Judikát 29 ICdo 117/2024
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:28.01.2026
Senátní značka:29 ICdo 117/2024
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.117.2024.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Insolvence
Neúčinnost právního úkonu (jednání) Úmysl
Dotčené předpisy:§ 242 předpisu č. 182/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B KSPH 38 INS 3926/2009
38 ICm 1343/2010
29 ICdo 117/2024-967
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Bartákova 1121/3, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28 39 84 83, jako insolvenčního správce dlužníka ANTICO spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Janouškem, advokátem, se sídlem v Praze, Bartákova 1121/3, PSČ 140 00, proti žalovanému V. T., zastoupenému Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 1343/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ANTICO spol.
s r. o., se sídlem v Českém Brodě, Zborovská 1358, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 48 95 13 58, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 3926/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2023, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 688/2022-891 (KSPH 38 INS 3926/2009), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2023, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 688/2022-891 (KSPH 38 INS 3926/2009), se s výjimkou části výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci samé, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 38 ICm 1343/2010-838: Zamítl žalobu o určení, že úkony dlužníka (ANTICO spol. s r. o.), kterými postupně uhradil žalovanému (V. T.): - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 29. listopadu 2006 částku 64.652,- Kč, - hotově žalovanému dne 31. prosince 2006 částku 300.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 5.
ledna 2007 částku 250.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 22. ledna 2007 částku 50.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 27. března 2007 částku 255.798,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 7. června 2007 částku 80.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 25. června 2007 částku 100.363,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 25.
června 2007 částku 112.336,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 3. srpna 2007 částku 10.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 2.
října 2007 částku 20.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 17. října 2007 částku 270.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 9. listopadu 2007 částku 26.203,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 16. listopadu 2007 částku 70.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 11. prosince 2007 částku 210.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 16.
ledna 2008 částku 12.609,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 13. března 2008 částku 30.000,- Kč, - hotově žalovanému dne 29. ledna 2008 částku 350.000,- Kč, - hotově žalovanému dne 4. února 2008 částku 343.959,- Kč, - hotově žalovanému dne 24. dubna 2008 částku 350.000,- Kč, - hotově žalovanému dne 2. května 2008 částku 70.000,- Kč, jsou vůči věřitelům neúčinné (výrok I.). Určil, že úkony, kterými dlužník uhradil žalovanému postupně v hotovosti dne 28.
srpna 2008 částku 156.664,- Kč, dne 3. září 2008 částku 350.000,- Kč, dne 25. září 2008 částku 350.000,- Kč, dne 20. listopadu 2008 částku 290.765,- Kč a dne 31. prosince 2008 částku 113.050,- Kč jsou vůči věřitelům neúčinné (výrok II.). Uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 39.774,- Kč (výrok III.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2023, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 688/2022-891 (KSPH 38 INS 3926/2009), k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Přitom šlo v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. března 2012, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 237/2011-218 (KSPH 38 INS 3926/2009), zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 22/2012-240 [odvolací soud (následně) usnesením ze dne 16. března 2015, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 237/2011-254 (KSPH 38 INS 3926/2009), zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 15. září 2011, č. j. 38 ICm 1343/2010-189], rozsudek odvolacího soudu ze dne 7.
prosince 2017, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 364/2017-660 (KSPH 38 INS 3926/2009), zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018-692 [odvolací soud (následně) rozsudkem ze dne 22. dubna 2021, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 364/2017-725 (KSPH 38 INS 3926/2009), ve znění (opravného) usnesení ze dne 24. března 2022, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 364/2017-819 (KSPH 38 INS 3926/2009), zrušil (částečně) rozsudek insolvenčního soudu ze dne ze dne 19. října 2016, č. j.
38 ICm 1343/2010-616, ve znění (opravného) usnesení ze dne 25. ledna 2017, č. j. 38 ICm 1343/2010-631]. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a odkazuje na § 241 odst. 1 a 2 a § 242 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ‒ dospěl k následujícím závěrům: a) Právními úkony (odvolací soud uvádí nesprávně, že šlo o „právní jednání“) označenými ve vyhovujícím výroku rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé dlužník zvýhodnil žalovaného (jednatele dlužníka) na úkor ostatních věřitelů (§ 241 insolvenčního zákona). b) Důkazní břemeno o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (§ 242 insolvenčního zákona) tíží žalobce, i když jde o plnění dlužníka ve prospěch osoby blízké; „žalovaný má důkazní břemeno jen ohledně vyvrácení právní domněnky, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděl a vědět ani nemohl“.
Žalobce přes poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neprokázal, že by se (nebýt právních úkonů označených v zamítavém výroku rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé) dostalo „některému z přihlášených věřitelů v konkursu méně, než kolik by na něj připadlo v rozvrhovém usnesení v rámci konkursu“. c) V době rozhodné ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona nebyl dlužník v úpadku (ve formě předlužení), když hodnota jeho majetku byla vyšší než hodnota závazků dlužníka, které budou uspokojovány v konkursu.
Současně byla vyvrácena domněnka úpadku dlužníka před srpnem 2008, jelikož se dlužník ocitl ve stavu úpadku v podobě platební neschopnosti až v souvislosti s poskytnutím úvěru v červenci 2008, který nebyl schopen splácet. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce (v rozsahu výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé) a žalovaný (v rozsahu výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé) [posuzováno u obou z nich podle § 41 odst. 2 o.
s. ř] dovolání. Řízení o dovolání žalovaného insolvenční soud usnesením ze dne 9. ledna 2024, č. j. 38 ICm 1343/2010-955, ve znění (opravného) usnesení ze dne 10. ledna 2024, č. j. 38 ICm 1343/2010-959, zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích); usnesení nabylo právní moci dne 1. února 2024. Žalobce má dovolání za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právních otázek týkajících se (ne)splnění předpokladů neúčinnosti právních úkonů dlužníka podle § 241 a § 242 insolvenčního zákona, které odvolací soud (podle jeho názoru) dílem vyřešil v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu a dílem nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož byl dlužník v úpadku již v říjnu 2007 (respektive v období od 29. dubna 2008 do 31. července 2008). Připomíná, že dlužník měl ke každému okamžiku jednotlivých plateb ve prospěch žalovaného minimálně dva věřitele a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. V této souvislosti (mimo jiné) shledává nesprávným právní posouzení odvolacího soudu, které je založeno (jen) na pohledávkách přihlášených věřitelů, s tím, že měl zohlednit pohledávky věřitelů bez ohledu na to, zda je uplatnili v insolvenčním řízení dlužníka.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neposuzoval podmínky odporovatelnosti právních úkonů dlužníka (podle § 241 a § 242 insolvenčního zákona) ke dni., kdy nastaly účinky právních úkonů (plateb) dlužníka ve prospěch žalovaného. Protestuje též proti závěrům odvolacího soudu vztahujícím se k břemenu tvrzení a důkaznímu břemenu co do úpadku dlužníka (§ 241 odst. 2 věta druhá a § 242 odst. 2 insolvenčního zákona), jakož i ke splnění předpokladů určených těmito ustanoveními pro přijetí závěru o (ne)účinnosti právních úkonů dlužníka.
Požaduje, aby Nejvyšší soud (v napadeném rozsahu) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné a zjevně nedůvodné. Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právních otázek dovoláním otevřených, týkajících se (ne)splnění předpokladů určených § 241 odst. 1 a 2 a § 242 insolvenčního zákona pro určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, které odvolací soud zodpověděl v rozporu s níže uvedenou (následnou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 242 insolvenčního zákona odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odstavec 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odstavec 2).
Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odstavec 3). Výše citované ustanovení insolvenčního zákona nedoznalo změn od přijetí insolvenčního zákona. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech, které dílem shrnul a dílem (nově) formuloval v rozsudku ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023, uveřejněném pod číslem 46/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek:
1) Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka Předpokladem jeho aplikace (tedy) není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedlo k dlužníkovu úpadku (srov. R 117/2017). Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu, respektive, jde-li o právní úkon, jehož účinky nastávají až účinností vkladu práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy nastaly právní účinky takového vkladu; srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 139/2018“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016.
2) Musí jít o právní úkon, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele, přičemž úmysl dlužníka zkrátit věřitele (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, druhé smluvní straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona); srov. opět i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 90/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023. V intencích § 242 insolvenčního zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 142/2023). 3) U úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka nemusí směřovat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. Pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není rovněž právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky). Pro vyloučení tohoto úmyslu tak není ani podstatné, zda směřoval ke zkrácení věřitelů sporných pohledávek [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
července 2021, sen. zn. 29 ICdo 58/2020]. 4) Pro právní úkon, který dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby jemu blízké a kterým zároveň zkrátil uspokojení svého věřitele (svých věřitelů), platí ve smyslu § 242 odst. 2 insolvenčního zákona vyvratitelná domněnka, že šlo o právní úkon, který dlužník učinil v úmyslu zkrátit věřitele (v úmyslu „cum animo fraudandi“) a (současně), že druhé straně (osobě blízké) byl tento jeho úmysl znám. Žalobce (insolvenční správce dlužníka jako jediná k tomu legitimovaná osoba podle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že: dlužník učinil právní úkon (účinky právního úkonu nastaly) v rozhodné době (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), šlo o právní úkon, jímž dlužník skutečně a objektivně zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele, a šlo právní úkon, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké.
Žalovaná osoba blízká nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že dlužník neměl úmysl zkrátit věřitele, a pro případ, že jej měl, ohledně toho, že jí takový úmysl nebyl znám a nemohla jej poznat (nemusela jej znát) ani při zachování náležité pečlivosti. Ke shora uvedeným závěrům následně Nejvyšší soud doplnil, že pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není rozhodné ani to, zda směřoval ke zkrácení právě těch věřitelů, kteří posléze přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27.
února 2025, sen. zn. 29 ICdo 151/2023 a sen. zn. 29 ICdo 202/2023).
Za stavu, kdy odvolací soud dospěl k závěrům, podle nichž a) důkazní břemeno o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (§ 242 insolvenčního zákona) tíží žalobce, i když jde o plnění dlužníka ve prospěch osoby blízké, a b) zkrácenými věřiteli jsou (mohou být) jen „přihlášení“ věřitelé, je jeho právní posouzení věci nesprávné (odporuje výše citované judikatuře Nejvyššího soudu v řešení právních otázek týkajících se rozložení důkazního břemene a vymezení „zkrácených“ věřitelů). Nejvyšší soud proto, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolacími námitkami, napadené rozhodnutí (s výjimkou části výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci samé) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 1. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu