3 Tdo 579/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovoláních, která podali obvinění L. P., P. L., M. P., roz. Š., a I. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2023, č. j. 9 To 209/2020-1774, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 123/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných L. P., P. L., M. P. a I. N. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 2. 2020, č. j. 13 T 123/2017-1023, byli obvinění L. P., P. L. a M. P. uznáni vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněná I. N. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se dopustili spolu se spoluobviněnými P. V., L. P., P. K., roz. M., D. P. ml., V. Š., D. P. st., roz. H., K. V. a M. P., jednáním spočívajícím v tom, že v období od dubna 2011 do listopadu 2015 v obci XY, okres Jihlava, a na dalších místech, v úmyslu neoprávněně se obohatit, sjednávali obžalovaní P., L. a N. jako zaměstnavatelé a obžalovaní V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. jako zaměstnanci fiktivní pracovní smlouvy se mzdou v neodůvodněně vysokých částkách, která neodpovídala potřebám ani finančním možnostem jednotlivých zaměstnavatelů, kdy krátce po sjednání pracovního poměru došlo u jednotlivých zaměstnanců ke vzniku sociální události, ukončení pracovního poměru ve zkušební době či uplynutí relativně krátké doby, na níž byl pracovní poměr sjednán, přičemž skutečným účelem uzavírání pracovních smluv nebylo reálné sjednání pracovního poměru, ale neoprávněné obohacení obžalovaných V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P., spočívající v čerpání dávek peněžité pomoci v mateřství, nemocenského pojištění, rodičovského příspěvku a podpory v nezaměstnanosti ve výši, jež byla stanovena na základě mezd sjednaných ve smlouvách uzavřených mezi obžalovanými, přičemž v případě neuzavření předmětných smluv by obžalovaným V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. náležely dávky ve výrazně nižší výši, než v jaké jim byly Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), a Úřadem práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) skutečně vyplaceny, kdy jednotlivé skutky, v rámci nichž jsou specifikovány konkrétní osoby, smlouvy a částky, stejně jako druh a výše neoprávněně vyplacených dávek, jsou popsány pod body 1) až 11).

2. Za to byl obviněným L. P., P. L. a M. P. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výši 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl u všech obviněných podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.

3. Obviněná I. N. byla odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

4. Dále byl obviněné podle § 67 odst. 1 a 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 150denních sazbách při denní sazbě 1.000 Kč, tedy v celkové výměře 150.000 (sto padesát tisíc) Kč.

5. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 6 (šest) měsíců.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit České republice zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, Veveří 7, majetkovou škodu, a to konkrétně: - obviněným P. V. a L. P. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 152.292 Kč, - obviněným L. P. a L. P. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 265.985 Kč, - obviněným P. K., roz. M., a P. L. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 118.384 Kč, - obviněným D. P. ml. a I. N. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 249.648 Kč, - a obviněným M. P. a I. N. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 313.740 Kč.

7. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. V., L. P., P. K., roz. M., D. P. ml., V. Š., D. P. st., K. V. a M. P.

8. Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 13 T 123/2017, podali obvinění L. P., P. L., M. P. a I. N., stejně jako spoluobvinění P. V., P. K., roz. M., D. P. ml., D. P. st. a M. P. odvolání.

9. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu týkající se odvolatelů a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné L. P., P. L., M. P. a I. N. uznal vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od dubna 2011 do listopadu 2015 v obci XY, okres Jihlava, a na dalších místech, v úmyslu neoprávněně se obohatit, sjednávali obžalovaní P., L. a N. jako zaměstnavatelé a obžalovaní V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. jako zaměstnanci fiktivní pracovní smlouvy se mzdou v neodůvodněně vysokých částkách, která neodpovídala potřebám ani finančním možnostem jednotlivých zaměstnavatelů, kdy krátce po sjednání pracovního poměru došlo u jednotlivých zaměstnanců ke vzniku sociální události, ukončení pracovního poměru ve zkušební době či uplynutí relativně krátké doby, na níž byl pracovní poměr sjednán, přičemž skutečným účelem uzavírání pracovních smluv nebylo reálné sjednání pracovního poměru, ale neoprávněné obohacení obžalovaných V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P., spočívající v čerpání dávek peněžité pomoci v mateřství, nemocenského pojištění, rodičovského příspěvku a podpory v nezaměstnanosti ve výši, jež byla stanovena na základě mezd sjednaných ve smlouvách uzavřených mezi obžalovanými, přičemž v případě neuzavření předmětných smluv by obžalovaným V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. náležely dávky ve výrazně nižší výši, než v jaké jim byly Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), a Úřadem práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) skutečně vyplaceny, kdy jednotlivé skutky, v rámci nichž jsou specifikovány konkrétní osoby, smlouvy a částky, stejně jako druh a výše neoprávněně vyplacených dávek, jsou popsány pod body 1) až 11).

10. Za to byli obvinění L. P., P. L. a M. P. odsouzeni podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku u všech jmenovaných podmíněně odložen na zkušební dobu 20 (dvacet) měsíců.

11. Obviněná I. N. byla odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvacet) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 (třicet) měsíců.

12. Dále byl obviněné podle § 67 odst. 1 a 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100denních sazbách při denní sazbě 1.000 Kč, tedy v celkové výměře 100.000 (sto tisíc) Kč.

13. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit České republice zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, Veveří 7, majetkovou škodu, a to konkrétně:

1) obviněným P. V. a L. P. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 152.292 Kč, 2) obviněnému L. P. majetkovou škodu ve výši 265.985 Kč, 3) obviněným P. K., roz. M. a P. L. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 118.384 Kč, 4) obviněným D. P. ml. a I. N. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 249.648 Kč, 5) a obviněným M. P. a I. N. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 313.740 Kč.

14. Dále bylo rozhodnuto o odvoláních spoluobviněných P. V., P. K., roz. M., D. P. ml., D. P. st. a M. P.

15. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, podali obvinění L. P., P. V., P. L., M. P. a I. N. dovolání.

16. O podaných dovoláních rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1345/2021, kdy k dovolání obviněných L. P., P. V., P. L., M. P. a I. N. napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil, a to – ohledně obviněného L. P., ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k tomuto obviněnému; ohledně obviněné P. V., roz. H., ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k této obviněné; ohledně obviněného P. L., ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k tomuto obviněnému; ohledně obviněné M. P., roz. Š., ve výroku o vině pod bodem 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné; ohledně obviněné I. N., ve výroku o vině pod body 4) a 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod body ad 4) a 5) ve vztahu k této obviněné; ohledně obviněné P. K., roz. M. i za použití § 261 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k této obviněné; ohledně obviněné D. P. ml. i za použití § 261 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné; a přikázal odvolacímu soudu, aby věc obviněných ve zrušené části v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinak ponechal napadený rozsudek odvolacího soudu nedotčen. Důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud spatřoval v nesprávném posouzení možného souběhu nároku na dávku peněžité pomoci v mateřství a dávku rodičovského příspěvku, z čehož vyplynulo nesprávné určení výše škody způsobené trestným činem i nesprávné posouzení nároku na náhradu škody.

17. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1345/2021, podala obviněná I. N. ústavní stížnost. O podané ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3464/22, a to tak, že podanou ústavní stížnost odmítl.

18. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl o podaných odvoláních obviněných L. P., M. P., P. L., I. N. a spoluobviněných P. V., P. K., roz. M., a D. P. ml., Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 9 To 209/2020-1774, tak že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 2. 2020, č. j. 13 T 123/2017-1023 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 9 To 209/2020-1280 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, č. j. 3 Tdo 1345/2021-1428 zrušil výrok o vině pod body 2), 5), 6), 8), 9), 10) a 11) ohledně obviněných L., P., P. V., P. K., roz. M. a I. N. a výrok o náhradě škody pod bodem 2) ohledně obviněného L. P.

19. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněné L. P. [pod body 1) a 2) výroku o vině] , M. P. [pod bodem 7) výroku o vině], P. L. [pod bodem 3) výroku o vině] a I. N. [pod body 4) – 11) výroku o vině] uznal vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od dubna 2011 do listopadu 2015 v obci XY, okres Jihlava, a na dalších místech, v úmyslu neoprávněně se obohatit, sjednávali obžalovaní L. P., P. L. a I. N. jako zaměstnavatelé a obžalovaní P. V., P. K., M. P., D. P. ml. a již pravomocně odsouzeni L. P., V. Š., K. V., D. P. st. a M. P. jako zaměstnanci, fiktivní pracovní smlouvy se mzdou v neodůvodněně vysokých částkách, která neodpovídala potřebám ani finančním možnostem jednotlivých zaměstnavatelů, kdy krátce po sjednání pracovního poměru došlo u jednotlivých zaměstnanců ke vzniku sociální události, ukončení pracovního poměru ve zkušební době či uplynutí relativně krátké doby, na níž byl pracovní poměr sjednán, přičemž skutečným účelem uzavírání pracovních smluv nebylo reálné sjednání pracovního poměru, ale neoprávněné obohacení obžalovaných P. V., P. K., M. P., D. P. ml. a již pravomocně odsouzených L. P., V. Š., K. V., D. P. st. a M. P. spočívající v čerpání dávek peněžité pomoci v mateřství, nemocenského pojištění, rodičovského příspěvku a podpory v nezaměstnanosti ve výši, jež byla stanovena na základě mezd sjednaných ve smlouvách uzavřených mezi obžalovanými, přičemž v případě neuzavření předmětných smluv by obžalovaným P. V., P. K., M. P., D. P. ml. a již pravomocně odsouzených L. P., V. Š., K. V., D. P. st. a M. P. náležely dávky ve výrazně nižší výši, než v jaké jim byly Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), a Úřadem práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) skutečně vyplaceny, kdy jednotlivé skutky, v rámci nichž jsou specifikovány konkrétní osoby, smlouvy a částky, stejně jako druh a výše neoprávněně vyplacených dávek, jsou popsány pod body 1) až 11) výroku o vině.

20. Za výše uvedenou trestnou činnost byl obviněným L. P., P. V. a P. K., roz. M. uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud podmíněně odložil u všech obviněných shodně na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.

21. Obviněným M. P., P. L. a D. P. ml. byl za shora uvedenou trestnou činnost uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) měsíců, jehož výkon soud u všech obviněných shodně podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.

22. Obviněné I. N. byl za shora uvedenou trestnou činnost uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř měsíců). Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil soud obviněné peněžitý trest ve výměře 100denních sazeb při denní sazbě 1.000 Kč, tedy v celkové výměře 100.000 (sto tisíc) Kč.

23. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil odvolací soud obviněným povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, Veveří 7, a to P. V. a L. P. společně a nerozdílně ve výši 114.973 Kč, obviněnému L. P. ve výši 236.985 Kč, obviněným P. L. a P. K., roz. M. společně a nerozdílně ve výši 110.302 Kč, D. P. ml. a I. N. společně a nerozdílně ve výši 249.648 Kč, M. P. a I. N. společně a nerozdílně ve výši 295.728 Kč.

II.

24. Proti citovaném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2023, č. j. 9 To 209/2020-1774, podali obvinění L. P., P. L., M. P. a I. N. dovolání .

25. Obviněná I. N. uplatnila v podaném dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

26. Obviněná označila postup soudu za nezákonný, když při rozhodování o vině, trestu a nárocích poškozené nezohlednil průtahy soudního řízení. Tyto průtahy měl zohlednit buďto v samotném meritu věci zastavením soudního řízení podle § 223 odst. 1 tr. ř. s odkazem na § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a to Úmluva o ochraně základních práv a svobod, případně je měl zohlednit v délce ukládaného trestu. Odvolací soud však na tuto kompenzaci rezignoval a námitkou některých obviněných v tomto ohledu se vůbec nezabýval.

Fakticky tuto skutečnost nezohlednil ani při ukládání trestu, když jeho postup v tomto ohledu představuje pouze kosmetickou úpravu nezohledňující samotné průtahy v řízení. Pro obviněnou je totiž trestem samotná délka trestního řízení. Původním rozsudkem vyhlášeným dne 29. 4. 2021 uložil odvolací soud obviněné trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Tento trest byl vykonáván až do zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu dne 24. 8. 2022. Původně uložený podmíněný trest by byl vykonán již 29.

10. 2023, tedy měsíc před tím, než odvolací soud vynesl napadený rozsudek. V celé délce podmíněného odsouzení se obviněná nedopustila žádného protiprávního jednání, a de facto by se v rámci trvání trestního řízení osvědčila. Případný trest proto mohl být vzhledem k délce trestního řízení jednoznačně mírnější, resp. mohl a měl být aplikován institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody jako prostředek a projev jedinečnosti soudcovského rozhodování a individualizace každého trestního případu.

Odvolací soud však stanovil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který byl podmíněně odložen na 24 měsíců, jehož podmínka skončí po započtení již vykonaného trestu až dne 5. 8. 2024. Důvodem uložení nejmírnějšího trestu je fakt, že podmíněný trest a odsouzení se projevilo v jiné právní rovině, to jako zákaz její činnosti podle živnostenského zákona. Již od roku 2021 tak má obviněná zakázanou činnost, protože výrok o vine nebyl zrušen v celém rozsahu. Uložený trest proto považuje obviněná za nezákonný, neboť nezohledňuje individuální specifika daného případu.

27. Dále obviněná namítla, že se odvolací soud neřídil pokyny Nejvyššího soudu obsaženými v kasačním usnesení sp. zn. 3 Tdo 1345/2021, když nesprávně zrušil i zbývající výroky o vině, čímž nezákonně zasáhl do pravomocných výroků, aniž by k tomu měl pravomoc, čímž se celé řízení stalo zmatečným. Krajský soud nedostál svému úkolu řádně posoudit, zda a v jaké výši by měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok na poskytnutí rodičovského příspěvku, a jaký vliv by to mělo na výši způsobené škody. Soud provedl rozsáhlé a tendenční dokazování za účelem zjištění škody, která však z provedeného dokazování nevyplývá. Pouze tak prodloužil trestní řízení. Dokazování pouze za účelem zjištění škody je nad rámec povinností soudu. Soud může v adhezním řízení rozhodnout o náhradě škody pouze, pokud škoda vyplývá z dokazování týkající se otázky viny. Trestní soud podle obviněné bez patřičných znalostí občanskoprávních norem suploval civilní soudnictví a nezákonně odročoval soudní jednání, přestože bylo možné rozhodnout způsobem předpokládaným § 229 odst. 1 tr. ř. a odkázat poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestní soud ani neaplikoval občanskoprávní předpisy týkající se běhu subjektivní promlčecí lhůty a otázkou promlčení se vůbec nezabýval.

28. Dále obviněná rovněž kritizuje soud prvního stupně a obecně orgány činné v trestním řízení s tím, že ze stejných skutkových zjištění vyvozují rozdílné právní závěry. Za příklad dává rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, č. j. 13 T 132/2018-1095, kde soud u některých skutků na základě podle ní totožných skutkových zjištění vydal zprošťující výrok, a usnesení o odložení věci Policie ČR, č. j. KRPJ21993/TČ-2014160781.

29. Obviněná v podaném dovolání vznesla i námitku zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů s tím, že tento dovolací důvod nemohla využít při prvním dovolacím řízení, neboť v té době v právním řádu chyběl. Podle obviněné nebyla prokázána předchozí domluva mezi ní a jejími zaměstnanci, kteří na základě sociální události přestali práci vykonávat. Nebylo prokázáno, že sjednané pracovní pozice byly fiktivní ani že by obviněná jako zaměstnavatelka neměla dost finančních prostředků pro placení mzdy.

Nic z uvedeného nebylo prokázáno přímo, důkazy jsou nepřímé a v některých případech se jedná o pouhé spekulace, ze kterých obžaloba své závěry o podvodném jednání dovozuje. Soudy se podle obviněné nevypořádaly s důkazy – hlášenkami pracovních míst, písemnostmi z provedených výběrových řízení či výslechy svědků, za které byl hledán záskok, ze kterých lze dovodit, že nabízená pracovní místa nebyla fiktivní a v některých případech existovala ještě před přijetím zaměstnance. Nevypořádaly se ani s vyjádřením školy, dokladem o zahraniční cestě a výpověďmi svědků, ze kterých vyplýval požadavek obviněné na obsazení pracovního místa jako záskoku za studující dceru.

Opomněly vyhodnotit důkaz, ze kterého lze dovodit existenci provozů, u kterých je nutné mít zaměstnance, stejně jako skutečnost, že obviněná byla majitelkou nemovitostí, ve kterých se tyto provozy nacházely. Soudy se nevypořádaly ani s přihláškami zaměstnanců, lékařskými zprávami a výslechy zaměstnanců, ze kterých je možné dovodit přihlášení zaměstnanců do systému, a až následný vznik sociálních událostí, se kterými je spojeno čerpání sociálních dávek, stejně jako jejich zdravotní způsobilost pro výkon požadované práce a absenci úmyslu obviněné spáchat trestný čin, který jí je kladen za vinu.

Podle obviněné soudy rovněž přehlédly důkazy vypovídající o zdravotním stavu jejího manžela (výpovědi svědků, lékařské zprávy), o kterého se musela každodenně starat a z tohoto důvodu hledala pracovníky, kteří by jí mohli dočasně pomoci s běžnou účetní agendou. Jí inzerované místo bylo tedy opodstatněné a nikoliv fiktivní. Zřízení nového pracovního místa jako vedoucí restaurace pak souviselo se zřízením řemeslné živnosti vykonávané v prostorách obviněné, která měla generovat zisk, což opět nebylo soudy zohledněno.

Stejně tak soudy nezohlednily samotnou podstatu podnikání, které v sobě zahrnuje i rizika spojená s podnikatelskou činností.

30. Soudy v projednávané věci dovozují fiktivnost pracovních míst i její úmysl spáchat přečin přehlížejíc základní souvislosti jako, že princip pracovního poměru spočívá v tom, že zaměstnanec za mzdu vytváří hodnoty, které zaměstnavatel dále zobchoduje, tj, na mzdu si zaměstnanec sám vydělá svou prací. Konstrukce obžaloby stojící na tom, že pokud má někdo zaměstnance, měl by mít na jeho mzdu našetřené peníze, je zcela mylná a nepřípadná, k čemuž poukázala na bod 33. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1447/2017. Ve vztahu ke své majetkové situaci pak obviněná uvedla, že v předmětné době měla nemovité věci, které rekonstruovala. Obžaloba použila pouze účetní hodnoty, resp. výsledky podnikání, které jsou nedostatečné a závěry z nich vyvozené tendenční. Jak obžaloba, tak soudy přehlédly, že obviněná svou praxi konala několik let a její příjmy dosahovaly částky okolo 2.000.000 Kč.

31. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná vznesla i námitku tzv. opomenutých důkazů, kdy nebyly provedeny důkazy, které navrhovala, a to výslechy svědků zaměstnanců OSSZ a ÚP, uchazečů o zaměstnání (konkrétně zmínila pouze paní M. P.), „kteří věděli o tom, že uchazeči o zaměstnání jsou nuceni přijmout pod hrozbou vyloučení z evidence jakoukoliv práci, abych se jich Úřad práce zbavil.“ Proto na hlášenky posílal uchazeče, kteří nebyli způsobilí práci vykonávat a krátce po uzavření pracovního poměru se u nich objevila sociální událost, čímž fakticky zmařili výběrová řízení konané obviněnou a způsobovali jí potíže. Z výslechu navržených svědků mělo být prokázáno, proč pracovnice úřadů na volné místo posílaly uchazeče, který hned čerpal sociální dávky, těhotné ženy a nutily je podepsat pracovní smlouvu pod hrozbou vyloučení z evidence ÚP, a proč, že i přesto, že bylo podáno trestní oznámení nebyla uplatněna a požadována škoda. Soudy opomněly v rámci zjišťování její ekonomické situace důkazy a jejich závěry jsou proto jednostranné. Pokud navrhla další důkazy k prokázání své majetkové a ekonomické situace, které vyvrací stěžejní skutkové zjištění, o které opírá soud její vinu, nelze považovat zjištěný skutkový stav za úplný.

32. Obviněná rovněž namítla, že nebyl pokyn Nejvyššího soudu kompletní a opomněl zohlednit závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II ÚS 1320/2008. Soudy měly totiž při zjišťování škody zohlednit veškeré pohyby na majetku státu a zejména skutečnost, že obviněná hradila za své zaměstnance veškeré povinné odvody.

33. Okresní správa sociálního zabezpečení podle obviněné nesprávně stanovila výši dávky v rozporu s ustanovením § 18 odst. 16 zákona o nemocenském pojištění (takové ustanovení neexistuje, ale podle užité argumentace se lze domnívat, že má dovolatelka zřejmě na mysli odst. 6), který hovoří o tom, že pokud nemá zaměstnanec u zaměstnavatele odpracováno alespoň 7 kalendářních dní, jimiž se dělí vyměřovací základ, je rozhodným obdobím první předchozí kalendářní rok, tedy výše mzdy u předchozího zaměstnavatele.

Ani jeden z pracovních poměrů týkající se obviněné netrval déle než 7 kalendářních dní, a tak se k tomuto pracovnímu poměru a výše domluvené mzdy nemělo vůbec přihlížet. Nepochopení tohoto ustanovení ze strany OSSZ vyústilo v jeho chybnou aplikaci a chybný výpočet dávky převyšující nárok, který by jinak žadatelům náležel. V případě správného výpočtu v rozhodném období by bylo vyplaceno a přiznáno odhadem o 75 % méně. Výše způsobené škody je tak vyústěním tohoto pochybení. Tato chyba je přenášena na obviněnou správním orgánem, který se jí snaží v rámci trestního řízení zhojit, a to, přestože u zaměstnavatelů provedl kontroly a nezjistil žádné nedostatky, které by se nakonec staly předmětem trestného řízení.

Vycházeje ze zásady, že soud zná právo, měly soudy v projednávané věci toto zákonné ustanovení respektovat a ze zjištěných okolností vypočítat výši dávky, na kterou by měl mít zaměstnanec nárok. Z jejich rozhodnutí je však podle obviněné zřejmé, že soud právo neznal a nechal si je vysvětlovat z pohledu státních úřadů (poškozených) a jejich názor automaticky převzal. Soudy tak určily výši způsobené škody nesprávně výlučně z pohledu poškozených institucí, a nikoliv podle právních předpisů.

34. Obviněná namítla, že byla narušena rovnost přístupu k soudu, a to tím, že byly zamítnuty její námitky s výjimkou jediné, která byla připuštěna i Nejvyšším státním zastupitelstvím. Ve svém předcházejícím rozhodnutí podle ní Nejvyšší soud nerespektoval svou předcházející vlastní rozhodovací činnost, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 a sp. zn. 8 Tdo 1447/2017, hovořící o povaze trestního práva jako ultima ratio a subsidiaritě trestní represe. Obviněná považuje závěr o svém podvodném jednání za nesprávný z důvodu tendenčního rozhodování v její neprospěch, zejména ve vztahu k subjektivní stránce. Obviněná dále uvedla, že je potřebné trvat na tom, aby o ochranu státních zájmů dbaly samotné správní orgány, které by měly být obezřetné a dodržující zásady opatrnosti, zvláště za situace, kdy veškeré doklady nutné k výpočtu výše dávky byly správním orgánům předloženy. Samy orgány státní správy se mohly svého chybného postupu snadno vyvarovat za pomoci prostředků správního práva, které dává i prostředky k nápravě, a nepřistoupit k výplatě dávek po dobu několika let v nesprávné výši. Z hlediska demokratického státu je nepřijatelné, aby byla nezbytná míra opatrnosti ze strany správního úřadu nahrazována trestním postihem účastníka správního řízení, ať už zaměstnance či zaměstnavatele. Trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví. S ohledem na subsidiaritu trestní represe poukazuje na to, že OSSZ má potřebné nástroje ke kontrole vyplácených dávek, tyto kontroly učinila a nenalezla nesrovnalosti ani nevyužila vůbec možnosti, které jí nabízí zákon, ale následně celou problematiku odsunula na orgány činné v trestním řízení.

35. Z výše uvedených důvodu proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu nižšího stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby podle § 265m tr. ř. sám rozhodl, a to tak, že obviněnou zprostí obžaloby.

36. Obviněná Nejvyššímu soudu zaslala dvě podání doručené Nejvyššímu soudu dne 29. 7. 2024 a 19. 8. 2024, v nichž tvrdila nezákonné zásahy ze strany Krajského soudu v Brně spočívající v nepřipuštění důkazů, které se měly ztratit ze spisu, přičemž žádala o nalezení těchto materiálů a jejich zahrnutí do rozhodování ve věci. Zároveň uvedla, že při řízení před soudem prvního stupně docházelo k výhrůžkám a zastrašování, kdy měla být donucena k přiznání. V návaznosti na kasační usnesení Nejvyššího soudu v této věci pak uvedla, že toto rozhodnutí zůstalo ze strany Krajského soudu v Brně nepochopeno. Závěrem obou podání pak obviněná vznesla apel, aby její věc zhodnotil nepodjatý senát ve spravedlivém procesu ,vrátil zpět její věc k prošetření jinému soudu nežli Krajskému soudu v Brně, neboť obviněná „nevidí v senátu tak silnou osobnost, která by svoje, popřípadě kolegů rozhodnutí nechala rozprášit.“

37. Obvinění L. P. a M. P. uplatnili ve společném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. maje za to, že rozhodná skutková zjištění rozhodující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.

38. Obvinění brojí proti závěru odvolacího soudu o výši škody, který i po zrušení svého předcházejícího rozhodnutí a pokynu Nejvyššího soudu dospěl k nesprávným závěrům, které nemohou obstát. Zejména brojí proti výpočtu škody ze strany odvolacího soudu, který podle nich nehodnotil celou věc komplexně a u obviněné zohlednil u M. P. pouze částku 18.012 Kč, kterou od původně přiznané náhrady škody odečetl. Správně se však měl v případě prokázání fiktivnosti pracovního vztahu zabývat tím, jaká celková částka za dané období v rámci jednotlivých dávek mohla být vyplacena, kdyby k vytýkanému jednání nedošlo. Soudy se tedy měly zaobírat pečlivě veškerým pohybem na majetku českého státu a zkoumat také všechny povinné odvody. Měly se zabývat otázkou, že pokud by nebyl uzavřen fiktivní pracovní poměr a obviněná by mohla nastoupit nejdřív na mateřskou dovolenou, zda na její straně byl dán nárok na dávku peněžité pomoci v mateřství a v jaké výši. Rovněž měly zohlednit skutečnost, zda je možné souběžně čerpat rodičovský příspěvek i dávku peněžité pomoci v mateřství, přičemž je limitována jejich kumulativní výše vyplývající jak ze zákona o státní sociální podpoře, tak z výpovědi pracovnice příslušného úřadu práce. Ve věci obviněné V. tak měl odvolací soud stanovit, od jaké doby měla tato obviněná souběh obou dávek, v jaké výši a po jakou dobu měla nárok tyto dvě dávky čerpat, následně pak měl zjistit odkdy měla nárok pouze na rodičovský příspěvek, v jaké maximální výši a dokdy jej mohla čerpat, a všechna tato zjištění zohlednit při stanovení výše náhrady škody, což soud neučil. Dospěl by poté k jinému závěru ohledně výše náhrady škody, neboť z provedeného dokazování vyplývá jednoznačně, že státní rozpočet nebyl krácen v soudem deklarované výši.

39. Závěrem obvinění namítli, že bylo zásadním způsobem porušeno jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud by měl podle obviněných jejich stíhání zastavit, a to v rámci přímé aplikace ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, případně v rámci aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. per analogiam k čemuž obvinění odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 2. 5. 2007, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010 a případ Barfuss versus Česká republika (rozsudek ESLP, ze dne 31. 7. 2000, č. 35848/97).

40. S ohledem na v dovolání uplatněnou argumentaci obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2023, č. j. 9 To 209/2020-1774, a to ve výroku ohledně obviněného L. P. ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k tomuto obviněnému a ohledně obviněné M. P., roz. Š. ve výroku o vině pod bodem 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

41. Obviněný P. L. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265 odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. maje za to, že nedošlo ke spáchání trestného činu, neboť nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, neboť chybí obligatorní součást skutkové podstaty, a to vznik škody a že došlo k porušení procesních podmínek pro vydání rozhodnutí o odvolání, a to § 125 odst. 1 tr. ř., odvolací soud se nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, zcela účelově vyhodnotil požadavky a právní názor Nejvyššího soudu ČR, nerespektoval ustanovení právních norem, konkr. trestního zákoníku, a obligatorních náležitostí skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

42. Vedle zmíněných dovolacích důvodů obviněný poukázal na časový rozměr celého trestního řízení, „kdy ke spáchání uvedeného „kvazi“ skutku, tj. zaměstnávání zaměstnance“ mělo dojít v jediném případě v roce 2011. K zahájení trestního stíhání došlo v průběhu 5 let od uzavření pracovního poměru a lze mít za to, že probíhající trestní řízení v podstatě nahradilo prekluzi při vymáhání vyplacených dávek nemocenského pojištění. Samotné řízení před Okresním soudem v Jihlavě trvalo 4 roky, řízení u odvolacího soudu 14 měsíců plus 4 měsíce, než bylo doručeno vyhotovené rozhodnutí. Nejvyšší soud své zrušující rozhodnutí datoval 24. 8. 2022. První veřejné zasedání odvolacího soudu se konalo až 12. 10. 2023, rozsudek byl vydán 30. 11. 2023 a obviněnému doručen až 4. 3. 2024. Podle obviněného tak bylo zasaženo do jeho práva na přiměřenou délku řízení zaručeným čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obviněný uhradil k výzvě vyčíslenou škodu, byl postižen záznamem v trestním rejstříku a na to navazujícím odebrání živnostenského oprávnění a dalšího omezení v rámci živnostenského podnikání. Soudní řízení pak lze považovat za nepřiměřeně dlouhé zcela bez smyslu a bez dodržení základních zásad ekonomiky a rychlosti řízení, a i případný trest by zcela jistě postrádal svého účelu. Takový způsob trestního řízení pro obviněného představuje z výchovného pohledu dlouhodobou právní nejistotu a zásah do jeho práv, a ve své podstatě pak i jednoznačné porušení práva na spravedlivý proces.

43. Obviněný dále namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že právní úprava „hlídá“ souběh a maximální výši rodičovského příspěvku a peněžité pomoci v mateřství. Jednáním obviněného a P. K., roz. M. proto nemohlo dojít souběhem těchto dvou dávek k přečerpání zákonných částek a vzniku škody na majetku České republiky. Podle pracovníků ÚP Jihlava P. K., roz. M. nevyčerpala svůj celý zákonný příspěvek, skutečně totiž vyčerpala 228.000 Kč, přičemž měla nárok na 281.200 Kč. Nedošlo tedy ke krácení prostředků státního rozpočtu. Odvolací soud tyto zcela jasné skutečnosti samovolně upravil a hodnocení nezákonně zúžil pouze na jeden druh příspěvku. V bodech 14. a 15. zcela účelově odůvodnil svoji vlastní interpretaci požadavku Nejvyššího soudu, účelově a od komplexní právní úpravy odtrženě hodnotí pouze jednu neoddělitelnou část peněžité pomoci v mateřství. Nesprávnost postupu odvolacího soudu byla přitom zcela jasně vysvětlena. Závěry pracovníků státních institucí a správné pochopení jejich výkladů byly přitom opakovaně ověřeny ze strany obhajoby dotazy na ÚP KP Jihlava. Obviněný se spoluobviněnou P. K., roz. M. řádně uzavřel pracovní smlouvu, vše nahlásil státním orgánům, vyplatil jí mzdu za odpracovanou dobu, uhradil sociální a zdravotní pojištění, a po ukončení rodičovské a mateřské dovolené jí opětovně zaměstnal. Zaměstnavatel běžně rozhoduje o potřebě přijetí zaměstnance a je fakticky veden pouze vlastní úvahou a svým podnikatelským záměrem. V rámci soukromého práva je přijetí zaměstnance a uzavření pracovního poměru pouze na jeho vůli a úvaze. Nemůže proto v žádném případě dojít k simulování či fingování pracovního poměru, ani není možno vše hodnotit pouze z titulu finančních možností zaměstnavatele v okamžiku přijetí zaměstnance. Takový výklad se zcela míjí s logikou podnikatelské činnosti a měl by za následek, že by před soudem musel skončit každý druhý podnikatelský subjekt. Stejně tak obviněný považuje za nelogické hodnocení nepřiměřenosti výše sjednané mzdy, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015.

44. Obviněný v podaném dovolání vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily a posoudily uváděný skutek, neprokázaly naplnění znaků skutkové podstaty dokládající přijaté závěry o spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěry soudu tak vycházejí z vlastního hodnocení právní úpravy v oblasti sociálních dávek, z hypotetických skutečností, domněnek a spekulací.

45. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, nebo § 265l tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a přikázal soudu nižšího stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, event. podle § 265m tr. ř. sám rozhodl, a to tak, že obviněný P. L. se zprošťuje obžaloby.

46. K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 7. 2024, sp. zn. 1 NZO 442/2024.

47. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení a shrnul námitky obviněných v podaných dovoláních, připomněl, že z předcházejícího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu mimo jiné vyplynulo, že v novém řízení bude pro správné zjištění výše způsobené škody nutné zohlednit, zda by místo dávky peněžité pomoci v mateřství nebo současně s peněžitou pomocí v mateřství, měly obviněné P. V., D. P. ml., M. P. a P. K., roz. M., nárok na vyplacení rodičovského příspěvku, tedy netestované nárokové dávky a v jaké výši, a svá zjištění promítnout ve výpočtu způsobené škody a opětovně se vypořádat s otázkou náhrady škody.

48. Ve vztahu k všemi obviněnými uplatněnému dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněnými L. P., M. P. a P. L. vznesené námitky tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť na existenci tzv. extrémního nesouladu toliko poukázali a neuvedli, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obdobnou situaci státní zástupce spatřuje i v námitkách obviněné I. N., která nesouhlasí s výsledky dokazování a domáhá se přehodnocení skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel při právním posouzení. Zdůraznil přitom, že těžiště dokazování leží před soudem prvého stupně, jehož skutkové závěry může za splnění zákonných podmínek obsažených v § 259 tr. ř. doplňovat, popřípadě korigovat pouze odvolací soud. Na tom nic nezměnila ani novela trestního řádu a zakotvení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání povolán k přezkoumání skutkového stavu v celé jeho šíři. Odlišné hodnocení důkazu obviněnou totiž nezakládá existenci případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů.

49. Stejně tak státní zástupce nepřisvědčil námitce tzv. opomenutých důkazů uplatněnou obviněnou I. N. Jí označené důkazy podle něj nemají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku. Výslechy svědků, které měly objasnit důvody obsazování volných pracovních míst, považuje státní zástupce při vědomí existence jednoznačného skutkového závěru o fiktivnosti pracovních smluv za zcela nadbytečné a nezpůsobilé nikterak zpochybnit rozhodná skutková zjištění.

50. K námitkám směřujícím proti právnímu posouzení skutku státní zástupce připomněl, že obvinění sjednáváním fiktivních pracovních poměrů vylákali od příslušného správního orgánu dávky sociálního zabezpečení ve výši, na kterou neměli nárok. O správnosti kvalifikace jejich jednání ze strany soudů nižších stupňů nemá žádných pochybností a jejich námitky stran výpočtu způsobené škody shledává jako neopodstatněné. Odvolací soud v odstavcích 16. – 22. napadeného rozhodnutí vysvětlil, jak dospěl k závěru o výši škody způsobené jednotlivými obviněními. Zdůraznil přitom, že odvolací soud respektoval pokyny vyplývající z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. U obviněných P. V., D. P. ml., M. P. a P. K., roz. M., zjistil nárok na vyplacení rodičovského příspěvku a jeho výši, a svá zjištění promítl do výpočtu výše způsobené škody.

51. Opodstatnění státní zástupce nepřiznal ani námitce obviněné N. směřující proti postupu odvolacího soudu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Podle něj byly splněny všechny zákonné podmínky pro takový postup, neboť rozhodoval o dílčích útocích pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku za situace, kdy ostatní dílčí útoky tohoto přečinu již nabyly právní moci. Odvolací soud v aplikaci citovaného ustanovení pochybil pouze ve prospěch obviněných, když uložil tresty nižší než ve svém předcházejícím rozhodnutí. Nad rámec uvedeného pak státní zástupce dodal, že při použití ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku musí být zrušeny a znovu posouzeny i výroky na výrok o vině a trestu obsahově navazující. Tedy musí být znovu rozhodnuto o povinnosti nahradit škodu poškozeným, ale pouze v případě výroků o náhradě škody obsažených v předcházejícím rozsudku, které mají souvislost s dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu. Zrušení takového výroku by naopak nepřicházelo v úvahu v situaci, kdy by tento výrok o náhradě škody měl původ ve spáchání jiného reálně konkurujícího trestného činu. Taková situace však v projednávané věci nenastala.

52. K námitce obviněné I. N. zpochybňující uplatnění prostředků trestního práva státní zástupce uvedl, že jí vznesené námitky nejsou opodstatněné. Posuzovaný skutek a další skutkové okolnosti neumožňují dospět k tomu, že by šlo o případ, který není společensky škodlivý, nedosahující závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obviněná naplnila. Naopak obviněná se dopustila trestného činu a způsobila škodu několikanásobně přesahující hranici větší škody. Zároveň s tím připomněl, že se s touto námitkou vypořádal Nejvyšší soud již v bodě 84. svého kasačního rozhodnutí. Jako nepřípadný pak státní zástupce hodnotí odkaz obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1447/2017, týkající se užití § 12 odst. 2 tr. ř. v případu trestní odpovědnosti právnických osob.

53. S odkazem na předcházející kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu státní zástupce neshledal odůvodněnými ani námitky obviněné I. N. týkající se promlčení uplatněných nároků na náhradu škody. S ohledem na závěry vyslovené v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle státního zástupce možné dospět k závěru, že předmětný nárok nebyl promlčen, i přesto, že v odůvodnění odvolacího soudu není tato otázka nijak rozebrána.

54. Námitky proti uloženému trestu vznášené všemi obviněnými však podle státního zástupce nelze podřadit pod žádný z jimi uplatněných dovolacích důvodů, neboť ve své podstatě namítají nesprávné použití § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Jim uložené tresty nelze považovat za nepřiměřeně přísné ani zjevně nespravedlivé. Odvolací soud do výše uložených trestů promítl i celkovou délku trestního řízení a udělil obviněným tresty na spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené za přečin podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku. Nemohlo být proto zasaženo do práva obviněných na spravedlivý proces a nebylo na místě zastavit trestní stíhání z důvodu obsaženého v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., jak v podaných dovoláních uváděli obvinění I. N., L. P. a M. P.

55. Ve vztahu k uloženému trestu státní zástupce nepřisvědčil ani námitce I. N. brojící proti neužití mimořádného snížení trestu. Po rozboru obecných východisek aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody uvedl, že v případě této obviněné zjištěné okolnosti neumožňovaly aplikaci tohoto ustanovení. Konkrétně poukázal na sofistikovaný způsob spáchání trestného činu i postoj obviněné k němu a své úvahy podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020. Státní zástupce rovněž poukázal na to, že ani Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3464/22, neshledal v trestní věci obviněné porušení ústavně zaručených práv.

56. K námitce obviněné I. N. poukazující na chybný výpočet dávek sociálního zabezpečení státní zástupce uvedl, že z bodu 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se v rámci posouzení výše škody zabýval zprávami Úřadu práce, které hodnotil jakožto listinné důkazy a samostatně potom ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. posoudil, zda a v jaké výši měly obviněné D. P. ml. a M. P. nárok na výplatu příslušných dávek, přičemž v tomto závěru nebyly vázány rozhodnutím správního orgánu. Podle státního zástupce obviněná nesouhlasila svými námitkami s postupem odvolacího soudu podle § 9 odst. 1 tr. ř, což jsou

57. Ve vztahu k obviněným P. L. uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě uvedl, že ani tento nebyl naplněn, neboť námitky obviněného shledal částečně neodpovídající uplatněným důvodům dovolání a částečně se jedná o námitky neopodstatněné. Pro úplnost pak dodal, že tento dovolací důvod nebyl vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu naplněn ani ve své první variantě, neboť procesní podmínky pro rozhodnutí učiněné odvolacím soudem byly splněny a nedošlo tak k omezení přístupu obviněného k odvolacímu soudu. Odvolací soud podané odvolání přezkoumal a opětovně rozhodl o vině a trestu.

58. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněných P. L., L. P., M. P. a I. N. jsou jako celek zjevně neopodstatněná. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání jmenovaných obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

59. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

60. Dovolání všech obviněných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2023, č. j. 9 To 209/2020-1774, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

61. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, tak v této věci již jednou rozhodoval svým usnesením ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1345/2021, když částečně zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení výše způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a z toho vyplývajícího pochybení v uložení povinnosti k náhradě škody v nesprávné výši u skutků pod body 1), 3), 4) a 7). Nesprávné právní posouzení výše způsobené škody spočívalo v absenci posouzení možného souběhu nároku na rodičovský příspěvek a dávky peněžité pomoci v mateřství. V posuzované době bylo totiž možné čerpat tyto dvě dávky zároveň, přičemž pokud byl rodičovský příspěvek vyšší než dávka peněžité pomoci v mateřství, mohl být čerpán ve výši rozdílu mezi rodičovským příspěvkem a dávkou peněžité pomoci v mateřství. Pro patřičné posouzení výše způsobené škody bylo nutno zohlednit, zda by obviněné (poběratelky těchto dávek) měly místo peněžité pomoci v mateřství nárok na vyplacení rodičovského příspěvku jako netestované nárokové dávky a v jaké výši a jak by se toto promítlo do výše způsobené škody (srov. body 94. až 97. usnesení sp. zn. 3 Tdo 1345/2021). „Zjednodušeně řečeno, pokud by část podvodně získaných prostředků stát oprávněně vyplatil obviněným (byť ne z titulu peněžité pomoci v mateřství, ale z titulu rodičovského příspěvku) musela by tato skutečnost být zohledněna ve výpočtu škody “ (srov. bod 98. usnesení sp. zn. 3 Tdo 1345/2021). Této povinnosti však soudy v projednávané věci nedostály, pročež jejich závěry o výši způsobené škody nebylo možno považovat za úplné a správné. V novém řízení pak měl odvolací soud posoudit, zda a v jaké výši by měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok na poskytnutí rodičovského příspěvku a jaký vliv by to mělo na výši způsobené škody na majetku poškozené České republiky (srov. bod 99. usnesení sp. zn. 3 Tdo 1345/2021). Zároveň s tím je ale nutné zdůraznit, že ve zmiňovaném řízení vypořádal Nejvyšší soud i řadu dalších námitek obviněných, kdy pochybení soudů nižších stupňů neshledal. Přesto však obvinění P. L., M. P., L. P. i I. N. vznáší totožné námitky jako v prvním dovolacím řízení. Nejvyšší soud předesílá, že pokud při vypořádávání těchto námitek dojde k závěru, že není dán důvod se odchýlit od závěrů obsažených v prvním kasačním rozhodnutí, tak toliko stručně poukáže na své závěry podrobně tam rozvedené.

62. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými L. P., P. L., M. P. a I. N. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., v případě obviněného P. L. pak i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [v dovolání nesprávně označeného jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z jeho argumentace však vyplynulo, že zamýšlel uplatnit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě].

63. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněný obviněným P. L. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

64. První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného či státního zástupce. V projednávané trestní věci je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného P. L (i ostatních spoluobviněných) projednal a také z podnětu tohoto odvolání (stejně jako odvolání ostatních spoluobviněných) rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

65. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný P. L. konkrétně poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g), h).

66. Dovoláním podaným L. P., M. P. a I. N. lze vytknout, že přestože v nich obvinění uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu podaných dovolání je zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o podaných odvoláních, ale především proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

67. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na podkladě obviněnými podaných dovolání přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolací důvodům uplatněným obviněnými podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

68. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

69. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

70. Nejprve je nutno v reakci na argumentaci obviněné I. N., že ve svém prvém dovolání nemohla adekvátně uplatnit námitky nyní podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předeslat, že Nejvyšší soud přezkoumával ve svém předcházejícím kasačním usnesení sp. zn. 3 Tdo 1345/2021 stejné námitky obviněné jako vznáší i ve svém v pořadí druhém dovolání. Je namístě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení dochází i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, jak je rozvedeno shora. Dovolatelka s ohledem na stabilizovanou judikaturu musela být již v době podání prvního dovolání obeznámena s tím, že námitky v tomto duchu lze formulovat a že jejich důvodnost bude Nejvyšším soudem přezkoumána. Námitky nyní podřaditelné pod aktuální znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém prvním dovolání již uplatnila, když vznesla jak námitku tzv. opomenutých důkazů, tak námitku zjevného rozporu učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním (v době rozhodování ve věci sp. zn. 3 Tdo 1345/2021 nazývané jako „extrémní nesoulad“). Ve stejném duchu se k totožné výtce obviněné vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3464/22, když v bodě 17. odůvodnění svého usnesení uvedl, že „nová formulace textu zákona fakticky navazuje na již ustálenou praxi Nejvyššího soudu vycházející z judikatury Ústavního soudu, která s ohledem na zachování základního práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na příslušná ustanovení Listiny umožňovala k dovolání obviněného přezkoumat i skutková zjištění soudů, příp. procesní postup, byť takové dovolací námitky nenaplňovaly žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů. Stěžovatelka tedy mohla uplatnit úplnou argumentaci s poukazem na porušení některého z jejích ústavně zaručených práv. Nicméně Nejvyšší soud se i přesto námitkami stěžovatelky zabýval a nepominul je, tudíž i po této stránce je napadené usnesení přezkoumatelné a odpovídá standardům čl. 36 odst. 1 Listiny.“

71. Nikdo z obviněných nevznesl námitku nepřípustnosti použitých důkazů. Obviněná I. N. však stejně jako ve svém prvním dovolání vznesla námitku tzv. opomenutých důkazů, kdy konkrétně poukazovala na výslech svědků zaměstnanců OSSZ a ÚP a uchazečů o zaměstnání, kde zmínila osobu paní M. P. Rovněž podle ní byly přehlédnuty její důkazní návrhy k prokázání její majetkové a ekonomické situace.

72. Nejvyšší soud v kontextu této dovolací námitky zdůrazňuje, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. V rámci dovolání tak nelze namítat, že soudy měly ten, který důkaz posoudit jiným způsobem, jak činí obviněná v rámci svých námitek, kdy zcela nepřípadně polemizují se skutkovými závěry soudu stran provedených důkazů ve věci a předkládají vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá, resp. jaká skutková zjištění. Důkazy je přitom třeba hodnotit ve vzájemných souvislostech.

73. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

74. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008 č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

75. Jak již bylo řečeno výše námitkou opomenutých důkazů se Nejvyšší soud zabýval již ve svém předcházejícím rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1345/2021, a to konkrétně v bodech 57. – 59., kdy dospěl k tomu, že se o případ tzv. opomenutých důkazů v projednávané věci nejedná. Důkazním návrhům obviněných bylo zčásti vyhověno [protokoly o kontrole Okresní správy sociálního zabezpečení Jihlava ze dnů 15. 4. 2015 a 17. 4. 2018 byly předložené obhájkyní obviněné I. N. v hlavním líčení dne 26. 3. 2019 (protokol o hlavním líčení ze dne 26.

3. 2019, č. l. 759–762)], a byly zčásti zamítnuty usnesením v hlavním líčení podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, kterým bylo rozhodnuto, že další důkazy nebudou prováděny (protokol o hlavním líčení ze dne 11. 2. 2020, č. l. 988–993). Svůj postup pak nalézací soud zdůvodnil v bodě 4. svého rozsudku. Co se týče důkazních návrhů přednesených v řízení o odvoláních, tak je vhodné poukázat, že i o nich bylo procesně korektním způsobem rozhodnuto, kdy odvolací soud návrhy na doplnění dokazování ve veřejném zasedání 29.

4. 2021 zamítl jako nadbytečné, a to včetně výslechu paní M. P., bývalé zaměstnankyně obviněné I. N. (protokol o veřejném zasedání ze dne 29. 4. 2021, č. l. 1265–1271). Po kasačním zásahu dovolacího soudu pak odvolací soud doplnil dokazování v intencích tohoto rozhodnutí tak, aby mohl správně posoudit výši způsobené škody a z toho plynoucí povinnosti k náhradě škody. Nad rámec této své povinnosti vyžádal k návrhu obviněné I. N. i soudní spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 132/2018 a policejní spis sp. zn. KRPJ-21993-4/TČ-2014-16078 a obviněnou vybrané listiny z tohoto spisu provedl ve smyslu § 213 odst. 1 tr.

ř. Žádné další návrhy na doplnění dokazování nebyly vzneseny (protokol o veřejném zasedání ze dne 12. 10. 2023, č. l. 1715–1721, protokol o veřejném zasedání ze dne 30. 11. 2023, č. l. 1758–1763). Vznesenou námitku tzv. opomenutých důkazů proto Nejvyšší soud nemůže stejně jako ve svém prvním rozhodnutí považovat za důvodnou. Pro úplnost je vhodné poukázat i na již zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3464/22, konkrétně pak na jeho bod 14., kdy Ústavní soud k námitkám obviněné stran neprovedení jejich důkazních návrhů uvedl, „že soudy se s jejich neprovedením argumentačně vypořádaly, tj. považovaly je za nadbytečné a přiměřeně tuto úvahu odůvodnily.

Nejvyšší soud se v napadeném usnesení této námitce též věnoval a nepřiznal jí důvodnost.“

76. Stejně jako ve svém první dovolání obviněná N. namítala, že soudy přehlédly její důkazní návrhy, které ale nekonkretizovala, ale pouze poukázala na skutečnosti, které měly tyto blíže nespecifikované důkazy prokazovat (důkazy směřující k prokázání její majetkové a ekonomické situace). Nejvyšší soud připomíná, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Dovolatel tedy nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud nemůže za obviněné domýšlet, jaký konkrétní důkaz soudy opomenuly a dotvářet tak za ně argumentaci, kterou měli v souladu s požadavkem § 265f odst. 1 tr. ř. v úmyslu použít.

77. Obdobná situace pak nastává v případě obviněnou I. N. namítaného zjevného rozporu mezi skutkových zjištění s provedenými důkazy, tedy, že se totožnými námitkami obviněné již Nejvyšší soud zabýval ve svém předcházejícím usnesení a nepřiznal jim důvodnost, přičemž na svých závěrech setrval i v tomto rozhodnutí.

78. Nejprve je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Námitky obviněné (i spoluobviněného P. L.) přitom v drtivé většině nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky uplatnili již v předcházejících fázích trestního řízení a bylo o nich opakovaně rozhodováno, a to i Nejvyšším soudem a Ústavním soudem.

79. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud po doplnění dokazování žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Nejvyšší soud neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o situaci, kdy by soudy vycházely z důkazů získaných v rozporu s trestním řádem, tedy procesně nepoužitelných důkazů, případně by opomenuly navrhované podstatné důkazy, jak již bylo rozvedeno výše. Je možno konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

80. Již ve svém předcházejícím rozhodnutí se Nejvyšší soud plně ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněným soudy nižších stupňů (srov. bod 61. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1345/2021), a to především stran fiktivnosti uvedených smluv (srov. body 70. – 75. tamtéž) a uvedení České republiky v omyl za účelem vyplacení dávek zdravotního a nemocenského pojištění ve výši, která jim nepříslušela (srov. body 68. – 71. tamtéž). Opětovné a takřka doslovné opakování obhajoby brojící proti stabilizovaným skutkovým zjištěním však závěry soudů v tomto ohledu nijak nezpochybňuje a představuje pouze prostou polemiku s obsahem provedeného dokazování a jeho výsledků.

Jak již bylo zmiňováno výše, tak důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí bylo chybné posouzení výše způsobené škody. Dlužno podotknout, že s názorem dovolacího soudu o správnosti stabilizovaných skutkových zjištění vyplývajících z dokazování před soudy obou stupňů se ztotožnil i Ústavní soud, když ve svém usnesení ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3464/22, konstatoval, že „skutkový stav byl v nezrušené části rozsudku plně ustálen, neboť v průběhu dokazování v hlavním líčení bylo postaveno najisto, že všichni obvinění se znají, a tudíž nelze přijmout její tvrzení o tom, že osoby, jež v řádu dní zaměstnávala, neznala, neboť jí je posílal úřad práce jako uchazeče o zaměstnání.

Z téhož důvodu nemůže obstát ani námitka stěžovatelky o její nevědomosti o budoucích překážkách v práci na straně zaměstnanců. Z provedeného dokazování vyplývá taktéž přímý úmysl stěžovatelky uvést v omyl správní orgány za účelem obohacení zaměstnanců ze sociálních dávek ve výši, na níž by jinak neměli možnost dosáhnout. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tyto skutkové okolnosti na podkladě provedeného dokazování shrnuje a znovu reprodukuje, přičemž Ústavní soud považuje napadené usnesení za vnitřně konzistentní a z hlediska přezkoumatelnosti za zcela dostačující“.

Na své předchozí rozhodnutí a jeho podrobné zdůvodnění Nejvyšší soud pro stručnost zcela odkazuje s tím, že je nadbytečné, aby tytéž úvahy opakoval za situace, kdy byla správnost jeho závěrů potvrzena i Ústavním soudem.

81. Po kasačním usnesení Nejvyššího soudu odvolací soud doplnil dokazování v intencích tohoto rozhodnutí tak, aby mohl správně posoudit výši způsobené škody a z toho plynoucí povinnosti k náhradě škody. Konkrétně doplnil dokazování zprávou Úřadu práce ČR ze dne 16. 8. 2023 (na č. l. 1693–1696) a jejím doplnění ze dne 25. 10. 2023 (č. l. 1734–1739), přičemž byla ve veřejném zasedání vyslechnuta i jejich zpracovatelka J. F., vedoucí oddělení nepojistných dávek Krajského Úřadu práce, pobočky v Jihlavě (protokol o veřejném zasedání ze dne 12. 10. 2023 na č. l. 1715–1721), přičemž toto dokazování se vztahovalo výlučně k otázce výše způsobené škody a nebylo tedy ani nijak způsobilé k zavdání příčiny pro revizi skutkových závěrů stran fiktivnosti pracovních poměrů a dalších okolností s tím souvisejících. Odvolací soud nad rámec této své povinnosti vyžádal k návrhu obviněné I. N. i soudní spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 132/2018 a policejní spis sp. zn. KRPJ-21993-4/TČ-2014-16078 a obviněnou vybrané listiny z tohoto spisu provedl ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř. Žádné další návrhy na doplnění dokazování nebyly vzneseny (protokol o veřejném zasedání ze dne 12. 10. 2023, č. l. 1715–1721, protokol o veřejném zasedání ze dne 30. 11. 2023, č. l. 1758–1763). Z obviněnou navrhovaných listin pak vyplynulo toliko to, že v těchto věcech soudy rozhodovaly o podvodu v oblasti sociálního zabezpečení a na podkladě tam provedených důkazů dospěly buďto ke zprošťujícímu rozhodnutí (spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 132/2018) nebo bylo trestní stíhání ještě před podáním obžaloby odloženo (policejní spis sp. zn. KRPJ-21993-4/TČ-2014-16078). Z těchto rozhodnutí obviněná I. N. dovozovala, že by měl soud v nyní projednávané věci rozhodnout stejně jako v těchto dvou rozhodnutích. Tímto důkazním návrhem tedy ani nezamýšlela rozporovat stabilizovaná skutková zjištění.

82. K námitkám vzneseným všemi obviněnými a brojícím proti zjištění výše způsobené škody je možno uvést, že jsou podřaditelné pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

83. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

84. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

85. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

86. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

87. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu (odst. 3).

88. Již ve svém předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl, že objektem tohoto trestného činu je tu cizí majetek. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Zdůraznil přitom také to, že v omyl lze uvést jak fyzickou, tak právnickou osobu, nevyjímaje úřad – státní nebo jiný orgán. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.

Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci (bod 66. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1345/2021). Přisvědčil přitom právním závěrům soudů nižších stupňů, že v omyl byla uvedena Česká republika, zastoupená Českou správou sociálního zabezpečení a Úřadem práce České republiky. Nepravdivou informací, kterou obvinění uvedli poškozenou v omyl, byla tvrzená existence platného a realizovaného pracovněprávního vztahu na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi obviněnými a v této smlouvě tvrzená výše sjednané mzdy.

Nepravdivými byly tyto údaje proto, že předmětný pracovněprávní vztah byl ve skutečnosti fiktivní, tj. nebyl fakticky realizován, existoval toliko formálně a výlučně za účelem zvýšení vyměřovacího základu poběratelů dávek státní sociální podpory. Právě tato skutečnost byla podstatou podvodného jednání obviněných jakožto okolnost, kterou předstírali a na základě níž se Česká správa sociálního zabezpečení a Úřad práce mylně domnívaly, že obvinění splnili podmínky pro poskytnutí nemocenských dávek, peněžité pomoci v mateřství či podpory v nezaměstnanosti, a to ve vyšších částkách, než na jaké měli skutečně nárok (srov. bod 69.

usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1345/2021). Fiktivnost smluv a naplnění znaku uvedení v omyl, resp. správnost tohoto hodnocení ze strany soudů nižších stupňů ve vztahu k jednotlivým obviněným rozebral Nejvyšší soud v bodech 72. – 76. a na tuto argumentaci lze beze zbytku odkázat s tím, že ani důkazy provedené ve věci po kasačním usnesení Nejvyššího soudu na tomto právním závěru nemohly nic změnit.

89. V případě opětovné námitky obviněného P. L., že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť hranice rodičovského příspěvku je zákonnou úpravou omezena, je možno odkázat na stanovisko rozvedené v bodě 79. kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. V něm připomněl, že jemu není kladeno za vinu, že jeho spoluobviněná P. K., roz. M. čerpala rodičovský příspěvek jako netestovanou dávku, ale je mu kladeno za vinu, že se podílel na jejím obohacení uzavřením fiktivní pracovní smlouvy, díky které byla vyplacena testovaná dávka peněžité pomoci v mateřství ve výrazně vyšší částce, než na kterou měla skutečně nárok na základě jí placeného nemocenského pojištění jako osoby samostatně výdělečně činné. V témže bodě Nejvyšší soud připomněl, že současná právní úprava čerpání rodičovského příspěvku je odlišná od právní úpravy účinné v době spáchání trestného činu. V současné době je výše rodičovského příspěvku omezena celkovou částkou, kterou lze vyčerpat, ale v předmětné době tomu tak nebylo, když celková výše rodičovského příspěvku byla určena právě dobou jeho čerpání.

90. Všichni obvinění v podaných dovoláních namítli, že odvolací soud i po kasačním zásahu Nejvyššího soudu nesprávně posoudil výši způsobené škody a s tím se pojící povinnosti k náhradě škody. V tomto ohledu Nejvyšší soud v novém rozsudku odvolacího soudu pochybení neshledal, když naopak dospěl k závěru, že odvolací soud napravil pochybení mu vytknutá v předcházejícím kasačním usnesení Nejvyššího soudu.

91. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout stejně jako v bodě 90. svého předcházejícího usnesení, že stanovení výše způsobené škody je významné pro právní posouzení jednání, jež by soud shledal jako podvodné, a jeho podřazení pod základní skutkovou podstatu předmětného trestného činu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nebo některou z jeho kvalifikovaných skutkových podstat podle odstavců 2 až 5 tohoto ustanovení (v projednávaném případě je obviněným kladeno za vinu naplnění odst. 3, tedy způsobení větší škody), jež má následně vliv i na rozhodnutí o výši trestu či o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Proto musí být v trestním řízení dán dostatečný podklad pro závěr o vzniku škody, stejně tak i o její výši. Nestane-li se tak, může dojít i k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/2008, publikovaný pod č. ÚS 218/2008-n. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).

92. Nejvyšší soud se ve svém předcházejícím usnesení (v bodech 91. – 94.) zabýval postupem soudů při určování výše škody a vyhodnotil postup soudů nižších stupňů jako správný potud, pokud při určení výše škody vycházely mimo jiné z vyjádření České správy sociálního zabezpečení (na č. l. 440–445 a 578– 599 spisu) a Úřadu práce (na č. l. 369–373, 380–386, 1693–1696 a 1734–1739) a škodu stanovily jako jí vypočtený rozdíl mezi výší vyplacených dávek nemocenské, peněžité pomoci v mateřství a podpoře v nezaměstnanosti jednotlivých obviněných v důsledku jejich podvodného jednání, a výší těchto dávek, které by jim byly bývaly vyplaceny, pokud by byl nárok na ně uplatněn z jejích předchozích zaměstnání či samostatné výdělečné činnosti.

Nepřisvědčil přitom námitce obviněných, kterou vznáší v totožné podobě i v nyní podaných dovoláních, že nebyly zohledněny všechny povinné odvody ze strany zaměstnavatelů. Právě odečtení výše dávek, které by byly vyplaceny podle dosahované mzdy u předchozích zaměstnavatelů, případně samostatné výdělečné činnosti, od výše dávek, které byly jednotlivým formálním zaměstnancům vyplaceny na základě mnohem vyšších mezd u zaměstnavatelů I. N., L. P. a P. L., a nikoliv stanovení výše škody jako celé částky jim vyplacených dávek na základě těchto fiktivních zaměstnání uvedený aspekt zohledňuje, tj. odráží oprávněný nárok obviněných při započtení příslušných povinných odvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1491/2019). Stejně jako v předcházejícím rozhodnutí je potřebné připomenout a zdůraznit, že veškeré odvedené platby pojistného sloužily k zakrytí trestné činnosti a k udržení iluze o reálnosti formálních pracovních vztahů a není tak na místě jejich výši jako náklad trestné činnosti zohledňovat při stanovení výše škody způsobené trestným činem, pokud zjištěná výše škody respektuje jaký by byl skutečný nárok poběratelů sociální dávek v případě, že by nedošlo k jím vytýkanému trestnímu jednání, k čemuž přiměřeně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

8. 2013. sp. zn. 5 Tdo 693/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2014. Od těchto závěrů se Nejvyšší soud neodchýlil ani v tomto rozhodnutí.

93. Ve svém předcházejícím rozhodnutí se však Nejvyšší soud neztotožnil s postupem odvolacího soud stran zjištěné výše škody způsobené přiznáním peněžité pomoci v mateřství ve výši, která poběratelkám této testované dávky nenáležela (srov. body 94. – 99.), když soudy opomněly zohlednit, zda by místo dávky peněžité pomoci v mateřství (jako ve věci sp. zn. 8 Tdo 1002/2015), nebo jako v projednávaném případě současně s peněžitou pomocí v mateřství, měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. K., roz. M. nárok na vyplacení rodičovského příspěvku, tedy netestované nárokové dávky a v jaké výši.

V této souvislosti připomněl, že v době spáchání všech skutků týkajících se pobírání bylo možné rodičovský příspěvek čerpat zároveň s peněžitou pomocí v mateřství ve výši rozdílu mezi rodičovským příspěvkem a dávkami peněžité pomoci v mateřství, bylo namístě posoudit, a to v závislosti na jednotlivých časových znění zákona o státní sociální podpoře, zda a v jaké výši by měly dotyčné obviněné nárok na rodičovský příspěvek v případě neuvedení České republiky zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení v omyl a jak by se toto zjištění promítlo do výpočtu výše způsobené škody.

V bodě 99. shrnul své závěry pro přehlednost takto: „Zjednodušeně řečeno, pokud by část podvodně získaných prostředků stát oprávněně vyplatil obviněným (byť ne z titulu peněžité pomoci v mateřství, ale z titulu rodičovského příspěvku) musela by tato skutečnost být zohledněna ve výpočtu škody.“

94. Odvolací soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu doplnil dokazování zprávou Úřadu práce ČR ze dne 16. 8. 2023 (na č. l. 1693–1696) a jejím doplněním ze dne 25. 10. 2023 (č. l. 1734–1739), přičemž byla ve veřejném zasedání vyslechnuta i jejich zpracovatelka J. F., vedoucí oddělení nepojistných dávek Krajského Úřadu práce, pobočky v Jihlavě (protokol o veřejném zasedání ze dne 12. 10. 2023 na č. l. 1715–1721). Na podkladě takto doplněného dokazování odvolací soud znovu posoudil své závěry o výši způsobené škody.

Deklaroval, kdy a za jakých podmínek vzniká nárok na peněžitou pomoc v mateřství, že ji lze pobírat současně s rodičovským příspěvkem, a to ve výši rozdílu mezi rodičovským příspěvkem (je-li vyšší) a peněžitou podporou v mateřství (srov. bod 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2023). Následně rozebral ve vztahu k jednotlivým osobám, u nichž měl posoudit možný souběh nároku na rodičovský příspěvek a peněžitou pomoc v mateřství (P. V. v bodě 17., P. K., roz. M. v bodě 18., D. P.

ml. v bodě 19. a M. P. v bodě 20.). Na podkladě svých závěrů pak zohlednil, v jaké výši by měly obviněné nárok na rodičovský příspěvek či peněžitou pomoc v mateřství a v jaké výši, v případě, že by nedošlo ke spáchání trestné činnosti. Tyto částky pak odvolací soud odečetl od původně zjištěné výše škody, kterou představovala celá částka, která byla vyplacena na základě nezákonného jednání obviněných, tedy uvedením v omyl České republiky zastoupené Úřadem práce a Českou správou sociálního zabezpečení.

V bodě 21. pak shrnul, jak promítnul výše uvedená zjištění do výše způsobené škody, když uvedl, že Nejvyšším soudem zrušené výroky o vině u skutků pod bodem 1), 3) a 7) upravil o částku odpovídající zjištěné výši rodičovského příspěvku, na niž by měly obžalované P. V., P. K. (roz. M.) a M. P. nárok souběžně s dávkou peněžité pomoci v mateřství. Rovněž pak upravil i výši škody, které obžalované jednáním popsaným v těchto bodech způsobily, kdy u skutku pod bodem 1) byla škoda ponížena o částku 37.973 Kč, u skutku pod bodem 3) o částku 8.082 Kč a u skutku pod bodem 7) o částku 18.012 Kč (oproti výši škody uvedené v těchto bodech v předchozím rozsudku z 29.

4. 2021). Takovému postupu nelze podle názoru Nejvyššího soudu ničeho vytknout a lze jej považovat za plně respektující závěry kasačního usnesení Nejvyššího soudu. Ve všech případech odvolací soud vycházel z nejvýhodnější varianty pro obviněné, kdy presumoval, že bylo o příslušné dávky požádáno nejdříve, co to bylo v rámci zákonných limitů možné a že by byla vyčerpána maximální možná částka při respektu k tehdy platným právním předpisům uplatňujícím čerpání rodičovského příspěvku i peněžité pomoci v mateřství.

95. Dále je možné podotknout, že tvrzení obviněného P. L., že P. K., roz. M., měla zákonný nárok na vyčerpání částky 281.200 Kč, ale vyčerpala pouze 228.000 Kč, nelze považovat za správné. Tato částka nevyplývá ani z provedeného dokazování ani z té doby platných právních předpisů. Odvolací soud v bodě 18. odůvodnění věnujícím se dávkám pobíraným touto spoluobviněnou dospěl k závěru, že vyčerpala v rámci rodičovského příspěvku částku ve výši 228.000 Kč, přičemž mohla čerpat rodičovský příspěvek již přibližně o 6 měsíců dříve a za toto období by jí vedle peněžité pomoci v mateřství náležel i rodičovský příspěvek.

Rodičovský příspěvek, pokud by o něj bylo zažádáno, by náležel ve výši rozdílu mezi nárokem na rodičovský příspěvek (za předmětné období 45.600 Kč) a peněžité pomoci v mateřství (za předmětné období 37.518 Kč), a tedy ve výši 8.082 Kč. Odvolací soud tak zohlednil tuto částku při výpočtu škody způsobené na majetku poškozené České republiky, a proto tuto částku odvolací soud od celkové výše způsobené škody u skutku popsaného pod bodem 3) odečetl. Jak již bylo zmíněno výše, jeho postupu v tomto ohledu nelze ničeho vyčíst.

96. Se závěrem o výši způsobené škody přímo souvisí i výrok o náhradě škody způsobené trestným činem. Ve svém předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud, vyjma závěru o výši náhrady škody, kritizoval i stručnost odůvodnění adhezního výroku, který se nezabýval obviněnými tvrzenou prekluzí uplatněných nároků na náhradu škody. Dlužno podotknout, že vytýkanou stručnost odůvodnění adhezního výroku odvolací soud nenapravil ani ve svém novém rozhodnutí, když toliko v rámci odůvodnění konstatoval, že s ohledem na úpravu výše zjištěné škody způsobené obviněnými přikročil odpovídajícím způsobem i k modifikaci povinnosti škodu nahradit (srov. bod 26.

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2023). Tato nedůslednost však sama o sobě nepředstavuje takové pochybení, pro které by bylo nutné nyní přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Otázkou aplikace příslušné mimotrestní úpravy v adhezním řízení se zřetelem k namítanému promlčení se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém předcházejícím rozhodnutí, a to konkrétně v bodech 100. a 101., kdy podrobně rozebral dotčenou mimotrestní právní úpravu a aplikoval ji na projednávanou věc se závěrem, že „nelze mít za to, že by v daném případě došlo k namítanému promlčení nároku na náhradu škody, o němž bylo soudy rozhodováno.“ Ani další vývoj trestního řízení nemůže vést ke změně tohoto závěru, když jedinou změnou, ke které došlo mezi kasací původního rozsudku odvolacího soudu a vydáním rozsudku nového, byla změna výše náhrady škody vzniklá na základě doplněného dokazování a respektování právního názoru Nejvyššího soudu vysloveném v jeho předcházejícím rozhodnutí.

Nelze ani přisvědčit obviněné, která tvrdila, že nebyly dány procesní podmínky pro rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř., a bylo tak podle ní nutné postupovat podle § 229 odst. 1 tr. ř. a odkázat poškozenou s celým jejím nárokem na náhradu majetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a nikoliv opětovně odročovat veřejné zasedání. K tomu lze uvést v souladu s již výše řečeným, že odročení za účelem provedení doplnění zprávy Úřadu práce týkající se nároku jeho poběratelek bylo nutné i ve vztahu k právnímu posouzení věci, a nebylo tedy možné (při respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu) o věci rozhodnout bez určení výše způsobené škody.

V okamžiku, kdy soudy znaly skutečně způsobenou škodu na majetku České republiky jako poškozené, tedy že nárok i jeho výše byly odůvodněny výsledky soudního řízení, a zároveň se jednalo o nárok řádně a včas uplatněný, tak bylo namístě rozhodnout právě v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. a nárok ve zjištěné výši poškozené přiznat.

97. K poukazu obviněné I. N. na jiná trestní rozhodnutí týkající se taktéž sociálních dávek s tím, že v nich byli buďto obvinění obžaloby zproštěni nebo bylo trestní stíhání odloženo lze pouze uvést, že rozhodnutí v jiných trestních věcech, byť mohou být skutkově podobné automaticky nezakládá povinnost soudu k vynesení stejného rozhodnutí. V rámci každé věci totiž trestní soud (a ostatně i soudy obecně) na základě konkrétních důkazů v rámci mantinelů daných mu procesními předpisy zjišťuje skutkové okolnosti a na jejich základě a na základě platné a účinné právní úpravy dospěje k tomu, zda v konkrétním případě se stal trestný čin a zda ho spáchal konkrétní obviněný. Nelze bez dalšího poukazovat na jiná rozhodnutí s tím, že v nich byl obviněný zproštěn, a proto by měl být zproštěn obviněný i v právě projednávané věci. Jak již Nejvyšší soud opakovaně uvedl, a jak vyplývá závěr o vině dovolatelky I. N., je odůvodněn provedeným dokazováním a Nejvyšší soud nemá o správnosti současných závěrů odvolacího soudu nejmenších pochyb.

98. Obviněná I. N. akcentovala stejně jako ve svém předcházejícím mimořádném opravném prostředku zásadu subsidiarity trestní represe namítajíc nezohlednění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 a sp. zn. 8 Tdo 1447/2017. S touto námitkou se velmi podrobně vypořádal Nejvyšší soud v bodech 80. – 87. svého kasačního usnesení, přičemž na své závěry tam obsažené nemůže než plně odkázat, neboť v řízení nedošlo k žádné změně, která by jej mohla vést k přehodnocení jeho závěrů. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

99. Obviněná I. N. brojila proti postupu odvolacího soudu podle ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku, kdy postup odvolacího soudu spočívající ve zrušení zbývajících výroků o vině jí se týkajících označovala jako nezákonný, vedoucí ke zmatečnému řízení.

100. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitka nesprávně uloženého společného trestu je tedy pod uvedený dovolací důvod podřaditelná.

101. Ve vztahu ke společnému trestu je pak stěžejní ustanovení § 45 tr. zákoníku upravující postup při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. Podle ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Postup podle § 45 tr. zákoníku však přichází v úvahu jen tehdy, když pokračující trestný čin (skutek) nebyl ukončen zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění) ve smyslu § 160 odst. 1 tr. zákoníku. Jakmile totiž dojde k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin obviněnému a ten poté spáchá další útok (či útoky) naplňující znaky téhož trestného činu, přičemž by jinak byly splněny podmínky ustanovení § 116 tr. zákoníku, jde již o další trestný čin (popř. opět pokračující), u kterého použití § 45 tr. zákoníku nepřichází v úvahu, ale může přicházet uložení úhrnného (§ 43 odst. 1 tr. zákoníku) nebo souhrnného trestu, kde mezníkem je až vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, který později nabyl právní moci (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku).

102. Předpokladem postupu soudu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku je současné splnění dvou základních podmínek: a) společný trest se ukládá za pokračování v trestném činu, b) soud rozhoduje za situace, kdy za jeden nebo více dílčích útoků pokračujícího trestného činu již byl pachatel pravomocně odsouzen dřívějším rozsudkem a předmětem pozdějšího rozhodování je jeden nebo více dalších dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu, za které nebyl pachatel dosud potrestán, a to bez ohledu na skutečnost, zda tyto další – dosud nepostižené – útoky byly spáchány dříve nebo později (popřípadě dříve i později) než již odsouzené útoky (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 917).

103. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány: a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).

104. Ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu, jejíž část byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu, jakož i ze skutkových zjištění vyplývá, že zrušené části výroku o vině představovaly dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku přičemž naplňovaly stejnou skutkovou podstatu, byly vedeny jednotlivým záměrem vylákat na testovaných dávkách neodůvodněně vysoké částky, a to na podkladě totožného modu operandi spočívajícího v uzavírání fiktivních smluv s neodůvodněně vysokou mzdou a pouze na krátký časový úsek. Jednotlivé útoky přitom probíhaly v krátké časové souvislosti. Je tedy možné uzavřít, že se jednalo o útoky pokračujícího trestného činu podvodu.

105. Druhá jmenovaná podmínka předpokládá, že se z jakýchkoli důvodů nekonalo nebo nemohlo konat společné řízení o všech dílčích útocích téhož pokračujícího trestného činu ve smyslu § 20 odst. 1 tr. ř., ač je zde společné řízení pravidlem. Ke společnému řízení nedošlo např. proto, že další dílčí útoky vyšly najevo až později po pravomocném skončení dřívějšího trestního stíhání, změnil se právní názor na posuzování otázky, zda jde o dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu nebo o samostatné skutky apod. Obdobná situace však může nastat i tehdy, jestliže se sice konalo společné řízení o všech útocích pokračujícího trestného činu, ale z jiných důvodů o nich nebylo rozhodnuto společně, protože z procesního hlediska jsou samostatnými skutky (§ 12 odst. 12 tr. ř.), takže např. věc mohla být po částečném zrušení rozsudku odvolacím soudem (§ 258 odst. 2 tr. ř.) jen ohledně některých útoků pokračujícího trestného činu vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (§ 259 odst. 1 tr. ř.) nebo vrácena státnímu zástupci k došetření (§ 260 tr. ř.), přičemž za ostatní útoky téhož pokračujícího trestného činu odvolací soud uložil samostatný trest. Předpokladem rovněž je, že v době ukládání společného trestu zde existuje dřívější pravomocný odsuzující rozsudek soudu o jiné části (o jiných dílčích útocích) téhož pokračujícího trestného činu, který dosud nebyl zrušen. Přitom nezáleží na tom, zda a jaký trest byl tímto rozsudkem pachateli uložen (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 917). Stejná situace pak nastane, pokud Nejvyšší soud jako v projednávaném případě přistoupí ke zrušení výroku o vině pouze u některých útoků trestného činu a vrátí věc soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.

106. V posuzované věci rozhodoval odvolací soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu, který částečně zrušil jeho přecházející rozsudek ohledně obviněného L. P., ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k tomuto obviněnému, ohledně obviněné P. V., roz. H., ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k této obviněné, ohledně obviněného P. L., ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k tomuto obviněnému, ohledně obviněné M. P., roz. Š., ve výroku o vině pod bodem 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné, ohledně obviněné I. N., ve výroku o vině pod bodem 4) a 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 4) a 5) ve vztahu k této obviněné, ohledně obviněné P. K., roz. M. ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k této obviněné, ohledně obviněné D. P. ml. ve výroku o vině pod bodem 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné.

107. Nastala situace, kdy při novém posouzení odvolací soud rozhodoval v době, kdy část výroku o vině stran některých útoků zůstala v právní moci, a tedy existoval pravomocný rozsudek o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a část výroku o vině byla na podkladě podaných dovolání zrušena. Odvolací soud proto v souladu se zákonem postupoval podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku a ve vztahu k obviněným L. P., P. V., P. K., roz. M. a I. N. zrušil též výroky o vině pod body 2), 5), 6), 8), 9), 10) a 11) z napadeného rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 2. 2020, č. j. 13 T 123/2017-1023 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 9 To 209/2020-1280, aby mohl v návaznosti na to rozhodnout o uložení společného trestu i povinnosti k náhradě škody (srov. bod 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 9 To 209/2020-1774). V případě, že odvolací soud zrušil výrok o vině, byl povinen zrušit v souladu s ustanovením § 45 odst. 1 tr. zákoníku i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a tedy i nezrušené výroky o náhradě škody. Postup odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 45 odst. 1 tr. zákoníku proto považuje Nejvyšší soud za správný, souladný se zákonem a plně respektující práva obviněné I. N. vyplývající z práva na spravedlivý proces.

108. K námitce uplatněné všemi dovolateli brojícími proti přílišné délce trestného řízení zasahující do jejich práv zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž obvinění I. N., M. P. a L. P. uvedli, že soud měl v důsledku tohoto porušení trestní stíhání zastavit podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., je třeba podotknout, že uvedená námitka nespadá pod žádný z dovolacích důvodů uplatněných dovolateli, ale odpovídá neuplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud by však byl citovaný dovolací důvod korektním způsobem uplatněn, jednalo by se o námitku zcela nedůvodnou, a to z následujících důvodů.

109. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

110. Citovaný dovolací důvod dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

111. Okolnosti uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.). To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., zmiňovaný obviněnými, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu však znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.

112. Uvedenou otázkou se Nejvyšší soud nezabývá poprvé. Z nedávných rozhodnutí je možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1173/2020, či ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1160/2022. Jedná se o rozhodnutí, která navazují na setrvalou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, od které se nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit ani v projednávaném případě. Nejvyšší i Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře setrvale apelují na nutnost respektování práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního stíhání jsou nežádoucím jevem závažně zasahujícím do práva obviněného na spravedlivý proces. Zároveň s tím jsou v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporují samotnému účelu trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I., ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97, a ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03). Současně je však nutno zdůraznit, že čl. 6 Úmluvy je třeba v první řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů.

113. Ze zásahu do práv obviněného vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyvozuje Evropský soud pro lidská práva odpovědnost státu vůči obviněnému. Shledá-li, že k porušení práv došlo, konstatuje takové porušení a obviněnému, v řízení před Evropským soudem pro lidská práva v postavení stěžovatele, přizná zadostiučiněné ve formě peněžité náhrady. Samotnou nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení, tak jak se toho dožadují obvinění M. P., L. P. a I. N., však ESLP nevyvozuje. Takový závěr ostatně ani učinit nemůže, jednak proto, že je limitován svými pravomocemi a jednak proto, že v trestních věcech rozhoduje i ve vztahu k osobám majícím v trestním řízení postavení poškozených, kteří se také jako stěžovatelé nezřídka dovolávají nápravy ve vztahu k průtahům v řízení [srov. např. rozsudek ze dne 22. 7. 1999 ve věci Santos proti Portugalsku ze dne 22. 7. 1999, č. stížnosti 35586/97, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03 (publikován pod č. 10/2006 Sb. u. n. ÚS)].

114. Jak uvádí výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1173/2020, „Evropská komise pro lidská práva ani ESLP nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně ale takovou formu nápravy nevyloučily. Pokud jde o kompenzaci zmírněním trestu, touto otázkou se ESLP opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích, kdy zdůraznil, že národní orgán (soud) rozhodující ve věci musí uvést, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu ze dne 15. 7. 1982, stížnost č. 8130/78). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i samotnou legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku ze dne 26. 6. 2001, č. stížnosti 26390/95, formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li tato podmínka splněna, ESLP dospívá k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.“

115. Na uvedené navázal Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1173/2020, když poukázal na to, že „ke shodným závěrům jako ESLP dospívá rovněž Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe v řadě svých rozhodnutí, ve kterých řešil otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zdůraznil přitom, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, sp. zn. II. ÚS 7/03, sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03, sp. zn. IV. ÚS 8/03, sp. zn. III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, sp. zn. II. ÚS 7/03). Nikdy však nezrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí se závěrem, že výše uvedeným způsobem měly postupovat obecné soudy.“

116. V rozhodnutí ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 4 Tdo 448/2017, Nejvyšší soud připomněl, že „i když jsou tedy nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení nepochybně nežádoucím a závažným jevem, který odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, a je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení, nelze na druhé straně přehlížet účel trestního řízení tak, jak je vymezen v zákoně v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., že účelem trestního řízení je trestné činy náležitě zjistit a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit vzhledem k délce řízení, tzn. neodůvodněným průtahům, zásadně nepřijatelná (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, a ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002).“ K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou, jak bylo naznačeno výše, jsou určeny prostředky předpokládané čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k uvážení instrumentu, který pro takový účel zvolí. Nepochybně by mělo jít o takový prostředek, který je vlastní právnímu řádu toho, kterého smluvního státu, resp. neodporuje jeho kogentním ustanovením.

117. Okolnosti uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Jak již bylo uvedeno výše, tak mezinárodní smlouva, na kterou je v ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. odkazováno, musí obsahovat nepřípustnost trestního stíhání ve svém textu, nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy pravidel zakotvený v mezinárodní smlouvě.

118. Pokud se tedy obvinění I. N., L. P. a M. P. domáhali zastavení trestního stíhání s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak je nutné připomenout, že Úmluva ani čl. 38 odst. 2 Listiny nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu citovaných článků Úmluvy a Listiny samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, s. 357, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1208/2017, popř. ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 Tdo 86/2019). Argumentaci obviněných, kteří z porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dovozují nepřípustnost svého trestního stíhání a nutnost jej zastavit jako jediný adekvátní prostředek nápravy, proto nelze přisvědčit.

119. Nelze také nezmínit, že odvolací soud v projednávané věci si byl plně vědom neúměrné délky trestního řízení, na kterou výslovně poukázal, a tuto skutečnost promítl do svých úvah o uložených trestech. V bodě 28. odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že je nutné zohlednit to, že řízení probíhá poněkud delší dobu a v bodě 29., že je dán prostor pro zmírnění trestů uložených obviněným předchozím rozhodnutím. Obviněným L. P., M. P. a P. L. uložil trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců s podmíněným odkladem jejich výkonů na zkušební dobu v trvání 12 měsíců (přičemž v původním rozsudku jim uložil trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 20 měsíců) a obžalované N. uložil společný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 24 měsíců (přičemž v původním rozsudku jí uložil trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců). Je proto na místě konstatovat, že dobu trestního řízení a porušení práva obviněných na rozhodnutí v přiměřené době zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy kompenzoval odvolací soud dostatečným způsobem právě tím, že přistoupil ke zmírnění uložených trestů.

120. Požadovala-li obviněná I. N. alternativně postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by jí Nejvyšší soud nedal za pravdu s požadavkem na zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., tak je nutno uvést, že takováto námitka fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu odnětí svobody, kterážto námitka však není způsobilá naplnit obviněnou uplatněné dovolací důvody a ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Je vhodné zdůraznit, že v rámci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o fakultativní postup soudu, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto snížení ospravedlňují. Nejedná se tedy o postup nárokový. Uvedená námitka by byla důvodná a podřaditelná pod obviněnou neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. toliko v případě, že by bylo ustanovení § 58 odst. 1 tr.

zákoníku aplikováno v rozporu se zákonem. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Uplatnění ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli.

Uplatní se především v těch případech, kdy určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Postup podle § 58 odst. 1 tr.

zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Jak ale vyplývá z výše uvedeného [zejména pak z pasáží těchto rozhodnutí věnujícím se námitkám obviněné stran užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku či § 11 odst. 1 písm. m) tr.

ř. ], tak v projednávané věci pro takový postup nebyly splněny předpoklady a s ohledem na způsob provedení činu, postoj obviněné i k následkům jejího jednání odvolací soud k využití tohoto fakultativního institutu nepřistoupil a uložil obviněné trest ve spodní části trestní sazby příslušející ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku.

121. Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatelé uplatnili již v odvoláních a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatelé v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

122. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněná. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných I. N., M. P., L. P. a P. L., odmítl.

123. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.