29 Cdo 3718/2017-147
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně O. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 6, Krátký lán 138/8, PSČ 160 00, proti žalovanému
V. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Václavem Pechouškem,
advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 35/1, PSČ 370 01, o
zaplacení částky 137 232 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 244/2015, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2016, č. j.
19 Co 2243/2016-100, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. prosince 2016, č. j. 19 Co 2243/2016-100, se odmítá v
rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července
2016, č. j. 16 C 244/2015-74, ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu,
v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku se
dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 15. července 2016, č. j. 16 C 244/2015-74, Okresní soud v
Českých Budějovicích „zamítl žalobu“ (bod I. výroku) a zavázal žalobkyni (O. S.) k náhradě nákladů řízení žalovanému (V. P.) ve výši 33 492,80 Kč (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným
rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a zavázal
žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 8 373,20 Kč (druhý výrok). Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „konkursní soud“)
usnesením ze dne 21. srpna 2007, č. j. 12 K 167/2007-22, prohlásil konkurs na
majetek úpadce společnosti Lékárna u sv. Mikuláše s. r. o. a správcem konkursní
podstaty ustavil žalovaného. 2/ Konkursní soud usnesením ze dne 19. prosince 2012, č. j. 12 K 167/2007-143,
rozvrhl výtěžek zpeněžení konkursní podstaty tak, že (kromě jiného) na
žalobkyni (jako věřitelku č. 13) připadla částka ve výši 137 232 Kč. Rozvrh měl
žalovaný provést do 15 dnů od právní moci usnesení, tedy do 15 dnů od 22. ledna
2013 (dále také jen „rozvrhové usnesení“). 3/ Dne 27. prosince 2012 učinil žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce
jednostranný zápočet pohledávky z titulu „manka v pokladně“ úpadce ve výši 48
418 Kč vůči pohledávce žalobkyně za úpadcem. Stejný den byl tento úkon doručen
žalobkyni a ta s ním vyjádřila souhlas. 4/ Exekučním příkazem ze dne 27. prosince 2012, č. j. 101 EX 437/09-57, rozhodl
soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček o přikázání pohledávky žalobkyně jako povinné
vůči „žalovanému“ z titulu rozvrhového usnesení. Exekuční příkaz byl žalovanému
doručen dne 31. prosince 2012. 5/ Dne 1. února 2013 uhradil žalovaný k rukám soudního exekutora podle
označeného exekučního příkazu částku 88 414 Kč. Dne 4. února 2013 pak
exekutorovi sdělil, že provedl zmíněnou platbu a také jej informoval o zápočtu
ve výši 48 418 Kč. 6/ Usnesením ze dne 20. března 2013, č. j. 12 K 167/2007-154, konkursní soud
zrušil konkurs na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení. Rozhodnutí
nabylo právní moci dne 4. května 2013. 7/ Dopisem ze dne 6. května 2015 vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovaného
ke splnění rozvrhového usnesení a k výplatě žalované částky žalobkyni. 8/ Usnesením ze dne 3. července 2015, č. j. 44 Nc 6017/2009-130, Okresní soud v
Českých Budějovicích zastavil exekuci vedenou proti žalobkyni jako povinné
soudním exekutorem Mgr. Danielem Vlčkem pod sp. zn. 101 EX 437/09. Bod I. výroku o zastavení exekuce nabyl právní moci dne 12. srpna 2015. Usnesením ze
dne 2. prosince 2015, č. j. 8 Co 2027/2015-153, Krajský soud v Českých
Budějovicích změnil k odvolání žalobkyně usnesení Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3. července 2015, č. j. 44 Nc 6017/2009-130, kromě jiného v
bodě II. výroku tak, že soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček byl povinen žalobkyni
vrátit částku 18 851,80 Kč. Ta byla žalobkyni vyplacena v lednu nebo v únoru
2016. 9/ Žalobou podanou dne 9.
srpna 2015 se žalobkyně domáhala po žalovaném náhrady
škody ve výši 137 232 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný jí
způsobil škodu porušením povinnosti vyplatit jí tuto částku jako správce
konkursní podstaty úpadce na základě rozvrhového usnesení. 10/ Žalovaný vznesl v průběhu řízení námitku promlčení. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z § 106 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [dle § 3079 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)], uzavřel, že žalovaný nárok je
promlčen. Jestliže byl žalovaný povinen provést rozvrh do 15 dnů od právní moci
rozvrhového usnesení, která nastala 22. ledna 2013, pak jej měl splnit do 6. února 2013. Následující den 7. února 2013 začala žalobkyni běžet subjektivní
promlčecí doba v délce dvou let. Rozvrhové usnesení bylo žalobkyni řádně
doručeno, věděla tedy, že jí má žalovaný vyplatit částku stanovenou v
rozvrhovém usnesení do 15 dní od jeho právní moci. Jestliže jí sporná částka
nebyla uhrazena ve stanovené lhůtě, nepochybně mohla a měla vědět, že jí
vznikla v žalobě tvrzená škoda a kdo jí tuto škodu způsobil. Dvouletá promlčecí
doba uplynula dne 7. února 2015, přičemž žaloba byla podána až dne 9. srpna
2015. Odvolací soud dále vysvětlil, že dospěje-li soud k závěru, že nárok požadovaný
žalobou je promlčen, je již nadbytečné zjišťovat, zda byly splněny další
podmínky vzniku práva na náhradu škody. Proto soud prvního stupně nepochybil,
když zamítl provedení dalších důkazních návrhů, které směřovaly k přezkumu
průběhu konkursního a exekučního řízení. Bylo proto nadbytečné zkoumat i
okolnosti zápočtu. Neměl za důvodnou ani námitku žalobkyně, že subjektivní promlčecí doba jí
začala běžet až poté, co se její právní zástupkyně seznámila s obsahem
exekučního spisu v srpnu 2015. Podle odvolacího soudu totiž nebylo podstatné,
na základě jakého exekučního příkazu a komu byly prostředky žalovaným
vyplaceny. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby bylo relevantní, že
žalobkyně věděla, že jí žalovaný nevyplatil prostředky ve lhůtě stanovené
rozvrhovým usnesením. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, uváděje, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyly vyřešeny a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od judikatury Nejvyššího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že trpí vadami, které měly za následek
nesprávnost napadeného rozhodnutí, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil. Spolu s
dovoláním podala dovolatelka žádost o odklad vykonatelnosti, eventuálně právní
moci napadeného rozhodnutí. Dovolatelka především namítá, že subjektivní promlčecí doba začala běžet až
poté, co nahlédla do exekučního spisu, respektive až zastavením exekuce vedené
proti dovolatelce jako povinné soudním exekutorem Mgr. Danielem Vlčkem pod sp. zn. 101 EX 437/09. Má za to, že až v roce 2015 se dozvěděla o vzniku škody,
její výši a o tom, kdo je za ni odpovědný.
Dovolatelka zpochybňuje správnost
závěrů odvolacího soudu o dřívějším počátku běhu subjektivní promlčecí doby,
míní, že byly postaveny pouze na její předpokládané vědomosti o údajných
rozhodných skutečnostech. Dále se dovolatelka vyjadřuje k zápočtu, který provedl žalovaný, ke
konstitutivnosti rozvrhového usnesení a k exekučnímu příkazu o přikázání
pohledávky. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení
rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“),
ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti části prvního výroku napadeného
rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku soudu prvního
stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozsudku o
nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné, neboť těmito výroky
bylo (společně) rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (srov. §
238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. V tomto rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním
předestřená otázka nebyla Nejvyšším soudem v dotčených souvislostech dosud
zodpovězena. Nejvyšší soud se předně – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval správností právní posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Nejvyšší soud předesílá, že ve výkladu § 106 obč. zák. (zde aplikovatelného –
viz § 3036 a § 3079 o. z.) je jeho judikatura ustálena následovně:
1/ Nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí
promlčecí doba, subjektivní dvouletá a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a zároveň platí, že ve svém běhu jsou na
sobě nezávislé, skončí-li běh kterékoli z nich, právo se bez ohledu na druhou z
nich promlčí (srov. např. již závěry bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. září 1964, sp. zn. Cpj 220/64, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o
občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních
a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 279-280). 2/ Subjektivní promlčecí lhůta se odvíjí od doby, kdy má poškozený vědomost o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Její počátek se váže k okamžiku, kdy
poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě
(nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni
odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o tom, že mu vznikla
majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v
penězích, tak i o odpovědném subjektu. Dozvědět se o škodě znamená, že se
poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik
objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u
soudu.
Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel
informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za
škodu odpovědná. Srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný pod číslem 38/1975 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, zhodnocení bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, sp. zn. Cpj 10/83, uveřejněné pod číslem 3/1984 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněného pod číslem 98/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V usnesení ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněném pod
číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2002“),
Nejvyšší soud dále k podstatě rozvrhu a seznamu přihlášených pohledávek uvedl
následující:
1/ V rozvrhovém usnesení soud mimo jiné stanoví, které ze zjištěných
pohledávek, popřípadě z pohledávek za konkursní podstatou nebo z pohledávek,
které nemusí být přihlášeny, budou z rozdělované podstaty (výtěžku získaného
zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty) uspokojeny a v jaké výši
[srov. § 30 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“)]. Po splnění rozvrhového usnesení soud usnesením zruší konkurs (§ 44
odst. 1 písm. b/ ZKV). 2/ Do právní moci rozvrhového usnesení není v konkursním řízení závazně
stanoveno, které ze zjištěných pohledávek budou uspokojeny a v jakém rozsahu. Protože není s konečnou platností rozhodnuto, zda a v jakém rozsahu zjištěné
pohledávky následkem uspokojení (splnění) v konkursu zaniknou, není ani možné
vést do této doby na úpadcovo jmění výkon rozhodnutí. Jakmile se rozvrhové
usnesení stane pravomocným (a po jeho splnění nastanou podmínky pro zrušení
konkursu podle § 44 odst. 1 písm. b/ ZKV), je zřejmé, která ze zjištěných
pohledávek a v jakém rozsahu nebyla (nemohla být) v konkursu uspokojena; až v
této době je tedy opodstatněné umožnit věřitelům, aby pro vymožení svých
pohledávek, které nebyly uspokojeny v konkursu, vedli výkon rozhodnutí na
majetek (nároky) dlužníka, který nebyl v konkursu zpeněžen nebo který dlužník
získal po zrušení konkursu. Vydání rozvrhového usnesení tedy nemá vliv na
skutečnost, zda mají věřitelé za úpadcem pohledávky a jaké, neboť potřebná
jistota byla zjednána už zjištěním pohledávek; rozvrhové usnesení v tomto směru
poskytuje věřitelům informaci o tom, které z jejich zjištěných pohledávek
zůstanou v konkursu neuspokojeny, popřípadě v jakém rozsahu (shodné závěry
Nejvyšší soud formuloval již v usnesení ze dne 6. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo
1513/99). 3/ Rozvrhové usnesení tedy není exekučním titulem, který by zakládal překážku
věci rozsouzené pro řízení o pohledávce, která byla v konkursu zjištěna. Pohledávka nebo její část, která podle rozvrhového usnesení zůstane
neuspokojená, ani po právní moci rozvrhového usnesení ani po zrušení konkursu
nezaniká.
Protože byla zákonem stanoveným způsobem zjištěna, není žádný důvod k
tomu, aby nemohla být i po právní moci rozvrhového usnesení a po zrušení
konkursu nuceně vymáhána. Exekučním titulem dle § 45 odst. 2 ZKV je seznam
přihlášek, který však není – jak vyplývá z posledně citovaného ustanovení i ze
znění § 274 o. s. ř. – rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím
spojuje. Má povahu veřejné listiny (srov. § 21 odst. 3 ZKV a § 134 o. s. ř.) a
není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny
orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení
(srov. § 159 o. s. ř.). Tento seznam rovněž nepředstavuje překážku, která by po
zrušení konkursu (srov. § 45 odst. 1 ZKV) bránila projednání sporu o stejné
plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci. V rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 432/2011, uveřejněném pod
číslem 126/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
126/2012“), Nejvyšší soud k podstatě rozvrhu (a jeho vztahu k žalobě z lepšího
práva) shrnul, že rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným
úkonům konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho
realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu
konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se
rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v § 32 ZKV. Děje se
tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením. Tímto usnesením se
tudíž rozvrh nenařizuje, ale provádí (srov. v literatuře Zoulík, F.: Zákon o
konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 1998, str. 169, a
v judikatuře například mutatis mutandis R 39/2002, a dále rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4387/2010). Rozvrhové usnesení tedy
nezakládá vznik pohledávek jím uspokojovaných konkursních věřitelů. V usnesení ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1646/2015, Nejvyšší soud
shrnul, že z § 44 odst. 1 písm. b/ ZKV, plyne, že jediným předpokladem, který
musí být naplněn k tomu, aby soud podle tohoto ustanovení rozhodl o zrušení
konkursu, je, aby bylo splněno rozvrhové usnesení. Odtud také plyne okruh
způsobilých námitek, jimiž úpadce či konkursní věřitelé mohou brojit proti
vydání takového usnesení [tento závěr Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil již
v důvodech usnesení ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněném
pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
21/2007“)]. Vedle argumentu, že ke zrušení konkursu nemělo dojít, neboť
rozvrhové usnesení nebylo ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli ještě splněno, je
to již jen argument, že vydání usnesení je předčasné, neboť rozvrhové usnesení
ještě nenabylo právní moci. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v
usneseních ze dne 16. května 2006, sp. zn. 29 Odo 596/2006, ze dne 31. ledna
2007, sp. zn. 29 Odo 1410/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
4, ročník 2007, pod číslem 61, ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo
2428/2007, či ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 189/2009.
Lze si rovněž
představit, že důvodem, pro který by konkurs neměl být zrušen ani v případě, že
pravomocné rozvrhové usnesení již bylo splněno, je, že po vydání rozvrhového
usnesení nastala (vznikla) právní skutečnost, na základě které úpadce nabyl
další majetek (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007,
sp. zn. 29 Odo 1475/2005). S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž při svém rozhodování vyšel
odvolací soud, Nejvyšší soud konstatuje, že závěr odvolacího soudu, podle něhož
dovolatelka podala žalobu po více jak dvou letech od okamžiku, kdy jí začala
běžet subjektivní promlčení doba, pročež s ohledem na vznesenou námitku
promlčení nelze dovolatelce přiznat právo na náhradu škody, se neprotiví
judikatuře Nejvyššího soudu, jak byla shrnuta výše. Korigovat je zapotřebí
toliko závěr o počátku běhu promlčecí doby. Dovolatelka se náhrady škody po žalovaném domáhala z důvodu porušení povinnosti
vyplatit jí částku ve výši 137 232 Kč dle rozvrhového usnesení. Z rozvrhového usnesení se dovolatelka dozvěděla, jak vysoká částka na ni
připadá z výtěžku zpeněžení, tedy v jaké výši bude její pohledávka za úpadcem
uspokojena (viz např. R 39/2002 či R 126/2012, ze kterého rovněž plyne, že
nejde o konstitutivní rozhodnutí, jak se nesprávně domnívá dovolatelka), a do
kdy by měla být příslušná částka vyplacena. V den právní moci rozvrhového
usnesení ještě dovolatelka nevěděla, že její pohledávka nebude v konkursu ani
částečně uspokojena. A nemohla to vědět ani v době, kdy správci konkursní
podstaty uplynula lhůta ke splnění rozvrhu. Škoda jí tak v tu dobu ještě
vzniknout nemohla. Subjektivní promlčecí doba tedy nezačala běžet ani dne 7. února 2013, tj. po uplynutí 15 dnů od právní moci rozvrhového usnesení. Náznak toho, že dovolatelka pravděpodobně neobdrží v rozvrhu určenou částku
(nebude jí vyplacena správcem konkursní podstaty), musela dovolatelka získat po
převzetí jednostranného zápočtu dne 27. prosince 2012. S určitostí se však
dozvěděla, že jí žalovaný jako správce konkursní podstaty na její pohledávku v
konkursu ničeho nevyplatí, z usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového
usnesení (které jí muselo být v konkursním řízení doručeno – viz § 44 odst. 5
ve spojení s § 13 odst. 4 ZKV). Jak vysvětleno shora, jediným předpokladem pro zrušení konkursu po splnění
rozvrhového usnesení je totiž právě splnění rozvrhu. Jestliže do doby doručení
usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení věřitel ničeho na
svou pohledávku neobdrží, ač se tak mělo stát, musí se proti zrušení konkursu
bránit v konkursním řízení (srov. R 21/2007 či shrnutí závěrů v usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1646/2015). V posuzované věci tak dovolatelce nejpozději dne 4. května 2013 (kdy usnesení o
zrušení konkursu nabylo právní moci) muselo být zřejmé, že žádné finanční
prostředky dle rozvrhového usnesení neobdrží, tj. že správce konkursní podstaty
i konkursní soud mají rozvrhové usnesení za splněné. Subjektivní promlčecí doba
pro uplatnění práva na náhradu škody v podobě, v jaké ji dovolatelka
formulovala v žalobě, tedy začala běžet dne 5.
května 2013 a skončila dne 5. května 2015 (§ 122 obč. zák.). Podala-li dovolatelka žalobu dne 9. srpna 2015,
bylo tomu tak zjevně až po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Byla-li pohledávka dovolatelky promlčena, odvolací soud nepochybil, když se za
tohoto stavu nezabýval dalšími námitkami dovolatelky (srov. již stanovisko
senátu bývalého Nejvyššího soudu ČSSR k zajištění jednotného výkladu zákona, ze
dne 26. dubna 1983, Sc 2/83, uveřejněné pod číslem 29/1983 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června
2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července
2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
11, ročník 2007, pod číslem 159). Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž neshledal, že by
řízení takovými vadami zatíženo bylo, a to ani těmi vytýkanými dovolatelkou. K namítané nepřezkoumatelnosti a nedostatečnému odůvodnění. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud
též upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být
chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09). Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí
dovolatelkou vytýkanou nepřezkoumatelností ani nedostatkem odůvodnění, neboť z
něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl
ke svým závěrům a současně se vypořádal i se všemi argumenty a námitkami
účastníků řízení. K námitce neprovedených důkazů lze uvést, že odvolací soud dostatečně ozřejmil,
že pro nadbytečnost neprováděl další dokazování (a aproboval stejný postup
soudu prvního stupně) proto, že dospěl k právnímu závěru o promlčení žalované
pohledávky (viz výše). Dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění
(podle nichž zejména soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav),
dovolatelka (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové
závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní
posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve
znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá),
jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem
na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96). Jelikož se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání
žalobkyně bylo zčásti odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, pročež by měl žalovaný
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalovanému
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání nevyhověl, stal se bezpředmětným i
návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti i právní moci napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu