28 Cdo 3400/2020-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci
žalobkyně V. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem,
advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem Praha 3, Husinecká
1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově
pod sp. zn. 2 C 96/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 17. července 2020, č. j. 7 Co 589/2020-472, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
2. 2020, č. j. 2 C 96/2019-425, zamítl žalobu o nahrazení souhlasu žalované s
uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc.
č. XY v k. ú. XY na žalobkyni (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 17. 7. 2020, č. j. 7 Co 589/2020-472, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy nižších stupňů shodně vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou
oprávněnou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), a že se coby právní
nástupkyně domáhá vydání náhradních pozemků za část pozemku odňatého jeho
původnímu vlastníkovi (parc. č. XY v k. ú. XY); dospěly však k závěru, že v
době odnětí (ke dni 2. 2. 1965) předmětný pozemek nebyl určen k zastavění. Z
toho dovodily, že nešlo o pozemek ocenitelný podle § 14 odst. 1 vyhlášky č.
182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení
práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), nýbrž podle § 14
odst. 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (jako pastvina), a uzavřely, že žalobkyně již
(ve veřejných nabídkách) byla se svým nárokem téměř uspokojena, pročež na
vydání požadovaných náhradních pozemků nemá nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předestřela otázku
ocenění odňaté a posléze pro překážky ve smyslu zákona o půdě nevydané
pozemkové části. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a odkázala na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013, ze dne 15. 9.
2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, ze
dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3689/2015, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1167/2020, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS
2603/13, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15. Navrhla, aby Nejvyšší
soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout.
Dovolatelka je oprávněnou osobou k podání dovolání. Dovolání bylo podáno za
splnění podmínek podle § 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o.
s. ř.“, ve lhůtě podle § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené
obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud je však, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního
pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř.
jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má
oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být
zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich
charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě
je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro
stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či
přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny
ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací
dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace
výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28
Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
565/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo
837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k
posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu
každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají
rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za
stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na
územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci
výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu
tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební,
nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím
ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku
vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3689/2015).
Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nezpronevěřil, řešil-
li otázku charakteru odňatého pozemku a tím i otázku výše restitučního nároku
dovolatelky jako otázku předběžnou, vycházeje přitom z provedeného dokazování
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo
4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo
755/2019). Otázka, zda měl odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či
zemědělského, je přitom zásadně otázkou skutkovou, nikoli právní, jejímž
prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání; dovolacímu
přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i
zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené,
zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na
věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015).
Hodnotící závěry odvolacího soudu pak nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým
okolnostem věci, byly-li (i při zohlednění toho, že existence směrného územního
plánu zásadně objektivně není způsobilá pro svoji obecnost a i z hlediska jeho
účelu, směřujícího toliko k určení základní – hrubé – skladby určitého útvaru,
definovat určení příslušného pozemku; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne
10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10) založeny na posouzení věci při zvažování
všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo – především existence
platné územně plánovací dokumentace, obsah aktu, jímž došlo k odnětí pozemku, a
charakter pozdější výstavby na odňaté pozemkové části. Vycházel-li tedy
odvolací soud z toho, že z podkladů pro připravovaný směrný územní plán
nevyplynulo, že by lokalita, v níž se pozemek nacházel, byla rezervována pro
plochy obytné, a teprve s delším časovým odstupem byl pozemek zastavěn garážemi
(a nikoli rodinnými domy, jak mělo být podle tvrzení dovolatelky plánováno), a
to na základě jiných aktů územního plánování, než kterým argumentuje
dovolatelka, přičemž ani z obsahu aktu, na základě něhož přešel původní pozemek
bezplatně do vlastnictví státu, se nepodává, že by důvodem přechodu měla být
pozdější výstavba, pak jeho závěry o zemědělském a nikoli stavebním charakteru
odňatého pozemku plně korespondují výše uvedené judikatuře. Předestírá-li dovolatelka jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav
věci (tvrdí existenci směrného územního plánu, již soudy nižších stupňů
nepotvrdily), zpochybňuje tím zjevně závěry skutkové a nikoli právní. Platí
přitom, že prostřednictvím takové polemiky na přípustnost dovolání usuzovat
nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS
538/16, bod 10. odůvodnění, jež aprobuje závěr Nejvyššího soudu, že k revizi
hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění
dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není). Vytýká-li pak dovolatelka neprovedení důkazu, upozorňuje tím na vady řízení. Platí přitom, že k vadě řízení může Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014), v
nyní posuzované věci tedy nikoli. Nadto soud není vázán důkazními návrhy
účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené (označené) důkazy;
je oprávněn posoudit důkazní návrhy a určit, které z navrhovaných důkazů
provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), v závislosti na hodnocení,
které důkazy je (ke zjištění skutkového stavu) nezbytné provést a zda a nakolik
je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
Musí se přitom vypořádat s tím,
proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). To v posuzované věci odvolací soud učinil,
vysvětlil-li, proč předložení směrného územního plánu po jednotlivých
institucích znovu nepožadoval a proč dále nedokazoval ani k otázce polohy
odňatého pozemku. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v
posuzované věci naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Sluší se dodat, že nemožnost dovolatelky – bez své viny – v nalézacím řízení
použít konkrétní důkaz, popř. dodatečná možnost provedení důkazu, který nemohl
být v nalézacím řízení proveden, může odůvodňovat eventuální žalobu na obnovu
řízení (srov. § 228 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení; proti tomuto
výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného představuje paušální náhrada
(za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle
§ 89a exekučního řádu).