U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 o
dovoláních, které podali obvinění V. H., a B. D., proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T
16/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. H. a B.
D.odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2015,
sp. zn. 17 T 16/2014, byli obvinění V. H., B. D. a R. B. K. uznáni vinnými pod
bodem A) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále
jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se
dopustili dle skutkových zjištěných tím, že (včetně pravopisných chyb a
překlepů)
„společně po předchozí vzájemné dohodě a po pečlivé přípravě, kdy si obstarali
vozidla, střelné zbraně, maskování a po naplánování jednotlivých dílčích úkonů
a únikových tras, dne 28.12.2007 mezi 23:29 hod. a 23:39 hod. rozstřihli
oplocení a postupně vnikli do objektu bezpečnostní agentury Group 4 Securitas
(G4S), pobočka Č. B., sídlící v objektu firmy Sfinx, U. S., Č. B., poté násilím
za pomoci vlečného lana odtáhli motorovým vozidlem vrata a vnikli do tzv.
dotačního boxu bezpečnostní agentury, kde v tu dobu pracovníci agentury
nakládali do tam zaparkovaného vozidla VW Crafter, finanční hotovost určenou k
přepravě do P., s kuklami na hlavách pod pohrůžkou použiti bezprostředního
násilí střelnými zbraněmi proti přítomným pracovníkům G4S poškozenému V. K., a
P. T., a za použití násilí a to úderu dlouhou střelnou zbraní proti P. T. do
oblasti obličeje, se zmocnili finanční částky ve výši nejméně 33.419.676,59 Kč,
a z místa činu uprchli v přistavených vozidlech, která předem odcizili a šlo o
vůz tovární značky Audi Q7 černé barvy, vozidlo bylo opatřeno odcizenou
registrační značkou, a vozem Range Rover vínové barvy, nezjištěné registrační
značky, v důsledku jejich jednání utrpěl poškozený P. T. obloukovitou tržnou
ránu na levé líci s otokem a podkožním krevním výronem v okolí a zlomeninu těla
levé loketní kosti dole s posunem, toto zranění si vyžádalo pracovní
neschopnost od 28.12.2007 do 31.5.2008 a jde o dlouhotrvající poruchu zdraví,
tedy těžkou újmu na zdraví,
dále způsobili
· společnosti G4S Cash Services (CZ), a.s. se sídlem Praha 8, Na Košince
2257/9, odcizením peněz škodu ve výši 33.419.676,59 Kč a další škodu 2.000 Kč
poškozením vrat,
· firmě Matei s.r.o., se sídlem České Budějovice, U Smaltovny 625, nyní
firma Postavdelingen s.r.o. škodu ve výši 25.830 Kč na rozstřiženém oplocení,
· Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, se sídlem
České Budějovice, Česká 24, škodu ve výši 22.828 Kč na nákladech léčení
poškozeného P. T.,
· České pojišťovně a.s. z titulu pojistného plnění poskytnutého
společnosti G4S Cash Services (CZ), a.s. z pojištění její odpovědnosti coby
zaměstnavatele za škody způsobené zaměstnanci P. T. pracovním úrazem ve výši
43.081 Kč.“
2. Dále byl obviněný B. D. uznán vinným v bodě B/2 výroku o vině
přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se
dopustil dle skutkových zjištění tím, že
„v době přesně nezjištěné do 12.6.2013 v místě svého bydliště v obci J., B.
ulice v bytě přechovával funkční střelnou zbraň - vojenskou samonabíjecí
pistoli Tokarev TT 33, ráže 7,62 x 25 Tokarev, ačkoliv se jedná o zbraň
kategorie "A" podle § 4 zák.č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, ve
znění pozdějších předpisů, a střelivo, celkem 150 ks ostrých nábojů ráže 7,62 x
25 Tokarev, přičemž není držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle
§ 8 citovaného zákona a zbraň a střelivo držel nelegálně.“
3. Pod bodem B/3) výroku o vině byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
jehož se dopustil dle skutkových zjištění tím, že
„v přesně nezjištěné době nejméně do 12.6.2013 v místě svého bydliště v obci
K., okr. J., přechovával funkční střelné zbraně, střelivo, části a doplňky ke
zbraním a to konkrétně:
1) upravený (reaktivovaný) samopal 26, s odstraněným výrobním číslem, ráže
7,62x25 Tokarev,
2) upravenou brokovou dvojku ZP 45, ráže 16/16 v rozloženém stavu,
3) upravenou (reaktivovanou) samonabíjecí pistoli CZ 83, bez výrobního
čísla, ráže 7,65 Browning,
4) hlaveň k blíže neurčené samonabíjecí pistoli, bez výrobního čísla,
ráže 9 mm Luger,
5) dva podomácku vyrobené tlumiče hluku výstřelu 276 x 38 mm a 190 x 25
mm,
6) 67 ks ostrých nábojů ráže 7,65 Browning,
ačkoliv se ve zbraních a doplňcích uvedených pod body I, 3, 5 se jedná o zbraně
a doplňky kategorie "A" podle § 4 zák. č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a
střelivu, ve znění pozdějších předpisů, u zbraně pod bodem 2 a části zbraně pod
číslem 4 se jedná o zbraň a část zbraně kategorie "B" podle § 5 zák. č.
119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž není držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle § 8
citovaného zákona a zbraně, hlavní části, střelivo a doplňky držel nelegálně.“
4. Pod bodem B/1) výroku o vině byl spoluobviněný R. B. K. uznán vinným
přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se
dopustil jednáním tam podrobně popsaným.
5. Obviněný B. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích
odsouzen za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), b),
odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a za
sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1,
písm. c) tr. zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem
Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 10. 2008, č. j. 1 T 248/2008-36, jež byl
obviněnému doručen 29. 10. 2008, podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti)
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, písm. d) tr. zákoníku zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1, 2 písm. a), b)
tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to:
- osobního motorového vozidla Range Rover Sport LS s příslušenstvím,
- osobního motorového vozidla zn. Land Rover, vínové barvy s
příslušenstvím.
Dále mu byl podle § 67 odst. 2, písm. a) tr. zákoníku uložen
peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. 40 000 Kč, s
náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 4
(čtyř) měsíců a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 3 (tří) let
a 6 (šesti) měsíců. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, věta druhá,
zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16.
10. 2008, č. j. 1 T 248/2008-36, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr zákoníku
byl obviněnému B. D.(bod B/2 rozsudku) podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a podle
§ 70 odst. 2, písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to:
- vojenské samonabíjecí pistole Tokarev TT 33, ráže 7,62 x 25 Tokarev s
příslušenstvím,
- 150 ks ostrých náboj u ráže 7,62 x 25 Tokarev.
6. Obviněný V. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích
odsouzen podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 1, písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou.
Podle § 70 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí
věci, a to:
- 7 160 EUR
- 176 800 Kč,
- 3 380 CHF,
- 465 GBP,
- náramkových hodinek z obecného kovu zn. OMEGA Constelation Perpetual
Calendar, quartzových, swiss made, v ceně 32 000 Kč,
- upraveného (reaktivovaného) samopalu 26, s odstraněným výrobním
číslem, ráže 7,62x25 Tokarev + 6 ks typově příslušných zásobníku,
- upravené brokové dvojky ZP 45, ráže 16/16 s látkovým popruhem,
- upravené (reaktivované) samonabíjecí pistole CZ 83, bez v. č., ráže
7,65 Browning se dvěma typově příslušnými zásobníky,
- hlavně k blíže neurčené samonabíjecí pistoli, bez výrobního čísla,
ráže 9 mm Luger, 2 ks tlumičů hluku výstřelu,
- ocelového úsťového nástavce,
- 67 ks ostrých náboj u ráže 7,65 Browning.
Citovaným rozhodnutím byl taktéž uložen trest spoluobviněnému R. B. K.
7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně
a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozený:
- společnosti G4S Cash Solutions, a. s., IČ 27590151, se sídlem Praha 8,
Na Košince 2257/9, částku 806 822,50 Kč ,
- firmě Postavdelingen s. r. o., IČ 26078236, právnímu nástupci firmy
Matei s. r. o., se sídlem České Budějovice, U Smaltovny 625, škodu ve výši 25
830 Kč,
- Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, IČ
47114975, se sídlem České Budějovice, Česká 24, škodu ve výši 22 828 Kč,
- České pojišťovně a. s., IČ 42572956, částku ve výši 43 081 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená G4S Cash Services (CZ), a.s.
se sídlem Praha 8, Na Košince 2257/9, odkázána se zbytkem uplatněného a soudem
nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Podle § 226 písm. e) tr. ř. byli obvinění B. D., V. H. a R. B. K.
zproštěni obžaloby pro skutek popsaný v rozsudku, kvalifikovaný podanou
obžalobou jako příprava k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 20 odst. 1
tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť
trestnost činu zanikla.
9. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10.
2015, sp. zn. 17 T 16/2014, podali všichni obvinění odvolání směrující do
výroku o vině a trestu a obviněný B. D.a V. H. i do zprošťující části. O
podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2016,
sp. zn. 10 To 114/2015, a to tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k ním
10. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016,
sp. zn. 10 To 114/2015, podali obvinění V. H. a B. D. dovolání prostřednictvím
obhájců.
11. Obviněný V. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 4300-4312) uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve uvádí, že skutkový děj popsaný soudy nemohl naplnit
skutkovou podstatu daného trestného činu, když skutkové závěry jsou v extrémním
rozporu s provedenými důkazy a současně namítá porušení práva na spravedlivý
proces, jež bylo zapříčiněno podjatostí policejního orgánu. Obviněný spatřuje
nesprávnou kvalifikaci skutku v tom, že byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin
loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku. Zdůrazňuje,
že kategoricky odmítá svoji účast na trestné činnosti společně s dalšími
obviněnými. Přesto v této souvislosti uvádí, že soudy nebylo prokázáno, že byl
srozuměn s užitím násilí ostatními pachateli loupeže, a tedy ze strany osoby,
jež udeřila poškozeného T. se jednalo o exces jednotlivce.
Porušení práva na spravedlivý proces v přípravném řízení spatřuje
jednak ve zjevné motivaci vyšetřujících policistů objasnit danou trestnou
činnost, bez ohledu na vinu obviněných, jejich urážlivém postoji k obviněným,
stejně jako ve snaze policistů nepřípustným způsobem nabádat obviněné k získání
statutu spolupracujícího obviněného, k doznání ke skutkům, pro něž jsou stíháni
či účelovým výpovědím proti ostatním obviněným. Poukazuje na skutečnost, že
policejní orgány se prokazatelně pokusily účelově zmanipulovat advokátního
koncipienta Mgr. Martina Cyprise, aby přiměl svého klienta obviněného R. B. K.
ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, o čemž svědčí pořízená
nahrávka ze schůzky, jež proběhla mezi Mgr. Martinem Cyprisem a vyšetřujícími
policisty. O nestandardnosti a závadnosti předmětné schůzky svědčí fakt, že
jeden z policistů zachycených na nahrávce byl v souvislosti s tímto rozhovorem
kázeňsky potrestán, avšak dosud se ani soudu nepodařilo zjistit jméno tohoto
policisty, kdy obviněný toto považuje za rozhodné a žádá Nejvyšší soud o
vyžádání si této informace od policejního orgánu. O podjatosti policistů svědčí
nevhodné výroky, které byly použity ve vztahu k osobám obviněných a okolnost,
že policejní orgán kontaktoval advokátního koncipienta, nikoliv přímo obhájce
obviněného R. B. K. Na nestandardní postupy a metody vyšetřujícího policejního
orgánu poukazují i výpovědi svědků P. M. a J. M., jejichž výpovědi byly zjevně
vynucené, kdy obviněný dále tyto svědecké výpovědi ve vztahu k výše uvedenému
podrobně rozebírá, popisuje a doplňuje judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva a Ústavního soudu stran nestrannosti a nezávislosti soudu, přičemž tato
východiska aplikuje i na všechny orgány činné v trestním řízení. Z uvedeného je
tedy zřejmé, že podjatost policejního orgánu má přímý vliv na zákonnost všech
důkazních prostředků a tyto jsou tedy absolutně procesně nepoužitelné.
V dalším bodě dovolání obviněný namítá extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními soudů ve vztahu k jeho majetkovým poměrům. Soudy
toliko zkoumaly jeho majetkové poměry po údajném spácháním loupeže, nikoliv
jeho majetkové poměry z předcházející doby. Uvedený postup považuje za
nelogický, neboť logicky by měly být porovnány jeho majetkové poměry před
údajným spácháním trestné činnosti a poté. Soudy také neprovedly požadované
důkazy týkající se registru vozidel, když požadoval zjištění údajů z registru
vozidel nikoliv na svoji osobu, nýbrž na osobu své družky S. Nezohlednily ani
jeho příjmy z dřívější doby s odůvodněním, že nebyly zdaněny. Takový postup
není správný, když příjem zůstává příjmem bez ohledu na to, jak byl získán.
Dále namítá, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když podrobně rozebírá jednotlivé důkazy a
skutková zjištění, zejména ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru balistiky
stran shody zbraní zaznamenaných na videozáznamu z bezpečnostních kamer na
místě činu a zbraní zajištěných u obviněných H. a D., dále výpověď svědka P.
M., jež považuje za zmanipulovanou, jak bylo uvedeno výše a také původ vozidel
Audi Q7 a Land Rover a v nich umístěných plastových beden. Má za to, že nebyla
prokázána, resp. s ohledem na skutková zjištění a provedené dokazování správně
vypočtena výše způsobené škody, a to zejména ve vztahu k povaze výčetek, jež
předložil poškozený či nedostatečnému zjištění co bylo v době spáchání loupeže
na místě činu, co se skutečně ztratilo a co na místě činu skutečně zbylo. K
důkazu plomby MAKRA, jež byla nalezena ve vozidle obviněného D. uvedl, že
nebylo nikterak objasněno, odkud pochází tento původně stěžejní důkaz. Z
uvedených výhrad obviněný v daném směru dovozuje extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Následně poukazuje na nepřiměřenost uloženého trestu, jelikož od doby
údajného spáchání loupeže do pravomocného skončení věci uplynula doba téměř 9
let. Poukazuje v tomto směru na ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku a
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 554/04 a na skutečnost, že státní
zástupkyně navrhovala nižší trest, z čehož dovozuje, že i státní zástupkyně
považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, a v souladu s ustanovením § 265m odst. 1
tr. ř. rozhodl tak, že ho v plném rozsahu zprostí obžaloby nebo podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. zruší napadené
rozhodnutí a přikáže příslušnému soudu, aby věc znova projednal a rozhodl.
12. Obviněný B. D. v rámci podaného dovolání (č. l. 4314-4333) uplatnil
taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výslovně uvádí, že dovolání směřuje do výroku, kterým
bylo zamítnuto jeho odvolání do výroku A a B/2 rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný má za to, že nebylo jednoznačně prokázáno, že trestný čin
popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu spáchal právě on a vyjadřuje
přesvědčení, že měl být obžaloby zproštěn. V této souvislosti podrobně
rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, s tím, že ve věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno dvakrát, když první odsuzující rozsudek byl vrácen
soudem druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný namítá, že
soud prvního stupně v rámci nového projednání věci nerespektoval zásadu
reformace in peius ve vztahu k trestu propadnutí věci. Podle názoru dovolatele
soud taktéž porušil § 264 odst. 1 tr. ř., neboť nerespektoval závazné pokyny
soudu druhého stupně k provedenému dokazování a opakování hlavního líčení, když
nezopakoval výslechy svědků a nijak nerozšířil dokazování. V tomto směru
konkrétně namítá, že pokud bylo soudu prvního stupně uloženo konat hlavní
líčení znovu, byl povinen vyslechnout obviněné, svědky a znalce, nemohl
výpovědi svědků pouze přečíst, byť s tímto postupem procesní strany souhlasily.
Dále obviněný vznáší námitku stran správnosti sestavení senátu soudu
prvního stupně, neboť seznam přísedících nebyl uveřejněn na přístupném místě
umožňující dálkový přístup a přísedící také nebyli přiřazeni do senátu. Postup
soudu prvního stupně při evidenci přísedících, přidělování věci, jakož i
obsazení příslušného senátu byl prováděn v rozporu s jeho vlastním rozvrhem
práce a samotný rozvrh práce byl v rozhodném období v rozporu se zákonem.
Zdůrazňuje, že rozvrh práce není administrativní normou vnitřní povahy, neboť
prostřednictvím rozvrhu práce je realizováno právo, že nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci, tímto postupem soudu byl porušen čl. 38 odst. 1
Listiny. Pravidla pro přidělování zákonného soudce se vztahují podle judikatury
ústavního soudu i na přísedící. Postupem soudu prvního stupně, kdy přidělování
přísedících bylo nepředvídatelné a netransparentní, došlo k porušení práva na
spravedlivý proces.
Následně dovolatel dovozuje, že v řízení došlo k porušení ustanovení §
2 odst. 5 věty třetí tr. ř. Konkrétně namítá postup orgánů činných v trestním
řízení při zjišťování, resp. dokazování majetkových poměrů všech obviněných,
když dokazování bylo zaměřeno na jejich majetkové poměry po spáchání trestné
činnosti. Takový postup je nelogický, měly být zkoumány jejich majetkové poměry
před spácháním loupeže a po jejím spáchání. Tímto postupem došlo k porušení
zásady rovnosti zbraní, když orgány činné v přípravném řízení musí objasňovat
okolnosti svědčící v neprospěch i prospěch obviněných. Soud prvního stupně pak
zamítl důkazy prokazující jeho majetkové poměry, přičemž v této souvislosti
obviněný rozporuje pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu stran vlastnictví a
pronájmu garáží.
Další podstatnou část námitek směřuje vůči podjatosti orgánů činných v
trestním řízení, konkrétně policejních vyšetřovatelů v průběhu přípravného
trestního řízení, přičemž vzhledem k jejich podjatosti dovozuje, že všechny
důkazy zjištěné těmito podjatými orgány činnými v trestním řízení jsou
nepřípustné. V této souvislosti s odkazem na Evropskou úmluvu o lidských
právech a judikaturu Ústavního soudu široce popisuje a rozebírá průběh
přípravného řízení, činnost vyšetřujících policistů a rozhodné skutečnosti, z
nichž dovozuje podjatost orgánů činných v trestním řízení. Zdůrazňuje, že na
činnost policejních orgánů je třeba aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36
Listiny. Vlastní podjatost policejního orgánu odůvodňuje zejména o výpovědi
svědka P. M. a svědkyně J. M. u hlavního líčení, obsahem nahrávky pořízené
advokátním koncipientem Mgr. Martinem Holíkem (nyní Cypris), obsahující záznam
rozhovoru Mgr. Holíka a vyšetřujících policistů, skutečností, že jeden z
policistů podílející se na objasňování nyní projednávané trestné činnosti byl
kázeňsky potrestán (pozn. v této části se podstatná část textu shoduje s textem
dovolání obviněného H.), přičemž ÚOOZ odmítlo poskytnout informaci o tomto
postižení pro kázeňské provinění.
Obviněný dále naplnění zvoleného dovolacího důvodu zdůvodňuje způsobem
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, když soud uvádí kurzívou údajná
tvrzení obhajoby, které ovšem nikdy obhajoba nepoužila. Současně polemizuje s
odůvodněním tohoto rozhodnutí, když zdůrazňuje, že obhajoba jen poukazovala na
procesní vady v postupu policejních orgánů. Poukazuje na úkoly Policie ČR a na
to, co nikdy nesmí činit a na nepoužitelnost důkazů získaných procesně vadným
způsobem a na nutnost kontroly činnosti policejních orgánů ze strany soudů.
Dále vznáší námitku podjatosti senátu Krajského soudu v Českých
Budějovicích rozhodujícího v dané trestní věci 17 T 16/2014. Podjatost senátu
spatřuje v jeho dehonestujícím přístupu k obviněným, jeho neobjektivnosti, když
předseda senátu měl obviněné od počátku za viníky, což se promítlo do
dokazování soudu i odůvodnění rozhodnutí, což bylo zcela zřejmé zejména z
postoje předsedy senátu. Závěrem dovolání obviněný rozebírá důkazní situaci,
jednotlivé důkazy předložené obžalobou i obhajobou, jakožto i vlastní výpovědi
obviněných a s tím související hodnotící postup soudu prvního stupně, jež byl
veden v neprospěch obviněných. V této souvislosti poukazuje na znalecký posudek
z oboru balistiky, unikátní modré bedny, plombu MAKRA, stejně jako finanční
šetření, jež považuje za nedostatečné, nemající žádnou vypovídající hodnotu.
Obviněný s odkazem na povahu výčetek, předložených poškozeným, má
taktéž za to, že soudem prvního stupně nebyla řádně prokázána výše škody (pozn.
v této části se podstatná část textu obsahově shoduje s textem dovolání
obviněného H.). V této souvislosti dále uvedl, že důkazy byly soudem prvního
stupně vykládány zcela v rozporu se skutkovými zjištěními, jednostranně,
neobjektivně a cílem potrestat obviněné.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016,
sp. zn. 10 To 114/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 17 T 16/2014, a to ve výrocích
A a B/2, a současně další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále
postupoval podle § 265l nebo § 265m tr. ř.
13. K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění § 265h odst. 2
věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného
Nejvyššímu soudu dne 17. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 136/2017.
Státní zástupce nejprve uvedl, že oba obvinění formálně uplatnili
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem obvinění patrně
chtěli rozhodnutí soudu druhého stupně napadnout z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu podaných dovolaní je dále patrno, že ač
obvinění neuvedli odkaz na zákonná ustanovení obsahující konkrétní dovolací
důvod, hodlali uplatnit taktéž dovolací důvody patrně podle § 265b odst. a),
b), h) tr. ř. Naznačené vady podaných dovolání považuje státní zástupce s
odkazem na relevantní judikaturu za nepodstatné. Dále uvedl, že obvinění
opakují ve svých dovoláních argumentaci uplatněnou v předcházejících fázích
trestního řízení a oba soudy na argumentaci obviněných reagovaly v odůvodnění
svých rozhodnutí (zejména str. 15-25 napadeného rozhodnutí). Státní zástupce se
ztotožňuje s argumentací soudů stran úplnosti dokazování i správnosti právního
posouzení skutku a pro stručnost na ni v podrobnostech odkazuje.
K dovolání obviněného V. H. uvedl, že převážná část námitek obviněného,
zejména námitky stran extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními, podjatosti policejního orgánu či námitka, že skutkový děj popsaný
soudy nemohl naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu, kdy v posledně
uvedeném se jedná o větu zcela osamocenou, nedoprovázenou žádnou právní
argumentací, jsou námitkami procesními a nikoli hmotněprávními. Stejně tak
námitka stran jeho srozumění, resp. nesrozumění s užitím násilí ostatními
pachateli loupeže je námitkou skutkovou, přičemž kdyby tomu tak nebylo, jednalo
by se o námitku zjevně neopodstatněnou, jelikož všem pachatelům takto
provedených loupeží se běžně přičítají následky vzešlé z jednání jednoho ze
spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 4/2012 Sb., rozh. tr). K námitce obviněného
ve vztahu k podjatosti policistů činných v přípravném řízení, když obviněný
zejména nesouhlasí s tím, jakým způsobem byl získán k podání svědecké výpovědi
svědek M., přičemž taktéž poukazuje na nahrávku pořízenou advokátním
koncipientem Mgr. Martinem Holíkem (nyní Cyprisem) či na kázeňské provinění
vyšetřujícího policisty ve vztahu k dané trestní věci státní zástupce uvedl, že
dovolací význam může mít toliko podjatost orgánu, jež ve věci rozhodl, což by
mohlo založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a nikoliv
podjatost policistů působících v přípravném řízení. Stěží si lze představit,
jaký vliv by jejich podjatost mohla mít na meritorní rozhodnutí, jestliže
otázka připuštění jednotlivých důkazů je v plné pravomoci soudu. Dále uvedl, s
odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že nelze souhlasit s
názorem obviněného, že za nezávislý a nestranný soud je třeba považovat nejen
soudy, ale i všechny další orgány činné v trestním řízení, tedy i policejní
orgány. V této souvislosti podotkl, že za porušení presumpce neviny nelze
považovat vyjádření názoru policejního orgánu či státního zástupce v rámci
výkonu své působnosti, že podezřelý či obviněný je vinen konkrétním trestným
činem. Jinak by policejní orgán nesměl vydat usnesení o zahájení trestního
stíhání a státní zástupce by nesměl podepsat obžalobu, neboť tyto právní akty
prohlašují o dosud nevinné osobě, že spáchala trestný čin. Takové rozšíření
presumpce neviny považuje státní zástupce za absurdní. Ve výše uvedeném tedy
státní zástupce považuje dovolání obviněného dílem za podané z jiného než
uvedeného důvodu a dílem zjevně neopodstatněném. V určitém ohledu podle
státního zástupce lze souhlasit s obviněným, že lze zohlednit i příjmy, které
nebyly zdaněny. Podle jeho názoru ovšem za klíčové je nutno považovat, že sám
obviněný nepředložil soudu žádné podklady ke svým předchozím příjmům, když
soudu v podstatě předestírá, že předchozí příjmy měl zejména z obchodování s
kradenými auty a lichvy. Z povahy věci je zřejmé, že bez odhalení této trestné
činnosti nelze tyto příjmy zjistit a obviněný není povinen cokoliv o svých
příjmech z trestné činnosti sdělit, což také učinil.
V této části tedy dovolání
obviněného neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, přičemž totéž
lze konstatovat o námitkách proti skutkovým zjištěním, jež obviněný uvedl v
bodě VI. dovolání. Námitky obviněného stran nepřiměřenosti uloženého trestu
neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, kdy však lze ve zkratce konstatovat, že
v trestní věci obviněného nelze spatřovat žádnou mimořádnou okolnost
odpovídající judikatuře, kdy trestní stíhání trvalo dva roky a čtyři měsíce,
což rozhodně není doba nepřiměřená, nedošlo ani k promlčení skutku a trestnost
loupeže je ustálená.
K dovolání obviněného B. D. státní zástupce uvedl, že porušení zásady
reformace in peius není žádným dovolacím důvodem a pro úplnost odkázal na str. 24 a 25 napadeného usnesení, kdy se soud druhého stupně s touto námitkou
přiléhavě vyrovnal. K namítanému porušení zásad spravedlivého procesu se
vyjádřil již soud druhého stupně na str. 18-21 napadeného usnesení a státní
zástupce se s uvedeným rozhodnutím ztotožnil, neboť má za to, že k porušení
zásad spravedlivého procesu nedošlo, přičemž z hlediska dovolání je podstatné,
že ani opakování hlavního líčení či porušení § 264 odst. 1 tr. ř. není žádným
dovolacím důvodem. Pokud obviněný namítal podjatost předsedy senátu soudu
prvního stupně, resp. celého senátu ve věci rozhodující, mohlo by se jednat o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak i s touto námitkou
se již vypořádal soud druhého stupně, když se státní zástupce ztotožňuje s
názorem vysloveným jednak v samotném zamítnutí stížnosti obviněného do
rozhodnutí o nevyloučení senátu či v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně
o zamítnutí odvolání, na které v podrobnostech odkazuje. Z hlediska dovolání je
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že soud nebyl řádně
obsazen. Tento dovolací důvod obviněný sice výslovně neuvedl, ale obsahově jej
uplatnil. Podle ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu je soud
rozhodující ve věci nesprávně obsazen také tehdy, jestliže nebyl obsazen v
souladu s rozvrhem práce vydaným ve shodě s příslušnými ustanoveními zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. K tomu lze odkázat na relevantní judikaturu
Nejvyššího a Ústavního soudu z níž vyplývá, že stejně jako zastoupení soudců se
i složení senátu musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem
práce, a dále, že pochybnost o osobě soudce mohou naplnit dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a rovněž, jakým postupem lze tvrzení obviněného
o takovém pochybení soudu ověřit, a to výjimečným doplněním dokazování podle §
265r odst. 7 tr. ř. v průběhu neveřejného zasedání dovolacího soudu. Státní
zástupce uvedl, že uplatněná námitka odpovídá tedy dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak zda je dovolání důvodné bude možno
rozhodnout až po doplnění dokazování podle § 265r odst. 7 tr. ř. Námitky
uplatněné ve vztahu ke zjišťování majetkových poměrů obviněného se překrývají s
argumentací obviněného H. a v tomto bodě státní zástupce odkazuje na své
vyjádření uvedené výše, stejně jako na tu část jeho vyjádření tykající se
podjatosti orgánů činných v trestním řízení z pohledu námitek proti výpovědi
svědka P. M., nahrávky advokátního koncipienta Mgr. Martina Holíka či
kázeňského provinění vyšetřujícího policisty. Pokud obviněný směřuje své
dovolací námitky proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, lze toliko
konstatovat, že samotné odůvodnění rozhodnutí soudu nemůže být napadeno
dovoláním. Ta část dovolání obviněného, kde důkladně rozebírá důkazní situaci a
zpochybňuje hodnocení důkazů, přičemž tím zjevně namítá porušení zásady in
dubio pro reo není způsobilá založit žádný dovolací důvod.
Pokud obviněný
namítá nedostatečné finanční šetření a uvádí, že i před skutkem měl značné
příjmy, lze v tomto směru odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně
na str. 28.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného V. H. odmítl, neboť
jde o dovolání zjevně neopodstatněné a aby ohledně dovolání B. D. podle § 265r
odst. 7 tr. ř. doplnil dokazování za účelem zjištění, zda byl nalézací soud
řádně obsazen a podle výsledku dokazování, buď aby podle § 265j tr. ř. dovolání
zamítl jako nedůvodné nebo aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího
soudu i rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i
veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal rozhodl.
14. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se
v rámci repliky doručené Nejvyššímu soudu dne 13. 4. 2017 vyjádřil obviněný B.
D. Totéž učinil i obviněný V. H. v rámci repliky ze dne 13. 4. 2017.
Obviněný B. D. setrvává na své námitce a argumentaci stran správnosti
sestavení senátu, neboť seznam přísedících nebyl uveřejněn na přípustném místě
umožňující dálkový přístup, kdy byl poskytnut pouze na vyžádání dle zákona č.
106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Text repliky doplňuje takto
získaným Rozvrhem práce Krajského soudu v Českých Budějovicích platnému k 1. 5.
2014, Seznamem přísedících Krajského soudu v Českých Budějovicích platnému k 1.
5. 2014 a Přehledem věcí napadlých u Krajského soudu v Českých Budějovicích v
roce 2014. V této souvislosti dále uvedl, že z obsahu jeho dovolání a repliky
je zřejmé, že v tomto ohledu uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. Závěrem uvedl svůj závěrečný návrh z podaného dovolání.
Obviněný V. H. v rámci své repliky trvá na námitkách a argumentaci
uvedených v podaném dovolání a vyjadřuje se ke konstatování státního zástupce
stran srozumění obviněného s užitím násilí ostatními obviněnými, jež státní
zástupce považoval za námitku skutkovou. Obviněný má za to, že argumentace
státního zástupce podrobněji neobjasňuje, proč se dle jeho názoru jedná o
námitku skutkovou, přičemž z jeho argumentace je patrné, že připouští i tu
možnost, že se jedná o námitku hmotněprávní, kdy v podrobnostech odkazuje na
podané dovolání a prezentuje své úvahy ve vztahu k obdobným situacím a z nich
vyplývajícího právního závěru stran excesu jednotlivce. Dále uvedl, že sdílí v
určitém ohledu argumentaci státního zástupce ve vztahu k presumpci neviny a k
možnosti vyslovení názoru policejního orgánu o vině či nevině obviněného, avšak
o zcela jinou situaci jde, pokud je obviněný policejním orgánem hanlivě nazýván
či je manipulováno s advokátním koncipientem, což nesvědčí o jeho nepodjatosti
a úctě k zásadě presumpce neviny. Tyto skutečnosti však státní zástupce
nikterak nekomentuje, tudíž se obviněný nemá k čemu dále vyjádřit a odkazuje na
text podaného dovolání. Závěrem uvádí, že sdílí názor státního zástupce, že
obviněný nemá v trestním řízení povinnost předkládat jakékoliv důkazy či
cokoliv soudu či jinému orgánu v trestním řízení sdělovat. Tedy neexistují
žádné důkazy o majetkové a finanční situaci obviněného před datem, kdy mělo
údajně dojít k trestné činnosti. Je tedy otázkou, jaký má logický základ
skutkové zjištění učiněné soudy o tom, že obviněný si od určitého data finančně
polepšil, když o jeho finanční situaci před tímto datem nebyl soudem proveden
žádný důkaz a nic o ní není známo. Závěrem obviněný zrekapituloval závěrečný
návrh z podaného dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně
právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Obviněný V. H. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým
stavem a provedenými důkazy, v neprokázání existence dohody mezi pachateli
týkající se použití násilí při loupeži z hlediska vzniku těžšího následku
spočívajícího v ublížení na zdraví poškozenému P. T., v porušení práva na
spravedlivý proces v přípravném řízení a nepřiměřenosti uloženého trestu z
hlediska doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti.
21. Obviněný B. D. uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. dovozuje v porušení zákazu reformace in peius, ustanovení §
264 odst. 1 tr. ř, ve způsobu sestavení senátu soudu prvního stupně, způsobu
zjišťování jeho majetkových poměrů, podjatosti orgánů činných v přípravném
řízení, podjatosti soudu prvního stupně a způsobu hodnocení důkazů soudy.
22. Lze konstatovat, že právně relevantním způsobem uplatnil obviněný V.
H. s jistou dávkou tolerance námitku týkající se excesu při použití násilí
proti poškozenému P. T. a námitku nepřiměřené délky řízení. Ve vztahu k
obviněnému B. D. lze za právně relevantním způsobem považovat uplatněné námitky
týkající se obsazení senátu, když úvahy, které Nejvyšší soud k takovému závěru
vedly, budou rozvedeny dále.
23. Ohledně ostatních uplatněných námitek lze uvést následující. Pokud
je namítáno porušení zásady reformace in peuis obviněným B. D. (bod IV.
dovolání) je třeba uvést, že uplatněná námitka má procesní charakter, neboť
zákaz reformace in peius je upraven v § 264 odst. 2 tr. ř. S jistou dávkou
tolerance je možno dovodit, že uplatněná argumentace ve své podstatě směřuje
proti druhu a výměře uloženého trestu, neboť obviněný namítá, že mu byl po
zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl zrušen toliko z podnětu
odvolání obviněných, uložen trest propadnutí věci ve vyšší výměře než mu byl
uložen původním odsuzujícím rozsudkem. V souvislosti s touto úvahou je ovšem
třeba zdůraznit, že námitky proti druhu a výměře trestu lze v dovolacím řízení
úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
24. Vzhledem k výše rozvedenému není možné dovolací námitky obviněného
ohledně uložení trestu propadnutí 150 ks nábojů ráže 7,62x25 podle § 70 odst.
1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku založené na tvrzení o porušení reformationis
in peius pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. Toliko pro přesnost lze
dodat, že obviněný byl v dané věci uznán vinným přečinem nedovoleného
ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit i trest
propadnutí věci. Takže z tohoto pohledu se jednalo o druh trestu, jehož uložení
zákon za předmětný přečin připuští. Pokud se týká skutečnosti, že v původním
rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému uložen trest propadnutí věci
spočívající v propadnutí nespotřebovaných 150 ks nábojů uvedené ráže, je třeba
mít za to, že novým rozsudkem nedošlo k zpřísněni uloženého trestu propadnutí
věci. Jednalo se toliko o upřesnění původního výroku, když počet nábojů zůstal
nezměněn, neboť obviněný prokazatelně vydal v rámci přípravného řízení 150 ks
ostrých nábojů ráže 7,62x25 Tokarev (viz č. l. 1194). Z výroku prvního
odsuzujícího rozsudku týkajícího se trestu propadnutí věci, konkrétně uvedených
nábojů, pak nebylo zřejmé kolik nábojů se prohlašuje za propadlé, neboť
rozsudek byl neurčitý. Podle prvního odsuzujícího rozsudku totiž byly
prohlášeny za propadlé zkoumáním nespotřebované zbytky nábojů z původně 150 ks
ostrých vydaných nábojů ráže 7,62x25 Tokarev, tedy nebyl určen přesný počet
nábojů, jenž se prohlašují za propadlé. V praxi se tedy mohlo jednat teoreticky
o maximální počet vydaných nábojů ve výši 150 ks. Proto lze mít za to, že
fakticky nedošlo k zpřísnění původně uloženého trestu propadnutí věci, když 150
ks nábojů bylo obviněným vydáno a ohledně těchto byl vysloven trest propadnutí
věci, když z logiky věci vyplývá, že vrácení nábojů spotřebovaných při
znaleckém zkoumání nikdy nepřicházelo v úvahu, když tyto náboje byly
spotřebované, tedy přišly o svojí užitnou hodnotu, přičemž i náboje
spotřebované při znaleckém zkoumání obviněný neoprávněně držel a v případě
jejich nespotřebování při znaleckém zkoumání by musely být prohlášeny za
propadlé.
25. Rovněž další námitka obviněného B. D. týkající se porušení § 264
odst. 1 tr. ř. (bod V. dovolání) nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť
se jedná opětovně o procesní námitku. Jinak řečeno předmětná námitka nemá
hmotněprávní charakter. Obviněný totiž zpochybňuje rozsah provedeného
dokazování a způsob provádění důkazů po vrácení věci soudem druhého stupně,
když odkazuje na rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 10
To 38/2015, přičemž dovozuje, že soud prvního stupně nedodržel pokyny soudu
druhého stupně ohledně rozsahu dokazování. Takto formulované námitky nemohou
zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť mají procesní charakter,
když rozsah dokazování upravují procesní předpisy.
26. Přesto, že uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod zvolený
dovolací důvod, jen pro objasnění, že v dané věci se nejedná o zásadní procesní
pochybení, která skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku a jako takové by mohly založit
přezkumnou povinnost dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést
následující. Podstata zvolené argumentace spočívá v tom, že soud prvního
stupně po vrácení věci soudem druhého stupně nijak nerozšířil rozsah dokazování
proti původně provedenému dokazování před soudem prvního stupně před zrušením
věci a že výpovědi svědků po vrácení věci nebyly provedeny znovu, tedy že
svědci nebyli slyšeni u hlavního líčení, ale že jejich výpovědi byly pouze
přečteny, když podle obviněného takový postup není možný ani za souhlasu
procesních stran, jenž byl v dané věci udělen. Ze strany obviněného se v
podstatě jedná o uplatnění stejné argumentace (způsob provádění důkazů po
vrácení věci soudu prvního stupně), jakou uplatnil v rámci podaného odvolání.
Lze konstatovat, že s touto námitkou se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí
zabýval a řádně se s ní vypořádal, tedy nepominul ji (viz str. 18-21 usnesení).
27. Bez ohledu na shora naznačené závěry je možno konstatovat, že podle
Nejvyššího soudu k namítanému porušení procesních předpisů v dané věci nedošlo.
Ohledně námitky, že soud prvního stupně nesplnil pokyny soudu druhého stupně
spočívající v tom, že měl rozšířit dokazování o další důkazy, je možno uvést,
že z rozhodnutí soudu druhého stupně nevyplývá, že by soudu prvního stupně
výslovně uložil doplnit dokazování o další přímo vyjmenované důkazy. Uvedený
soud toliko konstatoval, že shledal důvodnou námitku obviněných ohledně
nedodržení lhůty k přípravě hlavního líčení (viz str. 7-13 usnesení), takže
soud prvního stupně musí hlavní líčení provést znovu. Nad rámec tohoto závěru
soud druhého stupně vytknul soudu prvního stupně další vady napadeného
rozhodnutí spočívající v nevyjádření skutečnosti, že se jednalo o
spolupachatelství, způsobu formulování výroku o vině z hlediska jeho rozčlenění
na trestnou činnost jednotlivých obviněných, a pochybení týkající se výroku o
uložených trestech a jistých nepřesností ve výroků o náhradě škody a odůvodnění
rozsudku z pohledu jeho přehlednosti. Soud druhého stupně tedy uložil odstranit
naznačené vady, a též doplnit dokazování v naznačených směrech, a v potřebném
rozsahu rozšířit (viz str. 16 usnesení). Z obsahu rozhodnutí soudu druhého
stupně tedy nevyplývá, že by uložil soudu prvního stupně provést konkrétní
důkazy s výjimkou doplnění dokazování týkající se uložených trestů (souhrnné
tresty). Tedy soud druhého stupně neuložil soudu prvního stupně provedení
některého z důkazů, jejíchž provedení navrhovali obvinění v rámci podaných
odvolání, pouze obecně uvedl, že obviněným nic nebrání, aby případné relevantní
podklady předložili sami obvinění, což se také stalo. Lze tedy konstatovat, že
ze strany soudu prvního stupně v případě požadovaného rozsahu dokazování
nedošlo k porušení závazného pokynu soudu druhého stupně, jak namítá a jak se
domnívá obviněný B. D.
28. Obdobná je situace v případě námitky týkající se způsobu provádění
důkazů před soudem prvního stupně po vrácení věci k novému projednání a
rozhodnutí. Podstatou uplatněné argumentace je tvrzení, že soud prvního stupně
byl povinen vyslechnout v rámci nového hlavního líčení všechny svědky, kteří
byli slyšeni v původním hlavním líčení, že tedy nemohl přečíst jejich výpovědi
z původního hlavního líčení, a to ani za souhlasu obviněných. K naznačené
problematice lze uvést následující. Důvodem zrušení prvního odsuzujícího
rozsudku byla skutečnost, že při konání prvního hlavního líčení nebyla dodržena
zákonná lhůta přípravy ke konání tohoto hlavního líčení, přičemž jiné procesní
pochybení nebylo shledáno. Podle § 219 odst. 3 tr. ř., jestliže není třeba pro
podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení
znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení
podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo
uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem
státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o
hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být
hlavní líčení provedeno znovu. Od toho postupu je třeba odlišovat případy
upravené v § 219 odst. 3 větě první tr. ř., kdy pro podstatnou vadu řízení,
kterou je zatíženo původní hlavní líčení, je nutno provést celé hlavní líčení
znovu. Je nepochybné, že takovou podstatnou vadu řízení představuje i
skutečnost, že v původním hlavní líčení nebyla dodržena zákonná lhůta k
přípravě hlavního líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř., což mělo za následek, že
soud prvního stupně byl povinen provést hlavní líčení znovu. S tímto naznačeným
závěrem souvisí řešení otázky, zda v novém hlavním líčení lze číst za podmínek
§ 207 odst. 2, resp. § 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3, 4, a 5 tr. ř.
výpovědi obviněných, svědků a znalců z původního hlavního líčení a vycházet z
nich při rozhodování věci. Při řešení naznačené otázky je třeba vždy velmi
pečlivě zvažovat, zda zjištěná vada řízení, kterou bylo zatíženo původní hlavní
líčení, je či není takové povahy, že by přečtením těchto výpovědí z protokolu o
původním hlavním líčení a jejich důkazním využitím došlo k porušení zásad
spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“), zejména zásady kontradiktornosti
dokazování podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 249/2017). To je zároveň hledisko, z
něhož posuzuje věc z pohledu případného uplatnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud, když za jistých podmínek může i
procesní pochybení vyvolat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (blíže viz .
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016,
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016).
29. Jak již bylo naznačeno, v dané věci bylo nutno provést hlavní líčení
znovu z důvodu procesní vady spočívající v nedodržení zákonné lhůty k přípravě
hlavního líčení, když jiné procesní vady mající vliv na zákonnost důkazů
provedených v původním řízení nebyly konstatovány. Jinak řečeno, důvodem
zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně z hlediska procesních vad nebyl
nezákonný způsob provádění důkazů, nýbrž toliko nedodržení procesní lhůty k
přípravě prvního hlavního líčení u obviněných. Za této situace má Nejvyšší soud
za to, že důkazy provedené v původním řízení lze v dalším řízení použít, tedy
obviněným lze jejich výpovědi číst za podmínek § 207 odst. 2 tr. ř., stejně tak
lze za souhlasu stran číst výpovědi svědků z původního řízení podle § 211 odst.
1 tr. ř., kdy lze číst tyto výpovědi svědků z původního řízení i postupem podle
§ 211 odst. 2, 3, 4 a 5 tr. ř. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v
původním řízení před soudem prvního stupně byla zachována zásada
kontradiktornost řízení zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy podle které,
každý, kdo je obviněn z trestného činu, má vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky
proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných
podmínek, jako svědků proti sobě. U všech hlavních líčení konaných před soudem
prvního stupně před zrušením věci soudu druhého stupně byli obvinění přítomni
včetně jejich obhájců a měli možnost klást vyslýchaným svědkům otázky, čehož u
všech svědků i využili. Za této situace shledal Nejvyšší soud, stejně jako
soudy nižších stupňů, že přečtením výpovědí svědků podle § 211 odst. 1 tr. ř.
učiněných v původním hlavním líčení a jejich důkazním využitím nedošlo k
porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
30. Přes naznačený závěr je nezbytné podotknout, že soud prvního stupně
po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí u všech svědků nepostupoval
podle § 211 odst. 1 tr. ř., přestože všichni obvinění vyjádřili výslovný
souhlas s přečtením jejich výpovědí. Soud prvního stupně v případě svědků M. a
svědkyně M. přečetl jejich výpovědi postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř., tedy
přečetl výpovědi, které učinili v původním hlavním líčení, když v tomto
původním řízení pro rozpory ve výpovědí byla přečtena výpověď svědka M. z
přípravného řízení postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., kterou učinil
za přítomnosti obhájců a byl dotázán na rozpory ve svých výpovědích. Následně
tyto svědky osobně opětovně slyšel u hlavního líčení, ačkoliv obvinění
vyjádřili souhlas s přečtením jejich výpovědi podle § 211 odst. 1 tr. ř. a poté
hodnotil všechny svědky a jejich výpovědi v souladu s dalšími provedenými
důkazy. Proto lze mít za to, že skutkový stav formulovaný soudem nižšího stupně
z hlediska jeho procesního postupu nezakládá dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. ve smyslu platné judikatury.
31. Ohledně námitky obviněného B. D. spočívající v tom, že soudy
nezjišťovaly řádně jeho majetkové poměry (dovolání bod VII), je nutno uvést, že
se jedná opětovně o námitku procesní povahy. Obviněný zvolenou argumentací
namítá rozsah dokazování, neboť vyslovuje přesvědčení, že rozsah dokazování byl
nedostatečný a že při objasňování jeho majetkových poměrů soudy hodnotily pouze
jeho majetkové poměry po spáchání údajného trestného činu loupeže podle § 173
odst. 1, 2 písm. a), b, odst. 3 tr. zákoníku, čímž došlo v rámci přípravného
řízení k porušení § 2 odst. 5 věty 3 tr. ř., podle kterého v přípravném řízení
musí být se stejnou pečlivostí objasňovány skutečnosti svědčící v neprospěch,
ale i ve prospěch obviněných. Vyjadřuje přesvědčení, že logické by bylo
hodnotit jeho majetkové poměry před spácháním údajné trestné činnosti, kdy
zároveň podává vysvětlení, proč bylo pro něho výhodné si pronajmout další
garáž, když již jednu vlastnil. Takto formulované námitky mají procesní
charakter a směřují do způsobu dokazování, jak v přípravném řízení, tak před
soudy nižších stupňů a jako takové nemohou založit přezkumnou povinnost
Nejvyššího soudu. Obviněný uplatněnou argumentací zpochybňuje zjištěný skutkový
stav, přičemž následně předestírá vlastní verzi události (důvody pronajmutí
garáže), přičemž na podkladě vlastní verze události dospívá k závěru, že soudy
nezjistily řádně skutkový stav, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. Přestože uplatněná námitka nezakládá přezkumnou povinnost soudu,
považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že orgány činné v přípravném řízení
prováděly finanční šetření týkající se nejen všech obviněných, ale i jejich
družek popř. manželek (viz č. l. 1766-1780), které se týkalo nejen jejich
finanční situace po datu 28. 12. 2007, ale i předtím. Finanční šetření bylo
zaměřeno na zjištění, jaké nemovitosti obvinění a jejich přítelkyně vlastnili,
včetně vlastnictví osobních automobilů a jejich účtů. Proto lze považovat
námitku obviněného týkající se údajného porušení § 2 odst. 5 tr. ř. spočívající
v neprovádění důkazů svědčících ve prospěch v přípravném řízení za lichou. Současně je třeba konstatovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem,
takže i případné porušení povinnosti orgánů činných v přípravném řízení
objasňovat skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného by
nezakládalo porušení práva na spravedlivý proces. Zároveň je nezbytné
podotknout, že soud prvního stupně se v rámci dokazování otázkou majetkových
poměrů obviněných zabýval, když dospívá k závěru, že i kdyby obviněný D. dosahoval skutečně dokladovaných příjmů (tedy v řízení byly provedeny důkazy
ohledně majetkové situace obviněného), tak by mu tyto příjmy neumožňovaly
pořídit si majetek, který si pořídil po 28. 12. 2007.
Navíc je třeba zdůraznit,
že soud prvního stupně připustil provedení listinných důkazů obviněným, které
mají dokladovat jeho finanční situaci, přičemž z těchto dokladů sice vyplývá,
že obviněný měl v minulosti půjčovat určité finanční částky různým osobám,
ovšem jedná se o půjčky staršího data, když stejné závěry lze vztáhnout na
tvrzené obchodování s automobily za účelem zisku. Tedy předložené doklady mají
minimální vypovídací hodnotu.
32. Další část dovolací argumentace obviněného B. D. spočívá v námitce
týkající se podjatosti orgánů činných v trestním řízení, konkrétně policejních
orgánů (bod VIII dovolaní). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v
podstatě stejnou dovolací argumentaci uplatnil i spoluobviněný V. H. (bod IV.
dovolání), jenž z postupu policejních orgánů, stejně jako obviněný B. D.
dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný B. D. konkrétně namítá,
že téměř všechny důkazy, které byly nashromážděny v průběhu trestního řízení,
byly získány nezákonným způsobem a tudíž jsou absolutně nepoužitelné.
Připomíná, že Česká republika je signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a
svobod (dále „Úmluva“), přičemž odkazuje na čl. 6 odst. 1 a čl. 36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dovozuje, že pokud Úmluva
hovoří o nezávislosti a nestrannosti soudce, dopadá toto ustanovení na všechny
orgány činné v trestním řízení. Vlastní podjatost orgánů činných v přípravném
řízení pak dovozuje z výpovědi svědka P. M. v hlavním líčení, kdy i poukazuje
na okolnosti výslechu svědkyně M., obsah u nahrávky advokátního koncipienta
Mgr. Martina Cyprise a skutečnost, že došlo ke kázeňskému provinění policisty
ÚOOZ, přičemž Policie ČR odmítla sdělit k jakému konkrétnímu jednání se
provinění policisty vztahovalo. Uplatněnou argumentaci nelze pod zvolený
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť obviněný
přímo nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně
právní posouzení. Navenek by se mohlo jevit, že vzhledem k obsahu konktrétně
zvolených námitek by bylo možno mít za to, že obviněný fakticky uplatňuje
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž spočívá v tom, že ve
věci rozhodl vyloučený orgán. Přesto lze mít za to, že uplatněnou argumentaci
nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. právně podřadit,
neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán pouze v
případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy
jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním
napadeno. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu totiž nepostačuje, že byla
vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než
meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení (blíže
viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003).
33. Přes shora naznačené závěry má ovšem Nejvyšší soud za to, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by za určitých podmínek
mohla naplňovat i tato zvolená argumentace. Jednalo by se o situaci, kdy by ve
věci rozhodl vyloučený policejní orgán, který by realizoval stěžejní důkaz či
důkazy ve věci, který by představoval jeden z rozhodujících důkazů, na kterým
by byl založen výrok o vině, takže by následně vznikly pochybnosti o zákonnosti
tohoto důkazu a jeho použitelnosti v dalších fázích řízení při formulování
skutkových závěru, a zbývající důkazy by zjevně již neprokazovaly skutek v té
verzi, jakou zjistily soudy, čímž by došlo k porušení práva na spravedlivý
proces z pohledu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz přiměřeně rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, obdobně viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 791/2016). Z
tohoto pohledu bylo přistoupeno k podaným námitkám obviněného.
34. K uplatněné argumentaci lze uvést následující. Podstata námitek
spočívá v tom, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje i na činnost všech orgánů
činných v trestním řízení, včetně policistů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy každý
má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené
lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který
rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně,
avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části
procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v
demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana
soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela
nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla
být na újmu zájmům spravedlnosti. Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného dospěl
k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se týká činnosti soudů, neboť jedině soud
může v rámci trestního řízení rozhodnou o vině a trestu konečným způsobem.
Rozhodováním soudu je realizován ústavní princip, že jen soud rozhoduje o vině
a trestu za trestné činy (čl. 90 odst. 1, Úst. čl. l. 40 odst. 1 Listiny).
Nezávislost soudního rozhodování je nezbytným předpokladem právního státu a
znamená separaci (oddělení) soudnictví od moci výkonné a zákonodárné a je
předpokladem nestranného rozhodování. Realizuje se v rámci organizace soudů a
ve způsobu jeho práce, zejména se jedná o postupy při ustanovování soudců
přísedících, délku jejich mandátu, zajištění proti vnějším tlakům, především
však principem nestrannosti, projevujícím se navenek tím, že veřejnosti nesmí
být dán důvod k pochybnostem o jakékoli zaujatosti soudce k věci či osobám, o
nichž rozhoduje. Nezávislost je garantována jak institucionálně, tzn. že soudy
jako celek i navzájem jako jednotlivé soudy jsou nezávislé, tak i personálně,
neboť zásada nezávislosti je konkretizována až k jednotlivému soudci. S tím je
spojen i pojem nestrannosti, jenž znamená rozhodování bez zájmu na výsledku při
neexistenci konkrétních skutečností zpochybňujících spravedlivé rozhodnutí.
Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a nestranní. Jsou vázáni jen
zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu – srov. čl. 10
Úst (mohou tedy přezkoumávat soulad podzákonných předpisů se zákony a takovými
mezinárodními smlouvami – srov. čl. 95 Úst). Vstupem České republiky do
Evropské unie jsou soudy povolány k poskytování ochrany právům nejen způsobem,
který stanoví zákon, ale též i způsobem, jenž stanoví normy unijního (dříve
komunitárního) práva. Nezbytným doprovodným znakem soudcovské nezávislosti je i
nestrannost soudce. Zákon poskytuje soudcům ochranu před neoprávněnými zásahy
do jejich činnosti, neboť jakékoli ovlivňování rozhodování soudců v konkrétních
věcech je nepřípustné (blíže viz Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 270 s.).
35. Ze shora uvedeného je zřejmé, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje
pouze na činnost soudu, nikoliv činnost policejních orgánů. Je tomu tak proto,
že v případě policejních orgánů není garantována jejich nezávislost, neboť na
rozdíl od soudců nejsou vztahy mezi policisty založeny nikoliv na zásadě
nezávislosti, když mezi příslušníky Policie ČR jsou vztahy podřízenosti a
nadřízenosti. Příslušník Policie ČR je povinen dodržovat služební kázeň [viz §
45 odst. 1 písm. a), § 46 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů v platném znění]. Navíc příslušníci Policie ČR
při objasňování trestné činnosti podléhají i dozoru státního zastupitelství
(viz § 174 tr. ř.). Naznačený závěr ovšem nelze interpretovat tak, že v rámci
přípravného řízení by ve věci mohl rozhodovat vyloučený orgán (policista,
státní zástupce) a že by tím nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Je
však třeba mít za to, že na činnost orgánů činných v přípravném řízení nelze
přímo aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nýbrž je třeba vycházet z ustanovení
upravujících obecně podjatost orgánů činných v trestním řízení. Konkrétně se
jedná o ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., když v případě příslušníků Policie ČR
nelze také pominout jejich povinnosti vyplývající ze zákona o služebním poměru
příslušníku bezpečnostních sborů, konkrétně § 45 odst. 1 písm. b) tohoto
zákona, podle kterého se musí příslušník zdržet jednání, které může vést ke
střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon
služby. Pokud by úkony přípravného řízení konal policejní orgán, který by byl v
dané věci vyloučen, tak podle § 30 odst. 1 tr. ř. by takové úkony nemohly být
pokladem pro rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že obviněný se mýlí, pokud z
judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu dovozuje, že
kritéria čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadají přímo i na činnost policejních orgánů.
36. V dané věci byla otázka vyloučení orgánů činných v přípravném řízení
již řešena po nápadu obžaloby, když obvinění namítli vyloučení policejního
orgánu (viz č. l. 2960), přičemž o námitce podjatosti bylo pravomocně
rozhodnuto (viz č. l. 3007-3015). Obecně lze připustit, že pravomocným
rozhodnutím o námitce podjatosti policejních orgánů nebyla otázka vyloučení
policejních orgánů materiálně jednou pro vždy vyřešena a může tedy být v
dalších stádiích řízení nastolena a řešena, kdy případný závěr nezávislého
soudu o podjatosti policejních orgánů konajících úkony v přípravném řízení v
krajním případě může vést k závěru nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 134/2006,
obdobně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 989/16).
Odkaz obviněných na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. PL.
11/04 je nepřípadný, neboť v dané věci byla řešena otázka nezávislosti a
nestrannosti Kolegia Nejvyššího státního zastupitelství, které zajišťovalo
přezkum správních rozhodnutí vydaných při bezpečnostním prověřování osob podle
zákona č. 310/2002 Sb., když předmětem řešení byla otázka, zda se jednalo o
nezávislý a nestranný orgán, když proti rozhodnutí tohoto orgánu nebyl
přípustný soudní přezkum. V předmětné věci je ovšem meritorní rozhodnutí
ponecháno na rozhodování soudu, čímž je dodržen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť
soud v konečném důsledku rozhoduje o vině a trestu, když součástí jeho
rozhodování je i posouzení namítané otázky, zda ve věci nerozhodoval v
přípravném řízení vyloučený policejní orgán.
37. Ohledně jednotlivé argumentace týkající se namítaného vyloučení
policejních orgánů lze uvést následující. Obviněný poukazuje na výpověď svědka
M., když namítá, že tento svědek byl k výpovědi z přípravného řízení nucen, což
měla potvrdit svědkyně M. V tomto směru je možno uvést, že obviněný jen
vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný
prezentuje vlastní hodnocení výpovědi svědka M., kdy bezvýhradně akceptuje
výpověď tohoto svědka v hlavním líčení a poukazuje na údajné podivnosti
výslechu tohoto svědka v přípravném řízení. Následně dospívá k jinému hodnocení
výpovědi svědka M. z přípravného řízení, než k jakému dospěly soudy nižších
stupňů, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že pravdivá je výpověď svědka v hlavním
líčení a na podkladě tohoto závěru shledává důvody pro vyloučení policejního
orgánu v dané věci. Z obsahu uplatněné argumentace je tedy nepochybné, že se
jedná o procesní námitky. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2
odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla pro
hodnocení důkazů, když z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový
požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1
tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009,
sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Uvedené povinnosti soudy nižších stupňů dostály, když
je třeba odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
38. Přestože obviněný uplatňuje námitky procesní povahy, jenž nenaplňují
zvolený dovolací důvod, je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů se řádně
zabývaly hodnocením výpovědi svědka M. z toho pohledu, které jeho výpovědi je
možno uvěřit a z jakých důvodů, když právě změna výpovědi tohoto svědka v
hlavním líčení tvořila jeden ze stěžejních bodů obhajoby obviněných. Soud
prvního stupně se zabýval z pohledu uplatněných procesních námitek otázkou
postupu Policie ČR ve vztahu k tomuto svědkovi včetně svědkyně M. (viz str. 16-18 rozsudku), kdy i řádně odůvodnil na základě jakých skutečností a důkazů
shledal, že lze při formulaci skutkových závěrů týkajících se bodu A rozsudku
vycházet z jeho výpovědi z přípravného řízení. V souvislosti s námitkami
obviněného je třeba uvést, že soud při hodnocení výpovědi svědka M. poukazuje i
na skutečnost, že výpověď svědka z přípravného řízení koresponduje s dalšími
důkazy objektivní povahy (např. zajištění vozidel v garážích obviněných,
zejména osobního automobilu zn. AUDI Q7, jenž bylo prokazatelně použito při
loupeži dne 28. 12. 2007). Navíc je třeba konstatovat, že část námitek
obviněného se vztahuje k úkonům, které byly provedeny před zahájením trestního
stíhání, takže nemají v řízení důkazní hodnotu a slouží jen k stanovení dalšího
postupu v řízení a vyšetřovacích verzí, ale samy o sobě tyto úkony nemohou
založit výrok o vině. Pokud obviněný namítá, že Policie ČR se k svědkovi M. a
svědkyni M. chovala nevhodně, když nebyli ve věci obvinění, tak zcela pomíjí,
že svědek M. a svědkyně M. původně ve věci figurovali jako osoby podezřelé ze
spáchání trestné činnosti, což bylo nakonec důvodem pro jejich zadržení podle §
76 odst. 1 tr. ř. dne 12. 6. 2013 spolu s dalšími spoluobviněnými (viz č. l. 285-288). Verze obviněného, že svědek M. odmítl vypovídat a že ho policisté
nutili vypovídat, vychází z tvrzení tohoto svědka v hlavním líčení, aniž by
bylo vzato v úvahu, že svědek M. dne 12. 6. 2013, tedy v době, kdy byl zadržen
jako osoba podezřelá ze spáchání zločinu loupeže podle § 234 odst. 1,2 písm. b), odst. 3 tr. zák., využil svého práva a odmítl vypovídat (viz č. l. 340),
přičemž byl následně ze zadržení propuštěn. I z tohoto pohledu je třeba
hodnotit tvrzení tohoto svědka o údajném nátlaku na jeho osobu, aby ve věci
vypovídal. K okolnostem schůzky dne 30. 8. 2013 je třeba uvést, že o této
schůzce byl vyhotoven úřední záznam, přičemž je třeba zdůraznit, že Policie ČR
měla určité indicie svědčící o tom, že se svědek měl dopustil v minulosti
trestné činnosti společně s obviněným R. B. K., což prokazuje i doklad, který
byl předložen státní zástupkyní u vazebního zasedání (viz č. l. 3672-body 13,
17). Z tohoto dokladu vyplývá, že obviněný K. měl označit trestnou činnost,
které se měl dopustit v minulosti společně s dalšími osobami včetně uvedením
jmen osob, které se na spáchání této trestné činnosti měly podílet, když části
trestné činnosti se měl dopustit právě s tímto svědkem. O věrohodnosti
předmětného úředního záznamu nakonec svědčí i skutečnost, že obviněnému K.
bylo
pro část této trestné činnosti sděleno obvinění, když v meziobdobí byl i pro
tuto trestnou činnost pravomocně odsouzen, jak vyplývá z rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 49 T 1/2016 ve spojení z
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 3 To 44/2017,
který si Nejvyšší soud vyžádal v souladu s ustanovením § 265o odst. 2 tr. ř. Nelze také pominout ani skutečnost, že svědek M. připustil, že se v minulosti
účastnil s obviněným K. příprav na spáchání loupežného přepadení (v roce 2003). Z tohoto pohledu je třeba hodnotit tvrzené podivnosti ohledně postupu Policie
ČR v případě svědka M. Pokud se týká samotného hodnocení výpovědi svědka M. v
hlavním líčení je třeba uvést, že tento svědek nedokázal logicky vysvětlit
změnu své výpovědi, když přes své rozporuplné vyjádření výslovně připustil, že
policisté mu před výslechem dne 23. 9. 2013 neuvedli žádné skutečnosti, které
by měl ve své svědecké výpovědi uvést, takže není zřejmé, jak by mohl sdělit
skutečnosti týkající se spáchané loupeže dne 28. 12. 2007, pokud by je skutečně
nevěděl od obviněného K. Navíc nelze pominout, že skutečnosti, které měl uvést
tento svědek ve své svědecké výpovědi v přípravném řízení, byly poté prokázány
i dalšími důkazy (např. nález vozidla zn. AUDI Q7, které bylo použito při
loupežném přepadení, spáchání další trestné činnosti obviněným K.), když svědek
hovořil v této svědecké výpovědi o další trestné činnosti, o které se měl
zmiňovat obviněný K., přičemž pro tuto trestnou činnost byl uvedený obviněný
následně v jiné trestní věci odsouzen včetně osoby, o které hovořil jako o
spolupachateli při páchání této trestné činnosti (M. D.). Zároveň je nutno
zdůraznit, že výslech dne 23. 9. 2013 se konal za přítomnosti všech obhájců
obviněných, takže svědek se nemusel bát nějakého nátlaku ze strany Policie ČR,
přičemž si byl vědom toho, že je vyslýchán jako svědek a v jaké trestní věci,
přičemž byl i řádně poučen Úvahy obviněného ohledně možného podílu svědka M. na
transakci s předmětným vozidlem a jeho obsahem jsou pouze hypotetické, když ani
samotný obviněný neuvádí žádné důkazy či tvrzení, které by jeho verzi
prokazovaly. Odkaz na záznam Krajského státního zastupitelství v Českých
Budějovicích ze dne 9. 5. 2013 (viz č. l. 30) je nepřípadný, když obviněný
obsah tohoto záznamu interpretuje svým způsobem, neboť ze záznamu je zřejmé, že
podle státní zástupkyně by ve věci mohlo dojít ke sdělení obvinění, ovšem je
třeba doladit určité detaily. Proto je třeba mít za to, že tvrzení obviněného o
údajném nezákonném donucení svědka M. k výpovědi představuje jen vyjádření
nesouhlasu s hodnocením výpovědí tohoto svědka. Pokud obviněný odkazuje na
údajný nepochopitelný postup státního zastupitelství ve vztahu k tomuto
svědkovi, který měl v hlavním líčení připustit, že se měl podílet na přípravě
loupeže, a že není stíhán, je třeba uvést, že se nejedná o skutek, který by byl
předmětem tohoto řízení, přičemž nelze vyloučit, že dochází k prověřování věci
a že event. mohlo být shledáno, že došlo k dobrovolnému upuštění od přípravy.
39. Obviněný dále shledává, že ve věci rozhodoval v přípravném řízení
vyloučený orgán vzhledem k obsahu nahrávky, kterou pořídil advokátní koncipient
Mgr. Martin Cypris (dřive Holík). Ze strany obviněného se jedná opětovně o
vyjádření nesouhlasu s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů obsah předmětné
nahrávky, jenž byla přehrávána v hlavním líčení, hodnotily (viz str. 20-23
rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že
ve skutečnosti, že policejní orgán zjišťoval postoj obhájce obviněného K. k možnosti vystupovat jako spolupracující obviněný
podle § 178a tr. ř. nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý postoj. V
praxi je obvyklé, že otázka možnosti vystupovat jako spolupracující obviněný je
dopředu projednávána, když podnět může vzejít od samotného obviněného, popř. jeho obhájce či od orgánu činných v trestním řízení. Jeví se i logické, že tato
otázka je projednávána s obhájcem obviněného, který je ze zákona povinen hájit
zájmy obviněného (viz § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii v platném
znění), přičemž nepochybně mezi ním a obviněným musí existovat určitá míra
důvěry. Logicky lze i předpokládat, že právě z pohledu ustanovení § 16 odst. 1
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v platném znění, obhájce musí a je povinen
obviněnému objasnit institut spolupracujícího obviněného, včetně podmínek
použití tohoto institutu a důsledku, které pro něho použití tohoto ustanovení
má a vysvětlit mu výhody, ale i nevýhody tohoto postupu z pohledu obviněného,
včetně případných rizik. Pokud je obviněným namítáno, že policejní orgán
přesvědčoval obhájce obviněného K., aby na klienta působil v tom směru, aby se
stal spolupracujícím obviněným, tak je třeba zdůraznit, že ze strany obviněného
se jedná výlučně o jeho interpretaci uvedeného záznamu. Z pořízeného záznamu,
jehož kvalita je místy špatná (není přesně rozumět co bylo řečeno) je především
nepochybné, že celý rozhovor probíhal značně neformálně, kdy si strany (obhájce
a policejní orgán) vyjasňovaly svá stanoviska včetně toho, za jakých okolností
se může obviněný K. stát spolupracujícím obviněným a jaké jsou předpoklady
tohoto postupu, když policejním orgánem bylo opakovaně poukazováno na znění §
178a odst. 1 písm. a) tr. ř., zatímco pořizovatel záznamu odkazoval na § 178a
odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně je třeba zdůraznit, že po celou dobu
rozhovoru, který se týkal obviněného K., bylo ze strany policejního orgánu
opakovaně uváděno, že záleží na obviněném, jak s rozhodne, zda se stane
spolupracujícím obviněným, či nikoliv, což i opakovaně zdůrazňoval pořizovatel
záznamu, který i připustil, že obviněný zvažuje možnost být spolupracujícím
obviněným. Ze záznamu také vyplývá, že policejní orgán popsal, jaký bude jeho
postup v případě, že obviněný se stane spolupracujícím obviněným (vedení
společného řízení) a jaký pokud nikoliv (vedení samotných řízení v O., kde mělo
dojít k nejzávažnějšímu skutku). Z tohoto vyjádření nelze dovodit snahu
pořizovatele záznamu nějak ovlivnit, aby se stal obviněný K. spolupracujícím
obviněným a snad uplatit pořizovatele záznamu, aby na obviněného K.
působil. Skutečnost, že v případě vedení společného řízení bude věc řešena v rámci
územního obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá totiž z
ustanovení § 20 tr. ř. Naopak z obsahu záznamu je zřejmé, že samotný
pořizovatel se o otázku spolupracujícího obviněného zajímal, dotazoval na
bližší postup v případě spolupracujícího obviněného, hovoří o trestu a zařazení
obviněného do konkrétního typu věznice, když se také dotazuje, zda podobnou
nabídku dostali i obhájci ostatních obviněných. Lze tedy uzavřít, že
pořizovatel záznamu je v hovoru aktivní a v podstatě sonduje situaci v zájmu
svého klienta. Vyjadřuje i pochybnosti o provedení výslechu podle § 158 odst. 6
tr. ř., jako předpokladu pro zvažování institutu spolupracujícího obviněného
podle § 178a tr. ř., když zdůrazňuje, že nemá přístup do spisu, takže nemůže
vědět, zda skutečně ohledně dalších skutků týkajících se obviněného K. má
policejní orgán nějaké důkazy či nikoliv. Lze připustit, že jeden z policistů
skutečně využívá v hovoru některé nevhodné výrazy, když např. hovoří o
obviněném K., že je trochu psychouš a při hovoru o střelbě v J. (loupež v J.)
mluví o tom, že se chovali jako dobytek (pachatele). Současně jeden z policistů
říká, že „buď si to odsere jeden, nebo oba, nebo ten kdo tu bábu postřelil“. V
souvislosti s těmito výrazy je třeba připustit, že tyto výrazy nebyly vhodné,
když ovšem použití těchto výrazů samo o sobě nemůže bez dalších skutečností
zakládat důvod pro podjatost policejního orgánu činného ve věci podle § 30
odst. 1 tr. ř., neboť tyto výrazy nejsou takového rázu, že by bez zjištění
dalších skutečností mohly zakládat pochybnosti o nepodjatosti policejního
orgánu. Při posuzování otázky, zda v dané věci existují pochybnosti o
nepodjatosti policejního orgánu k osobám obviněných, nelze pominout, že z
obsahu hovoru je patrno, že se jednalo o sondování situace ze strany
policejního orgánu, ale i pořizovatele záznamu, který chtěl zjistit, jaké má
policie důkazy ohledně skutků, pro které nebylo dosud sděleno obvinění, pro
zvážení dalšího postupu ve věci. Nelze také přehlédnout, že se jednalo o
ojedinělé nevhodné vyjádření ze strany jednoho policisty, který pro tyto
nevhodné výrazy byl i následně kázeňsky potrestán. Jednalo se o policistu Mgr. Luboše Fialy (blíže viz rozhodnutí Policie České republiky, ředitele útvaru pro
odhalování organizovaného zločinu SKPV ve věcech kázeňských č. 142/2014), tedy
tohoto jednání se nedopustil vyšetřovatel věcí kpt. Bc. Libor Grepl, ani pplk. Libor Počta, kteří prováděli úkony v dané věci (výslechy obviněných, svědků),
přičemž další nevhodné chování ze strany policejního orgánu v průběhu řízení
nebylo zjištěno. Pokud by bylo možno přisvědčit námitce obviněného, tak by se
důvody vyloučení mohly týkat toliko Mgr. Luboše Fialy, a to ve vztahu k těm
úkonů, které ve věci přímo prováděl, nikoliv dalších policistů, kteří prováděli
jednotlivé úkony ve věci.
40. V souvislosti s další námitkou, že policejní orgán měl nabízet
pořizovateli záznamu pomoc při zajištění nového zaměstnání a že se z jeho
strany jednalo o nabídku úplatku je nutno poukázat na obsah pořízeného záznamu,
který byl proveden jako důkaz v rámci řízení před soudem prvního stupně. Z
tohoto záznamu je patrno, že se v podstatě dělí na dvě části. V prvé části je
veden hovor mezi policisty a pořizovatelem záznamu týkající se postupu ve věci
obviněného K., přičemž poté, co je tato část hovoru ukončena a ze strany
policistů je sděleno, že je to všechno, začíná sám pořizovatel záznamu hovoru
na téma jak se může člověk stát kriminalistou. Následně je hovor mezi všemi
zúčastněnými veden ve velmi neformálním duchu, je slyšet smích, hovoří se o
podmínkách pro získání zaměstnání soudce, státního zástupce a možnosti takové
místo získat, o přidělování věci ex offo apod. Pořizovatel záznamu sděluje, že
se po skončení advokátních zkoušek chce vrátit do P., mluví o tom, kolik
dostane kancelář, ve které pracuje věci ex offo ročně, o advokátech, kteří byli
dříve soudci a jejich možnostech získat klienty, kdy se skutečně mluví i o
možnosti zaměstnání pro pořizovatele záznamu, kdy tento se i vyjadřuje k
činnosti advokátní kanceláře a hovoří o některých advokátech (Dr. K.). Z celého
hovoru je zřejmé, že strany žertují, takže není ani možno dovodit, že obsah
celého hovoru myslí vážně. Tento hovor nijak nesouvisí s první části hovoru,
jedná se o soukromý hovor všech zúčastněných, přičemž impuls k tomuto hovoru
učinil právě pořizovatel záznamu. Z uvedeného je tedy nepochybné, že ze strany
policejního orgánu se nejednalo o snahu pořizovatele záznamu uplatit údajným
příslibem zaměstnání. Jednalo se o soukromý hovor osob, které spolu dříve měly
pracovní kontakt, přičemž téma tohoto hovoru nesouviselo s předchozím pracovním
jednáním zúčastněných stran v tom směru, že by snad policejní orgán naznačoval,
že pokud se stane obviněný R. B. K., spolupracující obviněný, pořizovateli
záznamu zajistí místo. Naopak z pořízeného záznamu je nepochybné, že policejní
orgán považoval pracovní část hovoru za ukončenou a že následující téma hovoru
vyvolal pořizovatel záznamu.
41. K námitce obviněného ohledně úředního záznamu na č. l. 3039, který
měla pořídit policie ohledně jednání dne 13. 9. 2013 a jeho údajném
antidatování, je třeba uvést, že úřední záznam nemá povahu důkazů, záznam je
nepochybně stručný, ovšem jeho obsah odpovídá i v podstatných bodech pořízenému
zvukovému záznamu, který byl proveden jako důkaz. Skutečnost, že v textu
záznamu je uveden místo roku 2013 rok 2014 je nerozhodná, když se jedná o
písařskou chybu, když takové chyby se nacházejí i na jiných listinách, navíc o
průběhu jednání ze dne 13. 9. 2013 svědčí pořízený zvukový záznam, jenž byl
proveden jako důkaz. Jinak řečeno, není pochyb o tom, že dne 13. 9. 2013 došlo
k jednání mezi policejním orgánem a pořizovatelem záznamu, kdy každá strana
jednání interpretuje odlišným způsobem.
42. Obecně je třeba v souvislosti s uplatněnou argumentací zdůraznit, že
pokud by skutečně pořizovatel záznamu pociťoval ze strany policejního orgánu
nějaký nátlak na svojí osobu, který by zakládal pochybnosti o nepodjatosti
policejního orgánu konajícího úkony ve věci, tak by nepochybně v souladu s
ustanovením § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v platném znění,
musel bezprostředně po pořízení tohoto záznamu obhájce obviněného namítnou
jeho vyloučení, neboť jako osoba, která je ze zákona povinna hájit zájmy
obviněného, by nemohl připustit, aby úkony ve věci činil vyloučený orgán. Lze
mít za to, že právě z důvodu posouzení postupu policejního orgánu byl tento
záznam pořizován, když jeho pořízení z jiného důvodu by nemělo smysl. V dané
souvislosti je také třeba zdůraznit, že Mgr. Martin Cypris byl advokátním
koncipientem Mgr. Drvota, který zastupoval obviněného R. B. K. a jeho zájmy byl
povinen hájit, přičemž jednání s policejním orgánem se týkalo výlučně tohoto
obviněného, nikoliv ostatních obviněných.
43. Ohledně namítaného vyloučení policejního orgánu vzhledem ke
skutečnosti, že došlo ke kázeňskému provinění policisty ÚOOZ je možno
připustit, že postup Policie ČR, která odmítla poskytnout informace o tomto
kázeňském provinění nebyl správný a zákonný, když zjištění k jakému konkrétnímu
pochybení došlo ze strany policejního orgánu a v čem je spatřováno kázeňské
provinění by mohlo mít nepochybně vliv na posouzení otázky, zda ve věci jednal
vyloučeny orgán či nikoliv. Taková situace by např. mohla nastat, pokud by bylo
zjištěno, že kázeňského provinění se policista dopustil vůči svědkovi, jehož
výpověď by byla pro posouzení věci podstatná a rozhodující. Naznačený
nedostatek byl ovšem odstraněn, když Nejvyšší soud si vyžádal rozhodnutí o
tomto kázeňském provinění od Národní centrály proti organizovanému zločinu
SKPV. Z rozhodnutí Policie ČR, ředitele útvaru pro odhalování organizovaného
zločinu SKPV ve věcech kázeňských ze dne 2. 9. 2014, číslo 142/2014 bylo
zjištěno, že kázeňsky potrestán byl Mgr. Luboš Fiala pro porušení služební
kázně podle § 46 odst. 1 služebního zákona, když měl při jednání dne 13. 9.
2013 s Mgr. Martinem Holíkem používat vůči obviněným vulgární výrazy, čímž měl
spáchat kázeňsky přestupek podle § 50 odst. 2 písm. b) služebního zákona a bylo
mu podle § 51 odst. 1 písm. a) služebního zákona uloženo písemné napomenutí. Z
uvedeného je tedy nepochybné, že předmětné kázeňské provinění konkrétního
policisty nezakládá důvod pro vyloučení policejního orgánu, když v tomto směru
je třeba poukázat na úvahy obsažené shora ohledně vyloučení policistů z
předmětné věci, kteří dne 13. 9. 2013 jednali s Mgr. Martinem Cyprisem (viz
body 35-41).
44. Obviněný dále spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v
odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně [bod VIII. d) dovolání], když uvádí,
že tvrzení soudu prvního stupně na čl. 16 rozsudku obhajoba nikdy neřekla, že
jen poukazovali na zásadní procesní chyby v řízení a co policie konat nesmí.
Domnívá se, že soud prvního stupně jejich obhajobu zesměšňuje a nebere v úvahu,
že policie nesmí mít neomezené možnosti bez kontroly ze strany soudů. Takto
formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu,
neboť obviněný nenamítá nesprávné právní hodnocení nebo jiné nesprávně
hmotněprávní posouzení, obviněný pouze rozporuje odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že dovoláním lze
napadnout jen výroky určitého rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění. Důvody
dovolání (§ 265b tr. ř.) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části
příslušného rozhodnutí, popřípadě v postupu soudu, který předcházel vydání
napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí
(blíže vit Šámal P. a kol. Trestní řad, 7. vydání, nakladatelství C. H. BECK,
Praha, str. 3147). Jestliže obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v odůvodnění rozhodnutí, zakládalo by to
důvod odmítnutí podaného dovolání jako nepřípustného podle § 265i odst. 1 písm.
a) tr. ř. bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné,
neúplné nebo jinak vadné. Přesto lze uvést, že soud prvního stupně netvrdí, že
by snad obvinění či obhájci přímo uvedli výrok o konspiraci. Vychází toliko z
možností, které z obhajoby obviněných vyplývají, když následně odůvodňuje z
jakých důvodu neshledal namítané pochybení v postupu policie v přípravném
řízení. Obecně lze připustit, že jazykové prostředky, které soud prvního stupně
používá, jsou květnatější a literárně rozvinutější než je obvyklá strohá mluva
právnického jazyka, když soud pracuje s určitými příměry a nadsázkou, což sám
připouští. S těmito námitkami se již vypořádal soud druhého stupně (viz č. l.
22-23) při řešení namítané podjatosti senátu soudu prvního stupně. Nejvyšší
soud považuje za vhodné pro stručnost na tyto závěry odkázat.
45. Námitka obviněného týkající se důkazní situace rovněž nemůže
naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bod X
dovolání). Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudů
nižších stupňů (např. znaleckého posudku z oboru balistika, neprokázání výše
způsobené škody, hodnocení modrých beden) a předestírá vlastní verzi skutkového
děje. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nemohou zakládat
přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto z pohledu námitek uplatněných
obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení
důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v předmětné věci nejde o případ tzv.
extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za
nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu
dokazování a hodnocení provedených důkazů dostatečně odůvodnil. Uvedený soud
rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou a které
důkazy je usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně (str. 9-31, 34-36 rozhodnutí), který i řádně a náležitě
odůvodnil neprovedení všech požadovaných důkazů. Soud druhého stupně se s tímto
rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožnil (blíže viz str. 15-23
rozhodnutí), když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek uplatněných v podaných
odvoláních. V dané věci je možno konstatovat, že obviněný v rámci podaného
dovolání v podstatě uplatňuje stejnou argumentaci jako před soudy nižších
stupňů. Na případ, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné
námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a
náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy takové dovolání se
považuje za zjevně neopodstatněné. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
kladen důraz na náležité a řádné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů
odpovídající ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 131 odst. 2 tr. ř. viz např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). O
takový případ se jedná. Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů
nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a sám o sobě
závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího
soudu neopodstatňuje. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších
stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
46. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné
podotknout, že soud prvního stupně na základě znaleckého posudku z oboru
balistika nedospívá k závěru, že byla prokázána individuální shoda zbraní
nalezených u obviněného a spoluobviněných se zbraněmi použitými při loupežném
přepadení, kdy i výslovně zdůrazňuje, že tato typová, rozměrová a morfologická
shoda by sama o sobě k závěru o spolupachatelství nepostačovala, a že se jedná
pouze o podpůrný důkaz. Soud tedy hodnotí použitelnost předmětného důkazu z
pohledu námitek obviněného (viz str. 24-25 rozsudku). Rovněž námitky ohledně
výše způsobené škody jsou nepřípadné. Otázkou výše způsobené škody se soudy
zabývaly, když z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmý způsob, jakým byla
škoda stanovena. Soud vycházel z předložených výčetek, jenž doložila poškozená
společnost, tyto výčetky obsahovaly hodnotu přepravovaných cenin, včetně čísel
plomb, kterými byla jednotlivé ceniny zapečetěny (viz str. 30-32). V dané věci
je třeba podotknout, že v podstatě s drobným rozdílem byla takto výše způsobené
škody již stanovena bezprostředně po loupežném přepadení dne 3. 1. 2008 (viz č.
l. 2188). Ohledně námitek týkajících se zajištěných modrých beden je třeba
uvést, že obviněný jen předestírá svoji verzi události, jak se tyto bedny
dostaly do jeho dispozice, přičemž soud prvního stupně řádně odůvodnil, z
jakých důvodů tomuto tvrzení neuvěřil (viz str. 26). Současně je třeba
podotknout, že v případě zajištěných modrých beden soud konstatoval toliko
typovou shodu. Za podstatnou skutečnost na základě, které dovodil, že se jedná
o bedny, které byly odcizeny při loupežném přepadení, pak považoval fakt, že na
jedné z modrých beden byla nalezena nálepka firmy SODEXHO BUD1/1 28. 12. 2007,
kdy na nálepce poznala svědkyně K. písmo své kolegyně, přičemž potvrdila, že se
jednalo o zásilku předanou poškozené společnosti v den loupeže. Ohledně námitky
týkající se majetkových poměrů je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího
soudu, když tuto námitku již obviněný v podstatě uplatnil v bodě VII. dovolání
(bod 32). Obecně je třeba připustit, že skutečnost, že obviněný nedokladoval
daňovým přiznáním příjmy odpovídající jeho výdajům nelze interpretovat tak, že
příjmy skutečně nemohl mít z příjmu, který řádně nezdanil (nakup a prodej aut,
poskytování půjček). V dané souvislosti ovšem nelze přehlédnout, že obviněný
pouze tyto skutečnosti tvrdil, když předložil určité doklady, ale ani z těch
nelze dovodit, že by mohly jeho výdaje po roce 2007 odpovídat jeho příjmům v
předchozím období. Navíc nelze přehlédnout, že otázka majetkových poměrů
obviněných nebyla pro posouzení věci rozhodující, tvořila pouze určitý podpůrný
důkaz.
47. Pokud obviněný namítá, že u hlavního líčení dne 8. 8. 2014 nebyl
proveden důkaz z disku s odkazem na č. l. 1147, tak z dalšího vyjádření
obviněného není patrno, co přesně má na mysli. Z protokolu o hlavním líčení je
patrno, že byl promítán záznam z CD disku na č. l. 1177, který se týkal
dodatečné prohlídky vozidla zn. Land Rover, které bylo zajištěno dne 12. 6.
2013, přičemž měla být nalezena plomba s číselným kódem. Z protokolu je parno,
že se podařilo otevřít pouze fotografie, takže důkaz pořízeným videosouborem
nebyl proveden. Jako důkaz byly ovšem provedeny fotografie o tomto ohledání,
takže o průběhu prohlídky byl proveden důkaz. Navíc je třeba uvést, že při
prohlídce předmětného automobilu byla nalezena pečetící plomba (viz č. l.
1176), kdy ovšem tato neměla na formulování skutkového děje žádný vliv (viz
str. 31 rozsudku soudu prvního stupně).
48. K námitce obviněného, že by měl být zproštěn obžaloby i pro skutek
pod bodem B/2 je třeba uvést, že obviněný k tomuto skutku žádnou právně
relevantní argumentaci neuvedl, navíc spáchání této trestné činnosti zcela
doznal. Proto leze uzavřít, že ve vztahu k tomuto bodu neuvedl žádné námitky,
kterými by se mohl Nejvyšší soud zabývat.
49. Pokud v souvislosti s námitkami týkající se důkazní situace obviněný
namítá porušení zásady in dubio pro reo je nutno zdůraznit, že zásada in dubio
pro reo vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže
zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění
soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je
tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“, jak již bylo naznačeno, vyplývá
ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž
zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod. Obviněný porušení zásady in dubio pro reo konkrétně dovozuje ze způsobu
hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a
polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. K
tomuto lze uvést, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným
způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
50. K další námitce obviněného (bod VI. dovolání), jenž se týká otázky
sestavení senátu, je především třeba uvést, že tato nenaplňuje zvolený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že senát, který
rozhodoval v dané věci nebyl náležitě obsazen. Zvolenou argumentací obviněný
fakticky uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který
nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl
soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy.
Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá
v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou,
že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato
alternativa nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a
§ 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude
zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl
senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát
složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném
složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle
§ 197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k
jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář.
7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157).
51. V praxi Nejvyššího soudu je předmětný zákonný znak interpretován
šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z
pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že
soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a
rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit
zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1
Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a
určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje
zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
52. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle
něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1.
Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení
jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by
mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a
usn. ÚS).
53. Jak již bylo naznačeno, obviněný v podaném dovolání výslovně
neuvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Jedná
se o vadu obsahu podaného dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak z obsahu
podaného dovolání je patrno jaké vady rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou
konkrétně vytýkány. Z pohledu judikatury Ústavního soudu, ale i Nejvyššího
soudu se jedná o nepodstatnou vadu, kdy uvedený nedostatek nelze posuzovat
formalisticky, a proto lze uvedenou námitku akceptoval jako právně relevantní
(blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 5.2006, sp. zn. I. ÚS 17/05,
publikovaný pod č. 95/2006 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, obdobně viz nález
Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13-1, obdobně
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015).
54. Obviněný uvádí, že má pochybnosti o složení senátu, když seznam
přísedících nebyl veřejně přístupný. Byť to obviněný explicitně neuvádí, je z
obsahu zvolené argumentace zřejmé, že se domnívá, že soud nebyl řádně obsazen.
Nejvyšší soud má za to, že námitka byla uplatněna právně relevantním způsobem,
je však zjevně neopodstatněná. Podstatou dovolací námitky je tvrzení, že seznam
přísedících nebyl veřejně přístupný, když seznam přísedících nebyl přístupný
ani způsobem umožňujícím dálkový přístup. Obecně je nutno konstatovat
následující. Podle § 41 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích ve
znění platném do 28. 8. 2014, vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý
má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy. Podle § 42 odst.
1 písm. a) zákona č. 6/2002 sb., o soudech a soudcích platného do 28. 8. 2014,
v rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát,
samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní
tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních
odděleních. Rovněž z instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001
sp. zn. 505/2001-Org. platné v době rozhodování soudu prvního stupně (dále jen
kancelářský řád) vyplývá, že v rozvrhu práce se jmenovitě určí soudci,
přísedící, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé pro
působení v jednotlivých odděleních a stanoví se jejich zastupování pro případ
nepřítomnosti delší než tři měsíce nebo vyloučení anebo z jiných důvodů
stanovených zákonem (u soudců) či z jiných vážných důvodů (u vyšších soudních
úředníků) tak, aby bylo zřejmé, který senát nebo soudce, vyšší soudní úředník,
soudní tajemník nebo soudní vykonavatel věc projedná a rozhodne (§ 1 odst. 2
kancelářského řádu).
55. V souvislosti s touto námitkou bylo na stránkách soudu prvního
stupně umístěných na portálu www.justice.cz zjištěno, že v rozvrhu práce v roce
2014 bylo uvedeno, že rozvrh práce odkazuje na jmenovitý seznam přísedících. Na
tomto portálu byl také umístěn jmenovitý seznam přísedících Krajského soudu v
Českých Budějovicích platný k 21. 10. 2014. Z uvedeného je tedy nepochybné, že
seznam přísedících byl v předmětném období veřejně přístupný, byť lze
připustit, že vhodnější a odpovídající dikci zákona o soudech a soudcích by
bylo uvedení tohoto seznamu přímo v rozvrhu práce. Podstatné ovšem je, že
obvinění a jejich obhájci, ale i jiné strany řízení měly faktickou možnost
seznámit se s tím, kdo působí jako přísedící u soudu prvního stupně. Nejvyšší
soud považuje za vhodné zdůraznit, že z portálu justice je zřejmé, že jmenovitý
seznam přísedících byl na tomto portálu umístěn s uvedením přísedících k datu
21. 10. 2014. Není tedy zřejmé, zda před tímto datem tam byl takový seznam
umístěn. V tomto směru nelze ovšem pominout, že první odsuzující rozsudek byl
zrušen rozhodnutím ze dne 19. 5. 2015 s tím, že celé řízení před soudem prvního
stupně je nutno provést znovu, což se také stalo, včetně přednesení obžaloby
(viz č. l. 3939 a násl.), přičemž v předmětné době byl seznam přísedících již
prokazatelně veřejně přístupný. V daných souvislostech se patří připomenout, že
je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne
každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného
rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).
56. Pokud obviněný zároveň namítá, že obsažení senátu bylo v předmětné
věci nepředvídatelné a netransparentní, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 1
LZPS, je třeba uvést, že Nejvyšší soud si vyžádal zprávu od soudu prvního
stupně týkající se způsobu přidělování jednotlivých přísedících do senátu a k
projednání jednotlivých věci. Ze zprávy ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. Spr
738/2017 bylo zjištěno, že v předmětném období měl Krajský soud v Českých
Budějovicích, jako soud kmenový, když kromě tohoto soudu byli určení přísedící
i pro pobočku v Táboře, k dispozici 18 přísedících na 4 trestní senáty.
Vzhledem k počtu přísedících nebyli jednotliví přísedící přiděleni do
konkrétních senátů (do každého by bylo možno zařadit 4 a 2 by představovaly
náhradníky pro všechny čtyři senáty), když v praxi by takové rozdělení vzhledem
ke zdravotním, rodinným, pracovním či jiným legálním překážkám na straně těchto
přísedících paralyzovalo činnost jednotlivých senátů. Podle vyjádření soudu
prvního stupně tedy existoval jediný seznam přísedících pro všechny 4 trestní
senáty, když z tohoto seznamu vedoucí kanceláří povolávaly jednotlivé přísedící
do jednotlivých věcí podle toho, v kolika dalších věcech byli činní, jejich
časových možnostech z pohledu očekávané náročnosti věcí, ale i zdravotního
stavu přísedících, plánované dovolené apod., když muselo být také přihlédnuto k
tomu, že přísedící jsou osobami vesměs staršího věku. Vzhledem k obsahu této
zprávy je nepochybné, že z reálně existujících důvodů (počet přísedících a
počtu trestních senátů) nebylo možno rozdělit jednotlivé přísedící do
jednotlivých senátů a stanovit přesný způsob přidělování jednotlivých
přísedících k jednotlivým věcem, neboť takový postup by ve svých důsledcích
vedl k ochromení činnosti soudu. Proto nelze považovat skutečnost, že rozvrhem
práce nebyli přesně určeni jednotliví přísedící přidělení k jednotlivým senátům
a v rozvrhu práce nebyla přesně stanovena pravidla pro přidělení jednotlivých
přísedících do jednotlivých senátů a způsob přidělování přísedících k
rozhodování konkrétních věcí za porušení práva na spravedlivý proces, neboť
není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících
uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální,
přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti
profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a
nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru
přísedících (blíže viz nález Ústavního soudu 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS
2430/15, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4
Tdo 1108/2015). Navíc je třeba konstatovat, že obviněný předmětnou námitku
uplatnil obecně, tedy netvrdí, že by snad byl výběr přísedících v jeho věci
někým ovlivněn, ani neuvádí, kteří přísedící by byli ve věci příslušní
rozhodovat. Jedná se tedy o námitky obecné povahy.
57. Obviněný dále spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v
podjatosti senátu soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval (bod IX
dovolání). Obecně je třeba opětovně zdůraznit, že zvolená argumentace
nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný
totiž namítá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, což odpovídá dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Jedná se o vadu obsahu podaného
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak z obsahu podaného dovolání je
zřejmé jaké vady rozhodnutím soudů nižších stupňů obviněný vytýká. Zde je třeba
odkázat na úvahy obsažené v odstavci 54 tohoto rozhodnutí, jakých důvodu lze
námitku považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem.
58. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán
tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, tj. samosoudce,
člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §
30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Důvodem
vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. jsou pochybnosti o tom, že orgán nemůže ve
věci nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se
úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Obviněný může namítat
podjatost jen těch soudců, kteří konkrétně rozhodovali v jeho trestní věci,
nikoliv všech soudců soudu, který je příslušný v jeho věci rozhodovat, a nebo
dokonce všech soudců České republiky, jak je také někdy ze strany některých
obviněných namítáno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jak
již bylo naznačeno, je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu,
který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který
vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003). Ve věci byla ze strany všech
obviněných namítána podjatost senátu rozhodujícího před soudem prvního stupně
již v řízení před tímto soudem, přičemž o této námitce bylo rozhodnuto
usnesením ze dne 9. 9. 2015, č. j. 17 T 16/2014-3980, kdy senát rozhodl, že
podle § 31 odst. 1 tr. ř. není vyloučen z projednávání předmětné věci. O
podaných stížnostech obviněných proti tomuto citovanému rozhodnutí rozhodl
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 10 To 113/2015, tak,
že je podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Obviněný dovozuje, že ve věci
rozhodl vyloučený senát, když podstatou jeho námitek je způsob argumentace
soudu prvního stupně a skutečnosti, že soud zamítl jeho návrhy na doplnění
dokazování podle jeho názoru zesměšňujícím způsobem a ve skutečnosti, že již ve
svém prvním rozhodnutí o vazbě je de facto odsuzuje za loupež. Podle obviněného
tedy senát pro poměr k věci a k osobám obviněných byl vyloučen. Ze strany
obviněného se v podstatě jedná o opakovaní námitek, které uplatnil v rámci
stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení senátu a v podaném odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně.
59. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v praxi vyloučení pro
poměr k věci nebo osobám může být různé povahy. Může se např. jednat o situaci,
že poškozeným v trestní věci je osoba soudci či přísedícímu blízka, nebo se
jedná o svědka trestného činu. Jinak řečeno poměr k věci se vztahuje ke skutku,
které je předmětem řízení. Poměr k osobám je osobní povahy a souvisí s osobami,
kterých se úkon týká. V případě obviněných se může jednat o existenci
příbuzenského poměru mezi obviněnými a soudcem či přísedícím, poměr švagrovský,
druha a družky, ale i o poměr osobně úzce přátelský či naopak nepřátelský. Existence poměru k věci nebyla v dané věci zjištěna, stejně tak existence
vztahu k osobám obviněných. V tomto směru považuje Nejvyšší soud pro stručnost
za vhodné odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně k
této námitce (viz str. 22-23), se kterým se ztotožnil. Nad rámec shora
uvedeného je třeba uvést, že poměr k věci nebo osobám obviněných, nelze ani
dovozovat z neprovedení všech požadovaných důkazů, když rozsah dokazování
záleží na úvaze soudu, přičemž soud není povinen provést všechny požadované
důkazy. Je ovšem povinen takový postup řádně odůvodnit. Lze konstatovat, že
soud prvního stupně řádně odůvodnil neprovedení všech požadovaných důkazů (viz
str. 13-15 rozsudku), když ve způsobu odůvodnění tohoto postupu nelze spatřovat
nějaké zesměšňování obviněného či jeho dehonestaci. Obecně lze skutečně
připustit, že soud prvního stupně nepoužívá zcela standardní obraty typické pro
vytváření právních rozhodnutí, když sám připouští, že používá určitou míru
nadsázky, avšak jím použité výrazy nelze interpretovat tak, že by dehonestovaly
či urážlivým způsobem zesměšňovaly osoby obviněných, takže by vznikly důvodné
pochybnosti o nepodjatosti senátu v dané věci. Obecně platí, že pochybnosti o
nestrannosti senátu (soudce a přísedících) musí vyplývat z faktických a
zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním postupu. O podjatosti senátu
je možno uvažovat tehdy, jestliže existují skutečné a konkrétní okolnosti
svědčící o tom, že senát není schopen spravedlivě a nestraně ve věci
rozhodnout. Podjatost nelze dovozovat jen ze subjektivního pocitu obviněného,
že soud k němu není objektivní, když podjatost spatřuje v tom, že soud
neakceptoval jeho obhajobu (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2011). Lze připustit, že důvod, pro který by mohly
vzniknout pochybnosti o nestrannosti soudce a přísedících, by mohla
představovat skutečnost, že senát by dopředu presumoval své rozhodnutí, tedy že
obvinění jsou vinní. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když z
namítaného rozhodnutí o vazbě ze dne 19. 6. 2014, č. j. 17 T 16/2014-2999
nevyplývá, že by soud uvedl, že považuje obviněné za vinné ve smyslu podané
obžaloby, hovoří pouze o důvodném podezření.