29 Cdo 483/2024-175
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce A. Z., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, PSČ 470 01, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 00, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 305 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 124/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 39 Co 39/2023-148, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 39 Co 39/2023-148, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal výše uvedené částky s tvrzením, že jde o přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2020 (dále jen „konkursní řízení“), ve kterém žalobce vystupuje jako věřitel.
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: [1] Dne 13. června 2002 byl na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci (dále též jen „úpadce“), prohlášen konkurs, přičemž toto konkursní řízení nebylo ke dni rozhodnutí skončeno. [2] Dne 26. srpna 2002 se žalobce přihlásil do konkursního řízení jako věřitel s pohledávkou ve výši 611 848 Kč, která byla následně správcem konkursní podstaty uznána ve výši 439 430,14 Kč. [3] Žalobce předběžně uplatnil žalovaný nárok na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé konkursní řízení u žalovaného, který následně ve svém stanovisku konstatoval porušení práva žalobce na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. [4] Soud rovněž podrobně popsal průběh konkursního řízení a shrnul, že konkursní věřitelé dosahují počtu cca 15 000 a v souvislosti s tímto řízením je vedeno 1 032 incidenčních sporů. [5] Dne 31. srpna 2022 byla v konkursním řízení schválena konečná zpráva, ze které vyplývá míra uspokojení věřitelů úpadce 8 %.
4. Soud prvního stupně – cituje § 1 odst. 1, § 2, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jakož i judikaturu Nejvyššího soudu – konstatoval, že byť se jedná v dané věci o konkursní řízení, které vykazuje určitá specifika, délka konkursního řízení (více než 20 let) je již zjevně nepřiměřená.
5. K významu předmětu řízení pro žalobce pak soud uvedl, že tento je zanedbatelný, neboť v průběhu řízení bylo zřejmé, že uspokojení věřitelů bylo možné očekávat v rozsahu 6–8 %, což v případě žalobce činí částku 35 154 Kč, tedy částku nikterak významnou. K tomu rovněž zdůraznil, že konkursní řízení je zcela specifickým řízením, které nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak konstatoval, že právě povaha konkursního řízení rozhodujícím způsobem snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení, formy odškodnění i jeho případné výše. Odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. K tomu soud uvedl, že tato nejistota žalobce vyvolaná objektivně nepřiměřeně dlouhým konkursním řízením zahájeným v roce 2002 byla v tomto případě minimální. Současně s ohledem na nízkou míru uspokojení, která je již žalobci zřejmá, význam předmětu řízení soud hodnotil jako malý až bagatelní, a proto považoval za přiléhavou formu kompenzace pouze konstatování porušení práva. Soud se rovněž neztotožnil s argumentací žalobce, že řízení by pro něj mělo mít vyšší význam z důvodu vyššího věku.
6. K odvolání žalobce odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka konkursního řízení byla vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená. Došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a žalobci tak vznikla nemajetková újma, za kterou je namístě mu poskytnout odškodnění. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě bude dostatečným zadostiučiněním konstatování porušení práva, které již bylo žalovanou mimosoudně poskytnuto, a to s ohledem na malý, resp. zanedbatelný význam řízení pro žalobce.
Odvolací soud k tomu rovněž odkázal na argumentaci soudu prvního stupně i žalovaného ohledně specifik konkursního řízení, jehož povaha rozhodujícím způsobem snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného. Žalobce však již po přezkumném jednání věděl, v jaké výši byla jeho pohledávka uznána, a jeho nejistotu tak lze vztahovat pouze k tomu, jaké procento z přihlášené pohledávky mu bude vyplaceno, přičemž již v průběhu řízení vyšlo najevo, že uspokojení se bude pohybovat v řádech jednotek procent.
Uvedené závěry nemohlo změnit ani tvrzení žalobce, podle něhož bylo v konkursním řízení již vydáno usnesení o rozvrhu, ze kterého se podává, že pohledávky věřitelů úpadce budou uspokojeny do výše 10,28 %, což v případě žalobce představuje částku 45 173 Kč. Odvolací soud rovněž neshledal přiléhavou argumentaci žalobce ohledně vyššího významu řízení pro jeho osobu z důvodu věku, neboť po převážnou délku konkursního řízení byl žalobce mladším 75 let.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především argumentuje tím, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 3521/2021 (správně sp. zn. 29 Cdo 3623/2021). Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku významu předmětu řízení pro jeho osobu a s tím související formu kompenzace, kdy odvolací soud uzavřel, že konstatování porušení práva je v dané věci dostačující formou zadostiučinění. Dovolatel konstatuje, že mu náleží nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku předmětného konkursního řízení, neboť rozhodující pro odškodnění v peněžní podobě je především délka posuzovaného řízení, které v dané věci přesahuje 19 let, nikoli samotná povaha konkursního řízení. Z toho důvodu by měl obdržet „vyšší“ zadostiučinění než pouze odčinění formou konstatování porušení práva.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. Nejvyšší soud shledává dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným, když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky významu posuzovaného konkursního řízení pro dovolatele je napadené rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3623/2021 (jež se týká stejného konkursního řízení), jakož i s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
13. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.:
17. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
18. Podle § 31a bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
19. Ve výše uvedené podobě platí citovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. beze změn od uplatnění posuzovaného nároku u žalovaného (2. března 2022).
20. Dovolací soud nejprve připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (rozuměj i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013.
21. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3623/2021, na který přiléhavě odkázal i dovolatel, Nejvyšší soud shrnul závěry judikatury přijaté k posouzení významu konkursního řízení a tomu odpovídající formě zadostiučinění následovně:
[1] Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29.
března 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. K případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je tedy na místě přistupovat jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K tomu srov. zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2011“), jakož i důvody rozsudku ze dne 29.
října 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, uveřejněného pod číslem 17/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2015“), rozsudek ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, nebo rozsudek ze dne
18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněný pod číslem 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, bod IV. písm. d/ R 58/2011 a důvody R 17/2015).
[3] V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.
presumuje. Ani uvedené nicméně nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. K tomu srov. například bod IV. písm. d/ R 58/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 1445/2016, uveřejněný pod číslem 52/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému.
23. Odvolací soud při řešení otázky, jaký je typový význam konkursního řízení pro dovolatele, jež v posuzovaném řízení vystupoval v procesním postavení konkursního věřitele, vyšel především z povahy konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu, což zpravidla snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 132/2012“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013]. Vždy je ovšem třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem projednávané věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2020, sp. zn. 30 Cdo 106/2018).
24. V poměrech konkursních řízení totiž obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. R 132/2012 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněného pod číslem 7/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zároveň však nelze automaticky činit závěr, že se v případě nulového či minimálního uspokojení přihlášené pohledávky nemůže věřiteli následně dostat peněžitého zadostiučinění, zvláště bude-li pro tuto formu zadostiučinění či jeho vyšší částku svědčit některá z okolností uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016).
25. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že jen na základě skutečnosti, že je v konkursním řízení předpokládaná nízká míra uspokojení dovolatele (v řádu jednotek procent), není možné dovodit, že význam řízení je pro dovolatele nepatrný, když se mu v konkursním řízení má dostat částky 35 154 Kč (respektive částky 45 173 Kč podle rozvrhového usnesení).
26. Navíc judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, či též R 58/2011, nebo tam odkazovaný rozsudek ESLP ze dne 10. července 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 a 76). Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016).
27. Přitom v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byl ustálen názor, že osobami v pokročilejším věku (ve smyslu R 58/2011) jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, a ze dne 30. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Dané okolnosti přitom musí nastat v rozhodné době, tedy v době posuzovaného řízení, nikoliv až v průběhu řízení kompenzačního (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019).
28. Jak je patrno ze spisu, dovolatel byl v rozhodné době (doba přezkoumávaného původního řízení) již ve věku starším 75 let. V průběhu řízení před odvolacím soudem dovolatel dosáhl věku 79 let, přičemž je nutné rovněž zohlednit, že konkursní řízení dosud neskončilo (vysokého věku tedy dovolatel dosáhl již v době posuzovaného řízení – k tomu srov. rovněž a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, či rozsudek ze dne 31. března 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019).
29. Jestliže v poměrech projednávané věci odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce založil zejména na povaze konkursního řízení, odchýlil se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouze z povahy konkursního řízení totiž není možné dovodit, že by toto řízení mělo pro věřitele nepatrný význam. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
30. Na základě výše uvedeného lze tedy shrnout, že se odvolací soud při posouzení otázky významu předmětu řízení pro dovolatele a rovněž tak při posouzení otázky, zda dovolateli poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je v daném případě zadostiučiněním dostatečným, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
31. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
32. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu