28 Cdo 904/2025-1036
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. S., a b) B. H., obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků oprávněným osobám, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 91/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 13 Co 91/2024-971, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. 12. 2024, č. j. 13 Co 91/2024-977, a opravným usnesením ze dne 8. 1. 2025, č. j. 13 Co 91/2024-983, t a k t o :
Zrušují se ve výroku I rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 13 Co 91/2024-971, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. 12. 2024, č. j. 13 Co 91/2024-977, a opravným usnesením ze dne 8. 1. 2025, č. j. 13 Co 91/2024-983, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 12. 2023, č. j. 9 C 91/2022-899, v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o převodu pozemku parc. č. 1011/1 v katastrálním území Nová Ves u Pohořelic; v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I v části o převodu pozemku parc. č. XY (výrok I), změnil ohledně pozemku parc. č. XY tak, že se žaloba zamítá (výrok II), zrušil v části o převodu pozemku parc. č. XY, spolu s výroky II a III o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výroky III a IV, ve znění doplňujícího usnesení).
3. Rozhodováno bylo o žalobci uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
4. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná zjištění, že žalobci jsou právními nástupci původních oprávněných osob (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.), jde-li o jimi uplatňovaný nárok na převod náhradních pozemků, plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu hl. m. Prahy ze dne 13. 2. 2003, č. j. PÚ 2854/92/1; jím bylo konstatováno, že pro zákonem stanovenou překážku nelze oprávněným osobám vydat pozemek (dle pozemkového katastru) p. č. XY (role) o výměře 5 701 m2 v katastrálním území XY, jenž byl bez náhrady převzat v roce 1950 státem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Podle odvolacím soudem současně aprobovaného závěru nebyl nárok uspokojen v důsledku liknavého postupu žalované a jejího předchůdce (Pozemkový fond České republiky), jež nárok ocenila a evidovala v nesprávné výši, vycházeje z toho, že odňatý pozemek byl pozemkem ryze zemědělským (o ceně 58 150,20 Kč), nikoliv stavebním (jehož cena dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., určená znaleckým posudkem, činila by 1 425 250 Kč). Při úvaze o charakteru pozemku oba soudy akcentovaly zjištění, že již v době před jeho odnětím se uvažovalo o budoucím využití pozemků v dané lokalitě k rozšíření Letiště Praha – Ruzyně (dle citovaných dobových pramenů), jež bylo s jistým časovým odstupem i realizováno, kdy není podstatné, byl-li právě předmětný pozemek, nacházející se v letištním areálu, následně přímo zastavěn nebo využit k jiným účelům. Z požadovaných pozemků v katastrálním území XY považoval odvolací soud za vhodný k převodu toliko pozemek parc. č. XY (v části o jeho vydání rozsudek soudu prvního stupně potvrdil), pozemek parc. č. XY shledal do veřejné nabídky potenciálně nezařaditelným (nejde-li o zemědělský pozemek), zatímco převoditelnost pozemku parc. č. XY (jenž je zčásti územním plánem určen k zástavbě) je podle odvolacího soudu nutno dalším dokazováním prověřit.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku I, podala dovolání žalovaná (dovolatelka). Splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určující otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné považuje dovolatelka posouzení, že v přítomné věci byly naplněny podmínky, za nichž se oprávněné osoby mohou domáhat uspokojení restitučního nároku mimo zákonem předpokládaný postup veřejných nabídek spočívající v liknavosti a svévoli žalované, namítajíc, že sami žalobci (jejich předchůdci) byli po dlouhou dobu pasivní a nečinili kroky k uspokojení svého restitučního nároku. Přitom dovolatelka kritizuje i soudy učiněné závěry o charakteru odňatého a nevydaného pozemku v rozhodném období (pozemek PK 279 v katastrálním území XY), potažmo jeho ocenění jako stavebního, namítajíc, že pozemek byl vykoupen jako zemědělský z důvodu, že na něm vlastník trvale nepracoval, nikoliv za účelem rozšíření letiště, a že nebyla naplněna ani další judikaturou dovozovaná kritéria pro hodnocení pozemku jako stavebního včetně „časové bezprostřednosti a souvislosti“ (výstavby), byl-li pozemek zahrnut do stavebního obvodu letiště až na základě územního rozhodnutí z 24. 10. 1959 a kdy samotná výstavba byla realizován až více jak 14 let po jeho odnětí. Dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen v napadeném výroku I a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobci ve vyjádření k dovolání shrnuli soudy učiněná zjištění a judikaturu dovolacího soudu týkající se předmětné problematiky poskytování náhradních pozemků ve vazbě na liknavý a svévolný postup žalované, jakož i ocenění odňatých pozemků jako stavebních. Považují napadený rozsudek za správný, korespondující odkazované judikatuře, a navrhují odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případě zamítnutí jako nedůvodného.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
9. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále blíže rozvedeno).
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v rozsahu, v němž byl dotčen dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
11. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
12. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle § 13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
15. Podle § 11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb. se cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.
16. Podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb., pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
17. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05) se oprávněná osoba, jíž svědčí nárok na převod jiného (náhradního) pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., může svůj nárok uplatnit žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné.
18. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
19. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
20. Rozhodovací praxí dovolacího soudu je současně akcentován požadavek, aby cena náhradního pozemku byla ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k zastavění se ovšem oprávněné osobě poskytne náhrada jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v jeho rámci soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různorodé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
21. Byl-li však oprávněné osobě odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží jí náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Ve prospěch oprávněné osoby tudíž nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3880/2023).
22. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních konkluzí (od nichž není důvod se odchýlit) v přítomné věci důsledně nedržel a jím učiněný závěr o stavebním charakteru předmětného pozemku v době jeho odnětí (rok 1950) je dosud učiněným zjištěním nepřiměřený a přinejmenším předčasný. Navzdory judikaturou zmiňovaným i jiným okolnostem a kritériím (jež v odůvodněných případech mohou ve svém souhrnu odůvodňovat závěr o stavební povaze pozemků) je zřejmé, že podstatnou okolností pro posouzení charakteru pozemku jako stavebního je jeho stav v době odnětí spoluurčovaný zejména územně plánovací dokumentací, z níž plyne i potencialita jeho zastavění (a jež nachází svůj odraz i v oceňování náhradních pozemků; srov. § 11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb., tak, aby byla zajištěna ekvivalentnost restituční náhrady). Na odňatý zemědělský pozemek (dle PK p. č. XY, role, v katastrálním území XY) odvolací soud ovšem pohlížel jako na pozemek určený ke stavbě, ačkoliv v řízení dosud nebyla doložena územně plánovací dokumentace (územní plán, resp. dobový regulační a zastavovací plán), jež by k okamžiku převodu pozemku na stát v roce 1950 dokládala, že na něm byla plánována výstavba (rozšíření letiště) a že šlo o pozemek potenciálně zastavitelný. Takový závěr bez dalšího neimplikují ani soudem prvního stupně uváděná zjištění (odvolacím soudem aprobovaná) o záměru státu v budoucnu rozšířit Letiště Praha – Ruzyně (jak plyne z odkazovaných dobových pramenů, jež ovšem nemohou definovat stavební určení daného pozemku v době jeho odnětí). O stavebním charakteru pozemku nesvědčí pak ani hledisko bezprostřední realizace výstavby (kdy se odkazuje na územní rozhodnutí o výstavbě a rozšíření letiště vydané až v roce 1959, bez toho, že bylo by kupř. prokázáno, že tím byl toliko dodatečně legalizován stav nastolený již v době odnětí pozemku), ovšem ani titul a důvod, pro který pozemek v roce 1950 přešel na stát, kdy se tak stalo aplikací zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), jenž upravoval vlastnické poměry k půdě za účelem jejího dalšího zemědělského obhospodařování [byť sama povaha tohoto titulu – jak důvodně uvádí soud prvního stupně – nevylučuje, že mohlo jít již tehdy o zemědělský pozemek určený ke stavbě, byly-li by ovšem pro takové posouzení naplněna relevantní kritéria].
23. Posuzovaná věc se přitom vyznačuje skutkovou a právní odlišností od jiných již dříve rozhodovaných věcí týkajících se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodné době za účelem výstavby, včetně věcí týkajících se pozemků v areálu Letiště Praha – Ruzyně (srov. např. usnesení ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1278/2019, ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3952/2019, ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2548/2021, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3183/2021), v nichž bylo najisto postaveno, že k jejich odnětí v rozhodné době (jejich vyvlastnění či odkupu) došlo za účelem rozšíření letiště a šlo o pozemky (i dle shora naznačených kritérií) určené k zastavění.
24. Odvolacím soudem učiněný nesprávný (přinejmenším předčasný) závěr o charakteru pozemku v době jeho odnětí státem se pak přirozeně promítá i do jeho ocenění (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., potažmo do posouzení, lze-li postup žalované (jejího předchůdce) vůči žalobcům kvalifikovat jako liknavý a svévolný; krom toho jde o závěr relevantní i pro rozhodnutí, zdali žalobci (popř. jen některý z nich, bylo-li zjištěno, že nárok předchůdkyně žalobkyně b/ E. Č. byl vypořádán finančním plněním) vůbec mají vůči žalované neuspokojený restituční nárok.
25. Protože rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu správný není (uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl naplněn) a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v naznačeném rozsahu výroku I zrušil (srov. § 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (v části výroku I o převodu pozemku parc. č. XY, ve které byl odvolacím soudem potvrzen), zrušil dovolací soud v naznačeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 o. s. ř.).
26. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
27. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu