3 Tdo 978/2025-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o
dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. A.
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 8 To
147/2025-105, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 27/2025, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 8 To 147/2025-105.
II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 1 T
27/2025-73, uznal obviněného J. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle
skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 23. 2. 2025 v době kolem 16:20 hod. na Staroměstském náměstí, Praha 1, jako
účastník shromáždění s názvem „Happening k třetímu roku války na Ukrajině“,
tedy v centru hlavního města v přítomnosti desítek dalších osob, nejméně
dvakrát předpažil propnutou pravou paži v gestu nacistického pozdravu tzv.
hajlování, přičemž význam pozdravu hajlování, který je v současné době užíván
příznivci neonacistických hnutí navazujících na ideologii německého
nacionálního socialismu, je mu znám, takže byl srozuměn s tím, že takové
jednání může účastníky shromáždění konaného k připomenutí třetího výročí
začátku válečného konfliktu na Ukrajině významně pobuřovat, a když byl
kolemstojícími upozorněn na nepřípustnost svého jednání, prohlásil, že to dělat
může, protože je „Banderovec“.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40
000 Kč vyměřenému podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve 20denních sazbách
po 2 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Státní
zástupkyně se odvolala v jeho neprospěch, a to proti všem výrokům. Městský soud
v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2025, č. j. 8 To 147/2025-105, podle § 256 tr.
ř. odvolání obviněného i státní zástupkyně zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu Praze a v návaznosti na něj
i proti výše specifikovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podala
nejvyšší státní zástupkyně (dále také „státní zástupkyně“ nebo „dovolatelka“)
dovolání v neprospěch obviněného. Státní zástupkyně své dovolání ve vztahu k
usnesení městského soudu opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
m) tr. ř., ve vztahu k rozsudku obvodního soudu o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Dovolatelka nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a v závěru tohoto
shrnutí uvedla, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou úplná a
správná, nicméně nelze podle jejího názoru souhlasit s právním hodnocením
zjišťovaného skutku.
6. Stěžejní nesouhlas se vztahuje k požadavkům na naplnění subjektivní
stránky přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod
člověka podle § 404 tr. zákoníku. Oba soudy nižších stupňů požadují k naplnění
subjektivní stránky této skutkové podstaty, aby pachatel skutečně choval
sympatie k takovému hnutí, proto aby je mohl veřejně projevit, tedy
zjednodušeně řečeno, státní zástupkyně nesouhlasí se závěry soudů, aby pachatel
trestného činu podle § 404 tr. zákoníku byl skutečným sympatizantem tohoto
hnutí.
7. Státní zástupkyně připomenula, že z hlediska subjektivní stránky je
vyžadován nejméně úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
tedy aby pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný trestním zákoníkem (konkrétně ochrana základních lidských práv a
svobod, rovnoprávnosti lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské
příslušnosti, sociální příslušnosti či původu), a pro případ, že takový
následek způsobí, byl s tím srozuměn. V této souvislosti upozorňuje na fakt, že
odborná literatura se ohledně požadavků na zavinění pachatele mírně rozchází.
8. Pokud dovolatelka nesouhlasí s požadavkem soudů nižších stupňů, aby
pachatel přečinu podle § 404 tr. zákoníku musel být sympatizantem hnutí ve
smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku, pak je toho názoru, že vnitřní přechovávání
sympatií k hnutí je ve své podstatě relevantní z hlediska motivace (pohnutky)
pachatele, která však není znakem přečinu podle § 404 tr. zákoníku, ale jde o
okolnosti, pro které se pachatel rozhodne učinit veřejně projev.
9. Z hlediska nepřímého úmyslu je podstatné to, aby pachatel věděl, že
jeho jednání je objektivně projevem sympatií vůči takovému hnutí, přičemž v
případě hajlování je nepochybné, že je obecně veřejně vnímáno právě jako projev
sympatií ať již k hnutím nacistickým, tak i navazujícím hnutím neonacistickým.
Státní zástupkyně dále rozvedla srozumění pachatele s tím, že pokud projev
objektivně vnímaný jako projev sympatií k neonacistickým hnutím učiní veřejně,
bude jeho jednání vnímáno právě jako projev obdivu k neonacistickým hnutím,
které mimo jiné prosazují myšlenky nadřazování některých národů nad jiné.
Státní zástupkyně nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž je
třeba srozumění prokázat takovými okolnostmi jako je oblékání, poslech určitého
druhu hudby, osobní vztahy apod.
10. V posuzovaném případě nemohl podle dovolatelky obviněný coby
vysokoškolsky vzdělaná osoba počítat s žádnou konkrétní okolností, která by
reálně mohla zabránit tomu, aby jeho jednání bylo přítomnou veřejností vnímáno
jinak, než právě jako gesto vyjadřující sympatie mj. k neonacistickým hnutím a
jejich myšlenkám popírajícím základní lidská práva a svobody. Soudy proto podle
ní pochybily, když stíhaný skutek neposoudily též jako trestný čin podle § 404
tr. zákoníku.
11. Z uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 8
To 147/2025, ve výroku, pokud jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání
státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podané proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. 1 T 27/2025, a
dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřila souhlas, pokud
by Nejvyšší soud shledal, že ve věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným
způsobem, s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.
12. V replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství se obhajoba
ztotožnila se závěry obou soudů, které neposoudily jednání obviněného jako
přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
podle § 404 tr. zákoníku, protože obviněný žádné sympatie k takovému hnutí
nechová a nikdy nechoval.
13. Obviněný znovu zopakoval, že neuvážené gesto bylo spontánní reakcí
na proslovy a mělo vyjádřit podporu Ukrajině, a nikoliv někoho pohoršit. Podle
svých slov nebyl srozuměn s tím, že jeho jednání může být na takovém
shromáždění vnímáno jako projev obdivu k neonacistickým hnutím, což dokládá i
jeho snaha o okamžité vysvětlení svého počíná a překvapení z nastalé situace.
14. Dovolatelka nevysvětlila, proč by měla být v tomto konkrétním
případě překonána ustálená rozhodovací praxe, na kterou poukázaly oba soudy a o
kterou svá rozhodnutí opřely. Odkazy dovolatelky na judikaturu, kterou ve svém
odvolání použilo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a které vychází podle názoru
obviněného z jiného skutkového stavu, považuje za absurdní.
15. Obviněný znovu zdůrazňuje, že s neonacistickým hnutím nijak
nesympatizoval, neměl tedy v úmyslu takové neexistující sympatie veřejně
projevovat. Obhajoba je přesvědčena, že obviněnému nebyl prokázán ani úmysl
nepřímý, který je nejméně vyžadován z hlediska subjektivní stránky k naplnění
přečinu podle § 404 tr. zákoníku. Je toho názoru, že zavinění je v tomto
případě státním zastupitelstvím pouze dovozováno, neboť nemohl být srozuměn ani
smířen s tím, že jeho jednání na shromáždění může být vnímáno negativně, když
na tuto nevhodnost musel být upozorněn okolními osobami.
16. Obhajoba též v replice namítá, že státní zastupitelství se
nezabývalo definicí ani otázkou existence hnutí, které měl obviněný údajně
podporovat.
17. V závěru repliky odkazuje obviněný na své odvolání a právní
zhodnocení soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve vztahu k možnosti
posouzení podle § 404 tr. zákoníku.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání státní zástupkyně je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené státní zástupkyní
naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je
současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
21. Státní zástupkyně uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. h) a m) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé
alternativě je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy.
25. Na podkladě státní zástupkyní uplatněných dovolacích důvodů a
uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit
k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že státní zástupkyně na
podkladě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve
spojení s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadá usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 podané v neprospěch obviněného. Z její argumentace
je však také zřejmé, že státní zástupkyně své dovolání zaměřila i vůči
rozhodnutí soudu prvního stupně, a to s odůvodněním, že rozsudek, kterým byl
obviněný uznán vinným a uložen mu trest, spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku.
27. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v
jeho rámci státní zástupkyně uplatňuje jeho první variantu, tedy nesprávné
právní posouzení skutku, a to v podobě nenaplnění subjektivní a objektivní
stránky trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a
svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku.
28. Pokud se Nejvyšší soud zaměří na podstatu podaného dovolání, pak (s
určitou mírou zjednodušení) je stěžejní námitkou státní zástupkyně nesprávné
právní hodnocení skutku uvedeného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního
stupně, kdy skutková zjištění tohoto soudu považuje za úplná a správná. S
ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší soud podotýká, že předmětem přezkumu
dovolacího soudu nejsou a ani nemohla být skutková zjištění učiněná nižšími
soudy, přičemž lze konstatovat, že tato nejsou rozporována žádnou stranou
řízení a panuje o nich (s jedinou výhradou dále uvedenou) všeobecná shoda.
29. Podle názoru dovolatelky je třeba posuzovaný skutek právně
kvalifikovat nejen jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
ale (i) jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a
svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Státní zástupkyně totiž nesouhlasí s
názory obou nižších soudů, že v projednávaném případě pachatel nenaplnil
subjektivní stránku v podobě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku], neboť (zjednodušeně řečeno) skutečně/reálně nechoval sympatie k
hnutí specifikovanému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku, a to v situaci, kdy nebylo
prokázáno, že by byl sympatizantem takového hnutí. Soud prvního stupně totiž
vyložil výše uvedenou skutkovou podstatu, respektive její subjektivní stránku,
tak, že v případě tohoto přečinu je nutné, aby pachatel i skutečně choval
sympatie k takovému hnutí, jinak by je nemohl veřejně projevit (viz body 22. a
23. rozsudku soudu prvního stupně). S tímto výkladem se následně při vypořádání
se s odvolacími námitkami státní zástupkyně ztotožnil i soud odvolací (bod 32.
usnesení odvolacího soudu). Státní zástupkyně je však toho názoru, že pro
naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu není nezbytné prokázat skutečnost,
že obviněný je reálně sympatizantem hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku.
30. Z hlediska uvedené námitky státní zástupkyně, která je podstatou
jejího dovolání, považuje Nejvyšší soud pro úplnost za nutné uvést, že skutek
byl v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, v záznamu o sdělení podezření,
v návrhu na potrestání a nakonec i v trestním příkazu vydaného soudem prvního
stupně právně kvalifikován nejen jako trestný čin výtržnictví podle § 358 tr.
zákoníku, ale také jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení
práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, a že ke změně právní
kvalifikace došlo až rozsudkem soudu prvního stupně, a to s argumentací, která
již ve stručnosti byla rozvedena v předchozích odstavcích tohoto usnesení.
31. V posuzované věci je tak s ohledem na napadená rozhodnutí, obsah
dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významná otázka,
zda pachatel přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a
svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku musí být sympatizantem hnutí, které
potlačuje práva a svobody člověka, respektive, zda musí chovat skutečné
sympatie k takovému hnutí, aby byla naplněna subjektivní stránka uvedené
skutkové podstaty, či nikoliv. Z důvodů dále v tomto usnesení rozvedených pak
podle názoru Nejvyššího soudu má zodpovězení uvedené otázky podstatný význam i
pro naplnění objektivní stránky trestného činu.
32. Přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a
svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku se dopustí ten pachatel, který veřejně
projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku.
33. V obecné rovině pak před dále v tomto usnesení rozvedenými úvahami,
které ve svém závěru vyústily v posouzení dovolání státní zástupkyně jako
opodstatněného z obou uplatněných dovolacích důvodů, považuje Nejvyšší soud za
vhodné uvést některá teoretická východiska vztahující se k jednotlivým znakům
skutkové podstaty přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv
a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku.
34. Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12.
2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, se za hnutí ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku
(de lege lata § 403 tr. zákoníku) považuje skupina osob s alespoň částečnou
organizací, formálně neregistrovaná, která směřuje k potlačení práv a svobod
člověka nebo která hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť vůči
jiné skupině osob a která v době, kdy ji pachatel podporoval či propagoval, byť
v modifikované podobě, existovala. Z odůvodnění tohoto stanoviska pak vyplývá,
že principy, na kterých bude hnutí fungovat, mohou být zakotveny písemně, ale
mohou existovat i jako nepsaná uznávaná či tradovaná pravidla. K naplnění znaků
této skutkové podstaty je podle stanoviska nutná prokazatelná existence hnutí
identifikovatelného alespoň v hrubých rysech. Tedy vyžaduje se jakási nezbytná
míra konkretizace takového hnutí zejména z hlediska jeho směřování k potlačení
práv a svobod člověka, nikoli detailní charakterizace (struktura, počet členů,
vedoucí představitelé atp.). Existujícím hnutím se rozumí i takové, které v
modifikované podobě navazuje na již neexistující hnutí (například neofašistické
nebo neonacistické hnutí), pokud využívá ideologie, symbolů, pozdravů a dalších
atributů zaniklého hnutí (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 914/2014). Ze stanoviska dále vyplývá, že pachatel může
svým jednáním spáchaným na území České republiky podporovat nebo propagovat
hnutí existující v cizině, nebo i naopak.
35. Z rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo
651/2002, se podává, že „nacistické (fašistické) hnutí lze nepochybně zahrnout
mezi definiční znaky ‚hnutí‘ presumovaného v objektivní stránce skutkové
podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv
a svobod člověka podle § 260 tr. zákoníku. Pro předmětné hnutí jsou přitom
charakteristické některé specifické symboly [typicky vlajka hitlerovského
Německa s hákovým křížem (svastikou) nebo pozdrav šikmo vztyčenou pravicí s
otevřenou dlaní a napnutými prsty, tzv. hajlování], které se staly symbolem
nacistického režimu se všemi jeho zavrženíhodnými aspekty, a které jsou široké
veřejnosti obecně známé a s nimiž je nacismus dodnes spojován, stejně jako v
řadě zemí později rozšířené a stále existující jeho různé odnože (tzn.
neonacismus).“
36. Objektem tohoto trestného činu je ochrana základních lidských práv a
svobod, rovnoprávnost lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské
příslušnosti, sociální příslušnosti nebo původu [ŠČERBA, Filip a kol. Trestní
zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 1.
Dostupné na beck-online.cz].
37. Objektivní stránka pak spočívá ve veřejném projevu sympatií k
takovému hnutí. Znak „veřejného spáchání“ tohoto trestného činu upravuje § 117
tr. zákoníku, přičemž přiléhavou tomuto případu je b) varianta tohoto
ustanovení, tedy před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Projevem
sympatií je nutné rozumět vyjádření pozitivního vztahu či obdivu k zakázanému
hnutí, bez úmyslu získávat tomuto hnutí další přívržence nebo jinak posilovat
jeho pozici. Projevování sympatií může být učiněno výslovně, tedy v podobě
pochvalného, obdivného nebo i jen kladného hodnocení daného hnutí, jeho
představitelů a činnosti. Může být ale učiněno i jinými způsoby, takže za
projev sympatií k zakázanému hnutí lze považovat například nošení oděvu, vlajek
či jiných předmětů se symboly charakterizujícími takové hnutí, vystavování
takových předmětů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4
Tdo 758/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 6 Tdo
804/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 3 Tdo
982/2022), vystavování (odhalování) tetování znázorňujícího uvedené symboly
apod. Jako projev sympatií je hodnoceno také tzv. hajlování, tedy nacistický
pozdrav v podobě šikmo vztyčené pravice s otevřenou dlaní a napnutými prsty
(německy „Hitlergrüß“, kdy šlo o projev oddanosti Adolfu Hitlerovi a který je
spojován s propagací nenávisti, rasismu a ideologií spojených s nacismem),
vykřikování hesel typických pro určité zakázané hnutí (například „SiegHeil“,
„Heil Hitler“ apod., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp.
zn. 8 Tdo 1616/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 6
Tdo 1122/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo
194/2020), anebo třeba jednání, kdy se pachatel nechá za přítomnosti nejméně
tří dalších osob (rozdílných od spolupachatelů) vyfotografovat se specifickými
symboly charakteristickými pro některá historicky nedemokratická hnutí
(například s vlajkou nacistického Německa obsahující hákový kříž – svastiku),
přičemž má současně šikmo vztyčenou pravici s otevřenou dlaní a napnutými prsty
k nacistickému pozdravu, tzv. hajlování, pokud si je vědom povahy a významu
těchto symbolů a jejich používání některými existujícími hnutími zjevně
navazujícími např. na nacismus (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11.
2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011).
38. Subjektem tohoto činu může být kterákoli fyzická nebo právnická
osoba, tzv. obecný subjekt, přičemž konkrétní ani speciální subjekt (zvláštní
vlastnosti, způsobilosti nebo postavení) se zde nevyžaduje. Subjekt a
subjektivní stránka se propojí v tom smyslu, že jednotlivec jako trestněprávně
relevantní aktér musí mít alespoň potenciální možnost získat relevantní
informace pro své rozhodnutí, zvážit jeho dopady a svobodně se pro něj
rozhodnout [ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace).
Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 1. Dostupné na beck-online.cz].
39. Z hlediska subjektivní stránky pak přečin projevu sympatií k hnutí
směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku
předpokládá úmyslné zavinění, přičemž postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. zákoníku]. Trestný čin je spáchán v nepřímém úmyslu, jestliže
pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a
pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Musí tedy existovat přinejmenším
dvě varianty vývoje jednání pachatele, aby se mohlo uplatnit in eventum,
přičemž stupeň pravděpodobnosti jejich nastoupení z hlediska pachatele není
podstatný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo
1010/2014, uveřejněné pod č. 55/2015 Sb. rozh. tr.). Podle právní úpravy de
lege lata se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným
v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem
(viz § 15 odst. 2 tr. zákoníku, tzv. pravá lhostejnost). Jedná se o doplňující
definici srozumění, která upravuje spodní hranici, respektive minimum
srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti.
40. Pokud jde tedy o naplnění subjektivní stránky přečinu projevu
sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr.
zákoníku, které je z pohledu podaného dovolání a odpovídajícího a správného
právního posouzení zjišťovaného jednání obviněného zásadní, je třeba na
podkladě zjištěného skutkového stavu věci náležitě posoudit jak složku vědění,
tak zejména pak složku volní. Z hlediska složky vědění přitom není tento případ
problematický, neboť sám obviněný uvedl, že nacistickou ideologii zná, včetně
jejího hlavního propagátora Adolfa Hitlera (bod 4. rozsudku soudu prvního
stupně) a zná obecně vnímaný význam gesta, které opakovaně užil (bod 7.
rozsudku soudu prvního stupně), a které sám označil za hajlování.
41. Volní složku zavinění vyjadřující alespoň minimum srozumění
(smíření) ve smyslu eventuálního úmyslu, které k naplnění subjektivní stránky
posuzovaného přečinu postačí, je třeba zkoumat z hlediska hodnocení vědomostí a
představ obviněného. Tedy je třeba zjišťovat, zda a jak na základě vlastního
úsudku a preferencí vyhodnotil relevantní informace a rozhodl se svobodně k
tomuto jednání, respektive zda obviněný projevil navenek vůli ke způsobení
následku relevantního pro trestní právo, byť jeho způsobení nemuselo být jeho
přímým cílem, avšak realizace jeho skutečného cíle předpokládala in eventum
způsobení následku významného pro trestní právo. Pro úplnost Nejvyšší soud
konstatuje, že s ohledem na konstrukci nepřímého úmyslu de lege lata (§ 15
odst. 2 tr. zákoníku) postačí i smíření se s možným následkem mlčky, za
podmínky, že jde o jednání typické pro následek, kdy takový následek z jednání
pachatele obvykle nastává nebo snadno nastat může.
42. Konfrontuje-li Nejvyšší soud tato teoretická východiska vztahující
se k otázce subjektivní stránky trestného činu v podobě nepřímého úmyslu se
skutkovými zjištěními učiněnými v této trestní věci, pak je třeba poukázat na
to, že obviněný věděl, že zvednutí pravice s nataženými prsty je zakázaný
nacistický pozdrav, a přes toto vědomí svou pravici dvakrát zvedl. Pokud si
tedy byl obviněný vědom toho, že jeho jednání je obecně vnímáno jako hajlování,
minimálně se smířil s trestněprávním následkem, který z tohoto typického
protiprávního jednání může nastat, a to v situaci, kdy za daných skutkových
zjištění nemohl počítat s žádnou okolností, která by zabránila vzniku následku,
který si představoval jako možný. Obviněný si tedy musel být vědom toho, že
jeho jednání bude vnímáno jako gesto vyjadřující sympatie, neboť se vztahuje k
neonacistickému hnutí a jeho myšlenkám popírajícím základní lidská práva a
svobody.
43. Nejvyšší soud je toho názoru, že s ohledem na kontext celkové
situace z hlediska času, místa, kde se obviněný svého jednání dopustil a podoby
jeho jednání, nelze pochybovat ani o volní složce úmyslného zavinění
obviněného, která byla předmětem různého právního posouzení mezi oběma nižšími
soudy na straně jedné a státním zastupitelstvím na straně druhé. Pokud v
situaci, kdy obviněný stál mezi tisíci lidmi na mírové akci svolané na podporu
Ukrajiny, která byla před třemi lety napadena Ruskou federací, přičemž jedním z
udávaných důvodů, o němž obviněný věděl, a kterým Ruská federace
ospravedlňovala svou invazi na Ukrajinu, byla mimo jiné denacifikace, dvakrát
zvedne pravici, musel vzhledem k těmto skutečnostem předpokládat (představa
možnosti výsledku), že přítomnou veřejnost svým chováním pohorší. Obviněný tak
musel být srozuměn či minimálně smířen s tím, že tímto gestem pobouří přítomné
účastníky demonstrace, neboť tito lidé budou jeho jednání vnímat jako projev
sympatií k výše popsaným hnutím, což se také stalo, když několik lidí jeho
jednání vyhodnotilo jako hajlování, nesouhlasně a negativně na toto jednání
reagovalo, a následně z tohoto důvodu tito přivolali Policii ČR.
44. Na podporu výše uvedeného závěru ohledně naplnění subjektivní
stránky přečinu projevu sympatií hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod
člověka podle § 404 tr. zákoníku lze uvést názor vyplývající z odborné
literatury: „Pokud by se podařilo pachateli prokázat úmysl jeho jednáním
propagovat či podporovat nedovolené hnutí, bylo by jej možné postihnout pro
trestný čin podle § 403 tr. zákoníku, případně i v jeho kvalifikované skutkové
podstatě podle § 403 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokrýval-li by však úmysl
pachatele pouze vůli veřejně projevovat sympatie vůči nedovolenému hnutí,
naplnil by pak skutkovou podstatu deliktu podle § 404 tr. zákoníku. Pro postih
podle rozebíraných ustanovení tedy bude zcela klíčová subjektivní stránka
trestného činu. Pro srovnání též při postihu podle § 404 tr. zákoníku nehraje
roli, jestli pachatel veřejně vyjadřoval sympatie vůči nedovolenému hnutí
proto, aby tím někoho pohoršil, pobavil, šokoval či snad udělal dojem“ (srov.
ŠLESINGR, Jan: Klonování hlasů představitelů hnutí směřujících k potlačení práv
a svobod člověka pohledem trestního práva, Trestněprávní revue 4/2024, str.
243).
45. S ohledem na uvedené proto lze především odmítnout názor obou
nižších soudů, že se posouzení subjektivní stránky tohoto přečinu v podobě
srozumění pachatele bude odvíjet mimo jiné i od prokázání takovými okolnostmi,
jako je způsob oblékání, poslech určitého druhu hudby, osobní vztahy atp. (viz
bod 22. odůvodnění rozsudku obvodního soudu, bod 39. odůvodnění usnesení
městského soudu).
46. Nejvyšší soud je přesvědčen, že vše výše uvedené ohledně závěru o
naplnění subjektivní stránky v podobě nepřímého úmyslu platí a je podpořeno i
zjištěním ohledně souvisejícího slovního projevu obviněného, který své jednání
na místě činu ostatním osobám odůvodnil ztotožněním se s banderovci (tuto
skutečnost má soud prvního stupně za prokázanou, byť to obviněný rozporuje –
viz bod 17. rozsudku soudu prvního stupně). Podle názoru Nejvyššího soudu v
případě tohoto zjištění nemůže obstát obhajoba či vysvětlení obviněného, že
gesto zdvižené pravice použil proto, že věděl, že toto gesto užívali
banderovci, kteří bojovali za druhé světové války za svobodu Ukrajiny, tedy měl
ho vnímat jako gesto proukrajinské.
47. V této souvislosti je třeba uvést, že banderovci byli příslušníci
Ukrajinské povstalecké armády (UPA), polovojenské organizace, která bojovala za
nezávislou Ukrajinu pod vedením radikálního křídla nacionalistů, vedeného
Stepanem Banderou. Původně vzniklá organizace (roku 1929) se označovala jako
Organizace ukrajinských nacionalistů a zasazovala se o právo na sebeurčení pro
Ukrajinu, přičemž ideologií byl integrální nacionalismus. V době, kdy se
nacistické Německo připravovalo na útok na Sovětský svaz, přislíbili někteří
banderovci věrnost německému vedení. V roce 1941 po napadení Sovětského svazu
se banderovci připojili k německé policii a pomáhali nacistům při vraždění Židů
ve Lvově. V únoru 1943 pak jednotky Ukrajinské povstalecké armády zahájily
etnické čistky regionu Volyně. Je historickou skutečností, že Banderův boj za
nezávislou Ukrajinu byl spojen nejen s utrpením tisíců nevinných lidí, ale
současně znamenal spojení s režimem nacistického Německa.
48. S ohledem na vzdělání obviněného, včetně vědomostí o historických
konsekvencích, které lze dovodit z toho, že svědkům vysvětloval své hajlování s
odkazem na banderovce, i z jeho záliby v historii, je nepochybné, že musel
vědět o kolaboraci banderovců s nacisty, etnických čistkách v roce 1941 vůči
Židům ze Lvova a v roce 1943 vůči polskému obyvatelstvu ve Volyni a Haliči.
Pokud se tedy na uvedené demonstraci na podporu Ukrajiny po svém předchozím
opakovaném hajlování prohlásil za banderovce, pak se s jejich činy a smýšlením
ztotožnil a vyjádřil navenek sympatii k tomuto nacionálnímu hnutí.
49. Nejvyšší soud tak na podkladě jednotlivých shora popsaných a
odůvodněných závěrů uzavírá, že předmětná skutková podstata je naplněna nikoli
chováním sympatií k hnutí ve smyslu § 403 tr. zákoníku, ale projevem sympatií k
uvedenému hnutí. V tomto ohledu lze doplnit, že sympatie jsou emocionálním
postojem, který vyjadřuje kladné city nebo náklonnost k někomu nebo něčemu.
Mohou se projevovat jako přátelství, obdiv, porozumění nebo pocit blízkosti.
Sympatie může být také spojena s tím, že se lidé cítí dobře ve společnosti
druhého, nebo mají podobné názory a hodnoty. Jinak vyjádřeno, jde o soucítění,
soulad, duchovní spřízněnost, oblibu, náklonnost, která ve smyslu ustanovení §
404 tr. zákoníku vyjde najevo, stane se zjevnou nebo zřejmou, ukáže se.
Projevením se rozumí též dání najevo vlastností, pocitů nebo reakcí (viz
https://www.nechybujte.cz/slovnik-soucasne-cestiny/projevit). Protiprávní
jednání tak spočívá v projevení sympatie navenek, nikoli ve vnitřním
sympatizování/náklonnosti/spřízněnosti k takovému hnutí. Právě ten vnější
projev takových sympatií může vést k pobouření veřejnosti.
50. Nejvyšší soud konstatuje, že z důvodů výše rozvedených není v
souladu s právní úpravou de lege lata interpretovat tuto skutkovou podstatu v
tom smyslu, že při posuzování subjektivní stránky uvedeného přečinu nestačí
srozumění pachatele s tím, že gestem zvednuté pravice dává najevo sympatie k
neonacistickému hnutí, ale je nutné, aby je i choval (srov. 22. bod rozhodnutí
soudu prvního stupně). Tímto způsobem soud prvního stupně, respektive následně
i soud odvolací, nedovoleným způsobem rozšířily podmínky trestní odpovědnosti,
když svým nesprávným výkladem předmětnou skutkovou podstatu doplnily o znak
(chování sympatií), který ve skutečnosti skutková podstata neobsahuje, a tedy k
formálnímu naplnění této skutkové podstaty není vyžadován. Z hlediska
posuzované skutkové podstaty je nutno vycházet z toho, že zákonodárce cílí
toliko na projevení sympatie navenek.
51. Chování sympatií k uvedenému hnutí může být okolnost, pro kterou se
pachatel rozhodne použít nacistický pozdrav, což nepochybně v řadě případů
nastane, každopádně platí, že to je pro naplnění znaků posuzované skutkové
podstaty irelevantní. V takovém případě se spíše bude jednat o pohnutku, tedy
vnitřní motiv nebo popud obviněného, který určil směr jeho jednání, tedy
veřejně učinit projev, který lze považovat za projev sympatií k danému hnutí.
52. K pochopení smyslu přijaté právní úpravy přispívá i výklad Ústavního
soudu, který ve svém usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2790/16,
zdůraznil, že ustanovení § 404 tr. zákoníku představuje jeden z prostředků tzv.
bránící se demokracie. Shledává v tomto konceptu zdůraznění aspektu ochrany
lidské důstojnosti osob, jež byly postiženy nedemokratickými a zločineckými
režimy. Ochranu lidské důstojnosti považuje za jeden z objektů uvedeného
přečinu s tím, že takové osoby by jistě velmi negativně vnímaly veřejné
propagování symbolů nacistického Německa (v konkrétním případě šlo o automobil,
jehož zadní okno bylo pokryto říšskou orlicí s hákovým křížem). V této
souvislosti je třeba uvést, že nezáleží na tom, o jaký symbol představující
hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka jde. Tetování, hajlování,
nášivky, svastika atp. jsou si naroveň, neboť všechny představují a jsou
spojovány s těmito hnutími a jejich ideologií. Na druhou stranu bude vždy nutné
hodnotit kontext, ve kterém k projevu sympatií došlo, aby se zabránilo příliš
přísnému vyvozování trestní represe.
53. Na závěr a v zásadě toliko nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud
uvádí, že posuzované jednání obviněného lze posoudit současně i jako přečin
výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku, neboť souběh těchto trestných činů není
zásadně vyloučen, to zejména s ohledem na různé objekty chráněné těmito
skutkovými podstatami trestním zákonem. V případě přečinu výtržnictví je to
zájem na ochraně klidného občanského soužití před útoky závažnější povahy,
které narušují veřejný klid a pořádek, v případě přečinu projevu sympatií k
hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka je to respekt k
rovnoprávnosti všech lidí a jejich ochrana před útoky potlačujícími jejich
práva a svobody s poukazem na jejich rasovou, etnickou, národnostní,
náboženskou, třídní, názorovou či jinou odlišnost. Různým objektům odpovídá i
systematické zařazení uvedených trestných činů do různých hlav zvláštní části
trestního zákoníku.
54. Proto je možno uzavřít, že dovolací námitky státní zástupkyně
uplatněné v rámci obou dovolacích důvodů jsou opodstatněné, neboť oba soudy
nižších stupňů nesprávně posoudily subjektivní a objektivní stránku přečinu
projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka a
jednání obviněného posoudily toliko jako výtržnictví. Toto pochybení soudů
proto znamená, že byl naplněn jak uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném
posouzení skutku), ale také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
v jeho druhé alternativě [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až l), zde konkrétně dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
V.
Způsob rozhodnutí
55. S ohledem na výše uvedené zjištění a vyslovené závěry tak Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky podle § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 8 To
147/2025-105, pokud jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podané proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. 1 T 27/2025. A současně
Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
56. V rámci nového řízení tedy bude třeba, aby se Městský soud v Praze
vázán shora formulovaným právním názorem Nejvyššího soudu znovu zabýval právní
kvalifikací skutku uvedeného ve skutkové větě soudu prvního stupně.
57. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné
Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud
učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu