USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, proti žalovaným 1. M. C., 2. J. C., 3. M. C., a 4. L. C., všem zastoupeným JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 896.192,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 116/2021, o dovolání žalovaných 2 a 3 proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2024, č. j. 27 Co 101/2024-349, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 10 C 116/2021-271, uložil žalovaným 2, 3 a 4 povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 896.192,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve vztahu k žalovaným 2, 3 a 4 v částce 73.413,02 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), žalobu vůči žalované 1 v částce 969.605,82 Kč s příslušenstvím
zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky IV a V) i vůči státu (výroky VI a VII). Vyšel z faktu, že žalobce je výlučným vlastníkem domu č. p. XY v obci XY, jenž je součástí pozemku p. č. st. XY, a pozemku p. č. XY vše v k. ú. XY, obci XY. Dle zjištění okresního soudu byl předmětný dům v žalovaném období, kdy byl již (spolu)vlastněn žalobcem, zcela užíván žalovanými 2, 3 a 4, aniž by jim k tomu svědčil právní důvod. Naproti tomu ze skutkových poznatků soudu prvního stupně vyplynulo, že žalovaná 1 dům neužívala, pročež byla žaloba ve vztahu k ní zamítnuta.
Rozsudkem tamního soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 14 C 82/2019-177, bylo žalovaným mimo jiné uloženo vyklidit řečenou nemovitost a bylo rovněž zrušeno podílové spoluvlastnictví žalované 2 a žalobce ohledně shora jmenovaných pozemků, jež byly přikázány do vlastnictví žalobce. Aplikuje na uvedený skutkový stav § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), konstatoval okresní soud, že se žalovaní 2, 3 a 4 na úkor žalobce bezdůvodně obohatili, užívali-li v dotčeném období předmětný dům, aniž by jim k tomu svědčil řádný právní titul.
Při kvantifikaci prospěchu žalovaných, jenž je na rozdíl od potenciální ztráty žalobce pro určení výše bezdůvodného obohacení relevantní, vyšel soud prvního stupně z v řízení provedeného znaleckého posudku Ing. Rudolfa Jungera. Současně zohlednil, že až do 7. 1. 2022 byla žalovaná 2 spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a proto ze stanovené sumy obvyklého nájemného za rozhodný časový úsek odečetl polovinu. Žalobu z části zamítl, poněvadž požadovaná částka přesahovala sumu vypočtenou jako bezdůvodné obohacení na základě znaleckého posudku, z části pak pro důvodně uplatněnou námitku promlčení (§ 629 o.
z.). Ve zbytku žalobě vyhověl.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 27 Co 101/2024-349, k odvolání žalobce i žalovaných rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I – IV, VI a VII potvrdil (výrok I), změnil je v nákladovém výroku V (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Krajský soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a zejména z nich připomněl, že žalovaní 2, 3 a 4 v dotčeném období prokazatelně užívali nemovitosti žalobce, pročež kvitoval aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Nepřisvědčil námitce žalovaných 2, 3 a 4, podle níž by pasivně věcně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení měl být výlučně žalovaný 4, jenž je ve smyslu § 285 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), jediným povinným subjektem k vyklizení předmětných nemovitostí. Usoudil, že žalovaným 2 a 3 nesvědčí ani dobrá víra ve smyslu § 2994 o. z. Neshledávaje důvodnými argumenty žalobce o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, přitakal též zamítnutí části žaloby z důvodu promlčení práva, jakož i ve vztahu k žalované 1 pro neprokázání užívání domu z její strany.
3. Proti rozsudku krajského soudu, výslovně jeho výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku I, eventuálně akcesorickým nákladovým výrokům, brojí dovoláním žalovaní 2 a 3, majíce je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí, respektive pro potřebu vyřešení v ní zatím neposuzované otázky. Nesouhlasí se závěry o své pasivní věcné legitimaci ve sporu, připomínajíce, že § 285 insolvenčního zákona zakládá povinnost k vyklizení toliko insolvenčnímu dlužníku, nikoliv osobám dalším – zde dovolatelům. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4653/2008 mají za to, že právě a jedině po žalovaném 4 se vlastník domu může úspěšně domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Za neúplné, a tudíž nesprávné pokládají posouzení věci z hlediska § 2994 o. z., jehož výklad tak, jak byl proveden odvolacím soudem, považují za rozporný se jmenovanou judikaturou. Domnívají se, že z pozice syna a manželky žalovaného 4 jim svědčilo právo k bydlení v domě, jež odvozovali od souhlasu žalovaného 4. Zároveň jsou přesvědčeni o své dobré víře, jež nezanikla ani poté, co žalovaný 4 pozbyl vlastnické právo k domu. Odvolacímu soudu vytýkají, že se dostatečně nezabýval právě otázkou dobré víry žalovaných 2 a 3, již dovozují z očekávání zajištění bytové náhrady ve smyslu § 285 insolvenčního zákona. Dovolatelé zdůrazňují, že povinnost vyklidit dům tížila ve smyslu posledně citované normy toliko žalovaného 4, nikoliv je, na čemž ničeho nezmění ani v tomto směru chybný pravomocný rozsudek je k vyklizení povinující. Vycházely-li soudy z tohoto vadného rozhodnutí v projednávané věci, nemohou jejich úsudky obstát. Zpochybňují zároveň samotný skutkový závěr o užívání domu ze strany dovolatelů, jejž mají za nepodložený v řízení provedenými důkazy, a označují proto napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3947/2007. Pro uvedené žádají dovolatelé zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části, jakož i rozsudku soudu prvního stupně v příslušném rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání ovšem přípustné není.
9. K námitce nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných v nynějším sporu lze poukázat na ustálené konkluze judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) ten, komu se dostalo hodnoty, jež se v jeho majetku projevila buď zvýšením aktiv, nebo snížením pasiv, případně tím, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Obohacení, jež spočívá v nesnížení majetku, se přitom dostává i tomu, kdo bez právního důvodu užívá cizí věc, jelikož nevynakládá prostředky, které by musel vydat, pokud by si byl nucen zajistit právo užívat srovnatelný objekt za běžných tržních podmínek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2333/2021, i v něm citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, nebo jeho usnesení ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020).
10. V nyní projednávané věci se ze skutkových zjištění nalézacích soudů, jež nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10), zřetelně podává, že žalovaní 2, 3 a 4 užívali v rozhodné době nemovitost žalobce, aniž by jim k tomu svědčil řádný právní důvod (např. nájemní smlouva, srov. bod 19 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Zcela případnými se tak jeví dovoláním zpochybňované závěry odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných 2 – 4, jež odpovídají shora připomenutým tezím judikatury, podle níž bezdůvodným obohacením je i užívání cizí věci bez patřičného právního titulu, jež lze v režimu aktuálně účinné právní úpravy subsumovat pod skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 737/2023). Rozporují-li pak dovolatelé samotný závěr o užívání předmětné nemovitosti, brojí tím proti skutkovým zjištěním, a jejich námitky tak nejsou s to přípustnost dovolání založit (k tomu viz kromě výše uvedených i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).
11. Odklon od judikatury nelze shledat ani v souvislosti s aplikací § 2994 o. z. Citovaným ustanovením došlo v poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 k určité modifikaci dřívější judikaturou (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) přijatého pravidla vylučujícího v případě neoprávněného přenechání věci odpovědnost faktického uživatele věci za bezdůvodné obohacení vůči jejímu vlastníku (srov. například dovolateli poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017). Podle § 2994 o. z. nyní vlastník věci může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, jíž byla věc neoprávněně přenechána, nebyla-li v dobré víře (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod č. 25/2022 Sb. rozh. obč., a ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1687/2023, citovaný též dovolateli). Předpokladem aktivní věcné legitimace vlastníka věci a pasivní věcné legitimace jejího uživatele je tedy krom nedostatku dobré víry uživatele též přenechání věci k užívání třetí osobou neoprávněným disponentem (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3476/2024), k němuž může dojít jak na základě smlouvy, tak i bezesmluvně (srov. zejména i dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, uveřejněný pod č. 8/2022 Sb. rozh. obč.). V posledně jmenovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že o odvozeném faktickém užívání věci lze uvažovat i v případě bezesmluvního přenechání věci (do užívání) mezi rodinnými příslušníky. I v nynějším sporu jsou žalovaní manželé, respektive rodiče (žalovaní 2 a 4) a jejich syn (žalovaný 3), pročež bylo namístě posuzovat věc i prizmatem § 2994 o. z. (byť zejména ve vztahu k žalované 2 nelze jeho uplatnění dovodit bez dalšího, byla-li po část žalovaného období spoluvlastnicí předmětného domu), a v tomto směru jsou tedy úvahy odvolacího soudu zvažující aplikaci citovaného ustanovení se zmíněnou judikaturou zcela konformní.
12. Souladným s judikaturou se pak jeví též postup krajského soudu, posuzoval-li ve smyslu § 2994 o. z. i dobrou víru dovolatelů, a dospěl-li k závěru o jejím nedostatku, patřičně osvětlil, o které v řízení zjištěné skutečnosti svůj úsudek opřel. Akcentoval, že dovolatelům muselo být při zachování obvyklé opatrnosti zřejmé, že nemovitost užívají neoprávněně přinejmenším vzhledem k zápisu vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí i vedení dlouholetých sporů mezi účastníky o vyklizení. Pro vylíčené je tedy zjevné, že se odvolací soud neodchýlil ani od dovolateli konkrétně poukazovaných rozhodnutí (shora citovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 493/2021 a sp. zn. 28 Cdo 1687/2023), nerezignoval-li v řešené kauze na posouzení dobré víry dovolatelů, jakožto uživatelů, již své oprávnění eventuálně odvozují od neoprávněně užívajícího subjektu, a závěry o její absenci řádně zdůvodnil. Nelze tedy přisvědčit námitkám dovolatelů o neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení zmíněného aspektu sporu.
13. Dobrou víru dovolatelů dále není možné dovodit ani z jejich očekávání bytové náhrady, jak se snaží prosadit. K naznačené námitce sluší se připomenout, že insolvenční zákon sice v § 285 stanoví, že při vyklizení bytu náleží dlužníku bytová náhrada jako při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, poněvadž však občanský zákoník v aktuálně účinném znění již právo na bytovou náhradu při výpovědi nájmu bytu z důvodu hrubého porušení povinností nájemce nezakládá, je dané pravidlo obsoletní (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 8 Tdo 597/2021).
14. Na řečených závěrech nemůže ničeho změnit ani dovolateli prosazované mínění o povinnosti vyklidit dům tížící toliko žalovaného 4, potažmo potenciální vady rozsudku vydaného v řízení o vyklizení (jenž ovšem není předmětem přezkumu v nynějším řízení a jehož správností se dovolací soud nikterak nezabýval), bylo-li ve vztahu k nim jasně prokázáno, že předmětnou nemovitost žalobce užívali bez patřičného právního důvodu, a byla tudíž naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení (viz výše), přičemž odpovědnosti za popsaným způsobem získané bezdůvodné obohacení se dovolatelé nezbavili ani poukazem na § 2994 o. z., pakliže individuální okolnosti případu vylučují jejich dobrou víru.
15. Konečně ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4653/2008, přípustnost dovolání založit nemůže. Z citovaného rozhodnutí se podává, že pasivně věcně legitimovaným je subjekt i v případě, že byt vyklidí, ale nepředá jej vlastníku, tedy neumožní mu jej užívat. Intenzita a způsob užívání bytu či fakt, zda vůbec užíván je, jsou tedy pro vznik bezdůvodného obohacení nerozhodnými, stejně jako skutečnost, dovolí-li povinný užívání bytu dalším osobám. Popsanému zcela odpovídá i v nynější kauze přijatá konkluze, že zde na úkor žalobce – majitele domu, vznikalo bezdůvodné obohacení, a to na straně žalovaného 4, respektive vzhledem ke shora vyslovenému i žalovaných 2 a 3.
16. Namítají-li dovolatelé závěrem nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatňují tím toliko jimi tvrzenou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jíž se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., popřípadě namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4168/2018). Ostatně touto vadou není řízení před odvolacím soudem očividně postiženo, je-li z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, proč i na základě jakých východisek soud rozhodl, a namítané potenciální nedostatky odůvodnění nadto evidentně nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatelů (z mnoha viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2244/2023, a ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023). V tomto směru tedy není možné naříkané rozhodnutí považovat ani za rozporné s dovolateli odkazovanou judikaturou v otázce jeho přezkoumatelnosti.
17. Pro shora uvedené je tedy zjevné, že odvolací soud se při hodnocení pasivní věcné legitimace od konstantní rozhodovací praxe nikterak neodchýlil a dovolatelé současně nepředložili ani jinou otázku, jež by dovolacím soudem nebyla v jeho judikatuře doposud řešena, pročež dovolání nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaných 2 a 3 bylo odmítnuto a žalobci ani žalovaným 1 a 4 v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu