30 Cdo 100/2025-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce
V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi,
Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 105 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 147/2024,
o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7.
2024, č. j. 48 C 147/2024-7, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. 8. 2024, č. j. 72 Co 295/2024-17, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
1. 7. 2024, č. j. 48 C 147/2024-7, se zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou ze dne 23. 6. 2024, jež byla Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 doručena dne 26. 6. 2024, domáhal vůči žalované zaplacení částky 105
000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jejíž vznik měl souviset s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 70 Co 60/2022-52.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 1.
7. 2024, č. j. 48 C 147/2024-7, uvedenou žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a
rozhodl, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Obě tato rozhodnutí, a to v celém jejich rozsahu, napadl žalobce
dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021
Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze
(srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle
něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání,
pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání
dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu,
aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud
dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1
věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9.
2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 47/2006).
6. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda se ve zbývající části, jež
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná o dovolání přípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II usnesení
odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II
usnesení soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o
nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Procesněprávní otázka týkající se náležitostí podané žaloby a účasti
žalované na procesu odstraňování jejích vad, při jejímž řešení měl odvolací
soud podle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla
všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního
stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout, a to bez toho, aby tato
žaloba byla doručena žalované, čímž se měl odvolací soud současně odchýlit od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 20.
12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. nezakládá.
11. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci
náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k
věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
neodchýlil, pokud žalobce v této žalobě nespecifikoval, jakou konkrétní škodu
požaduje po žalované nahradit, jak došlo ke vzniku této škody a jakou roli v
této souvislosti sehrálo v žalobě označené rozhodnutí Městského soudu v Praze,
s nímž žalobce vznesený požadavek spojil, a jak žalobce dospěl k vyčíslení
svého žalobního požadavku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005,
sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo
442/2017, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, a ze dne 29. 9. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, z nichž poslední dvě uvedená rozhodnutí se nadto
týkala téhož žalobce). Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky
současně zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné
žaloby žalované, pak nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech
dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro
žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (jak
patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo
1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008).
12. Podrobil-li žalobce v podaném dovolání kritice též postup odvolacího
soudu, kterým na základě zjištění, že žalobce podáváním velkého množství
obdobně neurčitých žalob již inicioval řadu soudních řízení, v rámci nichž se
mu již opakovaně a bezúspěšně dostalo poučení o tom, jaké jsou nezbytné
obsahové náležitosti žaloby a jak nedostatky v těchto náležitostech odstranit,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby i za situace, kdy
žalobce nebyl navzdory znění § 43 odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně k
odstranění těchto vad žaloby vyzván, pak k případným vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li
dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném
případě splněna není. Uvedený postup nadto plně respektuje závěry vyslovené
např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 982/24,
které se taktéž týká totožného žalobce.
13. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu
pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se
žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit (tj. část III
bod 5 dovolání).
14. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání v jeho zbývající části podle
§ 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu