3 Tdo 480/2023

3 Tdo 480/2023-380

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 6 To 234/2022, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 89/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá.

I.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 8 T 89/2022, byl obviněný M. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v Plzni dne 2. 6. 2022 v době mezi 22.00 hodin a 23.00 hodin zastavil na procházce podél řeky Radbuzy v lokalitě parku XY poškozeného V. V., nar. XY, postavil se před něj, nejprve se opakovaně zeptal, co zde poškozený dělá, poškozený mu odpověděl, že jde k autu, následně začal být obžalovaný agresivní a vytáhl z kalhot střelnou zbraň, mířil poškozenému na nohy, opětovně se poškozeného zeptal, co zde dělá, poškozený mu odpověděl, že je na procházce, obžalovaný následně zbraň natáhl a namířil poškozenému na horní část těla, poté zbraň schoval a požadoval od poškozeného dvě cigarety, které mu poškozený předal, když chtěl poškozený z místa odejít, opět obžalovaný vytáhl pistoli a řekl, že takto jednoduše to nepůjde, zbraň předal do ruky K. W., nar. XY a poškozenému sdělil, že se mohou domluvit, když mu dá peníze, poškozený mu odpověděl, že u sebe žádné peníze nemá, ale má je v autě a že mu je dá, v mezidobí si obžalovaný opět vzal od K. W. do ruky zbraň a šli společně k vozidlu poškozeného a sedli se do něj, kdy poškozený předal obžalovanému veškerou hotovost, kterou měl v peněžence, kdy tato se nacházela ve dveřích vozidla, načež obžalovaný mu sdělil, že je to málo, poškozený mu tedy ze strachu nabídl, že mu dá další peníze, které vybere z bankomatu, kdy obžalovaný po něm požadoval 5.000 Kč, poté odjel s poškozeným k bankomatu Air Bank XY na adrese XY, zde ve vozidle obžalovaný požadoval buďto telefon poškozeného, nebo částku ve výši 6.000 Kč, kdy poškozený ve 23.13 hodin vybral v hotovosti 6.000 Kč ze svého účtu a peníze předal obžalovanému M. B., kdy jednal z obavy před obžalovaným, a z toho, že by tento mohl použít střelnou zbraň, svým jednáním způsobil poškozenému V. V. škodu ve výši 7.100 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. V., nar. XY, odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 8 T 89/2022, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město.

O odvoláních rozhodl Krajský soudu v Plzni rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 6 To 234/2022, kdy k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a obviněného M. B. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 10. 2022, č. j. 8 T 89/2022-287 v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě nově vymezeného skutkového stavu, podle něhož obviněný v Plzni dne 2. 6. 2022 v době mezi 22.00 hodin a 23.00 hodin zastavil na procházce podél řeky Radbuzy v lokalitě parku XY poškozeného V. V., nar. XY, postavil se před něj, nejprve se opakovaně zeptal, co zde poškozený dělá, poškozený mu odpověděl, že jde k autu, následně začal být obžalovaný agresivní a vytáhl z kalhot předmět vzhledově odpovídající střelné zbrani (dále jen „zbraň“), mířil poškozenému na nohy, opětovně se poškozeného zeptal, co zde dělá, poškozený mu odpověděl, že je na procházce, obžalovaný následně zbraň natáhl a namířil poškozenému na horní část těla, poté zbraň schoval a požadoval od poškozeného dvě cigarety, které mu poškozený předal, když chtěl poškozený z místa odejít, opět obžalovaný vytáhl zbraň a řekl, že takto jednoduše to nepůjde, zbraň předal do ruky K. W., nar. XY a poškozenému sdělil, že se mohou domluvit, když mu dá peníze, poškozený mu odpověděl, že u sebe žádné peníze nemá, ale má je v autě a že mu je dá, v mezidobí si obžalovaný opět vzal od K. W. do ruky zbraň a šli společně k vozidlu poškozeného a sedli si do něj, kdy poškozený předal obžalovanému veškerou hotovost, kterou měl v peněžence, kdy tato se nacházela ve dveřích vozidla, načež obžalovaný mu sdělil, že je to málo, poškozený mu tedy ze strachu nabídl, že mu dá další peníze, které vybere z bankomatu, kdy obžalovaný po něm požadoval 5.000 Kč, poté odjel s poškozeným k bankomatu Air Bank XY na adrese XY, zde ve vozidle obžalovaný požadoval buďto telefon poškozeného, nebo částku ve výši 6.000 Kč, kdy poškozený ve 23.13 hodin vybral v hotovosti 6.000 Kč ze svého účtu a peníze předal obžalovanému M. B., kdy jednal z obavy před obžalovaným, a z toho, že by tento mohl použít střelnou zbraň, svým jednáním způsobil poškozenému V. V. škodu ve výši 7.100 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. V., nar. XY, odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 6 To 234/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 356-358), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Obviněný namítl, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s rozpory ve výpovědi poškozeného a rovněž neprovedl jím navrhované důkazy, přesto odvolací soud považoval dokazování za dostatečně podrobné a rovněž se ztotožnil s právní kvalifikací. Dále uvedl, že ačkoli nebyly provedeny žádné nové důkazy ani nebyly provedeny důkazy již známé, odvolací soud změnil popis skutku, resp. odchýlil se od skutkového zjištění soudu prvního stupně, kdy se jednalo o podstatnou změnu týkající se užité zbraně.

Zatímco soud prvního stupně uvedl, že vycházel z výpovědi poškozeného učiněné v přípravném řízení, v rámci níž poškozený uvedl, že si byl jistý, že se jednalo stoprocentně o střelnou zbraň, kdy slyšel natažení zbraně, odvolací soud označil předmět jako pouze „vzhledově odpovídající střelné zbrani“. Reagoval tím na skutečnost, že předmět popisovaný poškozeným nebyl nikdy nalezen a poškozený v rámci své výpovědi připustil, že neví, zda měl dovolatel zbraň u sebe či ji měl schovanou. Obviněný dále poukazoval na to, že jako osoba mající jen jednu ruku nemohl na poškozeného mířit, brát si od něho cigaretu, tuto si zapalovat a rovněž natahovat zbraň.

Odvolací soud tak nepostupoval v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř., neboť změnil hodnocení výpovědi poškozeného provedené před soudem prvního stupně, aniž by tento důkaz zopakoval či s ohledem na změnu skutkových zjištění provedl důkazy nové. Podle ustálené judikatury přitom platí, že pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout pro zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání (Ústavní soud ve věci sp. zn. II.

ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008).

Dále obviněný uvedl, že soud prvního stupně postavil odsuzující rozsudek pouze na výpovědi poškozeného, aniž by ji opřel o další okolnosti nebo minimálně o nepřímé důkazy. Má za to, že soudy se tímto jediným důkazem dostatečně nezabývaly (viz odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV.ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004), a přes důkazní nouzi nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování provedením rekonstrukce a rovněž vypracováním znaleckého posudku z odvětví psychologie k posouzení věrohodnosti poškozeného. Obviněný je proto toho názoru, že soudy si při zjišťování skutkového stavu počínaly bez potřebné pečlivosti a rozpory ve výpovědi poškozeného bagatelizovaly a důkladně neprověřily, čímž nedostály své povinnosti zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Má rovněž za to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy, kdy konkrétně poukazuje na to, že poškozený vypověděl, že pachatel byl oděn do tmavých tepláků, ale obviněný měl na sobě černé kraťasy, kterýžto fakt shledává rozhodným z důvodu možnosti ukrytí zbraně, která nebyla nikdy nalezena. Jak soud nalézací, tak soud odvolací porušily zásadu in dubio pro reo. Obviněný trvá na tom, že u sebe žádnou zbraň neměl, a ani se vůči poškozenému nedopustil jakéhokoli násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Jeho jednání tak mohlo být posouzeno nanejvýše jako trestný čin krádeže.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2023, č. j. 6 To 234/2022-330 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí o věci.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 3. 2023, sp. zn. 1 NZO 191/2023.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že výhradu týkající se změny skutkových zjištění ve spojení s procesním pochybením krajského soudu nelze přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, současně není opodstatněná ani v obecné rovině. Pochybnosti o povaze obviněným užitého předmětu vyslovil již okresní soud (srov. bod 14 jeho rozsudku), kdy však tyto nezohlednil ve skutkové větě rozsudku. Ze strany krajského soudu se tak jedná o nápravu existujícího nedostatku, nikoliv o „odchýlení se“ či o nové skutkové zjištění, ke kterému bylo nutné provádět či opakovat důkazy. Navíc se jedná o úpravu drobnou, ve prospěch obviněného, která nijak zásadně neovlivnila jeho postavení.

Dále uvedl, že je třeba odmítnout výtku, že by výpověď poškozeného byla jediným usvědčujícím důkazem. Jednalo se o klíčový usvědčující důkaz, který však korespondoval s listinnými důkazy, kamerovým záznamem, a v podstatné části dokonce i s výpovědí obviněného a svědka W. Současně v té části, kde obviněný popírá, že by se loupeže dopustil a nastiňuje svou vlastní verzi skutkového děje, soudy pečlivě výpověď obviněného hodnotí a důvodně ji označují za nevěrohodnou. Hodnocení důkazů tak věnovaly dostatečnou péči. Pakliže je obsah usvědčujících důkazů porovnán se skutkovými zjištěními, jež učinily ve věci činné soudy, je zřejmé, že mezi nimi neexistuje žádný, natož extrémní rozpor. Soudy současně vysvětlily, a to dostatečně, proč se přiklonily k verzi poškozeného, podporované zmíněnými důkazy, nikoliv k verzi, kterou prosazuje obviněný. Skutková zjištění jsou úplná, správná, vzájemně korespondující. Skutečnost, že obviněný v daném místě a čase oloupil poškozeného, byla prokázána bez důvodných pochybností; nedošlo tedy k porušení zásady in dubio pro reo.

Státní zástupce rovněž nepřisvědčil námitce týkající se namítané vady opomenutých důkazů. Uvedl, že v situaci, kdy byla vina dle názoru soudů prokázána bez důvodných pochybností, by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné. Navíc ani nelze tvrdit, že by se soudy důkazním návrhům nevěnovaly, že by je přehlédly. Naopak. Ve věci činné soudy důkazním návrhům pozornost věnovaly a přiměřeným způsobem odůvodnily, proč důkazní návrhy neakceptovaly; v zásadě z důvodu nadbytečnosti. Rovněž neshledal jakékoli nedostatky právního posouzení věci. Uvedl, že soudy učiněná skutková zjištění vykazují veškeré znaky zločinu loupeže ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je dána pohrůžka bezprostředního násilí i úmysl vztahující se ke zmocnění cizí věci.

Tzv. skutková věta je v tomto ohledu jednoznačná, právní posouzení věci kapo trestného činu krádeže proto nepřichází v úvahu.

S ohledem na to státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 6 To 234/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Obviněný však poukazuje na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to rekonstrukce a znalecký posudek z odvětví psychologie k posouzení věrohodnosti poškozeného, resp. jejich neprovedení nebylo řádně odůvodněno.

Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

Důkazní návrhy obviněného na provedení rekonstrukce a vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie na věrohodnost poškozeného (a dále z oboru psychiatrie na příčetnost osoby dovolatele a rovněž výslech svědka T.) byly vzneseny v rámci hlavního líčení dne 18. 10. 2022 (č. l. 277 spisu). Po poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení podle § 216 odst. 1 tr. ř., že se návrhy na doplnění dokazování zamítají. Usnesení bylo vyhlášeno, odůvodněno a bylo dáno poučení o nepřípustnosti stížnosti. Dokazování tím bylo skončeno.

Nalézací soud se pak v rámci odůvodnění svého rozsudku k uvedeným návrhům na doplnění dokazování vyjádřil v bodě 14. odůvodnění rozsudku poté, co v předcházejících odstavcích rozvedl a ustálil skutková zjištění a veškeré rozhodné skutečnosti, o nichž neměl žádné pochybnosti. „Pokud soud zamítl návrhy obžaloby na doplnění dokazování, učinil tak proto, že je považoval za nadbytečné.“ Ve vztahu k návrhu na doplnění dokazování přibráním znalce z odvětí psychologie na posouzení věrohodnosti poškozeného soud uvedl, že s přihlédnutím ke skutečnostem, které v předcházejících odstavcích podrobně rozvedl, neměl o věrohodnosti poškozeného žádné pochybnosti.

Totéž platí i o příčetnosti obviněného. Stran navrhovaného provedení rekonstrukce nalézací soud uvedl, že jednak obhajoba důvod takového návrhu nevysvětlila, jednak okolnost, za nichž si obviněný mohl zapálit cigaretu, byla soudem vysvětlena v předcházejících odstavcích.

Obviněný důkazní návrhy zopakoval i v rámci řádného opravného prostředku a rovněž v rámci veřejného zasedání, kdy navrhoval vrácení věci soudu prvního stupně k provedení dalších důkazů (č. l. 326-327 spisu). Odvolací soud se k návrhům na doplnění dokazování podrobně vyjádřil v bodech 13. a 14. rozsudku, přičemž uvedl, že „považuje tyto důkazní návrhy za nadbytečné“. O věrohodnosti poškozeného neměl odvolací soud jakékoli pochyby. „Pro znalecké zkoumání poškozeného není žádný důvod. Jeho výpovědi byly logické a konzistentní. Okresní soud poškozeného důvodně označil za obecně i specificky věrohodného. Nic nenasvědčuje tomu, že by v osobnostní charakteristice poškozeného byly přítomny takové rysy, které by jeho věrohodnost zpochybňovaly“ (bod 13. rozsudku). Ve vztahu k návrhu na doplnění dokazování rekonstrukcí (případně vyšetřovacím pokusem), který obviněný vznesl s odkazem na to, že má pouze pravou ruku, a proto nemohl pouze s její pomocí natáhnout střelnou zbraň způsobem, který popisoval poškozený, odvolací uvedl, že pro právní posouzení jednání obžalovaného není podstatné, jaký předmět, jímž nepochybně ohrožoval poškozeného a vyvolal v něm strach, v ruce držel. Ani poškozený sám jednoznačně nemohl popsat uvedenou část jednání obviněného, neboť se díval obviněnému do očí, nicméně měl za to, že se o zbraň jednalo a tuto obviněný natáhl tak, že si ji zafixoval mezi kolena a pravou rukou ji natáhl (bod 14. rozsudku). Takový mechanismus je zcela jistě možný, nicméně jak odvolací soud, tak i předtím nalézací soud, uvedenou část týkající se střelné zbraně vyhodnotily jako ne zcela jednoznačnou, resp. o této měly pochybnosti, jak bude rozvedeno dále.

S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrhy obviněného na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, a to ani stran odůvodnění jejich zamítnutí, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).

V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterýžto obviněný označuje jako extrémní rozpor, s tím, že z provedeného dokazování se podává jiný skutkový stav věci, než ke kterému dospěly soudy. Poukazuje na to, že jeho odsouzení stojí pouze na výpovědi poškozeného, která však nebyla soudy dostatečně prověřena a vyhodnocena, jsou zde nesrovnalosti stran zjištění, jaký oděv měl dovolatel údajně na sobě, jak mohl ukrýt zbraň a zda vůbec šlo o střelnou zbraň. Obviněný namítá, že se v projednávané věci jedná o důkazní nouzi.

Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů je však třeba shledat v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.

Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Stěžejní zde samozřejmě byla výpověď poškozeného, kterou, jak již uvedeno výše, soudy vyhodnotily jako zcela věrohodnou a bez výhrad ji přijaly, neboť poškozený vypovídal podrobně a shodně jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení. Případné nesrovnalosti týkající se oděvu obviněného či způsobu, jakým si měl obviněný zapalovat cigaretu s ohledem na svůj handicap jsou zcela marginální povahy. Poškozený se nacházel ve stresující situaci, kdy mu dva neznámí muži, z nichž jeden měřil přes dva metry, zatarasili cestu a ohrožovali jej něčím, co vnímal jako střelnou zbraň, přičemž obviněný na něm požadoval peníze a následně s ním nasedl do auta a donutil jej vybrat peníze z bankomatu.

Pokud si v takové situaci poškozený nebyl sto vybavit každý detail či podrobnost, je to zcela pochopitelné. Nalézací soud věnoval náležitou pozornost oběma verzím skutkového děje, tedy jak verzi uváděné poškozeným, tak verzi, kterou v rámci své obhajoby předkládal obviněný. Vedle výpovědí poškozeného a obviněného vycházel nalézací soud rovněž z výpovědi svědka K. W., z listinných důkazů, z kamerového záznamu a znaleckého posudku z odvětví toxikologie. Výpověď poškozeného tak rozhodně nebyla jediným důkazem o vině dovolatele.

Skutkové verze se odlišovaly zejména ve skutečnostech týkajících se předání peněz a motivu jednání obviněného (blíže viz bod 10. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se přiklonil k verzi poškozeného. V bodech 11. až 13. odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah pak dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného. Zdůraznil, že obviněný svou verzi skutkových událostí během řízení měnil, v souladu s ní nebyly ani výpovědi svědka K. W. Ve výpovědích obviněného i svědka K.

W. byla řada rozporů, které jmenovaní nebyli sto vysvětlit. Nalézací soud poukázal na pasáže ve výpovědích svědka K. W., zejména ve výpovědi učiněné v přípravném řízení, které odpovídaly zjištěným skutečnostem, na straně druhé však dospěl k závěru, že svědek u hlavního líčení nevypovídal pravdivě (blíže viz. bod 12. rozsudku nalézacího soudu). Oproti tomu výpověď poškozeného byla od počátku konzistentní, vnitřně logická a odpovídala objektivně zjištěným okolnostem (např. stran časových údajů, kdy poškozený vybral ve 23:13 hodin peníze z bankomatu a již ve 23:20 hodin kontaktoval policii z obavy, že by obviněný mohl někomu ublížit).

Nalézací soud částečně vycházel i z výpovědi poškozeného z přípravného řízení pořízené dva dny po incidentu, zejména pokud se jednalo o detailnější popis toho, jak vypadala situace ve chvíli, kdy si obviněný zapaloval cigaretu (případně natahoval zbraň), přičemž výpovědi poškozeného se v zásadních bodech zcela shodovaly. Odvolací soud se s těmito závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil, přičemž lze odkázat zejména na body 10. až 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Nalézací soud rovněž konstatoval, že skutečnost, že nebyla žádná zbraň nalezena, není zásadní. V bodě 14. odůvodnění rozsudku konstatoval, že „je jedno, zda šlo o funkční či nefunkční zbraň, nebo dokonce atrapu“. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že zbraň, kterou byl poškozený ohrožován a popsal ji jako střelnou zbraň, nebylo možno blíže ztotožnit, resp. postavit najisto, že se jednalo o funkční střelnou zbraň. Uvedené skutkové zjištění, resp. pochybnost stran „totožnosti“ užitého předmětu se však nepromítla v popisu skutku, kdy ve skutkové větě rozsudku je uvedeno „střelná zbraň“. Odvolací soud uvedený nedostatek napravil, v čemž obviněný spatřuje porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. S tímto náhledem se Nejvyšší soud neztotožňuje. Pochybnosti o povaze užitého předmětu, který vnímal poškozený jako střelnou zbraň, měl totiž již nalézací soud, který své pochybnosti vyslovil v rámci odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud svůj postup, v rámci něhož upravil popis skutku, kdy namísto „střelná zbraň“ uvedl výstižnější a skutkovým zjištěním odpovídající formulaci „předmět vzhledově odpovídající střelné zbrani (dále jen „zbraň“)“, rozvedl v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že předmět, který označil poškozený jako střelnou zbraň, nebyl nalezen a nemohl jím být ani mobilní telefon, jak se snažil naznačit obviněný. Nejednalo se o zjištění nové, ke kterému by bylo třeba provádět či opakovat důkazy. Odvolací soud učinil své rozhodnutí na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn, od tohoto skutkového stavu se nijak neodchýlil.

Uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.

Obviněný dále vznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku s tím, že jeho jednání mohlo být nanejvýše vyhodnoceno jako trestný čin krádeže.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Jako procesní námitku nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů je nutno vyhodnotit námitku stran porušení zásady in dubio pro reo.

Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. že soud měl s ohledem na rozpory v provedených důkazech postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá důkazní situaci a soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) podřadit nelze.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze však podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že vůči poškozenému neužil žádné násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, žádnou zbraň u sebe neměl.

Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Za zmocnění je nutno považovat převzetí moci nad věcí a uplatnění k ní všech atributů vlastnického práva, tedy odnětí cizí věci z dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele s úmyslem sám s ní moci volně a neomezeně nakládat (viz DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník. komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015), respektive situaci, kdy si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá (srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729– 1730).

Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Uvedený znak není obviněnému kladen za vinu. Pohrůžka bezprostředního násilí je pak zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat např. v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729).

Podle ustálených skutkových zjištění obviněný za užití předmětu vzhledově odpovídajícímu střelné zbrani přistoupil k poškozenému a požadoval na něm vydání peněz, na což poškozený reagoval tak, že v obavě, že obviněný předmět, o němž byl stoprocentně přesvědčen, že je střelnou zbraní a kterou na něho obviněný mířil, vůči němu použije, mu vydal hotovost, což obviněnému nestačilo a poškozený mu proto ze strachu nabídl, že vybere peníze z bankomatu, což následně učinil.

Jednání, při němž obviněný ohrožoval poškozeného předmětem, o kterém byl poškozený zcela stoprocentně přesvědčen, že se jedná o střelnou zbraň, kdy tento byl obviněným užit k tomu, aby zamezil jakémukoli odporu ze strany poškozeného stran požadavku na vydání peněz, je zcela jistě sto naplnit pohrůžku bezprostředního násilí.

Ze shora uvedeného je třeba zcela jednoznačně dovodit, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž užil pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému předtím, než se zmocnil peněz. Skutečnost, že tyto mu byly poškozeným nabídnuty z obavy z eskalace celé situace a následně mu byly peníze vybrané z bankomatu vydány, na tomto závěru ničeho nemění.

Právní kvalifikaci jednání obviněného tedy nelze ničeho vytknout, což rovněž vede k odmítnutí námitky obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin krádeže.

Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. B. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 6. 2023

JUDr. Petr Šabata předseda senátu