28 Cdo 648/2022-180
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kaplice, identifikační číslo osoby 65025725, se sídlem v Kaplici, Farské náměstí 80, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 1/2020, o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 4 Co 160/2020-151, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 4 Co 160/2020-151, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, č. j. 11 C 1/2020-124, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání pozemků parc. č. 1342/13, 1342/31, 1342/36 a 1473/4 v katastrálním území Blansko u Kaplice a v tom znění nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 19. 11. 2019, č. j. 566345/2018/R26526/RR26919 (výrok I.); k tomu zamítl i návrh na „přistoupení“ dalšího účastníka do řízení – Lesů České republiky, s.p. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 4 Co 160/2020-151, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. 1342/13, 1342/31, 1342/36 a 1473/4 v katastrálním území Blansko u Kaplice a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 19. 11. 2019, č. j. 566345/2018/R26526/RR26919 (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
3. V posuzované věci se žalobkyně domáhala projednání věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem (pozemkovým úřadem) shora označeným rozhodnutím o nevydání výše uvedených pozemků parc. č. 1342/13, 1342/31, 1342/36 a 1473/4 v katastrálním území Blansko u Kaplice (dále jen “předmětné pozemky“) církevní právnické osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů.
4. Oba soudy vyšly z nesporných skutečností, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., jíž byly nárokované pozemky odňaty v důsledku skutečnosti podle 5 písm. a) téhož zákona, a že jde o pozemky lesní, s nimiž původně hospodařily Lesy České republiky, s. p., jež se je „pokusily“ převést na město Kaplice, které proto bylo zapsáno v katastru nemovitostí po určitou dobu jako jejich vlastník. Ovšem v řízení iniciovaném žalobou oprávněné osoby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2016, č. j. 8 Co 1432/2016-250, určeno, že vlastníkem pozemků je stát, který byl po právní moci rozhodnutí zapsán do katastru nemovitostí, v němž je příslušnost hospodařit s předmětnými pozemky zatímně zapsána ve prospěch Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Spornou otázkou zůstalo, kdo je ve smyslu § 4 zákona č. 428/2012 Sb. povinnou osobou. Oba soudy přitom konstatovaly, že pro přibrání Lesů České republiky do řízení jako dalšího účastníka nejsou dány procesní předpoklady, neboť tento subjekt nebyl účastníkem správního řízení a nejde ani o tzv. opomenutého účastníka. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po právní stránce uzavřel, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy povinná osoba podle § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.
5. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl pro nesplnění podmínky funkční souvislosti pozemků (s jinými oprávněnou osobou již vlastněnými či vydávanými pozemky) podle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jež nebyla prokázána ba ani tvrzena), soud odvolací (s odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, dodávaje, že při „normálním běhu věcí“ by s předmětnými pozemky ve vlastnictví státu hospodařil státní podnik Lesy České republiky, jenž byl nadto „ochotný“ po skončení tohoto restitučního řízení jednat o převzetí předmětných pozemků) dospěl k závěru, že nelze aplikovat ustanovení § 7 odst. 1 s poukazem na § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm obsažené pravidlo ex favore restitutionis), neboť by tím došlo k podstatnému zhoršení postavení žalobkyně coby oprávněné osoby ve vztahu k jejímu bývalému majetku z důvodu nutnosti prokazování splnění podmínky dle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. [což však není třeba u osoby povinné dle § 4 písm. b) tamtéž]; odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně výše uvedeným způsobem ve výroku I. (jímž bylo rozhodováno o věci samé) změnil.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále i jen jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019. Dle mínění dovolatelky odvolací soud překročil zákonný režim majetkového vyrovnání státu s církvemi, jestliže nezkoumal naplnění podmínek podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., ačkoli vyslovil, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy osoba povinná podle ustanovení § 4 písm. c) tohoto restitučního předpisu. Dovolatelka se také domnívá, že otázka „změkčení“ podmínek pro vydání věci v režimu zákona č. 428/2012 Sb. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jestliže Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, toto „změkčení“ připustil. Podle dovolatelky v dané věci nemůže být povinnou osobou státní podnik Lesy České republiky, jemuž pozemky dosud nebyly „smluvně převedeny“ a podle mínění dovolatelky ani není v kompetenci soudu zkoumat, kdo je příslušný s předmětnými pozemky hospodařit. Okruh účastníků řízení zahájeného žalobou podle části páté občanského soudního řádu je přitom vymezen tak, že se jej účastní tytéž subjekty, které byly účastníky řízení správního. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila argumentaci dovolatelky za nepřípadnou, naopak napadený rozsudek považuje za správný a řádně odůvodněný. Podle žalobkyně jednal stát v daném případě účelově, jestliže – vědom si toho, že s předmětnými pozemky je příslušný hospodařit státní podnik Lesy České republiky – tuto skutečnost odmítl akceptovat s odkazem na zjevně chybný zápis své vlastní příslušnosti k hospodaření s pozemky do katastru nemovitostí; nezkoumal-li potom odvolací soud splnění podmínky dle § 7 zákona č. 428/2012 Sb., nejednal v rozporu se zákonem. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
8. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podané dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jde-li o povinnou osobu vymezenou v ustanovení § 4 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
15. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
17. Podle ustanovení § 6 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
18. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
19. Z právní úpravy zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá, že sice preferuje naturální restituci, přesto však zákonodárce zakotvil do zákona u povinných osob uvedených v ustanovení § 4 písm. c) a d) jednak podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě [§ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] a dále podmínku účelového určení věci, která oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních [§ 7 odst. 1 písm. b) citovaného zákona], jež nelze pomíjet. Povinné osoby uvedené v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. tak nevydávají veškerý majetek, ale pouze ten majetek, u nějž je riziko, že v důsledku nevydání určité požadované nemovité věci nemohla by jiná věc či jiné věci náležející či vydávané církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého funkčního určení, a nemovité věci, které v rozhodném období bezprostředně sloužily některému z taxativně vyjmenovaných účelů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1059/2021). Je možno odkázat i na odbornou literaturu (srovnej Chocholáč, A. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný též v systému ASPI), která zaujala k ustanovení § 6 a § 7 zákona č. 428/2012 Sb. názor, že „na rozdíl od vydání nemovitých věcí Státním pozemkovým úřadem a Lesy České republiky, s.p., musí být pro vydání nemovité věci dalšími povinnými osobami splněny dodatečné podmínky. Úmysl zákonodárce zde směřoval k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí oproti § 6. To musí být důležité interpretační vodítko při výkladu některých obecných pojmů v tomto ustanovení obsažených (funkční souvislost, administrativní účel apod.). Pokud by totiž měly být oprávněným osobám vydány všechny věci z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, se kterým hospodaří povinné osoby uvedené v § 4 písm. c) a d), nebylo by důvodu pro existenci samostatného § 7“.
20. Z uvedeného vyplývá, že úmysl zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně směřoval k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí povinnými osobami uvedenými v ustanovení § 4 písm. c) a d) tohoto zákona oproti vydávání nemovitých věcí podle ustanovení § 6 zákona č. 428/2012 Sb.; jinak by ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ztratilo svůj smysl.
21. Rozsudek odvolacího soudu vydaný v předmětné právní věci nemůže v konfrontaci s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu obstát již jen z toho důvodu, že nepoměřuje předpoklad pro naturální restituci církevního majetku s kritérii vymezenými v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., měl-li odvolací soud za to, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Sluší se přitom připomenout, že ani interpretační pravidlo ex favore restitutionis (v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení § 18 odst. 4) a z něj vyvozovaná snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám, nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, jakož i dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019, a v něm odkazovaná rozhodnutí).
22. Minimálně předčasná je ovšem i konkluze odvolacího soudu o určení osoby příslušné k hospodaření s předmětnými pozemky, a tím i osoby povinné podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. Pozemkový úřad, respektive soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, je povinen zajistit, aby se řízení účastnila povinná osoba, tj. osoba, která je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy (§ 4 zákona č. 428/2012 Sb.); případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003), k níž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. i tehdy, není-li namítána (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
23. Jak v hmotněprávních vztazích, tak i v procesněprávní rovině je jednání jak organizačních složek státu, tak ostatních subjektů za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005). Pro určení příslušnosti organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, případně těch (samostatných) subjektů, jimž právo hospodaření svěřuje zvláštní reglementace. Stejně jako je – ve vztahu k zákonu o majetkovém vyrovnání – podstatný charakter (povaha) majetku pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020), je tento charakter (povaha) podstatný i pro určení, zda právo hospodaření svědčí státnímu podniku Lesy České republiky či nikoli.
24. Podle „rozhodnutí o založení organizace Lesy České republiky, státní podnik“ ze dne 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100, je základním předmětem činnosti m. j. správa lesního půdního fondu a lesních porostů na něm rostoucích (lesů), lesních cest, provozních budov, staveb a jiných pozemků sloužících lesnímu hospodářství, které jsou ve vlastnictví nebo v užívání České republiky, a to podle zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, a navazujících právních předpisů. Podle čl. 1. 7. statutu Lesů České republiky, s. p., podnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek. Podle čl. 3 téhož statutu hlavní předmět činnosti podniku se řídí zákonem č. 289/1995 Sb., kterým se rozumí zejména řádné obhospodařování lesního majetku ve vlastnictví státu, jeho zachování, zušlechťování a rozvoj.
25. Státní podnik Lesy České republiky není organizační složkou státu, jde o samostatný subjekt založený podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, respektive podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 77/1997 Sb.“). Jestliže se zákon č. 219/2000 Sb. nevztahuje (mimo jiné) na státní podniky založené podle zákona č. 77/1997 Sb., včetně těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona, což jsou státní podniky podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, které se na základě § 20 zákona č. 77/1997 Sb. považují při splnění tam stanovených podmínek za založené dle zákona č. 77/1997 Sb., pak je zřejmé, že do působnosti zákona č. 219/2000 Sb. nespadá státní podnik Lesy České republiky (viz § 54 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 219/2000 Sb.).
Zákon č. 77/1997 Sb. je přitom lex specialis k zákonu č. 219/2000 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4039/2010). Státnímu podniku Lesy České republiky pak přísluší hospodaření s majetkem státu podle zakládací listiny; tento státní podnik zásadně hospodaří s lesy ve vlastnictví státu (nejde-li o lesy, s nimiž hospodaří jiné subjekty – Vojenské lesy a statky, s. p., Česká republika – Kancelář prezidenta republiky, Česká republika – Správy národních parků). Pravidla vyplývající ze zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, a ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), se – pokud jde o hospodaření s lesy ve vlastnictví státu – neodlišují.
26. Před soudy nižších stupňů bylo postaveno najisto, že předmětné pozemky jsou lesními pozemky; v tom byly zajedno žalobkyně i dovolatelka a odpovídalo to i stavu evidenčnímu (co do druhu pozemků jde o lesní pozemky a co do způsobu ochrany o pozemky určené k plnění funkce lesa). Jde o pozemky vlastněné státem, s nimiž do jejich neplatného přechodu vlastnictví na město Kaplice a jejich nedůvodnému zapsání na list vlastnictví vedený pro město Kaplice hospodařil státní podnik Lesy České republiky.
V řízení o žalobě podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 8 Co 1432/2016-250, rozhodl, že vlastníkem pozemků je Česká republika. V řízení iniciovaném žalobou podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. přitom jde primárně o posouzení, zda věc – před účinností zákona č. 428/2012 Sb. – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv, a tudíž v takovém řízení soud vydává deklaratorní rozhodnutí, kterým pouze autoritativně konstatuje, zda určitý (sporný) právní vztah či právo existuje či neexistuje.
Jestliže pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní práva a povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4208/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2519/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007), je namístě konstatovat, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.
12. 2016, č. j. 8 Co 1432/2016-250, bylo deklarováno vlastnické právo státu k předmětným pozemkům tedy i k okamžiku, kdy právo hospodaření s předmětnými pozemky příslušelo státnímu podniku Lesy České republiky; zmíněné deklaratorní rozhodnutí tudíž ničeho nemění ani na příslušnosti státního podniku Lesy České republiky k hospodaření s předmětnými pozemky (k tomu srov. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 173/2022, vydané ve věci skutkově a právně podobné).
27. Také v nyní posuzované věci je úvaha odvolacího soudu stran subjektu, jenž je v konkrétním řízení povinnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neúplná a tudíž nesprávná. V řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Soud v řízení podle části páté o. s. ř. proto usnesením dle § 250a odst. 2 o. s. ř. přibere do řízení účastníka, který byl účastníkem řízení před správním orgánem, ale dosud není účastníkem soudního řízení (tedy i takového účastníka, s nímž sice správní orgán nejednal, ale jednat měl – vymezení účastenství v řízení o vydání zemědělské nemovitosti podle zákona č. 428/2012 Sb. srovnej § 9 odst. 6 větu druhou tohoto zákona), a naopak s účastníkem, kterého žalobce označil za účastníka řízení, avšak který nebyl účastníkem řízení před správním orgánem (resp. jím být neměl), přestane jako s účastníkem soudního řízení jednat (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019).
28. Pro úplnost sluší se dodat, že předestírá-li dovolatelka k posouzení i otázku související s nahlížením na daný spor optikou „změkčování“ podmínek pro vydání věci dle zákona č. 428/2012 Sb., považujíc ji za judikaturou dovolacího soudu řešenou rozdílně, přehlíží, že jde o problematiku, jíž se dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, nezabývá, neboť ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud uvedl tolik, že charakter požadovaného pozemku je třeba vzít v potaz při určování osoby povinné dle zákona č. 428/2012 Sb.
29. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod (dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
30. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (srov. § 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
31. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
32. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu