30 Cdo 1391/2021-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně INTER POLLY Trade s.r.o., identifikační číslo osoby 25390945, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 505 005 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 36/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 23 Co 318/2020-122, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 505 005 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 68/2004.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, č. j. 22 C 36/2020-107, rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 256 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do 249 005 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o náhradě nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Dovolání žalobkyně není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Otázka souladu právní úvahy odvolacího soudu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od Stanoviska neodchýlil, jestliže uzavřel, že význam předmětu řízení byl pro žalobkyni standardní, neboť šlo o spor o náhradu škody na majetku, nikoliv tedy o případ (typ věci), jehož zvýšený význam se presumuje, jak ostatně vyplývá i z dovolatelem citované pasáže Stanoviska týkající se vymezení řízení s typově zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného. Námitka dovolatelky, že posuzované řízení pro ní mělo význam v podstatě existenční, pak představuje toliko prostou polemiku se závěrem odvolacího soudu, který zvýšený význam předmětu řízení neshledal, aniž by ovšem dovolatelka v této souvislosti vymezila konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviset (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Nadto svou polemiku zakládá na skutkových okolnostech, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, a již z toho důvodu tak nemůže založit přípustnost dovolání (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Související námitka dovolatelky, že obecné soudy porušily její právo chráněné čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka nevymezila konkrétní dovolací důvod (právní otázku), ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tak pro tyto nedostatky nelze v uvedeném rozsahu pokračovat v dovolacím řízení. I Ústavní soud přitom potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. např. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz. Dovolatelka také namítá, že se odvolací soud odchýlil od Stanoviska ohledně vzájemného posouzení kritérií postupu orgánu veřejné moci během řízení a složitosti řízení tím, že nepřihlédl k postupu Vrchního soudu v Olomouci (rozhodujícímu ve věci 3x) a k postupu Nejvyššího soudu (rozhodujícímu ve věci 2x), což se dle ní mělo projevit v modifikaci (navýšení) základní částky zadostiučinění v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení. Ani tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť při řešení v námitce formulované otázky se odvolací soud neodchýlil ve smyslu § 237 o. s. ř. od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve Stanovisku konstatoval, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Odvolací soud při posouzení složitosti věci konstatoval, že právní složitost věci byla dána předmětem sporu, což mělo svůj odraz i v opakovaném projednávání před soudy tří stupňů. Dovolací soud přitom ze skutkových zjištění nepřehlédl, že Nejvyšší soud při rozhodování v předmětné původní věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5105/2014) doplňoval svoji do té doby již ustálenou rozhodovací praxi v otázce možných závazků z rámcových smluv. Je-li důvodem zrušení rozhodnutí vyšším soudem pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je rušeno právě z takového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Dovolatelka však ani netvrdila (v žalobním návrhu či v odvolání), že by se v řízení před tamějším odvolacím a Nejvyšším soudem vyskytovaly (krom průtahů) procesní vady či nerespektování závazného právního názoru. Konečně ani dílčím závěrem, že lze z hlediska složitosti řízení podpůrně argumentovat zákonným založením věcné příslušnosti krajského soudu (v dané věci Krajského soudu v Ostravě), se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4848/2014, uveřejněný pod číslem 78/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz. Již jen nad rámec (ale v kontextu předloženého dovolání) dovolací soud konstatuje, že nikoli každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, jak se domáhá dovolatelka (nad rámec přiznaného navýšení o 10 %). Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, a tam uvedenou prejudikaturu; k významu průtahu z hlediska přiměřenosti délky řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1164/2021 ). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nemůže založit samotný nesouhlas dovolatelky s výší základní částky či s výší procentuálních modifikací. Jak totiž vyplývá z ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně naplněno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, které jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu