28 Cdo 3513/2024-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Plzeň, identifikační číslo osoby 000 75 370, se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, zastoupeného JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, proti žalované ROBSTAV k.s., identifikační číslo osoby 274 30 774, se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 205/29, zastoupené Mgr. Jiřím Čechem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1427/41, o zaplacení 6 125 965,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 429/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 58 Co 113/2024-183, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Ungra, advokáta se sídlem v Plzni, Harantova 511/14.
(podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 12. 2023, č. j. 30 C 429/2020-138, ve výroku I (o věci samé), jímž se žalované ukládá zaplatit žalobci částku 6 125 965,78 Kč se specifikovaným příslušenstvím, změnil jej ve výroku pod bodem II (o nákladech řízení) jen co do výše nákladů (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrokem II).
2. Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v jeho obou výrocích (I a II), spatřujíc naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadenému rozhodnutí dovolatelka vytýká nesprávné posouzení otázky žalobcovy důkazní povinnosti (jejího rozsahu), odkazujíc v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 31 Cdo 619/2011“. Namítá, že k uhrazení smluvní pokuty pro prodlení s dokončením díla – v rozporu se smluvním ujednáním – nebyla řádně vyzvána, pakliže v textu faktury (jíž měl žalobce smluvní pokutu žalované vyúčtovat) je výslovně uvedeno, že jde o smluvní pokutu za prodlení s provedením díla, nikoliv s jeho dokončením, jak bylo příslušným ustanovením smlouvy o dílo ujednáno. Ze spisu podle dovolatelky také nevyplývá, že by jí byla faktura řádně doručena, a smluvní pokuta tak ani nemůže být splatná. K otázce splatnosti smluvní pokuty závislé na výzvě věřitele pak dovolatelka odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Argumentace dovolatelky stran rozsahu důkazní povinnosti a potřebě rozlišování mezi provedením a dokončením díla, je založena na jejím vlastním výkladu právního jednání, a přípustnost dovolání tak nemůže založit. Jejím prostřednictvím dovolatelka totiž zpochybňuje samotný výsledek výkladu provedeného soudy nižšího stupně v řešené věci (na základě skutkového stavu v ní zjištěného), když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí), že smluvní pokutu dle čl. III.3. předmětné smlouvy o dílo (sjednanou pro případ porušení povinnosti dokončit dílo ve smlouvou určeném termínu) žalobce žalované řádně v souladu se smluvním ujednáním (čl. III.4.) vyúčtoval samostatnou fakturou s povinností úhrady do 21 dní od jejího doručení, přičemž faktura byla žalované dne 7. 3. 2018 (spolu s odstoupením žalobce od smlouvy) i doručena.
9. Akcentem toliko na objektivní význam použitých slov ve smlouvě a výzvě k úhradě smluvní pokuty (provedení díla vs. jeho dokončení), dovolatelka současně pomíjí, že současná právní úprava (srov. § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) jako základní hledisko pro výklad právního jednání stanoví skutečnou vůli (úmysl) jednajícího a opouští důraz na formální hledisko projevu vůle. Každý projev vůle – výslovný nebo konkludentní – se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 4/2019, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019).
10. I ve světle naposled uvedeného (akcent na skutečnou vůli jednajícího, rozpoznatelnou i jejímu adresátu, druhé smluvní straně) není nikterak nepřiměřený či rozporný s ustálenou rozhodovací praxí oběma soudy učiněný závěr, že obsahem žalobcova právního jednání – zachyceného v písemné formě ve výzvě (formou faktury) doručené žalované dne 7. 3. 2018, nepostrádající údaj o tom, že se jí účtuje smluvní pokuta za prodlení s provedením díla a obsahující i způsob jejího určení, je právě vyúčtování smluvní pokuty ve smyslu čl. III.4. Smlouvy, ve vazbě na prodlení žalované s dokončením díla (porušení zajištěné povinnosti dokončit dílo ve sjednané době). Přitom podle soudy současně učiněného závěru (k němuž se již žádná dovolací argumentace – natož ta, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – neuplatňuje), žalovaná (zhotovitel) v dohodnuté době dílo nejenom neprovedla (v rámci toho nepředala; § 2604 o. z.), ale ani je nedokončila (§ 2605 o. z.).
11. Odvolací soud ani soud prvního stupně pak nikterak nevybočily ani ze zásady ovládající dokazování ve sporném řízení, podle níž určitou pro věc právně významnou skutečnost prokazuje ten, kdo s její existencí (a důkazem o ní) spojuje pro sebe příznivé právní důsledky, v závislosti na tom, jak vymezuje právní norma práva a povinnosti účastníků hmotněprávního vztahu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017), a rozhodnutí není v rozporu ani s dovolatelkou v tomto směru výslovně odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněným pod číslem 115/2012 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek. Relevantní okolnosti o vzniku nároku za zaplacení smluvní pokuty, jakož i o její splatnosti, podmíněné výzvou věřitele, měly totiž soudy za spolehlivě prokázané a rozhodnutí tak nebylo vydáno v situaci, kdy by snad žalobce ohledně těchto skutečností nedostál své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní (že by neusnesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno).
12. Zpochybňuje-li pak dovolatelka svými námitkami i skutková zjištění soudů nižšího stupně (namítá-li také, že specifikovaná faktura jí nebyla doručena) nelze než uvést, že dovolacímu soudu, který je instancí přezkumnou, nikoli nalézací (skutkovou), v zásadě nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a úvahy soudů nižších stupňů revidoval (nejsou-li nadto – tak jako je tomu v posuzovaném případě – jakkoliv nepřiměřené). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, či ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Z tohoto, jakož i výše vyložených důvodů tak nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka odchýlení se od závěrů o splatnosti smluvní pokuty (akcentuje-li dovolatelka nutnost zaslání výzvy věřitele k úhradě smluvní pokuty) vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011.
13. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.). Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
14. Směřuje-li pak dovolání i proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II o nákladech odvolacího řízení, je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a na straně žalobce lze za účelně vynaložené náklady považovat toliko náhradu hotových výdajů v paušální výši 300 Kč [§ 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015
Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu]. U žalobce (statutární město) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení statutárních měst advokátem účelně vynaložené náklady; srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016). 16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 3. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu