28 Cdo 605/2022-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, o převod jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 126/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2021, č. j. 19 Co 1222/2021-349, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 4 C 126/2020-254, výrokem pod bodem I., Okresní soud v Jindřichově Hradci nahradil projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobcem (nabyvatelem) smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků [jako „jiných“ zemědělských pozemků k uspokojení restitučního nároku žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů]; v části žádající bezúplatný převod pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (do žalobcova vlastnictví) soud žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
2. Rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 19 Co 1222/2021-349, Krajský soud v Českých Budějovicích – poté, kdy zastavil řízení o odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně žalovanou (výrok I.) a kdy (pro částečné zpětvzetí žaloby) zastavil řízení v části o převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu parcely č. XY, nově vymezené označeným geometrickým plánem, za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu (výrok II.) – rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v jeho zbylém rozsahu potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku III. (jímž bylo rozhodnuto o nevydání tam vymezené části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), podal dovolání žalobce (dále i jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti
dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených otázek, zdali soud při rozhodování (svědčí-li jiné osobě právo na převod pozemku podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, potažmo jde-li o pozemek převoditelný oprávněné osobě k uspokojení jejího restitučního nároku) vychází ze stavu, jenž je „aktuálně platný v reálném světě“, nebo ze stavu, který je „hypotetický v rámci řízení“ (v němž geometrickým plánem oddělená část pozemku v podobě požadované parcely již nesousedí s pozemkem, na němž je umístěna stavba jiného vlastníka), a je-li žádost vlastníka o převod sousedícího funkčně spojeného pozemku „osobní“, tedy zda je vázána na určitou konkrétní osobu, nebo jde o žádost „věcnou“, jež se připíná k vlastnictví konkrétního pozemku; k tomu dovolatel namítá, že v době rozhodování žadatelka již vlastnicí pozemku st.
p. č. XY v k. ú. XY nebyla (z čehož dovozuje, že jí dříve podanou žádost odvolací soud považoval za „věcnou“). Dále dovolatel míní, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v situaci, kdy „připustil částečné zpětvzetí žaloby (změnu žaloby), znovu neposoudil funkční souvislost předmětného náhradního pozemku (bez cesty) s pozemkem ve vlastnictví sousedního vlastníka a znovu neposoudil v tomto kontextu oprávněnost žádosti o převod pozemku sousedního vlastníka“ (k čemuž dovolatel opětovně namítá, že v posléze uvedeném případě musel by odvolací soud zjistit, že původním žadatelem o převod dle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. je jiná osoba než současný vlastník zastavěného pozemku parc.
č. st. XY v k. ú. XY).
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).
10. K problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám sluší se odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i rozhodování Ústavního soudu – jak je uvedeno dále), jež je ustálena v závěru, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí „jiného“ zemědělského pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb. je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. V případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu České republiky a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.).
11. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiný (náhradní) zemědělský pozemek z vlastnictví státu, dále patří, že oprávněnou osobou požadovaný pozemek je k danému účelu „vhodný“, tedy že jde o pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu České republiky, potažmo žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Do veřejné nabídky nelze zařadit pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (srov. § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) a v posléze uvedeném případě nelze uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku (srov. § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb.); k tomu dále srovnej např. i závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, či ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020, týkající se otázky potenciální (ne)zařaditelnosti pozemku do veřejné nabídky náhradních pozemků, potažmo nemožnosti uzavřít smlouvu o jeho převodu s oprávněnou osobou v situaci, kdy bylo uplatněno právo na jeho přednostní převod ze strany jiné osoby podle zvláštního právního předpisu.
12. K nepřevoditelnosti pozemku oprávněné osobě (coby „jiného“ zemědělského pozemku) k uspokojení jejího restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. v situaci, kdy k pozemku důvodně uplatnila právo na jeho převod třetí osoba podle § 10 odst. 4 (nyní § 10 odst. 3) zákona č. 503/2012 Sb., dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 689/2019; ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3137/2018, a ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1973/19).
13. Rozhodující pro posouzení (a pro vydání požadovaného rozhodnutí, jež je zde povahy konstitutivní), je-li oprávněnou osobou k bezúplatnému převodu žádaný pozemek jako náhradní vhodný, je stav v době vyhlášení rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020).
14. Jestliže i v nyní posuzované věci vyšly oba soudy ze zjištění, že vlastnice sousedních nemovitostí (pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, na němž je umístěn dům č. p. XY) podala dne 21. 2. 2018 u pozemkového úřadu žádost dle § 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. o převod části pozemku parc. č. XY (jež byla následně žalovanou oddělena jako parc. č. XY v k. ú. XY) z důvodu funkčního spojení s nemovitostmi v jejím vlastnictví a současně bylo i prokázáno, že žadatelka je oprávněným uživatelem daného pozemku (podle pachtovní smlouvy č. 156N17/17 uzavřené s žalovanou dne 27. 11. 2017) a na základě těchto zjištění dovodily existenci přednostního práva této osoby na převod pozemku (jeho vymezené části) do jejího vlastnictví (ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb.) s tím, že takové právo vylučuje, aby byl pozemek zařazen do veřejné nabídky náhradních pozemků a byla uzavřena smlouva o jeho bezúplatném převodu oprávněné osobě (§ 11a odst. 2, odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb.), nikterak se závěrům ustálené rozhodovací praxe nezpronevěřily.
15. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s tou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (z níž dovolatel dále odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019), podle níž žádost podle § 10 zákona č. 503/2012 Sb. sama o sobě netvoří překážku převodu, ale soud musí posoudit, zdali je žádost třetí osoby oprávněná, jestliže – jak výše nastíněno – se oba soudy (kdy odvolací soud v tomto směru aproboval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění i
jeho právní posouzení) zabývaly i otázkou naplnění podmínek dle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., při jejichž splnění lze žádosti o převod vyhovět [a kdy soudy přijaté závěry zahrnují nejenom otázku vlastnictví sousedního pozemku, ale i funkční souvislosti jeho oddělené části (v podobě parcely č. XY v k. ú. XY), ovšem i titul k jeho užívání (s tím, že žadatelka je oprávněnou uživatelkou celého pozemku, jenž funkčně souvisí se stavbou na sousedním pozemku v jejím vlastnictví)]. 16. Nesouhlasí-li snad dovolatel i se soudy takto učiněnými zjištěními, nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 17. Z jiného – hypotetického – skutkového stavu dovolatel vychází i při formulaci otázky, lze-li vyhovět žalobě o převod náhradního pozemku tehdy, nejde-li – po oddělení části pozemku v podobě parcely geometrickým plánem pro účely jeho převodu jako náhradního – již o pozemek sousedící se zastavěným pozemkem jiného vlastníka (případně je-li i poté dáno funkční spojení takto oddělené části pozemku se stavbou), jestliže (jak již výše rekapitulováno) rozhodnutí odvolacího soudu (při aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů) vychází z toho, že žádost třetí osoby o převod se vztahuje k celému pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (tedy i k jeho – pro „účely řízení“ – oddělené části), jenž je funkčně spojen se stavbou na sousedním pozemku a jehož oprávněnou uživatelkou (i v rozsahu takto oddělené parcely) je třetí osoba požadující převod tohoto pozemku do svého vlastnictví (dle § 10 odst. 3 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.). Ostatně, je-li pro posouzení (a vydání požadovaného rozhodnutí, jež je zde povahy konstitutivní), zda oprávněnou osobou k bezúplatnému převodu žádaný pozemek jako náhradní je pozemkem k danému účelu vhodným (jež zde zahrnuje i posouzení oprávněnosti žádosti třetí osoby o převod pozemku), rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí, nutno odmítnout i tu argumentaci dovolatele, že třetí osobou požadovaný pozemek (v celé své výměře parc. č. XY v k. ú. XY, takto evidovaný i v katastru nemovitostí) není pozemkem sousedícím se zastavěným pozemkem (parc. č. st. XY v k. ú. XY) ve vlastnictví třetí osoby. 18. Z jiného skutkového stavu, než který měl za zjištěný soud odvolací [jenž i v tomto směru vzal za správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, v situaci, kdy nové skutečnosti (o převodu vlastnictví) nebyly žádným z účastníků v odvolacím řízení uplatněny; srov. § 212a odst. 3 o. s. ř.], vychází i ta dovolací argumentace, že žadatelka o převod pozemku dle § 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. v době rozhodování odvolacího soudu již nebyla vlastníkem pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY. Přichází-li pak s těmito skutečnostmi (o změně vlastnictví) dovolatel až v dovolacím řízení (dovolatel v dovolání ani nenamítá, že by tuto námitku uplatňoval již dříve), nezbývá než konstatovat, že jde o nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013). V kontextu toho pak i další dovolatelem nastolená otázka „povahy žádosti o převod dle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb.“, tj. zda jde o žádost „osobní“, vázanou na konkrétní osobu splňující určité podmínky, nebo o žádost „věcnou“, vázanou na konkrétní nemovitost, předpokládá jiný skutkový stav, než z jakého vyšly při posouzení věci soudy nižších stupňů (a uplatněná argumentace tak rovněž nemůže založit přípustnost dovolání), přičemž na řešení takto formulované otázky dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí). 19. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem naposled odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu dne 25. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3277/2021, jehož v dovolání citovaná pasáž pojednává o možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení o dosud neprovedené účastníky navržené důkazy. Žádné takové důkazy žalobce (ani další účastnice řízení) nenavrhla a s novými skutečnostmi o změně vlastnictví žalobce přichází až nyní v dovolacím řízení. 20 Konečně, uvádí-li dovolatel, že nároky oprávněných osob musí mít prioritu, a poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod číslem 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, uveřejněný pod číslem 96/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, lze pak připomenout i ty závěry (viz např. i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1973/19, bod 18.), dle nichž i po zakotvení mechanizmu (podmínek) uspokojování nároků na převod náhradního pozemku v ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., v případě liknavého, svévolného a diskriminačního postupu Pozemkového fondu, v důsledku něhož se oprávněná osoba nemohla dlouhodobě domoci svých práv, může se takováto osoba úspěšně domáhat uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. To však logicky za předpokladu, že byla splněna podmínka plynoucí z § 11a zákona č. 229/1991 Sb., tedy že by takový pozemek byl „zařaditelný“ do veřejné nabídky. Tento výklad podle Ústavního soudu koresponduje s vůlí zákonodárce (vycházející z veřejného zájmu na zachování funkčních celků, případně i ochrany práv či oprávněných zájmů třetích osob) uspokojovat nároky na převod náhradního pozemku jen takovými pozemky, které jsou pro tento účel „vhodné“. Oprávněná osoba tedy svůj nárok neztrácí a může jej uspokojit převodem jiného vhodného pozemku. Dovolatelem naposled uváděný – jako hypotetický – příklad, že (jen) žádostí pachtýřů o převod pozemků z vlastnictví státu mohla by být „zablokována možnost uspokojování restitučního nároků oprávněných osob ve zcela zásadním rozsahu“, je zjevně nepřípadný a při jeho konstrukci dovolatel přehlíží, že ke vzniku přednostního práva na převod pozemku do vlastnictví je zde třeba naplnění i dalších zákonem stanovených podmínek (krom oprávněného užívání pozemku i podmínka prostorové a funkční souvislosti). 21. Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž by byly dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek (§ 237 o. s. ř.). 22. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.). 23. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady žalované (vzniklé podáním obsahově stručného vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k bránění práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí, včetně nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018). 24. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu