3 Tdo 818/2024-788
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný Ing. Bořek Štefan, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2024, č. j. 4 To 179/2024-745, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 130/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Bořka Štefana odmítá.
1. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 3 T 130/2023-698, shledal obviněného Ing. Bořka Štefana vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020, jehož se obviněný dopustil tím, že (zkráceně): jako jeden z jednatelů spolku FE Znojemsko, IČ: 26570131, se sídlem Novákových 970/41, 180 00 Praha 8 – Libeň, uzavřel za spolek jeho jménem jako prodávající dne 29. 9. 2014 s kupující obcí Kadov, IČ: 00251283, se sídlem Kadov 65, 387 33 Kadov, okres Strakonice, zastoupenou starostkou obce Vladimírou Tomanovou, kupní smlouvu, kterou spolek FE Znojemsko prodává celkem 8 pozemků v obci Kadov, katastrálním území Vrbno, za dohodnutou kupní cenu ve výši 1 128 894 Kč, která byla téhož dne kupujícím – poškozenou obcí Kadov – uhrazena na bankovní účet spolku FE Znojemsko, číslo XY, na který byla připsána dne 30.
9. 2014, a téhož dne, tedy 30. 9. 2014, odeslal, či nechal odeslat, z tohoto bankovního účtu peníze obdržené od obce Kadov, když na účtu v té době žádné jiné peníze nebyly, a to částku ve výši 1 083 000 Kč na svůj vlastní bankovní účet číslo XY, dále dne 19. 1. 2015 na týž účet částku 20 000 Kč, dne 2. 2. 2015 na týž účet částku 15 000 Kč a dne 18. 3. 2015 na týž účet částku 1 000 Kč, všechny peníze použil pro svoji potřebu, a dne 29. 12. 2014 odeslal, či nechal odeslat, částku 10 000 Kč na bankovní účet svého syna J.
Š., číslo XY, to vše udělal, ač věděl, že při sjednávání a uzavírání smlouvy s poškozenou obcí Kadov neuvedl, že on sám, opět jako jeden z jednatelů spolku FE Znojemsko, tyto pozemky předtím nabyl (následně soudně konstatováno, že neplatně) od J. Č., a A. Č., a to kupní smlouvou ze dne 16. 3. 2009 za kupní cenu 1 000 Kč s ústně sjednanou podmínkou, že na těchto pozemcích bude uskutečněna výstavba fotovoltaické elektrárny s tím, že pokud k výstavbě elektrárny nedojde, budou pozemky vráceny a převedeny zpět na J.
Č. a A. Č., k výstavbě fotovoltaické elektrárny nedošlo, přesto nebyly pozemky kupní smlouvou vráceny J. Č. a A. Č., nýbrž byly neoprávněně obžalovaným prodány poškozené obci Kadov, která nebyla ze strany obžalovaného Ing. Bořka Štefana informována o tom, že pozemky jí nemohou být prodány, přičemž na základě následné žaloby, podané J. Č., vydal dne 5. 6. 2020 Okresní soud ve Strakonicích rozsudek sp. zn. 6 C 321/2014, který nabyl právní moc dne 21. 10. 2021, kterým určil za vlastníky pozemků J. Č.
a P. C. jako právního nástupce zemřelé A. Č., čímž byla de facto zneplatněna kupní smlouva ze dne 16. 3. 2009, kterou spolek FE Znojemsko nabyl pozemky, a de facto tak došlo i ke zneplatnění kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2014 mezi FE Znojemsko a poškozenou obcí Kadov, přičemž soud konstatoval, že zde došlo ze strany obžalovaného k závažnému porušení morálních zásad a zásad slušného chování, když obžalovaný za spolek FE Znojemsko kupoval od J. Č. a A. Č.
předmětné pozemky v kontextu zamýšlené spolupráce za účelem výstavby elektrárny, načež využil toho, že k výstavbě elektrárny nedošlo a pozemky za tisícinásobně vyšší cenu prodal (neplatně) poškozené obci Kadov, obžalovaný tak vědom si faktu, že spolek FE Znojemsko formálně nabyl pozemky od J. Č. a A. Č. za neodpovídající – extrémně nízkou cenu pod podmínkou zamýšlené výstavby fotovoltaické elektrárny, poškozené obci Kadov jako kupující zatajil tuto podmínku a povinnost vrátit pozemky v případě neuskutečnění výstavby elektrárny, a s touto poškozenou obcí Kadov uzavřel kupní smlouvu, na základě které obdržel spolek FE Znojemsko od obce Kadov částku 1 128 894 Kč, aby tyto peníze, jak je výše konkrétně rozepsáno, následně obžalovaný použil pro svoji vlastní potřebu a potřebu svého syna, a tímto jednáním poškozené obci Kadov způsobil škodu ve výši 1 128 894 Kč.
2. Za to byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 roků. Obviněnému bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a to v rozsahu podmínek smíru schváleného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 2023 č. j. 30 C 143/2023-30. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výši 300 000 Kč.
3. Poškozená obec Kadov byla s požadavkem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 6. 2024, č. j. 4 To 179/2024-745, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu. Dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Obviněný je přesvědčen, že nebylo prokázáno naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu. Namítá, že skutek se nestal tak, jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Důkazy byly vykládány v jeho neprospěch, skutková zjištění nemají podklad v provedeném dokazování a soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami.
7. Podle obviněného vše probíhalo po vzájemné domluvě s panem Č., o jehož plány a záměry se jednalo. Obviněný k tomu poskytoval svůj čas a finance, zajišťoval jednání s úřady a vypracování dokumentace k projektům. Taktéž převod pozemků na spolek inicioval pan Č., a to včetně kupní ceny za ně. Díky následnému prodeji pozemků mohl spolek uhradit obviněnému veškeré náklady, které při vedení spolku vynaložil, stejně jako nahradit obviněnému prostředky, které poskytl panu Č. úhradou z jiných společností. Obviněný také po celou dobu poskytoval panu Č. produkty pro agrochemii.
8. Podle náhledu obviněného nebylo prokázáno, že by součástí kupní smlouvy měla být jakákoliv podmínka týkající se zpětného prodeje. Tato podmínka nebyla prokázána samotným panem Č. a nevyplývá ani z jiných svědeckých výpovědí, ani z kupní smlouvy. Obviněný proto nenaplnil objektivní stránku trestného činu podvodu, protože žádné podstatné skutečnosti při sjednávání kupní smlouvy nezamlčel.
9. Obviněný dále namítá, že v trestním procesu nelze stavět pouze na závěrech občanskoprávních soudů. To, co bylo posouzeno jako porušení dobrých mravů, nemusí automaticky znamenat úmyslné podvodné jednání. P. Č. byly pozemky vráceny, žádná škoda u něj nenastala. Obec Kadov řádně přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení spolku, obviněný uzavřel s insolvenčním správcem smír a splácí částku, která by měla pohledávku obce Kadov v plné výši pokrýt. Prostředky občanského práva a civilního procesu jsou tak podle obviněného dostačující, byly splněny podmínky pro použití zásady subsidiarity trestní represe. Nižší soudy kriminalizovaly soukromoprávní vztah.
10. To, že kupní smlouva byla shledána absolutně neplatnou pro hrubý nepoměr plnění (nikoli pro sjednání jakékoliv podmínky či pro podvodné jednání obviněného), potvrdil i svědek D
11. Obec Kadov nebyla dostatečně obezřetná, když součástí kupní smlouvy nebylo ustanovení týkající se úschovy kupní ceny, kterou obec ihned po uzavření kupní smlouvy zaslala na bankovní účet spolku. Podle obviněného nelze trestním postihem nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti obce při ochraně vlastnických práv a majetkových zájmů. S touto námitkou obviněného se soudy také dostatečně nevypořádaly.
12. Dále podle obviněného nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, tedy jeho úmysl. K prokázání úmyslného podvodného jednání podle obviněného nepostačuje soubor nestandardností. Dle judikatury a odborné literatury musí být u trestného činu podvodu úmyslné jednání přítomno po celou dobu páchání tohoto trestného činu, což však soudy neprokázaly. Provedené dokazování neposkytuje podklad pro závěr, že obviněný již při koupi pozemků od manželů Č. a i dále jednal s úmyslem spáchat trestný čin podvodu. Konečně obviněný namítá, že se měla uplatnit zásada in dubio pro reo a on měl být obžaloby zproštěn.
13. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby obviněného sám zprostil obžaloby.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
15. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že dovolání obviněného je obsahově totožné s jeho odvoláním. Ze tří variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatňuje jen tu první, když namítá zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Uvedený dovolací důvod však v posuzované věci není dán. Argumentace obviněného je pouhou polemikou s hodnocením důkazů.
16. Skutkový závěr soudů o tom, že obviněný neinformoval starostku a místostarostu poškozené obce Kadov před uzavřením kupní smlouvy ohledně předmětných pozemků o právu zpětného převodu předmětných pozemků na manžele A. a J. Č., logicky plyne z výpovědí svědkyně Vladimíry Tomanové a svědka K. D. Existence práva zpětného převodu předmětných pozemků pak plyne nejen z účastnické výpovědi J. Č. na jednání civilního soudu dne 25. 6. 2020, ale také a především z okolností převodu předmětných pozemků od manželů Č. na spolek FE Znojemsko, které nalézací soud podrobně popisuje v odůvodnění svého rozsudku. Obviněný konstruuje jiná skutková zjištění na podkladě obhajovací argumentace směřující k tomu, že právo zpětného převodu předmětných pozemků na manžele A. a J. Č. neexistovalo, tudíž podstatnou skutečnost o právu zpětného převodu pozemků představitelům obce Kadov nezatajil, navíc když kupní smlouvu ani nesjednával. Tato naposledy uvedená argumentace, která je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, byla uplatňována obviněným v rámci obhajoby před nalézacím soudem a také v odvolání, přičemž soudy na ni dostatečně reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
17. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný ve prospěch nesprávného právního posouzení skutku argumentuje na podkladě jiných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy.
18. Právní kvalifikace skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020, je právní kvalifikací správnou a odpovídající skutkovým zjištěním soudů, která logicky plynou z provedeného dokazování. Objektivní i subjektivní stránka citovaného trestného činu byly naplněny.
19. Obviněný nebyl odsouzen za to, že měl již v době převodu předmětných pozemků z manželů Č. na FE Znojemsko v roce 2009 záměr podvést obec Kadov, ale za to, že v době převodu předmětných pozemků z FE Znojemsko na obec Kadov v roce 2014 věděl o existenci práva zpětného převodu předmětných pozemků a při sjednávání smlouvy představitelům obce Kadov existenci práva zpětného převodu předmětných pozemků zamlčel.
20. K relevantní dovolací námitce týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce odkázal na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Uzavřel, že nyní posuzovaný čin není oním výjimečným případem, kdy čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, už jen s ohledem na výši škody, která přesahuje 1 100 000 Kč.
21. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné a byly odvolacím soudem dostatečně vypořádány. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
25. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
28. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání
31. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se obviněný domáhá.
32. Úvodem je dovolací soud nucen konstatovat, že dovolatel směšuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je uvádí vždy souhrnně a např. podporuje potřebu přezkoumat v dovolacím řízení i hranice spravedlivého procesu judikaturou Ústavního soudu k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z doby, kdy tento dovolací důvod odpovídal dnešního dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I přes to, že úkolem dovolacího soudu není doplňovat či vyjasňovat argumentaci dovolatele, přistoupil Nejvyšší soud k hodnocení námitek dovolatele z věcného pohledu, tedy vztahuje jednotlivé námitky k dovolacímu důvodu, k němuž věcně (materiálně) přináleží. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
34. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
35. O takovýto případ však v posuzované věci nejde a námitky obviněného stran hodnocení důkazů se s užitým dovolacím důvodem míjí. Nad rámec potřebného odůvodnění lze konstatovat, že soudy nepochybily, pokud své závěry založily na důkazech provedených v hlavním líčení.
36. Dovolací soud považuje námitky obviněného za opakování již uplatněné obhajoby (dokonce se zcela obsahově shoduje určitá část textu dovolání a odvolání), s níž se soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádaly. Je zde možno připomenout například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je možné zopakovat, že dovolací soud není povolán k tomu znovu posuzovat provedené důkazy (tím spíše, že je za použití zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti prováděl a hodnotil soud prvního stupně, nikoliv soud dovolací) a může do zjištěného skutkového stavu zasáhnout primárně pouze tehdy, pokud existuje zjevný nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Obecně však se s dovolacím důvodem míjí argumentace obviněného směřující do prostého hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).
37. I přes shora řečené dovolací soud považuje za vhodné stručně reagovat na jednotlivé námitky obviněného.
38. Obviněný předně namítá, že nebylo prokázáno, že by někoho uvedl v omyl či obohatil se. Argumentuje, že pan Č. byl s veškerým jeho jednáním srozuměn. Podle dovolatele nebylo prokázáno, že by součástí smlouvy měla být podmínka zpětného prodeje pozemku manželům Č. Podle dovolatele žádné podstatné skutečnosti při sjednávání kupní smlouvy nezamlčel.
39. Veškeré uvedené námitky (obsažené v bodě V. dovolání) jsou námitkami ryze skutkovými, které cílí na závěry soudu prvního stupně ohledně jednotlivých skutečností, které byly obviněnému kladeny za vinu a na hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takové námitky však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (který jediný je za určitých okolností využitelný pro napadení skutkových zjištění soudů prvního či druhého stupně) vůbec nenaplňují. Dovolatel sám ani neargumentuje tím, že by mezi (nějakými konkrétními) důkazy a (konkrétními) rozhodnými skutečnosti existoval zjevný (extrémní) rozpor. Prostý rozpor některého důkazu se skutkovým zjištěním je řešitelný v rámci volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně a pokud je takové hodnocení logické a nevyznačuje se znaky svévole či libovůle v rozhodování, nenaplňuje takové hodnocení předmětný dovolací důvod. Na tomto místě je možné jen konstatovat, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně (podpořené pak rozhodnutím soudu odvolacího) je dostatečně logické a srozumitelné, nevybočuje z mezí formální logiky a skutkové závěry z provedeného dokazování bez důvodných pochybností vyplývají. Soudy pak nepochybily, pokud své skutkové závěry založily na v hlavním líčení provedených důkazech, včetně listinného důkazu – protokolu o jednání u civilního soudu (viz níže k alternativě procesně nepoužitelného důkazu). Nutno upozornit, že závěr o základním skutkovém závěru (existenci práva zpětného odkupu předmětných pozemků a zatajení jeho existence při jednání s obcí Kadov), neučinil soud prvního stupně jen na základě výpovědi J. Č. u civilního soudu, ale rovněž z výpovědí Vladimíry Tomanové a K. D., z okolností převodu pozemků od J. Č. a A. Č. na FE Znojemsko a jednotlivých jednání a projevů obviněného v průběhu událostí popisovaných ve skutkové větě tak, jak je soud prvního stupně popisuje v bodech 29. – 34. rozsudku (a soud odvolací v bodech 8. – 16. napadeného usnesení).
40. Celkové odůvodnění skutkových závěrů je logické a nevykazuje známky zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními (tím spíše, že ani dovolatel takovým „zjevným rozporem“ důsledně neargumentuje). Námitky obviněného, které jsou (jak již bylo řečeno) do značné míry opakováním předchozích námitek, s nimiž se soudy dostatečně vypořádaly, tak tedy neodpovídají první alternativě tohoto dovolacího důvodu.
41. Dovolatel obecně neoznačuje druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), resp. pouze cituje ustanovení § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak věcně by bylo možno pod tuto alternativu podřadit jeho námitky týkající se použití protokolu o jednání civilního soudu, resp. v ní obsažené výpovědi J. Č. Takovouto námitku je možné extrahovat z tvrzení obviněného, že soud prvního stupně neprávně založil své závěry na civilním rozsudku, který předcházel rozsudku v tomto trestním řízení.
42. Předně je třeba konstatovat, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, že by jen jednoduše převzal skutková zjištění z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 6. 2020, č. j. 6 C 321/2014-297 (v textu i „civilní rozsudek“). Jakkoliv soud prvního stupně s civilním rozsudkem pracuje jako s listinným důkazem (viz bod 17. rozsudku), tak závěr tohoto rozsudku (tedy neplatnost smlouvy pro hrubý nepoměr vzájemného plnění stran) nijak do svých skutkových zjištění nepřebírá, resp. tyto závěry nejsou použity při skutkových závěrech potřebných pro naplnění jednotlivých znaků žalovaného trestného činu. Soud prvního stupně se sám v bodě 34. rozsudku distancuje (stejně jako soud odvolací v bodě 8. napadeného usnesení) od přebírání skutkových závěrů z civilního rozsudku. Závěr o existenci ujednaného práva zpětného odkupu a jeho zamlčení před obcí Kadov pak nevyplývá z civilního rozsudku, ale z důkazů provedených u hlavního líčení (viz výše), přičemž jedním z důkazů byla výpověď J. Č. zachycená v protokole o jednání civilního soudu. Nelze tedy konstatovat (jak činí dovolatel), že rozsudek v této trestní věci „staví na závěrech občanskoprávních soudů“, resp. samotný rozsudek není důkaz, na kterém rozsudek v této trestní věci „stojí“. Soudy totiž správně rozlišují mezi skutkovými zjištěními civilního soudu a svými skutkovými zjištěními založenými na důkazech získaných v rámci tohoto civilního řízení.
43. Skutečnost, že při hodnocení důkazů používá soud prvního stupně jako listinný důkaz protokol o jednání civilního soudu a pracuje s v něm obsaženou výpovědí účastníka/svědka, rovněž odpovídá trestnímu řádu a jeho použití zásadě volného hodnocení důkazů. Lze připomenout, že podle § 89 odst. 2 věty první tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Základní limitací pro použití důkazního prostředku je pak zákonnost jeho pořízení a absence nezákonného donucení nebo hrozby takového donucení (§ 89 odst. 3 tr. ř.). Z pohledu trestního řádu však neexistuje žádná zákonná překážka použití protokolu pořízeného o jednání civilního soudu včetně projevů účastníků takového jednání jako důkazu v trestním řízení. Na podporu tohoto názoru lze argumentovat např. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 6 To 54/2021 (publikovaným v Databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu), podle něhož při celkovém hodnocení důkazů (v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.) je možno přihlédnout i k obsahu protokolu o jednání před jiným státním orgánem (např. orgánem sociálněprávní ochrany dětí), zachycujícím vyjádření osoby obviněného (popř. svědka), vystupující v příslušné trestní věci, pokud byl proveden jako listinný důkaz dle § 213 tr. ř. Pokud je praxí akceptovatelným důkazním prostředkem protokol o jednání před orgánem sociálně- právní ochrany dětí, tím spíše by jím měl být protokol o jednání před soudem v občanskoprávním řízení (a minore ad maius). Jde rovněž o veřejnou listinu, u níž se presumuje správnost. Jde samozřejmě o další z řady důkazů, s nímž je třeba pracovat v mezích zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V této konkrétní věci se soudy takovému postupu nezpronevěřily. Zároveň je třeba opětovně akcentovat, že takovýto protokol (resp. výpověď J. Č.) nebyl důkazem jediným a jako takový byl vyhodnocen i ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy.
44. Lze uzavřít, že protokol o jednání před civilním soudem (obsahující výpověď J. Č.) je procesně použitelným důkazem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě tak nebyl naplněn.
45. Ani k naplnění třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) námitky obviněného nesměřují. Obecné vymezení tohoto důvodu v bodě II. dovolání samo o sobě nemůže postačovat, když obviněný neoznačuje žádné důkazy, které navrhoval a které měly zůstat soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím nedůvodně opomenuty. Ostatně ani potřeba dalšího doplnění dokazování z hodnocení důkazů soudy nevyplývá.
46. Ze shora uvedených důvodů lze uzavřít, že námitky obviněného z části vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z části jsou zjevně neopodstatněné. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) by bylo možno formálně přiřadit (jakkoliv obviněný své dovolání tímto způsobem nerozlišuje a nepřiřazuje konkrétním námitkám konkrétní dovolací důvod) námitku nenaplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu.
48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, potažmo napadeného rozhodnutí. Jeho prostřednictvím se nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani skutkových zjištění jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Soudy ustálený skutkový stav je hodnocen z toho pohledu, zda skutek nebo jiné skutkové okolnosti byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (zejména v souladu s ustanoveními tr. zákoníku). Východiskem pro zjištění existence tohoto dovolacího důvodu je popis skutku obsažený ve výroku
rozhodnutí, popřípadě rozvedený v jeho odůvodnění. O nesprávné právní posouzení skutku půjde tehdy, jestliže popis skutkových okolností ve výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci (viz DRAŠTÍK, A, FENYK, J. a kol. Trestní řád. I. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017).
49. Tomuto vymezení námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy neprokázání úmyslného zavinění (podvodného úmyslu), neodpovídá, neboť jde zjevně o otázku zjištění skutkového stavu, k jejíž nápravě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neslouží. Je tomu tak proto, že podle obviněného jeho zavinění (úmyslné podvodné jednání dovolatele) „nebylo prokázáno žádnými důkazy“. Jak sám dovolatel však konstatuje, úmyslné jednání by bylo možno dovodit pouze, pokud by byl skutkový stav prokázán bez důvodných pochybností (a to obviněný tvrdí, že nebyl).
50. Dovolací soud stručně uzavírá, že zjištění skutkového stavu ve vztahu k této otázce (subjektivní stránce trestného činu) odpovídá provedenému dokazování (viz výše) a nebyl identifikován zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a podstatnými skutkovými zjištěními (který by mohl naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě). Pokud má tedy soud vyjít při hodnocení znaku subjektivní stránky trestného činu ze skutkových okolností tak, jak byly prokázány, nelze uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a tato námitka formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zjevně neopodstatněná.
51. Obviněný pak rovněž uplatnil námitku spočívající v neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a ultima ratio s tvrzením, že v daném případě postačovaly k nápravě prostředky civilního práva. Obviněný argumentuje tím, že obec Kadov přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení (dlužníka FE Znojemsko), v rámci něhož uzavřel obviněný s insolvenčním správcem smír, na základě kterého splácí celkovou částku ve výši 1 203 154,93 Kč, a má tak za to, že toto civilní řešení postačuje. Do rámce této argumentace pak spadá rovněž tvrzení dovolatele, že „trestní postih v tomto řízení nahrazuje nezbytnou míru opatrnosti obce při ochraně vlastnických práv a majetkových zájmů“ a že „i když postup dovolatele byl nekorektní, je jeho trestní postih jako druhé strany posuzované transakce evidentní kriminalizací soukromoprávního vztahu“.
52. Lze úvodem připomenout, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu spočívá v použití subsidiarity trestní represe, která vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva u každého individuálního případu.
53. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, a navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku [např. na pojem škodlivého následku v § 33 písm. a) tr. zákoníku]. Není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
54. Uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě u méně závažných činů, u kterých je třeba posuzovat, zda takové jednání, vykazující znaky trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, vyžaduje ochranu trestního práva, anebo zda toto jednání má soukromoprávní základ. Pokud jsou naplněny objektivní i subjektivní znaky trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku ultima ratio nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot. Ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského práva (popř. v oblasti tržní ekonomiky v oblasti obchodního práva), a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 42/2004, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 196/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.).
55. Princip subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Jinými slovy řečeno: Není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009)
56. Pokud shora popsané teoretické premisy aplikuje dovolací soud na přezkoumávaný případ, uzavírá, že povaha a závažnost jednání obviněného neumožňují aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a ultima ratio takovým způsobem, který by vedl ke konstatování nevhodnosti či neúčinnosti trestního postihu. Ať již dovolací soud akcentuje způsob provedení činu či škodu způsobenou trestným činem, stejně jako osobu obviněného, jeho poměry či postoj ke svému jednání. Žádná z popsaných skutečností neumožňuje uzavřít, že společenská škodlivost jednání obviněného vybočuje z řady běžných obdobných trestných činů tak, aby stát v tomto případě rezignoval na prostředky ochrany majetku (resp. vlastnického práva) spočívající v trestním postihu obviněného. Dostatečně silným argumentem pak v daném případě pro dovolací soud není ani skutečnost, že podvodně odčerpané prostředky obviněný aktuálně splácí na základě smíru uzavřeného v insolvenčním řízení.
57. Dále je třeba konstatovat, že ani snížená obezřetnost poškozené obce nemá vliv na trestnost jednání dovolatele, pokud jednala pod vlivem nepravdivých informací podaných obviněným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 je nepřípadný, neboť zde byla posuzována odlišná situace. Jednalo se o koupi nemovitosti a ve spojitosti s tím o převzetí zálohy na kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč obviněným, který poškozeným nesdělil (výslovně je sám z vlastní iniciativy neupozornil, když poškození se na to ovšem neptali), že k dané nemovitosti existují určitá práva třetích osob. V té souvislosti bylo zdůrazněno, že skutečný stav (právní zatížení nemovitosti) si poškození mohli velmi snadno zjistit z veřejně dostupných údajů v katastru nemovitostí. V nyní řešené věci však dovolatel zamlčel údaj, který dohledatelný z katastru nemovitostí není. S ohledem na okolnosti činu a způsob jednání obviněného poškozená obec (resp. osoby za ni jednající) nepojala žádné podezření, že je jí podstatná skutečnost zamlčována a že by ze strany obviněného mohlo jít o podvodné jednání. Soukromoprávní základ skutku v tomto konkrétním případě zjevně neodpovídá těm judikaturou Nejvyššího soudu vymezeným specifickým případům, v nichž bylo možné uvažovat o přepětí trestní represe, resp. o nepřiměřené ingerenci veřejné moci do ryze soukromých záležitostí jednotlivců (účastníků soukromoprávního vztahu) a nepřípustném suplování nedostatečné péče o vlastní záležitosti tím z nich, jehož majetková sféra byla v důsledku činu zasažena. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, dotčená rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodně nelze interpretovat tak, že by trestní postih pachatele byl vyloučen vždy, když na straně poškozeného došlo při jednání s pachatelem k pochybení svědčícímu o nedostatečné obezřetnosti. Lze tedy uzavřít, že ani poukazem na sníženou obezřetnost poškozené obce není možno dosáhnout toho, aby byl učiněn závěr, že civilní odpovědnost v daném případě postačuje k nápravě způsobené jednáním obviněného a je tedy vyloučeno užití trestní odpovědnosti dovolatele poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio uplatňovaný v trestním právu.
58. V první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. je tak dovolání s ohledem na námitky dovolatele zjevně neopodstatněné.
59. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) neoznačil a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.
60. Námitky obviněného, částečně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou tedy zjevně neopodstatněné. IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného
61. Obviněný v dovolání argumentuje rovněž tak, že „soudy nepostupovaly v souladu se zásadami trestního řízení a spravedlivého procesu a v tomto důsledku došlo k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci a následkem toho tak byly porušeny základní práva a svobody dovolatele ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. V textu dovolání však zcela nevyplývá, jaké konkrétní ústavní deficity jsou soudům dovolatelem vytýkány.
62. Lze pouze konstatovat, že jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu, pro porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
63. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítal porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyvěrajícího principu hodnocení důkazů in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). V tomto směru je třeba odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž námitka porušení zásady in dubio pro reo obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak ani jiný zákonný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Nesprávnou aplikací této zásady však může být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, avšak pouze v případě faktického zjištění extrémního (zjevného) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Pak by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).
64. Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozhodnutí shora, dovolací soud k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními [a tedy naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nedospěl. K samotné aplikaci zásady in dubio pro reo pak lze pouze doplnit, že má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). Nadto uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudů obou stupňů nepostrádá logické vazby a bylo v dostatečné míře reagováno na námitky obviněného, neshledává dovolací soud místo pro uplatnění zásady in dubio pro reo v důkazním řízení v této věci. Tato námitka obviněného tedy nenaplňuje žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu. IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
65. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že pokud by byl naplněn některý z výše popsaných dovolacích důvodů ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Proto námitky obviněné neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
66. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
67. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23.10.2024
Mgr. Martin Lýsek předseda senátu