30 Cdo 1423/2020

30 Cdo 1423/2020-261

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně FVE Kněžmost s. r. o., identifikační číslo osoby 62619284, se sídlem v Dolní Poustevně, Hřbitovní 309, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 934 065 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 68/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 72 Co 290/2019-204, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2020, č. j. 72 Co 290/2019-218, takto:

I. V dovolacím řízení se pokračuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 72 Co 290/2019-204, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2020, č. j. 72 Co 290/2019-218, se ve výroku II mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 3. 2019, č. j. 8 C 68/2017-158, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2019, č. j. 8 C 68/2017-196, se ve výroku o věci samé mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 934 065 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 3. 2015 do zaplacení zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně, provozovatelka fotovoltaické elektrárny KOPRNÍK 1 (dále též „FVE KOPRNÍK 1“), se domáhala zaplacení částky 934 065 Kč jako náhrady škody za nesprávný úřední postup žalované, který měl spočívat v tom, že orgány České republiky nepostupovaly správně při transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále též „směrnice 2012/19“) do právního řádu České republiky.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 8 C 68/2017-158, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2019, č. j. 8 C 68/2017-196, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 934 065 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 6. 3. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 89 733,60 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyně je provozovatelkou FVE KOPRNÍK 1 o instalovaném výkonu 0,999 MW nacházející se na pozemcích v katastrálním území Kněžmost, přičemž FVE KOPRNÍK 1 byla uvedena do provozu v roce 2010 a veškeré fotovoltaické panely tvořící její součást byly uvedeny na trh po 13. 8. 2005. Dále měl za prokázané, že žalobkyně byla provozovatelkou fotovoltaické elektrárny ve smyslu § 37g písm. m), n) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“; předpis byl zrušen zákonem č. 541/2020 Sb. ode dne 1. 1. 2021 - pozn. dovolacího soudu), a též, že nebyla výrobcem, neboť žalobkyně panely sama užívá při provozu FVE KOPRNÍK 1 a nejedná se tak o uvádění elektrozařízení na trh. Na základě § 37p odst. 2 zákona o odpadech žalobkyni vznikla povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu z fotovoltaických panelů prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c) téhož zákona. Měl také za prokázané, že žalobkyně svou povinnost splnila, když uzavřela dne 30. 6. 2013 „smlouvu o zajištění společného plnění povinností provozovatele solární elektrárny“ se společností REMA PV Systém a. s., a na základě této smlouvy plnila pravidelné příspěvky na zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů do dne 1. 1. 2019, a to ve výši 186 813 Kč ročně (za 5 let celkem 934 065 Kč; tj. za roky 2014 – 2018). Další provedené důkazy soud prvního stupně již blíže nehodnotil, neboť neměly pro posouzení věci zásadní význam či z nich nezjistil nic podstatného. Sporným podle soudu prvního stupně bylo, zda žalovaná správně transponovala směrnici 2012/19 do právního řádu České republiky, a zda vznikla žalobkyni škoda.

4. Pro celkové právní posouzení uvedených skutečností přistoupil soud prvního stupně (s odkazy na nálezy Ústavního soudu sp zn. II. ÚS 1518/10 a IV. ÚS 1521/10) zejména k aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť Česká republika nese odpovědnost i za škodu způsobenou porušením evropského práva, a ač její právní řád tuto problematiku výslovně neupravuje, je třeba užít předpisu nejbližšího. Současně měl žalobu za důvodnou.

5. Soud prvního stupně měl za to, že znění čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19, jež zní tak, že členské státy zajistí, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadu z elektrických a elektronických zařízení (dále též „OEEZ“) od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8 2005, je s využitím gramatického výkladu zcela jasné, a není jej možné vykládat jinak, než že financování nakládání s odpady z výrobků uvedených na trh po 13.

8. 2005 bude zajištěno tak, že náklady ponesou výrobci. Poté, co uplynula transpoziční lhůta stanovená v čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, tj. dnem 14. 2. 2014, měly být tyto náklady financovány ze strany výrobců, a to u všech produktů uvedených na trh právě po 13. 8. 2005, ledaže by výrobci a uživatelé jiní než domácnosti využili možnosti uvedené ve druhém odstavci čl. 13 směrnice 2012/19, a uzavřeli by dohodu o jiném způsobu financování. Žalobkyně sice uzavřela smlouvu o financování nákladů na „odpad“, avšak nejedná se o smlouvu, kterou by uzavřela dobrovolně, ve smyslu čl.

13 odst. 2 směrnice 2012/19, ale o smlouvu, kterou uzavřela z důvodu povinnosti plynoucí z § 37p odst. 2 zákona o odpadech. Členské státy Evropské unie měly uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 14. 2. 2014, což Česká republika neučinila, neboť vnitrostátní úprava není souladná s čl. 13 směrnice 2012/19.

6. Podle soudu prvního stupně byly naplněny současně všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy existence odpovědnostního titulu (chybná transpozice směrnice 2012/19), vznik škody (v daném případě je škoda rovna částce, kterou žalobkyně vynaložila na „likvidaci odpadu“ z FVE KOPRNÍK 1, a to v důsledku plnění své povinnosti plynoucí jí ze zákona o odpadech, jehož ustanovení je i po uplynutí transpoziční lhůty rozporné se směrnicí 2012/19), a též existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody, neboť pokud by byla směrnice 2012/19 transponována řádně, nebyla by žalobkyně po dni 14. 2. 2014 nucena vynaložit předmětné finanční prostředky na „likvidaci odpadů“ a ke škodě by nedošlo.

7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) zamítl návrh žalované na přerušení řízení a předložení věci k rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že lhůta k plnění činí 15 dnů od právní moci

8. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a zjištění, která z provedených důkazů vyvodil, mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Projednávaná věc se dle něj v podstatě skutkově i právně shoduje s právními případy, které již byly dříve u Městského soudu v Praze rozhodnuty např. ve věcech sp. zn. 70 Co 302/2018, sp. zn. 69 Co 230/2018, sp. zn. 51 Co 346/2018, sp. zn. 29 Co 461/2018 a dalších, a ve kterých bylo žalobám vyhověno. K aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na projednávanou věc odvolací soud poznamenal, že odpovědnost státu za porušení práva Evropské unie není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu uvedeného zákona. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, poukázal na to, že případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního práva jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., lze ale, jde-li o nárok na náhradu škody vzniklé porušením komunitárního práva, analogicky postupovat podle komentovaného zákona při řešení procesních otázek.

9. Odvolací soud za použití jazykového a systematického výkladu dovodil, že směrnice 2012/19 řeší otázku financování nákladů spojených s nakládáním s OEEZ z výrobků uvedených na trh do 13. 8. 2005, který označuje za historický odpad, tak, že toto financování musí být zajištěno jedním nebo více systémy, do kterých všichni výrobci působící na trhu v okamžiku vzniku příslušných nákladů přispívají poměrně, tj. podle poměru svého podílu na trhu podle druhu zařízení. Členské státy Evropské unie však mohly jako alternativní řešení stanovit to, že za toto financování částečně nebo úplně odpovídají i uživatelé jiní, než domácnosti (čl. 12 odst. 4 a čl. 13 odst. 2. věta druhá směrnice 2012/19). Odvolací soud měl dále za zřejmé, že pokud jde o OEEZ uvedený na trh po 13. 8. 2005, mají financovat náklady na likvidaci takovéhoto odpadu výlučně výrobci a nikoliv jiné subjekty tak, jak to směrnice 2012/19 umožňuje v případě historického odpadu.

10. Odvolací soud dále konstatoval, že směrnice 2012/19 [nahrazující původní směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2002/96/ES ze dne 27. 1. 2002, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „směrnice 2002/96“), která v čl. 9 definovala historický odpad jako výrobky uvedené na trh do 13. 8. 2005, tedy stejně jako čl. 13 směrnice 2012/19] nabyla účinnosti dne 13. 8. 2012, a stanovila ve svém čl. 24 odst. 1 povinnost členských států, tedy i České republiky, uvést jejich vnitřní právní předpisy do souladu s uvedenou směrnicí 2012/19 do 14. 2. 2014 (tj. směrnici implementovat). Česká republika tuto implementaci provedla, pokud jde o znění jejího čl. 13 odst. 1, věta prvá, s účinností od 1. 1. 2013, a to zákonem č. 165/2012 Sb. (novela zákona o odpadech), který ve svém § 37p odst. 1 stanovil povinnost zajistit financování OEEZ, tedy odpadu z elektrických a elektronických zařízení uvedených na trh po 1. 1. 2013, výlučně výrobcům. Tato povinnost se však týká pouze solárních (tj. fotovoltaických) panelů uvedených na trh po 1. 1. 2013, přičemž pro solární panely uvedené na trh do 1. 1. 2013 je stanoven odlišný režim v § 37p odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., který novelizoval zákon o odpadech tak, že pro solární panely uvedené na trh do 1. 1. 2013 zajistí financování nakládání s OEEZ, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí, a to prostřednictvím osoby uvedené v § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, tedy nikoli výrobce, a to tak, aby financování bylo plně zajištěno nejpozději do 1. 1. 2019. Směrnice 2012/19 však ukládá členským státům zajistit financování nakládání s OEEZ výlučně výrobci, a to v případě OEEZ z výrobků uvedených na trh již po 13. 8. 2005, přičemž tímto OEEZ jako historickým odpadem je třeba rozumět i solární panely. Z uvedeného je zřejmé, že pokud zákon č. 165/2012 Sb. takovouto povinnost výrobcům stanovil až pro solární panely uvedené na trh po 1. 1. 2013, je tato úprava v rozporu s čl. 13 směrnice 2012/19.

11. Odvolací soud též konstatoval, že s ohledem na uvedený výklad rozhodného ustanovení unijního práva, o němž nejsou rozumné pochybnosti (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3432/17), má za to, že není nezbytné položit Soudnímu dvoru Evropské unie postupem podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předběžnou otázku formulovanou v odvolání žalované. Uzavřel, že žalovaná implementovala směrnici 2012/19 do tuzemského právního řádu nesprávně, čímž se dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk a odpovídá tak za škodu vzniklou žalobkyni zaplacením příspěvku na likvidaci elektroodpadu v zažalované výši.

II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasným dovoláním.

13. Přípustnost podaného dovolání dovodila ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „hmotného i procesního práva“, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a při jejichž řešení odvolací soud pochybil. V této souvislosti žalovaná zformulovala konkrétně tyto otázky: a) Je právní úprava zakotvená v § 37p odst. 1 a 2 zákona o odpadech v souladu s čl. 13 směrnice 2012/19, a to i s přihlédnutím k okamžiku nabytí platnosti a účinnosti obou těchto předpisů? b) Provedl odvolací soud správný a eurokonformní výklad časové působnosti čl. 13 směrnice 2012/19 ve vztahu k financování odpadních solárních panelů? c) Dopadá čl. 13 směrnice 2012/19 z hlediska své časové působnosti a s ohledem na princip právní jistoty, legitimního očekávání a zákaz pravé retroaktivity i na solární panely uvedené na trh od 13. 8. 2005, ve vztahu k nimž tak měla být od 14. 2. 2014 v českém právním řádu stanovena povinnost jejich výrobců financovat náklady na sběr, zpracování, využití a šetrné odstranění? d) Lze povinnosti související s financováním nákladů na OEEZ od jiných uživatelů, než jsou domácnosti, vykládat analogicky s přihlédnutím k povinnostem uloženým právní úpravou pro OEEZ z domácností? e) Vyložil odvolací soud správně pojem „historický odpad“, pokud do něj zahrnul i solární panely uvedené na trh po 13. 8. 2005? Pokud ano, znamená to, že solární panely byly do uplynutí transpoziční lhůty z hlediska věcné a časové působnosti směrnice 2012/19 historickým odpadem? f) Má se povinnost financovat náklady na sběr, zpracování využití a k životnímu prostřední šetrné odstranění odpadu ze solárních panelů vztahovat „k jednotlivým dílčím splátkám v určitém časovém období, tj. do 14. 2. 2014“ nebo k celkové výši nákladů týkajících se odpadních solárních panelů uvedených na trh před přijetím předmětné unijní právní úpravy?

14. Odvolací soud nadto dle názoru dovolatelky žádným způsobem neposoudil její námitku, že v daném případě došlo ze strany soudu prvního stupně k užití pravé retroaktivity, jež je v českém právním řádu nepřípustná. Dovolatelka přitom odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou jeho usnesením ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1233/2013, a rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1389/2005. Zdůraznila, že směrnice 2012/19 začlenila solární panely do své působnosti až s účinností od 14. 2. 2014, pročež z ní nemohla plynout povinnost pro členské státy Evropské unie, jež by se týkala financování nákladů na recyklaci solárních panelů uvedených na trh před tímto datem, aniž by taková právní úprava porušovala zásadu zákazu pravé retroaktivity. Do dne 14. 2. 2014 tedy bylo dle zásady subsidiarity zakotvené v čl. 5 Smlouvy o Evropské unii zcela na jednotlivých členských státech, jak zmíněné financování ve svých právních řádech upraví.

15. Dle dovolatelky Česká republika věděla o probíhajícím procesu aktualizace unijních předpisů regulujících nakládání s OEEZ, povinnost tyto předpisy transponovat do jejího právního řádu jí však mohla vzniknout až po jejich přijetí. Tu pak Česká republika též řádně a včas splnila, když povinnost plynoucí z čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 upravila ještě přede dnem 14. 2. 2014 (jakož i přede dnem samotného přijetí předmětné směrnice) v ustanovení § 37p odst. 1 zákona o odpadech. Další legislativní změna v době po přijetí směrnice 2012/19 proto již nebyla nutná. Ostatně žádná výtka ze strany Evropské komise týkající se způsobu transpozice dotčeného ustanovení směrnice 2012/19 na adresu žalované nezazněla a ani žádné řízení pro porušení povinnosti vyplývající z čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie není v této souvislosti proti České republice vedeno.

16. Odvolací soud se dle dovolatelky nadto spokojil pouze s jazykovým a systematickým výkladem směrnice 2012/19, aniž by též provedl srovnání různých jazykových verzí tohoto předpisu. Nesprávně též vyložil pojem „historické elektrozařízení“, který zavedla již předchozí směrnice 2002/96. Hraniční den pro odlišování historických elektrozařízení sice zůstal i ve směrnici 2012/19 určen datem 13. 8. 2005, avšak jen ve vztahu k těm elektrozařízením, která již do působnosti unijního práva spadala, což však nebyl případ solárních panelů, na které směrnice 2002/96 nedopadala. Odvolací soud taktéž blíže nespecifikoval, jací výrobci by měli financování nakládání se solárními panely uvedenými na trh v období od 14. 8. 2005 do 14. 2. 2014 zajistit, a nezohlednil, že by bylo třeba tyto výrobce zpětně dohledávat, popřípadě že by sami provozovatelé solárních elektráren museli příslušné platby po nich regresivně vymáhat, a to za situace, kdy někteří z těchto výrobců už dnes ani nemusí existovat. Vymahatelnost těchto povinností by tak byla značně problematická a mnohdy i nemožná. Dovolatelka nadále považuje za jedině možný a i správný výklad ustanovení čl. 13 směrnice 2012/19, že pro solární panely uvedené na trh v období od 14. 8 2005 do 14. 2 2014 se uplatní stejná pravidla jako pro historická elektrozařízení (tedy ta uvedená na trh do dne 13. 8 2005). Pak mohou členské státy pro budoucí nakládání s nimi a příslušné financování podle čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec věta druhá směrnice 2012/19 požadovat, aby za plnění těchto povinností odpovídali i jiní uživatelé než výrobci, tedy v tomto případě například provozovatelé solárních elektráren.

17. Dovolatelka poukázala na to, že přímý účinek směrnice 2012/19, k jehož aplikaci odvolací soud přistoupil, mohl nastat až poté, co členskému státu marně uplynula transpoziční lhůta pro provedení této směrnice do vnitrostátního práva, nikoliv dříve. Solární panely instalované na solární elektrárně však byly uvedeny na trh před uplynutím transpoziční (implementační) doby, což oba účastníci řízení učinili nesporným, neboť žalobce je podnikatelem v oboru podnikání výroba elektřiny s termínem zahájení licencované činnosti od 24. 12. 2010. Přesto odvolací soud v bodě 17 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že žalovaná implementovala směrnici 2012/19 do tuzemského právního řádu nesprávně. Pokud se jedná o existenci odpovědnostního titulu, dovolatelka má za to, že nebyla prokázána existence nesprávného úředního postupu spočívající v neprovedení řádné transpozice směrnice 2012/19, žalobkyni také nevznikla a ani nemohla vzniknout škoda, neboť pokud uzavřela dne 30. 6. 2013 smlouvu se společností REMA PV Systém, a.s., uzavřela ji podle platné právní úpravy, která ke dni jejího uzavření nebyla v rozporu s unijním právem a závazek hradit příspěvky na likvidaci odpadu ze solárních panelů, jež má instalované na své solární elektrárně, jí tak vznikl ještě před uplynutím transpoziční lhůty, dovolatelka konečně neshledává za splněnou ani podmínku příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody, neboť povinnost žalobkyně hradit příspěvky vznikla na základě platné právní úpravy ještě před přijetím směrnice 2012/19.

18. Žalovaná dále vznesla návrh, aby Nejvyšší soud dovolací řízení přerušil a věc předložil ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též „SDEU“) s předběžnou otázkou týkající se problematického výkladu čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 a souladu vnitrostátní právní úpravy obsažené v § 37p odst. 1, 2 zákona o odpadech s tímto článkem. V této souvislosti připomněla, že české soudy opakovaně judikují, byť nejednotně, že žalovaná Česká republika neprovedla řádnou transpozici uvedeného článku směrnice, a to přesto, že ze strany Evropské komise žádné takové pochybení zjištěno nebylo.

19. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

20. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání úvodem věnovala svému výkladu výše komentovaných ustanovení směrnice 2012/19, a též jejich časové působnosti. Uvedla, že má dovolání za nepřípustné, neboť tvrzení žalované je pouhým nesouhlasem s právním posouzením odvolacího soudu. Žalobkyně má za to, že čl. 13 směrnice 2012/19 se použije bezprostředně na budoucí následky situace, jež nastala za účinnosti předchozího pravidla. Tedy pokud potřeba financování nakládání s OEEZ (ve vztahu k odpadu z fotovoltaických panelů) nastala před účinností dotčené směrnice, lze připustit, že takové náklady měli nést provozovatelé. Pokud ale ke vzniku odpadu dojde (několik desítek let) po přijetí této směrnice, náklady na financování nakládání s OEEZ u takto vyřazených panelů mají nést výrobci. V případě takové aplikace je tedy namístě mluvit o nepravé retroaktivitě právní úpravy, která je ovšem, jak v rámci českého, tak i unijního práva přípustná.

21. Žalobkyně je nicméně přesvědčena též o tom, že dovolání žalované není ani důvodné. Má za to, že inkriminovaný zákon o odpadech je v rozporu se směrnici 2012/19, přičemž v takovém případě bylo správné, pokud odvolací soud aplikoval na projednávanou věc směrnici 2012/19. Vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného (žalobkyně odkázala na rozhodnutí SDEU Pfeffer a další, C-397/01 až C-403/01, bod 113). Tato povinnost výkladu se týká všech právních předpisů vnitrostátního práva, přijatých jak před směrnicí, tak i po ní (žalobkyně odkázala též na rozhodnutí SDEU Marleasing C/106/89, a také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 01. 2019, sp. zn. 29 Cdo 293/2017-2223). Vnitrostátní soudy mají proto od okamžiku uplynutí lhůty k provedení směrnice, která nebyla provedena, povinnost vykládat vnitrostátní právo tak, aby byly budoucí účinky situací, vzniklých za platnosti dřívějšího pravidla, bezprostředně v souladu s ustanoveními takové vnitrostátně netransponované směrnice. Ve vztahu k úpravě financování nakládání s OEEZ (z fotovoltaických panelů) je tedy nezbytné aplikovat čl. 13 směrnice 2012/19, který v odst. 1 požaduje, aby financování nákladů na OEEZ (uvedených na trh po 13. 8. 2005) nesli výrobci zařízení. Směrnice tak stanovuje povinnost do budoucna, jelikož povinnost financování se aktivuje až tehdy, kdy se zařízení (v tomto případě solární panel) změní v odpad.

22. Žalobkyně setrvala na závěru, že Česká republika neprovedla do 14. 2. 2014 účinnou transpozici směrnice 2012/19, a je tedy od 15. 2. 2014 v prodlení se splněním své povinnosti dle čl. 24 odst. 1 dotčené směrnice. Žalobce má za to, že znění jejího čl. 13 je s využitím gramatického a systematického výkladu zcela jasné, a není možné vykládat jej jinak, než že financování recyklace odpadů z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005 bude zajištěno tak, že náklady ponesou výrobci. Žalobkyně má také za to, že poté, co uplynula transpoziční lhůta stanovená v čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, tj. 14. 2. 2014, měly být náklady (týkající se OEEZ) financovány ze strany výrobců, a to u všech produktů uvedených na trh právě po 13. 8. 2005. Závěrem svého vyjádření pak žalobkyně zpochybnila důvodnost návrhu žalované na přerušení dovolacího řízení a předložení věci SDEU k vydání rozhodnutí o předběžné otázce, když čl. 13 směrnice 2012/19 je dle jejího názoru příkladem acte clair, u něhož žádná výkladová nejasnost či nejednoznačnost nenastává.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

24. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky vyplývající z § 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř., neboť za žalovaný stát jedná osoba uvedená v § 21a o. s. ř., která má právnické vzdělání a která též dovolání sepsala. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

27. Otázky, zda lze povinnosti související s financováním nákladů na OEEZ od jiných uživatelů, než jsou domácnosti, vykládat analogicky s přihlédnutím k povinnostem uloženým právní úpravou pro OEEZ z domácností [otázka ad d)], zda lze pod pojem „historický odpad“ zahrnout i solární panely uvedené na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 14. 2. 2014 [otázka ad e)], a zda se má povinnost financovat náklady na sběr, zpracování využití a k životnímu prostřední šetrné odstranění odpadu ze solárních panelů vztahovat k jednotlivým dílčím splátkám nebo k celkové výši nákladů týkajících se odpadních solárních panelů uvedených na trh před přijetím předmětné unijní právní úpravy [otázka ad f)], přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou. Na jejich řešení totiž napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. Ve vztahu k otázkám uvedeným výše pod písmeny a) až c), tj. k otázkám zda se žalovaná dopustila porušení práva Evropské unie tím, že vzhledem ke znění právní úpravy obsažené v § 37p odst. 2 zákona o odpadech a k okamžiku jejího přijetí na straně jedné a ke znění a výkladu čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 a okamžiku jejího přijetí na straně druhé neprovedla v termínu do 14. 2. 2014 řádnou transpozici zmíněného ustanovení směrnice do českého právního řádu v části týkající se financování nákladů na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době od 13. 8. 2005 do 1. 1. 2013 jejich výrobci, a to aniž by se současně jednalo o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost nové právní úpravy, a zda takové případné porušení unijního práva zakládá odpovědnost žalované za škodu způsobenou tím provozovateli fotovoltaické elektrárny, který tyto náklady po dni 14. 2. 2014 hradil namísto výrobce, však dovolání žalované přípustné je. Tyto otázky totiž dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu a/ řízení o předběžné otázce předložené Soudnímu dvoru Evropské unie

29. Usnesením ze dne 5. 8. 2020, č. j. 30 Cdo 1423/2020-257, Nejvyšší soud dovolací řízení přerušil do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce položené mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212. Podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předložil Nejvyšší soud Soudnímu dvoru Evropské unie tuto předběžnou otázku: 1) Musí být čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013 jejich uživatelům, a nikoli výrobcům? 2) V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena kladně, má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní úrovni)?

30. O předložené předběžné otázce bylo rozhodnuto rozsudkem velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 1. 2022, C-181/20.

31. V tomto rozsudku se Soudní dvůr Evropské unie předně zabýval výkladem čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19, podle kterého členské státy mají povinnost zajistit, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005. V této souvislosti poukázal na definici uvedenou v čl. 3 odst. 1 písm. e) této směrnice, podle níž pod pojem „odpadní elektrické a elektronické zařízení“ nebo „OEEZ“ spadají elektrická a elektronická zařízení, která jsou odpadem ve smyslu čl.

3 bodu 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/98/ES ze dne 19. 11. 2008 (dále též jen „směrnice 2008/98“), včetně všech konstrukčních částí, podsestav a spotřebních materiálů, které jsou součástí výrobku v době jeho vyřazení. Zmínil taktéž čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2012/19 a její přílohy I a II, v souladu s nimiž se tato směrnice již v přechodném období od 13. 8. 2012 do 14. 8. 2018 vztahuje i na fotovoltaické panely. V návaznosti na to poté SDEU uvedl, že unijní normotvůrce naprosto jednoznačně vyjádřil svůj záměr, aby fotovoltaické panely byly považovány za elektrické a elektronické zařízení ve smyslu čl.

3 odst. 1 písm. a) směrnice 2012/19, a tudíž aby spadaly do oblasti působnosti této směrnice. Podle SDEU pak čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 vyžaduje, aby členské státy přijaly právní a správní předpisy nezbytné k tomu, aby odpovědnost za financování nákladů spojených s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů nesli jejich výrobci, a nikoli uživatelé, byly-li tyto panely uvedeny na trh po 13. 8. 2005. Tento článek proto musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, kterou se povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh po 13.

8. 2005 ukládá uživatelům těchto panelů, a nikoli jejich výrobcům.

32. S ohledem na tento výklad se však SDEU dále zabýval posouzením platnosti tohoto ustanovení z pohledu zachování zásady právní jistoty, která v souladu se závěry plynoucími z judikatury SDEU vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a jejich účinky byly předvídatelné, především pokud mohou vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky, tak aby právní subjekty mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho. Přitom uvedl, že právní norma stanovená v čl.

13 odst. 1 směrnice 2012/19 se ratione temporis použije jen tehdy, jsou-li v ní vyjmenované činnosti sběru, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrného odstraňování odpadu z fotovoltaických panelů realizovány v době od 13. 8. 2012, tj. ode dne, který je uveden v čl. 2 odst. 1 písm. a) této směrnice a na který též připadá datum vstupu této směrnice v platnost, neboť se jedná o dvacátý den po jejím vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, k němuž došlo dne 24. 7. 2012. Byly-li totiž takové činnosti provedeny přede dnem 13.

8. 2012, dotčené panely již k tomuto datu neexistovaly a náklady spojené s uvedenými činnostmi tak již byly k datu vstupu směrnice 2012/19 v platnost vynaloženy, takže se čl. 13 odst. 1 na ně nemůže uplatnit. SDEU rovněž připomenul, že podle unijní právní úpravy platné před přijetím směrnice 2012/19 byla povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů upravena článkem 14 směrnice 2008/98, který ponechával na členských státech, zda povinnost nést tyto náklady ponese současný či předchozí držitel odpadu, nebo výrobce či distributor fotovoltaických panelů.

V návaznosti na to pak uvedl, že v části, v níž čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 dopadá na fotovoltaické panely uvedené na trh v době mezi 13. 8. 2005 a datem vstupu této směrnice v platnost, tj. 13. 8. 2012, takže upravuje situace završené před posledně uvedeným datem, nelze toto pravidlo považovat za slučitelné se zásadou zákazu zpětné účinnosti právních aktů, jestliže následně a nepředvídatelně mění rozdělení nákladů, jejichž vzniku již nelze zabránit, protože hospodářské subjekty mohly při obchodních transakcích oprávněně vycházet z rozdělení těchto nákladů stanoveného v tehdy platné právní úpravě, takže toto nové pravidlo zbavuje tyto subjekty jakékoli reálné možnosti, aby se podle něj po jeho vstupu v platnost zařídily.

Použití čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 se zpětnou účinností by bylo též v rozporu s cílem této směrnice, tj. s cílem motivovat výrobce k tomu, aby při navrhování svých výrobků zcela zohlednili a usnadnili jejich opravu, možnou modernizaci, opětovné použití, demontáž a recyklaci. Za současného konstatování, že použití čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 se zpětnou účinností je tak v rozporu se zásadou právní jistoty, proto SDEU určil, že toto ustanovení je v rozsahu, v němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13.

8. 2005 a 13. 8. 2012 ukládá výrobcům, neplatné. V návaznosti na tento závěr pak vyslovil, že čl. 13 odst.

1 směrnice 2012/19 tedy musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, kterou se povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh až v době od 13. 8. 2012, kdy tato směrnice vstoupila v platnost, ukládá uživatelům těchto panelů, a nikoli jejich výrobcům.

33. Ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech je tedy v rozporu s unijním právem, avšak pouze ve vztahu k fotovoltaickým panelům uvedeným na trh v době od 13. 8. 2012 do 1. 1. 2013. V rámci odpovědi na druhou otázku položenou Nejvyšším soudem však SDEU připomenul, že v minulosti opakovaně judikoval, že nárok na náhradu újmy je podle unijního práva přiznán tehdy, jsou-li splněny tři podmínky, a sice: a) porušené pravidlo přiznává jednotlivcům práva, b) porušení je dostatečně závažné a c) mezi porušením povinnosti členského státu a újmou, která poškozeným vznikla, existuje přímá příčinná souvislost. Při hledání odpovědi na otázku, zda zde existuje dostatečně závažné porušení unijního práva, přitom SDEU zohlednil jednak to, že český zákonodárce vložil § 37p do zákona o odpadech více než měsíc před přijetím směrnice 2012/19, jednak to, že samotná směrnice 2012/19 stanoví v čl. 24 odst. 1 lhůtu, a sice 14. 2. 2014, po jejímž uplynutí musí v členských státech být již v účinnosti právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí. Následně konstatoval, že i když se směrnice 2012/19 jako taková použije ratione temporis od 13. 8. 2012, nelze podle ustálené judikatury SDEU vzhledem k tomu, že účelem lhůty uvedené v čl. 24 odst. 1 směrnice je zejména poskytnout členským státům čas nezbytný k přijetí opatření k jejímu provedení, těmto státům vytýkat, že danou směrnici neprovedly do svého právního řádu před jejím uplynutím. To nic nemění na tom, že členským státům přísluší přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, že výsledku stanoveného směrnicí bude dosaženo k okamžiku uplynutí této lhůty, právě během lhůty k jejímu provedení, a že v době běhu lhůty k provedení směrnice se tyto státy musí zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit výsledek stanovený touto směrnicí. Vložení § 37p do zákona o odpadech, k němuž došlo v době více než měsíc před tím, než se směrnice 2012/19 stala součástí unijního právního řádu, tak podle závěru SDEU nemůže jako takové představovat dostatečně závažné porušení unijního práva. b/ dovolací řízení po rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie

34. Nejvyšší soud předně rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o pokračování v dovolacím řízení, neboť překážka, pro kterou bylo dovolací řízení přerušeno, vydáním rozhodnutí SDEU o předložené předběžné otázce odpadla.

35. Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

36. Principy, jimiž se řídí odpovědnost každého členského státu Evropské unie za újmu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva, se Nejvyšší soud ve své judikatuře již vícekrát podrobně zabýval. Poukázat lze v této souvislosti např. na rozsudek ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5027/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016, a ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29.

10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2849/18, nebo na usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018, a ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 599/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 191/13. V této judikatuře Nejvyšší soud konstatoval, že standardy tohoto odpovědnostního systému byly judikovány v rozhodnutích Evropského soudního dvora (dnes Soudního dvora Evropské unie), přičemž konkrétně vyplývají z rozsudku ze dne 19. 11.

1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, Francovich a Bonifaci proti Italské republice, dále z rozsudku ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du p?cheur SA proti Spolkové republice Německo a Factortame Ltd a další proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, a z rozsudku ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Rakouské republice, a jsou konstruovány následovně: a) právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo nebo chrání jeho právní zájem; b) porušení musí být dostatečně závažné a c) mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost.

Všechny tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva, jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.

V prvním ze zmíněných rozhodnutí vydaném ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90 přitom Soudní dvůr uvedl, že „možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek norem Společenství podmíněn činností ze strany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.“

37. Případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního (unijního) práva jsou sice postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnost státu za porušení komunitárního (unijního) práva tak není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zmíněného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, publikovaný pod č. 111/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jak ale konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, ani toto oddělení systémů odpovědnosti za škodu nesmí být překážkou plnění závazků, jež České republice z členství v Evropské unii vyplývají. Je totiž „nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, [byť] tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje“.

38. Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že pro rozhodnutí odvolacího soudu jeho klíčové východisko založené na znění čl. 13 směrnice 2012/19 (bod 14 odůvodnění odvolacího soudu), podle kterého mají financovat náklady na likvidaci OEEZ (tj. zařízení uvedených na trh po 13. 8. 2005) výlučně výrobci a nikoliv jiné subjekty, je nesprávné. Je to pro nynější věc nutný důsledek již zmíněného rozhodnutí SDEU o předběžné otázce (C-181/20), ve kterém tento soud dovodil, že použití čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 se zpětnou účinností je v rozporu se zásadou právní jistoty, proto dotčené ustanovení je v rozsahu, v němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 13. 8. 2012 ukládá výrobcům, neplatné. Zbývá posoudit, zda tedy žalovaná porušila svou povinnost plynoucí z čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, podle kterého členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 14. 2. 2014, a to ve vztahu k povinnosti upravené v jejím čl. 13 odst. 1 (avšak za situace konstatované dílčí neplatnosti čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19, a to ve výše uvedeném rozsahu).

39. Novelou zákona o odpadech provedenou zákonem č. 165/2012 Sb., jenž byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 30. 5. 2012, byl totiž s účinností od 1. 1. 2013 vložen do zákona o odpadech § 37p odst. 2, který stanovil, že pro solární panely uvedené na trh do dne 1. 1. 2013 zajistí financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí. Na rozdíl od odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh do dne 1. 1. 2013 se žalovaná porušení uvedené povinnosti nedopustila. Jak již z komentovaného rozsudku SDEU (C-181/20) vyplynulo, předmětný čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 v rozsahu, v němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 13. 8. 2012 (kdy předmětná směrnice vstoupila v platnost) ukládá výrobcům, je neplatný. Žádná překážka bránící žalované v tom, aby zmíněné náklady vážící se k fotovoltaickým panelům, které byly na trh uvedeny v tomto období, uložila v zákoně o odpadech hradit nikoliv jejich výrobcům, nýbrž provozovatelům solární elektrárny, tudíž z unijního práva neplynula. Odpovědnost žalované za škodu odpovídající částkám, které žalobkyně na těchto nákladech uhradila, je tudíž vyloučena.

40. Stran fotovoltaických panelů uvedených na trh v období od 13. 8. 2012 do 1. 1. 2013 se však již uplatní závěr SDEU, podle kterého čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z těchto fotovoltaických panelů ukládala jiným subjektům, než jejich výrobcům. V této části tedy česká právní úprava vtělená do ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech s unijním právem souladná není. Jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti žalované za škodu, jež žalobkyni zaplacením zmíněných nákladů případně vznikla (byly-li vůbec nějaké takové solární panely součástí její fotovoltaické elektrárny), je však i to, že porušení unijního práva členským státem musí být dostatečně závažné. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Ve shodě s dalším závěrem vysloveným SDEU v rozhodnutí o předložené předběžné otázce je totiž nezbytné zohlednit skutečnost, že ustanovení § 37p odst. 2 bylo do zákona o odpadech vloženo již dne 30. 5. 2012, tj. více než dva měsíce předtím, než směrnice 2012/19 vstoupila dne 13. 8. 2012 v platnost a než tak mohla vyvolávat právní účinky vůči členským státům, kterým byla určena, stejně jako to, že lhůta, po jejímž uplynutí již musely být v členských státech v účinnosti právní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí, uplynula až dne 14. 2. 2014, dokdy nebylo možné těmto státům vytýkat, že danou směrnici do svého právního řádu neprovedly. Ani v případě nákladů vynaložených v souvislosti s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v tomto časovém rozmezí tedy odpovědnost žalované za tvrzenou škodu vzniknout nemohla.

41. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech, který povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. 1. 2013 ukládal provozovatelům solárních elektráren, jejíž jsou tyto solární panely součástí, nezakládá odpovědnost žalované České republiky za škodu způsobenou těmto provozovatelům neprovedením řádné transpozice čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 do českého právního řádu v termínu, jenž byl v čl. 24 odst. 1 této směrnice stanoven do 14. 2. 2014.

42. Vzhledem k tomu, že popsané právní závěry znamenají, že žalobní požadavek žalobkyně nemůže být ani zčásti úspěšný, proto Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci § 243d odst. 2 písm. b) o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se cestou změny rozsudku soudu prvního stupně žaloba zamítá.

43. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to nejen o nákladech dovolacího řízení, ale též o nákladech řízení, jež proběhlo před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Postupoval přitom podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšnou žalobkyni zavázal k náhradě nákladů, které vznikly žalované v souvislosti s jejími písemnými podáními ze dne 2. 5. 2017, 19. 9. 2017, 11. 12. 2018, s přípravou účasti na jednání, s její účastí na jednáních soudu prvního stupně konaných ve dnech 12. 12. 2018 a 20. 3. 2019, s podáním odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s účastí na jednání odvolacího soudu konaném dne 13. 11. 2019 a konečně s podáním dovolání proti rozsudku soudu odvolacího. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč za každý ze zmíněných devíti úkonů (celkem tedy o částku 2 700 Kč), a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a f) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 4. 2022

Mgr. Vít Bičák předseda senátu