28 Cdo 3569/2019-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. Ž., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9,
Nežárská 613, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v
Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o 958.885 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 138 EC 81/2011, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 13 Co
8/2019-344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 138 EC
81/2011-311, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném shora uvedené
částky s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobci povinnost náhrady nákladů
řízení (výrok II.). Obvodní soud ve věci rozhodoval v pořadí již třetím
rozsudkem, přičemž jeho dřívější rozhodnutí (rozsudky ze dne 31. 7. 2012, č. j.
138 EC 81/2011-44, a ze dne 14. 10. 2014, č. j. 138 EC 81/2011-138) byla spolu
s rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2013, č. j. 13 Co 40/2013-75, a
ze dne 6. 5. 2015, č. j. 13 Co 125/2015-203, zrušena rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 9. 10. 2013, č. j. 28 Cdo 2691/2013-106, a ze dne 3. 1. 2017, č. j. 28
Cdo 5186/2015-232. Žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení za užívání
svých v žalobě specifikovaných pozemků v období 1. 10. 2010 až 31. 12. 2010, na
nichž je umístěn zemní val ve vlastnictví žalovaného. V řízení bylo zjištěno,
že žalobce je vlastníkem dotčených pozemků, jež získal v restituci, a že se na
nich (jakož i na některých sousedních pozemcích) nachází zemní val uvnitř
tvořený komunálním odpadem, jenž byl vystavěn na základě stavebního povolení
následovaného kolaudačním rozhodnutím umožňujícím jeho užívání. Soud prvního
stupně se, vázán právními názory vyjádřenými v kasačních rozsudcích Nejvyššího
soudu, zabýval otázkou, jedná-li se v případě předmětného valu o stavbu podle §
119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), pročež výzvou ve smyslu § 118a odst. 1 a 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), obsahující poučení o následcích jejího nesplnění, vybídl
žalobce k doplnění tvrzení, z nichž dovozuje, že jde o stavbu ve smyslu
občanského práva. Poněvadž žalobce reagoval až po stanovené lhůtě, aniž by
uvedl důvod svého opožděného podání, přistoupil obvodní soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce i žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 13 Co 8/2019-344, ve výroku
o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení je změnil co do jejich výše,
jinak je i zde potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Městský soud vyjádřil nesouhlas s postupem obvodního soudu
stran výzvy ve smyslu § 118a o. s. ř., již označil za nemístnou, neboť otázka,
která měla být doplněnými skutečnostmi objasněna, je problémem právním. K
samotnému závěru o charakteru valu, z něhož mají příslušné právní konkluze
soudu vycházet, pak žalobce již navrhl celou řadu důkazů, na něž soud prvního
stupně rezignoval. Přistoupil proto k zopakování provedených důkazů a současně
k doplnění dokazování ve smyslu § 213 o. s. ř. Odvolací soud připomenul
aktuální judikaturu k povaze zemního valu (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 1627/2018, jakož i na ně navazující judikaturu dovolacího soudu
i Ústavního soudu), z níž vyplývá, že se nejedná o samostatnou věc v právním
smyslu, pročež dovodil, že v posuzované kauze není dán důvod k vydání
bezdůvodného obohacení, a zamítavé rozhodnutí soudu první instance potvrdil. Proti tomuto rozsudku brojí dovoláním žalobce, maje je za přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací
praxe. Zejména nesouhlasí se závěry o (ne)samostatnosti stavby zemního valu. S
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 namítá, že
zásadním hlediskem pro sporovanou konkluzi je rovněž význam tělesa. Posuzovaný
val plní funkci protihlukovou a současně je skládkou komunálního odpadu. Nadto
vyzdvihuje jeho zřetelnou rozeznatelnost od okolního pozemku a současně s
poukazem na judikaturu připomíná, že vyřešení právní otázky, jedná-li se o
samostatnou stavbu, bude vždy záviset na uvážení soudu. V rámci něho je
zapotřebí zohlednit veškeré specifické okolnosti každé kauzy (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 165/2004 a sp. zn. 3 Cdon 265/96). V řešeném
případě pak odvolací soud nepřihlédl k průběhu stavebního řízení, jež se časově
překrývalo s řízením restitučním, rozsáhlé projektové dokumentaci, kolaudačnímu
rozhodnutí, jakož ani ke skutečnosti, že žalobce, byť již vlastník pozemku,
nebyl účastníkem kolaudačního řízení. Dovolatel dále upozorňuje, že žalovaný
val zahrnuje do svého účetnictví, eviduje jej jako ekologickou zátěž a současně
vykupuje pozemky jiných vlastníků, jež jsou jím také zasaženy, čímž vypořádává
své vztahy s jejich majiteli. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1143/2014 a sp. zn. 3 Cz 3/90 poukazuje na fakt, že součást věci se
vyznačuje svou neoddělitelností od věci primární, jež se projevuje tím, že její
oddělení vede ke znehodnocení hlavní věci. V daném případě by ovšem odstranění
zemního valu pozemek neznehodnotilo, ale naopak jeho cenu zvýšilo. Dle
judikatury současně nelze opomíjet ani samostatnou hospodářskou funkci objektu
(zde protihlukový val a zároveň skládka), v důsledku níž samé dochází k omezení
vlastnického práva žalobce, jež je žalovaný, jakožto vlastník valu povinen
kompenzovat. Soudy obou instancí tak pochybily, omezily-li své úvahy toliko na
zjištění, jedná-li se o samostatnou stavbu, což pak determinovalo závěr o
absenci bezdůvodného obohacení.
Dovolatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jež
nadto trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí,
nezhojil-li odvolací soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1285/2004) a neprovedl-li v
řízení navrhovanou zprávu o znečištění pozemku (viz rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2603/13 a sp. zn. I. ÚS 50/03). Pro shora vylíčené žalobce
navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit městskému soud k dalšímu
řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání však za přípustné pokládat nelze. Ke klíčové otázce, jejíž řešení žalobce napadá, a sice je-li možné zemní val na
jeho pozemku považovat za stavbu mající charakter samostatné věci v právním
slova smyslu, se Nejvyšší soud již vyjádřil. Ve své rozhodovací praxi, včetně
rozhodnutí vydaných dříve v aktuálně posuzované kauze (srov. především rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2691/2013), stran povahy
objektu jako samostatné stavby ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák. opakovaně
připomenul, že při vymezení obecného pojmu stavby ve smyslu občanského práva,
jakožto individuálního předmětu občanskoprávních vztahů, nelze vycházet jen z
veřejnoprávních předpisů a jejich účelu, neboť tyto chápou pojem stavby
převážně dynamicky, jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k
uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu ve smyslu
občanského práva je pojem „stavba“ nutné vykládat vždy staticky, jako věc v
právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý
být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a není tedy
součástí jiné věci (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 816/2018, a v něm jmenovaná rozhodnutí).
Ve sporných případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být
samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem
věci, zvláště k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba
jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu
provedení. Především tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu
pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným
hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové
vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo dovolatelem
citovaný ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, či v dovolání zmiňované
usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004). Otázka, zda
výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva (tedy zda
naplňuje skutkovou podstatu dle § 119 odst. 2 obč. zák.) je přitom otázkou
právní, nikoliv skutkovou (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010); její vyřešení je však do značné míry
závislé na konkrétních faktických okolnostech případu (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Charakter
určitého výsledku stavební činnosti – je-li součástí pozemku nebo samostatnou
věcí, tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení
tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu (srovnej např. žalobcem
jmenovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96,
publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 1997, č. 6, dále již výše označené
rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a sp. zn. 28 Cdo 816/2018, či další v něm
odkazovanou judikaturu). Nejvyššímu soudu pak přísluší přezkoumat možné mezní
případy toliko z toho pohledu, zda v nalézacím řízení byla vzata v potaz
relevantní kritéria (znaky) a zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, nebo
žalobcem akcentované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22
Cdo 1143/2014). Shora citované závěry odvolací soud bez výjimky respektoval a rozhodl v souladu
s nimi, zohlednil-li konkrétní specifika řešeného případu, jež promítl do svých
skutkových zjištění, která nelze pokládat za nepřiměřená. K odklonu ze strany
městského soudu při řešení otázky povahy objektu jako samostatné stavby rovněž
nedošlo ani ve vztahu k žalobcem citované judikatuře. Ostatně jeho konkluze v
tomto směru odpovídají i úsudku soudů v jiných řízeních týkajících se obdobných
skutkových okolností – téhož zemního valu (kromě shora jmenovaných viz dále též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013, a jeho
usnesení ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1627/2018). Závěry odvolacího soudu o povaze zemního valu jako součásti pozemku pak nejsou
s to účinně zpochybnit ani námitky dovolatele, že jeho odstraněním by nedošlo
ke znehodnocení ve smyslu snížení ceny pozemku, ubírá-li právě val pozemku na
hodnotě.
Již v žalobcem jmenovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/1992, a v na něj navazujícím shora uvedeném usnesení sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, dovolací soud akcentoval, že znehodnocení věci ve smyslu
§ 120 obč. zák. nelze chápat v úzkém slova smyslu, nýbrž je jím vedle
faktického znehodnocení, jehož důsledkem zpravidla bývá ztráta peněžní hodnoty,
možné rozumět snížení úrovně plnění její funkce, či znehodnocení estetické,
tedy změna jejího vzhledu. K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v
řadě svých dalších rozhodnutí (namátkou viz jeho usnesení ze dne 26. 2. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 1934/2011, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5337/2015, ve
vztahu k nové právní úpravě – zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, jehož
obecné vymezení součásti věcí v § 505 plně odpovídá § 120 obč. zák., pak
obdobné Nejvyšší soud uzavřel ve svém usnesení ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22
Cdo 3830/2017). Pojem znehodnocení věci tedy zjevně není možné chápat izolovaně
a toliko negativně jako snížení její ceny, jak ovšem činí dovolatel. Žádanému
extenzivnějšímu výkladu se nepříčí úvaha, podle níž se oddělením součásti věci
peněžní hodnota pozemku může naopak zvýšit. Předestřenou situaci si lze
zpravidla představit, zatěžuje-li původní součást věc v tom smyslu, že jí na
tržní ceně ubírá, jako tomu může být v projednávaném sporu, naznačuje-li
dovolatel snížení hodnoty pozemku v důsledku uložení komunálního odpadu
(podobně srov. např. KOUKAL, P. In LAVICKÝ, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 1791). Je možné částečně přitakat námitkám dovolatele vytýkajícím odvolacímu soudu,
omezil-li se toliko na zjištění, zda jde v případě valu o samostatnou stavbu,
či nikoliv. Výhrady, jež dovolatel nastiňuje v samotném závěru svého podání a
které jsou doprovázeny zmínkou o omezení jeho vlastnického práva, žel
postrádají nezbytné náležitosti, jež účinná procesněprávní úprava vyžaduje u
dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce především ve spojení s
nastíněnou podrobněji však již nerozebranou otázkou nikterak nevymezuje, v čem
spatřuje splnění některého z hledisek přípustnosti předvídaných v § 237 o. s. ř. Zpochybňuje-li konečně dovolatel řádnost odůvodnění rozhodnutí soudů nižších
stupňů a upozorňuje-li na jejich údajnou nepřezkoumatelnost, jakož i na
pochybení v provádění dokazování, je zapotřebí připomenout, že tato tvrzení
představují poukazy na prosté vady řízení, k nimž může dovolací soud v souladu
s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlížet toliko v případě přípustného dovolání
(srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo
4222/2015). Nadto se jedná o výtky nepřípadné. K namítané nepřezkoumatelnosti
lze (podobně jako v nedávném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn.
28 Cdo 3300/2018) podotknout alespoň tolik, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti uvedenému
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky – podle obsahu odvolání – nebyly na újmu uplatnění práv
odvolatele. Obdobná kritéria se uplatní při hodnocení přezkoumatelnosti
rozhodnutí odvolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 100/2013). Nazíráno z této perspektivy nelze přehlédnout, že
tvrzené deficity prvoinstančního rozsudku neznemožnily žalobci rozvinout
efektivní odvolací argumentaci a stejně tak údajné pochybení odvolacího soudu
při odůvodňování napadeného rozsudku nezabránilo dovolateli v identifikaci
nosných úvah, na nichž spočívá napadený rozsudek, a jejich rozporování. Vzhledem k řečenému proto ani nelze uvažovat o rozporu napadeného rozhodnutí s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004. K
údajnému opomenutí důkazu sluší se pak odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, v němž bylo s odkazem na relevantní
judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu akcentováno oprávnění soudu posoudit
důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede, a které nikoliv,
přičemž tento jeho postup automaticky nepředstavuje vadu řízení, neboť obecné
soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména považují-li je
za nadbytečné (zde srov. bod 21 rozsudku odvolacího soudu). Kvalita odůvodnění napadeného rozsudku se pak nepříčí ani tomu, co Nejvyšší
soud vyslovil v prozatím svém posledním rozhodnutí v této věci (rozsudku ze dne
3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5186/2015). Napadá-li snad dovolatel způsob, jímž
odvolací soud konkrétní důkazy hodnotil, eventuálně skutkové závěry, k nimž na
jejich podkladě dospěl, neuplatňuje svými námitkami jediný způsobilý dovolací
důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř., za
všechny též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
4/2014).
Z vylíčeného se podává, že dovolatelem označené problémy odvolací soud vyřešil
v souladu s konstantní judikaturou. Nepředložil-li žalobce ve svém podání jinou
otázku, z níž by bylo možné na přípustnost dovolání usuzovat, nezbylo
Nejvyššímu soudu než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné
odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu