3 Tdo 184/2024-994
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný Flavius Gabriel Ion, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 67 To 79/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 121/2021,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný Flavius Gabriel Ion, odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 6 T 121/2021, byl obviněný Flavius Gabriel Ion uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020 (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že poté, co v průběhu března 2017 z blíže nezjištěného místa prostřednictvím rumunského zprostředkovatele, vystupujícího jako B.
C., emailovou komunikací učiněnou z emailové adresy XY založil ve spolupráci se spol. NewCo Czech Companies, s.r.o., IČ: 24843709, se sídlem Hnězdenská 767/4a, Praha 8, a její zaměstnankyní, K. K., v České republice tzv. ready made společnost, a to společnost Cedars Limited, s.r.o., IČ: 06507433, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, k čemuž využil ověření plné moci Českého velvyslanectví v Rumunské republice, kde si nechal úředně ověřit podpis na plné moci pro K. K., a K. K. následně na základě této plné moci ve spolupráci se soudním notářem, JUDr.
Janem Krůtou, v České republice pro něj založila předmětnou společnost, dále založila dne 11. 8. 2017 u České spořitelny, a.s., v její pobočce na adrese XY speciální bankovní účet ke splacení základního kapitálu společnosti Cedars Limited, s.r.o., IBAN: XY, který byl následně osobně na této pobočce České spořitelny, a.s., Flaviem - Gabrielem Ionem, transformován na základě smlouvy o podnikatelském kontu ze dne 24. 10. 2017 na běžný bankovní účet, ke kterému si zřídil jako jediný dispoziční právo společně s internetovým bankovnictvím, následně umožnil připsat na bankovní účet IBAN: XY dne 25.
1. 2018 platbu ve výši 33.730,40 USD (689.921,60 Kč) z lotyšského bankovního účtu IBAN: XY, jehož majitelem je spol. I., přičemž obratem týž den, tedy dne 25. 1. 2018, zaslal Flavius - Gabriel Ion částku ve výši 22.014,81 USD z tohoto bankovního účtu na čínský bankovní účet č. XY s označením příjemce „ASIA AFRICA INTERNATIONAL GROUP COMPANY LIMITED, CN“ a částku ve výši 9.914,81 USD na hongkongský bankovní účet č. XY s označením příjemce „BAINA OCEAN HK LIMITED HK“, přičemž ohledně platby přijaté od spol I.
obdržela Česká spořitelna, a.s., dne 29. 1. 2018 swiftovou zprávu od zahraniční banky s informacemi o tom, že připsané peněžní prostředky ve výši 33.730,40 USD byly na bankovní účet IBAN: XY poslány na základě podvodného jednání spočívajícího v napadení emailové adresy čínského obchodního partnera společnosti I. hackery, kdy lokalizace její IP adresy se změnila z Číny na Abuja, Nigérie, a z této napadené emailové adresy byla uvedené společnosti zaslána faktura vystavená na částku ve výši 33.745,40 USD s požadavkem její úhrady na český bankovní účet IBAN: XY, což spol.
I.
učinila a tuto platbu provedla, nicméně po telefonickém kontaktu se svým čínským obchodním partnerem se dozvěděla, že se stala obětí podvodu, a proto podala v Číně prostřednictvím svého čínského obchodního partnera trestní oznámení a dále podala trestní oznámení pro trestný čin podvodu i v Lotyšské republice, kde věc eviduje policejní orgán Galvena Kriminalpolicijas Parvalde pod sp. zn. Nr. 20/2/3-4156, a takto jednal, přestože věděl, že k předmětným finančním prostředkům nemá on ani spol. Cedars Limited, s.r.o., žádný vztah a pocházejí z trestné činnosti spáchané v zahraničí, a až na základní kapitál na popsaný účet spol.
Cedars Limited, s.r.o., nebyly připisovány žádné další platby prokazující její faktickou obchodní činnost, přičemž po upozornění České spořitelny, a.s., na podezřelé platby se pokusil zastřít původ připsaných plateb ještě fiktivní fakturou, kterou měla vystavit zahraniční obchodní společnost BAINA OCEAN HK LIMITED HK, přičemž k vystavení takové faktury nikdy nedošlo, a jednal takto v úmyslu popsaným jednáním zlegalizovat původ uvedených finančních prostředků ve výši 33.730,40 USD (689.921,60 Kč) pocházejících z trestné činnosti spáchané v zahraničí.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třicet šest měsíců).
3. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 60 (šedesát) měsíců.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost vydat poškozené společnosti I. bezdůvodné obohacení ve výši 672.366 Kč.
5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost I. odkázána se zbytkem svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 6 T 121/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně odvolání, a to do všech jeho výroků.
7. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 67 To 79/2023, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
8. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 67 To 79/2023, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 973–977 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Obviněný má za to, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, a to zejména proto, že soud zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně K. K., která na základě plné moci udělené jí obviněným osobně založila předmětnou společnost Cedars Limited, s.r.o., a bankovní účet u České spořitelny, a.s., určený ke splacení základního kapitálu a později transformovaný na běžný bankovní účet. Rozsudek je založen na pouhé hypotéze, že obviněný byl jedinou osobou mající dispoziční práva k předmětnému bankovnímu účtu, resp. že nebylo prokázáno, že by dispozičním právem nedisponovala i jiná osoba. Rovněž nebyly vyvráceny pochyby, zda obviněný vůbec mohl provádět prostřednictvím elektronického bankovnictví převody peněz, pokud tyto byly realizovány v české verzi elektronického bankovnictví. Dovolatel totiž český jazyk neovládá. O dispozičních oprávněních dalších osob svědčí i skutečnost, že bankovní karta vázaná k účtu byla zaslána na jinou adresu než adresu obviněného. Soud rovněž nevyslechl F. P., který dovolateli zajistil cestu do České republiky a požádal jej o provedení úkonů, o jejichž legálnosti jej přesvědčil. Ostatně i z odůvodnění odvolacího soudu se podává, že tento si byl vědom skutečnosti, že dovolatel neměl kontrolu nad celým průběhem jednání a do jisté míry byl nástrojem dalších osob.
9. Obviněný dále namítá, že nebyly naplněny znaky jemu za vinu kladeného zločinu a příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem. Z provedených důkazů rovněž nebyl prokázán úmysl v jednání. Uvedl, že do České republiky přicestoval za zábavou a na pokyn svého kamaráda F. P., kterému důvěřoval, podepsal nějaké dokumenty v českém jazyce, přičemž byl ujištěn, že veškerá jednání jsou legální a listiny nebudou k ničemu zneužity. Pravou podstatu listin zjistil až během trestního stíhání. Má za to, že pouze podepsal plnou moc pro K. K. k založení obchodní společnosti a bankovního účtu, od nikoho neobdržel žádné přístupové údaje, ani bankovní kartu. Jeho jednání tedy nebylo samo o sobě protiprávní, mohlo by se nanejvýše jednat o nevědomou nedbalost. V hlavním líčení nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním spočívajícím v udělení plné moci a vzniklým následkem v podobě protiprávního jednání – v podobě legalizace výnosů z trestné činnosti – finanční škody společnosti I. Nebylo nijak prokázáno, kdo převody finančních prostředků realizoval, proto mu ani nelze takové jednání přičítat. Popírá, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání, a brojí proti závěru soudů, že vystupoval v celém jednání jako tzv. bílý kůň. Je přesvědčen, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
10. Závěrem obviněný napadá adhezní výrok, a to s tím, že základní podmínkou bezdůvodného obohacení je získání majetkového prospěchu, nicméně v řízení nebylo prokázáno, že by se o předmětnou částku obohatil. Předmětnou částkou nedisponoval a ani nebyl jejím příjemcem, neboť tato byla zaslána na bankovní účet společnosti Cedars Limited, s.r.o., s nímž nikdy nedisponoval.
11. Na základě výše uvedených námitek proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 67 To 79/2023-929, zrušil a rozhodl ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že zruší i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 6 T 121/2021, a zprostí jej podané obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., alternativně zruší usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 67 To 79/2023-929, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí.
12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 2. 2024, sp. zn. 1 NZO 984/2023.
13. Státní zástupce úvodem zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů. Následně uvedl, že nelze přisvědčit námitce opomenutých důkazů ve formě výpovědi svědkyně K. K., neboť nalézací soud v bodě 8. odůvodnění rozsudku uvedl, proč důkaznímu návrhu nevyhověl. V projednávané věci rozsah dokazování umožňoval soudům učinit úplná a správná skutková zjištění.
14. Dovolacím důvodům podle státního zástupce neodpovídají námitky, jimiž obviněný zpochybnil učiněná skutková zjištění a vycházel přitom z odlišné verze skutkového stavu. Stejně tak nelze ani dovodit, že tato odlišná interpretace důkazů obviněným a z ní vyvozená odlišná skutková zjištění vedla k nesprávnému právnímu posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, přičemž nedošlo ani k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce porušení zásady in dubio pro reo. Uvedl, že v napadených rozhodnutích neshledal snahu soudů obou stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky provedeného dokazování. Navíc taková námitka nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními neexistuje žádný, natož pak zjevný rozpor.
15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že pod tento dovolací důvod je možno s určitou dávkou benevolence podřadit námitku, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění. Poté, co rozvedl předmětnou skutkovou podstatu zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, státní zástupce konstatoval, že závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto zločinu vyplývá v této věci nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného vyjádřeného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě získání většího prospěchu, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Námitka obviněného, kterou zpochybnil úmyslné zavinění, je proto neopodstatněná.
16. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného proti adheznímu výroku nalézacího soudu, kterým rozhodl o jeho povinnosti vydat poškozené právnické osobě bezdůvodné obohacení. Tuto námitku obviněný totiž založil na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, pokud tvrdil, že nebylo prokázáno jeho obohacení o předmětnou částku.
17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
19. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 67 To 79/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
21. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
22. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal, kdy následně rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu a odkaz obviněného na tuto variantu je nesprávný.
23. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
26. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaného důkazu výslechem svědkyně K. K., resp. odmítnutí tohoto návrhu z důvodu nadbytečnosti.
27. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
28. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
29. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
30. Obviněný v rámci hlavního líčení dne 29. 3. 2022 prostřednictvím své obhájkyně navrhl výslech svědkyně K. K., které udělil plnou moc k založení obchodní společnosti a bankovního účtu. Obviněný neudělil na rozdíl od státního zástupce souhlas se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení K. K. a setrval na jejím osobním výslechu. Po poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, kdy byl podle § 216 odst. 1 tr. ř. návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně K. K. zamítnut, neboť se jedná o důkaz nadbytečný (č. l. 711 spisu). Nalézací soud se následně k uvedenému návrhu na doplnění dokazování vyjádřil v bodě 8. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že „důkazy provedené v řízení poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí, kdy skutečnosti, ke kterým by svědkyně mohla vypovídat, byly v dostatečné míře zjištěny z výpovědi obžalovaného, jakož i z listinných důkazů, zejména z plné moci, doložené emailové komunikace s osobou B. C., kopie cestovního dokladu obžalovaného a notářského zápisu o založení společnosti“.
31. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrh obviněného na doplnění dokazování nebyl soudy opomenut, a to ani stran odůvodnění jeho zamítnutí, byl však shledán nadbytečným, resp. jeho provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Je zcela zjevné, že odvolací soud neměl o skutečnostech, k nimž se měla svědkyně vyjadřovat, žádné pochybnosti. Svědkyně byla toliko zaměstnankyní společnosti NewCo Czech Companies, s.r.o., která se zabývala zakládáním tzv. ready made společností a která svým klientům nabízela veškerou škálu služeb spojených se založením obchodních společností v České republice, a to buď přímo či skrze prostředníka. Svědkyně nebyla v žádném pracovním či osobním vztahu s obviněným nebo se společností Cedars Limited, s.r.o., případně ani s žádnou jinou společností, která by jakkoli figurovala v projednávané kauze. V tomto směru nelze přehlédnout i poměrně obsáhlou emailovou komunikaci mezi touto svědkyní a prostředníkem (osoba jménem B. C.), která se k založení obchodní společnosti a bankovního účtu v České republice vázala (č. l. 436–470 spisu, vyhodnocení č. l. 471–474 spisu).
32. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Přestože obviněný výslovně uvedenou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. necituje, Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
33. Námitky obviněného směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v projednávané věci dospěly soudy, kdy soudu předkládá vlastní verzi podávající se z jím učiněného hodnocení důkazů, a to i důkazů, které označil jako opomenuté (tj. soudy neprovedené). Obviněný v podstatě namítá, že z provedeného dokazování nelze vyvodit, že by byl jedinou osobou s dispozičním právem k předmětným bankovním účtům a elektronickému bankovnictví, a rovněž osobou, která odčerpala z bankovního účtu finanční prostředky. Argumentace dovolatele však svým obsahem nepřekračuje meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nelze opomenout, že obsahově totožné námitky obviněný uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení.
34. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a zejména pak poukazoval na zamítnutí důkazních návrhů, které učinil na svou obhajobu (výslech svědkyně K. K.). V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
ř. Lze odkázat zejména na odůvodnění nalézacího soudu v bodech 23. až 26. odůvodnění rozsudku, kde nalézací soud shrnul důkazní situaci a z ní se podávající skutková zjištění. Poukázal na skutečnost, že obviněný byl osobou, která prostřednictvím blíže nezjištěného zprostředkovatele založila za součinnosti K. K. v České republice společnost Cedars Limited, s.r.o., která byla zapsána v obchodním rejstříku, přičemž obviněný byl od počátku veden jako její jediný jednatel a společník. Této skutečnosti si musel být vědom, neboť v Rumunsku na Velvyslanectví ČR nechal osobně (o čemž svědčí identifikační karta obviněného) za tímto účelem ověřit plnou moc pro K.
K., a rovněž advokátku Zuzanu Stuchlíkovou, a nechal si rovněž ověřit čestné prohlášení a souhlas s ustanovením do funkce jednatele této společnosti. I ve vztahu k bankovnímu účtu vedenému pro účely splacení kapitálu a následně přetransformovanému na běžný bankovní účet figuroval obviněný po celou dobu jako jeho jediný disponent. Vedle toho založil další bankovní účty, kdy za tímto účelem dokonce přicestoval do České republiky, ač podle svých slov nemá k České či Slovenské republice žádný vztah.
Stran následných platebních transakcí na předmětných bankovních účtech nalézací soud konstatoval, že „má za to, že účet č. XY, jakož i samotná společnost Cedars Limited, s.r.o. byly obžalovaným založeny výhradně za účelem páchání trestné činnosti, v tomto případě tedy za účelem přeposlání podvodně získaných peněžních prostředků, a to mimo jiné s ohledem na skutečnost, že vyjma dvou plateb z/do Číny (pravděpodobně jde o nutné platby ke složení základního kapitálu společnosti), jednoho výběru z bankomatu v Bukurešti v Rumunské republice a zájmových plateb nebyly na tomto účtu žádné jiné pohyby, které by jakkoliv souvisely s domnělou podnikatelskou činností předmětné společnosti“.
Nalézací soud se rovněž podrobně zabýval obhajobou obviněného, kdy lze odkázat zejména na bod 25.
odůvodnění rozsudku, kterou vyhodnotil jako účelovou, vedenou snahou zbavit se trestní odpovědnosti. Nalézací soud neuvěřil verzi obviněného, že jednal na pokyn kamaráda, který jej ubezpečil o legálnosti všech transakcí, resp. že se poté, co založil společnost a bankovní účty, více nezajímal, k čemu budou tyto využity. Námitky obviněného, že dokumenty, které podepsal, byly v češtině a platby byly realizovány z českého čísla v prostředí českého internetového bankovnictví, neobstojí. Nalézací soud provedl rovněž množství listinných důkazů, ať už se jednalo o cestovní pas a identifikační kartu obviněného, emailovou dokumentaci, výpisy z účtů a internetového bankovnictví, fiktivní faktury a výsledky mezinárodní justiční spolupráce s orgány činnými v trestním řízení v Rumunsku a Lotyšsku (body 3. – 16. odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se skutkovými zjištěními nalézacího soudu plně ztotožnil (body 9. – 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
35. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad.
36. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
37. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
38. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
39. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
40. Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, kdy věc nesprávně právně posoudily tak, že uzavřely, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný naplnil skutkovou podstatu jemu za vinu kladeného zločinu. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).
41. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitku, že v projednávané věci neobstojí závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu legalizace z výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku ve formě úmyslu, přímého či nepřímého. Obviněný na podporu svého tvrzení totiž předložil argumentaci, v rámci níž vycházel z vlastního hodnocení provedených, a rovněž soudy neprovedených důkazů a z něho se podávajícího skutkového stavu. Jak však uvedeno výše, Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, případně rozvedeném v odůvodnění rozhodnutí.
42. Zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 aliena 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo zastírá původ věci, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině, zejména tím, že zakrývá nebo utajuje její skutečnou povahu, umístění, pohyb, nakládání s ní, vlastnické nebo jiné právo k ní, nebo kdo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění jejího původu, nebo kdo se ke spáchání takového trestného činu spolčí, spáchá-li čin ve vztahu k věci, která má větší hodnotu a získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného větší prospěch.
43. Trestné činy legalizace výnosů z trestné činnosti, provádějí závazky vyplývající z Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (č. 33/1997 Sb.), která členským státům ukládá promítnout do vnitrostátního zákonodárství skutkovou podstatu trestného činu praní špinavých peněz, která by postihovala jednání, kterým se pachatel snaží dosáhnout legalizace výnosu z trestné činnosti, tedy vzbudit zdání, že výtěžek z trestné činnosti je legálně nabytým příjmem (srov. zejména čl. 6 této Úmluvy). Obdobný požadavek vyplývá i z příslušných předpisů Evropské unie.
44. Zastíráním původu věci (hmotné i nehmotné), která je výnosem z trestné činnosti, se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale je zároveň širší, neboť se netýká jen peněz, ale i dalších věcí, které jsou výnosem trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině. Zastření obecně znamená, že informace o původu takové věci a její skutečné povaze je utajována nebo zkreslována. V projednávané věci se jednalo o finanční prostředky připsané na obviněným za tímto účelem založený bankovní účet společnosti Cedars Limited, s.r.o., k němuž měl jako jediný jednatel dispoziční práva, kdy se jednalo o zahraniční platbu ve výši 33.730,40 USD (689.921,60 Kč), která byla získána podvodným jednáním neznámého pachatele. Předmětná částka pak představuje větší hodnotu [§ 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], přičemž překračuje kvalifikační hranici většího rozsahu téměř sedminásobně.
45. Obecně platí, že není rozhodné, jakým trestným činem byla věc, která je výnosem z trestné činnosti, získána. Skutečnost, že věc byla získána trestným činem, nicméně musí být v řízení o trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti bezpečně zjištěna a z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se tak stalo (R 7/1978-I.); nepostačuje tedy pouhé podezření ze spáchání blíže nekonkretizované trestné činnosti (srov. však k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 345/2017). Obecně platí, že byl-li trestný čin spáchán v cizině, kdy cizinou se zde rozumí vše, co se nachází mimo území České republiky, je rozhodná z hlediska, zda jde o trestný čin, právní úprava toho státu, pod jehož jurisdikci spadá spáchání takového trestného činu (základního či hlavního), na nějž legalizace navazuje. V projednávané věci se, jak uvedeno výše, jednalo o trestný čin podvodu, v rámci něhož byla poškozená společnost se sídlem v Lotyšsku, uvedena v omyl stran údajů o bankovním účtu, na který poukazovala platbu za fakturu vystavenou obchodním partnerem se sídlem v Číně. Poškozená společnost podala trestní oznámení jak v Lotyšsku, tak v Číně. Tímto bankovním účtem byl právě účet založený obviněným u České spořitelny, a.s. Ze skutkové věty rozsudku se pak podává, jakým způsobem došlo k celé transakci.
46. Obviněný si jako osoba s dispozičními právy k předmětnému bankovnímu účtu a přístupu do elektronického bankovnictví musel být vědom toho, že na tento účet byly připsány finanční prostředky, neboť tyto následně prostřednictvím dvou příkazů k úhradě v prostředí elektronického účetnictví odčerpal, a to na bankovní účty vedené v Číně a Hongkongu, resp. vázané na obchodní společnosti tam sídlící. K zastření svého jednání pak ve vztahu k jedné z těchto společností vytvořil falešnou fakturu, kterou k výzvě českého bankovního ústavu předložil. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem je zcela zjevná již ze samotného znění skutkové věty. Znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 216 odst. 2 aliea 1 tr. zákoníku spočívající v „zastírání původu věci, která je výnosem z trestné činnosti“, „trestné činnosti spáchané v cizině“ a „podstatné ztížení nebo znemožnění zjištění jejího původu“ tedy byly naplněny. Stejně tak znaky „věc větší hodnoty“ a „získání většího prospěchu“ [§ 216 odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku]. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu v bodě 26. rozsudku.
47. Pochybení neshledal Nejvyšší soud ani v otázce posouzení subjektivní stránky předmětného trestného činu. Stran námitky subjektivní stránky je třeba uvést, že u trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku se jedná ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin (§ 15 odst. 1 tr. zákoníku). Pachatel zde zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která je výnosem z trestného činu, čímž navozuje dojem, že byla nabyta v souladu se zákonem. Pokud pak jde o zavinění ve vztahu ke způsobení těžšího následku v podobě spáchání činu ve vztahu k věci, která má větší hodnotu a získání většího prospěchu, postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
48. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
49. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
50. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
51. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
52. V projednávané věci soudy dovodily zavinění ve formě úmyslu. Nalézací soud výslovně uvedl, že se jedná o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „provedené dokazování, především pak úzká časová souslednost a způsob provedení inkriminovaného jednání obžalovaného svědčí o tom, že obžalovaný chtěl zvažovaný zločin spáchat již od samého počátku“ (bod 27. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud následně v bodě 11. odůvodnění svého usnesení rozvedl, na podkladě jakých úvah je možno dovodit vědomé jednání obviněného a jeho srozumění s následkem, kdy uvedl, že „postačí, je-li pachatelem, resp. obžalovaným pohyb těchto finančních prostředků umožněn a s tímto jednáním je alespoň srozuměn“. Odvolací soud se tak přiklonil spíše k úmyslu nepřímému ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V bodě 13. odůvodnění usnesení pak uvedený závěr rozvedl s tím, že je pravděpodobné, že do celé transakce byly zapojeny i další osoby a obviněný mohl být do jisté míry nástrojem těchto osob. To však obviněného nezbavuje odpovědnosti za jeho jednání v rozsahu, který mu byl v řízení prokázán.
53. Zcela stranou pak stojí námitky obviněného brojící proti adheznímu výroku týkajícího se vydání bezdůvodného obohacení. Nalézací soud uvedený výrok zcela dostačujícím způsobem zdůvodnil, přičemž lze odkázat na bod 32. odůvodnění rozsudku.
54. Závěrem je možno uvést, že obviněný uplatnil námitky veskrze totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – citace Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
55. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný Flavius Gabriel Ion, odmítl.
56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu