USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 12. 2021 o
dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 61 To 92/2021, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 1 T 23/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. H.
odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 1 T 23/2009,
byl obviněný J. H. uznán vinným pokračujícím trestným činem lichvy podle § 253
odst. 1 alinea (pozn. ve výroku blíže nespecifikovaná), odst. 2 zákona č.
140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“),
a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako místopředseda
představenstva společnosti A. M. Č. r., která do dne 19. 10. 2005 byla vedena
pod obchodním jménem A. Č. M., se sídlem XY, XY, který byl statutárními
zástupci této společnosti zplnomocněn generální plnou mocí k jednání a
podepisování všech právních úkonů jménem společnosti, v době od 12. 3. 2003 do
17. 7. 2008 uzavíral jménem této společnosti v sídle společnosti s níže
uvedenými poškozenými zákazníky společnosti smlouvy o úvěrech, kde společnost
vystupovala jako věřitel a poškození jako dlužníci, přičemž tyto úvěry byly ve
všech případech zajištěny zástavními právy k nemovitostem ve vlastnictví
dlužníků či jejich rodinných příslušníků, kdy hodnota těchto nemovitostí vždy
několikanásobně převyšovala hodnotu poskytnuté částky úvěru, záměrně při
uzavírání těchto smluv využíval tísně poškozených, kteří nutně potřebovali
finanční prostředky k řešení své tíživé sociální situace, a současně využil
jejich nezkušenosti spočívající v tom, že nebyli schopni z důvodu záměrně
nepřehledně formulovaných smluvních podmínek kvalifikovaně posoudit veškeré
právní a finanční dopady pro ně vyplývající z těchto smluv před podpisem
předmětných úvěrových smluv, především to, že výše smluvních závazků a
požadovaných pokut mnohanásobně přesáhne fakticky poskytnuté plnění a že na
základě rozhodčí doložky nebudou moci po podpisu smluv podle ujednaných
smluvních podmínek uplatnit své nároky z uzavřených smluv u občanskoprávního
soudu, nýbrž pouze v rozhodčím řízení u rozhodce, kterého předem vybrala
společnost, což pro ně bylo jednostranně velmi nevýhodné, a dále že v případě
jakéhokoli porušení smluvních podmínek společnost neprodleně uzavřené smlouvy
jednostranně vypoví, což se v uvedených případech vždy stalo a obžalovaný
jménem společnosti uplatnil v rozhodčím řízení pohledávky z uzavřených smluv,
které byly v naprostém nepoměru s fakticky poskytnutým plněním ze strany
společnosti poškozeným, a následně v některých případech bez odkladu vymáhal
pohledávky prostřednictvím nedobrovolných dražeb, kdy za poskytnuté plnění
došlo k dražbě a odejmutí nemovitostí z majetku poškozených, jejichž hodnota
mnohanásobně převyšovala poskytnuté plnění, ačkoli si byl vědom, že tak
poškozené uvede do stavu bezvýchodné sociální tísně, neboť tyto nemovitosti
sloužily k uspokojení základní životní potřeby bydlení jich samých i jejich
rodin, a tímto jednáním ve prospěch uvedené společnosti poškozeným způsobil v
celkové výši škodu v rozsahu nejméně 29.284.456 Kč, přičemž jednotlivé útoky
vůči konkrétním poškozeným jsou podrobně popsány v bodech 1) – 46) skutkové
věty odsuzujícího rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 253 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s § 58 odst. 1
a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12
(dvanácti) měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 1 T
23/2009, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. Odvolání v
neprospěch obviněného pak podala státní zástupkyně, a to do výroku o trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021,
sp. zn. 61 To 92/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o
vině znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. a podle § 253 odst. 2 tr. zák.
odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon
mu byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za splnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zák. a
§ 60a odst. 2 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let za
současného vyslovení dohledu.
Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby
podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu činnosti v oblasti, jejímž předmětem je poskytování
finančních služeb vykonávaných na základě oprávnění podle zákona č. 455/1999
Sb. nebo zvláštních zákonů upravujících podmínky podnikání na finančních
trzích, a to na dobu 8 let.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 61 To
92/2021, podal obviněný J. H. dovolání (č. l. 3988–3996), v němž uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo proti němu vedeno trestní stíhání,
ač bylo ze zákona nepřípustné.
Obviněný v podaném dovolání namítl porušení zásady ne bis in idem, resp.
prolomení překážky rei iudicatae. Uvedl, že skutek sestávající se ze 14 dílčích
jednání je s výjimkou odlišných poškozených totožný se skutkem, u něhož byl
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 T 35/2010,
ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 6 To
69/2012, viny zproštěn. Zdůraznil, že mezi zprošťujícím rozsudkem a
rozhodnutími v projednávané věci nejsou žádné rozdíly co do zobecnitelné
objektivní či subjektivní charakteristiky skupiny poškozených osob (co do
jejich věku, zkušeností a znalostí, zdravotního stavu či postavení). V obou
věcech se jednalo o jediný skutek ve smyslu tehdy použitelného trestního práva
hmotného, přičemž v rámci trestního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 35/2010 soudy dospěly k závěru, že se vytýkaným
jednáním nedopustil trestného činu, neboť absentoval „prvek tísně“, což byl
znak, jehož věcný obsah byl v obou trestních věcech totožný. Obě skupiny
poškozených se totiž při uzavírání úvěrových smluv se společností A. M. Č. R.,
nacházely v materiálně totožných podmínkách. V postupu soudu nižších stupňů
proto obviněný spatřuje jednoznačné porušení zásady ne bis in idem formulované
v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a na ni navazujícího
pravidla zakotveného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.
Na podporu výše uvedených závěrů obviněný podal v části III.A svého dovolání
obsáhlý teoretický výklad pojmu skutek v rámci trestního práva hmotného a v
části III.B dovolání rozebíral úlohu trestního práva procesního v návaznosti na
projednávaný případ. Na podkladě tohoto teoretického výkladu dospěl k tomu, že
pokračování v trestném činu bylo v trestním zákoně upraveno v § 89 odst. 3,
který vymezoval čtyři základní znaky pokračování v trestném činu (útoky v obou
věcech naplňovaly stejnou skutkovou podstatu, byly vedeny týmž záměrem, jsou
spojeny stejným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a shodující se
i v předmětu útoku). Jednání, které mu bylo kladeno za vinu v trestní věci
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 35/2010 a v nyní projednávaném
případě téhož soudu pod sp. zn. 1 T 23/2009, představují dílčí útoky téhož
pokračujícího trestného činu z hlediska použitelného trestního práva hmotného
(jehož doménou je posuzování trestní odpovědnosti). Ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř. (dříve odst. 2), na které navazuje ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., bylo do
trestního řádu vloženo novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. pouze pro
účely trestního řízení. K hmotněprávnímu pojetí pojmu skutek nedošlo, o čemž
svědčí i nezměněné chápání pokračování v trestném činu v zákoně č. 40/2009 Sb.,
trestním zákoníku (dále jen „tr. zákoník“). Na zmíněnou novelizaci navazovalo
stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2 z roku 2011, sp. zn. SL 1
767/2010, přičemž obviněný poukázal zejména na část, která hovoří o tom, že
změnou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. nebylo dotčeno hmotněprávní chápání
pojetí pokračováním v trestném činu, čemuž odpovídá formulace § 89 odst. 3 tr. zák. a ukládání trestu za pokračování v trestném činu (§ 37a tr. zák.). Dílčí
útoky pokračujícího trestného činu představují de iure součást jednoho skutku. O všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu tak musí být rozhodnuto
jediným odsuzujícím rozhodnutím. Právě souvislost veškerých relevantních útoků
téhož pachatele si žádá konání společného řízení podle § 20 odst. 1 tr. ř., jež
požadoval, ale nebylo mu vyhověno. Dále obviněný podotkl, že ustanovení § 37a
tr. zák. výslovně hovoří o nutnosti zrušit dřívější odsuzující rozsudek, o
možnosti zrušit rozsudek zprošťující pak vůbec nehovoří. Pokud zákon v § 37a
tr. zák. výslovně upravuje postup v případě existence dřívějšího odsuzujícího
rozsudku (stanoví nutnost jeho zrušení a uložení společného trestu), musel by
následně upravovat postup v případě existence dřívějšího zprošťujícího
rozsudku, aby bylo vedení dalšího řízení o dílčích útocích legální. Z absence
takovéto úpravy obviněný dovozuje nemožnost vedení druhého nebo dalšího řízení
o dílčích útocích téhož skutku v případě dřívějšího zprošťujícího rozsudku,
neboť toto řízení by zcela postrádalo zákonný podklad a jeho vedením by se
orgány činné v trestním řízení dopouštěly porušení základní zásady výkonu
státní moci. Jednotlivé obchodní případy byly arbitrárně a bez důležitého
důvodu rozděleny do dvou samostatně vedených řízení u Obvodního soudu pro Prahu
8, a to pod sp. zn.
1 T 23/2009 a sp. zn. 5 T 35/2010, což bylo příčinou
porušení zákazu ne bis in idem, resp. prolomení překážky věci rozhodnuté. K
tomu obviněný poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn Pl
ÚS 6/03, které plně podporuje jeho závěry. Svou argumentaci k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel uzavřel s tím, že jeho trestní
stíhání od právní moci zprošťujícího rozsudku ve věci vedené proti němu před
Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 35/2010, je nepřípustné z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. dovolatel namítl, že právní kvalifikaci jeho jednání jako tzv. palichvy
podle § 253 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 tr. zák. neodpovídá výrok ve skutkové
části rozsudku. Dokazování se soustředilo na prokazování jednání podle § 253
odst. 1 alinea první tr. zák., tedy na prokazování lichvy, čemuž odpovídá
formulace skutku ve výroku rozhodnutí. Dále obviněný poukazuje na to, že pokud
se některé důkazy uplatňované v hlavním líčení dotkly otázky uplatňování
pohledávek A. M. Č. r. vůči poškozeným, pak z nich nevyplývala žádná jeho
účast. K právní kvalifikaci podle druhé aliney nejsou žádné důkazy. Ve vztahu k
důkazu výpovědí svědka V. dovolatel zdůraznil, že v jediné jeho procesně
použitelné výpovědi (při hlavním líčení dne 14. 6. 2019) tento svědek
nepotvrdil ani to, že dovolatel skutečně byl jeho nadřízeným, ani nikdy
neuvedl, že by dovolatel dával jakýkoliv pokyn k vymáhání předmětných
pohledávek. Nadto v některých obchodních případech, které byly předmětem
odsuzujícího rozsudku, nebyla pohledávka ze strany společnosti A. M. Č. r.
uplatněna. Městský soud v Praze, vědom si nepřiléhavé právní kvalifikace,
konstatoval, že obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu lichvy podle
§ 218 odst. 1 alinea 1 i 2 tr. zák. Přehlédl však, že pachatelem tzv. palichvy,
tedy trestného činu podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zák. může být pouze osoba
rozdílná od osoby, která lichvářskou pohledávku sjednala, k čemuž dovolatel
poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo
1282/2004.
Další námitkou dovolatel brojí proti uloženému trestu zákazu činnosti
odvolacím soudem, který mu byl uložen v rozporu s požadavkem na konkretizaci
zakazované činnosti, neboť pachateli může být zakázána pouze činnost, v jejíž
souvislosti se dopustil trestného činu, ale nikoliv výkon jakékoli činnosti v
určitém odvětví. Odvolací soud však uložil trest zákazu činnosti v nepřiměřeném
a neurčitém rozsahu.
Dovolatel rovněž vznesl námitku vůči vyslovení dohledu, které se jeví
být zcela neadekvátním, účelovým a odporujícím smyslu dohledu. Trestná činnost,
jež je předmětem tohoto řízení, měla být páchána v letech 2003 až 2008.
Dovolatel v oboru, kde se měl dopustit údajné trestné činnosti, již od roku
2009 nepracuje a do současné doby se nedopustil žádného trestného činu. Není
tak nutné před ním chránit společnost či jej sledovat za účelem zajištění jeho
řádného života, když je možnost opakování jeho trestné činnosti de facto
vyloučena. V jeho případě tak došlo k neadekvátnímu uložení dohledu v rozporu s
jeho podmínkami a účelem.
Obviněný dále namítl, že mu byla nesprávně uložena přiměřená povinnost
podle § 60a odst. 3 tr. zák., aby podle svých sil nahradil škodu, kterou
trestným činem způsobil. Výše škody je konstruována na základě znaleckých
posudků Ing. Prouzy, které vyčíslovaly údajně získaný nebo údajně zamýšlený
prospěch společnosti A. M. Č. r. Všechny znalecké posudky tohoto znalce však
byly následnými znaleckými posudky Ing. Ježka, Ing. Tůmy a revizního znalce VŠE
Praha podrobeny zásadní kritice a vyčíslení značného prospěchu označeno jako
výslovně nesprávné. Soudy však z obžaloby převzaly způsob výpočtu značného
prospěchu právě z nesprávných znaleckých posudků znalce Ing. Prouzy. Poškození,
kteří se v otázce škody vyjádřili, uvádějí škody v rozsahu zcela jiném než oba
soudy, někteří dokonce ani náhradu škody nepožadují nebo jim nevznikla.
Primární povinnost k plnění (vrácení neoprávněného prospěchu) by navíc měla
primárně ležet na příjemci, tedy společnosti A. M. Č. r. Dovolatel je proto
přesvědčen, že uložení přiměřené povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným
činem není v souladu se zákonem. Závěrem dovolatel vznáší námitku, že závěry
soudů obou stupňů stran výše škody jsou evidentně nesprávné a založené na
závěrech v řízení vyvrácených znaleckých posudků Ing. Prouzy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 61 To
92/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
17. 6. 2020, sp. zn. 1 T 23/2009.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 12.
10. 2021, sp. zn. 1 NZO 787/2021.
Státní zástupkyně rekapitulovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a
východiska uplatněných dovolacích důvodu. K námitce porušení zásady ne bis in
idem podřazené obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř. uvedla, že se touto námitkou již zaobíral odvolací soud pod bodem 44.
odůvodnění svého rozsudku, kdy správně uzavřel, že k prolomení této zásady
dojít nemohlo v případě, že byly splněny podmínky § 89 odst. 3 tr. zák. o
pokračující trestné činnosti, jež se stala předmětem trestních řízení,
samostatně vedených před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 35/2010 a
1 T 23/2009. Zdůraznila, že se podle § 12 odst. 12 tr. ř. rozumí skutkem též
dílčí útok pokračujícího trestného činu. Ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř. pak
stanovuje, že důvod nepřípustnosti trestního stíhání, který se týká některého z
dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání, aby se o zbylé části
takového trestného činu konalo trestní stíhání. Dále podotkla, že zmiňované
stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. 3. 2011, zn. 1 SL
767/2010, nepodporuje dovolatelovo přesvědčení, že jeho trestní stíhání je
nepřípustné, když pomíjí, že tento pokyn stanovuje, že „všechny dílčí útoky
jednoho a téhož pokračujícího trestného činu tvoří podle hmotného práva jeden
skutek a pokud nebyly meritorně vyřízeny jinak ani nebyly předmětem
oddělitelného výroku, má je státní zástupce zásadě pojmout v jeden celek, o
němž rozhodne jedním výrokem a ten potom vstupuje v právní moc“. Otázka
oddělitelné části usnesení ve smyslu § 140 odst. 3 tr. ř., řešená ve zmíněném
stanovisku, je totiž založena na důsledném respektu k naprosté procesní
samostatnosti všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu zakotvené
novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., čemuž odpovídá procesní postup
podle § 37a tr. zák., aniž by při takto zakotveném právním režimu ukládání
společného trestu za pokračující trestnou činnost musel být „osud“ dílčích
útoků jednoho a téhož pokračujícího trestného činu identický. Závěry obviněného
podle názoru státní zástupkyně nepodporuje ani jím citované usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 6/03, které konstatuje, že ustanovení §
11 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (v současnosti § 11 odst. 3
tr. ř.) obstojí v testu ústavnosti. Dovolatelovu trestnímu stíhání tedy
nebránila překážka jeho nepřípustnosti a není tak možné přisvědčit jeho
námitce, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou ve smyslu § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř.
K námitce nesprávného právního posouzení jeho jednání jako trestného činu
lichvy podle § 253 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 tr. zák. státní zástupkyně
uvedla, že již odvolací soud v bodě 60. svého rozsudku konstatoval, že ve
výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu absentuje konkrétní přisouzená
varianta lichevního jednání, které v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku
nalézací soud specifikoval podle druhé aliney § 253 odst. 1 tr. zák. Podle
státní zástupkyně se ale nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že
obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty podle § 253 odst. 1 alinea 1 i
2, odst. 2 tr. zák. Takovéto posouzení totiž odporuje judikatuře. Z judikatury,
kdy konkrétně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp.
zn. 3 Tdo 1256/2012, vyplývá, že takové pochybení není důvodem ke zrušení
napadených rozhodnutí. Pakliže se dovolatel zabývá posuzováním vypovídací
hodnoty svědectví L. V., popř. mírou důkazní podloženosti jeho aktivity při
uplatňování pohledávek společnosti A. M. Č. r. směrem k poškozeným, jedná se o
námitky povahy ryze skutkové.
K námitce obviněného týkající se uloženého trestu zákazu činnosti státní
zástupkyně podotkla, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu
v rámci předmětu podnikání společnosti A. M. Č. r. Pokud mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v oblasti, jejímž předmětem je
poskytování finančních služeb, vykonávaných na základě oprávnění podle zákona
č. 455/1991 Sb. nebo zvláštních zákonů upravujících podmínky podnikání na
finančních trzích, pak mu nelze přisvědčit v názoru, že by byl tento výrok
zatížen vadou spočívající v neurčitém způsobu stanovení rozsahu zakázané
činnosti [ve smyslu jím neuplatněného, leč vzhledem k použité argumentaci
odpovídajícího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Podle
názoru státní zástupkyně obviněnému uložený trest zákazu činnosti z hlediska
určitosti vymezení jeho rozsahu ve smyslu zákonných podmínek pro jeho uložení
plně obstojí, k čemuž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002,
sp. zn. 4 Tz 51/2002.
K námitce dovolatele směřující proti vyslovenému dohledu podle § 60a odst. 1
tr. zák. státní zástupkyně uvedla, že je namístě vycházet z argumentace použité
v odvolání státní zástupkyně aprobované odvolacím soudem v bodech 63. a 64.
jeho rozsudku. Nelze shledávat nesplněné podmínky použití § 60a odst. 1 tr.
zák. v případě obviněného, neboť smysl dohledu nespočívá pouze v zabránění
páchání trestné činnosti nebo zajištění řádného způsobu života obviněného, ale
i ve zpřísnění podmínek podmíněného odsouzení, k čemuž odkázala na rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. 3 To 123/99.
Ve vztahu k námitce obviněného směřující proti uloženému přiměřenému omezení
podle § 60a tr. zák., kdy na svou obranu uváděl, že se nijak neobohatil, státní
zástupkyně zdůraznila, že obviněný se přisouzeného jednání dopustil jakožto
fyzická osoba zastupující osobu právnickou, pro kterou získal majetkový
prospěch. Namítl-li nesprávné stanovení a vyčíslení škody za stavu, že soudy
vycházely z nesprávných znaleckých posudků Ing. Prouzy, a tedy že právní
posouzení otázky vzniku škody není v souladu s výsledky dokazování, pak
argumentoval způsobem ryze skutkovým, který není způsobilý k věcnému projednání
v řízení o odvolání. K argumentaci obviněného, že někteří poškození náhradu
škody nepožadují nebo jí požadují nahradit v naprosto neadekvátní výši, státní
zástupkyně podotkla, že obviněný argumentuje způsobem odpovídajícím adheznímu
výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., který však nebyl vynesen, a který je odlišný
od uložení přiměřené povinnosti nahradit škodu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože
je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud
rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 61
To 92/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání
obviněného a státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve
výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní
situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d
odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost
výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které
splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno
trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti
uvedených v § 11 odst. 1 až 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze
trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí
být zastaveno (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s.
Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).
Obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil ve vztahu k ustanovením § 11 odst. 1
písm. h), m) tr. ř., která dopadají na případy, kdy trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu
pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
resp. stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podstatou dovolatelovi námitky je tvrzení, že ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák.
neumožňuje trestní stíhání v projednávané věci, neboť jednání kladené mu za
vinu v projednávané věci je ve 41 případech součástí jediného skutku a
představuje dílčí útoky jednoho a téhož trestného činu, pro který byl již
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 T 35/2010,
pravomocně obžaloby zproštěn. Z uvedeného dovozuje porušení zásady ne bis in
idem, resp. vznik procesní překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae).
Nejvyšší soud má za to, že podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyly v projednávané věci splněny, a to z
následujících důvodů.
Podle výkladového ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. (jež byl v nezměněné podobě
převzat do § 116 tr. zákoníku) se pokračováním v trestném činu rozumí takové
jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou
skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem
provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Na ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. navazuje výkladové ustanovení § 12 odst. 12
tr. ř., podle něhož se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok
pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Legální definice pojmu pokračování v trestném činu má zásadní význam pro otázky
působnosti trestních zákonů, vymezení pojmů skutek a trestný čin, posuzování
promlčení, recidivy, ukládání trestů atd.
Ke změně při projednávání pokračování v trestném činu a rozhodování s ním
spojeném došlo novelou trestního řádu a trestního zákona provedenou zákonem č.
265/2001 Sb., která s účinností od 1. 1. 2002 umožnila oddělené projednávání a
rozhodování o dílčích útocích pokračujícího trestného činu (srov. § 11 odst. 3,
§ 17 odst. 2 a § 20 odst. 1 tr. ř. ), čímž zásadním způsobem zasáhla do pojetí
skutku u pokračujícího trestného činu, přičemž předchozí úprava pokračování v
trestném činu nikterak nevymezovala, resp. ponechala toto vymezení právní
teorii a judikatuře.
Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky
uskutečňuje určitý trestný čin (srov. R 22/1990). Dílčí útoky (a to každý z
nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř.
i různé alternativy téhož ustanovení. Může se jednat dílem o skutkovou podstatu
základní a dílem kvalifikovanou. Podle okolností může jít zčásti o trestný čin
dokonaný a zčásti o nedokonaný. Každý dílčí útok pokračování v trestném činu
musí znovu naplňovat znaky trestného činu, ať dokonaného, nebo nedokonaného
(srov. Šámal, P. Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6.,
doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 646–653).
S ohledem na namítanou nepřípustnost považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat
i na ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř. (dříve § 11 odst. 2 tr. ř.), které
stanovuje, že týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 nebo 2 jen některého z
dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé
části takového činu konalo trestní stíhání.
Do účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. bylo vždy
celé pokračování v trestném činu považováno za jeden trestný čin a jeden
skutek, o kterém musí být meritorně rozhodnuto jedním rozhodnutím. Uvedená
novela trestního řádu významně zasáhla do řešení případů pokračování v trestném
činu, když do § 11 doplnila odstavec 2 citovaný výše. Současně do § 12 doplnila
odstavec 12, který stanoví, že skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí
útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Tím došlo
u pokračování v trestném činu ke zcela jinému vymezení skutku v trestním řádu,
než jak byl v těchto případech dosud skutek na základě teorie trestního práva
procesního, zejména pokud jde o totožnost skutku, chápán. Podle dikce § 11
odst. 2 tr. ř. příslušný orgán činný v trestním řízení a v konečném stadiu
řízení soud může rozhodnout o části trestné činnosti, k níž provedl potřebné
důkazy, a zbytek projednat v dalším řízení. Příslušná rozhodnutí – usnesení o
zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1), obžaloba (§ 176 a § 177), návrh na
potrestání [§ 179c odst. 2 písm. a) a § 179d], návrh na schválení dohody o vině
a trestu (§ 175b), rozsudek (§ 120 a násl., § 225 a násl.), usnesení o
postoupení věci jinému orgánu (§ 171), usnesení o zastavení trestního stíhání
(§ 172) atd. – jsou z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei
iudicatae) vázána na popis skutku, který musí být v takovém rozhodnutí popsán
tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a proto bylo třeba stanovit, že skutkem se
rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno
jinak (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání.
Praha, C. H. Beck, 2013, str. 230–262).
Aplikováno na projednávanou věc je možno konstatovat, že nic nebránilo tomu,
aby Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl o 14 dílčích útocích trestného činu lichvy
podle § 253 odst. 1 tr. zák. rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 T
35/2010, aniž by tím vznikla ve vztahu k dalším 46 dílčím útokům pokračujícího
trestného činu lichvy překážka věci rozsouzené, neboť Obvodní soud pro Prahu 8
rozhodoval v projednávané věci pod sp. zn. 1 T 23/2009 o jiných dílčích
útocích, a tedy jiném skutku.
Je na místě uvést, že totožnou námitku učinil obviněný součástí již
svého odvolání. K této námitce se odvolací soud vyjádřil v bodě 44. odůvodnění
svého rozsudku, kdy tuto shledal neopodstatněnou s tím, že v předmětné trestní
věci nebyla porušena zásada „ne bis in idem“. Obžalovaný ve svém odvolání sice
správně cituje ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., ale při jeho aplikaci v
předmětné trestní věci zcela pomíjí, že se jednalo o jiné poškozené než
poškozené v předmětné trestní věci. S ohledem na dikci ustanovení § 11 odst. 3
tr. ř., a § 12 odst. 12 tr. ř. odvolací soud považoval námitku obviněného za
zcela nedůvodnou.
Zmiňuje-li obviněný výslovně ustanovení § 37a tr. zák., pak Nejvyšší soud
podotýká, že toto ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno rovněž jeho
novelizací provedenou s účinností od 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb. Jsou
jím řešeny důsledky změněné koncepce v pojímání skutku a nepřípustnosti
trestního stíhání, kterou přinesla zmíněná novelizace do trestního řádu. Z
hlediska trestního zákona pak uvedené změny v trestním řádu znamenají zvláštní
způsob ukládání trestu za trestné činy spáchané ve formě pokračování,
nebudou-li všechny dílčí útoky takových trestných činů projednávány společně v
jednom řízení (§ 20 odst. 1 tr. ř.) anebo bude-li z jiných důvodů rozhodováno o
některých útocích později. Tento způsob trestání upravuje právě ustanovení §
37a tr. zák.
Odkazuje-li dovolatel v rámci své argumentace na usnesení Ústavního soudu ze
dne 9. 7. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 6/03, publikované ve Sbírce nálezů a rozhodnutí
pod č. U 18/30 SbNU 573, jehož předmětem byl přezkum ústavnosti ustanovení §
37a tr. zák. právě z hlediska souladu této úpravy se zásadou ne bis in idem, je
nutno konstatovat, že toto usnesení jeho výklad nepodporuje, ale právě naopak.
V tomto rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že základ dvojího trestání vyjádřený
zásadou ne bis in idem je „neodmyslitelnou a nezpochybnitelnou součástí
spravedlivého trestního procesu a jako taková byla v ústavní rovině výslovně
vyjádřena v Listině“, přičemž „vyjde-li se z předpokladu, že smyslem a účelem
ústavní zásady ne bis in idem je zabránit opakovanému stíhání trestně odpovědné
osoby za stejné faktické jednání, pak lze ve specifickém případě pokračujícího
trestného činu ztotožnit Listinou používaný pojem ,čin‘ s pojmem ,dílčí útok‘ a
výkladové potíže mizí.“
„Teorie trestního práva hmotného chápe pokračující trestný čin jako trestný čin
jediný, byť složený z dílčích útoků, z čehož podle § 89 odst. 3 tr. zák.
vyvozuje, že materiální stránka trestného činu, tedy jeho konkrétní stupeň
společenské nebezpečnosti, nemusí být naplněn u každého z dílčích útoků, ale
postačí, je-li dán v souhrnu daném ,součtem‘ materiálních stránek všech dílčích
útoků [k tomu viz i 22/1991 SbRt]. Nastolený dualismus mezi procesní a
hmotněprávní úpravou umožňuje provádět z důvodu procesní ekonomie zmíněné
stíhání ,na pokračování‘ [k tomu srovnej i Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry,
F.: Trestní řád, komentář, C. H. Beck, 4. vydání, Praha, 2002, s. 94, 115 a
1414, nebo Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, C. H.
Beck, 5. vydání, Praha, 2003, s. 299 a 606].“
„Pokud trestní řád umožňuje vést pro zbylé dílčí útoky pokračujícího trestného
činu samostatné řízení, v rámci něhož je stíhána osoba, která již byla pro jiné
dílčí útoky pokračujícího trestného činu pravomocně odsouzena, nelze v tom
spatřovat porušení ústavních zákonů za předpokladu, že i u těchto zbylých útoků
bude v jejich souhrnu splněna (alespoň v minimální míře) podmínka konkrétní
společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Konkrétní společenská
nebezpečnost musí být dána jak u dílčích útoků, o nichž bylo rozhodnuto, tak u
dílčích útoků, u nichž má být dále vedeno trestní řízení. Za splnění tohoto
předpokladu je ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle
§ 37a tr. zák. (umožněné ustanovením § 11 odst. 3 tr. ř.) dostatečným
zajištěním spravedlivého procesu tak, aby v materiálním smyslu nebyla narušena
ústavní zásada, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl
pravomocně odsouzen“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003, sp.
zn. Pl. ÚS 6/03).
Z výše uvedenými závěry Ústavního soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a
shrnuje, že odsouzení obviněného za dílčí útoky popsané v bodech 1) až 46)
výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2020, sp.
zn. 1 T 23/2009, nebylo zatíženo porušením zásady ne bis in idem, neboť útoky
za něž byl souzen, směřovaly vůči odlišným poškozeným a představovaly tak
odlišné faktické jednání. Překážka věci rozsouzené tedy nebyla dána.
Nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatele použitým stanoviskem Nejvyššího
státního zastupitelství ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 1 SL 767/2010, poř. č.
2/2011, přijatého za účelem sjednocení výkladu o oddělitelnosti části usnesení
ve smyslu § 140 odst. 3 tr. ř. Je nutno upřít pozornost na zásadní část tohoto
stanoviska, podle kterého dílčí útoky jednoho a téhož pokračujícího trestného
činu, tvořící podle hmotného práva stále jeden skutek, pokud nebyly meritorně
vyřízeny jinak, ani nebyly předmětem oddělitelného výroku, má státní zástupce
pojmout v celek, o němž rozhodne jedním výrokem, a ten potom vstupuje v právní
moc. Ze zvýrazněné části vyplývá respekt k samostatnosti dílčích útoků
pokračujícího trestného činu, kdy neexistuje žádná hmotněprávní ani
procesněprávní zákonná překážka, pro kterou by nemohlo být vedeno trestní
stíhání o dílčích útocích pokračujícího trestného činu v případě splnění
podmínek ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., jak ostatně vyplývá i z výše
citovaných ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. a § 11 odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci nebylo zasaženo do práv
obviněného v tom smyslu, že by proti němu bylo vedeno trestní stíhání, které by
bylo podle § 11 odst. 1 písm. h), m) tr. ř. nepřípustné. Nebyly tedy splněny
podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a námitku
obviněného tak Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
V rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn,
byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný
čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž
se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska
hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom
vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko
vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy
není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při
dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových
zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná
skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.
Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště
dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými
zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS
732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci
nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď
svědka L. V., znalecké posudky znalců Ing. Tomáše Prouzy, Ing. Petra Tůmy a
znaleckého ústavu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze) a
vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění
týkajících se míry participace obviněného na uzavírání a vymáhání předmětných
smluv a výše zjištěné škody), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje
vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná
námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá
vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že neprováděl žádné
činnosti směřující k uplatnění pohledávek z předmětných smluv).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně
nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných –
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný J. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a
hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady
při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Námitku obviněného směřující proti kvalifikaci jeho jednání jako tzv.
palichvy podle § 253 odst. 1 alinea druhá tr. zák. Nejvyšší soud vyhodnotil
jako důvodnou, nicméně je nutno současně uvést, že se nejedná o tak zásadní
pochybení, aby odůvodňovalo kasaci dovoláním napadnutého rozhodnutí.
Podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák. se trestného činu lichvy dopustí ten, kdo
zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího
rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je
k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (alinea první), nebo kdo takovou
pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá) a
získá takovým činem značný prospěch.
Objektem trestného činu lichvy je svobodná dispozice s majetkem. Chrání se
možnost správného rozhodování v majetkových záležitostech i samotný majetek.
Nejde jen o ochranu vlastnického práva k určitým věcem, ale ustanovení § 253
tr. zák. se vztahuje na majetek jako celek, do něhož mohou patřit kromě věcí i
další majetkové hodnoty. Objektem trestného činu lichvy je tedy majetková sféra
jako celek.
Objektivní stránka má tedy dvě alternativní formy jednání:
a) pachatel zneužije něčí tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo něčího
rozrušení k tomu, aby pachateli nebo jinému bylo poskytnuto nebo slíbeno
plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (alinea
první),
b) pachatel takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe
převede (alinea druhá, tzv. palichva).
Trestný čin podle § 253 odst. 1 alinea druhá je dokonán uplatněním lichvářské
pohledávky, a to jak přijetím plnění z takové pohledávky, tak jejím vymáháním,
nebo převodem této pohledávky na sebe v úmyslu ji uplatnit.
Trestný čin podle § 253 odst. 1 alinea první je dokonán již tím, že pachatel
dá sobě nebo jinému slíbit plnění, které je v hrubém nepoměru k hodnotě
vzájemného plnění, a přitom zneužije tísně nebo nezkušenosti nebo rozumové
slabosti nebo rozrušení poškozeného.
Pachatelem trestného činu podle § 253 odst. 1 alinea druhá tr. zák. je osoba
rozdílná od toho, kdo lichvářskou pohledávku podle § 253 odst. 1 alinea první
tr. zák. sjednal. Pokud by si pachatel dal slíbit plnění za podmínek § 253
odst. 1 alinea první tr. zák. a pak pohledávku sám uplatnil (např. u soudu),
přičítalo by se mu z hlediska viny jen jednání podle tohoto ustanovení (alinea
první) (srov. Šámal, P. Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. komentář. II. díl.
6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1515-1519).
Nalézací soud v rámci právní kvalifikace nespecifikoval konkrétní variantu
lichevního jednání, kterého se obviněný dopustil v rámci ustanovení § 253 odst.
1 tr. zák. V bodu 60. odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že obviněný
„naplnil po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky pokračujícího
trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 alinea druhé, odst. 2 tr. zák.“.
Opomenutí uvedení konkrétní aliney vytkl nalézacímu soudu soud odvolací v bodě
60., kdy konstatoval, že „pokud ve výroku napadeného rozsudku u právní
kvalifikace podle § 253 odst. 1 je uvedeno alinea, ale chybí jaká, dále pak
odst. 2 tr. zákona a v odůvodnění napadeného rozsudku je pak uvedeno alinea 2“.
Nelze se však ztotožnit s názorem odvolacího soudu, který ve stejném bodě
rovněž uvedl, že „z popisu jednání obžalovaného ve výroku napadeného rozsudku,
s nímž je v souladu i právní věta a též i odůvodnění pod bodem 60., jednoznačně
vyplývá, že obžalovaný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
lichvy podle § 258 odst. 1 (alinea 1 i 2), odst. 2 tr. zákona“. Dlužno dodat,
že právní kvalifikace zvolená nalézacím soudem v rámci odůvodnění
nekoresponduje s právní větou napadnutého rozhodnutí, neboť právní věta z
výroku odsuzujícího rozsudku koresponduje s § 253 odst. 1 alinea první tr. zák.
Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku i z právní věty vyplývá, že „obviněný v
době od 12. 3. 2003 do 17. 7. 2008 uzavíral jménem této společnosti v sídle
společnosti s níže uvedenými poškozenými zákazníky společnosti smlouvy o
úvěrech, kde společnost vystupovala jako věřitel a poškození jako dlužníci,
přičemž tyto úvěry byly ve všech případech zajištěny zástavními právy k
nemovitostem ve vlastnictví dlužníků či jejich rodinných příslušníků, kdy
hodnota těchto nemovitostí vždy několikanásobně převyšovala hodnotu poskytnuté
částky úvěru, záměrně při uzavírání těchto smluv využíval tísně poškozených,
kteří nutně potřebovali finanční prostředky k řešení své tíživé sociální
situace, a současně využil jejich nezkušenosti v celkem 46 obchodních případech
specifikovaných podrobně ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.“ Svým
jednáním takto naplnil objektivní i subjektivní stránku trestného činu lichvy
podle § 253 odst. 1 tr. zák. v jeho první variantě (tedy první alinee), kdy
svým jednáním způsobil poškozeným škodu ve výši nejméně 29.284.456 Kč, čímž
překročil hranici značné škody (značného prospěchu) ve smyslu § 89 odst. 11 tr.
zák., a tak naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty § 253 odst. 2. tr.
zák.
Názor odvolacího soudu, že pachatel může zároveň naplnit znaky skutkové
podstaty podle § 253 odst. 1 aliney první i druhé tr. zák. se rozchází jak s
výše citovanou komentářovou literaturou, tak se setrvalou judikaturou, kdy lze
poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5
Tdo 1282/2004, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
pod č. 52/2005, které jednoznačně stanovilo, že „pokud si pachatel nejdříve –
zneužívaje tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného –
dal slíbit plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného
plnění, a poté takovou pohledávku sám uplatnil, přičítá se mu z hlediska viny
jen jednání podle § 253 odst. 1 alinea první tr. zák., nikoli (též) jednání
podle § 253 odst. 1 alinea druhá tr. zák. (tzv. palichva)“.
Výše zmíněné pochybení soudů nižších stupňů, které shledal Nejvyšší soud, však
samo o sobě nepostačuje ke zrušení napadnutého rozhodnutí. V tomto směru
Nejvyšší soud připomíná usnesení ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1256/2016,
které rovněž konstatovalo závěry uvedené v předcházejícím odstavci s tím, že
„se jedná o zcela formální pochybení, které nemělo na postavení obviněné
významnější dopad. Vypuštění aliney druhé by nevedlo ke změně právního
posouzení ani ke snížení trestu“. Takové pochybení tedy není důvodem pro
zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání (srov. dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 537/2016).
K námitkám týkajících se uloženého trestu zákazu činnosti odvolacím soudem
podle § 49 odst. 1 tr. zák. za současného uložení dohledu podle § 60a odst. 1
tr. zák. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný tyto neuplatnil způsobem zakládající
přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť se jedná o námitky nepodřaditelné
pod uplatněný, ale ani žádný jiný, dovolací důvod.
Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i otázky ukládání trestu. Při výkladu
tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným
důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V
tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací
důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm
uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu
a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř.,
dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči
druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto
speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v
textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k
uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Předmětný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Námitky vůči druhu a výši trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího
soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který
je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní
sazby. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a
výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li
jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby)
nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015,
sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady
tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a
výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či
neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném
druhu či výměře uloženého trestu, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí
č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že podmínkou uložení trestu
zákazu činnosti podle § 49 tr. zák. je spáchání trestného činu v souvislosti s
touto činností, a to jak v případě, kdy se trest zákazu činnosti ukládá jako
samostatný, tak v případě jeho uložení vedle jiného druhu trestu. Souvislost
činnosti, která má být zakázána, se spáchaným trestným činem zároveň vymezuje
obsah tohoto zákazu, tedy druh činnosti, který je předmětem trestu zákazu
činnosti. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být
zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední (srov. R 9/1964, R 42/1967, R
13/1969, R 5/1980), i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem
objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu
bude daná především v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu
určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli
příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň
usnadnila. Někdy bude nutné vyslovit i obecnější zákaz některých činností
(srov. R 23/1963), nelze však pachateli zakázat výkon jakéhokoliv povolání a
určit mu povolání jediné a stejně tak nelze přikázat určité pracoviště, nařídit
změnu zaměstnání anebo zakázat výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví nebo
výkon všech druhů podnikání (srov. R 23/1963, R 10/1973, R 38/1984, R
60/1994-II., R 20/1996 a NS 18/2002-T 443.) (srov. Šámal, P. Púry, F., Rizman,
S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha:
C. H. Beck, 2004, s. 438–442).
Obviněný přehlíží přisouzené skutkové okolnosti, kdy se dopustil vytýkaného
jednání v rámci sjednávání závazkových právních vztahů založených smlouvou o
úvěru, které byly zajištěny zástavními právy k nemovitostem, jejichž hodnota
násobně převyšovala hodnotu zajištěné pohledávky. Sjednávání těchto závazkových
vztahů realizoval v rámci své podnikatelské činnosti prostřednictvím
společnosti A. M. Č. r. v rámci jejího předmětu podnikání, který se v dané době
podle obchodního rejstříku týkal poskytování nebo zprostředkování
spotřebitelského úvěru, poskytování spotřebitelského úvěru na bydlení,
poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Byl-li mu uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v oblasti, jejímž předmětem
je poskytování finančních služeb, vykonávaných na základě oprávnění podle zák.
č. 455/1991 Sb. nebo zvláštních zákonů upravujících podmínky podnikání na
finančních trzích, pak nelze než konstatovat, že trest zákazu činnosti byl
obviněnému uložen v úzké souvislosti s trestnou činností kladenou mu za vinu, v
souladu s trestním právem a příslušnou judikaturou citovanou výše. Nelze se tak
ztotožnit s názorem obviněného, že by uložený trest zákazu činnosti byl
stanoven neurčitě a v nepřiměřeném rozsahu.
K námitce obviněného týkající se uloženého dohledu Nejvyšší soud uvádí, že se
jedná o námitku zjevně nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud nicméně nad rámec uvedeného k námitce obviněného připomíná, že
podmínky uložení podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem jsou
uvedeny v § 60a tr. zák., podle něhož je-li třeba zvýšeně sledovat a
kontrolovat chování pachatele a poskytnout mu potřebnou péči a pomoc ve
zkušební době, může soud za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta za
současného vyslovení dohledu nad pachatelem. Na výkon dohledu se užije obdobně
ustanovení § 26a až § 26b tr. zák. Toliko ve stručnosti lze uvést, že stejně
jako podmíněné odsouzení podle § 58 až § 60 tr. zák. je i podmíněné odsouzení k
trestu odnětí svobody s dohledem podle § 60a až § 60b tr. zák. jedním z
prostředků, jimiž se dosahuje takového působení na pachatele, aby vedl řádný
život, a to i bez výkonu trestu odnětí svobody. Rozdíl mezi podmíněným
odsouzením k trestu odnětí svobody s dohledem oproti podmíněnému odsouzení
podle § 58 až § 60 tr. zák. spočívá jenom v tom, že zároveň s podmíněným
odkladem výkonu trestu soud obligatorně vysloví nad pachatelem dohled. Z toho
je patrné, že jde o poněkud přísnější alternativu k podmíněnému odsouzení
ukládanému podle § 56 až § 60 tr. zák. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí
svobody s dohledem tedy bude namístě i v případech, kde by vzhledem k výměře
uloženého trestu (nad dva roky do tří let) nebyl možný podmíněný odklad jeho
výkonu podle § 58 odst. 1, anebo by existence okolností uvedených v 58 odst. 1
nepostačovala k závěru, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu,
protože soud potřebuje pohrůžku výkonem trestu doplnit kromě dostatečně dlouhé
zkušební doby a případných přiměřených omezení a povinností ještě dalším
opatřením v podobě dohledu nad pachatelem (srov. Šámal, P. Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.
H. Beck, 2004, str. 540–542).
Obviněný byl podle § 253 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání tří let, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. odložen na
zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad
obžalovaným. Otázkou uloženého trestu s ohledem na velký časový odstup od
spáchání vytýkaného jednání se zaobíral odvolací soud v bodech 63. – 67.
odůvodnění, kdy zdůraznil, že dovolateli svědčí pouze jediná polehčující
okolnost, a to jeho bezúhonnost před spácháním trestného činu. Naproti tomu
uvedl, že obviněný spáchal čin ve větším rozsahu po dobu téměř pěti let,
přičemž silně akcentoval způsob spáchání trestného činu, který označil jako
„zvlášť zavrženíhodným s neodčinitelnými následky u konkrétních poškozených v
podobě realizovaných nedobrovolných dražeb jejich nemovitostí, ve kterých
bydleli, včetně psychických útrap“, přičemž těmito poškozenými byli i postižené osoby a v konečném důsledku i děti,
přičemž vniklá škoda přesahovala částku 29.000.000 Kč. Dlužno podotknout, že
vzhledem k závažnosti trestné činnosti spáchané obviněným odvolací soud v bodě
67. svého usnesení zdůraznil, že pokud by nezohledňoval dobu vedení trestního
řízení, považoval by za přiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody s ostrahou
ve výměře 5 let. I když lze odvolacímu soudu stran odůvodnění uložení trestu
vytknout určitou kvalitu, je zcela zjevné, že uložení dohledu bylo užito
primárně jako zpřísnění podmíněného trestu, který podle názoru odvolacího soudu
s ohledem na množství přitěžujících okolností na straně obviněného sám o sobě
zjevně nepostačoval k naplnění účelu trestních sankcí a nápravě obviněného.
Dovolací soud poznamenává, že i judikatura soudů podporuje názor, že podmíněné
odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem podle § 60a tr. zák. nelze
omezovat jen na pachatele, kteří před spácháním činu nežili řádným způsobem
života, a dohled má tudíž přispět k jejich nápravě. Dohled vyslovený nad
pachatelem žijícím dosud řádně má své opodstatnění, neboť je součástí zpřísnění
podmínek podmíněného odsouzení oproti ustanovením § 58 až § 59 tr. zák. (viz
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. 3 To 123/99, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 670/2019).
K námitce uložení přiměřené povinnosti nahradit škodu Nejvyšší soud podotýká,
že uložení přiměřené povinnosti podle § 60a odst. 3 tr. zák. není podřaditelné
pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani
žádný jiný dovolací důvod. Argumentace dovolatele se zaměřuje primárně na
otázky skutkové, které není Nejvyšší soud (s výjimkou výše uvedeného případu
extrémního nesouladu) oprávněn přezkoumávat. Námitky obviněného týkající se
toho, že škoda nebyla některými poškozenými uplatněna, některým nevznikla anebo
byla uplatněna v neadekvátní výši, odpovídají spíše adheznímu výroku podle §
228 odst. 1 tr. ř., který ale nebyl soudy v projednávané věci vynesen. Obecně
lze nad rámec výše uvedeného připomenout distinkci mezi uložením přiměřené
povinnosti podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestným činem podle § 60a
odst. 3 tr. zák. a rozhodnutím o povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným
činem podle § 228 tr. ř. V usnesení ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo
472/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že „účelem výroku, jímž se ukládá
povinnost nahradit podle svých sil škodu podle § 60a odst. 3 tr. zák., je
zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení s dohledem tím, že pod pohrůžkou
výkonu trestu odnětí svobody vede pachatele k dobrovolné úhradě škody, kterou
způsobil trestným činem. Vyžaduje od něho aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění
škodlivých následků trestného činu a vede jej tak uznání a respektování zájmů
trestným činem dotčených. Povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu
je prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, poněvadž jej nutí
ke skutečné náhradě škody způsobené trestným činem. Rozsah povinnosti nahradit
podle svých sil škodu způsobenou trestným činem je ale limitován výší, v jaké
je pachatel povinen nahradit škodu podle příslušných předpisů upravujících
rozsah a další podmínky odpovědnosti za škodu. Povinnost odsouzeného k náhradě
škody podle svých sil znamená, že odsouzený je povinen nahradit škodu v době a
ve výši, v jaké to jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry dovolí. Tímto se
uložená povinnost liší od povinnosti stanovené podle § 228 tr. ř., jejímž
primárním účelem je stanovení obsahu a rozsahu nároku poškozeného. Uložení
povinnosti podle § 60a odst. 3 tr. zák. nebrání soudu, aby současně rozhodl o
nároku poškozeného na náhradu škody podle § 228 tr. ř.“.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k
závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v
předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou
stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č.
408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněného J. H. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 22. 12. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu