3 Tdo 455/2025-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. Ď. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 4 To 9/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 78/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. Ď. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 11. 2024, sp. zn. 4 T 78/2024, byl obviněný M. Ď. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem I. výroku o vině uznán vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), f) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 24. května 2024 v době okolo 20:20 hodin v XY, na ulici XY u domu s č. p. XY, přistoupil k J. G. a začal jej vulgárně oslovovat slovy kokot a čurák, poté vytáhl z kapsy bundy kuchyňský nůž s černou plastovou rukojetí, s čepelí o délce do 10 cm a šířce cca 2 cm, který mu přiložil ke krku, přičemž ho lehce píchl pod bradu, čímž mu způsobil drobnou ránu o velikosti 2 mm, a který ihned poté schoval zpět do kapsy, kdy dále pokračoval v nadávání a fyzickém napadání poškozeného, kterému strhl a zahodil na zem nasazené dioptrické brýle, udeřil jej rukou sevřenou v pěst na ústa, a dále se jej snažil udeřit se slovy, že jej zmlátí, přičemž poškozený před ním ustupoval až před sousední vchod domu č. p. XY, kde opět z kapsy bundy vytáhl nůž a špičku čepele přiložil J. G. k břichu se slovy: „jestli to ještě řekneš rodičům nebo zavoláš policajty, tak tě zabiju, zlikviduju“, a hned poté ho ještě udeřil pěstí do levého oka, což ho přinutilo si dřepnout, a následně z místa utekl, přičemž svým jednáním způsobil J. G. zranění spočívající v hematomu horního víčka levého oka, natrženého horního rtu, hematomu kolem levého ucha a oděrce pod krkem, vyžadující jednorázové lékařské ošetření, bez omezení v obvyklém způsobu života; a pod bodem II. výroku o vině byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 26. května 2024 v době okolo 11:25 hodin v XY, na ulici XY před domem s č. p. XY, v prostoru vozovky, poté, co nejprve máváním ruky zastavil přijíždějící vozidlo značky Škoda Octavia, registrační značky XY, které řídila M. S. a jako spolujezdec se ve vozidle nacházel M. H., který vystoupil z vozidla, následně začal slovně napadat přistoupivšího M. H. slovy zmrd a čurák, že mu dává poslední varování z důvodu šikany jeho manželky a udání na sociálce, a dále M. H. sdělil, ať ho nechají na pokoji nebo zabije jeho syna, uřízne mu hlavu, kterou mu pošle na Vánoce, což v M. H. vzbudilo důvodnou obavu o zdraví a život jeho syna.
2. Za to a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2024, č. j. 19 T 24/2024-143, byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců za současného vyslovení dohledu.
3. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl v trestním příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2024, č. j. 19 T 24/2024-143, doručeném obžalovanému dne 10. 6. 2024 (nesprávně uvedeno 19. 6. 2024), zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. G., nar. XY, bytem XY, na náhradě majetkové škody částku 8.144 Kč a na náhradě nemajetkové újmy (bolestném) částku 7.368 Kč.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 11. 2024, sp. zn. 4 T 78/2024, podal obviněný odvolání do výroku o vině pod bodem I., do výroku o trestu a do výroku o náhradě škody.
7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 4 To 9/2025, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř., a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), f) tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2024, č. j. 19 T 24/2024-143, doručeným mu dne 10. 6. 2024, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku, § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců za současného vyslovení dohledu.
8. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců.
9. Současně byl rozsudkem zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2024, č. j. 19 T 24/2024-143, doručeném obviněnému dne 10. 6. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
10. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. G., nar. XY, bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 7.368 Kč.
11. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. G., nar. XY, odkázán se zbytkem svého nároku, týkajícího se náhrady majetkové škody, na řízení ve věcech občanskoprávních.
12. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
13. Proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 4 To 9/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 296–298 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kdy dovolání směřuje proti výroku o vině pod bodem I. z rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu.
14. Obviněný brojí proti závěru, že se skutku vymezeném pod bodem I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, kterého se měl dopustit vůči poškozenému G., dopustil se zbraní, konkrétně s nožem. Orgány činné v trestním řízení nade všechnu pochybnost neprokázaly jeho existenci. Poškozený sice o noži cosi vykřikoval, aby přitáhl pozornost okolí, ale žádný ze svědků nůž neviděl. Ačkoli jiná svědkyně uvedla, že dovolatele viděla nůž zahodit kousek od domu, nůž se nikdy nenašel. Svědkyně Š. uvedla, že viděla a slyšela hádku, ale nůž neviděla. Navíc se nacházela asi 30–40 metrů daleko a na dálku moc dobře nevidí, jelikož nosí brýle. Uvedla rovněž, že se o celé věci baví v domě, což podle dovolatele má za následek tzv. efekt tiché pošty, kdy každý si něco přidá a najednou je z toho úplně jiný konflikt. Svědkyně A., bez jakékoli vazby na účastníky a s lepším zrakem než svědkyně Š., vyloučila, že by dovolatel přiložil ruku s údajným nožem na krk poškozeného. Svědkyně přitom vše viděla „od začátku“ a podala realistický obraz celé situace. Soud se však nijak nevypořádal s rozpory mezi její verzí a verzí poškozeného. Obviněný přiznává, že byl nahněvaný a dlouhodobě frustrovaný z poškozeného, nicméně má za to, že poškozený se pokusil pro sebe získat na náhradě škody majetkový prospěch.
15. Obviněný rovněž brojí proti závěru, že by se trestné činnosti dopustil na poškozeném G. coby svědkovi. Závěry soudů jsou neslučitelné se skutkovým stavem, neboť poškozený nebyl svědkem v žádném jiném trestním či civilním řízení, pouze tvrdí něco o tom, že mu měl dovolatel vyhrožovat, aby nevolal policii. Případná výhrůžka nicméně nemohla být způsobilá na poškozeného působit, neboť policii stejně zavolal. Očividně si však poškozený tuto část domyslel a soudy ji bez dalšího přijaly, aniž by se blíže zabývaly pravdivostí či věrohodností výpovědi poškozeného. O výhrůžce nevypovídaly nic ani svědkyně A. a Š. Jedná se pouze o jakousi „hypotetickou“ účast poškozeného na nějakém blíže nespecifikovaném řízení, což nelze podřadit pod skutkovou podstatu přečinu podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Soud odvolací měl sám výrok o vině a právní kvalifikaci opravit, ale namísto toho potvrdil závěry soudu prvního stupně. Obviněný je přesvědčen, že soudy měly v plné míře aplikovat zásadu in dubio pro reo, zejména za situace, kdy mu hrozí vysoký trest.
16. Stran uloženého trestu obviněný vznesl námitku jeho nepřiměřenosti. Má za to, že soudy musí znovu zhodnotit všechny polehčující a přitěžující okolnosti. Jako polehčující okolnost uvádí silné rozrušení [§ 41 písm. b) tr. zákoníku] a tíživé osobní a rodinné poměry [§ 41 písm. e) tr. zákoníku] způsobené tím, že poškozený a další osoby z domu se na něho snaží hodit vícero trestné činnosti. Rovněž by mělo být zohledněno, že způsobil nižší škodu, resp. nižší škodlivý následek [§ 41 písm. i) tr. zákoníku], neboť poškozený ihned zavolal policii, a rovněž nelze přehlédnout, že se k trestnému činu přiznal [§ 41 písm. l) tr. zákoníku]. Soud měl podle obviněného hodnotit i neformální skutečnosti jako je „péče o společné dítě a výlučná denní péče M. Ď.“, stejně jako vztahy uvnitř domu a skutečnost, že ani jeden z poškozených se mu nevyhýbá, což vypovídá o nízké společenské škodlivosti celého incidentu. Obviněný proto žádá o aplikaci zásady přiměřenosti trestní represe a individualizace trestní represe.
17. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265k a § 265m tr. ř., tedy aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil k novému projednání, případně sám ve věci rozhodl.
18. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 4. 2025, sp. zn. 1 NZO 235/2025.
19. Státní zástupce uvedl, že dovolatel ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, tedy, že mu nebylo prokázáno, že by vůči svědkovi G. užil nůž. S námitkami týkajícími se užití nože se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč výpovědi napadeného G. o užití nože uvěřil – podle dalších svědectví jmenovaný svědek v okamžiku útoku o noži hovořil, na krku měl drobné stopy odpovídající útoku nožem a dovolatel měl po činu tři hodiny času na to, aby nůž ukryl. Soud odvolací pak v bodech 7. až 17. svého rozsudku ještě podrobněji rozvedl, proč z provedeného dokazování nelze učinit jiný závěr, než že dovolatel užil k útoku také nože. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil s tím, že na tuto je možno v podrobnostech odkázat. Uvedl, že obviněný těmito svými námitkami nenaplnil podmínky užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitky směřují pouze k tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Státní zástupce podal podrobný výklad této zásady, kdy konstatoval, že přezkum dodržení této procesní zásady není v zásadě v rámci dovolacího řízení přípustný, s výjimkou situací, kdy porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
20. Stran námitek obviněného, kterými nesouhlasí s naplněním dalšího znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání, totiž že by se tohoto činu dopustil „na svědkovi“, státní zástupce uvedl, že tyto odpovídají první variantě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné. Odkázal na bod 15. odůvodnění soudu prvního stupně, kde soud stručně uvedl, proč považoval poškozeného za „svědka“ ve smyslu přísnější právní kvalifikace předmětného zločinu. Odvolací soud pak k naplnění znaku „na svědkovi“ téměř doslovně citoval (byť bez uvedení zdroje) výklad autorů aktuálního komentáře, jaké osoby je možno považovat za svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Zejména, že za svědka je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu. Přitom je bez významu, že vyděračské jednání směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen její svědeckou výpovědí jako poškozeného a že časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel trestného činu vydírání usvědčen. Autoři komentáře přitom vycházejí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1007/2012, publikovaného pod č. 48/2013 Sb. rozh. tr. Dovolatel postavení poškozeného nenapadá, přičemž ono budoucí řízení s budoucím svědkem G. je specifikováno zcela konkrétně – budoucí trestní stíhání dovolatele pro útok na svědka uskutečněný dne 24. 5. 2024 kolem 20:20 hodin v XY na ulici XY u domu č. p. XY. Podle státního zástupce si lze stěží představit ještě konkrétnější specifikaci budoucího trestního řízení.
21. Pokud se jedná o námitky obviněného stran nepřiměřenosti uložené trestní sankce a nedostatečného zohlednění polehčujících okolností, státní zástupce uvedl, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Včetně posouzení společenské škodlivosti ze strany svědků – zde měl dovolatel patrně na mysli jen dopad činu na život
svědků ve smyslu § 39 odst. 2 věta druhá, tr. zákoníku, a nikoliv právní posouzení skutku podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce dále uvedl, že přiměřenost trestu lze zkoumat mimo dovolací důvody v případě, že by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Jednalo by se o trest výjimečný svou nespravedlností. Dovolatel však v tomto směru nijak neargumentoval. Státní zástupce proto považoval za zbytečné uvádět k zásadě přiměřenosti trestních sankcí obsáhlou judikaturu a vyvracet tak hypotetické argumenty, které samotný dovolatel nepřednesl. Proto jen ve stručnosti konstatoval, že trest byl dovolateli ukládán v trestní sazbě s rozmezím od dvou do osmi let odnětí svobody, přičemž mu byl uložen trest tříletý a pouze podmíněný. Takový trest nemůže ze své podstaty nijak zasáhnout do jeho rodinného ani pracovního života.
22. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
24. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 4 To 9/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a výroku o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř., o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
25. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Ď. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
26. Předně je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci podaného dovolání konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod či jeho variantu nepodřadil. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje či za obviněného přímo domýšlet jeho argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
27. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci, kdy ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
30. Nejvyšší soud předně podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
31. Přestože obviněný při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. blíže nekonkretizoval variantu, pod níž podřadil svoje námitky, jak rozvedeno výše pod bodem 26. tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle obsahu dovolání dovodil, že obviněný měl zřejmě na mysli první variantu, tedy, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu vydírání, konkrétně znaku podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. spáchání činu se zbraní, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména pak svědeckými výpověďmi.
32. Uvedená varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněna námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících právě kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
33. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Ve vztahu k odůvodněním soudů obou stupňů, jimi provedeného dokazování a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním je nutno konstatovat, že se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.
34. Obviněný předmětnou námitku odůvodnil poukazem na svou výpověď, kdy užití zbraně popíral, výpověď poškozeného G., jehož výpověď zpochybnil, a výpovědi svědkyň Š. a A., které u něj žádný nůž neviděly. Je možno odkázat na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně, který veškeré svědecké výpovědi vyhodnotil zejména v bodech 12. a 13. odůvodnění rozsudku. O věrohodnosti výpovědí poškozeného G. a svědkyň Š. a A. neměl žádné pochybnosti. Obviněný sám přiznal, že poškozeného napadl jak fyzicky, tak slovně, kdy uvedené potvrdily i obě jinak na věci nezúčastněné svědkyně, které byly přilákány hlukem hádky a šly se podívat, co se děje. Svědkyně Š. se vyklonila z okna poté, co uslyšela zmínku o noži, a následně slyšela staršího muže (poškozený G.) křičet „zahoď ten nůž“. Rovněž jasně slyšela nadávky a výhrůžky zabitím. Soud prvního stupně neměl důvod neuvěřit tvrzení poškozeného o použití nože, neboť toto je v souladu i s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména pak lékařskou zprávou a fotodokumentací poškozeného bezprostředně po činu zachycující zranění v podobě vpichu pod jeho bradou. Nelze přehlédnout ani to, že když policejní hlídka později konfrontovala obviněného, ten zvedl ruce nad hlavu, a aniž by byl na to dotazován, hlídce sdělil, že u sebe nemá nůž. Je zarážející, že by to obviněný říkal, pokud se měl útoku, který jinak nepopíral, dopustit neozbrojený. Soud prvního stupně poukázal i na samotné vyjádření obviněného, který uvedl, že ještě krátce před činem u sebe nůž nosil, protože se obával jisté osoby. „Soud tak neuvěřil jeho obhajobě, že právě v den incidentu u sebe nůž neměl, když z dalších důkazů vyplývá, že jej dokonce použil a poškozenému s ním vyhrožoval. Zranění způsobená poškozenému jsou zdokumentována jak lékařskou zprávou, tak fotodokumentací“ (bod 12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
35. Odvolací soud se s uvedenou námitkou vypořádal zejména v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že verze uváděná poškozeným G. nestojí osamoceně, ale podporují ji další důkazy, jak správně rozvedl již soud prvního stupně. Poukázal na to, že obviněný byl zadržen až s jistým časovým odstupem, což dobře vysvětluje, proč u něho nebyl nůž zajištěn. O to větší význam má sdělení obviněného policejní hlídce, že u sebe nemá nůž. Dále upozornil, že poškozený ihned po incidentu zavolal nejen hlídku policie, ale byl rovněž ošetřen, „což vylučuje možnost vzniku zranění jinak než v souvislosti s útokem obžalovaného“ (bod 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). A to, jak zranění v oblasti obličeje způsobená ranami pěstí, tak ranky na krku způsobené nožem.
36. Je možno konstatovat, že jak nalézací, tak odvolací soud uvěřily verzi poškozeného, neboť ta korespondovala jak s výpověďmi svědkyň, tak s lékařskou zprávou a fotodokumentací pořízenou těsně po činu. Argumentaci obviněného vztahující se k tzv. zjevnému rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů proto nelze přisvědčit.
37. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
38. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
39. Pod uvedený dovolací důvod je možno podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítá, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání.
40. Obviněný byl pod bodem I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), f) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní, na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Obviněný namítá, že nebyly naplněny znaky spáchání činu se zbraní [písm. a)] a spáchání činu na svědkovi [písm. f)].
41. Obecně lze uvést, že u trestného činu vydírání jde o předčasně dokonaný trestný čin, který je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se tedy, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (předmět útoku se tedy nemusí podvolit jednání pachatele a nevyžaduje se, aby poškozený něco konal, opominul nebo trpěl). Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilím se rozumí taková pohrůžka, z níž je zřejmé, že pokud se nepodrobí nucená osoba vůli pachatele, násilí bude vykonáno buď ihned, nebo v budoucnosti, přičemž tato budoucnost nemusí být z hlediska časového vyjádření blíže specifikována. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka násilím u poškozeného skutečně vyvolala obavy z možného použití násilí nebo dokonce ze způsobení takové újmy. Opominutím se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala; půjde např. o nucení k tomu, aby osoba neučinila svědeckou výpověď nebo nepodala znalecký posudek v trestním řízení pachatele nebo jeho blízké osoby anebo aby poškozený neoznámil trestnou činnost pachatele apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751–1753).
42. Stran znaku spáchání činu se zbraní je možno uvést, že podle § 118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1754).
43. Jak rozvedeno výše v bodech 34. a 35. odůvodnění, provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný užil k útoku na poškozeného G. nůž, tedy zbraň ve smyslu ustanovení § 118 tr. zákoníku. Tím poškozeného ohrozil tak, že mu jej nejdříve přiložil pod krk, což zanechalo pod bradou poškozeného drobné zranění, a následně mu jej přiložil k břichu, což doprovázel výhrůžkou, že pokud poškozený cokoli řekne rodičům obviněného či zavolá policii, tak jej zabije. Uvedená skutková zjištění zcela odpovídají právní kvalifikaci podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, tedy spáchání činu se zbraní.
44. Pokud jde o námitku, že se dovolatel nemohl dopustit trestného činu vydírání na svědkovi, neboť poškozený G. nebyl svědkem v žádném jiném trestním či jiném civilním řízení, je možno uvést, že uvedenou námitkou se již zevrubně zabýval odvolací soud v bodech 24. a 25. odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že bylo prokázáno, že obviněný poškozeného G. slovně a fyzicky napadl, kdy mu způsobil i drobné zranění nožem, a následně mu nůž přiložil k břichu, což, jak již uvedeno v předcházejícím bodě, doprovázel výhrůžkou, že pokud to poškozený oznámí rodičům obviněného či zavolá policii, zabije ho a zlikviduje ho, čímž mimo jiného směřoval k tomu, aby „pohrůžkou násilí zamezil poškozenému podat na jeho osobu v souvislosti s probíhajícím incidentem trestní oznámení, tedy se tohoto jednání dopouštěl vůči svědkovi“ (bod 25. odůvodnění). Z uvedeného se jasně podává, že poškozený G. nebyl svědkem v žádném jiném trestním řízení, ale zcela jednoznačně se má na mysli jeho postavení svědka v rámci budoucího trestního řízení dovolatele vedeného mimo jiného i pro útok na něho dne 24. 5. 2024 kolem 20:20 hodin v XY na ulici XY u domu č. p. XY, tedy útok popsaný ve skutkové větě rozsudku pod bodem I.
45. Podmínkou trestnosti jednání pachatele je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, kdy pojem v souvislosti je pojem širší než pojem pro výkon. Postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost. Nejčastěji půjde právě o vynucování násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho příbuznému v trestním nebo jiném řízení, aby pozměnil již učiněnou výpověď, popř. aby nepodával na pachatele trestní oznámení za trestnou činnost na svědkovi spáchanou (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1755).
46. Jednání pachatele uvedené v § 175 odst. 1 tr. zákoníku, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu) a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001, uveřejněné pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). Za svědka je tedy považována osoba nikoli podle svého formálního postavení v určitém konkrétním řízení, ale je jím každá osoba, která je svědkem v materiální podstatě. Podle judikatury Nejvyššího soudu se tedy tímto svědkem míní jakýkoliv svědek ještě v době před tím, než je podle příslušných procesních předpisů vyzván k podání svědecké výpovědi. Jestliže ustanovení § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku používá pojem svědek v jeho obecné podobě, touto okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby poskytuje ochranu všem osobám majícím v materiálním smyslu postavení svědka bez ohledu na to, pro jaký typ řízení se takové svědectví užije, resp. v jakém řízení tato osoba jako oběť trestného činu vydírání bude o svých poznatcích o tom, co vnímala svými smysly, vypovídat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 879/2019).
47. V tomto smyslu je nutno přisvědčit správnosti právní kvalifikace použité soudem prvního stupně a potvrzené odvolacím soudem, který poškozeného G. označil za svědka za situace, že byl obviněným prostřednictvím nadávek, fyzických ataků a za pomoci nože (tj. násilím) nucen k tomu, aby si na něj nestěžoval jeho rodičům (tj. aby něco opominul), kdy mu obviněný mimo jiného vyhrožoval opakovaně zabitím i za to, že by zavolal policii, resp. věc oznámil policii. Skutečnost, že svědek byl poškozeným, ničemu nepřekáží. Jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ze zvýšené ochrany osob, které jsou svědky v materiálním smyslu, vyplývá, že ze skutečnosti, že osoba je ve vztahu k předcházejícímu trestnému činu pachatele svědkem a zároveň poškozeným, nelze vyvozovat žádné odchylky z hlediska trestněprávních podmínek a míry ochrany takového svědka. Je proto bez významu, že vyděračské jednání směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen její svědeckou výpovědí jako poškozeného, a že časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel trestného činu vydírání usvědčen (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1007/2012, uveřejněné pod č. 48/2013 Sb. rozh. tr.).
48. Nad rámec výše uvedeného je možno uvést, že tvrzení obviněného, že vyhrožování nebylo způsobilé na poškozeného G. působit, neboť poškozený i tak policisty zavolal, neobstojí. Skutečnost, že poškozený zavolal po fyzickém útoku na svou osobu, uskutečněném za pomoci nože, policii, nijak nesnižuje závažnost dovolatelova jednání. Je možno odkázat na bod 41. výše tohoto usnesení a připomenout, že trestný čin vydírání je trestným činem předčasně dokonaným, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval, tedy, aby poškozený z obav z uskutečnění výhrůžek obviněného policii nezavolal, resp. trestný čin neoznámil.
49. Obviněný dále uplatnil námitky, jimiž brojí proti jemu uloženým sankcím s tím, že tyto jsou nepřiměřené. Obviněný namítá, že se soud dostatečně nevypořádal s otázkou polehčujících a přitěžujících okolností v rámci ukládání trestu, a s dalšími „neformálními“ skutečnostmi.
50. Je možno uvést, že teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky.
Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr.
ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku (polehčující a přitěžující okolnosti, obecné zásady pro ukládání trestu), a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, a s ohledem na jím přednesenu argumentaci (soud nedostatečně zohlednil polehčující okolnosti a jeho rodinný stav) je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
51. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší.
52. Obviněnému byl ukládán souhrnný trest za čtyři trestné činy (zločin vydírání, přečin výtržnictví, přečin nebezpečného vyhrožování a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání), přičemž nejpřísněji trestným z těchto činů byl zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), f) tr. zákoníku. V souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku tak byl trest ukládán v sazbě 2 léta až 8 let. Odvolací soud po zrušení výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně uložil obviněnému trest (totožně jako soud prvního stupně) ve výměře 3 let s podmíněným odkladem na 3 roky a 6 měsíců za současného vyslovení dohledu, tedy mírně pod třetinou trestní sazby stanovené na nejpřísněji trestný čin, jehož se obviněný dopustil, přičemž se jednalo o trest podmíněný. Není pochyb o tom, že se jedná o trest přípustný, uložený v rámci trestní sazby stanové ve zvláštní části trestního zákoníku.
53. V případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
54. Přestože obviněný argumentuje právě tím, že mu byl uložen trest nepřiměřený, tedy, že byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí, nelze takové námitce přisvědčit.
55. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
56. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že v rámci procesu individualizace trestu vycházel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a zcela dostatečným způsobem svůj závěr zdůvodnil (srov. zejména body 16. až 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zohlednil nejen všechny okolnosti spáchaného zločinu i přečinů a způsob provedení trestné činnosti, ale i trestní minulost obviněného, jeho rodinné zázemí, které nevykazovalo žádné zjevné abnormality, polehčující okolnosti, kterými bylo zejména prohlášení viny ke skutku pod bodem II. a částečné doznání ke skutku pod bodem I., a rovněž přitěžující okolnosti spočívající zejména v opakovaném porušování zákona v důsledku požívání návykových látek. V bodě 22. odůvodnění rozsudku nalézací soud rozvedl své úvahy stran možné nápravy obviněného, kdy konstatoval, že postačí uložení podmíněného trestu, kdy lze účelu trestu dosáhnout bez jeho přímého výkonu, přičemž v průběhu zkušební doby bude obviněný moci prokázat, že se jednalo o ojedinělé vybočení, a to ve spolupráci s probačním úředníkem, kdy dohled byl nad obviněným vysloven zejména proto, že porušuje zákon opakovaně. Odvolací soud, byť zrušil výrok o trestu, se s těmito závěry zcela ztotožnil. Odvolací soud zrušil výrok o trestu nikoli proto, že by shledal, že se jedná o trest nepřiměřený či jakkoli vadný, ale z důvodu nesprávného uvedení doručení trestního příkazu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 T 24/2024 a nesrovnalosti týkající se výroku o trestu přejímaného z předchozího odsuzujícího rozsudku.
57. Nejvyšší soud neshledal, že by se obecné soudy uložením podmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 3 let za současného stanovení zkušební doby ve výměře 3 let a 6 měsíců a dohledu zpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Jak uvedeno v bodě 52. výše tohoto usnesení, obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 2 léta až 8 let, přičemž mu byl ukládán dokonce trest souhrnný celkem za čtyři trestné činy. Trest ve výměře 3 let, tedy ve výměře mírně pod třetinou trestní sazby stanovené na nejpřísněji trestný čin, jehož se dopustil (§ 175 odst. 2 tr. zákoníku), nelze v žádném případě hodnotit jako nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený a zasahující do jeho ústavně zaručených práv.
58. Obviněný rovněž v rámci dovolání akcentoval skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že soudy měly vzít v úvahu jeho tvrzení o tom, že neměl nůž, pokud bylo v rozporu s tvrzením poškozeného G. a žádný jiný svědek existenci nože nepotvrdil, stejně tak, že by někdo slyšel, že poškozený nemá volat policii, resp. že tento rozpor podle něho „zvýrazňuje potřebu aplikace in dubio pro reo“, kdy jiný postup je v rozporu s právem na spravedlivý proces. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
59. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).
60. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými, resp. dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, kdy část námitek vyhodnotil jako pod uplatněné dovolací důvody nepodřaditelné. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil námitky z větší části totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – publikováno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
61. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Ď. odmítl.
62. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu