USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce a/ PARTR spol. s r. o., se sídlem ve Slušovicích, Všemina 234, PSČ 763
15, identifikační číslo 60728515, zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským,
advokátem, se sídlem ve Zlíně, náměstí T. G. Masaryka 588, PSČ 760 01, a b/ P.
G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem,
se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, PSČ 760 01, proti žalovanému FOKR Czech s.
r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, PSČ 757 01,
identifikační číslo osoby 25873580, zastoupenému JUDr. Liborem Holemým,
advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, za
účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě –
Moravské Ostravě a Přívozu, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01, o určení pravosti
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. H., narozeného XY, bytem XY,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS XY, o dovolání
žalobce b/ a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září
2016, č. j. 22 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 22 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobce b/ je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.207,30 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
III. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám jejich zástupce.
[1] Rozsudkem ze dne 19. září 2014, č. j. 22 ICm XY, Krajský soud v Ostravě
(dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že žalovaný nemá za dlužníkem [P. H. (dále též jen „P. H.“)]
pohledávku ve výši 22.581.863 Kč, kterou přihlásil přihláškou P14 do
insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 22 INS XY
(bod I. výroku).
2/ Uložil žalovanému zaplatit na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci
rozhodnutí žalobci a/ částku 21.893 Kč (bod II. výroku) a žalobci b/ částku
19.741 Kč (bod III. výroku).
[2] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. září 2016,
č. j. 22 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 22 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Uložil žalovanému zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí žalobci a/ částku 12.087 Kč (druhý výrok) a žalobci b/
částku 11.758 Kč (třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce b/ a žalovaný. [4] Žalobce b/ (dále též jen „první dovolatel“) směřuje dovolání proti té části
prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v
bodě III. výroku (o nákladech řízení mezi žalobcem b/ a žalovaným) a proti
třetímu výroku (o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem b/ a žalovaným). Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolacím
soudem vyřešená právní otázka týkající se náhrady nákladů soudního řízení o
popření pohledávky (incidenčního sporu) by měla být dovolacím soudem posouzena
jinak než v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 19/2012 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem
81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2013“), které
je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na
webových stránkách Nejvyššího soudu], v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 13/2013 [jde o usnesení
uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 91/2013“)], nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 15/2013. [5] První dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje,
aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v dovoláním dotčených částech v
tom směru, že mu přizná na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem
částku 202.134,41 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 163.742,04
Kč, nebo aby potud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. [6] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje první dovolatel ve
prospěch závěru, že při určení odměny advokáta má být v tomto typu sporů
aplikováno ustanovení § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), a
nikoli ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu. [7] Žalovaný (dále též jen „druhý dovolatel“) směřuje dovolání (poměřováno jeho
obsahem) proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem,
že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky procesního práva,
jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Konkrétně má jít o tyto otázky:
1/ Zda žaloba na popření pohledávky podávaná podle § 200 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), musí mít
všechny náležitosti žaloby definované v ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a zda nedostatek spočívající v absenci žalobního návrhu (žalobního
petitu) činí takovou žalobu neprojednatelnou? 2/ Zda se ustanovení § 132 odst. 3 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), vztahuje i na vícestranné právní úkony, při kterých je
smluvní stranou nejen společnost a její jediný společník (jednající též jménem
této společnosti), ale také třetí strana? [8] Druhý dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §
241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [9] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje druhý dovolatel k
položené procesní otázce ve prospěch závěru, že popěrné úkony žalobců jsou
imperfektní, neboť neobsahují „žalobní petit“ ačkoli podle ustanovení § 79
odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí být z žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá. [10] U položené otázky hmotného práva argumentuje druhý dovolatel ve prospěch
závěru, že ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. se vztahuje pouze na smlouvy
uzavřené mezi společností a jediným společníkem této společnosti, pokud tento
společník rovněž jedná jménem společnosti; nevztahuje se na smlouvy, jejichž
účastníkem jsou i další subjekty, respektive smluvní strany. [11] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání prvního dovolatele odmítnout,
poukazuje za to, že napadené rozhodnutí je souladné se závěry obsaženými v R
81/2013. [12] Žalobce a/ ve vyjádření navrhuje dovolání druhého dovolatele odmítnout,
případně zamítnout, s tím, že jeho popěrný úkon splňoval náležitosti dle § 200
odst. 1 insolvenčního zákona. Co do výkladu ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. shledává napadené rozhodnutí souladným s judikaturou Nejvyššího soudu. [13] Žalobce b/ ve vyjádření rovněž navrhuje dovolání druhého dovolatele
odmítnout, případně zamítnout, poukazuje na to, že podle judikatury Nejvyššího
soudu žaloba (a tedy ani popěrný úkon) nemusí obsahovat tzv. žalobní petit;
musí z ní být pouze patrno, čeho se žalobce domáhá. Co do výkladu ustanovení §
132 odst. 3 obch. zák. žalobce b/ uvádí, že položená otázka se míjí s předmětem
sporu, jelikož dohoda o převzetí dluhu byla dvoustranným právním úkonem
(původního dlužníka a P. H.), na čemž nic nemění souhlas žalovaného coby
věřitele s touto dohodou. [14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl
zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května
2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2014“). [15] Nejvyšší soud obě dovolání, jež mohou být přípustná jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[16] Dovolání prvního dovolatele (proti výrokům o nákladech řízení) odmítl
Nejvyšší soud proto, že co do závěru, že incidenční spor o určení pravosti
pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu, ve
znění účinném do 31. prosince 2012, sporem o určení, zda tu je právní vztah
nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000 Kč, je
napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu
srov. R 81/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29
ICdo 2/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo
62/2014, uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 85/2015“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29
ICdo 18/2014. Co do závěru, že incidenční spor o určení pravosti pohledávky je
ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu ve znění účinném
od 1. ledna 2013 sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se
považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč, je napadené rozhodnutí rovněž
souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. R 92/2014
(ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne
30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2604/14), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2014, R 85/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 152/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. července 2018, sen. zn. 29 ICdo 73/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 99/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 8/2017. Důvod ke změně této judikatury na základě
argumentace obsažené v dovolání prvního dovolatele Nejvyšší soud neshledal. [17] Dovolání druhého dovolatele (proti výroku o věci samé) odmítl Nejvyšší
soud proto, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené
rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. [18] Co do řešení procesní otázky odpovídají závěry napadeného rozhodnutí
následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům Nejvyššího soudu:
1/ Žaloba musí obsahovat ? jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. – (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno,
čeho se žalobce domáhá. (…) Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit),
musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak
mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak
zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční
zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné
povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela
vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení §
153 odst. 2 o. s. ř.) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn.
29 Cdo 5517/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016]. 2/ Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální
náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem,
aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez
jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém
pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, číslo 11, ročník 2002, pod číslem 210, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016). 3/ Přesný, určitý a srozumitelný petit není jen vyjádřením formálních
náležitostí návrhu na zahájení řízení, ale je zcela nezbytným předpokladem pro
to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak
nastaly právní účinky, které navrhovatel zahájením řízení sledoval. Požadavek,
aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, však
nelze vykládat tak, že by navrhovatel byl povinen učinit soudu návrh na znění
výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř navrhovateli
neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z návrhu na
zahájení řízení bylo patrno, čeho se domáhá. Navrhovatel uvede, čeho se domáhá,
i tehdy, jestliže v návrhu přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to
bylo možné z obsahu návrhu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být
dalšímu účastníku řízení uložena rozhodnutím soudu (…), nebo způsob určení
právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (…) [usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Cdo 1120/2016]. 4/ Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má
být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, soud nepostupuje v rozporu se
zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí
stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje,
jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění
výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí
dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou
skutečně domáhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21
Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod
číslem 152, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo
3084/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2012, pod
číslem 167, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo
3542/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo
3845/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2017, sp. zn. 29 Cdo
4608/2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1120/2016). [19] Poměřováno těmito judikatorními závěry pak není pochyb o tom, že z
popěrného úkonu žalobce, jenž se ve smyslu ustanovení § 200 odst.
5
insolvenčního zákona považuje za žalobu (v této věci), plyne (poměřováno
obsahem), že žalobce se jím domáhá určení neexistence pohledávky žalovaného
(popírané jím co do pravosti). [20] Co do řešení otázky hmotného práva odpovídají závěry napadeného rozhodnutí
rovněž ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně závěrům obsaženým v
(odvolacím soudem citovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněném pod číslem 60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 60/2010“). [21] V R 60/2010 Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že ustanovení § 531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), upravuje
převzetí dluhu třetí osobou namísto původního dlužníka (privativní intercese). Děje se tak na základě písemné smlouvy (srov. § 531 odst. 3 obč. zák.)
uzavírané mezi dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem). (…) Smlouva o převzetí
dluhu se po svém uzavření (mezi původním dlužníkem a přejímatelem) stává
účinnou až věřitelovým souhlasem. Bez takového souhlasu (jehož forma není
předepsána) nevyvolává smlouva o převzetí dluhu zamýšlené právní účinky (vznikl
by pouze právní poměr mezi původním dlužníkem a třetí osobou, věřitel by však
se třetí osobou v žádném právním vztahu nebyl). Účinky převzetí dluhu tedy
nastanou, jakmile věřitelem projevený souhlas dojde původnímu dlužníku nebo
přejímateli (srov. dikci § 531 odst. 1 obč. zák.). Tím vstupuje přejímatel (v
rozsahu, v němž dluh převzal) do právního vztahu namísto původního dlužníka
(stane se dlužníkem místo něj) a od té doby je věřitel oprávněn (a povinen)
vymáhat pohledávku po něm. Platným převzetím dluhu tak dochází k singulární
sukcesi. K těmto závěrům pak co do literatury tamtéž odkázal na dílo Švestka,
J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1427-1428, nebo Eliáš, K. a
kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1I. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008, str. 1516-1517. [22] Jinak řečeno, smlouva o převzetí dluhu ve smyslu ustanovení § 531 obč. zák. neztrácí charakter dvoustranné smlouvy uzavírané mezi původním dlužníkem
na straně jedné a přejímatelem dluhu (novým dlužníkem) na straně druhé jen
proto, že věřitel, jehož souhlasem je podmíněna účinnost převzetí dluhu, tento
souhlas udělil na stejné listině, v níž je označen jako další smluvní strana
[aniž by toto jeho označení reflektovalo (poměřováno obsahem takové smlouvy)
jiný důvod jeho účasti na podpisu listiny, než udělení předepsaného souhlasu],
ani proto, že listina obsahuje i ujednání mezi věřitelem a novým dlužníkem o
podmínkách postoupení pohledávky. Odpovídat na otázku směřující k vícestranným
ujednáním tedy pro danou věc smysl nemá. [23] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když obě dovolání byla odmítnuta. [24] Odmítnutím dovolání žalobce b/ (prvního dovolatele) proti výrokům o
nákladech řízení vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení vyvolaných tímto dovoláním.
Ty v dané věci sestávají
z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalobce b/
ze dne 22. února 2017). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby
přísluší advokátu žalovaného odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném
do 30. června 2018; srov. § 8 odst. 1 advokátního tarifu. [25] Dovolání prvního dovolatele směřovalo proti těm výrokům napadeného
rozhodnutí, které nemají povahu rozhodnutí „ve věci samé“ (šlo o výroky o
nákladech řízení), takže advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní
služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu); srov. obdobně např. již důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001,
uveřejněného pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
opět R 81/2013. [26] Jak patrno z dovolání prvního dovolatele, ten požadoval, aby mu byla
přiznána částka 202.134,41 Kč na náhradě nákladů řízení před insolvenčním
soudem (tedy částka o 182.393,41 Kč vyšší, než insolvenčním soudem přiznaných
19.741 Kč) a částka 163.742,04 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (tedy
částka o 151.984,04 Kč vyšší, než odvolacím soudem přiznaných 11.758 Kč). Součet částek 182.393,41 Kč a 151.984,04 Kč představuje částku 334.377,45 Kč,
která je tarifní hodnotou, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna (srov. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013,
uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mimosmluvní odměna z této částky činí (v souladu s § 7 bodem 6. advokátního
tarifu) 9.660 Kč a polovina mimosmluvní odměny pak 4.830 Kč. S náhradou
hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 1 úkon právní služby ve
výši 300 Kč jde o částku 5.130 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty ve výši 1.077,30 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku
6.207,30 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce b/. [27] Odmítnutím dovolání žalovaného (druhého dovolatele) proti výroku o věci
samé vzniklo oběma žalobcům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají u každého z žalobců z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaného ze dne
24. ledna 2017 u žalobce a/ a vyjádření k dovolání žalovaného ze dne 23. ledna
2017 u žalobce b/). S přihlédnutím k době započetí těchto úkonů právní služby
přísluší advokátům žalobců odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do
30. června 2018; srov. § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. [28] Jak zmíněno výše, incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve
smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci
rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu
částka 50.000 Kč. Mimosmluvní odměna z této částky činí (v souladu s § 7 bodem
5. advokátního tarifu) 3.100 Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
advokátního tarifu za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč jde o částku 3.400
Kč.
S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137
odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud
přiznal každému z žalobců k tíži žalovaného.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. února 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu