30 Cdo 1441/2025

30 Cdo 1441/2025-1345

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně A. V., zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 48 550 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 248/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 17 Co 372/2024-1318, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 13 007,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta prof. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 48 550 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný ve formě pomoci, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stadiu pokusu, které bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013 a v jehož závěru byla žalobkyně dne 13. 11. 2019 pravomocně zproštěna obžaloby.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. 8. 2019, č. j. 15 C 248/2018-528, žalobu (která tehdy zněla na zaplacení částky 35 000 000 Kč s příslušenstvím) zcela zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení.

3. K odvolání žalobkyně poté Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 2. 2020, č. j. 17 Co 355/2019-554, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Soud prvního stupně (poté, co žalovaná dne 15. 10. 2020 poskytla žalobkyni finanční satisfakci ve výši 450 000 Kč) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 15 C 248/2018-1141, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 11. 2020 do zaplacení, přičemž stran požadavku na zaplacení zbývající částky 48 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 35 000 000 Kč ode dne 29. 12. 2018 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 400 000 Kč od 8. 11. 2020 do zaplacení žalobu zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.

5. Na podkladě odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 17 Co 70/2022-1198, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku III jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 65 948,50 Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

6. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 16. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 3277/2022-1221, odmítl dovolání, které proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

7. Nálezem ze dne 24. 4. 2024 č. j. II. ÚS 379/23-1251, však Ústavní soud uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Dospěl totiž k závěru, že jimi bylo porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu a její právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, neboť výše přiznaného odškodnění nevycházela z porovnání případu žalobkyně s jinými případy, které by bylo možné považovat za skutečně srovnatelné, a neodrážela ani veškeré relevantní okolnosti jejího případu zahrnující i skutečnost, že žalobkyně byla nepravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, přičemž po dobu 21 měsíců žila v nejistotě, zda tento trest bude muset vykonat.

8. Soud prvního stupně proto ve věci rozhodl znovu a svým rozsudkem ze dne 11. 7. 2024, č. j. 15 C 248/2018-1279, žalobu v části znějící na zaplacení částky 47 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 35 000 000 Kč od 29. 12. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 150 000 Kč od 8. 11. 2020 do zaplacení zamítl (výrok I), přičemž současně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 8.11.2020 do zaplacení (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).

9. K odvolání obou stran sporu pak odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé potvrdil, ve vyhovujícím výroku II tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl také ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % od 8.11.2020 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a závěrem žalovanou zavázal povinností zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

10. Tento rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku o věci samé, napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Otázka přiměřenosti výše odškodnění, které bylo žalobkyni napadeným rozhodnutím přiznáno, a s ní související otázka, zda je možné, aby toto odškodnění, jež zohledňuje skutečnost, že žalobkyně byla nepravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody, převyšovalo (ve vztahu k období, po něž toto její nepravomocné odsouzení trvalo) částku, která je podle judikatury běžně přiznávána za nezákonné zbavení osobní svobody vazbou či nezákonným odsouzením, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 587/2022, jakož i od v této věci vydaného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

14. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jenž přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1) a 2). Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.

15. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout. Jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. V konečném důsledku pak musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na výše uvedená kritéria) shodují.

Výše přiznaného zadostiučinění by se tak neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba dle závěrů rozvedených dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.).

Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlí, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba ve třetím kroku stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé, např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy.

16. Od citovaných judikatorních závěrů se odvolací soud v posuzovaném případě neodchýlil, vyšel-li při stanovení výše odškodnění, jež žalobkyni přiznal, ze srovnání relevantních okolností jejího případu, které byly v řízení provedeným dokazováním zmapovány, s obdobnými okolnostmi, jež provázely trestní řízení ve srovnatelné kauze, kterou identifikoval ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 160/2022, v níž bylo řešeno odškodnění stejného typu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním řízením vedeným proti osobě, která v minulosti zastávala funkci ministryně obrany, s níž její trestní stíhání souviselo.

Plně v intencích této judikatury, jakož i v intencích závazného právního názoru Ústavního soudu vysloveného v kasačním nálezu, jenž byl v tomto řízení vydán, přitom specifikoval jak společné znaky, jimiž se obě srovnávaná trestní stíhání vyznačovala, tak i zjištěné rozdíly. Výsledné zadostiučinění poté vyčíslil na základě logicky a konzistentně vyznívající úvahy respektující výsledky uvedeného srovnání a zohledňující mj. i skutečnost, že žalobkyně (u níž byla shledána řada následků dosahujících mírnější intenzity, než tomu bylo u poškozené ve srovnávané kauze) byla (narozdíl od poškozené ve srovnávané kauze) po dobu 21 měsíců nepravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, a po tuto dobu trpěla tíživou nejistotou, zda bude muset uložený trest vykonat (viz body 24 až 33 odůvodnění napadeného rozsudku).

Následný závěr odvolacího soudu, že se žalobkyni má dostat celkového finančního odškodnění v obdobné výši, jaké soudy přiznaly poškozené ve srovnávané kauze, tedy ve výši 1 500 000 Kč, se pak současně ve světle takto zohledněných skutkových zjištění (jejichž správnost nelze v dovolacím řízení revidovat – srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario) v žádném směru nevyznačuje zjevnou nepřiměřeností, jež by mohla zásah Nejvyššího soudu, jaký žalovaná požaduje, odůvodnit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, v souladu s nímž dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená). Již z tohoto pohledu tedy přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit nelze.

17. K závěru o zjevné nepřiměřenosti přiznaného odškodnění nicméně nevede ani samotné žalovanou akcentované srovnání přiznaného plnění s výší částek, které jsou dle ustálené rozhodovací praxe přiznávány poškozeným za výkon nezákonné vazby či nezákonného trestu odnětí svobody. Odvolací soud totiž na základě tohoto pouze podpůrně využitého kritéria, které vztáhl k nikoliv zanedbatelné době, po níž byla žalobkyně nepravomocně odsouzena k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, uvažoval po zohlednění již zmíněných (a do značné míry mimořádných, jak v závěru svého kasačního nálezu zdůraznil Ústavní soud) okolností případu žalobkyně toliko s částkou výrazně nepřesahující spodní hranici orientačního finančního rozpětí, které pro účely odškodnění zmíněného typu újmy určil Nejvyšší soud v žalobkyní uváděném rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, publikovaném pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

18. Namítá-li žalovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

19. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, což se v daném případě zjevně nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023). Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom těmto požadavkům vyhověl, neboť odvolací soud postup, jakým dospěl ke konečné výši přiměřeného zadostiučinění újmy, kterou žalobkyně utrpěla, náležitě vysvětlil. Skutečnost, že žalovaná s tímto postupem odvolacího soudu nesouhlasí, přitom nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezpůsobuje.

21. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalobkyně za zmíněné vyjádření ve výši 10 300 Kč [§ 7 bod 6, § 9a odst. 2 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 2 257,50 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 8. 2025

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu