USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání,
které podal obviněný V. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování
XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2020, sp.
zn. 7 To 309/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 39/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 1 T
39/2019, byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem projevu sympatií k hnutí
směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 zákona č. 40/2009
Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) – jednání pod bodem I., a
přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv
a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku – jednání pod bodem
II., kterých se dopustil tím, že
I. dne 15. 7. 2017 na svém profilu se zobrazovacím jménem „V.
K.“ (uživatelské jméno XY, ID XY) na sociální síti Facebook.com zveřejnil foto
s Říšskou orlicí držící ve spárech hákový kříž s komentářem: „Myslel jsem si,
že půjdu spát, ale není to tak jednoznačný. Pro ty kteří nechápou tak slavím
narozky.“, dále zde 19. 10. 2017 v 19:35 hod. veřejně sdílel odkaz ze stránky
testony.com s názvem „Jakim Nazista jesteš?“, kde je zobrazen obžalovaný spolu
s Hermanem Göringem, a téhož dne ve 21:48 hod. opět veřejně sdílel fotografii
se západem slunce, do které byla přidána fotografie Adolfa Hitlera s páskou s
hákovým křížem na levé paži a se zdviženou pravou rukou, doplněnou komentářem:
„Krásné bílé sny, Přátelé.“,
kdy říšská orlice a hákový kříž byly užívány v tzv. Třetí říší a jsou dodnes
symboly nacismu, které jsou běžně používány na současné neonacistické scéně
jako projev vyjádření a ztotožnění se s tímto obdobím, Herman Göring byl
německý nacistický válečný zločinec z doby druhé světové války a patřil k
předním představitelům nacismu v době tzv. Třetí říše, a jako takový patří k
symbolům uctívaným soudobou neonacistickou scénou, Adolf Hitler pak byl
vedoucím představitelem tzv. Třetí říše, patřil k tvůrcům nacistické ideologie
spočívající mimo jiné v učení o nadřazenosti germánské rasy, a byl hlavním
iniciátorem bezdůvodného vyvražďování židů za druhé světové války, přičemž
patří k jedněm z největších válečných zločinců všech dob, který je jako takový
uctíván až zbožňován soudobými neonacistickými hnutími a je pro ně hlavním
vzorem, kdy tato hnutí vycházejí z jeho učení,
II. dne 1. 11. 2017 na sociální síti Facebook.com na stránkách osoby s
uživatelským jménem XY. byla zveřejněna fotografie žáků 1. třídy ze Základní
školy XY v XY, okres Teplice, i s jejich jmény, kdy mezi nimi převažovaly děti
romského či arabského původu, převzatý z webových stránek Teplického deníku,
kdy se pod tímto příspěvkem následně rozběhla diskuze, v jejímž rámci uvedený
příspěvek sdílela osoba pod zobrazovacím jménem R. S. (uživatelské jméno XY),
kdy tento příspěvek dne 1. 11. 2017 ve 22:45 hod. veřejně komentoval obžalovaný
V. K. slovy: „Ještě že jsou ze ZŠ XY. Řešení se přímo nabízí. Neříkej že Tě to
nenapadlo!!!“, kdy jeho veřejný komentář se objevil u předmětné fotografie jak
na stránkách profilu R. S., tak i u fotografie na profilu N., a kdy tento
komentář psal kvůli etnickým skupinám (Arabové a Romové) některých ze
zobrazených dětí a narážel tak na vyvražďování židů za druhé světové války v
plynových komorách (tzv. Šoa či holokaust).
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 356 odst. 3 tr.
zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 7. 2020, sp.
zn. 1 T 39/2019, podal obviněný odvolání.
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze
dne 1. 10. 2020, sp. zn. 7 To 309/2020, tak, že je podle § 256 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1.
10. 2020, sp. zn. 7 To 309/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení
s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Pokud jde o první trestný čin, tedy přečin projevu sympatií k hnutí
směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku,
obviněný nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu, že zveřejnění Říšské
orlice se svastikou, odkazu, který zobrazuje profilovou fotografii obviněného
vedle fotografie Hermanna Göringa, a fotografie Adolfa Hitlera s hákovým křížem
na levé paži musí nutně naplňovat všechny znaky přečinu podle § 404 tr.
zákoníku. Poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.,
podle kterého je pro naplnění znaků skutkové podstaty nutné, aby hnutí
existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho
modifikované podobě (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.).
Obviněný proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není podstatné, že
Hitler, Göring i Goebbels již nežijí a německý národní socialismus je mrtvý.
Zveřejnění tří fotek představitelů mrtvého hnutí s komentářem je podle
obviněného historickou analýzou ve smyslu citovaného stanoviska trestního
kolegia Nejvyššího soudu, byť připouští, že poněkud lakonickou. Obviněnému
konečně chybí srozumitelné a konkrétní určení, s jakým neonacistickým hnutím
měl vlastně sympatizovat. Původní hnutí Blood & honor se v průběhu trestního
řízení změnilo v nějakou neurčitou neonacistickou scénu. Obviněný není členem
žádného hnutí ve smyslu § 403 tr. zákoníku. Podle obviněného by v odsuzujícím
rozsudku mělo být uvedeno, se kterým konkrétním hnutím měl sympatizovat. Odkaz
na „soudobou neonacistickou scénu“ je podle něj nedostačující, a to tím spíš,
když odvolací soud sám uznal, že nacismus, jehož konkrétní představitelé byli
uvedeni na fotkách, je mrtvé, neexistující hnutí.
7. Stran přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k
omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku obviněný nesouhlasí se závěrem o naplnění subjektivní stránky, když
upozorňuje, že se v případě jeho komentáře na sociálních sítích jednalo o černý
humor, že nebylo jeho úmyslem podněcovat někoho k nenávisti a že ani nevěděl,
že se svým jednáním může dopouštět trestné činnosti. Odmítá přístup odvolacího
soudu, podle kterého je komentář nutno hodnotit v kontextu ostatních příspěvků.
Navíc nesouhlasí ani s tím, že by byl zmíněný komentář obsahově spojený s
jinými příspěvky. Úvahu odvolacího soudu o absenci emotikonů považuje obviněný
za absurdní. Zdůrazňuje, že v komentáři ani nezmínil žádnou etnickou,
národnostní ani náboženskou skupinu a ani neuvedl, co by oním řešením mělo být.
Nabízelo se přitom hned několik smyslů tohoto sdělení, přičemž každý čtenář si
může domýšlet svůj vlastní význam. Měl podle něj být vypracován znalecký
posudek z oboru jazykověda, který by provedl gramatický a stylistický rozbor
daného komentáře. Cílem by bylo zjištění, zda předmětný závadný komentář musí
mít nutně právě ten význam, který mu daly oba nižší soudy, či zda je možné
dojít k významu jinému. Rovněž nesouhlasí s tím, že jeho úmysl k podněcování k
nenávisti může být dovozován z toho, že využil svého práva nevypovídat a že o
humoru mluvila obhajoba až v závěrečné řeči.
8. Ve vztahu ke druhému trestnému činu, kterým byl uznán vinným, není
podle obviněného dále naplněn ani znak spočívající v podněcování. Z jazykového
rozboru závadného komentáře je podle něj zřejmé, že tento žádnou výzvu, rozkaz
či nabádání, zkrátka žádný imperativ podněcujícího k nějaké činnosti nebo k
nějaké náladě podněcovaného, neobsahuje.
9. Podle obviněného dále není naplněn ani znak spočívající v nenávisti.
Namítá, že soudy se vůbec nezabývaly tím, zda má obviněný vůbec nějaký vztah k
některému národu, zda je tento vztah emocionální (pocitový), zda je negativní
či pozitivní, a pokud je negativní, potom jak moc je negativní, resp. jestli je
jeho negativní vztah silný či dokonce zvlášť silný. Z daného závadného
komentáře navíc podle něj tento zvlášť silný negativní emocionální vztah k
některému národu, rase, skupině apod. nevyplývá.
10. V další části dovolání obviněný namítá pochybení soudů nižších
stupňů při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Poukazuje přitom na
jiné trestní věci, ve kterých orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru,
že projednávané příspěvky na sociálních sítích, jejichž autory byli podle
obviněného politici či levicoví extrémisté, jsou nejvýše přestupkem. Naznačuje,
že je zde uplatňován dvojí metr. S ohledem na preventivní funkci trestního
práva by podle něj měl dovolací soud postavit najisto, kdy ještě lze projev
považovat za vtip či nadsázku, kdy už se z vtipu stává přestupek, a kdy už je
vtip natolik závadným, že naplňuje znaky trestného činu, které vtipy se ještě
dělat smí a které jsou již za hranou, za kterou se již nežertuje, nýbrž jde o
trestnou činnost.
11. Obviněný konečně uplatnil námitku extrémního nesouladu skutkových
zjištění s provedenými důkazy. Má konkrétně za to, že skutková zjištění soudů
jsou opakem toho, co je obsahem důkazů. Namítá, že facebookový profil, na němž
byly fotky a komentář, není jeho. V této souvislosti poukazuje na to, že nemá
narozeniny 15. 7., ale 17. 5. Skutečný provozovatel profilu V. K. se nejspíš
spletl v číslech a příspěvek omylem uveřejnil v nesprávný den. Dále poukazuje
na výpověď svědkyně P., která uvedla, že o přátelství ji požádal V. K. a
nikoliv V. K.
12. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil obě
rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc vrátil „Krajskému soudu v Ústí nad
Labem“ k novému projednání.
13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a
dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím
námitkám.
14. K námitce opomenutého důkazu znaleckým posudkem z oboru jazykověda
státní zástupce uvádí, že je nepochybné, že žádný důkazní návrh nebyl zcela
opomenut, řádně provedené důkazy byly odůvodněními soudů obou stupňů hodnoceny,
a stejně tak nedošlo ani k zamítnutí důkazního návrhu bez věcně relevantní
argumentace, pod kterou je třeba zahrnout i odmítnutí důkazu pro absenci
vypovídající potence a pro nadbytečnost důkazu. Požadoval-li totiž dovolatel
provedení znalecké expertizy, která by podle něj napomohla podrobnému
zhodnocení významu dotčeného komentáře, šlo podle státního zástupce o důkaz
zcela nadbytečný. Smysl komentáře je z kontextu fotografií i komentářů
ostatních osob zcela zjevný, přičemž k jeho pochopení běžný, průměrně
inteligentní člověk, žádná odborná pojednání z oblasti jazykové nepotřebuje. Za
daných okolností tak nemohlo být porušeno právo obviněného na spravedlivý
proces.
15. V projednávané věci dále podle státního zástupce není dán žádný (a
už vůbec ne extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah
mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné,
že soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině a
trestu obviněného ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle
trestního řádu a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Velmi
podrobně pak nad rámec tohoto odůvodnění postupoval i soud odvolací, který
výstižně a správně reagoval na všechny dovolatelovy námitky. Soudy tedy v
odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř.
vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Právě
uvedené se týká rovněž problematiky pachatelství dovolatele, které je
přesvědčivě prokázáno celým řetězcem důkazů. V podrobnostech státní zástupce
odkazuje na odstavec odůvodnění rozhodnutí nižších soudů. Mimo vytýkaný i
jakýkoli další dovolací důvod stojí i námitka ve smyslu údajného opomenutí
zásady in dubio pro reo, pro jejíž aplikaci nebyly dány ani podmínky, neboť
soudy fakticky žádné pochybnosti neměly.
16. Zbývající dovolací námitky pak podle státního zástupce pod uplatněný
dovolací důvod podřadit lze. Shledává je však zjevně neopodstatněnými a
předesílá, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě
opisuje argumentaci uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, se
kterou se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly.
17. Pokud jde o námitky dovolatele vztahující se k přečinu podle § 404
tr. zákoníku, státní zástupce poukazuje na poznámku pod čarou č. 6 shora
citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, ve které se uvádí, že
„výraznější zmínky si zasluhují fašistická a nacistická hnutí, a to nejen z
hlediska negativní historické zkušenosti s nimi, ale i při zvážení aktuální
existence většího množství neofašistických a neonacistických hnutí v České
republice, v Evropě i jinde ve světě (např. v USA, Kanadě atd.), která do
značné míry navazují na původní nacistická nebo fašistická hnutí jak po stránce
ideologické, tak i pokud jde o konkrétní projevy (např. používání shodných nebo
podobných symbolů, pozdravů apod.) …“. V naznačeném směru je přitom třeba
rozlišovat historický přístup, v rámci kterého jsou tyto myšlenky a názory
hodnoceny, od podpory nebo propagace novodobých neofašistických, popř.
neonacistických hnutí, kterých existuje u nás i ve světě větší množství. Jak se
dále v tomto stanovisku konstatuje, „… konkretizace takového hnutí nemusí být
charakterizována detailně, ale musí být konkretizováno natolik, aby bylo jasné,
že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka
nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné
skupině osob ….“. Jinak řečeno, v trestním řízení nemusí být beze zbytku
prokázána konkrétní organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí
představitelé či další jeho detailní charakteristiky, neboť takový přístup by
šel nad rámec znaků skutkové podstaty. Postačí konkretizace takového hnutí v
hrubých rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod
člověka nebo hlásání národnostní rasové, náboženské či třídní zášti.
Existujícím hnutí v tomto smyslu přitom může být i takové hnutí, které v
modifikované podobě navazuje na již neexistující hnutí (např. recentní
neofašistická nebo neonacistická hnutí apod.), pokud využívá např. ideologie,
symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Pro předmětná
novodobá hnutí jsou přitom charakteristické některé specifické symboly, typicky
např. vlajka hitlerovského Německa, hákový kříž (svastika), charakteristický
pozdrav šikmo vtyčenou pravicí s otevřenou dlaní a napnutými prsty (tzv.
hajlování), adorování vůdčích osobností hitlerovského Německa, kteréžto
atributy se v minulosti staly symbolem nacistického režimu se všemi jeho
zavrženíhodnými aspekty, široké veřejnosti jsou obecně známé, přičemž nacismus
je s nimi dodnes spojován, stejně jako jsou s nimi spojovány i později
rozšířené a v řadě zemí stále existující různé odnože (tedy ona novodobá
neonacistická hnutí).
18. Podle názoru státního zástupce, pokud obviněný na sociální síti
facebook – a tedy veřejně ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku –
zveřejnil foto s říšskou orlicí a hákovým křížem a posléze sdílel odkaz ze
stránek testony.com s názvem „Jaký jsi nacista“, kde je vyobrazen s Göringem, a
poté i další fotografii, na které je zobrazen Hitler s páskou s hákovým křížem
a zdviženou pravicí, kterou doplnil komentářem „… krásné bílé sny, přátelé …“,
naplnil všechny znaky přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení
práv a svobod člověka. Jak bylo totiž zmíněno výše, k naplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu podle § 404 tr. zákoníku není nezbytné zcela přesně
(individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických či
neofašistických organizací, k níž by se měl pachatel konkrétně hlásit nebo jí
veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný projev sympatií, týkají-li se
takového hnutí, které na fašismus (nacismus) zjevně navazuje v modifikované
podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá např. ideologie, symbolů,
pozdravů a dalších atributů původního hnutí. Taková novodobá hnutí existují i v
současné době a jsou pro ně charakteristické projevy, které slouží k šíření
jejich ideologie.
19. Z hlediska subjektivní stránky je přitom podle státního zástupce v
případě dovolatelova jednání namístě konstatovat zavinění úmyslné, neboť jako
příčetná osoba s průměrným vzděláním si musel být přinejmenším vědom toho, že
nedemokratická hnutí, jež směřují k potlačování práv a svobod člověka,
hlásající národnostní či rasovou zášť, a v posuzovaném případě inspirovaná
německým nacismem, nejsou hnutí „mrtvá“, nýbrž existují i v současné době. Z
pohledu naznačeného trestného činu pak není podstatné, že obviněný sám členem
žádného takového novodobého neonacistického hnutí není a neprochází ani
policejní databází OČISTA, tedy informačním systémem na úseku trestné činnosti
mládeže, trestné činnosti páchané na mládeži, mravnostní trestné činnosti,
extremismu a toxikomanie. Podstata uvedené trestné činnosti nespočívala v
prokázání toho, zda je či není členem soudobého neonacistického hnutí, neboť
sympatie k takovému hnutí může projevovat (a často se tak děje) i pouze
latentní sympatizant, tedy „nečlen“. Závěr o vině dovolatele přečinem projevu
sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr.
zákoníku tak soudy učinily naprosto po právu.
20. Totožný závěr je pak potřeba učinit i v případě přečinu podněcování
k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356
odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Umístil-li obviněný pod fotografii malých
dětí ze Základní školy v XY sídlící na ulici XY text ve smyslu „… ještě že jsou
ze ZŠ XY, … řešení se přímo nabízí … neříkej, že Tě to nenapadlo …“ – je i z
kontextu dalších příspěvků jiných osob vyjadřujících se k fotografii zcela
evidentní, že smyslem dovolatelova příspěvku byla proklamace řešení spojeného
se zplynováním dětí romského a arabského etnika. Na základě historických
zkušeností a znalostí středoevropského prostoru musel takový příspěvek nutně
evokovat spojitost s nacistickou genocidou, v jejímž důsledku byly v rámci
holocaustu usmrceny plynem miliony nevinných osob, zejména Židů. Význam
obviněným pronášených výroků v daném kontextu nedovoluje jinou interpretaci,
než že šlo o navádění, ponoukání či povzbuzování k nenávisti k dětem z jiných
etnik. Taková nenávist byla v minulosti typická pro nacistický režim, přičemž v
současné době je středobodem uvažování některých pomýlenců hlásajících myšlenky
podobné. Jednání obviněného je tedy subsumovatelné pod uvedenou právní
kvalifikaci právě z toho důvodu, že mělo ambici onu nenávist vůči dětem z
jiných etnik vzbudit a posílit. Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného
přečinu, k naplnění zákonem požadovaného úmyslu plně postačuje, že obviněný
svůj názor prezentoval veřejně ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
způsobem, který lze označit za proklamativní. Bylo-li správně vyhodnoceno, že
prostřednictvím svého komentáře navrhl nepřímo děti na fotografii zplynovat,
nelze mluvit o pouhé xenofobii (ve smyslu opatrnosti a nedůvěře k cizincům),
ale šlo jednoznačně o projev nenávisti. Subjektivní stránku v potřebné formě
lze přitom spolehlivě dovozovat již jen ze samotného obsahu jeho výroků. Opět
možno poukázat na tu skutečnost, že dovolatel není osobou obecně
dezorientovanou, nýbrž vykazuje všechny rysy přinejmenším průměrně
orientovaného jedince, který věděl, že vůči uvedeným skupinám osob šíří veřejně
myšlenky neslučitelné s principy rovnosti lidí. Pokud při tomto vědomí
postupoval tak, jak je uvedeno ve výroku meritorního rozhodnutí, svědčí to
podle názoru státního zástupce o jeho vůli čin spáchat, a tedy rovněž o
zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak
správně uzavřel nalézací soud.
21. Pokud jde o námitku týkající se subsidiarity trestní represe, státní
zástupce nepochybuje o tom, že v daném případě předpoklady trestněprávní
odpovědnosti naplněny byly, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné
skutečnosti, které by zpochybnily vyvození trestní odpovědnosti vůči jeho
osobě. S ohledem na zjištěné okolnosti se čin obviněného dostal, i přes jinak
platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní
represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za
podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek musel být
posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného spočívalo v sice nepřímé, nicméně
poměrně nekompromisní a nenávistné formulaci verbálního vyjádření stran dětí z
odlišných etnických skupin, kteroužto stylizaci v podstatě spojil s potřebou
jejich fyzické likvidace. Odkazuje-li přitom obviněný na jiné trestní kauzy,
které měly být – z jeho subjektivního pohledu – obdobné povahy, přičemž byly
posouzeny toliko jako přestupky, evidentně pomíjí zásadní odlišnosti ve
skutkových zjištěních. Už jen skutečnost, že jeho jednání se týkalo malých
dětí, které se – na rozdíl od poškozených dospělých osob v jím zmiňovaných
kauzách – nemohly bránit a které se optikou obviněného provinily jen tím, že
jsou odlišného etnika, naopak zcela zásadním způsobem společenskou škodlivost
jeho jednání zvyšuje.
22. Státní zástupce pak toliko na okraj doplňuje, že obviněný své
jednání nemůže omlouvat ani realizací práva na svobodu projevu. Ze stávající
judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž plyne, že svoboda projevu
sice v určitém ohledu v omezené míře zahrnuje rovněž expresivní projevy, ESLP
nicméně z ochrany čl. 10 Úmluvy jednoznačně vyloučil takové projevy, jež
hlásají revizionismus, antisemitismus či národní socialismus. Obdobně také
Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, jednoznačně
konstatoval, že omezení či dokonce trestní postih projevů bude v demokratické
společnosti nezbytně nutný právě tehdy, budou-li tyto projevy obsahovat výzvy k
násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů
proti lidskosti spáchaných v minulosti, jakož i k podpoře a propagaci hnutí
směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve
vztahu k některým minoritám.
23. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nebyl podle státního zástupce naplněn, nemohl být naplněn ani dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
24. S ohledem na to, že skutkové závěry Okresního soudu v Teplicích jsou
podle státního zástupce zcela správné a odpovídá jim také soudem přisouzená
právní kvalifikace, přičemž dovolací námitky obviněného pod vytýkané dovolací
důvody dílem podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné, státní zástupce
navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně
vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to bez ohledu na to, zda
dovolání vyhoví či nikoli.
25. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, ve které
uvedl, že skutková zjištění soudů nijak nerozporoval, když toliko argumentoval,
že skutky, ve kterých nižší soudy spatřují trestné činy, trestnými činy nejsou.
Stran subjektivní stránky obviněný nesouhlasí se státním zástupcem, přičemž
uvádí, že bez ohledu na to, kdo závadný komentář psal, nemusel vědět, že
pluralita názorů se už u nás nenosí – k tomu podrobně připomíná některé výroky
z pořadu Česká soda z devadesátých let 20. století. Následuje pasáž o tom, že
za použití „gumového“ paragrafu o nenávisti se dnes trestají ti, kteří nesdílí
ty jedině pravé a jedině správné hodnoty, jako např. právě multikulturalismu. K
otázce existence hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka obviněný
uvádí, že v napadeném rozsudku není uvedena žádná konkretizace takového hnutí.
Připomíná, že v komentáři není ani slovo prvňák, ani plynování, ani komora, ani
Rom (Romové), ani Arab (Arabové), a že autor komentáře žádné plynování prvňáků
nenavrhoval. V závěru repliky obviněný opět poukazuje na jiné trestní věci
rozhodované Nejvyšším soudem (konkrétně na věc pod sp. zn. 8 Tdo 410/2020) a na
tehdejší vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které je podle něj
dokladem dvojího metru při posuzování ideologicky závadných vyjádření. Z těchto
důvodů setrvává na svém návrhu.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
27. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje
i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
29. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve spojení s dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom
naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k).
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
32. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
33. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
34. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
35. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
36. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím
brojí proti výroku o vině oběma trestnými činy, kterými byl soudy nižších
stupňů uznán vinným, tedy jednak přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu
k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, jednak přečinem
podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Namítá přitom jednak to, že
není autorem posuzovaných příspěvků a komentáře, a jednak nesouhlasí s tím, že
tyto příspěvky a komentář naplňují znaky přisouzených trestných činů. V případě
prvního jednání nešlo podle něj o projev sympatií k hnutí ve smyslu § 403 odst.
1 tr. zákoníku, v případě druhého jednání pak nebyl naplněn znak podněcování
ani nenávisti, nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslného zavinění
a toto jednání navíc nebylo natolik společensky škodlivé, aby šlo o trestný
čin. Příspěvek pod fotografií dětí ze základní školy na ulici XY pak podle
obviněného mohl mít i jiný než soudy dovozený význam (k čemuž měl být zpracován
znalecký posudek z oboru jazykověda), resp. šlo o černý humor. Současně pak ve
vztahu k přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování
jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku namítá
i pochybení soudů nižších stupňů při uplatňování zásady subsidiarity trestní
represe.
37. Již po takto stručně zrekapitulovaném obsahu dovolacích námitek
obviněného je podle Nejvyššího soudu nutno upozornit, že ačkoliv obviněný své
dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitka týkající se autorství příspěvků na
sociální síti Facebook a komentáře pod fotografií dětí ze shora uvedené
základní školy nevycházejí ze soudy zjištěného skutkového stavu, nýbrž jsou
založeny výlučně na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných
skutkových zjištění zcela opačná. Jinými slovy, tato námitka je čistě skutkové
povahy a netýká se deklarovaného právního posouzení skutku ani jiného
hmotněprávního posouzení.
38. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným
(viz body 31. až 33. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a
hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při
splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího
soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu
předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové)
okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko
formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího
důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba
důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i
jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
39. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela
výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů
a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto,
aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na
spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec
nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze
dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne
22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS
2243/20).
40. Jestliže obviněný námitku týkající se autorství předmětného
příspěvku a komentáře uplatnil v nyní projednávaném dovolání, je na místě
připomenout, že (nejen – viz níže) v tomto směru opakuje obhajobu, kterou
uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně
zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu,
se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém
případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
41. Nalézací soud v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku vyložil, z jakých
důvodů neuvěřil obhajobě obviněného založené na tom, že profil na sociální síti
Facebook není jeho. Vyzdvihl přitom spojení předmětného profilu s Dánskem, kde
se v rozhodné době obviněný prokazatelně nacházel, a tomu odpovídající
komunikaci správce tohoto profilu se svědkem K., kterého navíc obviněný
spontánně poznal i před jednací síní.
42. Se shora nastíněnými úvahami nalézacího soudu, na základě kterých
dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, kdo předmětné příspěvky a komentář
umístil na sociální sít Facebook, se Nejvyšší soud z důvodu jejich
přesvědčivosti plně ztotožňuje. Odvolací soud pak v bodě 10. odůvodnění svého
usnesení správně konstatoval, že jednak neexistuje žádná indicie o opaku, tedy
že by autorem příspěvků a komentáře byl v úmyslu obviněného poškodit někdo
jiný, jednak že sama okolnost, že autor těchto sdělení chybně uvedl, že v daný
den slaví narozeniny, není způsobilá založit pochybnost o správnosti tohoto
zjištění. Rovněž této úvaze nelze podle Nejvyššího soudu v kontextu celkové,
shora nastíněné důkazní situace týkající se autorství příspěvku a komentáře
ničeho vytknout.
43. Stran namítaného extrémního rozporu týkajícího se autorství
posuzovaných projevů na sociální síti Facebook tak lze uzavřít, že takové
zjištění nejenže není s provedeným dokazování v žádném, natož extrémním
rozporu, ale že toto z provedeného dokazování naopak zcela jednoznačně vyplývá.
K výjimečnému zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně tedy prostor dán není.
44. Pokud jde o zbývající část dovolací argumentace obviněného, Nejvyšší
soud uvádí, že tuto lze, byť u některých námitek (k subjektivní stránce viz
níže v bodě 65. odůvodnění tohoto usnesení) s notnou dávkou benevolence, pod
uplatněný dovolací důvod podařit, neboť se týkají právního posouzení skutku.
45. K jednání pod bodem I., které bylo posouzeno jako přečin projevu
sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr.
zákoníku, lze úvodem uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo
veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku. O
hnutí podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku se pak jedná tehdy, jestliže toto
prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou,
etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině
osob. Podle ustálené rozhodovací praxe se pak za takové hnutí považuje skupina
osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná,
směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní,
rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pro
naplnění znaků této skutkové podstaty je nutné, aby hnutí existovalo v době,
kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě
(např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.) – stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005,
publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.
46. Obviněný v souvislosti s tímto trestným činem namítá, že jednak
nebylo konkretizováno, s jakým hnutím měl sympatizovat (přičemž tato okolnost
je důležitá právě z důvodu nutnosti existence takového hnutí v době projevu
sympatií), a jednak, že nešlo o projev sympatií, nýbrž o historickou analýzu.
47. K takto koncipované obhajobě obviněného se vyjádřily oba ve věci
rozhodující soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 12.
odůvodnění svého rozhodnutí, kdy mj. uvedl, že je obecně známo, že říšská
orlice a hákový kříž byly užívány v tzv. Třetí říší a jsou dodnes symboly
nacismu, které jsou běžně používány na současné neonacistické scéně jako projev
vyjádření a ztotožnění se s tímto obdobím, Herman Göring byl německý nacistický
válečný zločinec z doby druhé světové války a patřil k předním představitelům
nacismu v době tzv. Třetí říše, a jako takový patří k symbolům uctívaným
soudobou neonacistickou scénou, Adolf Hitler pak byl vedoucím představitelem
tzv. Třetí říše, patřil k tvůrcům nacistické ideologie spočívající mimo jiné v
učení o nadřazenosti germánské rasy, a byl hlavním iniciátorem bezdůvodného
vyvražďování židů za druhé světové války, přičemž patří k jedněm z největších
válečných zločinců všech dob, který je jako takový uctíván až zbožňován
soudobými neonacistickými hnutími a je pro ně hlavním vzorem, kdy tato hnutí
vycházejí z jeho učení. Nalézací soud z těchto důvodů uzavřel, že obviněný
veřejně projevoval sympatie k soudobé neonacistické scéně tím, že zveřejnil
široké veřejnosti obecně známé symboly nacistického režimu, s nimiž je dodnes
spojován nejen nacismus, ale i jeho stále existující různé odnože, tzv.
neonacismus.
48. Odvolací soud pak v bodě 11. odůvodnění svého usnesení uvedl, že k
naplnění zákonných znaků předmětné skutkové podstaty by postačilo zveřejnění
posledního z příspěvků a že recentní neonacistická scéna uctívá jak oba zmíněné
válečné zločine (Adolfa Hitlera a Hermanna Göringa), tak uznává i rozsáhlou
symboliku užívanou Třetí říší, zejména jejími represivními složkami a brannou
mocí, přičemž mezi takto uznávané symboly patří i hákový kříž.
49. Již na tomto místě je tedy nutno učinit závěr, že soudy se s
obhajobou obviněného, kterou uplatňuje po celou dobu trestního řízení, pečlivě
zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
50. Na základě konfrontace shora nastíněné obhajoby obviněného s
odůvodněními rozhodnutí soudů obou stupňů je pak možno konstatovat, že nižší
soudy nepochybily, pokud ve zveřejnění předmětných tří příspěvků obviněným na
sociální síti Facebook shledaly přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k
potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku.
51. Namítá-li obviněný, že v trestním řízení nebylo postaveno na jisto,
k jakému konkrétnímu hnutí měl veřejně projevovat sympatie, je nutno uvést, že
z napadených rozhodnutí (z výroku i odůvodnění) se zcela jednoznačně podává, že
obviněný svým jednáním projevoval sympatie k neonacistickému hnutí, a to skrze
osobnosti a symboliku tzv. Třetí říše. Je přitom nepochybné, že neonacistické
hnutí využívá právě ideologie, symbolů (např. svastika), pozdravů (např. tzv.
hajlování) a dalších atributů původního hnutí, kterým je v daném případě
německý nacismus (národní socialismus).
52. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom není nezbytné zcela přesně
(individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických či
neofašistických organizací, k níž by se měl pachatel konkrétně hlásit nebo jí
veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný projev sympatií, týkají-li se
takového hnutí, které na fašismus (nacismus) zjevně navazuje v modifikované
podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá například ideologie,
symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, publikované pod č. 25/2013
Sb. rozh. tr.). Pokud tedy soudy v nyní projednávané věci dospěly k závěru, že
obviněný svým jednáním projevoval sympatie k neonacistickému hnutí, lze s
ohledem na citovanou judikaturu takovouto identifikaci považovat za dostatečnou
a není na závadu, že nebyla konkrétně označena některá z neonacistických
organizací.
53. Neonacistické hnutí jako celek přitom v žádném případě není „mrtvým“
hnutím a existuje i v současné době, byť původní hnutí (německý nacismus), na
které neonacistické hnutí navazuje, již neexistuje.
54. Spojitost mezi již neexistujícím německým nacismem a současným
neonacistickým hnutím lze přitom nalézt právě v ideologii, symbolech či
pozdravech zastávaných a užívaných neonacistickým hnutím, či v oslavě osobností
nacismu, resp. Třetí říše. O takový případ přitom jde i v nyní projednávané
trestní věci, kdy obviněný V. K. na svém facebookovém profilu zveřejňoval fotky
s Říšskou orlicí držící hákový kříž, fotomontáž své podobizny vedle podobizny
Hermanna Göringa (čelního představitele nacismu a Třetí říše) či fotografii
hajlujícího Adolfa Hitlera s hákovým křížem na levé paži, doplněné o vlastní
doprovodné popisky vyjadřující jednoznačně kladný vztah obviněného k
nacistické, resp. neonacistické ideologii.
55. O vědomosti obviněného o povaze a významu těchto symbolů a jejich
používání některými existujícími hnutími zjevně navazujícími na nacismus (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011,
publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.) přitom není pochyb. Obviněný je
bezesporu osobou obeznámenou s ideologií nacismu a neonacismu, o čemž mj.
svědčí i jeho přání krásných bílých snů, které je nutno chápat jako narážku na
učení o rasové nadřazenosti árijské rasy coby jednu z hlavních myšlenek nacismu
a neonacismu, stejně jako i zmínka o řešení – narážka na tzv. konečné řešení
židovské otázky (viz níže odůvodnění ke druhému trestnému činu).
56. V žádném případě pak na jednání obviněného nelze pohlížet jako na
jím tvrzenou historickou analýzu. Příspěvky obviněného na sociální síti
Facebook jsou naopak zcela nefalšovanou a prostou propagací neonacismu.
Obviněný se v rámci svých, v zásadě emocionálně laděných, příspěvků o nějaké
vědecké či odborné hodnocení ideologie či osobností Třetí říše či o bádání o
nich ani nepokusil. Namísto toho vyjádřil svůj jednoznačně pozitivní vztah a
obdiv neonacismu, jeho ideologii (přání krásných bílých snů), symbolům (hákový
kříž, orlice), pozdravům (zdvižená pravice) a k osobnostem (Hitler, Göring)
neonacismem oslavovaným.
57. Jednání obviněného lze do jisté míry připodobnit k nošení
neonacistických symbolů na oblečení na veřejnosti, které je typickým příkladem
projevu sympatií s tímto hnutím (srov. HERCZEG, Jiří. § 404. In: ŠÁMAL, Pavel a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 3506), k jízdě v autě polepeném nacistickými symboly (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 758/2016, které bylo v rámci
ústavněprávního přezkumu aprobováno odmítavým usnesením Ústavního soudu ze dne
15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2790/16), či ve veřejném fotografování se s
vlajkou nacistického Německa obsahující hákový kříž při současném hajlování
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011,
publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.). Tato jednání byla v minulosti
posouzena jako trestný čin podle § 404 tr. zákoníku a tato kvalifikace je zcela
přiléhavá i v případě nyní posuzovaných facebookových příspěvků obviněného,
neboť o tom, že obviněný veřejně projevoval sympatie k neonacistickému hnutí,
které navazuje na nacistické hnutí, nemůže být pochyb.
58. Na závěru o vině obviněného přisouzeným trestným činem nemění nic
ani zjištění, že obviněný není členem žádného neonacistického hnutí. Pachatelem
trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod
člověka podle § 404 tr. zákoníku totiž může být kterákoli fyzická nebo
právnická osoba – jde o obecný subjekt, konkrétní ani speciální subjekt se zde
nevyžaduje (HERCZEG, Jiří. § 404. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3506). Může se ho
tedy dopustit i osoba, která není členem hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr.
zákoníku.
59. Pokud jde o druhý trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným,
jímž je přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování
jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je na
místě připomenout, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo veřejně
podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství,
třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků,
a spáchá takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou
počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
60. Ve vztahu k tomuto trestnému činu obviněný zjednodušeně řečeno
namítá jednak nedostatek subjektivní stránky (zavinění), a to s odkazem na
černý humor a na podle něj nejednoznačný význam jeho komentáře, jednak
rozporuje naplnění znaku podněcování a nenávist, a konečně namítá, že měla být
uplatněna zásada subsidiarity trestní represe.
61. Pokud jde o skutkovou podstatu přisouzeného přečinu, Nejvyšší soud
je ve shodě se soudy nižších stupňů toho názoru, že obviněný svým komentářem
naplnil všechny její znaky, tedy i v dovolání zpochybněné znaky spočívající v
podněcování a nenávisti, a to z níže rozvedených důvodů.
62. Ke znaku podněcování lze uvést, že podněcováním je třeba rozumět
projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob nenávist k některému
národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob, anebo
vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv a svobod jejich
příslušníků. Nezáleží na formě projevu (ústní či písemná aj.) – ŠÁMAL, Pavel,
ŠÁMALOVÁ, Milada. § 356. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3307. Může být činěno
přímo a otevřeně či skrytě a zahaleně (např. formou narážek, dvojsmyslů,
symbolických odkazů, řečnických otázek). Posuzování celkového kontextu je tak
nadmíru důležité. U jednorázových projevů (například učiněných na sociálních
sítích) není možné omezit se při dokazování toliko na obsah tohoto výroku, ale
je třeba zvažovat celý kontext, zejména například další reakce pachatele na
kritické komentáře k tomuto projevu – PROVAZNÍK, Jan. § 356. In: ŠČERBA, Filip
a kol. Trestní zákoník. Komentář. § 205 – 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2020, s. 2947.
63. Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci, je zřejmé, že obviněný
svým komentářem pod fotografií nepřímo vzbuzoval u jiných osob nenávist k
etnickým skupinám, jejichž představiteli byly děti zobrazené na fotografii.
Význam jeho příspěvku byl totiž právě takový, jaký dovodily soudy nižších
stupňů, tedy že s poukazem na název ulice, na které se nachází základní škola,
jejímiž žáky byly vyfotografované děti (ulice XY), poukazoval na možnost řešení
otázky jejich existence usmrcením plynem, tak jak se to dělo ve vyhlazovacích
táborech během druhé světové války. Významným je právě slovo „řešení“, které,
jak je všeobecně dobře známo (obzvlášť ve středoevropském prostoru, který byl
nacistickou genocidou vůči židům a jiným etnikům poznamenán nejvíce, a to až do
dnešní doby), a jak dovolatel (jako osoba se zjevným sklonem k obdivu k
nacistickému režimu – viz výše) jistě dobře věděl, odkazuje k tzv. konečnému
řešení židovské otázky. Toto řešení, schválené na nacistické konferenci ve
Wannsee v roce 1942, spočívalo právě v systematické genocidě vůči židům žijícím
v Evropě, k níž nejčastěji docházelo usmrcením v plynových komorách
nacistických vyhlazovacích táborů. Ačkoliv k usmrcení docházelo i jinak než
otravou plynem (např. zastřelením či v důsledku špatných životních podmínek),
zplynování, prováděné v plynových komorách, bylo nejčastější a v široké
veřejnosti se stalo symbolem tzv. konečného řešení židovské otázky. Nejvyšší
soud nemá pochybnosti o tom, že právě to měl obviněný oním „řešením“ v
souvislosti s ulicí XY, na mysli.
64. Tento závěr přitom mj. jednoznačně podporuje i celkový způsob
vyjadřování obviněného na sociálních sítích, kdy obviněný zcela nepokrytě
manifestoval své nacistické, resp. neonacistické smýšlení (např. v případě
jednání pod bodem I. kvalifikovaného jako trestný čin podle § 404 tr.
zákoníku). Jak vyplývá z výše citované odborné literatury, celkový kontext
projevů pachatele je při posuzování určitého výroku nutno zohledňovat a
posuzované vyjádření, komentář či jiný projev z něj nelze vytrhávat.
65. S právě uvedeným souvisí i otázka zavinění (subjektivní stránky). K
této otázce je však nutno s ohledem na podobu dovolacích námitek stran zavinění
obviněného nejprve upozornit, že obviněným formulovanou námitku týkající se
zavinění lze po obsahové stránce pod označený dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze s notnou dávkou benevolence. Závěr o zavinění,
který, ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu bezpochyby závěrem právním, se totiž musí zakládat na skutkových
zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o
objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života
významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou
předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky
trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen
nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad
správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení
zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel. § 15. In: ŠÁMAL, Pavel a
kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 219-220).
66. I přestože je tedy námitka obviněného týkající se zavinění více
skutkové než právní povahy, Nejvyšší soud o úmyslné formě zavinění ve vztahu k
trestnému činu podle § 356 tr. zákoníku pochybnosti nemá. Je zcela zjevné, a
vyplývá to z celkové orientace obviněného, který, jak již bylo shora uvedeno,
se na sociálních sítích netají svou neonacistickou orientací, že předmětný
komentář pod fotografií dětí jiného než českého etnika nebyl míněn jako černý
humor. Obviněný, podle názoru Nejvyššího soudu v úmyslu přímém, zcela otevřeně
svým komentářem cílil na to, aby ve čtenářích tohoto komentáře vzbudil (či
posílil) negativní emocionální vztah k příslušníkům těchto etnik (arabského,
romského), jehož byly děti zachycené na školní fotografii reprezentanty.
Negativní reakce na tato etnika pak byla umocněná tím, že jejich zástupci byli
ve fotografované třídě dominantní a tvořili většinu žáků. Právě to se stalo
spouštěčem nenávistných reakcí (nejen obviněného) směřujících vůči této
fotografii na sociálních sítích.
67. Lze tedy uzavřít, že obviněný svůj příspěvek napsal v přímém úmyslu
podnítit ve čtenářích nenávist. Vědomostní i volní složka zavinění tedy byla
naplněna. V tomto směru je možné souhlasit se soudem odvolacím a nelze
přisvědčit soudu prvního stupně, který v jednání obviněného shledal toliko
(nejméně) úmysl nepřímý. Obviněný si byl velice dobře vědom toho, co jeho slova
znamenají a jak je čtenáři budou vnímat, a takového následku svým komentářem
hodlal dosáhnout. Obhajobu založenou na tom, že se jednalo o humor, popř. že
výrok mohl mít mnoho významů, je tak nutno odmítnout jako ryze účelovou. O
humor se zcela jednoznačně nejednalo, a to nikoliv pouze z důvodu absence
emotikonů, ale především z důvodu celkového kontextu, ve kterém byl komentář
napsán a do kterého byl zasazen, a s ohledem na, již několikrát zmiňovanou,
extrémně pravicovou orientaci obviněného. Vypracování znaleckého posudku z
oboru jazykověda by tedy za takové situace bylo zcela nadbytečným a soudy
nepochybily, pokud k opatření takového důkazního prostředku nepřistoupily.
68. Pokud jde o znak nenávisti, jehož naplnění obviněný rovněž
rozporuje, je možno uvést, že nenávist se vztahuje k osobám, jež svým projevem
pachatel oslovuje. Projev pachatele tak musí být způsobilý k tomu, aby alespoň
potencionálně vyvolal v osobách, které jej budou vnímat, takto silnou negativní
emoci vůči chráněné skupině. Nenávist pro potřeby trestného činu podle § 356
nelze rovněž vykládat tak úzce, že by musela být spojena s aktuálním odhodláním
těch, v nichž je rozněcována, skutečně chráněnou skupinu zlikvidovat. Stačí, že
projev pachatele je způsobilý vyvolat emoci, která obecně (abstraktně) k
takovému důsledku vést může – PROVAZNÍK, Jan. § 356. In: ŠČERBA, Filip a kol.
Trestní zákoník. Komentář. § 205 – 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s.
2948.
69. V poměrech nyní projednávané věci je tedy zřejmé, že při posuzování
naplnění znaku nenávisti nebylo nutné zabývat se vnitřním vztahem obviněného k
etnickým skupinám, vůči kterým směřoval jeho komentář, tzn. k dětem zejména
romského a arabského původu. V případě trestného činu podle § 356 tr. zákoníku
totiž znak nenávisti nesměřuje vůči pachateli, ale vůči adresátům jeho projevu.
Těmito adresáty přitom byli všichni potencionální čtenáři předmětného komentáře
na sociální síti Facebook.
70. Pokud jde o způsobilost komentáře obviněného vyvolat u jeho
případných čtenářů nenávist vůči etnikům zastoupeným mezi vyfotografovanými
žáky, ta vyplývá z navrhovaného řešení jejich existence (zplynování – viz
výše). Obviněný jinými slovy naznačoval, že stejně jako byli systematicky
plynem usmrcováni Židé za druhé světové války, bylo by možné takový způsob
fyzické likvidace (pro obviněného) nežádoucích etnik uplatňovat i nyní, v
současných poměrech České republiky, popř. Evropy. Takovéto výroky jsou však v
demokratickém právním státě založeném na úctě k ústavně zaručeným právům občana
a člověka neakceptovatelné a je nutné na ně reagovat trestním postihem.
71. Z toho důvodu nebylo možné věc obviněného, který svým jednáním
naplnil skutkovou podstatu trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině
osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 tr. zákoníku posoudit s
ohledem na subsidiaritu trestní represe pouze jako přestupek, ale bylo na místě
uplatnit trestní represi. Zásah do právem chráněného zájmu (objekt trestného
činu), kterým je v nyní projednávané věci rovnost lidí bez rozdílu národnosti,
etnika, rasy, náboženství, třídních či jiných skupinových rozdílů, byl totiž
jednáním obviněného natolik výrazný, že jiný než trestněprávní postih by byl
zcela nedostatečný. Závažnost jeho jednání dále zvyšuje skutečnost, že obviněný
si jako platformu svých nekompromisních nenávistných návrhů zvolil fotografii
dětí ze základní školy. Jinými slovy, obviněný se snažil vzbudit nenávist i
vůči těmto dětem, které by podle jeho narážek na plyn měly být usmrceny proto,
že jsou příslušníky jiného než českého etnika, a tímto způsobem by měla být
vyřešena otázka jejich existence. Za tohoto stavu nelze shledat ani jednu
okolnost, která by mohla společenskou škodlivost jednání obviněného snižovat
natolik, aby již nebylo na místě uplatňovat trestní represi. Naopak, jednání
obviněného je poměrně závažné, a to i s ohledem na to, že k plynování
„nežádoucích“ etnik v relativně nedávné minulosti ve velkém rozsahu ve střední
Evropě skutečně docházelo.
72. Nelze tedy dospět k závěru, že by posuzovaný skutek z hlediska
spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Jedná se naopak o zcela typický případ tzv. pravého verbálního trestného činu z
nenávisti (srov. PROVAZNÍK, Jan. „Pravé“ verbální trestné činy z nenávisti.
Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2020, roč. 28, č. 4, s. 657). V judikatuře
Nejvyššího soudu pak lze poukázat např. na trestní věc projednávanou u
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 81/2020 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 3 T 38/2018). Naopak odkaz obviněného na věc projednávanou u
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 410/2020 (vedenou u Okresního soudu v
Karviné jako soudu pro mládež pod sp. zn. 10 Tm 8/2019) neobstojí, a to jak z
důvodu skutkových odlišností (k posuzovanému jednání došlo na pozadí akce
festivalového charakteru, bez něhož by obviněná jinak takovou iniciativu
nevyvinula), tak především z důvodu odlišnosti v osobě pachatele, kdy obviněná
v posledně citované trestní věci vykazovala s ohledem na svůj věk nižší stupeň
rozumové a mravní vyspělosti. Nejvyšší soud navíc v posledně citované trestní
věci nepostavil na jisto, že jednání této obviněné není s ohledem na nižší míru
společenské škodlivosti trestným činem (srov. bod 30. odůvodnění citovaného
usnesení), kdy soudům nižších stupňů toliko uložil se touto otázkou podrobněji
a z různých úhlů pohledu zabývat.
73. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný nemůže své jednání
omlouvat poukazem na ústavně zaručenou svobodu projevu. Projevy veřejně
podněcující k nenávisti vůči určité skupině osob nebo k omezování práv jejich
příslušníků totiž ústavněprávní ochraně podléhat nemohou. V této souvislosti
lze poukázat na vyjádření státního zástupce (viz bod 22. tohoto vyjádření) a na
judikaturu tam zmíněnou, podle které projevy hlásající revizionismus,
antisemitismus či národní socialismus (srov. např. rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, č.
5493/72), resp. obsahující výzvy k násilí či k popírání, zpochybňování,
schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti spáchaných v
minulosti, jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení
základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám
(viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10),
ústavně garantované ochrany nepožívají.
74. Lze dále dodat, že obviněný nebyl trestně postižen za své názory,
resp. politické či jiné smýšlení, nýbrž za to, že veřejně projevoval sympatie k
hnutí prokazatelně směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, hlásajícímu
rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné
skupině osob (trestný čin ad I.) a že veřejně podněcoval k nenávisti k etnické
skupině, a čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí (trestný čin ad
II.). Argumentace obviněného o tom, že je trestán za nesdílení „správných“, je
tedy zcela nepřípadná, neboť zastávání určitých hodnot či názorů trestně
postihováno není a být nemůže. Naopak veřejné podněcování k nenávisti či
projevování sympatií k nenávistným hnutím trestní postih za podmínek
stanovených v trestním zákoníku vyžaduje.
75. Nejvyšší soud tak uzavírá, že část dovolacích námitek obviněného
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídala, přičemž nebylo ani zjištěno, že by postupem soudů došlo k
porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a zbývající námitky obviněného
odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu byly shledány neopodstatněnými.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
76. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
77. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký v. r.
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář