28 Cdo 3300/2018-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. J., nar. XY,
bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na
Baště sv. Jiří 258/7, proti žalované E. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, o 296.605,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 212/2011,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.
října 2017, č. j. 9 Co 319/2017-334, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
296.605,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Žalobkyně svůj požadavek opodstatňovala tvrzením, že účastnice
mají v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví soubor nemovitostí, zejména
budovu č. p. XY v katastrálním území XY, přičemž žalovaná užívala v období od
června 2011 do června 2014 sporné objekty nad rámec svého spoluvlastnického
podílu. Soud konstatoval, že dotčené věci se nacházely v podílovém
spoluvlastnictví žalované a R. Č., jejího bývalého manžela, s podíly o shodné
výši. Dne 22. 12. 2010 pak R. Č. uzavřel se žalobkyní kupní smlouvu, kterou na
ni převedl svou „ideální polovinu“ předmětných nemovitostí. Z provedených
důkazů podle soudu vyplynulo, že v době soužití žalované s jejím někdejším
manželem byla mezi spoluvlastníky sjednána dohoda o užívání společné věci.
Změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků přitom neměla na existenci a závaznost
řečeného ujednání vliv, pročež je jím vázána i žalobkyně coby nynější
spoluvlastnice. Způsob, jakým žalovaná užívá společné věci, pak odpovídá obsahu
této dohody, nelze tedy dovodit, že by na její straně vznikalo bezdůvodné
obohacení [§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů]. Za období od června 2011 do dubna 2012 by navíc
právo žalobkyně na vydání takto získaného majetkového prospěchu bylo promlčeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 10.
2017, č. j. 9 Co 319/2017-334, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s
výjimkou výroku o nákladech řízení, který změnil (výrok I.), a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud aproboval závěr, že
žalobkyně je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a je tudíž aktivně věcně
legitimována ke vznesení požadavku na vydání bezdůvodného obohacení získaného
případným nadužíváním společných věcí žalovanou. Ve shodě se soudem první
instance odvolací soud konstatoval, že i kdyby žalobou uplatněné oprávnění
existovalo, bylo by částečně promlčeno. Nadto bylo prokázáno, že žalovaná
uzavřela s někdejším druhým spoluvlastníkem R. Č. ústní nebo konkludentní
dohodu, v níž byl sjednán režim užívání spoluvlastněných objektů nikoli jen
provizorně na dobu do rozvodu manželství, nýbrž v dlouhodobém časovém
horizontu. Zmíněná dohoda reflektovala, že část domu obývanou žalovanou s ní
sdílejí její děti z manželství s R. Č., pročež bylo nadužívání
spoluvlastnického podílu sjednáno jako bezúplatné (toto uspořádání mohlo
představovat určitou formu plnění vyživovací povinnosti otce k dětem). Uzavření
popsané dohody, na jejíž závaznost v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
neměl vliv převod spoluvlastnického podílu R. Č. na žalobkyni, vylučuje pak
možnost vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žaloba byla tedy po
právu zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž předně
namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu Nejvyššího při řešení
otázky, za jakých podmínek lze přihlédnout k důkazům provedeným soudem prvního
stupně, z nichž tento soud neučinil žádné zjištění (konkrétně poukazuje na
nájemní smlouvy uzavírané R. Č., jimiž provedl důkaz soud prvního stupně, ale
teprve odvolací soud na jejich základě vystavěl skutkový závěr), jakož i při
odstraňování vad rozhodnutí okresního soudu spočívajících v nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu a nepřezkoumatelnosti. Dle žalobkyně z odůvodnění
prvoinstančního rozhodnutí není zřejmé, ze kterých důkazů okresní soud vyvodil,
že byla předmětná dohoda spoluvlastníků uzavřena na dobu neurčitou, a jaké
právní úvahy jej vedly k závěru, že rozpad partnerského vztahu mezi žalovanou a
R. Č. není změnou poměrů, s ohledem na niž přestávají být spoluvlastníci
dohodou vázáni.
Dle dovolatelky přitom právě rozvod manželství R. Č. a žalované představoval
změnu poměrů, jež opodstatňovala odpadnutí závaznosti původního ujednání
uzavřeného mezi spoluvlastníky. Nadto žalobkyně uvádí, že soudy nebyl náležitě
zjištěn obsah údajné dohody spoluvlastníků, respektive rozsah, v němž měl podle
ní každý ze spoluvlastníků dotčené statky užívat, pročež ani nebylo možné
učinit závěr, že zmiňovaná dohoda vylučuje jí uplatněný nárok na vydání
bezdůvodného obohacení (též to zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů
nižších instancí).
Nalézací soud ani odvolací soud dále žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř.
dostatečně nepoučily, že neprokázala, že by „existovala neshoda ohledně užívání
domu“, a procesní obraně žalované spočívající v poukazu na sjednání dohody s
druhým spoluvlastníkem naopak vyhověly, aniž by ji vedly k náležitému upřesnění
tohoto vágního skutkového tvrzení. Nad rámec již uvedeného vyjadřuje
dovolatelka přesvědčení, že závěry okresního a krajského soudu ohrožují právní
jistotu nabyvatelů spoluvlastnických podílů na nemovitostech, neboť dovozují
jejich vázanost režimem užívání zavedeným předešlými spoluvlastníky bez
možnosti její změny nebo zrušení.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů
nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která žádá, aby je Nejvyšší soud jako
nepřípustné odmítl nebo coby nedůvodné zamítl, a dále obšírně polemizuje s
posouzením otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně soudy nižších stupňů,
neboť má za to, že se stala výlučnou vlastnictví předmětných nemovitostí na
základě darovací smlouvy uzavřené dne 2. 4. 2009, a již z tohoto důvodu měla
být žaloba zamítnuta.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustné není.
Předně nelze přehlédnout, že podstatná část obsahu dovolání spočívá v kritice
procesního postupu soudů nižších stupňů (námitkami vad řízení jsou i výtky
nesplnění požadavků na odůvodnění jejich rozhodnutí ve smyslu § 157 o. s. ř.,
obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 21
Cdo 45/2018, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018, či ze dne 13. 3.
2019, sp. zn. 23 Cdo 592/2019) a adekvátnosti učiněných skutkových zjištění.
Ani jedna z těchto argumentačních linií nemůže přitom vést k naplnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť k vadám
řízení Nejvyšší soud přihlíží jen v případě přípustnosti dovolání (§ 242 odst.
3 o. s. ř.) a skutkový stav přezkumu v dovolacím řízení podle nyní účinné
právní úpravy nepodléhá vůbec.
Zpochybňuje-li dovolatelka řádnost odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a
poukazuje-li na jejich údajnou nepřezkoumatelnost, lze podotknout alespoň
tolik, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
prvoinstančního rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení, aby mohli
náležitě použít v odvolání proti uvedenému rozhodnutí odvolací důvody. I když
rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky – podle obsahu
odvolání – nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobná kritéria se
uplatní při hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, dále
srovnej mimo jiné usnesení téhož soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo
2028/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3547/2017, a ze dne 26. 9. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 2671/2018). Nazíráno z této perspektivy nelze přehlédnout, že
tvrzené deficity prvoinstančního rozsudku neznemožnily žalobkyni rozvinout
efektivní odvolací argumentaci a stejně tak údajné pochybení odvolacího soudu
při odůvodňování napadeného rozsudku nezabránilo dovolatelce v identifikaci
nosných úvah, na nichž spočívá napadený rozsudek, a jejich rozporování.
Namítá-li dovolatelka, že v odvolacím řízení byl porušen § 213 odst. 3 o. s.
ř., jelikož nebyl zopakován důkaz nájemními smlouvami uzavřenými R. Č.,
přestože z nich soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu neučinil
žádné skutkové zjištění, je třeba upozornit, že nezopakování listinných důkazů
podle ustálené judikatury nezakládá vadu ohrožující správnost napadeného
rozhodnutí. U důkazů tohoto typu je totiž vyloučen vliv skutečností
nezachytitelných v protokolu o jednání, a není tudíž porušením zásady přímosti,
pakliže odvolací soud důkazní význam příslušných listin přehodnotil, aniž by
jimi při jednání sám vedl důkaz (srovnej přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, ze dne 30. 11. 2017, sp.
zn. 21 Cdo 3788/2017, či ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017).
Výtka nedostatku poučení o neprokázání „existence neshody ohledně užívání domu“
je rovněž věcně neopodstatněná, jelikož důkazní břemeno ve vztahu k uzavření
dohody spoluvlastníků o užívání společné věci (tj. titulu pro nabytí prospěchu
představovaného výkonem užívacího práva v rozsahu převyšujícím spoluvlastnický
podíl, respektive skutečnosti vylučující vznik žalobkyní uplatňovaného nároku
na vydání bezdůvodného obohacení) nesla žalovaná (dovolací soud zde pokládá za
do jisté míry zobecnitelné úvahy konstantně vyslovované stran otázky rozložení
důkazního břemene ve sporech o vrácení peněžitých částek poskytnutých údajně
bez právního důvodu, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, či jeho usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5299/2015, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2018). Žalobkyni tudíž coby
stranu v tomto směru důkazním břemenem nezatíženou nebylo zapotřebí poučovat ve
smyslu § 118a o. s. ř.
Napadá-li dovolatelka také nedostatečná zjištění ohledně konkrétního obsahu
dohody spoluvlastníků o užívání společné věci žalovanou, je namístě
připomenout, že podle ustálené judikatury může být dohoda spoluvlastníků o
hospodaření se společnou věcí (respektive správě této věci) uzavřena též ústně
nebo konkludentně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 4201/2017, nebo jeho usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo
299/2016, či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014). V těchto případech
nebude z povahy věci obsah dohody spoluvlastníků povětšinou precizován v takové
míře, jako kdyby byla sjednána písemně. Tím je nutně limitován též charakter
skutkových zjištění, jež mohou být o podobném právním jednání učiněna v soudním
řízení. Pakliže však v řešené věci soudy na základě v řízení provedených důkazů
dovodily, že dohoda spoluvlastníků uzavřena byla a že z ní vyplývalo oprávnění
žalované užívat společné věci v rozsahu, v jakém je skutečně užívala, aniž by
za to musela druhému spoluvlastníku poskytovat protiplnění, jeví se tato
skutková zjištění plně postačujícími k přijetí závěru o nedůvodnosti žalobkyní
uplatňovaného nároku. Rozhodnutí soudů nižších instancí nelze proto ani z
tohoto hlediska označit za nepřezkoumatelná.
Poznámce odvolacího soudu, že „případné nadužívání“ spoluvlastnického podílu
žalovanou bylo sjednáno jako bezúplatné, není namístě rozumět tak, že by snad
naznačovala pochybnosti soudu o existenci a obsahu dohody spoluvlastníků o
užívání věci. Krajský soud uvedeným obratem zjevně pouze vyjádřil nepotřebnost
porovnávání míry užívání nemovitostí žalovanou s výší jejího spoluvlastnického
podílu a zjišťování, zda společnou věc nadužívala, jelikož fakticky realizovaný
způsob využití objektu odpovídal vzpomínané dohodě uzavřené mezi žalovanou a R.
Č., v souladu s níž za užívání předmětného domu v dotčeném rozsahu nebyla
druhému spoluvlastníku povinna poskytovat úplatu.
Pokud jde o samotnou otázku vázanosti spoluvlastníka dohodou o správě společné
věcí, kterou uzavřel jeho právní předchůdce, je třeba připomenout závěr
vyslovený v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, dle něhož změna v osobě
jednoho ze spoluvlastníků sama o sobě není podstatnou změnou poměrů, která by
měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci
(viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4455/2008, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, nebo jeho usnesení
ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5247/2016).
Patří se přitom dodat, že nabyvatel spoluvlastnického podílu není navzdory
vázanosti dohodou o správě společné věci sjednanou jeho právním předchůdcem
ponechán bez ochrany. Předně mu v závislosti na obsahu smlouvy, na základě níž
spoluvlastnický podíl získal, mohou svědčit obligační nároky vůči převodci
vyplývající z vad převáděného podílu a dále se podle okolností případu může
domáhat změny režimu užívání společné věci nastoleného dřívější dohodou soudním
rozhodnutím ve smyslu § 1139 o. z. (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 71/2018).
Námitka, že soudy nižších stupňů dovodily vázanost nabyvatelky
spoluvlastnického podílu pouhým faktickým režimem užívání společných věcí,
který mezi sebou zavedli předešlí spoluvlastníci, se nepřípustně rozchází se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, v něm se uvádí, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, opírá-li se o jiný skutkový stav, než z
jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud). Odvolací soud totiž své právní
posouzení věci vystavěl na zjištění, že žalovaná s R. Č. uzavřela dohodu o
užívání nemovitostí, a způsob, jakým nemovitosti užívala, tudíž nebyl založen
pouze fakticky, nýbrž se opíral o právní titul.
Argumentuje-li dovolatelka dále, že změnou poměrů mající dopad na závaznost
dohody spoluvlastníků může být rozpad partnerského vztahu a rozvod
spoluvlastníků, přičemž se těmito aspekty soudy nižších stupňů dostatečně
nezabývaly, je třeba zopakovat, že právo na spravedlivý proces nevyžaduje, aby
soud podal podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka. Rozsah
reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání
míry, přičemž lze podle okolností akceptovat též odpovědi implicitní (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, nebo
nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3142/12, a ze dne 10.
12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13). Nazíráno z této perspektivy lze
odůvodnění soudů nižších stupňů akceptovat jako dostatečná, podává-li se
zejména z rozhodnutí odvolacího soudu, že s přihlédnutím k okolnostem případu
neměl dohodu spoluvlastníků o užívání sporných nemovitostí za dotčenou ani
rozvodem jejich manželství, neboť užívání nemovitostí žalovanou a jejími
společnými syny s R. Č. interpretoval jako specifický způsob plnění vyživovací
povinnosti ke zmíněným dětem. Daná námitka žalobkyně tak byla odvolacím soudem
(byť převážně implicitně) vypořádána, čímž byly zhojeny i případné nedostatky
prvoinstančního rozsudku. Samo věcné řešení daného problému (tedy posouzení,
zda konkrétní dohoda spoluvlastníků pozbyla závaznost s ohledem na vývoj jejich
vzájemných vztahů) je pak úzce spjato se skutkovými okolnostmi konkrétního
případu, pročež není namístě, aby dovolací soud z pozice přezkumné instance
nahrazoval závěry soudů nižšího stupně úsudky vlastními, nebo aby dokonce
formuloval paušální úvahy o vlivu rozvodu na dohodu manželů-spoluvlastníků o
správě společné věci (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.
2016, sp. zn. 22 Cdo 299/2016, z nějž vyplývá, že závěry soudů nižších stupňů
týkající se otázky, zda došlo ke změně poměrů mající dopad na trvání závaznosti
ujednání spoluvlastníků, by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě
jejich zjevné nepřiměřenosti).
Odkázala-li žalobkyně ve svém podání ze dne 28. 2. 2019 na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2289/2018, ve kterém se zdejší soud
zabýval v kontextu jiného sporu žalobkyně, žalované a R. Č. otázkou
vlastnického práva k předmětným nemovitostem, je třeba podotknout, že
argumentace předestřená v citovaném judikátu se nikterak nedotýká otázek, jež
žalobkyně nastolila ve svém dovolání. Nejvyšší soud je totiž uplatněnými
dovolacími důvody vázán, a to včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3,
věta první, o. s. ř.), přičemž lze vymezení důvodu dovolání měnit jen po dobu
trvání dovolací lhůty (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Pokud tedy dovolatelka
Nejvyššímu soudu k řešení zavčasu (před uplynutím lhůty k podání dovolání)
nepředestřela problém vlastnictví sporného objektu, není možné, aby bylo právní
posouzení této otázky odvolacím soudem přezkoumáváno ani v případě, že by se
dostalo do rozporu s pozdější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Jedná se
totiž o problém, který (z vůle dovolatelky) zůstal mimo meze aktuálního
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady na vyjádření k dovolání, které však Nejvyšší soud nepokládá za účelně
vynaložené, neboť reakce žalované na předestřené dovolací námitky je velmi
strohá, přičemž se naprostá většina jejího podání zcela míjí s předestřenou
argumentací dovolatelky a věnuje se vlastní polemice s důvody, na nichž spočívá
napadený rozsudek (konkrétně kritice závěru o neplatnosti darovací smlouvy z
roku 2009).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu