3 Tdo 376/2025-1940
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o
dovoláních, která podali obvinění R. H. a R. Š. proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 4 To 144/2024, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 145/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných R. H. a R.
Š. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 18 T
145/2023, byl obviněný R. Š. pod bodem I. výroku o vině uznán vinným zločinem
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a
to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 28. 2. 2023 06:50
hodin ve XY před domem na adrese XY přistoupil k zaparkovanému autu Škoda Rapid
reg. zn. XY, rozbil přední okno na straně spolujezdce, z auta vytáhl černou
tašku Nike v hodnotě 500 Kč, v níž se nacházel mobil Samsung v hodnotě 300 Kč,
navigace Mio v hodnotě 500 Kč, tablet Lenovo v hodnotě 1.400 Kč, 4 nabíječky v
celkové hodnotě 80 Kč a finanční hotovost v celkové výši 100.000 Kč, a způsobil
tak poškozenému L. P. škodu poškozením vozidla 2.295,73 Kč a odcizením peněz a
věcí 102.780 Kč.
2. Pod bodem II. výroku o vině byl obviněný R. H. uznán vinným zločinem
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaném
ve formě spolupachatelství se spoluobviněným R. Š., jehož jednání bylo
kvalifikováno jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně
dne 14. 3. 2023 v 03:53 hodin ve XY, v objektu na ulici XY číslo XY, který je
rozdělen na dva samostatné, ale dispozičně propojené, autoservisy, po přelezení
zdi o výšce 360 cm a vniknutí na dvůr rozbili části umělohmotné výplně
plechových vrat, kde způsobili otvor o rozměru 9 cm x 10 cm ke škodě ve výši
500 Kč, odšroubovali umělohmotný štítek, rozlomili vložku FAB a vypáčili
samotný zámek, ke škodě ve výši 1.500 Kč, a poté
A) vnikli do dílny a kanceláře poškozené společnosti I. S. s.r.o., tyto
prohledali a odcizili:
- plechovou příruční pokladnu béžovou v hodnotě 720 Kč, ve které se nacházela
finanční hotovost v celkové výši 100.000 Kč a volně ležící hotovost ve výši 50
Kč,
- notebook HP EliteBook 2560P plus diagnostický SW (TEXA, BMW, VCDS) v hodnotě
20.600 Kč,
- osciloskop TEXVIKDS8 + příslušenství v hodnotě 81.500 Kč,
- startovací booster SWISS MADE/LEMANIA ENERGY 0XLMP233100P2 v hodnotě 6.880 Kč,
- Milwaukee brusku M18CAG125X v hodnotě 7.220 Kč,
- Milwaukee utahovák M18FHIWF12 - 502X v hodnotě 8.800 Kč,
- aku vrtačku Starline GVHL - BLD01 v hodnotě 1.520 Kč,
- plastovou popelnici o obsahu 110 l černé barvy s kolečky v hodnotě 170 Kč,
- nabíječku Bosch C3, šedá, v hodnotě 1.180 Kč,
- vzduchovou brusku XT v hodnotě 1.620 Kč,
- el. pájku GLOBAL E90WT v hodnotě 640 Kč,
- Interface diagnostiku KESS V2 masterversion v hodnotě 2.010 Kč,
- tester zásuvek tažného zařízení v hodnotě 510 Kč,
- TPMS programátor TEXA TPS v hodnotě 10.700 Kč,
- digitální posuvné měřítko PROTECO v hodnotě 530 Kč,
- TENGTOOLS momentové klíče (1/2“ a 2x 3/8“) v hodnotě 5.780 Kč,
- Interface diagnostiku TEXA NANO S Car v hodnotě 38.300 Kč,
- Interface diagnostiku VCDS v hodnotě 10.500 Kč,
- Interface diagnostiku BMW Actia ICOM NEXT v hodnotě 9.420 Kč,
čímž byla společnosti I. S. s.r.o., IČO: XY, způsobena škoda odcizením v
celkové výši 308.650 Kč,
B) ze šatny poté odcizili finanční hotovost ve výši 1.500 Kč (bankovka 1x 1.000
Kč a 1x 500 Kč), ke škodě poškozeného L. D.,
C) z dílny a z kuchyňky odcizili:
- kávovar De´Longhi Nespresso PIXIE v hodnotě 1.620 Kč,
- čelovku Netscroll HeadLamp v hodnotě 400 Kč,
tedy věci v celkové hodnotě 2.020 Kč ke škodě poškozeného F. J. B.,
D) z kanceláře odcizili 9 ks zde uložených klíčů k zaparkovaným osobním a
užitkovým vozidlům, a to:
- ŠKODA OCTAVIA, reg. Značky XY,
- ŠKODA FABIA, reg. Značky XY,
- RENAULT KANGOO EXPRESS, reg. Značky XY,
- OPEL VECTRA 1.9CDTI 16V SW (AC), reg. značky XY,
- ŠKODA OCTAVIA, reg. značky XY,
- FORD GRAND C-MAX, reg. značky XY,
- CITROËN JUMPER, reg. značky XY,
- SAAB 9-5, reg. značky XY,
- VOLVO S60, reg.
značky XY,
kdy náklady na pořízení nových klíčů, které by zajistily plné zabezpečení
vozidel, tedy jejich uvedení do původního stavu, činí 90.000 Kč,
E) ke škodě společnosti A. C. s.r.o. odcizili:
- tabletovou diagnostiku TOPDON LITE 2 vč. příslušenství (kufr, 4x kabel,
nabíječka, přechodka, adaptéry) v hodnotě 24.800 Kč,
- tablet TOPDON PHOENIX PRO v hodnotě 74.800 Kč,
- tablet TOPDON PHOENIX v hodnotě 24.800 Kč,
čímž byla společnosti A. C. s.r.o., IČO XY, způsobena škoda ve výši 124.400 Kč,
F) prošli do zadní dílny, kterou užívá poškozený I. D., IČO XY, a odcizili:
- diagnostický tablet značky Panasonic toughbook vč. SW TEXA (vč. Interface
TXB) + kufr s přívodními kabely se svorkami na různé typy vozidel, vč. nové
verze programů v hodnotě 189.000 Kč,
- notebook značky Panasonic toughbook CF532 CFD1KW200M2, vč. SW Bosch a
Interface, KTS 570, VAG, SUPER VAG v hodnotě 102.000 Kč,
- tablet LAUNCH X431EUROPRO5 vč. Interface v hodnotě 50.900 Kč,
- notebook HP T60M283.00 „Renault“ vč. diagnostiky na vozidla Renault, Peugeot
v hodnotě 34.300 Kč,
- notebook značky HP T60M283.00 TEXA vč. diagnostiky na vozidla Ford v hodnotě
50.500 Kč,
- aku šroubovák BERNER v hodnotě 960 Kč,
- sadu nářadí FACOM - 2 ks aku utahovák vč. baterie a nabíječky, 2x aku vrtačku
s 2 ks baterií 5Ah včetně nabíječky, typ CL3.CHP18 v hodnotě 46.200 Kč,
- indukční ohřev GYSduction auto v hodnotě 35.000 Kč,
- rázový aku utahovák Milwaukee v hodnotě 18.000 Kč,
- aku brusku Milwaukee v hodnotě 5.780 Kč,
- aku pilu Milwaukee v hodnotě 13.100 Kč,
- aku leštičku Milwaukee v hodnotě 8.300 Kč,
- aku pistoli na tmel Milwaukee v hodnotě 6.160 Kč,
- aku vrtačku Milwaukee v hodnotě 7.480 Kč,
- 3 ks ráčen: 3/8“, 1/2“, 1“ v hodnotě 7.840 Kč,
- aku vysavač + baterii Milwaukee v hodnotě 8.100 Kč,
- nýtovací kleště Milwaukee v hodnotě 10.700 Kč,
- 1“ utahovák Milwaukee v hodnotě 29.000 Kč,
- 3 ks pravoúhlých utahováků Milwaukee v hodnotě 16.900 Kč,
- programátor TPMS kufřík, VDO PRO v hodnotě 17.600 Kč,
- diagnostiku SuperVAG, kufřík barvy černé v hodnotě 28.100 Kč,
čímž poškozenému – osobě samostatně výdělečně činné – I. D., IČO XY, způsobili
škodu poškozením ve výši 2.000 Kč a odcizením 685.920 Kč,
a poté výše uvedené věci naložili do odcizené plastové popelnice a po otevření
el. uzavíratelných vyklápěcích dveří vyvezli ven,
a způsobili tak poškozením škodu v celkové výši 2.000 Kč a odcizením škodu v
celkové výši 1.212.490 Kč,
když obžalovaný Š. se skutků popsaných pod body I. a II. dopustil přesto, že
byl rozhodnutím MS Brno ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 2 T 68/2020, ve spojení s
rozhodnutím KS Brno ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 8 To 340/2020, odsouzen pro
přečin krádež dle § 205 odst. 1 písm. a) a písm. b), odst. 2 trestního
zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který vykonal
dne 13. 11. 2021.
3. Obviněný R. H. byl dále pod bodem III. výroku o vině uznán vinným
přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem legalizace výnosů
z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), b) tr.
zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v
tom, že ve dnech 14. – 24. 3. 2023 v XY, okres XY, ve svém domě čp. XY
přechovával většinu věcí odcizených při vloupání do autoservisů výše popsaném
ad 2., a to minimálně věci v celkové hodnotě 923.334 Kč,
dne 14. 3. 2023 začal jednat s P. L., jednatelem společnosti I. S. s.r.o., o
tom, že by o pachatelích a současném umístění odcizených věcí mohl něco
zjistit, ačkoliv to byl právě on, kdo tyto věci odcizil,
dne 15. 3. 2023 P. L. napsal SMS, že má odcizené autoklíče a informace, při
osobním setkání téhož dne u sebe doma v XY P. L. předal odcizené autoklíče jako
gesto dobré vůle a sdělil mu, že
se s pachateli vloupání sešel, že se jedná o „Rusa a cikána“, že jsou to
strašní ranaři, že jsou ozbrojení, že je hledá policie pro loupežná přepadení a
že všechny věci skladují v XY, ale že by mu mohli vrátit odcizené vybavení
autoservisů za částku 150.000 Kč,
v následujících dnech s P. L. dále jednal o vracení odcizených věcí, v průběhu
těchto jednání mu sdělil, že vyjednal slevu, na jednání dne 17. 3. 2023 si
přinesl tašky, o nichž řekl, že jsou to „taštičky osobní ochrany“, a sdělil mu,
že část vrácených věcí si odvezl z XY od pachatelů vloupání a že mu tyto věci
vrátí za výkupné ve výši 50.000 Kč,
dne 21. 3. 2023 u sebe doma v XY P. L. vrátil notebook a tablet s diagnostikou
oproti hotovosti ve výši 50.000 Kč a ukázal mu fotky zbývajících ukradených
věcí a dohodli se na vrácení těchto věcí za 80.000 Kč,
dne 22. 3. 2023 vzkázal P. L., že budou pokračovat v jednání, a poté, co za ním
P. L. přijel do XY, nastoupil k němu do auta Peugeot Partner a řekl mu, ať jede
do XY, okres XY, kde u ulice XY P. L. předal klíče od zde zaparkovaného vozidla
Mazda, řekl mu, ať vystoupí a odjede vozidlem Mazda, on že zatím jeho autem
Peugeot Partner pojede do XY pro zbytek věcí, které mu za výkupné ve výši
80.000 Kč vrátí,
P. L. tyto pokyny uposlechl, přesedl do vozidla Mazda a obžalovanému H.
přenechal své vozidlo Peugeot Partner, avšak obžalovaný H. jel autem Peugeot
Partner z místa předání auta jen několik kilometrů k sobě domů do XY, odkud P.
L. po více než 2 hodinách, tedy po době přibližně odpovídající cestě do XY a
zpět, zavolal, že si pro věci může přijet, poté ve svém domě v XY P. L. vrátil
auto naložené ukradenými věcmi oproti předání hotovosti ve výši 80.000 Kč
a P. L. uvedené pokyny obžalovaného H. plnil, a to i bez plného informování
policie a navzdory varování policie, ať v tomto nepostupuje na vlastní pěst,
protože chtěl odcizené věci získat za každou cenu zpět, protože bez odcizeného
vybavení nemohl svůj autoservis provozovat, tedy nemohl nadále vykonávat
podnikatelskou činnost, o čemž obžalovaný H. při formulování svých pokynů
věděl,
a tak poškozenému P. L. způsobil škodu v celkové výši 130.000 Kč.
4. Pod bodem IV. výroku o vině byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem
přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr.
zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od
nezjištěného dne do 24. 3. 2023 v XY, okres XY, měl ve svém domě čp. XY pro
vlastní potřebu 4 injekční stříkačky obsahující celkem 5,924 g pervitinu, jenž
po homogenizaci obsahoval celkem 4,275 g metamfetaminu báze,
přičemž tohoto jednání se dopouštěl s vědomím, o jaké látky se jedná, a i
přesto, že nedisponoval příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a
psychotropními látkami, ačkoliv pervitin je psychotropní látkou obsahující
účinnou látku metamfetamin.
5. Obviněný R. Š. byl pod bodem V. výroku o vině uznán vinným jednak
přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1
tr. zákoníku, jednak přečinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním
účinkem podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výroby a držení předmětu k
nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr.
zákoníku, kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že od nezjištěného
dne do 27. 4. 2023 v XY v jím obývaném bytě na adrese XY měl plastovou
stříkačku s 0,531 g pervitinu, jenž po homogenizaci obsahoval 0,284 g
metamfetaminu báze;
rostlinnou hmotu obsahující celkem 38,8 g toxikomansky využitelné marihuany s
obsahem celkem 6,55 g delta-9-THC;
toluen a alkalický louh a 762,5 tablet obsahující efedrin/pseudoefedrin; misku
z varného skla znečištěnou pervitinem;
80 tablet obsahujících anabolikum stanozolol,
kdy tohoto jednání se dopouštěl s vědomím, o jaké látky se jedná, a i přesto,
že nedisponoval příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními
látkami, ačkoliv konopí je omamnou látkou obsahující psychotropní látku THC,
ani oprávněním pro nakládání s anabolickými látkami, neboť stanozolol je
anabolickou látkou, a toluen, alkalický louh a efedrin/pseudoefedrin jsou
chemikálie potřebné při výrobě pervitinu tzv. českou cestou.
6. Za jednání popsané body II., III. a IV. výroku o vině byl obviněný R.
H. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) roku, pro
jehož výkon byl podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
7. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále
uložen trest propadnutí věci, a to:
- plastová injekční stříkačka se zataveným hrotem, objem 10 ml, bílý píst, po 3
ml zaplněná žlutou krystalickou látkou, zjištěna přítomnost metamfetaminu ve
formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu), celkové množství 1,905 gramů s
průměrným obsahem 78,3 % metamfetaminu báze, tedy celkem 1,492 gramů
metamfetaminu báze, spotřebováno 0,182 gramů, zbývá 1,846 gramů, včetně obalu
(věc č. 9),
- plastová injekční stříkačka se zataveným hrotem, objem 10 ml, bílý píst, po
4,5 ml zaplněná žlutou krystalickou látkou, zjištěna přítomnost metamfetaminu
ve formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu), celkové množství 2,859 gramů s
průměrným obsahem 77,7 % metamfetaminu báze, tedy celkem 2,221 gramů
metamfetaminu báze, spotřebováno 0,177 gramů, zbývá 2,802 gramů, včetně obalu
(věc č. 10),
- plastová injekční stříkačka se zataveným hrotem, nečitelného objemu, bílý
píst, cca po 3 dílky zaplněná žlutou krystalickou látkou, zjištěna přítomnost
metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu), celkové množství
0,268 gramů s průměrným obsahem 77,9 % metamfetaminu báze, tedy celkem 0,209
gramů metamfetaminu báze, spotřebováno 0,156 gramů, zbývá 0,207 gramů, včetně
obalu (věc č. 11),
- plastová injekční stříkačka se zataveným hrotem, nečitelného objemu, modrý
píst, cca po 1 cm zaplněná žlutou krystalickou látkou, zjištěna přítomnost
metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu (tzv. pervitinu), celkové množství
0,456 gramů s průměrným obsahem 77,4 % metamfetaminu báze, tedy celkem 0,209
gramů metamfetaminu báze, spotřebováno 0,160 gramů, zbývá 0,394 gramů, včetně
obalu (věc č. 12),
Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku propadlé věci připadají státu.
8. Podle § 71 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
propadnutí náhradní hodnoty, a to:
- finanční hotovosti v celkové výši 5.400 Kč, a to: 1x 2.000 Kč, číslo K
12011252, 2x 1.000 Kč, číslo J 12238418 a I 15898266, 5x 200 Kč číslo H
86025640, X 95033041, H 45475355, P 65405815 a H 56994783, 4x 100 Kč číslo J
20491709, J 44064337, J 05241416 a J 69854287 (věc číslo 8).
Podle § 71 odst. 3 tr. zákoníku propadlá náhradní hodnota připadá státu.
9. Za jednání popsané pod body I., II. a V. výroku o vině byl obviněný
R. Š. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 8 (osmi)
měsíců, pro jehož výkon byl podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou.
10. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému
dále uložen trest propadnutí věci, a to:
- mobilní telefon zn. Apple, model iPhone SE 2020 (A2296), černé barvy, s
prasklou zadní částí těla telefonu, IMEI XY, s vloženou SIM kartou operátora
T-Mobile s identifikačním číslem ICCID: XY (věc č. 1),
- plastový tubus s obsahem sušené rostlinné hmoty, prokázána přítomnost
delta-9-tetrahydrocannabinolu (delta-9-THC), kdy část podsítné frakce sušené
rostlinné hmoty 28,4 gramů toxikomansky využitelného rostlinného materiálu –
konopí, obsahuje průměrně 19,7 % delta-9-tetrahydrocannabinolu, s přepočtem na
celkové množství cca 5,59 gramů
delta-9-tetrahydrocannabinolu, spotřebováno 2,4 gramy, zbývá 28 gramů (věc č.
3),
- plastová taška s bílými tabletami s označením O, celkové množství 762,5 ks o
celkové hmotnosti 317,34 gramů, byla zjištěna přítomnost prekurzoru
pseudoefedrinu, spotřebováno 28 ks tablet o hmotnosti 11,29 gramů, zbývá 734,5
tablet o hmotnosti 306,05 gramů (věc č. 8),
- injekční stříkačka o objemu 10 ml s obsahem bílé krystalické látky po druhou
rysku stupnice, prokázána přítomnost metamfetaminu ve formě soli –
hydrochloridu (tzv. pervitinu) s celkovým množstvím konstantní hmotnosti 0,511
gramů s průměrným obsahem 55,4 % metamfetaminu báze (což odpovídá 69 %
metamfetaminu hydrochloridu) tedy 0,284 gramů metamfetaminu báze, spotřebováno
0,184 gramů, zbývá 0,327 gramů, včetně obalu (věc č. 10),
- 2x papírová krabička s nápisem Stanobol s celkem 8 ks platíček, celkové
množství 80 ks, zjištěna přítomnost stanozololu, spotřebována 1 tableta, zbývá
79 ks, včetně obalu (věc č. 13),
- plastová dóza se sušenou rostlinnou hmotou, místo zajištění: ve vestavěné
skříni, uloženo do bezpeč. sáčku č. 00503185, prokázána přítomnost
delta-9-tetrahydrocannabinolu (delta-9-THC), kdy část podsítné frakce sušené
rostlinné hmoty 10,4 gramů toxikomansky využitelného rostlinného materiálu –
konopí, obsahuje průměrně 9,21 % delta-9-tetrahydrocannabinolu, s přepočtem na
celkové množství cca 0,96 gramů delta-9-tetrahydrocannabinolu, tedy celkem 38,8
gramů podsítné frakce sušené rostlinné hmoty s obsahem celkového množství cca
6,55 gramů delta-9-tetrahydrocannabinolu, spotřebováno 1,7 gramů, zbývá 9,5
gramů (věc č. 14),
- skleněný tál, 1x plastová kartička a 1x igelitový sáček s bílou usazeninou,
prokázána přítomnost metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu (tzv.
pervitinu) (věc č. 15).
Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku propadlé věci připadají státu.
11. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. Š. uložena povinnost
nahradit poškozenému L. P., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 105.075,73 Kč.
12. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma spoluobviněným uložena
povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným škodu, a to:
- I. S. s.r.o., IČO XY, se sídlem XY, ve výši 174.300 Kč,
- L. D., nar. XY, XY, ve výši 1.500 Kč,
- F. J. B., nar. XY, bytem XY, ve výši 2.020 Kč,
- I. D., IČO XY, se sídlem XY, ve výši 113.336 Kč.
13. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. H. uložena povinnost
nahradit poškozenému P. L., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 130.000 Kč.
14. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození:
- L. P., nar. XY, bytem XY,
- I. S. s.r.o., IČO XY, se sídlem XY,
- F. J. B., nar. XY, bytem XY,
- I. D., IČO XY, se sídlem XY,
odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
15. Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 4. 2024, sp. zn.
18 T 145/2023, podali obvinění R. H. a R. Š. samostatná odvolání, o nichž bylo
rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 4 To
144/2024, tak, že odvolání obou obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II.
16. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění R. H. a R. Š.
prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání.
17. Obviněný R. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 1896–1900 spisu)
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to,
že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné, učiněná skutková zjištění jsou ve
zjevném a hrubém rozporu s provedenými důkazy, a samotné rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Dovolání směřuje do výroku o zamítnutí odvolání, jakož i do výroků o
vině pod body II. a III. z rozsudku soudu prvního stupně, a souvisejících
výroků o trestu a náhradě škody, neboť odvolací soud neodstranil vady, které
dovolatel řádně vymezil a zdůvodnil.
18. Obviněný je přesvědčen, že napadené rozhodnutí trpí závažnými vadami
v rovině dokazování, když toto soud provedl na jednu stranu neúplně a
nedostatečně, na druhou stranu i z takto neúplného a nedostatečného dokazování
dovozuje závěry, které z provedených důkazů nevyplývají. Soud tak skutkový stav
spíše pouze presumuje, než aby jej opíral o prokázaná fakta, když mezery v
dokazování nahrazuje ničím nepodloženými úvahami, jež jsou v rovině pouhých
spekulací. Takovýto postup soudu je v rozporu se zásadou presumpce neviny a
nepředstavuje rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného. Obviněný
označuje přístup soudu za podjatý, kdy místo toho, aby na základě dokazování
přesvědčivě prokázal jeho vinu, omezil se na pouhé vyvracení jeho obhajoby. Má
za to, že soud prvního stupně při svém rozhodování zcela vybočil mimo rámec
tzv. volného hodnocení důkazů, kdy toto si vykládá jako neomezenou volnost úvah
a spekulací.
19. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině z rozsudku soudu
prvního stupně obviněný namítl, že závěr, že se měl dopustit trestného činu
krádeže, je založen pouze na jediném důkazu, a to odposleších několika
telefonních hovorů mezi ním a jeho tehdejší družkou M. L. Ta však o věci reálně
zjevně nic neví, jednala na podkladě informací získaných z doslechu od třetích
osob, které obohatila o své vlastní názory a domněnky. Soud prvního stupně M.
L. nevyslechl a nemohl tak objektivně posoudit, co dotyčnou vedlo k jejím
postojům a kolik z jejích tvrzení jsou fakta a kolik domněnky. Odvolací soud
pak návrh na její výslech zamítl s odůvodněním, že její výslech je nadbytečný.
Podle obviněného si soudy závěr o motivu jejího jednání jednoduše učinily samy.
Tímto postupem však došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Navíc se jedná o
osobu drogově závislou, jejíž přítomnost u soudu se s ohledem na její životní
styl nepodařilo zajistit, přičemž v současnosti je stíhána pro jinou trestnou
činnost. Další důkazy k prokázání jeho přítomnosti na místě činu v XY nebyly
provedeny. S ohledem na absenci jakýchkoli důkazů z místa činu a rovněž
nedostatečný a nekvalitní kamerový záznam, pak nebylo možno přesvědčivě určit
totožnost ani jedné ze dvou osob zachycených na kamerovém záznamu, které se
vloupání dopustily. Dovolatel trvá na tom, že se na krádeži nijak nepodílel a
do servisu se nevloupal, toliko se k výslovné žádosti poškozených pokoušel
ověřit stav věci a zajistit, aby se ukradené věci dostaly zpět jejich
majitelům. Obdobně nepřijatelným způsobem podle dovolatele hodnotil soud
prvního stupně (avšak bez námitek soudu odvolacího) i výpověď svědka L. K.,
který jednoznačně popsal průběh daného večera, a to ve shodě s výpovědí
dovolatele i spoluobviněného Š., kdy vyloučil, že by se dovolatel na krádeži
podílel. Soud prvního stupně však výpověď vyhodnotil jako nepravdivou, a to s
odkazem na trestní minulost svědka, což označuje dovolatel za účelový postup
soudu, rozporný se zásadou volného hodnocení důkazů. Obviněný uvedl, že otázka
bezúhonnosti nemůže být rozhodným kritériem pro posouzení pravdivosti výpovědi
jako takové. Ačkoli tuto námitku vznesl v rámci odvolání, odvolací soud tuto
námitku přešel a spokojil se s povšechným konstatováním, že argumentace soudu
prvního stupně je logická a správná. Dále obviněný poukazuje na to, že pokud
svědek K. lhal, není vyloučen ani závěr, že mohl být sám pachatelem trestného
činu, anebo jím mohly být i jiné dosud neztotožněné osoby. Je s podivem, že
výroky M. L. zaznamenané v rámci odposlechů akceptuje soud prvního stupně na
rozdíl od výpovědi svědka K. bez jakýchkoli výhrad, a to navzdory skutečnosti,
že výslechem svědka J. K. zjistil (avšak v rozhodnutí odvolacího soudu nikterak
nezohlednil), že důkaz představovaný odposlechy dalších svědků (K. a B.) je
pouhým parafrázováním informací, které šířila právě M. L. a jako takový nemá
žádnou vypovídací hodnotu o tom, kdo trestnou činnost skutečně spáchal.
20. Další námitky obviněný vznáší proti právnímu posouzení skutku jako
přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku popsanému pod bodem III.
výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, kdy má za to, že skutková
podstata nebyla vůbec naplněna. Trvá na tom, že po poškozeném prokazatelně, a
to na základě provedeného dokazování, nikdy nepožadoval jakékoliv finanční
plnění za nalezení a navrácení odcizených věcí, a to přesto, že poškozený P. L.
dovolateli finanční plnění nabízel. Poškozený opakovaně v rámci podání
vysvětlení a své výpovědi uvedl, že po něm dovolatel finanční plnění
nepožadoval. Navíc to byl poškozený, kdo první kontaktoval dovolatele, a teprve
na základě jeho žádosti dovolatel zjišťoval, kde se věci nachází. Z dokazování
bylo rovněž jednoznačně prokázáno, že poškozenému, ani jiné osobě, žádným
způsobem a jakkoliv nevyhrožoval těžkou nebo jinou újmou, přičemž poškozený i
po odcizení věcí dál vykonával svou podnikatelskou činnost. Dovolatel
poškozenému pouze zprostředkoval navrácení odcizených věcí, což nelze považovat
za pohrůžku jiné těžké újmy. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věcech sp. zn. 8 Tdo 1154/2018 a sp. zn. 8 Tdo 36/2018. Soudy podle dovolatele
ani neprovedly žádné důkazy ke zjištění, zda měl po celou dobu předmětné věci
ve své dispozici.
21. Dále obviněný namítl, že se odvolací soud zcela nedostatečně
vypořádal s námitkami stran stanovení výše škody, která má přímý vliv na právní
kvalifikaci. Trvá na tom, že znalecký posudek doc. Ing. Bc. Marka Semely,
Ph.D., na jehož podkladě byla výše škody soudem stanovena, trpí značnými
nedostatky, které činí posudek nepřezkoumatelným. Poukazuje na revizní znalecký
posudek znalce Ing. Lumíra Pospíšila ze dne 14. 8. 2024, který byl nucen nechat
si vypracovat a který splňuje veškeré standardy znaleckého zkoumání. Znalec v
něm vyčerpávajícím způsobem vyjmenoval seznam podkladů, které použil při
zpracování znaleckého posudku, kdy vychází jak z informací poskytnutých
poškozenými, tak z osobní prohlídky movitých věcí, kterou uskutečnil dne 24. 7.
2024, a především pak z ceníků výrobců jednotlivých předmětů, které byly
předmětem ocenění a ceníků autorizovaných a nezávislých servisů vozidel. Znalec
rovněž jasně vymezil, v čem spatřuje nedostatky posudky znalce doc. Semely. Sám
pak vyčíslil škodu znatelně nižší než doc. Semela, a to o částku 239.590 Kč,
resp. v částce 781.430 Kč. Obviněný má za to, že měl být vyhotoven revizní
znalecký posudek znaleckého ústavu, nicméně odvolací soud na zjištění přesné
výše škody rezignoval, bez jakékoli objektivizace se přiklonil k závěrům znalce
doc. Semely, kdy v pochybnostech znaleckou otázku vyřešil vlastní úvahou.
Uvedený postup však je rozporný se zásadou in dubio pro reo.
22. S ohledem na uvedené námitky proto obviněný R. H. navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, č. j.
4 To 144/2024-1827, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 4. 2024, č.
j. 18 T 145/2023-1694, postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a
rozhodnutí.
23. Dne 2. 5. 2025 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného
označené jako doplnění dovolání, v rámci něhož dle svých slov rozšířil
argumentaci vztahující se ke skutku pod bodem III. výroku o vině z rozsudku
soudu prvního stupně. Je třeba uvést, že k tomuto podání nemůže Nejvyšší soud
přihlížet, neboť podle ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle
ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním
napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Lhůta pro podání dovolání a případné jeho doplnění či rozšíření o další
dovolací důvod uplynula dne 7. 4. 2025, obviněný tak „doplnění dovolání“ učinil
po uplynutí lhůty. Změny provedené po uplynutí lhůty pro podání dovolání (§
265e odst. 1 tr. ř.) jsou bez právního významu a Nejvyšší soud k těmto
nepřihlíží (blíže srov. např. TR NS 53/2009-T 1162).
24. Obviněný R. Š. v rámci dovolání (č. l. 1887–1894 spisu) uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, když rozhodná skutková zjištění,
která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu
s obsahem provedených důkazů (z provedených důkazů nevyplývají, nebo jsou
presumována v rozporu se zásadou presumpce neviny) a samotné rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Podané dovolání směřuje proti výrokům o vině pod body I. a II. z
rozsudku soudu prvního stupně, výrokům o trestu a náhradě škody, neboť odvolací
soud nereflektoval jím namítané vady rozsudku, který předcházel vydání
napadeného usnesení odvolacího soudu. Je přesvědčen, že odvolací soud paušálně
odmítl všechny jeho námitky, aniž by se blíže zaobíral jeho argumentací, ačkoli
soud prvního stupně učinil neúplné dokazování, nevypořádal se se všemi
okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí ve věci, nesprávně vyhodnotil důkazy,
dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k nesprávné právní
kvalifikaci skutku a uložení nepřiměřeného trestu, stejně jako vadnému
rozhodnutí o nárocích poškozených.
25. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině z rozsudku soudu
prvního stupně uvedl, že se jedná o jednoznačný stav tvrzení proti tvrzení, kdy
soud upřednostnil verzi poškozeného, přičemž užil zcela liché a tendenční
argumenty. Považuje za nepřijatelné, že soud prvního stupně konstatoval
nepravdivost jeho výpovědi z důvodu, že ji nepotvrdili svědci M. V. a L. S.
Tato argumentace je podle dovolatele ve zjevném rozporu s provedenými důkazy i
v rozporu s formální logikou a je vedena zjevnou snahou jej odsoudit bez ohledu
na důkazní stav. Podle jeho názoru byly výpovědi svědků S., který vypovídal jen
v přípravném řízení, a V. nepravdivé. Tito svědci se totiž jen snažili vyhnout
svému trestnímu stíhání. Svědek S. kvůli možnosti trestního stíhání přímo
odmítl vypovídat. Svědek V. pak byl osobou, která řídila vozidlo, jímž na místo
údajné krádeže s dovolatelem přijel, a byl tím, kdo celou záležitost domluvil a
po dohodě s poškozeným i zinscenoval. Z listinných důkazů se podává, že S.
prodal předmětný automobil právě svědkovi V., který se následně snažil tuto
skutečnost zakrýt, když jako kupce označil „R. Š.“. Jedná se však o shodu jmen,
kdy existuje další osoba totožného jména, čehož si byl svědek S. vědom.
Obviněný přiznává, že skutečně do auta před provedením fingované krádeže
nahlédl, ale pouze proto, aby se utvrdil v tom, že vše odpovídá tomu, jak bylo
domluveno. Tvrzení o „sofistikovaném obhlížení vozidla“ označuje za účelovou
tezi, která se jakkoliv vymyká provedenému dokazování. Jedná se o zjevné
porušení zásady in dubio pro reo. Dále poukazuje na snahu poškozeného zastřít
osud předmětných finančních prostředků. Má za to, že soudy měly výpovědi
jmenovaných svědků brát s rezervou, a zvláště bedlivě hodnotit, kdy v tomto
směru odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tz 11/69) a Ústavního
soudu (sp. zn. I. ÚS 520/16-1). Obviněný dále uvádí, že soudy poukazovaly při
hodnocení pravdivosti jeho výpovědi na trestní minulost, což zcela zjevně
vypovídá o svévolném hodnocení důkazů. Jestliže pak soudy neprovedly doplňující
výslech svědka L. P., svědčí to podle obviněného o tom, že rezignovaly na
dokazování. Zjevně tak postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a
zásadou presumpce neviny.
26. Ke skutku popsanému pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně pak obviněný uvedl, že ve věci nebyl opatřen žádný přímý důkaz o
jeho přítomnosti na místě činu v XY. Takovým důkazem není ani zajištěný
kamerový záznam z místa činu. Za nepřijatelné považuje odkaz soudů na svou
trestní minulost jako usvědčující skutečnost a jednání spoluobviněného H. před
a po činu. V této souvislosti popírá, že by u jednání spoluobviněného H. byl,
přičemž jeho jednání mu může být jen těžko přičítáno k tíži. Obviněný nepopírá,
že daného dne se nacházel v XY, ale v XY fakticky nebyl. V XY s ním byl
přitom např. L. K., rovněž osoba s trestní minulostí, a celá řada dalších osob,
které mohly potenciálně krádež vloupáním realizovat. Pokud si však soud z
celého spektra možných pachatelů vybral právě jeho, je třeba důsledně
vyhodnotit, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl. Obviněný
nesouhlasí se závěrem soudu o nevěrohodnosti výpovědi svědka K., kdy namítá, že
soudy tuto výpověď nelogicky překroutily a vyvodily z ní závěr, který je v
nesouladu s obsahem tohoto důkazu. Svědek se toliko vyjádřil k tomu, jak
obvykle probíhala spolupráce se spoluobviněným H., avšak rovněž uvedl, že v
uvedeném případě na automobil spěchal, a proto si jej jel vyzvednout osobně a
sám dohlédl na to, zda se podaří opravu zrealizovat. Nikdy netvrdil, že by jel
v tomto konkrétním případě do XY proto, aby mu v noci H. vezl vozidlo do XY. Takový soudy dovozený konstrukt není předmětem žádné výpovědi. Rovněž mu nelze
vyčítat, že si nepamatuje s ohledem na časový odstup, kdy přesně společně s K. v předmětný den dorazili ke spoluobviněnému H. Pokud uvedl, a vyplývá to i z
dalších důkazů (záznam o sledování geolokace mobilního telefonu), že se posléze
vypravili do XY, kde se společně skutečně zdržovali, je naprosto irelevantní,
zda před tím dorazili do XY dříve či později daný večer. Tento nesoulad v
nepodstatné záležitosti je soudy využíván pouze k tomu, aby mohl na základě
nerelevantních argumentů nehodící se výpověď odmítnout jako celek. Obviněný
uvádí, že nebyla zajištěna žádná stopa na místě krádeže, která by jej s místem
jakkoli spojovala, vyjma kamerového záznamu, který však zachybuje toliko dvě
neidentifikovatelné osoby bez možnosti jejich ztotožnění. Ačkoli byla podstatná
část odcizených věcí vrácena, nenašla se na nich jakákoli stopa, která by
prokázala, že by s těmito věcmi přišel do fyzického kontaktu. Rovněž v rámci
domovní prohlídky nebyla zajištěna, byť jediná z odcizených věcí, a ani žádná z
bankovek, které měl údajně získat se spoluobviněným od poškozeného za vrácení
části odcizených věcí. Skutkové závěry soudu prvního stupně tak obviněný
považuje za čistou spekulaci. Soudy mu také neumožnily vyloučit vinu, když
nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky k
posouzení předmětných kamerových záznamů. Odvolací soud přitom zcela opomíjí,
že ve věci byl zjištěn datový provoz jeho mobilního telefonu v době krádeže v
obci XY, což prokazuje jeho alibi, že se nacházel v autodílně spoluobviněného
H., kde se zdržoval až do rána.
Závěr soudu o jeho přítomnosti na místě činu a
potažmo pak i o vině je tak v přímém rozporu s uvedeným důkazem, což však
zůstalo ze strany odvolacího soudu opomenuto.
27. Obviněný dále brojí proti důkazní hodnotě zajištěných odposlechů
telekomunikačního provozu mezi svědky J. K. a Z. B. Uvádí, že se jedná o
odposlechy zajištěné ex post, tedy po spáchání činu. Při jejich posuzování a
vyhodnocování obsahu je třeba podle dovolatele uvažovat nejen o tom, zda se
hovory týkají trestné činnosti, ale i o tom, jak se dotyční komunikované
informace dozvěděli a zda se jedná o informace primární nebo zprostředkované.
Svědek K. se přitom o údajném spáchání trestného činu krádeže měl dozvědět od
M. L., tedy se nejednalo o informaci jakkoli ověřenou. Tvrzení, že obsah
odposlechu hovoru mezi svědky K. a B. je usvědčující, pak podle dovolatele nemá
oporu již v samotné podstatě daného důkazu, když je prokázáno, že se jedná o
předávání informace ve stylu jedna paní povídala. Obviněný je přesvědčen, že
obdobně je třeba nahlížet i na odposlechy mezi M. L. a jeho osobou. M. L.
nebyla v řízení před soudem vyslechnuta, takže nelze ověřit zdroj jejích
informací, o kterých hovořila v telefonu a nelze proto dospět k nespornému
závěru o jeho vině. Jmenovaná nevedla předmětné rozhovory na základě toho, co
vnímala svými smysly, ale svou představu si dotvářela v průběhu trestního
řízení, ve kterém byla osobně angažovaná. Pakliže soud prvního stupně ani soud
odvolací neprovedly její osobní výslech, a to i přes opakované návrhy ze strany
obhajoby, a nenechaly ji vysvětlit, co ji k uvedeným výrokům vedlo, jen stěží
mohou tyto skutečnosti samy presumovat, a to ještě způsobem, který odporuje
zásadě in dubio pro reo. Obviněný namítá, že má-li obsah jejích hovorů v době
poté, kdy mělo dojít ke spáchání činu, sloužit jako důkaz jeho viny, je potřeba
ji k tomuto vyslechnout a ověřit jednoznačnost motivů jejího jednání a původu
informací, ze kterých vychází. Poukazuje dále na to, že přepisy odposlechů jsou
nepřesné a částečně zavádějící, přičemž mu nebylo k jeho žádosti umožněno
jejich opětovné vyposlechnutí v rámci vazby, u prostudování spisu při ukončení
vyšetřování, ani nikdy poté. Excesy soudu prvního stupně jsou podle jeho názoru
natolik zásadní, že je namístě napadená rozhodnutí zrušit. Obviněný také
nesouhlasí se závěry soudů stran hodnocení jeho osoby jak z hlediska
věrohodnosti, tak i osobních poměrů, když bylo soudy poukazováno na trestní
řízení vedené u Okresního soudu Brno-venkov proti jeho osobě „pro rozsáhlou
majetkovou trestnou činnost“. Uvádí, že byl v předmětném řízení obžaloby
zproštěn, a to v plném rozsahu, přesto na něj soud nahlížel jako na pachatele,
který se trestné činnosti dopouští kontinuálně, avšak zcela nepodloženě v
rozporu se zásadou presumpce neviny.
28. Obviněný dále brojí také proti závěrům znaleckého posudku doc. Ing.
Bc. Marka Semely, Ph.D., k výši způsobené škody. Soud vyslechl rovněž znalce
Ing. Lumíra Pospíšila, který stanovil škodu nižší. S ohledem na míru odlišnosti
závěrů obou znalců bylo zcela namístě zadat revizní znalecký posudek, který by
výši škody postavil najisto, když ani posudek doc. Semely, který odvolací soud
(shodně jako soud prvního stupně) nekriticky přijímá, obsahuje zjevně
informace, které potvrzují závěr o možném zkreslení výše škody. Znalec doc.
Semela totiž uvedl, že stav oceňovaných věcí v době krádeže není pro stanovení
jejich hodnoty relevantní, což je závěr, s nímž se dovolatel nemůže ztotožnit.
Poukazuje na to, že část věcí nebylo z důvodu jejich nevrácení možno přezkoumat
a v řízení dokonce nebylo ani uspokojivě prokázáno, že jimi kdy poškození
disponovali, natož pak v jakém stavu se nacházely. To ostatně nepřímo připustil
i sám znalec, když uvedl, že mu stav nevrácených věcí nebyl znám, přičemž na
existenci a stav pouze dovodil na základě vyhodnocení věcí, které byly
majitelům vráceny. Soud namísto zdrženlivosti aplikoval pro dovolatele nejméně
příznivý přístup a výši škody stanovenou znalcem doc. Semelou akceptoval zcela
nekriticky, přičemž odvolací soud, vědom si této výhrady, uvedené zcela přešel.
Byla tak porušena zásada in dubio pro reo, kdy v pochybnostech měla být
zohledněna škoda nižší.
29. Za nesprávné pak obviněný považuje i určení výše škody ohledně
autoklíčů, protože znalec nesprávně vycházel ze sekundární škody (kdy náklady
byly navýšeny o hodnotu zamykacího zařízení, byť toto odcizeno nebylo, resp. o
náklady na uvedení do původního stavu), což je postup v rozporu s § 137 tr.
zákoníku. Zákon přitom jednoznačně stanoví, že uvedení do původního stavu lze
jako výchozí hodnotu stanovit pouze tehdy, nelze-li výši škody zjistit ve
smyslu ustanovení § 137 tr. zákoníku (cena, za kterou se věc v době a v místě
činu obvykle prodává), což však zjevně není daný případ, když znalec hodnotu odcizených klíčů ve
svém posudku zcela zjevně vyčísluje a stanovuje. Není to znalec, komu přísluší
hodnotit právní otázky, ale je primárně na soudu, aby ze znaleckých posudků
extrahoval závěry, které jsou pro právní hodnocení nezbytné. Soud prvního
stupně se tak dopustil nesprávné právní kvalifikace ve vztahu ke stanovení výše
škody, kterou účelově nadhodnotil.
30. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný R. Š. navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 4 To 144/2024-1827, jakož i rozsudek Okresního
soudu ve Znojmě ze dne 25. 4. 2024, č. j. 18 T 145/2023-1694, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a
rozhodnutí.
31. K dovoláním obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne
9. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 261/2025.
32. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obou obviněných
a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že obvinění shodně uplatňují
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě zjevného
rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Tomu však
neodpovídají námitky obviněných, kterými nesouhlasí s rozhodnými skutkovými
zjištěními a jimiž popírají spáchání zločinu krádeže.
33. Pokud se týká námitek obviněného Š. uplatněnými ve vztahu ke skutku
pod bodem I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce
uvedl, že obviněný založil své námitky existence zjevného rozporu na
nevěrohodnosti výpovědí svědků L. P., L. S. a M. V. Posouzení věrohodnosti
svědka se ovšem týká procesu hodnocení důkazů, takže námitky proti věrohodnosti
svědka nelze podřadit pod deklarovaný důvod dovolání. Nalézací soud neměl o
věrohodnosti svědka P. pochybnosti, přičemž oběma obviněným bylo umožněno
svědkovi klást dotazy a vyjádřit se k jeho osobě. Svědci S. a V. tvrzení
obviněného nepotvrdili a soud prvního stupně ani nepovažoval jejich výpověď za
usvědčující, svědek S. navíc odmítl v řízení před soudem vypovídat.
34. Stran námitek obou obviněných ke skutku pod bodem II. výroku o vině
z rozsudku soudu prvního stupně týkajícího se trestného činu krádeže státní
zástupce uvedl, že obvinění jimi ve skutečnosti nevyjádřili zjevný rozpor
skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obvinění toliko selektivně
hodnotí jednotlivé důkazní prostředky (tj. především obsah záznamů
telekomunikačního provozu a výpověď svědka L. K.) a vyvozují z nich jiné a pro
ně příznivější skutkové závěry. Mimo uplatněné důvody dovolání jsou však i
námitky obviněných, že se trestného činu krádeže mohly dopustit i jiné osoby.
Trestní odpovědnost jiných osob nebyla v tomto řízení zjištěna a ani nebyla
předmětem dokazování. Rozhodná skutková zjištění vyplývají z uceleného řetězce
na sebe navazujících nepřímých důkazů, které byly ve věci opatřeny, provedeny a
hodnoceny v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Státní zástupce uvedl, že obviněný
H. prokazatelně den před vloupáním kontaktoval svědka L. s tím, že se chystá
vloupání do autoservisu na XY, kdy se tímto způsobem od svědka dozvěděl, že
kamery ani alarm v jeho servisu nefungují. Následně státní zástupce podrobně
popsal časovou osu případu, kdy poukázal zejména na to, že tvrzení obou
obviněných a svědka K. neodpovídají provedeným záznamům telekomunikačního
provozu, zejména pak jejich tvrzení, že všichni tři byli v inkriminovaném
časovém rozmezí pořád spolu. Důkazem byl i odposlech telekomunikačního provozu
mezi obviněným Š. a M. L., přičemž není příliš podstatné, jak se M. L. o
vloupání dozvěděla, ale jaká byla reakce obviněného Š. na tyto informace, kdy
obviněný na její sdělení k provedenému vloupání reagoval velmi informovaně.
Proto nebylo v této věci ani nutné vyslechnout M. L. v řízení před soudem a
postačilo jako důkaz provést toliko předmětný odposlech. Státní zástupce rovněž
poukázal na další nepřímé důkazy, jako byl kamerový záznam z místa činu
zachycují jednoho z pachatelů majícího na sobě tepláky s bílým pruhem, kdy
takové tepláky měl na sobě při zadržení i obviněný H. Obviněný H. již v den
vloupání nabízel svědkovi L. odcizené věci s tím, že je pachatelé skladují v
XY, ačkoli je měl stále ve své dispozici, o čemž svědčí nejen průběh jejich
předávání dotyčnému svědkovi doložený údaji z telekomunikačního provozu, ale i
to, že fotografie některých věcí měl uložené ve svém fotoaparátu. Vysvětlení,
která k těmto zjištěním ex post nabídl obviněný, jsou nepřesvědčivá a jeho vinu
nijak nevyvracejí. Státní zástupce konstatoval, že rozhodná skutková zjištění
dostatečně vypovídají o tom, že obvinění naplnili zákonné znaky zločinu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, resp. podle §
205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
35. Pokud se týká námitek obou obviněných stran znaleckých posudků
provedených ve věci, státní zástupce nejprve obecně rozvedl hlediska hodnocení
znaleckých posudků s tím, že je-li posudků více, je třeba je vzájemně porovnat,
a pokud jsou zjištěny logické rozpory či jiné nedostatky, nic orgánu činnému v
trestním řízení nebrání, aby ve svých závěrech vyšel z jiného posudku, který
nedostatky netrpí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 Tdo
687/2009). Následně konstatoval, že soudy dodržely při hodnocení znaleckých
posudků konstatovaná hlediska, kdy se přiklonil k závěru odvolacího soudu,
který shledal posudek Ing. Pospíšila za nepřezkoumatelný. Uvedl, že znalec doc.
Semela přesvědčivě a logicky zdůvodnil své závěry k hodnotě odcizených klíčů,
kdy vycházel z varianty jejich kompletního nahrazení (výměna všech zámků a
případné přeprogramování řídících jednotek), přičemž dospěl k částce, která se
i při zahrnutí DPH přiblížila částce uvedené Ing. Pospíšilem. Stran ostatních
odcizených věcí vycházel znalec ze všech dostupných podkladů, jak jsou
zachyceny na str. 18 a 19 jeho znaleckého posudku. Státní zástupce uvedl, že
hodnocení zmíněných znaleckých závěrů ze strany soudů obou stupňů nelze nic
vytknout a představují dostatečný podklad pro právní závěr o výši způsobené
škody ve smyslu § 137, 138 odst. 1 písm. d) a § 205 odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku. Konstatoval, že hodnocení důkazních prostředků nalézacím soudem a
odvolacím soudem nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, a odpovídá zásadám
formální logiky, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr.
zákoníku, resp. podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku,
nejsou zatížena žádným (natož pak zjevným) rozporem s obsahem provedených
důkazů.
36. V posuzované věci podle názoru státního zástupce nedošlo k porušení
zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, jak
namítli obvinění, kdy jsou závěry soudů o průběhu skutkového děje opřeny o
logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování provedeného v
řízení před nalézacím soudem, jehož skutkové závěry akceptoval odvolací soud.
37. Pokud obviněný Š. namítl neprovedení jím navrhovaných důkazů, pak
státní zástupce uvedl, že v posuzované věci byl opatřenými, provedenými a
hodnocenými důkazními prostředky dostatečně prokázán skutkový stav věci, o
kterém nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro
rozhodnutí soudů. Podstatné je v této věci tedy zjištění, že k prokázání
skutkového stavu soudy provedly takové důkazy, které dostatečně odůvodňují
závěr o vině obviněného. Proto ani navrhované další důkazní prostředky by
nemohly zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a
tím i konečné rozhodnutí soudů. Není přitom povinností soudu vyhovět všem
návrhům stran na doplnění dokazování, podobně jako v jiných typech řízení, i v
trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených
nebo navržených důkazů provede (srov. princip nezávislosti soudů zakotvený v
čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud však nevyhoví návrhu stran na
provedení důkazu, musí o tom rozhodnout a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit
(srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS
101/95, ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I.
ÚS 972/09, a mnohé další).
38. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který také
uplatnili oba obvinění, státní zástupce uvedl, že poukazem na něj se nelze
domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno,
jak činí dovolatelé. Uvedl, že obviněný Š. s odkazem na citovaný důvod dovolání
uplatnil námitky, jimiž brojil proti výši škody zločinu krádeže podle
citovaného ustanovení, nicméně své námitky ve skutečnosti založil pouze na
polemice s výsledky provedeného dokazování (v konkrétní rovině popíral závěry
znaleckého posudku). Nevytkl jimi tedy vadu právního posouzení, ale toliko
nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů, z nichž soudy vycházely při
formulaci právních závěrů. Ostatně stejné konstatování lze podle státního
zástupce vztáhnout i na námitky obviněného H., kterými také nesouhlasil s výší
způsobené škody u zločinu krádeže, protože je spatřuje v takových nedostatcích,
které se netýkají vad právního posouzení skutku.
39. Za podřaditelnou dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. státní zástupce vyhodnotil námitku obviněného H., že svým jednáním nenaplnil
pohrůžku jiné těžké újmy. Ta měla podle závěrů soudů spočívat v tom, že
poškozenému nabídl za částku 150.000 Kč vrácení odcizených věcí od údajných
pachatelů krádeže. Obviněným předstírané zprostředkování vrácení odcizených
věcí, které měl ve skutečnosti ve své dispozici, tak představovalo v situaci,
do které dostal (společně s obviněným R. Š.) poškozeného krádeží věcí
nezbytných pro provozování jeho podnikání, hrozbu způsobení závažné újmy na
majetkových právech, která sice není násilím, ale spočívá zde ve zhoršení
výdělečných možností poškozeného. Nepochybně je tedy v jednání obviněného dána
pohrůžka, kterou poškozený L. objektivně pociťoval jako těžkou újmu (kdy ve své
výpovědi uvedl, že měl bez odcizených věcí ztížené podmínky pro své podnikání),
o čemž svědčí i jeho rozhodnutí vyplatit obviněnému částku 130.000 Kč. Obviněný
H. tak zjevně chtěl ovlivnit svobodnou vůli poškozeného, aby ho donutil konat
něco (předat mu peněžní prostředky za účelem vrácení odcizených věcí), co by
jinak tento poškozený neučinil, pakliže by jmenovaný obviněný vůči němu
nejednal protiprávně. Pohrůžka jiné těžké újmy byla tedy podle státního
zástupce neoprávněná.
40. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce dospěl k závěru, že
dovolání obviněného R. Š. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pokud jde o dovolání obviněného R. H.,
dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání jmenovaného obviněného je v tom
rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného R. H. jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil
souhlas s konáním zasedání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
41. Dne 30. 5. 2025 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného R.
H., v rámci níž uvedl, že nadále trvá na tom, že právní posouzení skutku pod
bodem III. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně je nesprávné. Trvá na
tom, že mu nebylo prokázáno a v právní větě i v odůvodnění rozsudku zcela
absentuje popis jednání, které by bylo možno vyhodnotit jako nátlak v podobě
násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, kdy mu ani žádný takový nátlak na
osobu poškozeného L. nebyl kladen za vinu. Poškozený jím nebyl nucen vykonat
nějaké nežádoucí jednání, něco opomenout či vykonat, případně v důsledku jeho
jednání trpět. Nebyl zde žádný přímý nátlak na poškozeného. V tomto směru
odkázal na komentářovou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu (např.
usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011). Podle obviněného mohl
svým jednáním maximálně uvést poškozeného v omyl, jeho úmysl mohl spočívat
maximálně primárně v obohacení se, čehož chtěl dosáhnout právě uvedením
nereálných skutečností. Jakákoli možnost újmy, která je spatřována v nemožnosti
pokračování v podnikatelské činnosti poškozeného, nebyla podle něj prokázána.
Tento následek nejen nehrozil, ale ani nenastal, když poškozený v podnikatelské
činnosti pokračoval. Dále zdůraznil, že v komunikaci s poškozeným byl pasivní,
a že to byl poškozený, kdo jej první kontaktoval skrze odcizené věci.
III.
42. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými
osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují
podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
43. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024,
sp. zn. 4 To 144/2024, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti
rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku, kterým
byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d
odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost
výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která
splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali
prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
44. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými R. H. a R. Š. vznesené námitky
naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Nejvyšší soud přitom
přihlížel pouze k řádně podaným dovoláním (viz výše body 19. a 27. tohoto
usnesení).
45. Oběma dovoláním je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obvinění
shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je
tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je
zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým byla zamítnuta jejich odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu
prvního stupně, který je uznal vinnými a uložil jim tresty. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až l).
46. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání
nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na
jejich podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím
důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
47. Dále je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě
přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak
částečně činí oba dovolatelé v projednávané věci. Obvinění však ve většině
vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od
počátku řízení, a zejména pak v rámci řádného opravného prostředku, tedy
takové, s nimiž se již na podkladě podaných odvolání vypořádal soud odvolací.
48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
49. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily
naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených
se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
50. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obvinění nevznáší.
Oba jsou však přesvědčeni, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv.
opomenutých důkazů, kdy nebyly provedeny jimi navrhované důkazy. Oba shodně
namítají neprovedení výslechu svědkyně M. L. a revizního znaleckého posudku za
účelem stanovení výše škody (ke skutku pod bodem II. výroku o vině), kdy
obviněný Š. rovněž namítá neprovedení znaleckého posudku z oboru biomechanika
(skutek pod bodem II. výroku o vině) a doplnění výslechu poškozeného L. P.
(skutek pod bodem I. výroku o vině).
51. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost,
neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z
čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve
svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8,
nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS
802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny
navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93),
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
52. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na
případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní
je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení
skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé
rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez
adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva
na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K
porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu
návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až
situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný
deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž
nevznikají důvodné pochybnosti.
53. Rovněž je namístě zmínit, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézací,
potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy
usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a
zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového
stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí
podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
jednotlivě i v jejich souhrnu.
54. Stran návrhů na doplnění dokazování je možno uvést, že z obsahu
spisu se podává následující. Návrh na doplnění dokazování výslechem M. L. byl
vznesen v rámci hlavního líčení dne 16. 2. 2024 (protokol na č. l. 1325–1327
spisu), kdy oba obvinění na tomto návrhu setrvali i v rámci následujících
hlavních líčení (protokoly ze dne 15. 3. 2024, č. l. 1557–1563 spisu, a ze dne
5. 4. 2024, č. l. 1659–1660 spisu), přičemž návrh byl rovněž vznesen v rámci
přípisu obviněného R. H. ze dne 1. 3. 2024 (č. l. 1408–1409 spisu). I přes
veškerou snahu se osobní účast jmenované nepodařilo soudu prvního stupně
zajistit (viz např. žádosti soudu adresované policejnímu orgánu založené na č.
l. 1455, 1664 a 1666 spisu), přičemž podle posledních provedených šetření se
měla jmenovaná nacházet na území Rakouské republiky a na telefonním čísle byla
nekontaktní (viz sdělení policejního orgánu ze dne 8. 4. 2024 založené na č. l.
1665 spisu a ze dne 24. 4. 2024 založené na č. l. 1671 spisu). Návrh na
opětovný výslech svědka L. P. byl vznesen obviněným R. Š. v rámci hlavního
líčení dne 15. 3. 2024 (protokol na č. l. 1557–1563 spisu) a zopakován dne 5.
4. 2024 (protokol na č. l. 1659–1660 spisu). V rámci hlavního líčení konaného
dne 25. 4. 2024 (protokol na č. l. 1674–1687 spisu) bylo vydáno usnesení, jímž
byly návrhy na doplnění dokazování mimo jiného výslechem M. L. a opětovným
výslechem L. P. zamítnuty. Soud prvního stupně se pak k těmto důkazním návrhům
vyjádřil podrobněji v rámci bodu 49. odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o M.
L., poukázal na to, že jmenovaná byla v kontaktu s obviněným R. H., nicméně pro
soud se stala nedosažitelnou, a „zároveň záznamy jejích hovorů s obžalovaným Š.
mají dle názoru soudu zcela dostatečnou důkazní a vypovídací hodnotu“. Pokud
jde o opakovaný výslech L. P., zde soud prvního stupně setrval na tom, že tento
výslech, resp. trvání na doložení primárních účetních dokladů k odcizeným věcem
nadále shledává nadbytečným pro zpracovaný znalecký posudek, o němž nemá
sebemenší pochybnosti.
55. V rámci podaného odvolání (č. l. 1728–1733 spisu) obviněný R. Š. setrval na výslechu M. L. (ke skutku pod bodem II. výroku o vině) a opětovném
výslechu svědka L. P. (ke skutku pod bodem I. výroku o vině). Nově ke skutku
pod bodem II. výroku o vině vznesl návrh na doplnění dokazování znaleckým
posudkem z oboru biomechaniky k vyvrácení závěru, že se podle kamerových
záznamů nacházel na místě činu. Obviněný R. H. pak v rámci podaného odvolání,
resp. jeho doplnění (č. l. 1737–1740, 1789–1790 spisu) předložil vlastní
znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví spotřební elektronika, nábytek,
vybavení a zařízení domácnosti, motorová vozidla, stroje a zařízení a z oboru
autoopravárenství, technický stav motorových vozidel, strojů a zařízení ze dne
14. 8. 2024, č. 57132/2024 Ing. Lumíra Pospíšila (č. l. 1776–1788 spisu; dále
jen „znalecký posudek obhajoby“ či „znalecký posudek Ing. Pospíšila“). Obviněný
R. Š. se v rámci doplnění odůvodnění odvolání k tomuto návrhu na provedení
znaleckého posudku obhajoby připojil a rovněž setrval na výslechu M. L. (č. l. 1795–1797 spisu). U veřejného zasedání konaného dne 15. 10. 2024 (protokol na
č. l. 1816–1822 spisu) oba spoluobvinění své návrhy na doplnění dokazování
zopakovali. Odvolací soud provedl k důkazu znalecký posudek obhajoby, kdy
vyslechl jeho zpracovatele Ing. Pospíšila. Následně obviněný R. Š. navrhl
provedení revizního znaleckého posudku pro stanovení výše škody. Usnesením
podle § 216 tr. ř. byly důkazní návrhy (a to včetně návrhu na vypracování
znaleckého posudku z oboru biomechaniky) na doplnění dokazování zamítnuty. Tím
bylo dokazování prohlášeno za skončené a bylo uděleno slovo k závěrečným
návrhům. Odvolací soud se pak k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil v rámci
odůvodnění svého usnesení, kdy rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru
o jejich nadbytečnosti. V bodech 32. až 38. odůvodnění zhodnotil provedené
znalecké posudky, tj. znalecký posudek obhajoby Ing. Pospíšila a znalecký
posudek doc. Ing. Bc. Marka Semely, Ph.D., vypracovaný na žádost soudu prvního
stupně (č. l. 1417–1446 spisu), kdy dospěl k závěru, že je třeba vycházet ze
znaleckého posudku doc. Semely, neboť „závěry znaleckého posudku Ing. Pospíšila
i jeho výpověď v rámci veřejného zasedání jsou v podstatě nepřezkoumatelné,
neboť z nich není patrno, z jakých zdrojů znalec vycházel, není zřejmé, u které
z movitých věci jeho společnost realizovala prodej, nelze dovodit ani rozsah
podkladů pro znalecké zkoumání, kdy znalec neměl k dispozici trestní spis,
provedl sice ohledání, ale v konečném důsledku vycházel z neprocesních
vyjádření poškozených, které oslovil v rámci svého záměru věci prohlédnout. Takto vypracovaný znalecký posudek, jehož možnost přezkoumatelnosti je
prakticky nulová, nemohl zpochybnit, natož vyvrátit, závěry znalce doc. Semely“
(bod 37. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z těchto důvodů byl návrh na
vypracování revizního znaleckého posudku zamítnut pro nadbytečnost. Opakovaný
výslech L. P. shledal odvolací soud rovněž nadbytečným, neboť ani obviněný R. Š.
nenamítal, že by bylo možno očekávat zjištění zásadně nových skutečností
oproti tomu, co svědek uvedl v rámci svých předešlých výpovědí. Návrhu na
výslech M. L. odvolací soud nevyhověl „už proto, že primární důkazní pramen –
záznam uskutečněného telekomunikačního provozu, jako důkaz proveden byl, a
proto by případné následné ‚dovysvětlení‘ svědkyní, jak tu či onu větu myslela
v době, kdy byl obžalovaný R. H. zadržen, bylo irelevantní“ (bod 40. odůvodnění
usnesení odvolacího soudu). Soudy tedy důkazní návrhy obviněných neopomněly,
shledaly je však nadbytečnými, kdy jak soud prvního stupně, tak soud odvolací
toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud
nepřisvědčil.
56. Ve zcela obecné rovině je možno doplnit, že dokazování je limitováno
zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny
důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě,
pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován
důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s
to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení
nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj.
argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny
všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné,
duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod,
proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7.
2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci
dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily. Odůvodnění
odvolacího soudu je zcela dostačující, přičemž s ohledem na jeho postup je
zjevné, že se plně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, kdy doplnění
dokazování zcela zjevně nemělo jakýkoli vliv na skutkové závěry, k nimž dospěl
soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil. Je očividné, že
odvolací soud neměl o skutečnostech, k nimž se měly důkazní návrhy podle
obhajoby vázat, žádné pochybnosti. Současně doplnil dokazování o důkazní návrhy
předložené obhajobou v rámci odvolacího řízení (znalecký posudek obhajoby),
tyto vyhodnotil a řádně se s nimi vypořádal. Je přitom třeba zdůraznit, že v
rámci řízení bylo ze strany obhajoby vzneseno množství dalších důkazních
návrhů, které byly soudy řádně provedeny a vyhodnoceny.
57. Oba obvinění dále ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině
namítli existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která
jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Nejvyšší
soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými
zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění
důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících
kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v
tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co
je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný
rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že
obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi
provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je
patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen
proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak
poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen
sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než
obvinění, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem.
58. Pokud se týká konkrétně zásady in dubio pro reo, jejíž porušení v
dovoláních obvinění namítají, je třeba uvést, že v projednávané věci není možno
v postupu soudů obou stupňů její porušení spatřovat, neboť, jak uvedeno výše,
odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady
nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo
1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu až za situace, kdy není možné žádným
dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo
1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo
konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů
při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp.
zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo
563/2017). Nelze přitom opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze
zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž
zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a
jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný)
dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky,
které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností
reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod,
stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší
soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a
95 Ústavy České republiky).
59. Námitky obviněných R. H. a R. Š. stran skutku pod bodem II. výroku o
vině jsou v podstatě formulovány totožně. Oba obvinění namítají, že neexistují
žádné přímé důkazy k prokázání jejich viny, přičemž soudy provedené nepřímé
důkazy netvoří ucelený a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů. Obvinění
vedle navrhovaných, ale soudy neprovedených důkazů (jak rozvedeno výše),
poukazují na svědecké výpovědi svědků L. K. a J. K., odposlechy
telekomunikačního provozu mezi M. L. a obviněným R. Š., odposlechy
telekomunikačního provozu svědků Z. B. a J. K., kamerový záznam a znalecké
posudky k otázce výše způsobené škody znalců doc. Semely a Ing. Pospíšila, a
dále obviněný R. Š. poukazuje na výsledky domovní prohlídky, záznamy geolokace
a datového provozu mobilních telefonů. Na podkladě nesprávného vyhodnocení této
důkazní situace pak byl podle obviněných nesprávně zjištěn skutkový stav.
Obvinění nicméně nějak blíže neodůvodňují, v čem spatřují zjevný rozpor mezi
tím, co je obsahem provedených důkazů, a konečnými skutkovými zjištěními, resp.
proč by obsah provedených důkazů nebyl sto být podkladem pro tato skutková
zjištění, případně by měl být jejich opakem. Obvinění v podstatě rozebírají
jednotlivé důkazy, tyto hodnotí podle vlastních kritérií a vyvozují z nich jiné
skutkové závěry, než ke kterým dospěly soudy v projednávané věci. Důkazy
vztahující se ke skutku pod bodem II. vyhodnotil soud prvního stupně zejména v
bodech 56. až 67. (resp. 69.) odůvodnění svého rozsudku. V bodě 56. poukázal na
potřebu přibrání znalce ke zjištění výše způsobené škody a vypracování
znaleckého posudku, přičemž k závěrům opatřeného znaleckého posudku doc. Semely
neměl sebemenších výhrad, „zejména s ohledem na erudici znalce, přímé ohledání věcí znalcem a absenci
jakýchkoliv rozporů stran použité metodiky, kterou znalec v rámci hlavního
líčení podrobně, věcně a zcela logicky popsal“. Znalec doc. Semela se rovněž
podrobně vyjádřil i k obhajobou vzneseným námitkám a dotazům stran závěrů
znaleckého posudku a užité metodiky, a to nejen v rámci svého výslechu u
hlavního líčení, ale rovněž písemně. Odvolací soud pak po provedení obhajobou
předloženého vlastního znaleckého posudku Ing. Pospíšila provedl doplňující
výslech doc. Semely, v rámci něhož se znalec vyjádřil k reviznímu posudku Ing.
Pospíšila, a současně se vypořádal i s námitkami obhajoby (zejména bod 36.
odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud pak následně, jak ostatně
již rozvedeno v bodě 55. výše tohoto usnesení, dospěl k závěru, že znalecký
posudek doc. Semely je věcně správný, kdy znalec své závěry srozumitelným
způsobem obhájil, přičemž znalecký posudek obhajoby není sto zpochybnit, natož
tyto závěry znaleckého posudku doc. Semely vyvrátit. Soudy tedy vycházely při
stanovení výše škody ze závěrů znaleckého posudku doc. Semely, kdy tento svůj
postup řádně a podrobně odůvodnily.
60. Pokud se týká svědeckých výpovědí, soud prvního stupně neměl
jakékoli pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného P. L., který popsal,
za jakých okolností došlo k tomu, že byl den před vloupáním kontaktován
obviněným R. H., jaké informace mu byly obviněným sděleny a jak probíhal jejich
vzájemný kontakt a komunikace poté, co došlo k vloupání do jeho autoservisu. Na
straně druhé osobu svědka L. K. shledal soud prvního stupně absolutně
nevěrohodnou (viz bod 62. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kdy jím
uváděná tvrzení nemají oporu v dalších provedených důkazech (zejména záznamech
telekomunikačního provozu a záznamech datového provozu). Z jeho výpovědi tedy
soud prvního stupně nevycházel. Tvrzení toho svědka, a zejména pak tvrzení obou
obviněných o tom, kde se v předmětné době nacházeli a co dělali, soud prvního
stupně podrobil důkladné analýze, zejména stran místních a časových
souvislostí, kdy měl k dispozici záznamy telekomunikačního provozu mezi
jmenovanými, stejně jako záznamy mobilních buněk, na něž se připojovaly jejich
mobilní telefony. V bodech 58. až 63. odůvodnění svého rozsudku soud prvního
stupně mapuje, kde se obvinění v určitý čas nacházeli a porovnává jejich
tvrzení se záznamy jejich mobilních telefonů, resp. podrobně poukazuje na
rozpory ve výpovědích obou obviněných a svědka L. K. stran jejich pohybu. Za
prokázané je tak třeba mít, že den před vloupáním obviněný R. H. kontaktoval
poškozeného P. L. s tím, že se chystá nějaké vloupání do autoservisu na XY,
kdy se při této příležitosti dozvěděl, že poškozený P. L. nemá ve svém
autoservisu ani kamery a ani funkční alarm. Ještě téhož dne podle záznamů
telekomunikačního provozu obviněný R. H. kontaktoval obviněného R. Š., osobu,
která se od rané dospělosti živí právě vloupáváním se do vozidel a různých
objektů, resp. osobou zkušenou v této oblasti kriminální činnosti. Obviněný R. Š. se ten samý večer přesouvá z XY do XY, bydliště obviněného R. H. Verzi
obviněných, že se mělo jednat o cestu pro vozidlo, které měl obviněný R. H. opravit, soud neuvěřil, stejně tak verzi, že po celou dobu byli oba obvinění a
svědek L. K. spolu (tato verze je vyvrácena záznamy telekomunikačního a
datového provozu). Soud prvního stupně dále vycházel ze záznamu kamerového
systému (č. l. 679 spisu), na němž je zaznamenáno, že se do objektu nejdříve
snažila vloupat jedna osoba mající na sobě tepláky s bílým pruhem, a následně
se objevila druhá osoba, která si počínala značně zkušeně, když překonala
zámek, a obě osoby následně vnikly do budovy autoservisu. Obviněný R. H. měl
při svém zadržení na sobě tepláky s bílým pruhem. O teplácích s bílým pruhem se
pak zmiňovala i M. L., družka obviněného R. H., v rámci telefonického hovoru s
obviněným R. Š., ke kterému došlo po zadržení jejího druha. Záznamy, resp. odposlechy telekomunikačního provozu mezi obviněným R. Š. a M. L. jsou
stěžejními nepřímými důkazy, z nichž soud prvního stupně při ustalování
skutkového stavu vycházel. V bodech 65. až 66. odůvodnění rozsudku soud prvního
stupně rekapituluje, co se z komunikace mezi obviněným R. Š. a M. L.
podává,
kdy stěžejní je zejména skutečnost, že M. L. jej ujišťuje o tom, že její druh
nikoho nenapráší, nebo že by ona někde něco vykládala, rovněž zmiňuje tepláky s
bílým pruhem, které musí podle svých slov najít a spálit, neboť se od advokátky
svého druha dozvěděla, že je měl mít pachatel vloupání údajně na sobě. Z
odposlechů se rovněž podává, že obviněný R. Š. nereaguje na sdělení o zadržení
R. H. a informace o vloupání do autoservisu poškozeného P. L. nijak překvapeně,
právě naopak. Opakovaně pak M. L. telefonicky kontaktuje a ptá se jí na nové
informace týkající se vloupání do autoservisu. Pokud jde o svědka J. K., jeho
svědectví má toliko podpůrnou váhu, stejně tak záznam telekomunikačního
provozu, resp. odposlech mezi ním a svědkem Z. B., z něhož vyplynulo, že byli
informováni o vloupání do autoservisu, resp. o tom, že toto spáchali obvinění,
kdy jako osoby s bohatou kriminální minulostí pohybující se ve stejném
prostředí jako obviněný R. Š., se s tímto obviněným znali a po zadržení
obviněného R. H. jej o této skutečnosti chtěli informovat. Skutečnost, že
odposlechy telekomunikačního provozu byly pořízeny až po zadržení obviněného R. H. nijak nesnižuje jejich důkazní váhu, rozhodně se nejedná o situaci „jedna
paní povídala“, jak namítá obviněný R. Š. Jedná se o nepřímý důkaz, který
zapadá do řetězce dalších nepřímých důkazů poskytujících spolehlivý závěr o
vině obviněných. Pokud se jedná o vyhodnocení provedené domovní prohlídky u
obviněného R. Š., pak je třeba uvést, že skutečnost, že při domovní prohlídce
nebyly nalezeny odcizené věci z autoservisu poškozeného P. L. či bankovky,
které převzal od poškozeného obviněný R. H., nijak obviněného R. Š. nezbavuje
viny za spáchání trestného činu krádeže spáchaném ve spolupachatelství. Obviněnému totiž není za vinu kladeno, že by odcizené věci přechovával u sebe
nebo byl osobou, která následně po vloupání kontaktovala poškozeného P. L. a
požadovala od něho úplatu za vrácení věcí.
61. Skutkové závěry vztahující se ke skutku pod bodem II. výroku o vině
se prolínají i do skutku pod bodem III. výroku o vině, který byl kvalifikován
jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 aliena 1,
odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku, kterého se měl obviněný R. H. dopustit vůči poškozenému P. L. Stran
skutku pod bodem III. výroku o vině byla stěžejním důkazem výpověď poškozeného
P. L., která byla, jak rozvedeno v bodě 60. výše tohoto usnesení, soudy
vyhodnocena jako zcela věrohodná. Poškozený vypověděl, že poté, co zjistil, že
byl jeho autoservis vykraden, kontaktoval obviněného R. H., a to s ohledem na
skutečnost, že obviněný R. H. jej den předtím informoval o tom, že se
připravuje vykradení autoservisu na XY (viz bod 60. výše). Soud prvního stupně
v bodech 68. a 69. odůvodnění svého rozsudku rozvedl důkazní situaci a z ní se
podávající skutková zjištění, kdy vycházel vedle výpovědi poškozeného P. L. a
záznamu GPS jeho vozidla, rovněž z odposlechů telekomunikačního provozu mezi
poškozeným a obviněným R. H. a rovněž mezi oběma obviněnými, na jejichž
podkladě lze jednoznačně konstatovat, že obviněný R. H. obviněného R. Š.
průběžně informoval o tom, jaká je situace stran poškozeného P. L., zejména
pokud se týká peněz, které od poškozeného převzal předstírajíc, že vrácení věcí
dojedná s údajnými pachateli vloupání. U obviněného R. H. byla nalezena nejen
část odcizených věcí z autoservisu poškozeného P. L., ale byly u něj rovněž
zajištěny zdokumentované bankovky, které poškozený obviněnému svěřil za účelem
jejich předání pachatelům vloupání jako platbu za vrácení odcizených věcí, a
jeho fotoaparát včetně SIM karty obsahující fotografie odcizených věcí. To
spolu se záznamy datového provozu jeho mobilního telefonu vyvrátilo verzi
událostí prezentovanou obviněným R. H., že se pouze nabídl, že s údajnými
pachateli vloupání vyjedná vrácení odcizených věcí zpět poškozenému P. L.
Obviněný R. H. se totiž podle záznamů datového provozu v den, kdy měl údajně
odjet do XY pro odcizené věci, resp. mělo dojít k jeho setkání s údajnými
pachateli vloupání, v obvodu města XY nenacházel, ale naopak se pohyboval v
místě a v blízkosti svého bydliště v XY. Zde pak byly v jeho garáži (dílně)
nalezeny některé z odcizených věcí. Obhajoba obviněného R. H. tak byla
vyhodnocena jako účelová, nepodpořená žádnými provedenými důkazy.
62. Pokud se týká skutku pod bodem I. výroku o vině, který byl
kvalifikován jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 odst.
c) tr. zákoníku, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
obviněný R. Š. i zde shledává existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými
skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a
provedenými důkazy. Má za to, že se jedná o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení,
resp. jeho tvrzení a tvrzení poškozeného L. P., kdy namítá nevěrohodnost jeho
výpovědi, stejně jako nevěrohodnost svědků L. S. a M. V. Poukazuje rovněž na
neprovedení doplňujícího výslechu poškozeného L. P. jak v hlavním líčení, tak
ve veřejném zasedání, s kteroužto námitkou se však Nejvyšší soud vypořádal v
bodech 54. a 55. výše tohoto usnesení. Lze rovněž odkázat na bod 53. odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, kde se soud vyjádřil k otázce věrohodnosti
poškozeného. Soud prvního stupně neměl o věrohodnosti výpovědi poškozeného L.
P. a jím uváděných tvrzení žádné rozumné pochybnosti. Naopak neuvěřil verzi
obviněného R. Š., že se krádež uskutečnila po domluvě s poškozeným, tedy, že
byla zinscenovaná. Jeho verzi událostí nepodpořili ani svědci L. S. a M. V.,
kdy L. S. odmítl v řízení před soudem vypovídat s tím, že by mohl sobě či osobě
blízké přivodit trestní stíhání. Jedná se současně o svědky, jejichž výpověď by
byla s ohledem na jejich trestní minulost a osobní vztah s obviněným obtížně
akceptovatelná (viz bod 54. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud
prvního stupně se ke skutku pod bodem I. výroku o vině, resp. k důkazní situaci
a z ní se podávajícím skutkovým závěrům vyjádřil podrobně v bodech 51. až 55.
odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud pak konstatoval, že „pokud se týká
skutku pod bodem I., kde obžalovaný R. Š. nabídnul svou verzi o předem
domluveném a záměrně fingovaném jednání ze strany poškozeného, tak jeho verze
zůstala naprosto osamocena, nepodpořena žádným jiným důkazem“. … „Nelze
pominout ani chování obžalovaného před samotným vloupáním, které je zachyceno
na záznamech z kamer, ze kterých je patrné, že obžalovaný nejprve
sofistikovaným způsobem vozidlo obhlíží, dívá se dovnitř apod. V případě, že by
byla krádež zinscenovaná, jak obžalovaný tvrdil, žádný důvod k takovému chování
by neměl“ (bod 42. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
63. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně zcela
ztotožnil (body 41. až 43. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Uvedl, že
soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem,
nedopustil se žádné deformace provedeného důkazu, ani nijak nevybočil z mezí
volného hodnocení důkazů a své hodnotící úvahy jasně a logicky vysvětlil. Je
možno doplnit, že soud prvního stupně provedl dostatečné a rozsáhlé dokazování,
zabýval se námitkami, které v rámci obhajoby obvinění při hlavním líčení
uplatnili, a přesvědčivým a logickým způsobem se s nimi vypořádal. Ke skutkům
pod body II. a III. výroku o vině uvedl, že „z hodnotící části odůvodnění
napadeného rozsudku vyplývá, že soud I. stupně svůj závěr o vině obžalovaných
založil nikoliv na jediném důkazu, v podrobnostech lze odkázat na hodnotící
úvahy nalézacího soud v bodech 56–69. V této části logicky a chronologicky
popisuje svá zjištění, na základě kterých vyhodnotil obhajobu obžalovaných jako
účelovou. K obhajobě obžalovaných nutno podotknout, že tato je založena na
zpochybňování jednotlivých dílčích detailů, kterými se snaží podpořit svou
obhajobu. … Námitky obžalovaných jsou toliko vytrháváním detailů z kontextu
celého skutkového děje“ (bod 43. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
64. Závěr o vině obviněných je v projednávané věci postaven na nepřímých
důkazech. Obecně lze uvést, že absentuje-li doznání pachatele, vychází orgány
činné v trestním řízení zejména z přímých důkazů, jsou-li k dispozici.
Nejčastěji se jedná o svědecké výpovědi poškozených nebo svědecké výpovědi
osob, které byly spáchání trestného činu přímo přítomny a mohou tak vypovídat o
tom, co přímo svými smysly vnímaly. Pokud však žádné přímé důkazy neexistují,
je možno vinu pachatele dovodit na podkladě tzv. důkazů nepřímých, které však
musí vytvářet ucelený a na sebe logicky navazující řetězec důkazů, na jehož
podkladě lze vinu pachatele „prokázat mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“, a
to za současného respektování všech zásad spravedlivého procesu včetně zásady
presumpce neviny a z této plynoucího pravidla in dubio pro reo, jak již uvedeno
výše. Pokud existují mezi nepřímými důkazy jakékoli mezery, je nepřípustné, aby
tyto byly překlenovány případnými hypotézami soudu o tom, jak se skutek
odehrál. Nejvyšší soud má za to, že o takový případ se v projednávané věci
nejedná. Přestože obvinění považují skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá
či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z
nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního
stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují
shledat mezi nimi a provedeným dokazováním jakýkoli rozpor, natož pak rozpor
zjevný.
65. Obvinění R. H. a R. Š. dále uplatnili dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
66. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak
byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý
trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin.
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné
skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce
předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03).
67. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li
shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
68. Obvinění R. H. a R. Š. uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině v tom rozsahu,
že napadají zjištěnou výši škody, resp. naplnění znaku značné škody ve smyslu
ustanovení § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Značnou škodou je podle § 138
odst. 1 písm. d) tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč a
méně než 10.000.000 Kč.
69. Obvinění nicméně svou námitku uplatňují způsobem neregulérním, kdy
jejich námitky jsou prostou polemikou s výsledky provedeného dokazování v tomto
směru, kdy namítají nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně znaleckého posudku
doc. Semely a nedostatečné vyhodnocení znaleckého posudku obhajoby Ing.
Pospíšila, stejně jako namítají, že k otázce výše škody nebyl vypracován
obhajobou navrhovaný revizní znalecký posudek. Současně nabízejí vlastní
hodnocení znaleckých posudků, z nichž pak vyvozují jiná, resp. pro ně
výhodnější skutková zjištění týkající se výše způsobené škody. Předpokladem
existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku
nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Jestliže tedy obvinění v tomto směru namítají nesprávnost právního posouzení
skutku (případně jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), ale tento svůj názor
ve skutečnosti dovozují z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například
rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnými formulované námitky
brojící proti výši zjištěné škody tak tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají.
70. Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že znaleckými posudky se
Nejvyšší soud zabýval v bodech 55. a 59. výše tohoto usnesení. Je namístě
zopakovat, že soudy vycházely stran výše škody ze závěrů znaleckého posudku
doc. Semely, kdy soud prvního stupně v bodě 56. odůvodnění rozsudku řádně
zdůvodnil, proč uvedený znalecký posudek shledal přesvědčivým. Odvolací soud
poté, co provedl na návrh obhajoby znalecký posudek Ing. Pospíšila, a tohoto
vyslechl u veřejného zasedání, a rovněž znovu vyslechl doc. Semelu, který se
vyjádřil ke sporným bodům znaleckého posudku poukazovaných obhajobou i Ing.
Pospíšilem, se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, kdy dospěl k závěru,
že znalecký posudek obhajoby není sto jakkoli zvrátit závěry znalce doc.
Semely. V tomto bodě je namístě odkázat na podrobné a pečlivé odůvodnění
odvolacího soudu v bodech 33. až 38. jeho usnesení.
71. Obviněný R. H. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. i ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině, konkrétně pak k té
části, v rámci níž byl uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku. Obviněný rozporuje naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy. Uvedená
námitka svým obsahem předmětnému dovolacímu důvodu odpovídá.
72. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí,
aby něco konal, opominul nebo trpěl.
73. Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v
nejširším slova smyslu. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí
nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl
toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej
musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde
o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R
10/1979). Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné
majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k
rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma
objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat
(srov. R 10/1979-II.) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1750–1756). Za této
podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale
např. zhoršením výdělečných možností poškozeného.
74. Vycházeje z ustálených skutkových zjištění tak, jak jsou zaznamenána
v bodě III. ve skutkové větě rozsudku, o naplnění znaků skutkové podstaty
obviněnému za vinu kladeného trestného činu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku
včetně subjektivní stránky nelze mít pochyb. Soud prvního stupně, stejně jako
soud odvolací neměly žádné pochybnosti o svědecké výpovědi poškozeného P. L.,
kdy lze odkázat na bod 62. výše tohoto usnesení, v rámci něhož Nejvyšší soud
rovněž poukázal na další provedené důkazy vážící se k tomuto skutku. Zcela
prokazatelně obviněný R. H. nejdříve z vlastní vůle informoval poškozeného při
návštěvě v jeho autoservisu, že se chystá vykradení autoservisu na XY, a poté,
co byl poškozeným informován o tom, že tento nemá ve svém autoservisu funkční
alarmy či kamery, dopustil se spolu s obviněným R. Š. krádeže vloupáním, kdy
společně odcizili z autoservisu poškozeného vybavení, které poškozený nutně
potřeboval k provozu svého podnikání (skutek pod bodem II. výroku o vině). Poté, co jej poškozený P. L. skrze J. N. následující ráno po vloupání
kontaktoval, obviněný R. H. předstíral, že o krádeži a jejích pachatelích může
zjistit nějaké informace, aby následně za pachatele označil blíže
nespecifikované osoby z XY („Rus, cikán“) s tím, že se pokusí je kontaktovat. Obviněný R. H. poté nabídl poškozenému P. L. vrácení odcizených věcí za částku
ve výši 130.000 Kč, kdy se nabídl, že ji předá údajným pachatelům krádeže. Obviněný údajné pachatele krádeže popsal poškozenému jako osoby, které měly být
údajně stíhány za ozbrojené přepadení, což byl detail, který měl na osobu
poškozeného zapůsobit, resp. na jeho rozhodnutí svěřit celou záležitost do
rukou obviněného R. H. Rovněž zdůraznil, že musí jednat rychle, aby se odcizené
věci neprodaly, resp. aby nepřišli o možnost získat odcizené věci zpět. Poškozený P. L. v rámci své výpovědi u hlavního líčení dne 11. 12. 2023 uvedl,
že odcizení věcí jim výrazně snížilo šanci pracovat, o čemž vypovídá i jeho
snaha, co nejdříve získat odcizené vybavení zpět, a to i za cenu zaplacení
výkupného ve výši 130.000 Kč. Obviněný R. H. si byl vědom, ostatně sám toto v
rámci výpovědi u hlavního líčení dne 11. 12. 2023 uvedl, že bez potřebného
vybavení nemůže autoservis poškozeného řádně fungovat, že odcizené věci
potřebují k práci. Přitom měl však odcizené věci po celou dobu ve své
dispozici. Historka, kterou si vymyslel, aby zapůsobil na vůli poškozeného
poskytnout výkupné za odcizené věci, kdy se navíc prezentoval jako dobrodinec
snažící se pomoci druhému, vypovídá o naprosté absenci jakýchkoli výčitek
svědomí a pokřiveném morálním kompasu obviněného. Krádež věcí nezbytných pro
provozování podnikání představovala pro poškozeného P. L. hrozbu způsobení
závažné újmy na jeho majetkových právech, kterážto sice není násilím, ale
spočívá ve zhoršení jeho výdělečných možností (viz bod 73. výše tohoto
usnesení). Nepochybně je tedy v jednání obviněného R. H. dána pohrůžka, kterou
poškozený P. L. objektivně pociťoval jako těžkou újmu.
Obviněný prostřednictvím
své historky, naléháním na co nejrychlejší jednání a vykreslení údajných
pachatelů působil na svobodnou vůli poškozeného, aby jej donutil něco konat,
resp. předat mu finanční hotovost za účelem vrácení odcizených věcí. Uvedené
námitce obviněného R. H. tedy nelze přisvědčit, kdy skutek, tak, jak je pospán
pod bodem III. výroku o vině, mimo jiného naplňuje všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
IV.
75. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i
odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením
zákona dovolání obviněných R. H. a R. Š. odmítl.
76. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu