USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D.,
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Daniela
Stiblika, nar. 14. 8. 1990, bytem v Praze 9, Jinolická 869,zastoupeného Mgr.
Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti
žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, Nábřeží
Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 55/2021, o dovolání žalobce i
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, č. j. 30 Co
412/2022-159, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 14. 10. 2022, č. j. 24 C 55/2021-96, zamítl žalobu, kterou se žalobce po
žalované domáhal zaplacení 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z
této částky jdoucím od 6. 2. 2021 do zaplacení (výrok I), konstatoval, že ve
správním řízení vedeném Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn.
106158/2017 byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen
zákon (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení 28 798 Kč do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobce (výrok III).
2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 30 Co 412/2022-159,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II potvrdil (výrok I), ve výroku
III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení
činí 30 798 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Částky 150 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Magistrátu Hlavního města Prahy
pod sp. zn. S-MHMP 106158/2017 ODA-TAX (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasným
dovoláním, a to žalobce ve výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100
000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II a III o nákladech řízení. Žalovaná
pak napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v části, jíž byl potvrzen
výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo přiznáno konstatování
porušení práva. Obě tato dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 3 věty první a § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustná.
5. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné
v části směřující proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu, a to podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech
řízení. Z tohoto důvodu se tedy Nejvyšší soud nezabýval námitkami žalobce
vztahujícími se k posouzení otázky náhrady nákladů řízení. Pokud se žalobce
řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto
rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým
nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1486/2012).
6. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v
části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla
žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, se Nejvyšší soud
zabýval jeho přípustností podle § 237 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže
založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se
odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při
přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného
zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 5483/2015).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení
kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm.
e) OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobce nesouhlasil se závěrem
odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj je nepatrný a
poukazoval na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním
obvinění dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). I
odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016) uzavřel, že na
řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní
obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o
přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu
ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od zmiňovaných rozsudků
Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, (ze dne 2. 9. 1998, ve věci
Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec
proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu proti
Rumunsku, stížnost č. 75101/01, a ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella vs.
Itálie, stížnost č. 64890/01). Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným
významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu
může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a na základě
námitek žalované dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu
posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. Stanovisko nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
9. Odvolací soud výše citované judikatuře při posouzení námitek žalobce
učinil zadost. V souladu s ní totiž při posuzování nároku žalobce na odškodnění
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (od zahájení správního
řízení dne 16. 6. 2017 do uplatnění žádosti na peněžité odškodnění 5. 8. 2020)
o přestupku dle § 35 odst. 1 písm. g) a § 35 odst. 2 písm. w) zákona č.
111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“), nadto
za užití vozidla nesplňujícího k výkonu taxislužby zákonné požadavky, hodnotil
zejména význam předmětu tohoto řízení pro žalobce. Na základě skutečnosti, že
pokuta a náklady správního řízení, stejně jako v řadě dalších případů přestupců
provozujících dopravní služby prostřednictvím aplikace Uber, byla hrazena z
účtu jeho zástupce, dovodil odvolací soud nepatrný význam předmětu posuzovaného
přestupkového řízení pro žalobce, přičemž tato úvaha se nejeví nepřiměřená.
Souladně s judikaturou dovolacího soudu přitom odvolací soud zákonem a
rozhodovací praxí vymezená kritéria, dle nichž jest posuzovat nárok na
odškodnění nepřiměřené délky řízení, hodnotil ve své celistvosti; neobstojí
tedy kritika žalobce, že na význam předmětu řízení bylo odvolacím soudem
usuzováno „izolovaně“ ze způsobu úhrady uložené pokuty. Judikatuře koresponduje
pak i závěr odvolacího soudu o tom, že v případě nepatrného významu předmětu
řízení pro účastníka postačuje odškodnění jeho nepřiměřené délky formou
konstatování porušení práv; bez významu zde není ani okolnost, že dle
dosavadních výsledků posuzovaného správního řízení je žalobce pravomocně uznán
vinným ze spáchání jednoho z projednávaných přestupků (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1698/2014, a ze dne 14. 11.
2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, která žalobce
uvádí v dovolání, s výše uvedenými vývody nejsou v rozporu, ale v souladu.
10. Ani námitka žalobce, že nepřiměřenou délku řízení o přestupku, ve
kterém hrozí „pouze“ uložení pokuty, lze odškodnit jen v penězích, neboť
jediným způsobem snížení trestu v takovém řízení je snížení pokuty, tedy
fakticky poskytnutí finanční formy zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném
významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o formě
zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov.
část V Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30
Cdo 1112/2011, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Konstatování porušení práva je přitom
dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu
morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). S
ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem
citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2505/2017, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a nálezu
Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, ohledně presumpce
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nebo od citovaných
závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16,
uvedených obiter dictum a týkajících se odškodňování nepřiměřeně délky
trestního stíhání následně odsouzeného pachatele, a rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, které se věnují odškodňování
nepřiměřené délky trestního řízení a jeho možnou kompenzací v rámci uloženého
trestu. Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem
vyjmenovaných rozsudků ESLP (ze dne 21. 6. 1983, ve věci Eckle proti Německu,
stížnost č. 8130/78, a ze dne 26. 6. 2001, ve věci Beck proti Norsku, stížnost
č. 26390/95, které se věnují kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou
řízení v rámci uloženého trestu, ze dne 14. 2. 2002, ve věci Jensen proti
Dánsku, stížnost č. 48470/99, kde s ohledem na dohodu stran nebyla věc
posuzována meritorně, a ze dne 18. 3. 2014, ve věci Szabo proti Rumunsku,
stížnost č. 8193/06, ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost
č. 33079/96, ze dne 2. 8. 2000, ve věci Cherakrak proti Francii, stížnost č.
34075/96, ze dne 11. 7. 2000, ve věci Trzaska proti Polsku, stížnost č.
25792/94, ze dne 20. 5. 2014, ve věci Magyar proti Maďarsku, stížnost č.
73593/10, kde bylo soudem přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku trestního
řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva s ohledem na okolnosti
případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého trestu se však soud v těchto
případech nezabýval).
11. Žalobce také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např.
rozsudek ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021, ze dne 27. 1. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 1771/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 820/2014, a ze dne 28. 2.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010) namítá, že výrok o konstatování porušení práva
žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě má obsahovat odkaz na zákonnou
normu upravující právo na spravedlivý proces, konkrétně na čl. 36 odst. 1
Listiny nebo na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku,
kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou
újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být
výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010,
publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura, ze dne 18. 4. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 269/2012, nebo ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Není současně vyžadováno, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či
dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo
poškozeného vyplývá. Pouze soud pak rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho
rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a
není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za
použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a
povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4427/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo
3651/2021). Opačný právní závěr žalobce tedy neobstojí, když jím uváděná
rozhodnutí nejsou s právě uvedeným v rozporu (srov. též s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023).
12. Žalobce má na rozdíl od odvolacího soudu za to, že kontrolní řízení
prováděné podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“),
je podle žalobce součástí správního řízení na základě výsledku kontroly
zahájeného řízení o přestupku podle § 35 odst. 1 a 2 o silniční dopravě. Přitom
poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo
3118/2020, v němž měl Nejvyšší soud dovodit, že daňová kontrola je součástí
daňového řízení s tím, že kontrolní řízení podle kontrolního řádu má prakticky
tytéž vlastnosti, jako řízení o daňové kontrole, takže i kontrolní řízení podle
kontrolního řádu by mělo být pokládáno za součást řízení o přestupku podle § 35
zákona o silniční dopravě, jež je na základě výsledku kontroly zahájeno. Závěr
vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo
3118/2020, v souladu s nímž je do délky daňového řízení namístě zahrnout také
délku daňové kontroly, však není na kontrolu provedenou podle kontrolního řádu
aplikovatelný. Platí, že pro účely posouzení přiměřenosti délky správního
řízení se do jeho délky nezapočítává doba, po kterou probíhala kontrola podle
kontrolního řádu, jež tomuto řízení předcházela a která sama o sobě nemohla
vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo
být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou
zjištěné nedostatky projednány (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023). Právní názor žalobce, podle něhož
kontrola provedená podle kontrolního řádu zásadně je součástí pozdějšího
správního řízení, které bylo zahájeno na základě výsledku kontroly, tedy není
správný. Žalobce přitom v daném řízení netvrdí (a není to ani součástí
skutkových zjištění odvolacího soudu), že by ve vztahu k němu bylo během
kontroly využito oprávnění k postupu upravenému v § 35c odst. 1 zákona o
silniční dopravě (v tehdy účinném znění, tj. ve znění do 3. 10. 2017), podle
kterého orgány Policie České republiky nebo celní úřady jsou při provádění
kontroly a státního odborného dozoru podle tohoto zákona oprávněny vybírat
kauci v rozmezí od 5 000 Kč do 100 000 Kč od dopravce, který je podezřelý ze
spáchání správního deliktu podle tohoto zákona, a je důvodné podezření, že se
bude vyhýbat řízení o správním deliktu nebo že by případné vymáhání uložené
pokuty bylo spojeno s nepřiměřenými náklady, popřípadě nebylo vůbec možné.
Využití této možnosti by přitom bylo důvodem, pro který by bylo možné uzavřít,
že kontrola podle kontrolního řádu má v daném případě být součástí
následujícího řízení podle § 35 zákona o silniční dopravě, v němž se bude
rozhodovat o vině a trestu obviněného (zde žalobce) za přestupek.
13. Pokud žalobce v části II dovolání uváděl, že dovolání je přípustné
již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených
základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury
Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat
dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III.
ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15,
nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit
předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou
Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti
dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce
mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních
práv žalobce u každého výše uvedeného dovolacího důvodu rovněž dostatečně
vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.
14. Jestliže žalobce v dovolání namítal, že přípisy UniCredit Bank Czech
Republic and Slovakia, a. s. ze dne 17. 5. 2022 a 27. 6. 2022 jsou nezákonně
získanými dokumenty v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C
51/2021 (což dále rozvedl v doplnění dovolání doručeném Nejvyššímu soudu dne 3.
5. 2023), nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť
se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle § 242
odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě
splněno není. V této souvislosti Nejvyšší soud nepřehlédl, že z žalobcem
namítaných přípisů soudy obou stupňů v tomto řízení žádná skutková zjištění
nečinily.
15. Co se týče dovolání žalované, přípustnost dovolání dle § 237 o. s.
ř. nezakládá otázka posouzení existence nejistoty ve vztahu ke vzniku
nemajetkové újmy, neboť skutečnost, že by se žalobce v nejistotě ohledně
výsledku řízení vůbec nenacházel, resp. že mu musel být „negativní“ výsledek
posuzovaného řízení od počátku znám nebo že by se jeho nejistota omezovala jen
na to, zda bude prokázán jeho „nepoctivý úmysl“, ze skutkových zjištění soudů
neplyne. Žalovaná tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném
skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání
nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
16. Co se týče další otázky formulovanou žalovanou v dovolání (tj. zda
žalobce nesouhlasem se svým výslechem dle § 131 o. s. ř. bránil v provedení dle
žalované klíčového důkazu k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy v
důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení a zneužil tak presumpci vzniku
újmy a právo na náhradu takové újmy, což nepožívá právní ochrany), tak na jejím
vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své
rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), neboť žalovaná takovou argumentaci o zneužití presumpce vzniku
újmy jen tím, že žalobce nesouhlasil se svým výslechem, v řízení nevznesla. V
tomto směru však odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná přednesla a
prokázala opěrné body své obrany, a tudíž došlo k obrácení důkazního břemene a
bylo tak na žalobci, aby naopak prokázal, že pokutu ze svých prostředků hradil,
což neučinil. Prokázání skutečnosti, k níž chtěla žalovaná účastnický výslech
žalobce provádět, tedy dle závěru odvolacího soudu tížilo žalobce, nikoliv
žalovanou a odvolací soud tudíž s ohledem na neoznačení důkazů ze strany
žalobce vycházel ze závěru, že žalobce pokutu sám nehradil, což se následně
odrazilo v posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce.
17. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu