U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně
Hloubětínské společnosti s.r.o., IČ 283 81 637, se sídlem v Praze 9 -
Hloubětíně, Mandloňová 944/5, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se
sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 29/471, proti žalovanému P. Z.,
zastoupenému JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Žižkově,
Koněvova 2596/211, o zaplacení 858.047,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 79/2008, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne
21. listopadu 2013, č. j. 22 Co 567/2011-507, ve znění opravného usnesení téhož
soudu ze stejného dne č. j. 22 Co 567/2011-519, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 14.568,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
advokáta JUDr. Roberta Kučery.
výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.). Žalovaný se dle žalobních tvrzení měl bezdůvodně obohatit
na úkor původní žalobkyně Moravsko-třebovské obchodní společnosti s.r.o., v
likvidaci, (dále též jen „žalobkyně“ či „původní žalobkyně“) užíváním v žalobě
označených nemovitostí v Moravské Třebové v době od 15. 2. 2005 do 31. 12. 2008
bez právního důvodu. Původní žalobkyně následně žalovaný nárok postoupila
smlouvou ze dne 2. 3. 2009 Hloubětínské společnosti s.r.o., pročež bylo
následně rozhodnutím soudu připuštěno, aby tato namísto ní vstoupila do řízení. Okresní soud při svém posouzení vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných
nemovitostí byla v době od 12. 8. 1993 do 30. 6. 2009 původní žalobkyně. Pokud
byly tyto nemovitosti převáděny na další subjekty (mimo jiné i žalovaného), šlo
o právní úkony absolutně neplatné. Užíval-li v době od 15. 2. 2005 do 31. 12. 2008 nemovitosti žalovaný bez právního důvodu, vzniklo žalobkyni dle § 451 a
násl. obč. zák. právo požadovat, oč se žalovaný tímto užíváním obohatil. S
ohledem na datum podání žaloby u soudu dne 6. 2. 2008 je zřejmé, že byla
zachována tříletá objektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 2 obč. zák.,
bylo-li současně až ke dni 20. 11. 2008 právní mocí rozsudku Okresního soudu ve
Svitavách č. j. 9 C 185/2008-113 najisto postaveno, že k obohacení došlo na
úkor původní žalobkyně, lze pokládat za zachovanou i dvouletou subjektivní
promlčecí dobu dle § 107 odst. 1 obč. zák. K tvrzení žalovaného, že nemovitosti
jsou ve skutečnosti užívány společností D - styl CZ s.r.o., které nemovitosti
smlouvou ze dne 1. 11. 2006 pronajal, soud uvedl, že se jedná o nájem účelový,
jelikož žalovaný je jednatelem a společníkem uvedené společnosti (druhým
společníkem je jeho manželka) a žalovanému již s ohledem na předchozí soudní
řízení muselo být zřejmé, že se vlastníkem nemovitostí nestal. Užíváním
nemovitostí tedy vznikl prospěch žalovanému, kterého lze mít v projednávané
věci za pasivně věcně legitimovaného. Soud nadto připomenul obranu žalovaného v
podobě tvrzených investic do nemovitostí dokládající, že to byl právě on, kdo
nemovitosti spravoval a kdo do nich investoval. Výši obohacení určil dle
znalcem stanoveného obvyklého nájemného s přihlédnutím k tomu, že využití
předmětných nemovitostí předpokládalo užívání pozemku ve vlastnictví
žalovaného. K žalovaným vznesené námitce započtení soud uvedl, že s ohledem na
žalobkyní uplatněnou obranu námitkou promlčení je třeba považovat za promlčené
případné nároky vzniklé dříve než v době tří let přede dnem, k němuž se náhrady
investic začal žalovaný domáhat (tj. před 24. 4. 2005). Doložil-li přitom
žalovaný vynaložení částky 75.000,- Kč na opravu nemovitostí, aniž by prokázal,
že vynaložení této částky vedlo ke zhodnocení nemovitostí, nelze tuto námitku
pokládat za relevantní. Další náklady žalovaného vynaložené na zaplacení daní,
ostrahu apod. přitom ke zhodnocení nemovitostí rovněž nevedly.
Namítal-li dále
žalovaný, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, pak je sice možno
připustit, že žalovaný nemovitosti koupil v roce 1996 v dobré víře a nezavinil,
že dřívější dispozice s nemovitostmi byly posouzeny jako neplatné, nelze však
odhlédnout od toho, že žalovaný již od roku 2002 ví, že soudy hodnotí dřívější
dispozice s nemovitostmi jako neplatné, a že se tudíž nemohl stát jejich
vlastníkem. Měl tedy dost času nastalou situaci řešit tak, aby utrpěl co
nejmenší újmu, případně si zajistit právní důvod užívání (což neučinil), užíval-
li přesto nemovitosti i v letech 2005 až 2008, není důvod pokládat projednávaný
nárok za odporující dobrým mravům. S ohledem na uvedené tedy soud žalobě
vyhověl. K odvolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, č. j. 22 Co 567/2011-408, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Odvolací soud označil závěry soudu prvního stupně o skutkovém
stavu za odpovídající a jeho právní posouzení věci za správné. K odvolacím
námitkám pak doplnil následující. V projednávané věci není důvodu mít
pochybnosti o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, kterou žalovaný zpochybňoval
poukazem na neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky a oznámení postoupení.
Postupník prokázal oznámení postoupení pohledávky dlužníku, přičemž toto
oznámení je platným jednostranným právním úkonem, a proto v souladu se závěry
vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 ve spojení s
nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2276/2008 není možno přezkoumávat
platnost samotné smlouvy o postoupení pohledávky. Poukazoval-li dále žalovaný
na to, že se nemohl obohatit na úkor žalobkyně, jelikož ta byla v době od 3.
12. 2003 do 10. 9. 2007 vymazána z obchodního rejstříku, a právně tak
neexistovala, pak i v tomto lze mít za správný postup okresního soudu, jenž
vyšel ze skutečnosti, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách č. j. 9 C
185/2007-113 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích č. j. 22 Co 150/2008-151 byla pravomocně určena za vlastníka
původní žalobkyně. Z deklaratorní povahy tohoto rozhodnutí vyplývá, že původní
žalobkyně vlastnické právo vůbec nepozbyla, aniž by na kontinuitu jejího
vlastnictví mohlo mít vliv, že v době od 3. 12. 2003 do 10. 9. 2007 nebyla
zapsána v obchodním rejstříku. Možnost existence vlastnictví právnické osoby k
majetku i po jejím výmazu z obchodního rejstříku je předpokládána ustanovením §
75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“), jež bylo v případě původní žalobkyně aplikováno a podle nějž, je-li po
výmazu společnosti z obchodního rejstříku zjištěn dosud neznámý majetek,
rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o
zrušení zápisu o jejím výmazu a o obnovení likvidace společnosti nebo o vstupu
do likvidace a jmenuje jejího likvidátora. Trvalo-li tedy v předmětném období
vlastnické právo původní žalobkyně, pak došlo na její úkor k obohacení
žalovaného.
Rovněž výtku, že nemovitosti nebyly užívány žalovaným, ale společností D – styl
CZ s.r.o., nelze pokládat za opodstatněnou. I tehdy, pokud by byly nemovitosti
užívány uvedenou společností, byl by vzhledem k tomu, že toto užívání umožnil,
pasivně věcně legitimovaný žalovaný. Vědomost žalovaného o neplatnosti smlouvy,
na základě níž měl nabýt vlastnické právo, přitom vylučuje, aby jej bylo možno
pokládat za oprávněného držitele, který by mohl s nemovitostmi disponovat. Co
do posouzení námitky promlčení, jakož i započtení odvolací soud plně odkázal na
rozhodnutí soudu prvního stupně. Dodal pouze, že úspěšnost námitky započtení v
daném případě vylučuje i znění ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák., dle nějž
může dlužník použít k započtení své pohledávky vůči postupiteli, které měl v
době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, jestliže je
oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Došlo-li v projednávaném případě k
oznámení postoupení dne 13. 3. 2009 a žalovaný netvrdil, že by oznámil
započtení dříve, než námitkou specifikovanou v řízení dne 26. 10. 2009, nebyla
podmínka včasného oznámení splněna.
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně i co do námitek
žalovaného proti správnosti znaleckého posudku. Úvahu žalovaného, dle níž není
logické, aby výše nájmu nemovitostí převyšovala jejich cenu, soud odmítl s tím,
že cena, za kterou nemovitosti byly prodány původní žalobkyní, nevypovídá o
tržní hodnotě těchto nemovitostí, jež byla ovlivněna nejen faktickým, ale i
právním stavem nemovitostí, mimo jiné i zatížením nemovitostí zástavním právem.
Odvolací soud rovněž neshledal, že by nárok žalobkyně bylo možno pokládat za
nemravný, maje na zřeteli především to, že žalovaný již od roku 2004 věděl o
neplatnosti kupní smlouvy, na základě níž měl nemovitosti nabýt, a tedy o tom,
že není vlastníkem, a nemohl tak být ani oprávněným držitelem. Užíval-li přesto
po několik let předmětné nemovitosti a dokonce ohledně nich dle svých tvrzení
uzavřel nájemní smlouvu, není nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.
Předestřené úvahy tedy vedly odvolací instanci k potvrzení rozsudku soudu
prvního stupně jako věcně správného.
K dovolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je
rozsudkem ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1108/2013, zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přitakal námitkám žalovaného
poukazujícím na to, že po dobu výmazu původní žalobkyně z obchodního rejstříku
zde nebyl subjekt, na jehož úkor by se mohl užíváním nemovitosti obohacovat. Až
zrušením výmazu bylo opětovně plně ustaveno právní postavení původní žalobkyně,
jež se opětovně stala plně způsobilou nabývat práv a povinností a na jejíž úkor
se tak mohla obohacovat jiná osoba. Byť výtky směřující proti úvahám odvolacího
soudu zaobírajícím se namítaným rozporem výkonu žalovaného práva s dobrými
mravy nebyly shledány důvodnými, již pro nastíněnou nesprávnost právních názorů
odvolacího soudu nemohlo jeho rozhodnutí obstát jako správné.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích následně
rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 22 Co 567/2011-507, ve znění opravného
usnesení ze dne 21. 11. 2013, č. j. 22 Co 567/2011-519, rozsudek soudu prvního
stupě potvrdil v části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobkyni částku 858.047,- Kč s příslušenstvím (výrok I.)., v části výroku I.,
jíž byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 1,234.453,- Kč s příslušenstvím,
jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud označil námitky žalovaného stran
aktivní věcné legitimace žalobkyně, promlčení, stanovení výše obohacení
znaleckým posudkem, započtení i tvrzeného rozporu s dobrými mravy za
neopodstatněné a odkázal na odůvodnění svého předchozího rozsudku v této věci.
Přihlédl dále k názorům vysloveným v rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu a
dovodil, že žaloba nemůže být důvodná co do nároku na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním nemovitostí po dobu výmazu právní předchůdkyně
žalobkyně z obchodního rejstříku, to jest za období od 15. 2. 2005 do 10. 9.
2007, kdy tato osoba postrádala právní subjektivitu. Odvolací soud tudíž
žalobkyni přiznal právo na vydání obohacení nabytého žalovaným po dobu zbylého
v žalobě vymezeného časového úseku, v rozsahu přesahujícím takto určenou výši
majetkového prospěchu přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí
žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze jeho výroku I.) podal žalovaný dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky rozporu
výkonu práva s dobrými mravy odchýlil od ustálené judikatury reprezentované
například rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009, či ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn. 33 Odo 29/2005. Dovolatel poukázal na řetězec neplatných smluv, jež
předcházely koupi nemovitostí jeho osobou, a zdůraznil, že v letech 1996 až
2008 byl v katastru nemovitostí veden jako jejich vlastník, i to, že o
neplatnosti kupní smlouvy se dozvěděl až sedm let po jejím uzavření v roce
2003. Nemovitosti přitom nebylo komu předat, neb jejich předchozí vlastníci
skončili v konkursu a byli vymazáni z obchodního rejstříku. V době, v níž byl
soudem určen vlastník předmětných nemovitostí, dovolatel dle svých slov již
neměl s ohledem na běh lhůt žádné právní prostředky, jež by mu umožnily domoci
se vrácení kupní ceny. Byl-li odvolacím soudem přijat závěr, že není mravným,
užívá-li nějaká osoba vědomě a bez právního důvodu majetek jiného, aniž by za
to cokoli hradila, je jím poměřován toliko dovolatel a jeho dobrá víra ve
vlastnictví a z něj odvozeného užívání, aniž by v souladu se soudní praxí
(např. rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 29/2005 a sp. zn. 33 Cdo
3012/2013) byla zohledňována hlediska konkrétního individualizovaného případu
včetně jednání obou účastníků právního vztahu a byly zvažovány veškeré rozhodné
okolnosti na straně dotčených osob. Jednostranný pohled odvolacího soudu
opomíjí počínání žalující strany, jež je původkyní absolutně neplatných převodů
po dlouhou dobu se ke svému vlastnictví nehlásící a jíž je dovolatel nucen
uhradit hodnotu užívání věcí, za něž už dříve zaplatil, aniž by současně měl
možnost uplatnit své vlastní nároky. Polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu
dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření rozporovala argumentaci dovolatele a navrhla, aby
bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci však na přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení
usuzovat nelze. Poukazuje-li dovolatel na údajný rozpor s judikaturou
Nejvyššího soudu, je třeba zdůraznit, že odvolací soud nikterak nepopřel pojetí
dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., tak jak bylo předestřeno v
dovolání vzpomínané judikatuře, toliko konkrétní skutkové okolnosti
individualizovaného sporu a jejich význam z hlediska mravnosti žalovaného
nároku zjevně nevyhodnotil tak, že by výkon práva shledal s dobrými mravy
vskutku v rozporu. V tomto směru je namístě připomenout, že ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato
zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy
skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat
obecné řešení této otázky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posouzení, zda výkon práv odporuje
dobrým mravům, přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho
rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem
posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9.
2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými
zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze
přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li
jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v
něm odkazovanou).
Jak již bylo nastíněno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávaném
sporu, v úsudku odvolací instance zmiňovanou nepřiměřenost spatřovat nelze, a
nezavdává k tomu důvodu ani obšírnější argumentace předestřená v nyní
posuzovaném dovolání. Mínění odvolacího soudu, jenž zjevně neshledal, že by
okolnosti provázející majetkové dispozice s nemovitostmi mohly být za dané
situace vnímány jako ve své podstatě zprošťující žalovaného coby jejich
domnělého nabyvatele povinnosti respektovat objektivně nastalý právní stav a
nést pozdější následky svého vědomého počínání, obstojí jako korektní. Cítil-li
se dovolatel poškozen protiprávním jednáním jiných osob při dispozici s
nemovitostmi, bylo na něm, aby využil právním řádem poskytované prostředky k
dosažení nápravy a ochraně svých práv (srov. zejména § 42 obč. zák. či § 457
obč. zák. ve spojení s § 107 odst. 3 obč. zák.). Neučinil-li tak, nelze tuto
skutečnost bez dalšího přičítat k tíži žalobkyně a usuzovat z ní na nemravnost
výkonu práva na vydání obohacení nabytého žalovaným se značným časovým odstupem
po té, co získal náležité povědomí o rozhodných okolnostech, a měl tak
dostatečný prostor uzpůsobit jim své počínání. Jak již dříve připomněl Nejvyšší
soud, bylo by podstatným narušením právní jistoty, pokud by pouhé neuplatnění
práv jednoho účastníka bez dalšího bránilo s ohledem na rozpor s dobrými mravy
úspěšnosti žaloby druhé strany sporu směřující proti této osobě (k tomu srov.
více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1784/2010). Dále lze podotknout, že dovolatel svá povšechná tvrzení o tom, že
se nemohl úspěšně domoci kompenzace újmy vzniklé v důsledku neplatných
transakcí s nemovitostmi, přesvědčivými argumenty nepodkládá, přičemž zmínka o
běhu lhůty, pro niž nemohl dosáhnout vrácení kupní ceny, zjevně nereflektuje
úpravu § 107 odst. 3 obč. zák., přičemž je zjevné, že z dané situace do určité
míry profitoval i on, což opět relativizuje význam této skutečnosti pro
posouzení rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy.
Dovolateli se tedy nepodařilo předestřít otázku, pro niž by na podané dovolání
bylo možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č.
177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 11.740,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.568,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu