28 Cdo 693/2022-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 304/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2021, č. j. 20 Co 225/2021-299, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 8. 2021, č. j. 30 C 304/2020-264, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní coby oprávněnou osobou smlouvu (v tam specifikovaném znění) o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY [jako náhradních zemědělských pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“].
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, lze-li její postup vůči žalobkyni hodnotit jako liknavý či svévolný toliko na základě zjištění, že uplatňovaný nárok nebyl ani za třicet let uspokojen, aniž byly by soudem vzaty v potaz další konkrétní okolnosti, jež se na tomto stavu podílely. K tomu dovolatelka nastoluje otázky, dle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, zdali je závěr o liknavosti či svévoli Státního pozemkového úřadu možno odůvodnit jen tím, že žádosti oprávněné osoby o přecenění restitučního nároku nebylo vyhověno pouze částečně, aniž by bylo exaktně zjištěno, zda je žalobou uplatněný restituční nárok (v celé své výši) oprávněný, a může-li soud i v takovém případě rozhodnout o vydání konkrétních pozemků oprávněné osobě.
3. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak je jí reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
9. Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
10. Při úvaze, lze-li postup žalované (a jejího předchůdce) ve vztahu ke konkrétnímu restitučnímu nároku, hodnotit jako liknavý, je nutno zohlednit i dobu, po kterou zůstává nárok neuspokojeným, kdy nelze odhlížet ani od délky předchozího řízení před pozemkovým úřadem (k tomu opětovně srovnej důvody již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020).
11. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedenými defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace), přičemž učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvahy soudů nižších stupňů byly nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Hodnotící závěry odvolacího soudu (který vzal za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, na něž v detailech i odkázal) o liknavosti a svévoli žalované ve vztahu k žalobkyní uplatňovanému restitučnímu nároku [akcentující však nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku – především pak délku řízení před pozemkovým úřadem dosahující téměř 26 let, ale též další postup žalované (jejího předchůdce) tkvícím v nesprávné ocenění restitučního nároku, jež zásadním způsobem ztížilo uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle § 11a zákona o půdě; dále i zjištění, že jen díky aktivitě žalobkyně samotné přistoupila žalovaná v roce 2018 k přecenění nároku ohledně části jednoho z nevydaných pozemků (v jehož důsledku se původně žalovanou evidovaná výše dosud neuspokojeného nároku žalobkyně zvýšila z částky 65.883,83 Kč na částku 507.300,57 Kč), zatímco v případě dalších nevydaných pozemků žalovaná přecenění nadále odmítá; že se žalobkyně aktivně snažila o uspokojení svého restitučního nároku opakovanou účastí ve veřejných nabídkách] nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. I z takto stručně rekapitulovaného vyplývá, že jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu se tudíž nepříčí ani závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v dovolatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, jestliže v nyní posuzované věci není závěr o liknavosti a svévoli žalované izolovaně založen toliko na zjištění o délce předchozího řízení před pozemkovým úřadem, nýbrž byl konstatován i v důsledku dalších v řízení prokázaných skutečností (ve svém souhrnu naplňujících shora uvedená hlediska).
14. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo1540/2015), jež se otázkou liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace při uspokojování restitučního nároku zabývaly (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které projednávané věci. Konečně pak ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, není přiléhavý, jestliže v tehdy posuzované věci bylo prokázáno, že se oprávněná osoba neúčastnila veřejných nabídek a ani jinak o saturaci svého nároku neusilovala a kdy postup žalované ve vztahu k ní nevykazoval žádné další prvky liknavosti či svévole.
15. Podmiňuje-li žalovaná přijetí závěru o liknavosti a svévoli exaktním zjištěním výše restitučního nároku oprávněné osoby (dovozujíc, že až poté mohou soudy uzavřít, zdali skutečně brání uspokojení restitučního nároku či jeho části), pak sluší se připomenout, že liknavost a svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku zde soudy učinily i na podkladě zjištění, že žalovaná evidovala restituční nárok v nesprávné výši a až na základě aktivity žalobkyně jej, byť jej částečně, přecenila (a to jen ohledně pozemku PK 113/1 v k. ú. XY, kdy jako stavební přecenila toliko část o rozloze 3 690 m2 z jeho celkové výměry 11 502 m2, přičemž i jen toto částečné přecenění vedlo k tomu, že se výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně zvýšila téměř osminásobně – z částky 65.883,83 Kč na částku 507.300,57 Kč). I z těchto zjištění rezultující konkluze o nesprávném ocenění nároku žalobkyně, významně ztěžujícím uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle § 11a zákona o půdě, jsou v souladu se shora citovanou judikaturou. Lze proto přitakat závěru odvolacího soudu, že pro tuto chvíli by bylo nehospodárné zjišťovat, jaká je přesná výše restitučního nároku žalobkyně, podává-li se ze skutkových zjištění, že sama žalovaná (částečným přeceněním restitučního nároku žalobkyně) připustila nesprávnost původního ocenění restitučního nároku (čímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku žalobkyně zásadně předpokládaným postupem), nadto v situaci, kdy hodnota nyní vydávaných náhradních pozemků zdaleka nedosahuje výše doposud neuspokojeného restitučního nároku (jak byla mezi účastnicemi i nesporná).
16. Sluší se připomenout, že závěry o liknavosti a svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně v obdobných skutkových poměrech těchto účastnic byly Nejvyšším soudem již dříve aprobovány i usnesením ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2849/2021, jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), kdy ani v nyní posuzované věci Nejvyšší soud neshledává rozumné důvody, pro které by se měl od dříve vyslovených judikatorních závěrů odchýlit.
17. K požadavku dovolatelky na exaktní zjišťování zůstatku neuspokojeného restitučního nároku sluší se pak odkázat i na tu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se připomíná, že pro úspěch žaloby na uložení povinnosti převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky je rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Pakliže ovšem cena oprávněnou osobou vybraného pozemku zdaleka nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) restitučního nároku oprávněné osoby na výsledek řízení žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018).
18. I s naposled citovanými závěry ustálené soudní praxe je napadený rozsudek konformní, bylo-li v řízení prokázáno, že žalovaná uznávala dosud neuspokojený restituční nárok žalobkyně ve výši 398.144,28 Kč, zatímco hodnota dvou žalobkyní vybraných (a rozsudky soudů nižších stupňů jí přiřknutých) pozemků činí celkem 73.950,20 Kč. Uzavřel-li v takové situaci odvolací soud, že zjišťování přesné (aktuální) výše neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně by na rozhodnutí ve věci nemělo žádný vliv, nelze jeho závěru ničeho vytknout.
19. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nebyly (napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v otázkách vytčených dovoláním v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy nejsou dány ani důvody k jinému posouzení těchto otázek, v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených).
20. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
21. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
22. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz) .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu