30 Cdo 887/2021-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce V. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Dvořákem,
advokátem se sídlem v Podivíně, Nerudova 714/8, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
17 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 17 C 114/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 27. 10. 2020, č. j. 35 Co 349/2020-15, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, č. j. 35 Co 349/2020-15,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2020, č. j. 17 C
114/2020-9, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
2. Své rozhodnutí založil na aplikaci § 43 odst. 2 o. s. ř., když dospěl
k závěru, že žalobce ani po výzvě k odstranění vad podané žaloby a po poučení,
v jakém směru je tuto žalobu třeba doplnit, vady žaloby ve stanovené lhůtě
neodstranil. Žaloba, z níž tak neplynou základní skutkové okolnosti, ze kterých
by bylo patrné, čeho se žalobce domáhá (z jakého skutku jeho požadavek
vychází), neboť se v ní žalobce omezil pouze na konstatování, podle něhož
zažalovaná částka odpovídá náhradě nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl v
důsledku blíže nespecifikovaného nesprávného úředního postupu v řízení vedeném
u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 93/2003, a to aniž by dále
rozvedl, jak k vyčíslení požadované částky dospěl, tudíž není způsobilá k
věcnému projednání.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobu
nelze pro její neurčitost způsobenou absencí zákonem předepsaných náležitostí
projednat. Je z ní sice patrné, že žalobce požaduje náhradu nemajetkové újmy ve
výši 17 900 000 Kč, jež mu měla být způsobena „usnesením Okresního soudu v
Břeclavi ve věci 11 C 93/2003, kterým byla z neplatné nájemní smlouvy učiněna
smlouva platná“, přičemž tato újma souvisí s vedenou exekucí, jak však odvolací
soud dále dodal, z těchto údajů nelze zjistit, „z jakých důvodů se žalobce
domáhá zaplacení uvedené částky, neboť v podání absentují jakékoliv skutečnosti
podstatné pro rozhodnutí ve věci, není tedy vymezen skutek“ a současně není ani
zřejmé, co částka 17 900 000 Kč představuje.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, ve kterém
namítl nesprávné právní posouzení věci vycházející z chybné aplikace § 43 a §
79 o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že tato otázka
procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud spolehlivě vyřešena. Kromě řádného označení účastníků
řízení, označení soudu, jemuž byla žaloba určena, a uvedení data a vlastního
podpisu totiž žalobce v žalobě též zřetelně uvedl, že se domáhá náhrady
nemajetkové újmy, a označil soudní řízení, ve kterém k této újmě mělo dojít.
Důvod pro využití § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř., v souladu s nímž byl žalobce
vyzván k doplnění své žaloby a následně byla tato žaloba jako neurčitá a
nesrozumitelná odmítnuta, tudíž nebyl dán. Žalobce proto navrhl, aby dovolací
soud napadené usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu zrušil a aby za
současného zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně věc
vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a za splnění podmínky
povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se
proto dále zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu obou jeho
výroků, tedy i ve výroku II, jímž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není proti výrokům o nákladech
řízení přípustné.
12. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je. Přestože žalobci
nelze přisvědčit v názoru, že by procesní otázka týkající se aplikace § 79
odst. 1 o. s. ř. upravujícího náležitosti žaloby a na ni navazující otázka vad
žaloby a splnění podmínek pro její odmítnutí podle § 43 odst. 2 o. s. ř., na
níž žalobce vystavěl své dovolání, dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu
vyřešena, odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
13. Dovolání je důvodné.
14. Obsahové náležitosti návrhu na zahájení řízení vymezuje § 79 odst. 1
o. s. ř. tak, že kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) musí
obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo
identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické
osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky
státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců,
vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel
dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v
nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i
označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu.
Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným
(§ 90), se nazývá žalobou.
15. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést
(odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo
doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2).
16. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo
315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu
ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k
tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce
musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj),
na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje
jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným
skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle
hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§
43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující
skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v
řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení
těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez
dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi
tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20.
12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska
projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá
skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy
přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v
občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k
řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby
nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1.
2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
17. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud
vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o
rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé,
o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení
o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve
smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký
skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2142/2004).
18. V projednávané věci je z podané žaloby po jejím doplnění zřejmé, že
se žalobce domáhá proti žalované náhrady (jediné a nedělitelné) nemajetkové
újmy ve výši 17 900 000 Kč. Tvrdí přitom, že tuto újmu utrpěl v důsledku
nesprávného úředního postupu, jehož se měl dopustit Okresní soud v Břeclavi v
řízení, které bylo u něj vedeno pod sp. zn. 11 C 93/2003, s tím, že tento
postup měl spočívat v tom, že uvedený soud svým rozhodnutím učinil v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu „z neplatné nájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2015
smlouvu platnou“. Svou nemajetkovou újmu pak žalobce spojuje s exekucí, která
na uvedené řízení navázala a která je u téhož okresního soudu vedena pod sp.
zn. 53 EXE 3682/2015. Přes zjevnou stručnost žaloby i její ztíženou
srozumitelnost jsou tak z jejího obsahu v základních rysech zjistitelná taková
tvrzení, kterými žalobce po skutkové stránce vymezil předmět řízení
dostačujícím způsobem (tj. tak, že nehrozí jeho záměna s jiným skutkem).
19. Vytýká-li pak odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně)
žalobci, že v žalobě nevysvětlil, na základě jakých úvah požadovanou částku
vyčíslil, jedná se za situace, kdy žalobce uplatňuje jediný nárok, který se
dále nedělí na samostatné dílčí nároky, již o požadavek, který je relevantní až
pro účely hmotněprávního posouzení věci, nikoli však pro účely posouzení
projednatelnosti žaloby z hlediska procesního práva (tj. pro nezaměnitelnost
žaloby po stránce skutkové). Důvodem pro odmítnutí žaloby v projednávané věci
tak nemůže být skutečnost, že žalobce v rozporu s požadavkem soudu nevysvětlil,
jak k vyčíslení výše nároku dospěl (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014).
20. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné rovněž dodat, že
právní kvalifikace nároku učiněná žalobcem vyjádřením jeho přesvědčení, že by
se mělo jednat o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním
postupem soudu, není náležitostí žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Podle
ustálené soudní praxe i právní teorie je posouzení skutku (skutkového děje) po
právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně
kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008,
ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn.
33 Odo 1310/2004; obdobně Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 830).
21. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i existencí zmatečnostních vad
uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce netvrdil a Nejvyšší soud je z
obsahu spisu rovněž nezjistil.
22. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem
je co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby pro její vady
nesprávné. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení
odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. rovněž toto usnesení a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
23. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto usnesení vysloven.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu