
obracejí s otázkou, zda jsou povinni platit soudní poplatek, je-li podle § 21a
zákona o půdě oprávněná osoba domáhající se svého práva v režimu tohoto
předpisu osvobozena od soudních poplatků. Současně vyjadřují názor, že odvolací
soud neměl Univerzitě Karlově vůči nim přiznat právo na náhradu nákladů řízení,
ať již s ohledem na § 28 zákona o půdě, jenž vylučuje uplatnění finančních
nároků povinné osoby souvisejících s vydávanými věcmi proti osobě oprávněné,
nebo za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“). Rovněž pokládají za nepřijatelné, aby byli povinni hradit státu
náklady vzniklé v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků, jež byly nejen
vadné, ale s ohledem na jejich nevyužití odvolacím soudem též nadbytečné.
Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek sám změnil a
rozhodl tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudky obou soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřila Univerzita Karlova, která je navrhla odmítnout,
eventuálně zamítnout, poněvadž námitky dovolatelů v podstatné míře směřují
proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a samotná právní argumentace
předestřená v dovolání se přímo rozchází se závěry, k nimž dospěla judikatura
dovolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je nicméně ustanovením § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. vyloučena, směřuje-li proti rozsudku či usnesení, v němž bylo
dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní
vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.
Jelikož se právě popsaný limit aplikuje i ve vztahu k rozhodování o náhradě
nákladů řízení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp.
zn. 33 Cdo 3143/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32
Cdo 2994/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo
4116/2014), nemohl dovolací soud přejít skutečnost, že výrokem II. rozsudku
odvolacího soudu byli žalobci zavázáni k náhradě nákladů řízení Univerzity
Karlovy v celkové výši 11.350,- Kč, a výrokem III. prvostupňového rozsudku bylo
rozhodnuto o povinnosti žalobců nahradit státu náklady řízení před okresním
soudem ve výši 4.955,- Kč, v souhrnu tak výše nákladů řízení, jejichž náhrada
byla podle dovolatelů Univerzitě Karlově, potažmo státu nesprávně přiznána,
představuje částku 16.305,- Kč. Dovolání žalobců proto muselo být v souladu s §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné potud, pokud jím byl
zpochybňován výrok II. napadeného rozsudku, jakož i výrok I. tohoto rozhodnutí
v části potvrzující výrok III. rozsudku soudu prvního stupně.
Otázka, zda nebylo namístě, aby byli žalobci v řízení osvobozeni od placení
soudního poplatku, nemůže mít žádný dopad na věcnou správnost rozhodnutí
odvolacího soudu, proto je i z hlediska posuzování přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. irelevantní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4468/2014).
Přípustnost dovolání rovněž nemohou založit námitky, jež se nikterak nevztahují
k právnímu názoru, na němž je napadený rozsudek odvolacího soudu založen. To se
týká zejména polemiky žalobců s úsudkem, že vydání předmětných nemovitostí
brání existence překážky podle § 11 odst. 4 zákona o půdě, neboť toto
stanovisko (toliko podpůrně) vyslovil soud prvního stupně, odvolací soud jej
však již do svého právního posouzení věci nepřejal, a na jeho přiléhavosti tak
správnost dovoláním zpochybněného rozsudku nespočívá. Proto je irelevantní též
odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, který
se zabývá právě problematikou překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o
půdě. Dále musí Nejvyšší soud poukázat na to, že odvolací soud zjevně pokládal
za nadbytečné řešit otázku, zda by žalobcům vzniklo právo na vydání sporných
nemovitostí celých, či zda by se mohli domáhat pouze vydání určitého
spoluvlastnického podílu, v situaci, kdy jejich restituční nárok pohledem
zákona o půdě vůbec nebyl shledán opodstatněným. Ani problematika výkladu § 21
zákona o půdě tak nezakládá přípustnost projednávaného dovolání. Jestliže se
odvolací soud dané otázce nikterak nevěnoval, nemohl se ani odchýlit od
dovolateli zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS
127/99, jenž se zaměřuje právě na ústavně konformní interpretaci tohoto
ustanovení.
Dovolatelé rovněž vyjádřili mínění, že z hlediska aplikace zákona o půdě není
podstatné to, jak nemovitosti ke dni účinnosti tohoto předpisu využívala
Univerzita Karlova, ale to, že po vydání by je oni sami mohli využít pro účely
zemědělské výroby. K řečenému stačí uvést jen tolik, že tento názor jde zcela
zjevně proti duchu konstantní judikatury Nejvyššího soudu, která pro posouzení,
zda se na restituci konkrétní nemovitosti vztahuje zákon o půdě, pokládá za
směrodatné zjištění, jestli tato věc splňovala kritéria uvedená v § 1 odst. 1
písm. b) a c) daného zákona ke dni jeho účinnosti a ke dni odnětí majetku
původnímu vlastníkovi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2006, sp. zn. 28 Cdo 1546/2006).
Namítají-li dále dovolatelé, že jimi nárokované nemovitosti tvořily součást
původní zemědělské usedlosti, a tudíž podléhaly § 1 odst. 1 písm. b) zákona o
půdě, lze konstatovat, že obvyklému významu pojmu „původní zemědělská usedlost“
odpovídá představa společně užívaného komplexu zemědělských nemovitostí, jehož
části jsou spolu úzce funkčně spjaty (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 183/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009), ač na sebe nemusí místně a provozně
zcela bezprostředně navazovat (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8.
2000, sp. zn. II. ÚS 467/97). Pakliže odvolací soud dovodil, že velkostatek L.
provozovaný předky žalobců tvořil jistý hospodářský celek, který byl ovšem
natolik rozsáhlý a sestával z částí natolik fyzicky i funkčně samostatných, že
jej za původní zemědělskou usedlost ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona o
půdě nebylo lze označit, jeví se jeho úvaha přiléhavou. Odvolacím soudem
zvolená interpretace je zcela adekvátní běžnému významu slov užitých v zákoně o
půdě a nemůže v ní být spatřováno porušení zákazu nedůvodně restriktivního (tj.
oproti obecnému chápání legislativního textu významově zužujícího) a
formalistického výkladu restitučních předpisů (k tomu srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2299/13, bod 23). Určení
konkrétní míry funkční provázanosti sporných nemovitostí s komplexem
velkostatku pak představuje skutkové zjištění, jež v dovolacím řízení nelze
účinně zpochybnit.
Pokud jde o poslední dovolací námitku, která se týká závěru krajského soudu, že
se na předmětné nemovitosti nevztahuje ani § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě,
je nutno podotknout, že i zde se argumentace dovolatelů do značné míry pohybuje
v rovině skutkové. Dovolacímu soudu, který je vázán skutkovým stavem, jak byl
zjištěn soudy nižších stupňů, nepřísluší přezkoumávat hodnocení provedených
důkazů, a proto k úspěchu žalobců v dovolacím řízení nemohou vést poukazy na
zaujatost vyslechnutého svědka, nepřesvědčivost vypracovaných znaleckých
posudků, potažmo nesprávnost úsudků, jež soudy učinily na základě listinných
důkazů. Dovolatelům lze přitakat pouze v tom ohledu, že otázka, zda je možné
nemovitosti využívané vysokou školou pro účely výzkumu, jehož výstupy jsou
potenciálně uplatnitelné při provozu rybníkářství, považovat za budovy a stavby
sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství
dle § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu dosud řešena, pročež je jejich dovolání v rozsahu, v jakém je jím
rozporováno potvrzení výroku prvostupňového rozsudku o věci samé odvolacím
soudem, přípustné na základě § 237 o. s. ř.
Dovolací soud arci dospívá k závěru, že odpověď na předestřenou otázku musí být
záporná. Plyne-li v obecné rovině z judikaturou podávaného výkladu § 1 odst. 1
zákona o půdě, že účel využití pozemků a staveb dle tohoto ustanovení je
namístě charakterizovat jako zemědělské hospodaření (viz kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014), je i při
aplikaci § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nutno věnovat pozornost tomu, zda
je u nemovitého majetku, o jehož vydání se jedná, zachována náležitá vazba na
provozování zemědělské produkce. I s přihlédnutím k tomu, že v judikatuře je
pojem souvislosti stavby s předmětem zemědělské výroby, jenž se vyskytuje v §
11 odst. 4 zákona o půdě, vykládán tak, že dopadá i na objekty plnící další
účely tuto výrobu nepřímo podmiňující, jako je ubytování pracovníků (viz např.
dovolateli zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS
186/95, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 28 Cdo
290/98), lze připustit, že spjatost se zemědělským hospodářstvím není ani při
použití § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě správné chápat natolik úzce, aby
pokrývala jen nemovitosti, které bezprostředně plní produkční funkci (viz kupř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 3001/2000). Přesto
je však nezbytné trvat na tom, aby nemovitosti vydávané v režimu § 1 odst. 1
písm. c) zákona o půdě sloužily k naplňování ekonomického cíle zemědělské
výroby alespoň plněním odpovídajících podpůrných funkcí příslušného provozu.
Užívá-li tedy vysoká škola, jež sama nevyvíjí žádnou systematickou zemědělskou
produkční činnost, hydrobiologickou stanici pouze k vědeckým a pedagogickým
účelům, nespadají pozemky a stavby, z nichž toto zařízení sestává, do rozsahu
ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Možný praktický přínos výzkumu v
těchto podmínkách realizovaného tento závěr zvrátit nemůže, poněvadž fakt, že
jsou teoretické poznatky z určité oblasti vědy využitelné pro potřeby výroby,
nečiní ještě daný výzkum součástí výrobní činnosti ve vlastním slova smyslu.
Jelikož tedy odvolací soud tuto právní otázku posoudil správně a z obsahu spisu
se nepodávají vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží
z úřední povinnosti, bylo dovolání žalobců podle § 243d písm. a) o. s. ř. v
části, v níž jeho přípustnost nebyla vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm.
d) o. s. ř., zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst.
1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly Univerzitě Karlově v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb.,
stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 9 odst. 4
písm. d) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon
právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální
náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §
137 odst. 3 o. s. ř. má tudíž Univerzita Karlova právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč. Vzhledem k nárokovaným podílům na
sporných nemovitostech připadá na každého ze žalobců a) a b) jedna třetina a na
každého ze žalobců c) a d) jedna šestina přiznaných nákladů řízení. České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu