28 Cdo 831/2024-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci – Perštýně, Moskevská 637/6, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci – Starém Městě, Moskevská 640/55, o 620.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 240/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 35 Co 10/2023-96, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni částku 13.406,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Votruby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 12 C 240/2021-37, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 281.292,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 620.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhala prvně uvedené částky jakožto nedoplacené části kupní ceny, kterou si účastníci sjednali v kupní smlouvě uzavřené dne 22. 6. 2017 (dále jen „kupní smlouva“), jíž se žalobkyně zavázala převést na žalovaného ve smlouvě specifikované nemovitosti za celkovou kupní cenu 12.400.000 Kč. Žalovaný uhradil na kupní ceně 200.000 Kč a 2.888.106,38 Kč, zbývající část měl uhradit formou převzetí dluhu žalobkyně u věřitele Raiffeisenbank a.
s. nebo jeho splacením. Tato část byla určena ve výši 9.315.893,62 Kč jakožto předpokládaný zůstatek úvěru ke dni 9. 8. 2021, do něhož měl žalovaný úvěr převzít či splatit. Zmíněný zůstatek však ve skutečnosti činil 9.034.601,52 Kč, žalovaný tedy na celkové kupní ceně reálně uhradil o 281.292,10 Kč méně. Žalovaný v řízení uplatnil kompenzační námitku z titulu náhrady škody, neboť žalobkyně mu předala nemovitosti poškozené požárem, okresní soud však tuto pohledávku shledal nejistou a neurčitou, a tedy k započtení nezpůsobilou.
Přisvědčil tudíž žalobkyni co do povinnosti žalovaného doplatit jí kupní cenu. Částku 620.000 Kč žalobkyně žádala z titulu smluvní pokuty sjednané v kupní smlouvě pro případ porušení povinnosti převzít dluh z hypotečního úvěru či jej splatit do konce následujícího fixačního období žalovaným (k čemuž ve věci došlo). Okresní soud ujednání o smluvní pokutě označil za neurčitá, a tudíž neplatná, nadto požadavek žalobkyně posoudil jako nesouladný s dobrými mravy, neboť pozdním převzetím dluhu ze strany žalovaného žalobkyni žádná škoda nevznikla (nebyla prokázána); žalobu tedy v dané části zamítl.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 35 Co 10/2023-96, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se žaloba co do částky 281.292,10 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), ve výroku II. jej změnil v tom směru, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 620.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud opětovně provedl některé důkazy a dospěl k závěru, že je dán důvod pro změnu rozsudku soudu prvního stupně.
K první části nároku měl za prokázané, že úmysl stran kupní smlouvy směřoval k tomu, aby po jejím uzavření nemusela žalobkyně již ničeho hradit na hypoteční úvěr, žalovaný tedy jeho převzetím a splacením (ačkoliv nižší částkou – 9.034.601,52 Kč) zcela splnil ze smlouvy plynoucí závazek zaplatit žalobkyni kupní cenu 12.400.000 Kč, bylo tak namístě žalobu v této části zamítnout. Dále odvolací soud dovodil, že kupní smlouvou se žalovaný zavázal do stanovené doby převzít dluh či jej splatit; i pokud následně věřitel z úvěrové smlouvy odmítl dát souhlas s převzetím dluhu, závazek žalovaného se omezil na zbývající plnění (splatit dluh).
Tvrzení žalovaného, že žalobkyně znemožnila převzetí dluhu neposkytnutím součinnosti, by mohlo vést pouze k jeho možnosti odstoupit od smlouvy (což žalovaný neučinil), nadto odvolací soud usoudil, že žalobkyně součinnost včas poskytla; její žádání smluvní pokuty tedy neshledal nemravným. Kompenzační námitku žalovaného shodně se soudem prvního stupně označil za neurčitou, a tedy k ní nepřihlédl. Nepřistoupil ani k moderaci smluvní pokuty pro nedostatek skutkových zjištění opravňujících takový postup.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci do jeho výroků II. a III. podal žalovaný dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce, zda může odvolací soud rozhodnout zcela odlišně než soud prvního stupně, aniž by poskytl účastníkům řízení dostatek prostoru pro doplnění tvrzení a vyjádření se k jeho novému právnímu názoru (porušení principu dvojinstančnosti řízení), dále zda má odvolací soud povinnost poučit účastníka řízení ve smyslu § 118a o. s. ř. o tom, že je-li vznesena kompenzační námitka, je třeba ji postavit najisto a označit k ní důkazy, nebo se může námitkou bez dalšího nezabývat, pokud ji považuje za nejistou. Poslední otázku poté vymezuje jako dotaz, zda lze platně sjednat smluvní pokutu, naplnění jejíž podmínky závisí na jednání třetí osoby, případně samotného oprávněného z této pokuty, pročež naznačuje, že vznesení takového nároku je rozporné s dobrými mravy, nesouhlasí též s nesnížením výše smluvní pokuty odvolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (zřejmě toliko v dovoláním naříkaném rozsahu), případně, aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil ve smyslu jím uvedených námitek.
4. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež ho považuje za nepřípustné a doporučuje jeho odmítnutí.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaného není přípustné.
9. Zprvu je vhodné vyjasnit, že prvními dvěma vznesenými otázkami dovolatel poukazuje na vady řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
10. Nad rámec řečeného k předně dovolatelem vznesené otázce nezbývá než upřesnit, že dle protokolu z jednání před odvolacím soudem konaného dne 31. 10. 2023 je patrné, že odvolací soud seznámil účastníky se svým předběžným právním názorem, umožnil jim tak vyjádřit se k němu a reagovat na něj v průběhu odvolacího řízení (viz strany 4 a 5 protokolu), k pominutí procesních práv žalovaného tedy nedošlo. K dovolatelem tvrzenému porušení principu dvojinstančnosti soudního řízení Nejvyšší soud dodává, že zásada dvojinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (srovnej například nález ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (srovnej namátkou rozsudek ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30/2000 Sb. rozh. obč.), byla vývojem legislativy (novela o. s. ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009) a ani ústavně zaručeným právem (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03)“.
11. Namísto toho je kladen důraz, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, či též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 624/2021). Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). Rozsudek krajského soudu v nynější věci však nelze označit za překvapivý z důvodů vysvětlených již výše z počátku bodu 10 tohoto usnesení.
12. Druhá dovolatelem položená otázka ohledně poučovací povinnosti odvolacího soudu dle § 118a o. s. ř. též vystihuje případ vad řízení, pro něž nemůže být dovolání přípustné. Pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe slouží poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili příslušné důkazy (povinnost důkazní); jestliže však byla žaloba zamítnuta nebo obrana proti ní neobstála nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, není důvodu pro postup soudu podle § 118a o. s. ř., který přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 216/2013).
13. Postup soudů nižších stupňů se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil již proto, že závěr o nejistotě a neurčitosti započítávané pohledávky ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), není výsledkem neunesení dovolatelova břemena tvrzení (ani břemena důkazního), nýbrž důsledkem skutečnosti, že soud měl i přes tvrzení žalovaného ohledně existence pohledávky za to, že by její posouzení bylo významněji složitější oproti žalobou uplatněné pohledávce (viz body 3-5 rozsudku soudu prvního stupně), případně že započtení pohledávky ze strany žalovaného nebylo dostatečně určitým právním jednáním (viz body 33 a 34 rozsudku odvolacího soudu). Nelze ani souhlasit s žalovaným, že by se soudy jeho kompenzační námitkou odmítly zabývat; soudy se jí zabývaly a shodně dovodily nezpůsobilost, tj. nejistotu a neurčitost, pohledávky použité k započtení.
14. Pokud dovolatel shodnou námitku vztahuje i ke svému návrhu na moderaci smluvní pokuty, dovolací soud uzavírá, že krajský soud v bodě 37 svého rozhodnutí dostatečně osvětlil, proč návrhu nevyhověl, včetně skutečnosti, že uplatnění nových důkazů již ve fázi řízení, v níž žalovaný moderaci smluvní pokuty navrhnul, nebylo s ohledem na § 205a o. s. ř. možné, přičemž z důkazů provedených či navržených před soudem prvního stupně důvody pro snížení smluvní pokuty nevyvstaly.
15. Ani v řešení poslední dovolatelem vymezené otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud ve svém rozsudku správně vyložil, že kupní smlouva dávala žalovanému možnost splnit povinnost vtělenou v jejím článku VII.4. buď převzetím dluhu, nebo jeho splněním v plné výši. I kdyby se jedno z plnění stalo nemožným z důvodů na straně žalobkyně (ze skutkových zjištění nalézacích soudů však plyne, že žalobkyně nezbytnou součinnost poskytla žalovanému včas – viz bod 30 rozsudku odvolacího soudu), mohl by žalovaný od smlouvy dle § 1927 odst. 2 o. z. odstoupit, což však neučinil. Souladem vznesení nároku ze smluvní pokuty s dobrými mravy se odvolací soud zabýval v již výše zmíněném bodě svého rozsudku, přičemž jeho úvahu by dovolací soud mohl přezkoumávat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz za všechny odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sb. rozh. obč.). K dovolatelem dále uváděnému nesouhlasu s tím, že odvolací soud nevyužil možnost snížit výši smluvní pokuty, nezbývá než podotknout, že krajský soud se nedopustil dovolatelem tvrzeného rozporu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněným pod č. 76/2023 Sb. rozh. obč., nýbrž rozhodl v souladu s ním, neboť i dané rozhodnutí vyžaduje, aby pro moderaci smluvní pokuty byly skutkovými zjištěními dány dostatečné podklady – jinak ke snížení nelze přistoupit (viz body 56 a 66 věta šestá uvedeného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). Souladné s judikaturou jsou i závěry odvolacího soudu, že břemeno tvrzení ohledně skutečností nasvědčujících nepřiměřenosti výše smluvní pokuty leží na žalovaném a že v odvolacím řízení již není možné přihlížet k novým skutečnostem a důkazům s ohledem na zásadu neúplné apelace (viz bod 37 rozsudku odvolacího soudu, z judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6042/2017).
16. Ačkoliv dovolatel v jím uplatněném mimořádném opravném prostředku výslovně uvádí, že napadá výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu, přípustnost dovolání vzhledem k poslednímu výroku daného rozhodnutí nijak nevymezuje. V této části je ostatně dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř. objektivně nepřípustné, neboť se týká výroku o náhradě nákladů řízení. 17. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (tarifní hodnotou je částka 620.000 Kč) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.780 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a navýšením o DPH má poté žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.406,80 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 9. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu