bliky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce M. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se
sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774,
zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku,
vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 47/2014, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2017,
č. j. 26 Co 116/2017-834, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.438,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5.
Krajský soud v Hradci Králové výrokem I. rozsudku ze dne 6. 6. 2017, č. j. 26
Co 116/2017-834, potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne
31. 10. 2016, č. j. 5 C 47/2014-691 [jímž nahradil projev vůle žalované k
uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobcem o převodu pozemku v
katastrálním území U., obci P., jako náhradního zemědělského pozemku za
pozemky, jež nelze žalobci vydat (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů - dále jen „zákon o půdě“), a jako náhrady za živý a mrtvý inventář a
zásoby podle dohody o vyčíslení restitučního nároku ze dne 13. 12. 2012, ve
znění dodatku ze dne 27. 11. 2013, podle § 18a odst. 2 zákona o půdě], ve
výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení před okresním soudem částku ve výši 77.227,- Kč k rukám zástupce
žalobce (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 54.674,- Kč k rukám zástupce
žalobce (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž k otázce
splnění předpokladů jeho přípustnosti uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení:
A) „procesněprávní otázky litispendence řízení o nahrazení projevu vůle
žalované ohledně převodu různých oprávněnou osobou požadovaných náhradních
pozemků“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku, která by měla být
dovolacím soudem „jinak posouzena, resp. nově vyřešena“,
B) „hmotněprávní otázky důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě
na převod konkrétního pozemku mimo režim veřejných nabídek podle zákona o
půdě“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, neboť nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům
zformulovaným dosavadní judikaturou dovolacího soudu ohledně liknavosti či
svévole dovolatelky při vypořádávání restitučního nároku oprávněné osoby,
C) „procesněprávní otázky dostatečnosti a přezkoumatelnosti provedeného
dokazování“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, neboť vystavěl své
právní posouzení na skutkovém základě, který nemá oporu v provedeném dokazování,
D) „hmotněprávní otázky důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě
na převod konkrétního pozemku mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě
za situace, kdy uvedená oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem
postačujícím k efektivní a úspěšné účasti ve veřejných nabídkách, těchto se
však neúčastní a uplatnění žaloby je z její strany součástí komplexního postupu
směřujícího k získání pozemkové náhrady zcela mimo režim zákona o půdě, kdy z
tohoto mimořádného prostředku ochrany oprávněných osob se stává mechanismus
nahrazující režim zákona o půdě jako takový“, která by měla být dovolacím
soudem „nově vyřešena“,
E) „hmotněprávní otázky aplikovatelnosti judikatury týkající se vypořádání
restitučního nároku spojeného s nárokem na převod náhradních pozemků na
vypořádání restitučního nároku spojeného s nárokem na náhradu za živý a mrtvý
inventář“, která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena“,
F) „hmotněprávní otázky možnosti průběžně posuzovat výši uspokojení nároku
oprávněné osoby za situace, kdy jí byly za zlomek tržní ceny náhradou za
zemědělské pozemky převedeny pozemky vysokého tržního významu, k nimž oprávněná
osoba realizovala vlastnické právo jejich spekulativním prodejem namísto jejich
hospodářského využití v souladu s účelem zákona o půdě“, která by měla být
dovolacím soudem „nově vyřešena“,
G) „procesněprávní otázky týkající se způsobu stanovení tarifní hodnoty sporu
pro účely výpočtu sazby mimosmluvní odměny advokáta dle advokátního tarifu při
výpočtu náhrady nákladů řízení o žalobě oprávněné osoby podle zákona o půdě na
převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě“,
která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena“.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do
29. 9. 2017 (srov. čl. II odst. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s.
ř.“, neboť rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o věci samé v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodné
právní otázky byly posouzeny jinak.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239
o. s. ř.).
Ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Žalovaná v podaném dovolání namítá [viz otázka zformulovaná pod písm. B)], že
odvolací soud při posuzování liknavosti a svévole při vypořádávání restitučního
nároku žalobce nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
K problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší
soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č.
62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil
závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož
nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní
pozemkový úřad (srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o
bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém
postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto
pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud
reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným
osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb.,
uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež
zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných
nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností
Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací
praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS
495/02, a na nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 - Nejvyšší soud
připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k
základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí
mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta
v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal,
že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (právnímu
předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto
nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám
oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s
principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva
(vigilantibus iura scripta sunt).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem,
jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě),
považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti,
na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované)
kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba
přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění
a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního
posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující
se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky
libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a
zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též
citovanou judikaturou (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
V dané věci bylo provedeným dokazováním mimo jiné zjištěno, že právní
předchůdkyně žalobce E. F. (jeho matka) řádně uplatnila své restituční nároky
již v roce 2001, že o nich bylo rozhodnuto až v roce 2012, kdy došlo k jejich
definitivnímu vyčíslení, že žalobce již dopisem ze dne 21. 3. 2008 vyrozuměl
Pozemkový fond ČR o tom, že po smrti jeho matky (zemřelé dne 18. 9. 2006), je
jediným dědicem ze zákona, což doložil usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7
sp. zn. 22 D 476/2006 a potvrzením o nabytí veškerého dědictví. Teprve ke dni
11. 7. 2012 byla žalovanou vyčíslena hodnota restitučního nároku za nevydané
pozemky, aby mohlo dojít k dodatečnému projednání dědictví po právní
předchůdkyni žalobce. Žalobce se v důsledku uvedeného postupu žalované až do
roku 2012 nemohl aktivně účastnit nabídkových řízení a po tomto datu učinil
celkem osmnáct přihlášek do nabídkových řízení, avšak to již žalovaná
nedisponovala dostatečným množstvím pozemků. Do roku 2014 se tak žalované
nepodařilo uspokojit téměř polovinu uplatněných nároků žalobce. Soudy obou
stupňů měly současně za prokázané, že struktura nabídky žalované neměla a nemá
takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co
možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob a aby byla
způsobilá v přiměřené době uspokojit nároky žalobce, že přestože žalobce řádně
postupoval při výběrovém řízení ohledně pozemku ve V., podal nejvyšší nabídku a
následně uzavřel se žalovanou kupní smlouvu, převodu požadovaného pozemku se
nedomohl (neboť na základě výsledku soudního řízení nabyli práva na převod
pozemku jiní oprávnění), a že žalobce měl snahu uspokojovat svůj nárok postupem
přes veřejnou nabídku a zažádal o převod pozemků v k. ú. K. u O. Z., jeho
žádost však byla žalovanou nesprávně posouzena jako neplatná, přičemž tento
závěr byl bez bližšího odůvodnění přehodnocen až na zásah zástupce žalobce.
Za takto zjištěného skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr odvolacího
soudu v otázce uspokojení restitučních nároků žalobce převodem náhradních
pozemků mimo veřejnou nabídku žalované z ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, když žalovaná (Pozemkový fond ČR) uvedeným (liknavým a svévolným)
postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil)
žalobci uspokojení jeho restitučního nároku.
Namítá-li dovolatelka k řešení procesněprávní otázky uvedené pod písm. C)
dovolání „nedostatečnost a nepřezkoumatelnost provedeného dokazování“, v
důsledku čehož se měla „základem právního posouzení stát skutková zjištění,
která nemají oporu v provedeném dokazování“, neuplatňuje tím jediný možný
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podstatou argumentace dovolatelky
je totiž primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na nichž
je založeno právní posouzení věci. Správnost skutkových zjištění ani způsob
provádění jednotlivých důkazů nebo výsledek jejich hodnocení promítající se do
skutkových zjištění, však nelze po novele občanského soudního řádu provedené
zákonem č. 404/2012 Sb. zpochybnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Dovolacímu soudu tedy nezbývá než
(obdobně jako v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, vydaném
v jiné věci týchž účastníků) uzavřít, že ani tato otázka přípustnost dovolání
nezakládá, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní
kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn
zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších
stupňů.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka formulovaná dovolatelkou pod písm. E)
dovolání, v souvislosti s jejímž řešením odvolacímu soudu vytýká, že pochybil,
pokud umožnil uspokojení nároku žalobce na náhradu za živý a mrtvý inventář
převodem pozemků z vlastnictví státu. Podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 5174/2015 či ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 483/2012) byl pro
poskytování náhrad podle § 18a odst. 2 zákona o půdě, spočívajících v
poskytnutí nemovitostí, již před účinností zákona č. 131/2006 Sb. uplatnitelný
postup podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (kdy s účinností od 14. 4. 2006 byl pak
převod náhradních pozemků oprávněným osobám podrobněji upraven v § 11a zákona o
půdě). Jako lichá se tedy jeví námitka dovolatelky, že žalobci ve vztahu k
nárokům plynoucím mu z § 18a zákona o půdě nemůže ve sporu svědčit aktivní
věcná legitimace, neboť je-li ve vztahu k těmto nárokům při jejich uspokojování
formou poskytnutí pozemků uplatnitelný postup podle § 11a zákona o půdě (dříve
podle § 11 odst. 2 zákona o půdě), jsou v tomto směru uplatnitelné rovněž
veškeré další soudní praxí zformované principy vztahující se k uvedenému
ustanovení. Rovněž při uspokojování nároků plynoucích oprávněné osobě z § 18a
zákona o půdě je dovolatelka povinna dbát toho, aby její postup nevykazoval
znaky liknavosti, libovůle či svévole, neboť v opačném případě se vystavuje
reálnému riziku prohry ve sporu o nahrazení projevu vůle státu k převodu
konkrétních oprávněnou osobou vybraných pozemků. Pro úplnost pak v této
souvislosti dovolací soud uvádí, že za situace, kdy dovolatelka dlouhodobě
neplní své zákonné povinnosti a její postup lze označit za liknavý či svévolný,
je zcela legitimní a textu a účelu zákona o půdě plně odpovídající, aby byla
oprávněné osobě dána možnost zvolit variantu vypořádání spočívající v převodu
konkrétního pozemku z vlastnictví státu.
Otázka předestřená v podaném dovolání pod písmenem F), která by měla být
dovolacím soudem „nově vyřešena“, přípustnost dovolání taktéž založit nemůže,
neboť již její samotná formulace předpokládá existenci konkrétních skutkových
zjištění, která však odvolací soud v projednávané věci neučinil, např.
zjištění, že měl žalobce již dříve získané náhradní pozemky spekulativně prodat
namísto jejich hospodářského využití odpovídajícího účelu zákona o půdě.
Nejvyšší soud již přitom v minulosti mnohokrát akcentoval, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4853/2016).
Pokud jde o otázky formulované dovolatelkou pod písm. A) a D), tyto přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. taktéž nezakládají, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé na jejich řešení nezávisí,
jelikož je odvolací soud neřešil. Tyto otázky tedy přípustnost dovolání založit
nemohou, neboť nesplňují kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR
53/2013, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže odvolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Ani poslední dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť z obsahu spisu je zcela nepochybné,
že v tomto řízení šlo o žalobu na projev vůle směřující ke vzniku právního
jednání, jehož předmět je (na rozdíl od předmětu případů jiných) penězi
ocenitelný, a dovolatelkou namítané ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) advokátního
tarifu pro účely stanovení tarifní hodnoty sporu v tomto případě tudíž
aplikovat nelze, neboť nezbytnou podmínkou jeho aplikace je právě
neocenitelnost předmětu právního jednání, k jehož vzniku, změně nebo zániku má
soudem nahrazovaný projev vůle směřovat.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto, a
žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k bránění práva. V
dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s
účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil podle advokátního tarifu –
k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010. Tyto náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 9.980,- Kč [srov. § 6 odst.
1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního
tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]
ve výši 2.158,80 Kč. Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v
celkové výši 12.438,80 Kč zaplatit žalobci k rukám advokáta, který ho v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu