30 Cdo 1416/2024

30 Cdo 1416/2024-337

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 122/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2024, č. j. 29 Co 348/2023-310, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného nejdříve u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1647468/2017 ODO-TAX, poté před Ministerstvem dopravy jako odvolacím orgánem a následně před Městským soudem v Praze, jenž v řízení vedeném pod sp. zn. 14 A 76/2019 projednal správní žalobu, kterou se žalobce domáhal soudního přezkumu vydaného správního rozhodnutí.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 63 C 122/2022-154, žalobu zcela zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Otázka týkající se zhodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.

6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, a z nálezu Ústavního ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, a ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, či ze žalobcem uváděné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“ (rozsudek ze dne 2. 9. 1998, ve věci Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, ze dne 30.

11. 2006, ve věci Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01, nebo ve věci Bock proti Spolkové republice Německo ze dne 29. 3. 1989, stížnost č. 11118/84), pokud uzavřel, že tento význam byl snížený, a to přesto, že se posuzované řízení týkalo žalobcovy bezúhonnosti a jeho možnosti dalšího provozování taxislužby, přičemž z pohledu uvedených následků se má současně jednat i o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

8. Odvolací soud se při řešení uvedené otázky především neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb., neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, publikovaný pod č. 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž tím současně vyhověl i požadavkům plynoucím ze žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17.

1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, i z jím zmiňovaných rozsudků ESLP. Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným významem, mezi které trestní řízení patří, dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud se tudíž neodchýlil ani od této ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud význam posuzovaného přestupkového řízení zhodnotil jako nepatrný, a to na základě posouzení konkrétních okolností daného případu, na něž žalovaná v řízení poukazovala a které zahrnovaly zjištění, že si byl žalobce již v průběhu řízení vědom toho, že případnou uloženou finanční sankci (která mu posléze byla pravomocně uložena) za něj v souladu se zavedeným mechanismem uhradí prostřednictvím jeho právního zástupce sama společnost Uber, což se nakonec též stalo (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.

4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a dále četnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k obdobným případům týkajícím se řidičů platformy Uber, z níž lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 411/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 2228/23, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1636/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1357/2023, a ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 772/2023). Závěr o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce je nadto v souladu i se závěrem ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v souladu s nímž je při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného namístě přihlížet též k tomu, že poškozený byl shledán vinným ze spáchání přestupku, pokud lze ze skutkových okolností daného případu dospět k závěru, že poškozený byl vědomým „hybatelem děje“, který si při jeho spáchání musel být vědom toho, že tím vnáší do své existence nejistotu ohledně uložení sankce (srov. nejnověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

1. 2024, sp. zn.

30 Cdo 2538/2023, a dále rozsudek ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod č. 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2073/2023, nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3709/2023).

9. Poukazuje-li pak žalobce v souvislosti s uvedenou otázkou též na údajnou zvýšenou nejistotu, jež měla v posuzovaném řízení vyvěrat ze zpochybnění jeho bezúhonnosti majícího potenciál ovlivnit jeho další pokračování v provozování taxislužby, činí tak navzdory skutkovému závěru odvolacího soudu, v souladu s nímž tyto možné následky byly spojeny s jiným správním řízením, které bylo proti žalobci vedeno souběžně s posuzovaným řízením (viz body 23 až 26, 35 a 40 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobce tak tuto část své dovolací argumentace buduje na jiném skutkovém základě, než z jakého vychází napadené rozhodnutí, čímž v dotčeném rozsahu uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud je skutkovými závěry odvolacího soudu vázán (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

10. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda odvolací soud uznáním konstatování porušení žalobcova práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě za dostatečné zadostiučinění způsobené nemajetkové újmy „nedůvodně prolomil presumpci zásahu a finančního zadostiučinění“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu představované Stanoviskem a dále rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 970/2015, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, nebo usnesením ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a dále od judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jakož i od rozsudku ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01. Nejvyšší soud předně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

11. V souvislosti s výše uvedenou otázkou pak žalobce přehlíží závěr odvolacího soudu, podle kterého nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení byla žalobci nemajetková újma způsobena, neboť tato se presumuje (viz odstavec 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z toho plyne, že v této části otázky se žalobce míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť jím kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil, následkem čehož tak žalobce v této části dovolání nedožaduje jiné (příznivější)

právní posouzení, než na kterém je již napadený rozsudek odvolacího soudu zbudován (k nepřípustnosti takto formulovaného dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Svým závěrem o tom, že nemajetkovou újmu, kterou žalobce nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěl, dostatečně odškodňuje konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, byl-li význam posuzovaného řízení pro něj nepatrný, když díky výše zmíněnému mechanismu úhrady uložených sankcí žalobce významnější nejistotou v průběhu řízení netrpěl, se pak odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, v souladu s níž je tato forma odškodnění namístě zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný a jestliže po celkovém zhodnocení všech zákonných kritérií lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného, jak bylo zjištěno i v této věci (srov. část V Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, nebo ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1644/2023, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

12. Ani otázka posouzení vážnosti projevu vůle žalované při poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva, jež mělo být popřeno jejím vyjádřením podaným v tomto řízení dne 18. 8. 2022 (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, jakož i od usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3272/2006, nebo ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3729/2016, nebo od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn III. ÚS 3271/20, ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1126/22, ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS

417/21, ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 99/07, nebo ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jejím prostřednictvím žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá jím provedený výklad projevu vůle žalované při poskytnutí konstatování porušení práva, a tím vznáší námitky proti hodnocení důkazů, což představuje nepřípustný dovolací důvod (viz výše).

Zjišťuje-li totiž soud obsah právního jednání, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2569/2021). Proto zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu o tom, co bylo úmyslem žalované při konstatování porušení práva, tedy zda její vůle při tomto právním jednání byla vážná a směřovala k poskytnutí konstatování porušení práva či nikoliv, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.

Z těchto důvodů se tudíž nemohl odvolací soud při právním posouzení věci v tomto směru odchýlit od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, ani od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, neboť ani po zhodnocení procesních vyjádření žalované v řízení ke skutkovému závěru o tom, že by žalovaná při předchozím poskytnutí konstatování porušení práva zjevně neprojevila vážnou vůli, nedospěl. Obdobně je tomu i u dalších žalobcem zmiňovaných usnesení, a to u usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3272/2006, publikovaného pod č. 5/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3729/2016, jež se navíc týkají zcela odlišné skutkové situace, tj. poskytnutí omluvy v tisku doplněné textem snižujícím či zpochybňujícím její obsah (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2654/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. III.

13. Na závěru o nepřípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pro řešení uvedené otázky nic nemění ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce (za současného poukazu na judikaturu Ústavního soudu, s níž je dle jeho názoru napadené rozhodnutí v rozporu) vznesl právě v souvislosti s dotčenou otázkou s tím, že odvolací soud měl též opomenout argumentaci, kterou žalobce k této otázce v řízení uplatnil. Rovněž i z pohledu této procesněprávní problematiky totiž napadené rozhodnutí vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce zjevně nebyly. Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí pak nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013). Soud přitom není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí (zde konkrétně v bodě 38 odůvodnění napadeného rozsudku) staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).

14. Přípustnost žalobcova dovolání dle § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda lze kontrolní řízení, jež zahájení vlastního správního řízení předcházelo, pojímat jako součást celkové doby řízení, když v rámci této kontroly bylo zasaženo do práv žalobce zadržením jeho průkazu řidiče taxislužby, při jejímž řešení se odvolací soud dle dovolatelova názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, nebo ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3037/2023.

15. Na tomto místě je především třeba znovu připomenout, že dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů průkaz řidiče taxislužby nebyl žalobci zadržen pro přestupky, které byly předmětem posuzovaného řízení (tj. nedošlo k němu v rámci správního řízení o přestupcích vedeného u Magistrátu hl. m. Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1647468/2017 ODA-TAX, nýbrž k němu došlo v řízení vedeném Magistrátem hl. m. Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1647462/2017 ODA-TAX, jak patrno z bodu 45 rozsudku soudu prvního stupně a z bodů 23, 24 a 35 rozsudku odvolacího soudu). Potud je tedy dovolání v této části opět založeno na nepřípustné revizi skutkových zjištění, ze kterých při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pročež se jedná o argumentaci, která nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. dovodil (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

16. Za uvedené skutkové situace se pak odvolací soud svým závěrem, že kontrola provedená podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), jež posuzovanému řízení předcházela, není součástí posuzovaného řízení a do jeho délky se proto nevčítá, neboť k žádnému bezprostřednímu omezení práv kontrolovaného v jejím průběhu nedošlo, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, a dále žalobcem zmíněný rozsudek ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3037/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2860/2023, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3709/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2/24). Ani tato otázka, stejně jako s ní související otázka, že žalovanou poskytnutá kompenzace ve formě konstatování porušení práva nepokrývá (v závislosti na jeho formulaci) celou dobu řízení, za něž žalobci náleží odškodnění, pokud jej žalovaná nevztáhla i na zmíněnou kontrolu, tudíž přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.

17. Přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani otázka týkající se zákonnosti dokazování provedeného listinami, které soud získal od banky UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále jen „společnost UniCredit Bank“), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, a usnesením ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 103/2018, nebo od judikatury Ústavního soudu představované nálezy ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000, ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, a ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10. Svým závěrem o tom, že přípis společnosti UniCredit Bank byl obstarán v souladu se zákonem, a nepředstavuje proto nezákonný důkazní prostředek, se totiž odvolací soud neodchýlil od závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3305/2023, v souladu s nímž si soud může podle § 38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, v civilním řízení bez dalšího vyžádat za účelem zjištění okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé od peněžního ústavu jako důkazní prostředek informace o bankovním účtu advokáta a o peněžitých prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici, přičemž takto získaný důkazní prostředek soud může využít i v řízení souvisejícím, aniž by si jej musel od banky vyžadovat znovu.

18. Namítl-li žalobce v dovolání, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

19. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 8. 2024

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu