x
MSPH 78 INS 7496/2011
78
ICm 3495/2012
29 ICdo
97/2015-116
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce JUDr. Karla Miči, se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, PSČ 180
00, jako insolvenčního správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v
likvidaci, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 4,
Bohuslava Martinů 1051/2, PSČ 140 00, proti žalovanému HOCHTIEF CZ a. s., se
sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby
46678468, zastoupenému Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem, se sídlem v Sezimově
Ústí, náměstí Tomáše Bati 424/2, PSČ 391 02, o určení neúčinnosti právního
úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 ICm 3495/2012,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ECF elektrocentrum fabrik s.
r. o., v likvidaci, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Jahodova 2240, PSČ 580 01,
identifikační číslo osoby 25289039, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 78 INS 7496/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 16. března 2015, č. j. 78 ICm 3495/2012, 104 VSPH 450/2014-62
(MSPH 78 INS 7496/2011), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března
2015, č. j. 78 ICm 3495/2012, 104 VSPH 450/2014-62 (MSPH 78 INS 7496/2011), se
odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku, kterou
odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. dubna 2014, č. j. 78 ICm 3495/2012-33, a proti druhému výroku o nákladech
odvolacího řízení; ve zbytku se dovolání zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalobce.
Rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 78 ICm 3495/2012-33, Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení neúčinnosti dohody
o narovnání ze dne 17. ledna 2011 uzavřené mezi dlužníkem (ECF elektrocentrum
fabrik s. r. o., v likvidaci) a žalovaným (HOCHTIEF CZ a. s.)[bod I. výroku],
určil, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřená mezi
dlužníkem a žalovaným dne 17. ledna 2011 je neúčinným právním úkonem (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Insolvenční soud ve vztahu k bodu II. výroku vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 17. ledna 2011 uzavřel dlužník s žalovaným dohodu o narovnání, na jejímž
základě došlo ke snížení žalovaným původně uplatňované částky ve výši 6 935
616,58 Kč tak, že původní závazky zanikly a vznikl nový dlužníkův závazek ve
výši 4 500 000 Kč (dále také jen „dohoda o narovnání“). Stejného dne byla k
zajištění tohoto nového závazku dlužníka uzavřena smlouva o zřízení zástavního
práva k nemovitostem dlužníka (dále jen „zástavní smlouva“), když původně
pohledávky žalovaného za dlužníkem nebyly zástavním právem zajištěny. 2/ V době učinění obou právních úkonů bylo u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. KSHK 45 INS 8788/2009 vedeno insolvenční řízení na majetek
dlužníka, do něhož bylo přihlášeno 128 věřitelů, mimo jiné i žalovaný s
pohledávkami v celkové výši 8 881 021,97 Kč. Řízení bylo zastaveno z důvodu
zpětvzetí insolvenčního návrhu žalovaným po uzavření dohody o narovnání. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 239 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) –
uzavřel, že zástavní smlouva je smlouvou platnou, avšak neúčinnou, protože
jejím uzavřením se dlužník „dopustil zvýhodňujícího právního úkonu“ dle § 241
odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona. V době, kdy se nacházel v úpadku, totiž
dlužník poskytl ke svému již existujícímu závazku (pouze modifikovanému dohodou
o narovnání) svůj majetek k zajištění tohoto závazku. Insolvenční soud odmítl
argumentaci žalovaného, že dlužníku za zřízení zástavního práva poskytl
přiměřenou protihodnotu, protože snížení závazku o 2 435 616 Kč bylo
„vykoupeno“ poskytnutím zajišťujícího majetku dlužníka ve vyšší hodnotě, než je
„sleva“ na závazku. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud zopakoval dokazování a vyšel též z toho, že:
1/ Žalovaný podal v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci
králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 8788/2009 dne 27. května 2010 insolvenční
návrh, ve kterém tvrdil, že má za dlužníkem pohledávky v celkové výši 4 168
727,91 Kč z titulu smluvních pokut a že dlužník je v úpadku, protože má nejméně
2 další věřitele, kteří k insolvenčnímu řízení přistoupili. Současně podal
přihlášku pohledávek č. 1 ve výši 4 168 727,91 Kč splatnou dne 29. listopadu
2009 a č. 2 ve výši 2 750 561,87 Kč splatnou dne 30. ledna 2010.
2/ Do označeného insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky i další
insolvenční navrhovatelé. Společnost RMT - elektro s. r. o. přihlásila
pohledávku č. 1 ve výši 69 232,40 Kč splatnou dne 9. března 2006 a nesplatnou
pohledávku č. 2 ve výši 30 767,60 Kč, a společnost R TRADING s. r. o. přihlásila dvě pohledávky v celkové výši 524 652 Kč, obě splatné dne 14. února
2009. 3/ Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. ledna 2011, č. j. KSHK 45
INS 8788/2009-A-158, insolvenční řízení zastavil pro zpětvzetí insolvenčních
návrhů všemi shora označenými insolvenčními navrhovateli (včetně žalovaného). Žalovaný v insolvenčním řízení v podání z 19. ledna 2011 uvedl, že důvodem
zpětvzetí insolvenčního návrhu je smírné vyřešení jeho pohledávek za dlužníkem. 4/ V insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu (Městského soudu v
Praze) pod sp. zn. MSPH 78 INS 7496/2011, podali mimo jiné přihlášku pohledávky
věřitel společnost JANČA V. M. s. r. o. (dále jen „věřitel J“) ve výši 1 683
811 Kč splatnou dne 23. února 2010, a věřitel společnost Krugel Exim CZ spol. s
r. o. (dále jen „věřitel K“) ve výši 578 164 Kč splatnou dne 27. února 2010. Tyto pohledávky žalobce (JUDr. Karel Miča, jako insolvenční správce dlužníka
ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci) nepopřel. Cituje § 235 odst. 1 a 2, § 239 odst. 1 a 3, § 241 odst. 1, 2 a 5 insolvenčního
zákona a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29
ICdo 13/2012, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu, odvolací
soud na základě výše uvedeného uzavřel, že dlužník byl dne 17. ledna 2011 v
úpadku z důvodu platební neschopnosti, neboť měl více věřitelů, měl peněžité
závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti a nebyl schopen plnit své závazky,
když je neplnil po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Přestože původní
pohledávka žalovaného přihlášená v prvním insolvenčním řízení (řízení vedeném u
Krajského soudu v Hradci Králové) zanikla právě v důsledku uzavřené dohody o
narovnání (a i kdyby došlo rovněž k zániku pohledávek ostatních insolvenčních
navrhovatelů), ničeho to nemění na existenci pohledávek věřitelů J a K,
splatných v únoru 2010. Zástavní smlouva je zvýhodňujícím právním úkonem,
neboť tímto úkonem dlužník poskytl svůj nemovitý majetek k zajištění závazku ze
smlouvy o narovnání, na základě které by se žalovanému dostalo na úkor
ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než které by mu náleželo v konkursu. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že za přiměřenou protihodnotu (ve smyslu §
241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona) nelze považovat zmenšení původní
pohledávky, ani odložení splatnosti a již vůbec ne zpětvzetí insolvenčního
návrhu, které žalovaný učinil právě v souvislosti s uzavřením dohody o
narovnání a zástavní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal
žalovaný dovolání, uváděje, že napadené rozhodnutí závisí „na hmotněprávní
otázce, která má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a
dále pak na procesněprávní otázce, která ještě v rozhodovací praxi dovolacího
soudu nebyla vyřešena“, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně k první (hmotněprávní) otázce dovolatel namítá, že odvolací soud
nezohlednil při aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
13/2012 veškeré aspekty „přiměřeného protiplnění“ a neprovedl k nim dokazování. Předně zdůrazňuje, že dohoda o narovnání a zástavní smlouvy jsou jednáními
učiněnými za podmínek obvyklých v obchodním styku, „kdy dlužníku bylo za
zajištění poskytnuto přiměřené protiplnění“. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že šlo o zajištění nového závazku a
nikoli již existujícího závazku, neboť dohodou o narovnání „došlo k privativní
novaci, kdy původní pohledávka zanikla, vznikl nový závazek dlužníka zaplatit
dovolateli 4 500 000 Kč a v rámci tohoto závazku vznikl další závazek zřízení
zástavního práva k nemovitosti“. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil odložení splatnosti
původního závazku a „umožnění restrukturalizace činnosti dlužníka“, přičemž
poukazuje na to, že došlo ke zpětvzetí insolvenčního návrhu a k zastavení
prvního insolvenčního řízení. Tvrdí, že v době uzavření dohody o narovnání měl
od dlužníka „informace a důkazy“, které měly svědčit o restrukturalizačním
plánu dlužníka pro řešení jeho tehdejší situace. Jako druhou (procesněprávní) otázku, která ještě podle mínění dovolatele nebyla
v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, formuluje výhradu, podle níž
odvolací soud učinil skutková zjištění o mnohosti věřitelů a existenci jejich
pohledávek a o existenci závazků (jako hmotněprávní skutečnosti) pouze z
procesních úkonů (přihlášek pohledávek) a nikoli z hmotněprávních úkonů (titulů
pohledávek). To je podle názoru dovolatele „v rozporu se zákonem“. Současně
také podotýká, že odvolací soud nezohlednil námitky ohledně dlužníkových
jednání o restrukturalizaci jeho podnikání a „tedy o neaktuálnosti přihlášek
pohledávek“. Žalobce ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání má za
nepřípustné co do obou otázek. Navrhuje dovolání odmítnout. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017
(článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno
před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 1/ K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací
soud potvrdil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení,
a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Přestože dovolatel výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve
vztahu k nákladovým výrokům neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel
nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení a k rozhodnutí o
nákladech odvolacího řízení. Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost
dovolání. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání
je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, která
jsou – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – veřejnosti
dostupná i na webových stránkách Ústavního soudu. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z
dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. 2/ K dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť
dovoláním předestřenou otázku výkladu § 241 insolvenčního zákona Nejvyšší soud
dosud v dotčených souvislostech beze zbytku nezodpověděl. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a to ani
dovolatelem namítané neprovedení či opomenutí některých důkazů, jak plyne z
níže uvedeného. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle § 241 se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož
důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího
uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil
v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má
se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké
nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v
době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména
úkony, kterými dlužník
a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,
b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,
c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik
či nesplnění svého práva,
d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o
vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné
(odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3
letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké
nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením
insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není
a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně
přiměřenou protihodnotu,
b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě
kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový
prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby
dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v
jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že
dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,
c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení
insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5). Podle § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném) [dále jen „obč. zák.“], mohou dohodou o
narovnání účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda,
kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž
účastník nemohl pomýšlet (odstavec 1). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem,
který vyplývá z narovnání (odstavec 3). Při výkladu § 241 insolvenčního zákona ve vztahu k zástavní smlouvě se
judikatura Nejvyššího soudu ustálila na těchto závěrech (vycházejících z již
zmiňovaného rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012):
Insolvenční zákon (na rozdíl od § 42a obč. zák.) v § 241 odst. 3 písm. d/
výslovně určuje, že zvýhodňujícím (a tudíž neúčinným a odporovatelným ve smyslu
§ 235 odst. 1 a § 241 odst.
4 insolvenčního zákona) právním úkonem je (mimo
jiné) úkon, kterým dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího
závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu
zastavené věci hromadné. Jinými slovy, neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle § 239
insolvenčního zákona) je i právní úkon popsaný v § 241 odst. 3 písm. d/
insolvenčního zákona, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky
opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto
případě „navrátit“ zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu,
že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem
k výši výtěžku zpeněžení „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze
zajištění, nýbrž obecně (nezajištění) věřitelé. A ještě jinak, je-li smlouva,
kterou dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (smlouva o zřízení zástavního
práva), zvýhodňujícím právním úkonem (viz argumentace níže k výluce plynoucí z
§ 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona), může insolvenční správce
zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a
současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby, kterou bude
tomuto právnímu úkonu dlužníka odporovat. Pro posouzení, zda je smlouva o zřízení zástavního práva vskutku neúčinným
právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nezbytné splnění
následujících předpokladů:
1/ V důsledku označeného právního úkonu se žalovanému dostane na úkor ostatních
věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. 2/ Dotčený právní úkon dlužník učinil v době rozhodné dle § 241 odst. 4
insolvenčního zákona ve prospěch žalovaného v situaci, kdy byl v úpadku, nebo
tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku. 3/ Dlužník tímto právním úkonem poskytl svůj majetek k zajištění již
existujícího závazku, aniž by šlo o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního
obsahu zastavené věci hromadné, a neobdržel za zřízení zajištění současně
přiměřenou protihodnotu. K tomu Nejvyšší soud tamtéž zdůraznil, že § 241 odst. 5 písm. a/ a b/
insolvenčního zákona upravuje dvě skupiny právních úkonů dlužníka, které nejsou
zvýhodňujícími právními úkony, a to jednak právní úkony, jimiž dlužník zřídil
zajištění svého závazku, obdržel-li za ně současně přiměřenou protihodnotu
(písmeno a/), jednak právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodnímu
styku, na základě kterých dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný
přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkony učiněné ve
prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a
že osoba, v jejíž prospěch byly úkony učiněny, nemohla ani při náležité
pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tyto úkony mohly vést k
úpadku dlužníka (písmeno b/). Z takového rozlišení je zjevné, že pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je
právním úkonem zvýhodňujícím, nelze právní úkon, jímž je zřízeno zajištění
závazku dlužníka (§ 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona), poměřovat
kritérii, jež insolvenční zákon stanoví pro (jiné) právní úkony (§ 241 odst.
5
písm. b/ insolvenčního zákona). Pro posouzení, zda smlouva o zřízení zástavního práva je zvýhodňujícím právním
úkonem, je tak nevýznamné, zda šlo o právní úkon učiněný za podmínek obvyklých
v obchodním styku a zda byly splněny další podmínky určené v § 241 odst. 5
písm. b/ insolvenčního zákona; podstatné je pouze to, zda za zřízení zajištění
závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu. Za takovou hodnotu
pak v žádném případě nelze považovat ani „prolongaci“ splátek (sporným právním
úkonem zajištěné) pohledávky, ani „případné“ prominutí sankcí spojených s
porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky. K tomu pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo
14/2012, uveřejněném pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, doplnil, že za protihodnotu nelze považovat též ani „umožnění“
dalšího provozu společnosti. Uvedené pak platí i pro okolnost, že věřitel
umožnil osobě ovládající dlužníka v rámci koncernu řešit ekonomické obtíže tím,
že vůči ní vzal zpět insolvenční návrh a zavázal se vůči ní nevymáhat po
určitou dobu pohledávky nově zajištěné zástavními smlouvami, vedla-li taková
dohoda ke vzniku nového (zástavního) věřitele k újmě stávajících věřitelů se
splatnými pohledávkami [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince
2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2016“)]. K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, a to v usneseních
ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 35/2012, ze dne 28. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 83/2014, ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015, v
rozsudku ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, a v usnesení ze dne
31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 52/2015. Na základě takto ustanoveného judikatorního rámce má Nejvyšší soud za
irelevantní námitky dovolatele, že dlužníku byla poskytnuta přiměřená
protihodnota v podobě odložení splatnosti a „umožnění restrukturalizace
činnosti“. Proto ani případné neprovedení důkazů k těmto tvrzením nemůže
založit vadu řízení či nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. Řečené platí obdobně i pro námitku, že zástavní smlouva byla právním úkonem
učiněným za podmínek obvyklých v obchodním styku. Předně ze shora uvedené
judikatury vyplývá, že § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona nelze
aplikovat na právní úkon, jímž bylo zřízeno zajištění závazku dlužníka. Nadto
nelze přehlédnout, že podmínkou pro použití § 241 odst. 5 písm. b/
insolvenčního zákona by bylo zjištění, že osoba, v jejíž prospěch byl úkon
učiněn, nemohla při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, přičemž
sám dovolatel přímo v dovolání potvrzuje, že nejenom sám podal proti dlužníku
insolvenční návrh (v němž tvrdil, že dlužník je v úpadku), ale dále i to, že
byl dlužníkem informován o jeho úpadkové situaci. K problematice náležité
pečlivosti dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona srov. i rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 82/2015, a ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015.
Zbývá tak posoudit, zda se výše uvedené závěry a právní úprava § 241
insolvenčního zákona vztahují i na nově vzniklý závazek na základě dohody o
narovnání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014,
přijal závěr (od něhož se nemá též důvodu odchýlit ani v této věci), že § 241
odst. 3 insolvenčního zákona představuje pouze demonstrativní výčet úkonů,
které mohou být považovány za neúčinné zvýhodňující právní úkony. Na jeho
základě pak dovodil, že nemůže být důvodná námitka, podle níž by bylo s
poukazem na písm. a/ tohoto ustanovení argumentem a contrario dovozováno, že
plnění dluhu po splatnosti nemůže být neúčinným právním úkonem. Hrazení závazků
dlužníkem před splatností je typickým zvýhodňujícím právním úkonem. Zvýhodňujícím právním úkonem však může být i hrazení závazků, které jsou již po
splatnosti. Jestliže tedy dovolatel v posuzované věci namítá, že dlužník nezajistil již
existující závazek, ale naopak závazek nový na základě dohody o narovnání, a
tudíž není na místě aplikovat § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona,
pomíjí, že v tomto ustanovení jde pouze o pojmenování jednoho z typických
příkladů zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka. To však ještě neznamená, že v
konkrétní situaci nemůže být zvýhodňujícím úkonem i uzavření zástavní smlouvy k
zajištění nově vzniklého závazku. Je-li zástavní smlouvou zajišťován nový dlužníkův závazek vzniklý na základě
dohody o narovnání, jíž došlo dle § 585 odst. 3 obč. zák. pouze k zániku
původních dlužníkových závazků vůči dovolateli a vznikl závazek nový, toliko
částečně snížený (přičemž nebylo narovnáváno nic dalšího), a tento právní úkon
dlužníka byl sjednán v době, kdy byl dlužník v úpadku (jak plyne ze skutkových
zjištění odvolacího soudu), Nejvyšší soud nemá sebemenších pochyb o tom, že i v
tomto případě šlo o zvýhodňující právní úkon dlužníka (srov. v obdobných
souvislostech ke vzniku „nového zástavního věřitele“ R 106/2016). Fakticky jde
pouze o kvantitativní změnu v závazku dlužníka vůči shodnému věřiteli, toliko
formálně tedy jde o zajištění závazku nového, nikoliv již existujícího závazku. Je třeba poznamenat, že připuštění možnosti vyhnout se aplikaci § 241 odst. 3
písm. d/ insolvenčního zákona jen tím, že dlužník uzavře se svým věřitelem
dohodu o narovnání a způsobí tak, že již existující peněžitý závazek bude
nahrazen peněžitým závazkem novým, pouze např. jako zde v nižší hodnotě, by
bylo přímým návodem k tomu, jak označené ustanovení obejít. Nedůvodná je pak i druhá dovoláním předestřená otázka. Dovolatel ve své podstatě namítá, že ke skutkovému zjištění o stavu úpadku
dlužníka v době uzavření zástavní smlouvy dospěl odvolací soud na základě
důkazních prostředků, které nemohl použít. Namítá, že ke zjištění úpadku
dlužníka jakožto hmotněprávní skutečnosti použil pouze přihlášky pohledávek,
tedy procesní úkony věřitelů. Tato námitka je však zjevně bezdůvodná, neboť její řešení plyne již přímo z
vlastní dikce § 125 o. s. ř., z nějž se zřetelně (bez nutnosti dalších
vysvětlení) podává, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze
zjistit stav věci (k tomu srov. např.
závěry obsažené v rozsudích Nejvyššího
soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, nebo ze dne 26. června
2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném pod číslem 93/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i další judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu uvedenou v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 2290/2015). Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatel zjevně přehlédl, že odvolací soud
ke skutkovým zjištěním učiněným z přihlášek pohledávek věřitelů J a K současně
uvedl, že takto přihlášené pohledávky nebyly žalobcem popřeny, z čehož plyne,
že byly na přezkumném jednání zjištěny a bylo tak možné informace v nich
obsažené považovat za pravdivé. Nedůvodná je pak i argumentace dovolatele, že
odvolací soud nepřihlédl „k neaktuálnosti“ přihlášek pohledávek, když odvolací
soud své závěry postavil zejména na informacích z „aktuálního“ insolvenčního
řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 78 INS 7496/2011. Konečně dovolací námitkou, podle níž odvolací soud „nesprávně dospěl ke
skutkovému zjištění, že dlužník byl v den uzavření zástavní smlouvy v úpadku“,
dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové
závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní
posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve
znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá),
jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem
na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96). Závěrem Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelův poukaz „na rozdílnou
rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze v otázce dlužníkova úpadku“ je
nesrozumitelný a není z něj zřejmá provázanost s projednávanou věcí, neboť
citovaná pasáž rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se týká vad řízení v rovině
procesních nedostatků při dokazování (tamější soud prvního stupně neprovedl
vůbec dokazování) a nehovoří nic o úpadku dlužníka. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle
§ 243d písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. února 2017), která
podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem
činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč. K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle
advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. listopadu 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu