3 Tdo 376/2025

3 Tdo 376/2025-1940

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovoláních, která podali obvinění R. H. a R. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 4 To 144/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 145/2023,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných R. H. a R. Š. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 18 T 145/2023, byl obviněný R. Š. pod bodem I. výroku o vině uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 28. 2. 2023 06:50 hodin ve XY před domem na adrese XY přistoupil k zaparkovanému autu Škoda Rapid reg. zn. XY, rozbil přední okno na straně spolujezdce, z auta vytáhl černou tašku Nike v hodnotě 500 Kč, v níž se nacházel mobil Samsung v hodnotě 300 Kč, navigace Mio v hodnotě 500 Kč, tablet Lenovo v hodnotě 1.400 Kč, 4 nabíječky v celkové hodnotě 80 Kč a finanční hotovost v celkové výši 100.000 Kč, a způsobil tak poškozenému L. P. škodu poškozením vozidla 2.295,73 Kč a odcizením peněz a věcí 102.780 Kč.

2. Pod bodem II. výroku o vině byl obviněný R. H. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaném ve formě spolupachatelství se spoluobviněným R. Š., jehož jednání bylo kvalifikováno jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně dne 14. 3. 2023 v 03:53 hodin ve XY, v objektu na ulici XY číslo XY, který je rozdělen na dva samostatné, ale dispozičně propojené, autoservisy, po přelezení zdi o výšce 360 cm a vniknutí na dvůr rozbili části umělohmotné výplně plechových vrat, kde způsobili otvor o rozměru 9 cm x 10 cm ke škodě ve výši 500 Kč, odšroubovali umělohmotný štítek, rozlomili vložku FAB a vypáčili samotný zámek, ke škodě ve výši 1.500 Kč, a poté A) vnikli do dílny a kanceláře poškozené společnosti I. S. s.r.o., tyto prohledali a odcizili:

- plechovou příruční pokladnu béžovou v hodnotě 720 Kč, ve které se nacházela finanční hotovost v celkové výši 100.000 Kč a volně ležící hotovost ve výši 50 Kč,

- notebook HP EliteBook 2560P plus diagnostický SW (TEXA, BMW, VCDS) v hodnotě 20.600 Kč,

- osciloskop TEXVIKDS8 + příslušenství v hodnotě 81.500 Kč, - startovací booster SWISS MADE/LEMANIA ENERGY 0XLMP233100P2 v hodnotě 6.880 Kč, - Milwaukee brusku M18CAG125X v hodnotě 7.220 Kč, - Milwaukee utahovák M18FHIWF12 - 502X v hodnotě 8.800 Kč, - aku vrtačku Starline GVHL - BLD01 v hodnotě 1.520 Kč, - plastovou popelnici o obsahu 110 l černé barvy s kolečky v hodnotě 170 Kč, - nabíječku Bosch C3, šedá, v hodnotě 1.180 Kč, - vzduchovou brusku XT v hodnotě 1.620 Kč, - el. pájku GLOBAL E90WT v hodnotě 640 Kč, - Interface diagnostiku KESS V2 masterversion v hodnotě 2.010 Kč, - tester zásuvek tažného zařízení v hodnotě 510 Kč, - TPMS programátor TEXA TPS v hodnotě 10.700 Kč, - digitální posuvné měřítko PROTECO v hodnotě 530 Kč, - TENGTOOLS momentové klíče (1/2“ a 2x 3/8“) v hodnotě 5.780 Kč, - Interface diagnostiku TEXA NANO S Car v hodnotě 38.300 Kč, - Interface diagnostiku VCDS v hodnotě 10.500 Kč, - Interface diagnostiku BMW Actia ICOM NEXT v hodnotě 9.420 Kč, čímž byla společnosti I.

S. s.r.o., IČO: XY, způsobena škoda odcizením v celkové výši 308.650 Kč,

B) ze šatny poté odcizili finanční hotovost ve výši 1.500 Kč (bankovka 1x 1.000 Kč a 1x 500 Kč), ke škodě poškozeného L. D., C) z dílny a z kuchyňky odcizili:

- kávovar De´Longhi Nespresso PIXIE v hodnotě 1.620 Kč, - čelovku Netscroll HeadLamp v hodnotě 400 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 2.020 Kč ke škodě poškozeného F. J. B., D) z kanceláře odcizili 9 ks zde uložených klíčů k zaparkovaným osobním a užitkovým vozidlům, a to:

- ŠKODA OCTAVIA, reg. Značky XY,

- ŠKODA FABIA, reg. Značky XY,

- RENAULT KANGOO EXPRESS, reg. Značky XY, - OPEL VECTRA 1.9CDTI 16V SW (AC), reg. značky XY, - ŠKODA OCTAVIA, reg. značky XY,

- FORD GRAND C-MAX, reg. značky XY, - CITROËN JUMPER, reg. značky XY,

- SAAB 9-5, reg. značky XY,

- VOLVO S60, reg.

značky XY, kdy náklady na pořízení nových klíčů, které by zajistily plné zabezpečení vozidel, tedy jejich uvedení do původního stavu, činí 90.000 Kč, E) ke škodě společnosti A. C. s.r.o. odcizili:

- tabletovou diagnostiku TOPDON LITE 2 vč. příslušenství (kufr, 4x kabel, nabíječka, přechodka, adaptéry) v hodnotě 24.800 Kč, - tablet TOPDON PHOENIX PRO v hodnotě 74.800 Kč, - tablet TOPDON PHOENIX v hodnotě 24.800 Kč, čímž byla společnosti A. C. s.r.o., IČO XY, způsobena škoda ve výši 124.400 Kč, F) prošli do zadní dílny, kterou užívá poškozený I. D., IČO XY, a odcizili: - diagnostický tablet značky Panasonic toughbook vč. SW TEXA (vč. Interface TXB) + kufr s přívodními kabely se svorkami na různé typy vozidel, vč. nové verze programů v hodnotě 189.000 Kč, - notebook značky Panasonic toughbook CF532 CFD1KW200M2, vč. SW Bosch a Interface, KTS 570, VAG, SUPER VAG v hodnotě 102.000 Kč, - tablet LAUNCH X431EUROPRO5 vč. Interface v hodnotě 50.900 Kč, - notebook HP T60M283.00 „Renault“ vč. diagnostiky na vozidla Renault, Peugeot v hodnotě 34.300 Kč,

- notebook značky HP T60M283.00 TEXA vč. diagnostiky na vozidla Ford v hodnotě 50.500 Kč,

- aku šroubovák BERNER v hodnotě 960 Kč, - sadu nářadí FACOM - 2 ks aku utahovák vč. baterie a nabíječky, 2x aku vrtačku s 2 ks baterií 5Ah včetně nabíječky, typ CL3.CHP18 v hodnotě 46.200 Kč, - indukční ohřev GYSduction auto v hodnotě 35.000 Kč, - rázový aku utahovák Milwaukee v hodnotě 18.000 Kč, - aku brusku Milwaukee v hodnotě 5.780 Kč, - aku pilu Milwaukee v hodnotě 13.100 Kč, - aku leštičku Milwaukee v hodnotě 8.300 Kč, - aku pistoli na tmel Milwaukee v hodnotě 6.160 Kč, - aku vrtačku Milwaukee v hodnotě 7.480 Kč, - 3 ks ráčen: 3/8“, 1/2“, 1“ v hodnotě 7.840 Kč, - aku vysavač + baterii Milwaukee v hodnotě 8.100 Kč, - nýtovací kleště Milwaukee v hodnotě 10.700 Kč, - 1“ utahovák Milwaukee v hodnotě 29.000 Kč, - 3 ks pravoúhlých utahováků Milwaukee v hodnotě 16.900 Kč, - programátor TPMS kufřík, VDO PRO v hodnotě 17.600 Kč, - diagnostiku SuperVAG, kufřík barvy černé v hodnotě 28.100 Kč, čímž poškozenému – osobě samostatně výdělečně činné – I.

D., IČO XY, způsobili škodu poškozením ve výši 2.000 Kč a odcizením 685.920 Kč, a poté výše uvedené věci naložili do odcizené plastové popelnice a po otevření el. uzavíratelných vyklápěcích dveří vyvezli ven, a způsobili tak poškozením škodu v celkové výši 2.000 Kč a odcizením škodu v celkové výši 1.212.490 Kč, když obžalovaný Š. se skutků popsaných pod body I. a II. dopustil přesto, že byl rozhodnutím MS Brno ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 2 T 68/2020, ve spojení s rozhodnutím KS Brno ze dne 12. 1.

2021, sp. zn. 8 To 340/2020, odsouzen pro přečin krádež dle § 205 odst. 1 písm. a) a písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který vykonal dne 13. 11. 2021.

3. Obviněný R. H. byl dále pod bodem III. výroku o vině uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že ve dnech 14. – 24. 3. 2023 v XY, okres XY, ve svém domě čp. XY přechovával většinu věcí odcizených při vloupání do autoservisů výše popsaném ad 2., a to minimálně věci v celkové hodnotě 923.334 Kč, dne 14.

3. 2023 začal jednat s P. L., jednatelem společnosti I. S. s.r.o., o tom, že by o pachatelích a současném umístění odcizených věcí mohl něco zjistit, ačkoliv to byl právě on, kdo tyto věci odcizil, dne 15. 3. 2023 P. L. napsal SMS, že má odcizené autoklíče a informace, při osobním setkání téhož dne u sebe doma v XY P. L. předal odcizené autoklíče jako gesto dobré vůle a sdělil mu, že se s pachateli vloupání sešel, že se jedná o „Rusa a cikána“, že jsou to strašní ranaři, že jsou ozbrojení, že je hledá policie pro loupežná přepadení a že všechny věci skladují v XY, ale že by mu mohli vrátit odcizené vybavení autoservisů za částku 150.000 Kč, v následujících dnech s P.

L. dále jednal o vracení odcizených věcí, v průběhu těchto jednání mu sdělil, že vyjednal slevu, na jednání dne 17. 3. 2023 si přinesl tašky, o nichž řekl, že jsou to „taštičky osobní ochrany“, a sdělil mu, že část vrácených věcí si odvezl z XY od pachatelů vloupání a že mu tyto věci vrátí za výkupné ve výši 50.000 Kč, dne 21. 3. 2023 u sebe doma v XY P. L. vrátil notebook a tablet s diagnostikou oproti hotovosti ve výši 50.000 Kč a ukázal mu fotky zbývajících ukradených věcí a dohodli se na vrácení těchto věcí za 80.000 Kč, dne 22.

3. 2023 vzkázal P. L., že budou pokračovat v jednání, a poté, co za ním P. L. přijel do XY, nastoupil k němu do auta Peugeot Partner a řekl mu, ať jede do XY, okres XY, kde u ulice XY P. L. předal klíče od zde zaparkovaného vozidla Mazda, řekl mu, ať vystoupí a odjede vozidlem Mazda, on že zatím jeho autem Peugeot Partner pojede do XY pro zbytek věcí, které mu za výkupné ve výši 80.000 Kč vrátí,

P. L. tyto pokyny uposlechl, přesedl do vozidla Mazda a obžalovanému H. přenechal své vozidlo Peugeot Partner, avšak obžalovaný H. jel autem Peugeot Partner z místa předání auta jen několik kilometrů k sobě domů do XY, odkud P. L. po více než 2 hodinách, tedy po době přibližně odpovídající cestě do XY a zpět, zavolal, že si pro věci může přijet, poté ve svém domě v XY P. L. vrátil auto naložené ukradenými věcmi oproti předání hotovosti ve výši 80.000 Kč a P. L. uvedené pokyny obžalovaného H. plnil, a to i bez plného informování policie a navzdory varování policie, ať v tomto nepostupuje na vlastní pěst, protože chtěl odcizené věci získat za každou cenu zpět, protože bez odcizeného vybavení nemohl svůj autoservis provozovat, tedy nemohl nadále vykonávat podnikatelskou činnost, o čemž obžalovaný H. při formulování svých pokynů věděl, a tak poškozenému P. L. způsobil škodu v celkové výši 130.000 Kč.

4. Pod bodem IV. výroku o vině byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od nezjištěného dne do 24. 3. 2023 v XY, okres XY, měl ve svém domě čp. XY pro vlastní potřebu 4 injekční stříkačky obsahující celkem 5,924 g pervitinu, jenž po homogenizaci obsahoval celkem 4,275 g metamfetaminu báze, přičemž tohoto jednání se dopouštěl s vědomím, o jaké látky se jedná, a i přesto, že nedisponoval příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, ačkoliv pervitin je psychotropní látkou obsahující účinnou látku metamfetamin.

5. Obviněný R. Š. byl pod bodem V. výroku o vině uznán vinným jednak přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že od nezjištěného dne do 27. 4. 2023 v XY v jím obývaném bytě na adrese XY měl plastovou stříkačku s 0,531 g pervitinu, jenž po homogenizaci obsahoval 0,284 g metamfetaminu báze; rostlinnou hmotu obsahující celkem 38,8 g toxikomansky využitelné marihuany s obsahem celkem 6,55 g delta-9-THC; toluen a alkalický louh a 762,5 tablet obsahující efedrin/pseudoefedrin; misku z varného skla znečištěnou pervitinem; 80 tablet obsahujících anabolikum stanozolol, kdy tohoto jednání se dopouštěl s vědomím, o jaké látky se jedná, a i přesto, že nedisponoval příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, ačkoliv konopí je omamnou látkou obsahující psychotropní látku THC, ani oprávněním pro nakládání s anabolickými látkami, neboť stanozolol je anabolickou látkou, a toluen, alkalický louh a efedrin/pseudoefedrin jsou chemikálie potřebné při výrobě pervitinu tzv. českou cestou.

6. Za jednání popsané body II., III. a IV. výroku o vině byl obviněný R. H. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) roku, pro jehož výkon byl podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

7. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to: - plastová injekční stříkačka se zataveným hrotem, objem 10 ml, bílý píst, po 3 ml zaplněná žlutou krystalickou látkou, zjištěna přítomnost metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu), celkové množství 1,905 gramů s průměrným obsahem 78,3 % metamfetaminu báze, tedy celkem 1,492 gramů metamfetaminu báze, spotřebováno 0,182 gramů, zbývá 1,846 gramů, včetně obalu (věc č. 9), - plastová injekční stříkačka se zataveným hrotem, objem 10 ml, bílý píst, po 4,5 ml zaplněná žlutou krystalickou látkou, zjištěna přítomnost metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu), celkové množství 2,859 gramů s průměrným obsahem 77,7 % metamfetaminu báze, tedy celkem 2,221 gramů metamfetaminu báze, spotřebováno 0,177 gramů, zbývá 2,802 gramů, včetně obalu (věc č. 10), - plastová injekční stříkačka se zataveným hrotem, nečitelného objemu, bílý píst, cca po 3 dílky zaplněná žlutou krystalickou látkou, zjištěna přítomnost metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu), celkové množství 0,268 gramů s průměrným obsahem 77,9 % metamfetaminu báze, tedy celkem 0,209 gramů metamfetaminu báze, spotřebováno 0,156 gramů, zbývá 0,207 gramů, včetně obalu (věc č. 11), - plastová injekční stříkačka se zataveným hrotem, nečitelného objemu, modrý píst, cca po 1 cm zaplněná žlutou krystalickou látkou, zjištěna přítomnost metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu), celkové množství 0,456 gramů s průměrným obsahem 77,4 % metamfetaminu báze, tedy celkem 0,209 gramů metamfetaminu báze, spotřebováno 0,160 gramů, zbývá 0,394 gramů, včetně obalu (věc č. 12), Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku propadlé věci připadají státu.

8. Podle § 71 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to: - finanční hotovosti v celkové výši 5.400 Kč, a to: 1x 2.000 Kč, číslo K 12011252, 2x 1.000 Kč, číslo J 12238418 a I 15898266, 5x 200 Kč číslo H 86025640, X 95033041, H 45475355, P 65405815 a H 56994783, 4x 100 Kč číslo J 20491709, J 44064337, J 05241416 a J 69854287 (věc číslo 8). Podle § 71 odst. 3 tr. zákoníku propadlá náhradní hodnota připadá státu.

9. Za jednání popsané pod body I., II. a V. výroku o vině byl obviněný R. Š. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

10. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to: - mobilní telefon zn. Apple, model iPhone SE 2020 (A2296), černé barvy, s prasklou zadní částí těla telefonu, IMEI XY, s vloženou SIM kartou operátora T-Mobile s identifikačním číslem ICCID: XY (věc č. 1), - plastový tubus s obsahem sušené rostlinné hmoty, prokázána přítomnost delta-9-tetrahydrocannabinolu (delta-9-THC), kdy část podsítné frakce sušené rostlinné hmoty 28,4 gramů toxikomansky využitelného rostlinného materiálu – konopí, obsahuje průměrně 19,7 % delta-9-tetrahydrocannabinolu, s přepočtem na celkové množství cca 5,59 gramů delta-9-tetrahydrocannabinolu, spotřebováno 2,4 gramy, zbývá 28 gramů (věc č. 3), - plastová taška s bílými tabletami s označením O, celkové množství 762,5 ks o celkové hmotnosti 317,34 gramů, byla zjištěna přítomnost prekurzoru pseudoefedrinu, spotřebováno 28 ks tablet o hmotnosti 11,29 gramů, zbývá 734,5 tablet o hmotnosti 306,05 gramů (věc č. 8), - injekční stříkačka o objemu 10 ml s obsahem bílé krystalické látky po druhou rysku stupnice, prokázána přítomnost metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu) s celkovým množstvím konstantní hmotnosti 0,511 gramů s průměrným obsahem 55,4 % metamfetaminu báze (což odpovídá 69 % metamfetaminu hydrochloridu) tedy 0,284 gramů metamfetaminu báze, spotřebováno 0,184 gramů, zbývá 0,327 gramů, včetně obalu (věc č. 10), - 2x papírová krabička s nápisem Stanobol s celkem 8 ks platíček, celkové množství 80 ks, zjištěna přítomnost stanozololu, spotřebována 1 tableta, zbývá 79 ks, včetně obalu (věc č. 13), - plastová dóza se sušenou rostlinnou hmotou, místo zajištění: ve vestavěné skříni, uloženo do bezpeč. sáčku č. 00503185, prokázána přítomnost delta-9-tetrahydrocannabinolu (delta-9-THC), kdy část podsítné frakce sušené rostlinné hmoty 10,4 gramů toxikomansky využitelného rostlinného materiálu – konopí, obsahuje průměrně 9,21 % delta-9-tetrahydrocannabinolu, s přepočtem na celkové množství cca 0,96 gramů delta-9-tetrahydrocannabinolu, tedy celkem 38,8 gramů podsítné frakce sušené rostlinné hmoty s obsahem celkového množství cca 6,55 gramů delta-9-tetrahydrocannabinolu, spotřebováno 1,7 gramů, zbývá 9,5 gramů (věc č. 14), - skleněný tál, 1x plastová kartička a 1x igelitový sáček s bílou usazeninou, prokázána přítomnost metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu) (věc č. 15). Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku propadlé věci připadají státu.

11. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. Š. uložena povinnost nahradit poškozenému L. P., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 105.075,73 Kč.

12. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma spoluobviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným škodu, a to: - I. S. s.r.o., IČO XY, se sídlem XY, ve výši 174.300 Kč, - L. D., nar. XY, XY, ve výši 1.500 Kč, - F. J. B., nar. XY, bytem XY, ve výši 2.020 Kč, - I. D., IČO XY, se sídlem XY, ve výši 113.336 Kč.

13. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. H. uložena povinnost nahradit poškozenému P. L., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 130.000 Kč.

14. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození: - L. P., nar. XY, bytem XY, - I. S. s.r.o., IČO XY, se sídlem XY, - F. J. B., nar. XY, bytem XY, - I. D., IČO XY, se sídlem XY, odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

15. Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 18 T 145/2023, podali obvinění R. H. a R. Š. samostatná odvolání, o nichž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 4 To 144/2024, tak, že odvolání obou obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II.

16. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění R. H. a R. Š. prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání.

17. Obviněný R. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 1896–1900 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné, učiněná skutková zjištění jsou ve zjevném a hrubém rozporu s provedenými důkazy, a samotné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání směřuje do výroku o zamítnutí odvolání, jakož i do výroků o vině pod body II. a III. z rozsudku soudu prvního stupně, a souvisejících výroků o trestu a náhradě škody, neboť odvolací soud neodstranil vady, které dovolatel řádně vymezil a zdůvodnil.

18. Obviněný je přesvědčen, že napadené rozhodnutí trpí závažnými vadami v rovině dokazování, když toto soud provedl na jednu stranu neúplně a nedostatečně, na druhou stranu i z takto neúplného a nedostatečného dokazování dovozuje závěry, které z provedených důkazů nevyplývají. Soud tak skutkový stav spíše pouze presumuje, než aby jej opíral o prokázaná fakta, když mezery v dokazování nahrazuje ničím nepodloženými úvahami, jež jsou v rovině pouhých spekulací. Takovýto postup soudu je v rozporu se zásadou presumpce neviny a nepředstavuje rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného. Obviněný označuje přístup soudu za podjatý, kdy místo toho, aby na základě dokazování přesvědčivě prokázal jeho vinu, omezil se na pouhé vyvracení jeho obhajoby. Má za to, že soud prvního stupně při svém rozhodování zcela vybočil mimo rámec tzv. volného hodnocení důkazů, kdy toto si vykládá jako neomezenou volnost úvah a spekulací.

19. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že závěr, že se měl dopustit trestného činu krádeže, je založen pouze na jediném důkazu, a to odposleších několika telefonních hovorů mezi ním a jeho tehdejší družkou M. L. Ta však o věci reálně zjevně nic neví, jednala na podkladě informací získaných z doslechu od třetích osob, které obohatila o své vlastní názory a domněnky. Soud prvního stupně M. L. nevyslechl a nemohl tak objektivně posoudit, co dotyčnou vedlo k jejím postojům a kolik z jejích tvrzení jsou fakta a kolik domněnky.

Odvolací soud pak návrh na její výslech zamítl s odůvodněním, že její výslech je nadbytečný. Podle obviněného si soudy závěr o motivu jejího jednání jednoduše učinily samy. Tímto postupem však došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Navíc se jedná o osobu drogově závislou, jejíž přítomnost u soudu se s ohledem na její životní styl nepodařilo zajistit, přičemž v současnosti je stíhána pro jinou trestnou činnost. Další důkazy k prokázání jeho přítomnosti na místě činu v XY nebyly provedeny. S ohledem na absenci jakýchkoli důkazů z místa činu a rovněž nedostatečný a nekvalitní kamerový záznam, pak nebylo možno přesvědčivě určit totožnost ani jedné ze dvou osob zachycených na kamerovém záznamu, které se vloupání dopustily.

Dovolatel trvá na tom, že se na krádeži nijak nepodílel a do servisu se nevloupal, toliko se k výslovné žádosti poškozených pokoušel ověřit stav věci a zajistit, aby se ukradené věci dostaly zpět jejich majitelům. Obdobně nepřijatelným způsobem podle dovolatele hodnotil soud prvního stupně (avšak bez námitek soudu odvolacího) i výpověď svědka L. K., který jednoznačně popsal průběh daného večera, a to ve shodě s výpovědí dovolatele i spoluobviněného Š., kdy vyloučil, že by se dovolatel na krádeži podílel.

Soud prvního stupně však výpověď vyhodnotil jako nepravdivou, a to s odkazem na trestní minulost svědka, což označuje dovolatel za účelový postup soudu, rozporný se zásadou volného hodnocení důkazů. Obviněný uvedl, že otázka bezúhonnosti nemůže být rozhodným kritériem pro posouzení pravdivosti výpovědi jako takové. Ačkoli tuto námitku vznesl v rámci odvolání, odvolací soud tuto námitku přešel a spokojil se s povšechným konstatováním, že argumentace soudu prvního stupně je logická a správná. Dále obviněný poukazuje na to, že pokud svědek K.

lhal, není vyloučen ani závěr, že mohl být sám pachatelem trestného činu, anebo jím mohly být i jiné dosud neztotožněné osoby. Je s podivem, že výroky M. L. zaznamenané v rámci odposlechů akceptuje soud prvního stupně na rozdíl od výpovědi svědka K. bez jakýchkoli výhrad, a to navzdory skutečnosti, že výslechem svědka J. K. zjistil (avšak v rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nezohlednil), že důkaz představovaný odposlechy dalších svědků (K. a B.) je pouhým parafrázováním informací, které šířila právě M.

L. a jako takový nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, kdo trestnou činnost skutečně spáchal.

20. Další námitky obviněný vznáší proti právnímu posouzení skutku jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku popsanému pod bodem III. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, kdy má za to, že skutková podstata nebyla vůbec naplněna. Trvá na tom, že po poškozeném prokazatelně, a to na základě provedeného dokazování, nikdy nepožadoval jakékoliv finanční plnění za nalezení a navrácení odcizených věcí, a to přesto, že poškozený P. L. dovolateli finanční plnění nabízel. Poškozený opakovaně v rámci podání vysvětlení a své výpovědi uvedl, že po něm dovolatel finanční plnění nepožadoval. Navíc to byl poškozený, kdo první kontaktoval dovolatele, a teprve na základě jeho žádosti dovolatel zjišťoval, kde se věci nachází. Z dokazování bylo rovněž jednoznačně prokázáno, že poškozenému, ani jiné osobě, žádným způsobem a jakkoliv nevyhrožoval těžkou nebo jinou újmou, přičemž poškozený i po odcizení věcí dál vykonával svou podnikatelskou činnost. Dovolatel poškozenému pouze zprostředkoval navrácení odcizených věcí, což nelze považovat za pohrůžku jiné těžké újmy. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1154/2018 a sp. zn. 8 Tdo 36/2018. Soudy podle dovolatele ani neprovedly žádné důkazy ke zjištění, zda měl po celou dobu předmětné věci ve své dispozici.

21. Dále obviněný namítl, že se odvolací soud zcela nedostatečně vypořádal s námitkami stran stanovení výše škody, která má přímý vliv na právní kvalifikaci. Trvá na tom, že znalecký posudek doc. Ing. Bc. Marka Semely, Ph.D., na jehož podkladě byla výše škody soudem stanovena, trpí značnými nedostatky, které činí posudek nepřezkoumatelným. Poukazuje na revizní znalecký posudek znalce Ing. Lumíra Pospíšila ze dne 14. 8. 2024, který byl nucen nechat si vypracovat a který splňuje veškeré standardy znaleckého zkoumání. Znalec v něm vyčerpávajícím způsobem vyjmenoval seznam podkladů, které použil při zpracování znaleckého posudku, kdy vychází jak z informací poskytnutých poškozenými, tak z osobní prohlídky movitých věcí, kterou uskutečnil dne 24. 7. 2024, a především pak z ceníků výrobců jednotlivých předmětů, které byly předmětem ocenění a ceníků autorizovaných a nezávislých servisů vozidel. Znalec rovněž jasně vymezil, v čem spatřuje nedostatky posudky znalce doc. Semely. Sám pak vyčíslil škodu znatelně nižší než doc. Semela, a to o částku 239.590 Kč, resp. v částce 781.430 Kč. Obviněný má za to, že měl být vyhotoven revizní znalecký posudek znaleckého ústavu, nicméně odvolací soud na zjištění přesné výše škody rezignoval, bez jakékoli objektivizace se přiklonil k závěrům znalce doc. Semely, kdy v pochybnostech znaleckou otázku vyřešil vlastní úvahou. Uvedený postup však je rozporný se zásadou in dubio pro reo.

22. S ohledem na uvedené námitky proto obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 4 To 144/2024-1827, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 4. 2024, č. j. 18 T 145/2023-1694, postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí.

23. Dne 2. 5. 2025 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného označené jako doplnění dovolání, v rámci něhož dle svých slov rozšířil argumentaci vztahující se ke skutku pod bodem III. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Je třeba uvést, že k tomuto podání nemůže Nejvyšší soud přihlížet, neboť podle ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta pro podání dovolání a případné jeho doplnění či rozšíření o další dovolací důvod uplynula dne 7. 4. 2025, obviněný tak „doplnění dovolání“ učinil po uplynutí lhůty. Změny provedené po uplynutí lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jsou bez právního významu a Nejvyšší soud k těmto nepřihlíží (blíže srov. např. TR NS 53/2009-T 1162).

24. Obviněný R. Š. v rámci dovolání (č. l. 1887–1894 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (z provedených důkazů nevyplývají, nebo jsou presumována v rozporu se zásadou presumpce neviny) a samotné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podané dovolání směřuje proti výrokům o vině pod body I. a II. z rozsudku soudu prvního stupně, výrokům o trestu a náhradě škody, neboť odvolací soud nereflektoval jím namítané vady rozsudku, který předcházel vydání napadeného usnesení odvolacího soudu. Je přesvědčen, že odvolací soud paušálně odmítl všechny jeho námitky, aniž by se blíže zaobíral jeho argumentací, ačkoli soud prvního stupně učinil neúplné dokazování, nevypořádal se se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí ve věci, nesprávně vyhodnotil důkazy, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku a uložení nepřiměřeného trestu, stejně jako vadnému rozhodnutí o nárocích poškozených.

25. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že se jedná o jednoznačný stav tvrzení proti tvrzení, kdy soud upřednostnil verzi poškozeného, přičemž užil zcela liché a tendenční argumenty. Považuje za nepřijatelné, že soud prvního stupně konstatoval nepravdivost jeho výpovědi z důvodu, že ji nepotvrdili svědci M. V. a L. S. Tato argumentace je podle dovolatele ve zjevném rozporu s provedenými důkazy i v rozporu s formální logikou a je vedena zjevnou snahou jej odsoudit bez ohledu na důkazní stav.

Podle jeho názoru byly výpovědi svědků S., který vypovídal jen v přípravném řízení, a V. nepravdivé. Tito svědci se totiž jen snažili vyhnout svému trestnímu stíhání. Svědek S. kvůli možnosti trestního stíhání přímo odmítl vypovídat. Svědek V. pak byl osobou, která řídila vozidlo, jímž na místo údajné krádeže s dovolatelem přijel, a byl tím, kdo celou záležitost domluvil a po dohodě s poškozeným i zinscenoval. Z listinných důkazů se podává, že S. prodal předmětný automobil právě svědkovi V., který se následně snažil tuto skutečnost zakrýt, když jako kupce označil „R.

Š.“. Jedná se však o shodu jmen, kdy existuje další osoba totožného jména, čehož si byl svědek S. vědom. Obviněný přiznává, že skutečně do auta před provedením fingované krádeže nahlédl, ale pouze proto, aby se utvrdil v tom, že vše odpovídá tomu, jak bylo domluveno. Tvrzení o „sofistikovaném obhlížení vozidla“ označuje za účelovou tezi, která se jakkoliv vymyká provedenému dokazování. Jedná se o zjevné porušení zásady in dubio pro reo. Dále poukazuje na snahu poškozeného zastřít osud předmětných finančních prostředků.

Má za to, že soudy měly výpovědi jmenovaných svědků brát s rezervou, a zvláště bedlivě hodnotit, kdy v tomto směru odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tz 11/69) a Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 520/16-1). Obviněný dále uvádí, že soudy poukazovaly při hodnocení pravdivosti jeho výpovědi na trestní minulost, což zcela zjevně vypovídá o svévolném hodnocení důkazů. Jestliže pak soudy neprovedly doplňující výslech svědka L. P., svědčí to podle obviněného o tom, že rezignovaly na dokazování.

Zjevně tak postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny.

26. Ke skutku popsanému pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pak obviněný uvedl, že ve věci nebyl opatřen žádný přímý důkaz o jeho přítomnosti na místě činu v XY. Takovým důkazem není ani zajištěný kamerový záznam z místa činu. Za nepřijatelné považuje odkaz soudů na svou trestní minulost jako usvědčující skutečnost a jednání spoluobviněného H. před a po činu. V této souvislosti popírá, že by u jednání spoluobviněného H. byl, přičemž jeho jednání mu může být jen těžko přičítáno k tíži.

Obviněný nepopírá, že daného dne se nacházel v XY, ale v XY fakticky nebyl. V XY s ním byl přitom např. L. K., rovněž osoba s trestní minulostí, a celá řada dalších osob, které mohly potenciálně krádež vloupáním realizovat. Pokud si však soud z celého spektra možných pachatelů vybral právě jeho, je třeba důsledně vyhodnotit, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudu o nevěrohodnosti výpovědi svědka K., kdy namítá, že soudy tuto výpověď nelogicky překroutily a vyvodily z ní závěr, který je v nesouladu s obsahem tohoto důkazu.

Svědek se toliko vyjádřil k tomu, jak obvykle probíhala spolupráce se spoluobviněným H., avšak rovněž uvedl, že v uvedeném případě na automobil spěchal, a proto si jej jel vyzvednout osobně a sám dohlédl na to, zda se podaří opravu zrealizovat. Nikdy netvrdil, že by jel v tomto konkrétním případě do XY proto, aby mu v noci H. vezl vozidlo do XY. Takový soudy dovozený konstrukt není předmětem žádné výpovědi. Rovněž mu nelze vyčítat, že si nepamatuje s ohledem na časový odstup, kdy přesně společně s K.

v předmětný den dorazili ke spoluobviněnému H. Pokud uvedl, a vyplývá to i z dalších důkazů (záznam o sledování geolokace mobilního telefonu), že se posléze vypravili do XY, kde se společně skutečně zdržovali, je naprosto irelevantní, zda před tím dorazili do XY dříve či později daný večer. Tento nesoulad v nepodstatné záležitosti je soudy využíván pouze k tomu, aby mohl na základě nerelevantních argumentů nehodící se výpověď odmítnout jako celek. Obviněný uvádí, že nebyla zajištěna žádná stopa na místě krádeže, která by jej s místem jakkoli spojovala, vyjma kamerového záznamu, který však zachybuje toliko dvě neidentifikovatelné osoby bez možnosti jejich ztotožnění.

Ačkoli byla podstatná část odcizených věcí vrácena, nenašla se na nich jakákoli stopa, která by prokázala, že by s těmito věcmi přišel do fyzického kontaktu. Rovněž v rámci domovní prohlídky nebyla zajištěna, byť jediná z odcizených věcí, a ani žádná z bankovek, které měl údajně získat se spoluobviněným od poškozeného za vrácení části odcizených věcí. Skutkové závěry soudu prvního stupně tak obviněný považuje za čistou spekulaci. Soudy mu také neumožnily vyloučit vinu, když nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky k posouzení předmětných kamerových záznamů.

Odvolací soud přitom zcela opomíjí, že ve věci byl zjištěn datový provoz jeho mobilního telefonu v době krádeže v obci XY, což prokazuje jeho alibi, že se nacházel v autodílně spoluobviněného H., kde se zdržoval až do rána.

Závěr soudu o jeho přítomnosti na místě činu a potažmo pak i o vině je tak v přímém rozporu s uvedeným důkazem, což však zůstalo ze strany odvolacího soudu opomenuto.

27. Obviněný dále brojí proti důkazní hodnotě zajištěných odposlechů telekomunikačního provozu mezi svědky J. K. a Z. B. Uvádí, že se jedná o odposlechy zajištěné ex post, tedy po spáchání činu. Při jejich posuzování a vyhodnocování obsahu je třeba podle dovolatele uvažovat nejen o tom, zda se hovory týkají trestné činnosti, ale i o tom, jak se dotyční komunikované informace dozvěděli a zda se jedná o informace primární nebo zprostředkované. Svědek K. se přitom o údajném spáchání trestného činu krádeže měl dozvědět od M.

L., tedy se nejednalo o informaci jakkoli ověřenou. Tvrzení, že obsah odposlechu hovoru mezi svědky K. a B. je usvědčující, pak podle dovolatele nemá oporu již v samotné podstatě daného důkazu, když je prokázáno, že se jedná o předávání informace ve stylu jedna paní povídala. Obviněný je přesvědčen, že obdobně je třeba nahlížet i na odposlechy mezi M. L. a jeho osobou. M. L. nebyla v řízení před soudem vyslechnuta, takže nelze ověřit zdroj jejích informací, o kterých hovořila v telefonu a nelze proto dospět k nespornému závěru o jeho vině.

Jmenovaná nevedla předmětné rozhovory na základě toho, co vnímala svými smysly, ale svou představu si dotvářela v průběhu trestního řízení, ve kterém byla osobně angažovaná. Pakliže soud prvního stupně ani soud odvolací neprovedly její osobní výslech, a to i přes opakované návrhy ze strany obhajoby, a nenechaly ji vysvětlit, co ji k uvedeným výrokům vedlo, jen stěží mohou tyto skutečnosti samy presumovat, a to ještě způsobem, který odporuje zásadě in dubio pro reo. Obviněný namítá, že má-li obsah jejích hovorů v době poté, kdy mělo dojít ke spáchání činu, sloužit jako důkaz jeho viny, je potřeba ji k tomuto vyslechnout a ověřit jednoznačnost motivů jejího jednání a původu informací, ze kterých vychází.

Poukazuje dále na to, že přepisy odposlechů jsou nepřesné a částečně zavádějící, přičemž mu nebylo k jeho žádosti umožněno jejich opětovné vyposlechnutí v rámci vazby, u prostudování spisu při ukončení vyšetřování, ani nikdy poté. Excesy soudu prvního stupně jsou podle jeho názoru natolik zásadní, že je namístě napadená rozhodnutí zrušit. Obviněný také nesouhlasí se závěry soudů stran hodnocení jeho osoby jak z hlediska věrohodnosti, tak i osobních poměrů, když bylo soudy poukazováno na trestní řízení vedené u Okresního soudu Brno-venkov proti jeho osobě „pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost“.

Uvádí, že byl v předmětném řízení obžaloby zproštěn, a to v plném rozsahu, přesto na něj soud nahlížel jako na pachatele, který se trestné činnosti dopouští kontinuálně, avšak zcela nepodloženě v rozporu se zásadou presumpce neviny.

28. Obviněný dále brojí také proti závěrům znaleckého posudku doc. Ing. Bc. Marka Semely, Ph.D., k výši způsobené škody. Soud vyslechl rovněž znalce Ing. Lumíra Pospíšila, který stanovil škodu nižší. S ohledem na míru odlišnosti závěrů obou znalců bylo zcela namístě zadat revizní znalecký posudek, který by výši škody postavil najisto, když ani posudek doc. Semely, který odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) nekriticky přijímá, obsahuje zjevně informace, které potvrzují závěr o možném zkreslení výše škody. Znalec doc. Semela totiž uvedl, že stav oceňovaných věcí v době krádeže není pro stanovení jejich hodnoty relevantní, což je závěr, s nímž se dovolatel nemůže ztotožnit. Poukazuje na to, že část věcí nebylo z důvodu jejich nevrácení možno přezkoumat a v řízení dokonce nebylo ani uspokojivě prokázáno, že jimi kdy poškození disponovali, natož pak v jakém stavu se nacházely. To ostatně nepřímo připustil i sám znalec, když uvedl, že mu stav nevrácených věcí nebyl znám, přičemž na existenci a stav pouze dovodil na základě vyhodnocení věcí, které byly majitelům vráceny. Soud namísto zdrženlivosti aplikoval pro dovolatele nejméně příznivý přístup a výši škody stanovenou znalcem doc. Semelou akceptoval zcela nekriticky, přičemž odvolací soud, vědom si této výhrady, uvedené zcela přešel. Byla tak porušena zásada in dubio pro reo, kdy v pochybnostech měla být zohledněna škoda nižší.

29. Za nesprávné pak obviněný považuje i určení výše škody ohledně autoklíčů, protože znalec nesprávně vycházel ze sekundární škody (kdy náklady byly navýšeny o hodnotu zamykacího zařízení, byť toto odcizeno nebylo, resp. o náklady na uvedení do původního stavu), což je postup v rozporu s § 137 tr. zákoníku. Zákon přitom jednoznačně stanoví, že uvedení do původního stavu lze jako výchozí hodnotu stanovit pouze tehdy, nelze-li výši škody zjistit ve smyslu ustanovení § 137 tr. zákoníku (cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává), což však zjevně není daný případ, když znalec hodnotu odcizených klíčů ve svém posudku zcela zjevně vyčísluje a stanovuje. Není to znalec, komu přísluší hodnotit právní otázky, ale je primárně na soudu, aby ze znaleckých posudků extrahoval závěry, které jsou pro právní hodnocení nezbytné. Soud prvního stupně se tak dopustil nesprávné právní kvalifikace ve vztahu ke stanovení výše škody, kterou účelově nadhodnotil.

30. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný R. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 4 To 144/2024-1827, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 4. 2024, č. j. 18 T 145/2023-1694, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí.

31. K dovoláním obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 261/2025.

32. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obou obviněných a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že obvinění shodně uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Tomu však neodpovídají námitky obviněných, kterými nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními a jimiž popírají spáchání zločinu krádeže.

33. Pokud se týká námitek obviněného Š. uplatněnými ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce uvedl, že obviněný založil své námitky existence zjevného rozporu na nevěrohodnosti výpovědí svědků L. P., L. S. a M. V. Posouzení věrohodnosti svědka se ovšem týká procesu hodnocení důkazů, takže námitky proti věrohodnosti svědka nelze podřadit pod deklarovaný důvod dovolání. Nalézací soud neměl o věrohodnosti svědka P. pochybnosti, přičemž oběma obviněným bylo umožněno svědkovi klást dotazy a vyjádřit se k jeho osobě. Svědci S. a V. tvrzení obviněného nepotvrdili a soud prvního stupně ani nepovažoval jejich výpověď za usvědčující, svědek S. navíc odmítl v řízení před soudem vypovídat.

34. Stran námitek obou obviněných ke skutku pod bodem II. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně týkajícího se trestného činu krádeže státní zástupce uvedl, že obvinění jimi ve skutečnosti nevyjádřili zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obvinění toliko selektivně hodnotí jednotlivé důkazní prostředky (tj. především obsah záznamů telekomunikačního provozu a výpověď svědka L. K.) a vyvozují z nich jiné a pro ně příznivější skutkové závěry. Mimo uplatněné důvody dovolání jsou však i námitky obviněných, že se trestného činu krádeže mohly dopustit i jiné osoby.

Trestní odpovědnost jiných osob nebyla v tomto řízení zjištěna a ani nebyla předmětem dokazování. Rozhodná skutková zjištění vyplývají z uceleného řetězce na sebe navazujících nepřímých důkazů, které byly ve věci opatřeny, provedeny a hodnoceny v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Státní zástupce uvedl, že obviněný H. prokazatelně den před vloupáním kontaktoval svědka L. s tím, že se chystá vloupání do autoservisu na XY, kdy se tímto způsobem od svědka dozvěděl, že kamery ani alarm v jeho servisu nefungují.

Následně státní zástupce podrobně popsal časovou osu případu, kdy poukázal zejména na to, že tvrzení obou obviněných a svědka K. neodpovídají provedeným záznamům telekomunikačního provozu, zejména pak jejich tvrzení, že všichni tři byli v inkriminovaném časovém rozmezí pořád spolu. Důkazem byl i odposlech telekomunikačního provozu mezi obviněným Š. a M. L., přičemž není příliš podstatné, jak se M. L. o vloupání dozvěděla, ale jaká byla reakce obviněného Š. na tyto informace, kdy obviněný na její sdělení k provedenému vloupání reagoval velmi informovaně.

Proto nebylo v této věci ani nutné vyslechnout M. L. v řízení před soudem a postačilo jako důkaz provést toliko předmětný odposlech. Státní zástupce rovněž poukázal na další nepřímé důkazy, jako byl kamerový záznam z místa činu zachycují jednoho z pachatelů majícího na sobě tepláky s bílým pruhem, kdy takové tepláky měl na sobě při zadržení i obviněný H. Obviněný H. již v den vloupání nabízel svědkovi L. odcizené věci s tím, že je pachatelé skladují v XY, ačkoli je měl stále ve své dispozici, o čemž svědčí nejen průběh jejich předávání dotyčnému svědkovi doložený údaji z telekomunikačního provozu, ale i to, že fotografie některých věcí měl uložené ve svém fotoaparátu.

Vysvětlení, která k těmto zjištěním ex post nabídl obviněný, jsou nepřesvědčivá a jeho vinu nijak nevyvracejí. Státní zástupce konstatoval, že rozhodná skutková zjištění dostatečně vypovídají o tom, že obvinění naplnili zákonné znaky zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, resp. podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

35. Pokud se týká námitek obou obviněných stran znaleckých posudků provedených ve věci, státní zástupce nejprve obecně rozvedl hlediska hodnocení znaleckých posudků s tím, že je-li posudků více, je třeba je vzájemně porovnat, a pokud jsou zjištěny logické rozpory či jiné nedostatky, nic orgánu činnému v trestním řízení nebrání, aby ve svých závěrech vyšel z jiného posudku, který nedostatky netrpí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 Tdo 687/2009). Následně konstatoval, že soudy dodržely při hodnocení znaleckých posudků konstatovaná hlediska, kdy se přiklonil k závěru odvolacího soudu, který shledal posudek Ing. Pospíšila za nepřezkoumatelný. Uvedl, že znalec doc. Semela přesvědčivě a logicky zdůvodnil své závěry k hodnotě odcizených klíčů, kdy vycházel z varianty jejich kompletního nahrazení (výměna všech zámků a případné přeprogramování řídících jednotek), přičemž dospěl k částce, která se i při zahrnutí DPH přiblížila částce uvedené Ing. Pospíšilem. Stran ostatních odcizených věcí vycházel znalec ze všech dostupných podkladů, jak jsou zachyceny na str. 18 a 19 jeho znaleckého posudku. Státní zástupce uvedl, že hodnocení zmíněných znaleckých závěrů ze strany soudů obou stupňů nelze nic vytknout a představují dostatečný podklad pro právní závěr o výši způsobené škody ve smyslu § 137, 138 odst. 1 písm. d) a § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Konstatoval, že hodnocení důkazních prostředků nalézacím soudem a odvolacím soudem nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, a odpovídá zásadám formální logiky, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, resp. podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, nejsou zatížena žádným (natož pak zjevným) rozporem s obsahem provedených důkazů.

36. V posuzované věci podle názoru státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, jak namítli obvinění, kdy jsou závěry soudů o průběhu skutkového děje opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování provedeného v řízení před nalézacím soudem, jehož skutkové závěry akceptoval odvolací soud.

37. Pokud obviněný Š. namítl neprovedení jím navrhovaných důkazů, pak státní zástupce uvedl, že v posuzované věci byl opatřenými, provedenými a hodnocenými důkazními prostředky dostatečně prokázán skutkový stav věci, o kterém nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí soudů. Podstatné je v této věci tedy zjištění, že k prokázání skutkového stavu soudy provedly takové důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného. Proto ani navrhované další důkazní prostředky by nemohly zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudů. Není přitom povinností soudu vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, podobně jako v jiných typech řízení, i v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede (srov. princip nezávislosti soudů zakotvený v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud však nevyhoví návrhu stran na provedení důkazu, musí o tom rozhodnout a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09, a mnohé další).

38. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který také uplatnili oba obvinění, státní zástupce uvedl, že poukazem na něj se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, jak činí dovolatelé. Uvedl, že obviněný Š. s odkazem na citovaný důvod dovolání uplatnil námitky, jimiž brojil proti výši škody zločinu krádeže podle citovaného ustanovení, nicméně své námitky ve skutečnosti založil pouze na polemice s výsledky provedeného dokazování (v konkrétní rovině popíral závěry znaleckého posudku). Nevytkl jimi tedy vadu právního posouzení, ale toliko nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů, z nichž soudy vycházely při formulaci právních závěrů. Ostatně stejné konstatování lze podle státního zástupce vztáhnout i na námitky obviněného H., kterými také nesouhlasil s výší způsobené škody u zločinu krádeže, protože je spatřuje v takových nedostatcích, které se netýkají vad právního posouzení skutku.

39. Za podřaditelnou dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce vyhodnotil námitku obviněného H., že svým jednáním nenaplnil pohrůžku jiné těžké újmy. Ta měla podle závěrů soudů spočívat v tom, že poškozenému nabídl za částku 150.000 Kč vrácení odcizených věcí od údajných pachatelů krádeže. Obviněným předstírané zprostředkování vrácení odcizených věcí, které měl ve skutečnosti ve své dispozici, tak představovalo v situaci, do které dostal (společně s obviněným R. Š.) poškozeného krádeží věcí nezbytných pro provozování jeho podnikání, hrozbu způsobení závažné újmy na majetkových právech, která sice není násilím, ale spočívá zde ve zhoršení výdělečných možností poškozeného. Nepochybně je tedy v jednání obviněného dána pohrůžka, kterou poškozený L. objektivně pociťoval jako těžkou újmu (kdy ve své výpovědi uvedl, že měl bez odcizených věcí ztížené podmínky pro své podnikání), o čemž svědčí i jeho rozhodnutí vyplatit obviněnému částku 130.000 Kč. Obviněný H. tak zjevně chtěl ovlivnit svobodnou vůli poškozeného, aby ho donutil konat něco (předat mu peněžní prostředky za účelem vrácení odcizených věcí), co by jinak tento poškozený neučinil, pakliže by jmenovaný obviněný vůči němu nejednal protiprávně. Pohrůžka jiné těžké újmy byla tedy podle státního zástupce neoprávněná.

40. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného R. Š. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pokud jde o dovolání obviněného R. H., dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání jmenovaného obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného R. H. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s konáním zasedání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

41. Dne 30. 5. 2025 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného R.

H., v rámci níž uvedl, že nadále trvá na tom, že právní posouzení skutku pod bodem III. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně je nesprávné. Trvá na tom, že mu nebylo prokázáno a v právní větě i v odůvodnění rozsudku zcela absentuje popis jednání, které by bylo možno vyhodnotit jako nátlak v podobě násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, kdy mu ani žádný takový nátlak na osobu poškozeného L. nebyl kladen za vinu. Poškozený jím nebyl nucen vykonat nějaké nežádoucí jednání, něco opomenout či vykonat, případně v důsledku jeho jednání trpět. Nebyl zde žádný přímý nátlak na poškozeného. V tomto směru odkázal na komentářovou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011). Podle obviněného mohl svým jednáním maximálně uvést poškozeného v omyl, jeho úmysl mohl spočívat maximálně primárně v obohacení se, čehož chtěl dosáhnout právě uvedením nereálných skutečností. Jakákoli možnost újmy, která je spatřována v nemožnosti pokračování v podnikatelské činnosti poškozeného, nebyla podle něj prokázána. Tento následek nejen nehrozil, ale ani nenastal, když poškozený v podnikatelské činnosti pokračoval. Dále zdůraznil, že v komunikaci s poškozeným byl pasivní, a že to byl poškozený, kdo jej první kontaktoval skrze odcizené věci.

III.

42. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

43. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 4 To 144/2024, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

44. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými R. H. a R. Š. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Nejvyšší soud přitom přihlížel pouze k řádně podaným dovoláním (viz výše body 19. a 27. tohoto usnesení).

45. Oběma dovoláním je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obvinění shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta jejich odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který je uznal vinnými a uložil jim tresty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

46. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jejich podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

47. Dále je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí oba dovolatelé v projednávané věci. Obvinění však ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, a zejména pak v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již na podkladě podaných odvolání vypořádal soud odvolací.

48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

49. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

50. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obvinění nevznáší. Oba jsou však přesvědčeni, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy nebyly provedeny jimi navrhované důkazy. Oba shodně namítají neprovedení výslechu svědkyně M. L. a revizního znaleckého posudku za účelem stanovení výše škody (ke skutku pod bodem II. výroku o vině), kdy obviněný Š. rovněž namítá neprovedení znaleckého posudku z oboru biomechanika (skutek pod bodem II. výroku o vině) a doplnění výslechu poškozeného L. P. (skutek pod bodem I. výroku o vině).

51. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

52. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

53. Rovněž je namístě zmínit, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézací, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

54. Stran návrhů na doplnění dokazování je možno uvést, že z obsahu spisu se podává následující. Návrh na doplnění dokazování výslechem M. L. byl vznesen v rámci hlavního líčení dne 16. 2. 2024 (protokol na č. l. 1325–1327 spisu), kdy oba obvinění na tomto návrhu setrvali i v rámci následujících hlavních líčení (protokoly ze dne 15. 3. 2024, č. l. 1557–1563 spisu, a ze dne 5. 4. 2024, č. l. 1659–1660 spisu), přičemž návrh byl rovněž vznesen v rámci přípisu obviněného R. H. ze dne 1. 3. 2024 (č. l. 1408–1409 spisu). I přes veškerou snahu se osobní účast jmenované nepodařilo soudu prvního stupně zajistit (viz např. žádosti soudu adresované policejnímu orgánu založené na č. l. 1455, 1664 a 1666 spisu), přičemž podle posledních provedených šetření se měla jmenovaná nacházet na území Rakouské republiky a na telefonním čísle byla nekontaktní (viz sdělení policejního orgánu ze dne 8. 4. 2024 založené na č. l. 1665 spisu a ze dne 24. 4. 2024 založené na č. l. 1671 spisu). Návrh na opětovný výslech svědka L. P. byl vznesen obviněným R. Š. v rámci hlavního líčení dne 15. 3. 2024 (protokol na č. l. 1557–1563 spisu) a zopakován dne 5. 4. 2024 (protokol na č. l. 1659–1660 spisu). V rámci hlavního líčení konaného dne 25. 4. 2024 (protokol na č. l. 1674–1687 spisu) bylo vydáno usnesení, jímž byly návrhy na doplnění dokazování mimo jiného výslechem M. L. a opětovným výslechem L. P. zamítnuty. Soud prvního stupně se pak k těmto důkazním návrhům vyjádřil podrobněji v rámci bodu 49. odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o M. L., poukázal na to, že jmenovaná byla v kontaktu s obviněným R. H., nicméně pro soud se stala nedosažitelnou, a „zároveň záznamy jejích hovorů s obžalovaným Š. mají dle názoru soudu zcela dostatečnou důkazní a vypovídací hodnotu“. Pokud jde o opakovaný výslech L. P., zde soud prvního stupně setrval na tom, že tento výslech, resp. trvání na doložení primárních účetních dokladů k odcizeným věcem nadále shledává nadbytečným pro zpracovaný znalecký posudek, o němž nemá sebemenší pochybnosti.

55. V rámci podaného odvolání (č. l. 1728–1733 spisu) obviněný R. Š. setrval na výslechu M. L. (ke skutku pod bodem II. výroku o vině) a opětovném výslechu svědka L. P. (ke skutku pod bodem I. výroku o vině). Nově ke skutku pod bodem II. výroku o vině vznesl návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru biomechaniky k vyvrácení závěru, že se podle kamerových záznamů nacházel na místě činu. Obviněný R. H. pak v rámci podaného odvolání, resp. jeho doplnění (č. l. 1737–1740, 1789–1790 spisu) předložil vlastní znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví spotřební elektronika, nábytek, vybavení a zařízení domácnosti, motorová vozidla, stroje a zařízení a z oboru autoopravárenství, technický stav motorových vozidel, strojů a zařízení ze dne 14.

8. 2024, č. 57132/2024 Ing. Lumíra Pospíšila (č. l. 1776–1788 spisu; dále jen „znalecký posudek obhajoby“ či „znalecký posudek Ing. Pospíšila“). Obviněný R. Š. se v rámci doplnění odůvodnění odvolání k tomuto návrhu na provedení znaleckého posudku obhajoby připojil a rovněž setrval na výslechu M. L. (č. l. 1795–1797 spisu). U veřejného zasedání konaného dne 15. 10. 2024 (protokol na č. l. 1816–1822 spisu) oba spoluobvinění své návrhy na doplnění dokazování zopakovali. Odvolací soud provedl k důkazu znalecký posudek obhajoby, kdy vyslechl jeho zpracovatele Ing.

Pospíšila. Následně obviněný R. Š. navrhl provedení revizního znaleckého posudku pro stanovení výše škody. Usnesením podle § 216 tr. ř. byly důkazní návrhy (a to včetně návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky) na doplnění dokazování zamítnuty. Tím bylo dokazování prohlášeno za skončené a bylo uděleno slovo k závěrečným návrhům. Odvolací soud se pak k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil v rámci odůvodnění svého usnesení, kdy rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o jejich nadbytečnosti.

V bodech 32. až 38. odůvodnění zhodnotil provedené znalecké posudky, tj. znalecký posudek obhajoby Ing. Pospíšila a znalecký posudek doc. Ing. Bc. Marka Semely, Ph.D., vypracovaný na žádost soudu prvního stupně (č. l. 1417–1446 spisu), kdy dospěl k závěru, že je třeba vycházet ze znaleckého posudku doc. Semely, neboť „závěry znaleckého posudku Ing. Pospíšila i jeho výpověď v rámci veřejného zasedání jsou v podstatě nepřezkoumatelné, neboť z nich není patrno, z jakých zdrojů znalec vycházel, není zřejmé, u které z movitých věci jeho společnost realizovala prodej, nelze dovodit ani rozsah podkladů pro znalecké zkoumání, kdy znalec neměl k dispozici trestní spis, provedl sice ohledání, ale v konečném důsledku vycházel z neprocesních vyjádření poškozených, které oslovil v rámci svého záměru věci prohlédnout.

Takto vypracovaný znalecký posudek, jehož možnost přezkoumatelnosti je prakticky nulová, nemohl zpochybnit, natož vyvrátit, závěry znalce doc. Semely“ (bod 37. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z těchto důvodů byl návrh na vypracování revizního znaleckého posudku zamítnut pro nadbytečnost. Opakovaný výslech L. P. shledal odvolací soud rovněž nadbytečným, neboť ani obviněný R. Š.

nenamítal, že by bylo možno očekávat zjištění zásadně nových skutečností oproti tomu, co svědek uvedl v rámci svých předešlých výpovědí. Návrhu na výslech M. L. odvolací soud nevyhověl „už proto, že primární důkazní pramen – záznam uskutečněného telekomunikačního provozu, jako důkaz proveden byl, a proto by případné následné ‚dovysvětlení‘ svědkyní, jak tu či onu větu myslela v době, kdy byl obžalovaný R. H. zadržen, bylo irelevantní“ (bod 40. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Soudy tedy důkazní návrhy obviněných neopomněly, shledaly je však nadbytečnými, kdy jak soud prvního stupně, tak soud odvolací toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

56. Ve zcela obecné rovině je možno doplnit, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily.

Odůvodnění odvolacího soudu je zcela dostačující, přičemž s ohledem na jeho postup je zjevné, že se plně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, kdy doplnění dokazování zcela zjevně nemělo jakýkoli vliv na skutkové závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil. Je očividné, že odvolací soud neměl o skutečnostech, k nimž se měly důkazní návrhy podle obhajoby vázat, žádné pochybnosti. Současně doplnil dokazování o důkazní návrhy předložené obhajobou v rámci odvolacího řízení (znalecký posudek obhajoby), tyto vyhodnotil a řádně se s nimi vypořádal. Je přitom třeba zdůraznit, že v rámci řízení bylo ze strany obhajoby vzneseno množství dalších důkazních návrhů, které byly soudy řádně provedeny a vyhodnoceny.

57. Oba obvinění dále ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině namítli existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu.

Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

58. Pokud se týká konkrétně zásady in dubio pro reo, jejíž porušení v dovoláních obvinění namítají, je třeba uvést, že v projednávané věci není možno v postupu soudů obou stupňů její porušení spatřovat, neboť, jak uvedeno výše, odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu až za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze přitom opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl.

4 a 95 Ústavy České republiky).

59. Námitky obviněných R. H. a R. Š. stran skutku pod bodem II. výroku o vině jsou v podstatě formulovány totožně. Oba obvinění namítají, že neexistují žádné přímé důkazy k prokázání jejich viny, přičemž soudy provedené nepřímé důkazy netvoří ucelený a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů. Obvinění vedle navrhovaných, ale soudy neprovedených důkazů (jak rozvedeno výše), poukazují na svědecké výpovědi svědků L. K. a J. K., odposlechy telekomunikačního provozu mezi M. L. a obviněným R. Š., odposlechy telekomunikačního provozu svědků Z.

B. a J. K., kamerový záznam a znalecké posudky k otázce výše způsobené škody znalců doc. Semely a Ing. Pospíšila, a dále obviněný R. Š. poukazuje na výsledky domovní prohlídky, záznamy geolokace a datového provozu mobilních telefonů. Na podkladě nesprávného vyhodnocení této důkazní situace pak byl podle obviněných nesprávně zjištěn skutkový stav. Obvinění nicméně nějak blíže neodůvodňují, v čem spatřují zjevný rozpor mezi tím, co je obsahem provedených důkazů, a konečnými skutkovými zjištěními, resp. proč by obsah provedených důkazů nebyl sto být podkladem pro tato skutková zjištění, případně by měl být jejich opakem.

Obvinění v podstatě rozebírají jednotlivé důkazy, tyto hodnotí podle vlastních kritérií a vyvozují z nich jiné skutkové závěry, než ke kterým dospěly soudy v projednávané věci. Důkazy vztahující se ke skutku pod bodem II. vyhodnotil soud prvního stupně zejména v bodech 56. až 67. (resp. 69.) odůvodnění svého rozsudku. V bodě 56. poukázal na potřebu přibrání znalce ke zjištění výše způsobené škody a vypracování znaleckého posudku, přičemž k závěrům opatřeného znaleckého posudku doc. Semely neměl sebemenších výhrad, „zejména s ohledem na erudici znalce, přímé ohledání věcí znalcem a absenci jakýchkoliv rozporů stran použité metodiky, kterou znalec v rámci hlavního líčení podrobně, věcně a zcela logicky popsal“.

Znalec doc. Semela se rovněž podrobně vyjádřil i k obhajobou vzneseným námitkám a dotazům stran závěrů znaleckého posudku a užité metodiky, a to nejen v rámci svého výslechu u hlavního líčení, ale rovněž písemně. Odvolací soud pak po provedení obhajobou předloženého vlastního znaleckého posudku Ing. Pospíšila provedl doplňující výslech doc. Semely, v rámci něhož se znalec vyjádřil k reviznímu posudku Ing. Pospíšila, a současně se vypořádal i s námitkami obhajoby (zejména bod 36. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Odvolací soud pak následně, jak ostatně již rozvedeno v bodě 55. výše tohoto usnesení, dospěl k závěru, že znalecký posudek doc. Semely je věcně správný, kdy znalec své závěry srozumitelným způsobem obhájil, přičemž znalecký posudek obhajoby není sto zpochybnit, natož tyto závěry znaleckého posudku doc. Semely vyvrátit. Soudy tedy vycházely při stanovení výše škody ze závěrů znaleckého posudku doc. Semely, kdy tento svůj postup řádně a podrobně odůvodnily.

60. Pokud se týká svědeckých výpovědí, soud prvního stupně neměl jakékoli pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného P. L., který popsal, za jakých okolností došlo k tomu, že byl den před vloupáním kontaktován obviněným R. H., jaké informace mu byly obviněným sděleny a jak probíhal jejich vzájemný kontakt a komunikace poté, co došlo k vloupání do jeho autoservisu. Na straně druhé osobu svědka L. K. shledal soud prvního stupně absolutně nevěrohodnou (viz bod 62. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kdy jím uváděná tvrzení nemají oporu v dalších provedených důkazech (zejména záznamech telekomunikačního provozu a záznamech datového provozu).

Z jeho výpovědi tedy soud prvního stupně nevycházel. Tvrzení toho svědka, a zejména pak tvrzení obou obviněných o tom, kde se v předmětné době nacházeli a co dělali, soud prvního stupně podrobil důkladné analýze, zejména stran místních a časových souvislostí, kdy měl k dispozici záznamy telekomunikačního provozu mezi jmenovanými, stejně jako záznamy mobilních buněk, na něž se připojovaly jejich mobilní telefony. V bodech 58. až 63. odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně mapuje, kde se obvinění v určitý čas nacházeli a porovnává jejich tvrzení se záznamy jejich mobilních telefonů, resp. podrobně poukazuje na rozpory ve výpovědích obou obviněných a svědka L.

K. stran jejich pohybu. Za prokázané je tak třeba mít, že den před vloupáním obviněný R. H. kontaktoval poškozeného P. L. s tím, že se chystá nějaké vloupání do autoservisu na XY, kdy se při této příležitosti dozvěděl, že poškozený P. L. nemá ve svém autoservisu ani kamery a ani funkční alarm. Ještě téhož dne podle záznamů telekomunikačního provozu obviněný R. H. kontaktoval obviněného R. Š., osobu, která se od rané dospělosti živí právě vloupáváním se do vozidel a různých objektů, resp. osobou zkušenou v této oblasti kriminální činnosti.

Obviněný R. Š. se ten samý večer přesouvá z XY do XY, bydliště obviněného R. H. Verzi obviněných, že se mělo jednat o cestu pro vozidlo, které měl obviněný R. H. opravit, soud neuvěřil, stejně tak verzi, že po celou dobu byli oba obvinění a svědek L. K. spolu (tato verze je vyvrácena záznamy telekomunikačního a datového provozu). Soud prvního stupně dále vycházel ze záznamu kamerového systému (č. l. 679 spisu), na němž je zaznamenáno, že se do objektu nejdříve snažila vloupat jedna osoba mající na sobě tepláky s bílým pruhem, a následně se objevila druhá osoba, která si počínala značně zkušeně, když překonala zámek, a obě osoby následně vnikly do budovy autoservisu.

Obviněný R. H. měl při svém zadržení na sobě tepláky s bílým pruhem. O teplácích s bílým pruhem se pak zmiňovala i M. L., družka obviněného R. H., v rámci telefonického hovoru s obviněným R. Š., ke kterému došlo po zadržení jejího druha. Záznamy, resp. odposlechy telekomunikačního provozu mezi obviněným R. Š. a M. L. jsou stěžejními nepřímými důkazy, z nichž soud prvního stupně při ustalování skutkového stavu vycházel. V bodech 65. až 66. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně rekapituluje, co se z komunikace mezi obviněným R.

Š. a M. L.

podává, kdy stěžejní je zejména skutečnost, že M. L. jej ujišťuje o tom, že její druh nikoho nenapráší, nebo že by ona někde něco vykládala, rovněž zmiňuje tepláky s bílým pruhem, které musí podle svých slov najít a spálit, neboť se od advokátky svého druha dozvěděla, že je měl mít pachatel vloupání údajně na sobě. Z odposlechů se rovněž podává, že obviněný R. Š. nereaguje na sdělení o zadržení R. H. a informace o vloupání do autoservisu poškozeného P. L. nijak překvapeně, právě naopak. Opakovaně pak M.

L. telefonicky kontaktuje a ptá se jí na nové informace týkající se vloupání do autoservisu. Pokud jde o svědka J. K., jeho svědectví má toliko podpůrnou váhu, stejně tak záznam telekomunikačního provozu, resp. odposlech mezi ním a svědkem Z. B., z něhož vyplynulo, že byli informováni o vloupání do autoservisu, resp. o tom, že toto spáchali obvinění, kdy jako osoby s bohatou kriminální minulostí pohybující se ve stejném prostředí jako obviněný R. Š., se s tímto obviněným znali a po zadržení obviněného R.

H. jej o této skutečnosti chtěli informovat. Skutečnost, že odposlechy telekomunikačního provozu byly pořízeny až po zadržení obviněného R. H. nijak nesnižuje jejich důkazní váhu, rozhodně se nejedná o situaci „jedna paní povídala“, jak namítá obviněný R. Š. Jedná se o nepřímý důkaz, který zapadá do řetězce dalších nepřímých důkazů poskytujících spolehlivý závěr o vině obviněných. Pokud se jedná o vyhodnocení provedené domovní prohlídky u obviněného R. Š., pak je třeba uvést, že skutečnost, že při domovní prohlídce nebyly nalezeny odcizené věci z autoservisu poškozeného P.

L. či bankovky, které převzal od poškozeného obviněný R. H., nijak obviněného R. Š. nezbavuje viny za spáchání trestného činu krádeže spáchaném ve spolupachatelství. Obviněnému totiž není za vinu kladeno, že by odcizené věci přechovával u sebe nebo byl osobou, která následně po vloupání kontaktovala poškozeného P. L. a požadovala od něho úplatu za vrácení věcí.

61. Skutkové závěry vztahující se ke skutku pod bodem II. výroku o vině se prolínají i do skutku pod bodem III. výroku o vině, který byl kvalifikován jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 aliena 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl obviněný R. H. dopustit vůči poškozenému P. L. Stran skutku pod bodem III. výroku o vině byla stěžejním důkazem výpověď poškozeného P. L., která byla, jak rozvedeno v bodě 60.

výše tohoto usnesení, soudy vyhodnocena jako zcela věrohodná. Poškozený vypověděl, že poté, co zjistil, že byl jeho autoservis vykraden, kontaktoval obviněného R. H., a to s ohledem na skutečnost, že obviněný R. H. jej den předtím informoval o tom, že se připravuje vykradení autoservisu na XY (viz bod 60. výše). Soud prvního stupně v bodech 68. a 69. odůvodnění svého rozsudku rozvedl důkazní situaci a z ní se podávající skutková zjištění, kdy vycházel vedle výpovědi poškozeného P. L. a záznamu GPS jeho vozidla, rovněž z odposlechů telekomunikačního provozu mezi poškozeným a obviněným R.

H. a rovněž mezi oběma obviněnými, na jejichž podkladě lze jednoznačně konstatovat, že obviněný R. H. obviněného R. Š. průběžně informoval o tom, jaká je situace stran poškozeného P. L., zejména pokud se týká peněz, které od poškozeného převzal předstírajíc, že vrácení věcí dojedná s údajnými pachateli vloupání. U obviněného R. H. byla nalezena nejen část odcizených věcí z autoservisu poškozeného P. L., ale byly u něj rovněž zajištěny zdokumentované bankovky, které poškozený obviněnému svěřil za účelem jejich předání pachatelům vloupání jako platbu za vrácení odcizených věcí, a jeho fotoaparát včetně SIM karty obsahující fotografie odcizených věcí.

To spolu se záznamy datového provozu jeho mobilního telefonu vyvrátilo verzi událostí prezentovanou obviněným R. H., že se pouze nabídl, že s údajnými pachateli vloupání vyjedná vrácení odcizených věcí zpět poškozenému P. L. Obviněný R. H. se totiž podle záznamů datového provozu v den, kdy měl údajně odjet do XY pro odcizené věci, resp. mělo dojít k jeho setkání s údajnými pachateli vloupání, v obvodu města XY nenacházel, ale naopak se pohyboval v místě a v blízkosti svého bydliště v XY. Zde pak byly v jeho garáži (dílně) nalezeny některé z odcizených věcí.

Obhajoba obviněného R. H. tak byla vyhodnocena jako účelová, nepodpořená žádnými provedenými důkazy.

62. Pokud se týká skutku pod bodem I. výroku o vině, který byl kvalifikován jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 odst. c) tr. zákoníku, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obviněný R. Š. i zde shledává existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Má za to, že se jedná o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, resp. jeho tvrzení a tvrzení poškozeného L. P., kdy namítá nevěrohodnost jeho výpovědi, stejně jako nevěrohodnost svědků L. S. a M.

V. Poukazuje rovněž na neprovedení doplňujícího výslechu poškozeného L. P. jak v hlavním líčení, tak ve veřejném zasedání, s kteroužto námitkou se však Nejvyšší soud vypořádal v bodech 54. a 55. výše tohoto usnesení. Lze rovněž odkázat na bod 53. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde se soud vyjádřil k otázce věrohodnosti poškozeného. Soud prvního stupně neměl o věrohodnosti výpovědi poškozeného L. P. a jím uváděných tvrzení žádné rozumné pochybnosti. Naopak neuvěřil verzi obviněného R. Š., že se krádež uskutečnila po domluvě s poškozeným, tedy, že byla zinscenovaná.

Jeho verzi událostí nepodpořili ani svědci L. S. a M. V., kdy L. S. odmítl v řízení před soudem vypovídat s tím, že by mohl sobě či osobě blízké přivodit trestní stíhání. Jedná se současně o svědky, jejichž výpověď by byla s ohledem na jejich trestní minulost a osobní vztah s obviněným obtížně akceptovatelná (viz bod 54. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se ke skutku pod bodem I. výroku o vině, resp. k důkazní situaci a z ní se podávajícím skutkovým závěrům vyjádřil podrobně v bodech 51.

až 55. odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud pak konstatoval, že „pokud se týká skutku pod bodem I., kde obžalovaný R. Š. nabídnul svou verzi o předem domluveném a záměrně fingovaném jednání ze strany poškozeného, tak jeho verze zůstala naprosto osamocena, nepodpořena žádným jiným důkazem“. … „Nelze pominout ani chování obžalovaného před samotným vloupáním, které je zachyceno na záznamech z kamer, ze kterých je patrné, že obžalovaný nejprve sofistikovaným způsobem vozidlo obhlíží, dívá se dovnitř apod. V případě, že by byla krádež zinscenovaná, jak obžalovaný tvrdil, žádný důvod k takovému chování by neměl“ (bod 42.

odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

63. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil (body 41. až 43. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Uvedl, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustil se žádné deformace provedeného důkazu, ani nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící úvahy jasně a logicky vysvětlil. Je možno doplnit, že soud prvního stupně provedl dostatečné a rozsáhlé dokazování, zabýval se námitkami, které v rámci obhajoby obvinění při hlavním líčení uplatnili, a přesvědčivým a logickým způsobem se s nimi vypořádal. Ke skutkům pod body II. a III. výroku o vině uvedl, že „z hodnotící části odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud I. stupně svůj závěr o vině obžalovaných založil nikoliv na jediném důkazu, v podrobnostech lze odkázat na hodnotící úvahy nalézacího soud v bodech 56–69. V této části logicky a chronologicky popisuje svá zjištění, na základě kterých vyhodnotil obhajobu obžalovaných jako účelovou. K obhajobě obžalovaných nutno podotknout, že tato je založena na zpochybňování jednotlivých dílčích detailů, kterými se snaží podpořit svou obhajobu. … Námitky obžalovaných jsou toliko vytrháváním detailů z kontextu celého skutkového děje“ (bod 43. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

64. Závěr o vině obviněných je v projednávané věci postaven na nepřímých důkazech. Obecně lze uvést, že absentuje-li doznání pachatele, vychází orgány činné v trestním řízení zejména z přímých důkazů, jsou-li k dispozici. Nejčastěji se jedná o svědecké výpovědi poškozených nebo svědecké výpovědi osob, které byly spáchání trestného činu přímo přítomny a mohou tak vypovídat o tom, co přímo svými smysly vnímaly. Pokud však žádné přímé důkazy neexistují, je možno vinu pachatele dovodit na podkladě tzv. důkazů nepřímých, které však musí vytvářet ucelený a na sebe logicky navazující řetězec důkazů, na jehož podkladě lze vinu pachatele „prokázat mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“, a to za současného respektování všech zásad spravedlivého procesu včetně zásady presumpce neviny a z této plynoucího pravidla in dubio pro reo, jak již uvedeno výše. Pokud existují mezi nepřímými důkazy jakékoli mezery, je nepřípustné, aby tyto byly překlenovány případnými hypotézami soudu o tom, jak se skutek odehrál. Nejvyšší soud má za to, že o takový případ se v projednávané věci nejedná. Přestože obvinění považují skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním jakýkoli rozpor, natož pak rozpor zjevný.

65. Obvinění R. H. a R. Š. dále uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

66. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

67. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

68. Obvinění R. H. a R. Š. uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině v tom rozsahu, že napadají zjištěnou výši škody, resp. naplnění znaku značné škody ve smyslu ustanovení § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Značnou škodou je podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč a méně než 10.000.000 Kč.

69. Obvinění nicméně svou námitku uplatňují způsobem neregulérním, kdy jejich námitky jsou prostou polemikou s výsledky provedeného dokazování v tomto směru, kdy namítají nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně znaleckého posudku doc. Semely a nedostatečné vyhodnocení znaleckého posudku obhajoby Ing. Pospíšila, stejně jako namítají, že k otázce výše škody nebyl vypracován obhajobou navrhovaný revizní znalecký posudek. Současně nabízejí vlastní hodnocení znaleckých posudků, z nichž pak vyvozují jiná, resp. pro ně výhodnější skutková zjištění týkající se výše způsobené škody. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění v tomto směru namítají nesprávnost právního posouzení skutku (případně jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnými formulované námitky brojící proti výši zjištěné škody tak tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají.

70. Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že znaleckými posudky se Nejvyšší soud zabýval v bodech 55. a 59. výše tohoto usnesení. Je namístě zopakovat, že soudy vycházely stran výše škody ze závěrů znaleckého posudku doc. Semely, kdy soud prvního stupně v bodě 56. odůvodnění rozsudku řádně zdůvodnil, proč uvedený znalecký posudek shledal přesvědčivým. Odvolací soud poté, co provedl na návrh obhajoby znalecký posudek Ing. Pospíšila, a tohoto vyslechl u veřejného zasedání, a rovněž znovu vyslechl doc. Semelu, který se vyjádřil ke sporným bodům znaleckého posudku poukazovaných obhajobou i Ing. Pospíšilem, se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, kdy dospěl k závěru, že znalecký posudek obhajoby není sto jakkoli zvrátit závěry znalce doc. Semely. V tomto bodě je namístě odkázat na podrobné a pečlivé odůvodnění odvolacího soudu v bodech 33. až 38. jeho usnesení.

71. Obviněný R. H. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. i ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině, konkrétně pak k té části, v rámci níž byl uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný rozporuje naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy. Uvedená námitka svým obsahem předmětnému dovolacímu důvodu odpovídá.

72. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

73. Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. R 10/1979-II.) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až

421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1750–1756). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného.

74. Vycházeje z ustálených skutkových zjištění tak, jak jsou zaznamenána v bodě III. ve skutkové větě rozsudku, o naplnění znaků skutkové podstaty obviněnému za vinu kladeného trestného činu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku včetně subjektivní stránky nelze mít pochyb. Soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací neměly žádné pochybnosti o svědecké výpovědi poškozeného P. L., kdy lze odkázat na bod 62. výše tohoto usnesení, v rámci něhož Nejvyšší soud rovněž poukázal na další provedené důkazy vážící se k tomuto skutku.

Zcela prokazatelně obviněný R. H. nejdříve z vlastní vůle informoval poškozeného při návštěvě v jeho autoservisu, že se chystá vykradení autoservisu na XY, a poté, co byl poškozeným informován o tom, že tento nemá ve svém autoservisu funkční alarmy či kamery, dopustil se spolu s obviněným R. Š. krádeže vloupáním, kdy společně odcizili z autoservisu poškozeného vybavení, které poškozený nutně potřeboval k provozu svého podnikání (skutek pod bodem II. výroku o vině). Poté, co jej poškozený P. L. skrze J.

N. následující ráno po vloupání kontaktoval, obviněný R. H. předstíral, že o krádeži a jejích pachatelích může zjistit nějaké informace, aby následně za pachatele označil blíže nespecifikované osoby z XY („Rus, cikán“) s tím, že se pokusí je kontaktovat. Obviněný R. H. poté nabídl poškozenému P. L. vrácení odcizených věcí za částku ve výši 130.000 Kč, kdy se nabídl, že ji předá údajným pachatelům krádeže. Obviněný údajné pachatele krádeže popsal poškozenému jako osoby, které měly být údajně stíhány za ozbrojené přepadení, což byl detail, který měl na osobu poškozeného zapůsobit, resp. na jeho rozhodnutí svěřit celou záležitost do rukou obviněného R.

H. Rovněž zdůraznil, že musí jednat rychle, aby se odcizené věci neprodaly, resp. aby nepřišli o možnost získat odcizené věci zpět. Poškozený P. L. v rámci své výpovědi u hlavního líčení dne 11. 12. 2023 uvedl, že odcizení věcí jim výrazně snížilo šanci pracovat, o čemž vypovídá i jeho snaha, co nejdříve získat odcizené vybavení zpět, a to i za cenu zaplacení výkupného ve výši 130.000 Kč. Obviněný R. H. si byl vědom, ostatně sám toto v rámci výpovědi u hlavního líčení dne 11. 12. 2023 uvedl, že bez potřebného vybavení nemůže autoservis poškozeného řádně fungovat, že odcizené věci potřebují k práci.

Přitom měl však odcizené věci po celou dobu ve své dispozici. Historka, kterou si vymyslel, aby zapůsobil na vůli poškozeného poskytnout výkupné za odcizené věci, kdy se navíc prezentoval jako dobrodinec snažící se pomoci druhému, vypovídá o naprosté absenci jakýchkoli výčitek svědomí a pokřiveném morálním kompasu obviněného. Krádež věcí nezbytných pro provozování podnikání představovala pro poškozeného P. L. hrozbu způsobení závažné újmy na jeho majetkových právech, kterážto sice není násilím, ale spočívá ve zhoršení jeho výdělečných možností (viz bod 73.

výše tohoto usnesení). Nepochybně je tedy v jednání obviněného R. H. dána pohrůžka, kterou poškozený P. L. objektivně pociťoval jako těžkou újmu.

Obviněný prostřednictvím své historky, naléháním na co nejrychlejší jednání a vykreslení údajných pachatelů působil na svobodnou vůli poškozeného, aby jej donutil něco konat, resp. předat mu finanční hotovost za účelem vrácení odcizených věcí. Uvedené námitce obviněného R. H. tedy nelze přisvědčit, kdy skutek, tak, jak je pospán pod bodem III. výroku o vině, mimo jiného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

IV.

75. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných R. H. a R. Š. odmítl.

76. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu