28 Cdo 3880/2023-656
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně V. P., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 59/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2023, č. j. 14 Co 111/2023-593, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2023, č. j. 14 Co 111/2023-593, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. února 2023, č. j. 6 C 59/2018-543 se ruší, a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 14 Co 111/2023-593, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 10. 2023, č. j. 14 Co 111/2023-603, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 2. 2023, č. j. 6 C 59/2018-543, jímž byl nahrazen projev vůle žalované směřující k bezúplatnému převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na
žalobkyni a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobkyně na vydání náhradního pozemku za pozemek parc. č. XY v k. ú. XY odňatý jejímu právnímu předchůdci, jenž pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“), postupovala liknavě a svévolně, a to zejména z důvodu lpění na nesprávném ocenění restitučního nároku. Z geometrického plánu (sloužícího rozdělení odňaté pozemkové parcely – pastviny – na řadu menších pozemkových dílů) vyhotoveného dne 6. 12. 1952 na žádost právního předchůdce žalobkyně, jenž byl státem respektován i při zápisu předmětného odňatého pozemku (2. 2. 1965) do evidence nemovitostí, hospodářských smluv ze dne 23. 3. 1966 a 4. 5. 1966, jimiž byly pozemkové parcely oddělené z odňatého pozemku převáděny coby pozemky určené pro výstavbu rodinných podnikových domů, plánu programové studie pro aglomeraci kolínskou z roku 1955, grafického torza směrného územního plánu z let 1957 až 1958 a výstavby garáží realizované na dotčeném pozemku v roce 1975 přitom odvolací soud dovodil, že odňatý zemědělský pozemek (pastvinu) jest pro účely stanovení výše restitučního nároku žalobkyně ocenit jako pozemek stavební (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků). Uzavíraje, že převodu požadovaného náhradního zemědělského pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož hodnota nepřevyšuje restituční nárok žalobkyně, nebrání zákonné překážky (§ 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) ani jiné důvody, pak odvolací soud žalobě o jeho vydání vyhověl.
3. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Předestřela otázku ocenění odňatého pozemku. Mínila, že ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015. Namítala, že soudy nižších stupňů při posouzení charakteru odňatého pozemku vycházely z dokumentů (geometrického plánu, žádosti o zápis vlastnického práva ve prospěch státu, hospodářské smlouvy, směrného územního plánu či architektonické studie územní aglomerace), z nichž podle ustálené judikatury na stavební charakter pozemku nelze usuzovat. Upozorňovala, že pozemek k datu převodu na stát nebyl schválenou územně plánovací dokumentací určen k zastavění. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl.
4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal je Nejvyšší soud přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky charakteru odňatého pozemku pro účely jeho ocenění a určení výše restitučního nároku žalobkyně, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. 7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 8. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). 10. Byl-li však oprávněné osobě odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží jí náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby tudíž nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). 11. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních konkluzí důsledně nedržel. Na odňatý zemědělský pozemek (pastvinu) pohlížel totiž jako na pozemek určený ke stavbě, ačkoliv v řízení nebyla doložena územně plánovací dokumentace, jež by k okamžiku převodu pozemku na stát (2. 2. 1965) dosvědčovala, že na něm byla plánována výstavba (doložen byl toliko plán programové studie pro aglomeraci kolínskou z roku 1955 a grafické torzo směrného územního plánu z let 1957 až 1958 – existence směrného územního plánu ovšem zásadně není objektivně způsobilá pro svoji obecnost, ale i z hlediska svého účelu, směřujícího toliko k určení základní /hrubé/ skladby určitého útvaru, definovat stavební určení příslušného pozemku; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10), stavební záměr se nikterak nepodává ani z nabídky bezplatného odevzdání předmětného pozemku do vlastnictví státu právním předchůdcem žalobkyně (ze dne 2. 2. 1965) a nemůže jej z povahy věci dokládat ani vyhotovení geometrického plánu rozdělujícího pozemek na menší pozemkové parcely z 6. 12. 1952 (objednaného právním předchůdcem žalobkyně). Výstavba garáží byla pak na pozemku realizována až v roce 1975, tedy nikoliv bezprostředně po odnětí pozemku. Existenci územně plánovací dokumentace konečně nemůže (bez dalšího) nahrazovat údaj v hospodářských smlouvách ze dne 23. 3. 1966 a 4. 5. 1966 o určení nově vzniklých pozemkových parcel k výstavbě rodinných podnikových domů (jež se ostatně nerealizovala). V řízeních vedených mezi totožnými účastníky o uspokojení téhož restitučního nároku přitom dovolací soud za obdobných skutkových poměrů již opakovaně dovodil, že odňatý pozemek není namístě ocenit jako stavební (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3400/2020, a ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1613/2021); soudy nižšího stupně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1904/2022, pak na vyřešení otázky ocenění odňatého pozemku založeno není, když důvodem zamítnutí žaloby zde je absence liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku dovolatelky. Za daného stavu se tedy závěr odvolacího soudu o tom, že odňatý pozemek byl v okamžiku převodu na stát v celém rozsahu určen k zastavění, a je tudíž namístě jej za účelem stanovení výše restitučního nároku ocenit jako stavební (dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), jeví být zjevně předčasným, a proto nesprávným. 12. Nejvyšší soud tudíž, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 13. Soudy nižšího stupně budou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz . P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu