USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Z. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Malešice, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 20 C 52/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 20 Co 129/2021-231, 20 Co 130/2021, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 939,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Malešice, Akademická 663/5.
1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 2. 2021, č. j. 20 C 52/2020-171 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2021, č. j. 20 C 52/2020-194), ve výroku pod bodem II. [jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY], s tím, že výše restitučního nároku žalobkyně uspokojovaného vydáním náhradních pozemků činí 727 591,40 Kč a že nedílnou součástí rozsudku jsou tam označené oddělovaní geometrické plány; současně byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn ve výroku pod bodem III. o náhradě nákladů řízení (to vše výrokem I. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“) v rozsahu výroku pod bodem I. v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně převodu tam označených pozemků na žalobkyni a jímž byla současně určena výše pozemky takto uspokojeného restitučního nároku; své námitky dovolatelka připíná k posouzení odvolacího soudu o převoditelnosti (jen) pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále také jako „předmětné pozemky“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Za dovolacím soudem neřešenou a pro rozhodnutí určující dovolatelka považuje otázku, zdali podání žaloby o určení práva (podle § 80 občanského soudního řádu) třetí osobou v jiném řízení, v němž pro sebe usiluje o deklarování vlastnického práva k oprávněnou osobou požadovaným pozemkům, představuje překážku pro vydání pozemků (z vlastnictví státu) podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či podle § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, případně nejde-li o pozemky k převodu nevhodné z jiného důvodu.
K tomu klade i otázku, jsou-li pozemky vhodné k převodu na oprávněné osoby i v té situaci, kdy jsou dotčeny mezistátní stížností k Evropskému soudu pro lidská práva směřující proti České republice.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241 odst. 1 věty první o. s. ř.).
7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (reflektující i rozhodování Ústavního soudu – jak je uvedeno dále) je ustálena v závěru, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí „jiného“ zemědělského pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb. je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. V případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu České republiky a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.).
8. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiný (náhradní) zemědělský pozemek z vlastnictví státu, dále patří, že oprávněnou osobou požadovaný pozemek je k danému účelu „vhodný“, tedy že jde o pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu České republiky, potažmo žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Do veřejné nabídky nelze zařadit pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (srov. § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) a v posléze uvedeném případě nelze uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku (srov. § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb.); k dalším kritériím „vhodnosti“ pozemku srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí.
9. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. zapovídá převod zemědělských pozemků, na něž bylo uplatněno právo na jejich vydání podle jiných restitučních předpisů (např. § 9 zákona o půdě) a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto, přičemž účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je – mimo jiné – „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí“ (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 547/2021).
10. I z odkazu uvedeného v poznámce 26) pod čarou k ustanovení § 11a odst. 2 a § 11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 11. 2019 (do 31. 10. 2019 se obdobná právní úprava nacházela v ustanovení § 11a odst. 12 zákona o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb. Takto vyslovené konkluze lze přitom přiměřeně aplikovat i na žádosti podle § 10 zákona č. 503/2012 Sb., a žádosti podle § 20 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, ve znění pozdějších předpisů (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017).
11. Odvolací soud se výše uvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchýlit ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel, jestliže se zřetelem ke zjištěným skutkovým okolnostem [kdy bylo zjištěno i to, že v odkazovaném řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 318/2018, nešlo o uplatnění nároku jinou osobou podle některého z restitučního předpisů (dle zákona č. 229/1991 Sb., zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 243/1992 Sb., zákona č. 428/2012 Sb.) a třetí osoba zjevně neuplatňuje ani přednostní právo na převod pozemků ve smyslu § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. – v intencích výše citované judikatury] dovodil, že v případě žalobkyní požadovaných pozemků jako náhradních není dána překážka jejich převoditelnosti ve smyslu dovolatelkou odkazovaných předpisů a že nejde o pozemky k danému účelu nevhodné.
12. K argumentaci dovolatelky (a jí formulované otázce, zdali překážku převoditelnosti pozemků představuje i třetí osobou podaná žaloba o určení vlastnického práva ve smyslu § 80 o. s. ř.) sluší se připomenout, že pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat oprávněné osobě nárokovaný náhradní pozemek je rozhodující mimo jiné právě i vyřešení esenciální otázky, zdali vůbec je pozemek ve vlastnictví státu (České republiky) s příslušností hospodaření pozemkového úřadu (§ 11b zákona č. 229/1991 Sb.), kterou soud řeší jako otázku předběžnou. Probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, lze v intencích § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. uvažovat o přerušení řízení (kdy důvod přerušení spočívá v hospodárnosti řízení; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 547/2021). Taková úvaha nemá však místo tam, kde jiné řízení již bylo pravomocně skončeno, jak se stalo i v nyní posuzované věci [připomíná-li odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí, že žaloba třetí osoby na určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 318/2018 byla zamítnuta a bylo již rozhodnuto i o odvolání třetí osoby proti tomuto rozsudku (odkazovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 83/2020-863; dovolání proti němu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 13. 12. 2021, č. j. 22 Cdo 815/2021-1151)].
13. Rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani k dovolatelkou odkazovanému (již výše uvedenému) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 547/2021 (je-li jím žalovanou míněno toto rozhodnutí, v dovolání označované jako rozhodnutí „č. j. 28 Cdo 1547/2021-1507“), jímž dovolací soud řešil otázku, zdali při střetu uplatněného primárního restitučního nároku původního vlastníka (jeho právního nástupce) postupem podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. a nároku oprávněné osoby na vydání náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11a zákona o půdě se zákonná překážka upravená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. prosadí vždy a nutně vede k zamítnutí žaloby oprávněné osoby nárokující vydání náhradního pozemku, či může- li soud učinit jiná vhodná opatření. K dané otázce pak dovolací soud – v souladu s východisky restitučního zákonodárství – oproti zamítnutí žaloby na vydání náhradního pozemku upřednostnil právě přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situaci, kdy nebylo o právu na vydání nárokovaného pozemku právní nástupkyni původního vlastníka dosud příslušným pozemkovým úřadem rozhodnuto a trvala-li tak zákonná překážka vymezená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., nicméně bez rozumných pochybností bylo lze očekávat, jak o uplatněném právu (primárním restitučním nároku) bude rozhodnuto. V posuzované věci nejenže nešlo o překážku převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu z důvodu uplatněného restitučního nároku, ale podstatný rozdíl – odůvodňující závěr, že není dán ani důvod k přerušení řízení – spočíval i v tom, že dříve zahájené řízení o žalobě na určení vlastnického práva (§ 80 o. s. ř.) bylo v době rozhodování soudu o této náhradní naturální restituci již skončeno (se závěrem, že třetí osoba vlastníkem předmětných pozemků není a ty zůstávají ve vlastnictví České republiky).
14. Také odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, není přiléhavý, jestliže odkazovaným rozhodnutím dovolací soud v tehdy posuzované věci odvolacímu soudu vytkl, že se s ohledem na tehdy učiněná skutková zjištění dostatečně nezabýval i otázkou možné funkční souvislosti oprávněnou osobou požadovaného pozemku s jinými nemovitostmi v bezprostředním sousedství; o takový případ v nyní posuzované věci (kdy se soud na podkladě učiněných zjištění náležitě zabýval i otázkou vlastnictví předmětných pozemků a jejich převoditelností na jiné osoby a své úvahy v tomto směru řádně odůvodnil) nejde.
15. Předstírá-li pak dovolatelka otázku, dle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešenou, „zda pozemky dotčené mezistátní stížností podanou proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva jsou nevhodné k převodu na oprávněné osoby“, nelze než konstatovat, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí založeno není (a ani z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí), jestliže nejenom s touto argumentací, ale i k ní se vážícími skutkovými okolnostmi (jež nejsou součástí odvolacím soudem učiněných zjištění) dovolatelka poprvé operuje až v dovolacím řízení (k tomu srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).
16. K argumentaci dovolatelky, jíž se snad zpochybňují skutkové předpoklady, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení (kritizuje-li dovolatelka správnost a úplnost skutkových zjištění, na něž odvolací soud navázal ve svých úvahách) sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
17. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ten při posouzení otázky, zda jsou předmětné pozemky k vydání vhodné, nezohlednil skutečnosti obecně známé (§ 121 o. s. ř.), vystihují tyto její námitky vady řízení (nejde o kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení záviselo by napadené rozhodnutí). Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je pak Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (k tomu dále srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3451/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018, ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
18. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.
19. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
20. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobkyní v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 11 220 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 419,20 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu