USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobkyně A. V.,
narozené XY, bytem XY, zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D. advokátem,
se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 48 550 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 248/2018,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022,
č. j. 17 Co 70/2022-1198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
11. 2021, č. j. 15 C 248/2018-1141, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku ve výši 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši
8,25 % z této částky ode dne 8. 11. 2020 do zaplacení (výrok I), naproti tomu
žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 48 400 000 Kč s
příslušenstvím, zamítl (výrok II) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 110 964 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I a II potvrdil, ve
výroku o nákladech řízení III jej změnil tak, že jejich výše činí 65 948,50 Kč,
jinak jej rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl
současně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala
přiměřeného zadostiučinění v částce 48 550 000 Kč za nemajetkovou újmu
způsobenou jí nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 3.
2013 ve věci završené pravomocným zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 46 T 7/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním směřujícím do pro ni
nepříznivé části výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl ohledně
částky 48 400 000 Kč a příslušenství potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Podané dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení cíleně podporovaly extrémní
medializaci případu žalobkyně, že se žalobkyni v důsledku trestního stíhání
nepodařilo najít adekvátní pracovní pozici a že trestní stíhání mělo vliv na
její neúspěch v senátních volbách v roce 2016, ze skutkových zjištění soudů
nižších neplyne. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci
na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto
přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu
posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací
soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení
před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v
němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se
skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K první dovolací otázce, vytýkající odvolacímu soudu nedostatečné zohlednění
všech relevantních okolností při srovnávání trestní věci žalobkyně s jinými
soudy projednávanými případy, dovolací soud nemůže přisvědčit námitkám, dle
nichž soudy ve věci rozhodovaly co do posuzování následků vedeného trestního
řízení do poměrů poškozené bez náležitého odůvodnění a bez vážení konkrétních
okolností případu. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje naopak
poměrně důkladný popis zjištění ohledně okolností a následků, které trestní
řízení mělo ve sféře žalobkyně jakožto poškozené. Nejvyšší soud shledává
rovněž logickými a srozumitelnými základní úvahy, jež soudy obou stupňů činily
při stanovení výše konkrétního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud přihlédl – v poměrech projednací zásady – ke všem zjištěným
relevantním okolnostem vztahujícím se k trestnímu stíhání žalobkyně, přičemž na
základě jejich komplexního vzájemného zhodnocení dospěl k závěru o přiměřené
formě, tj. relutární satisfakci ve výši 600 000 Kč, kdy již dříve žalovaná
dobrovolně žalobkyni plnila částku 450 000 Kč. K námitce nepřiměřené (nízké) výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud
setrvale judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou
částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Odvolací soud přihlédl k tomu, že
v řízení bylo na základě zjištěného skutkového stavu (jež potud nepodléhá
dovolacímu přezkumu, srov. § 241a odst. 1, věta prvá o. s.
ř.) zjištěno, že
žalobkyni hrozil poměrně vysoký trest, byla nepravomocně odsouzena, trestní
stíhání narušilo její sociální i psychickou integritu, došlo k poškození
zdravotního stavu, na straně druhé však vykonávala po značnou část doby trvání
trestního stíhání exponovanou funkci předsedkyně Energetického regulačního
úřadu, coby ústředního orgánu státní správy, aniž by se přihlásila do
navazujícího výběrového řízení na místo člena jeho nově zřízené rady. Rovněž
dopady probíhajícího trestního stíhání do možnosti jejího pracovního uplatnění
byly, podle skutkových zjištění z nichž vycházel odvolací soud, v rozhodné době
minimální, žalobkyně byla rovněž politicky činná, prezident republiky ji v
průběhu trestního stíhání udělil vysoké státní vyznamenání. K okolnostem
nastalým po pravomocném skončení trestního stíhání odvolací soud z důvodů blíže
uváděných nepřihlížel. S ohledem na takto zjištěné skutečnosti není ani podle
názoru Nejvyššího soudu přiznaná (dobrovolně zaplacená) satisfakce ve výši 600
000 Kč zcela zjevně excesivní. K polemice dovolatelky o výši přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvádí, že
při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval
kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), tedy přihlédl-li k povaze trestní věci, pro kterou byla žalobkyně
stíhána, délce trestního stíhání, výši trestu, který žalobkyni hrozil (resp. byl nepravomocně uložen), prokázaným následkům, které tím byly žalobkyni
způsobeny, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných
případech. Rovněž judikatura Ústavního soudu akcentuje potřebu zohlednění
individuálního rozměru každého projednávaného případu odškodnění a na straně
druhé zapovídá mechanické odškodnění podle předem daných schémat či tabulek,
nikterak nezpochybňuje závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž
výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou
spravedlnosti a neměla by se bez zjevných skutkových odlišností konkrétního
případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově
obdobném. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně týkající se
neadekvátního srovnání posuzovaného řízení s jinými případy, neboť srovnání
judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností
srovnávaných případů a z tohoto důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním
nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci
a není jím ve smyslu § 237 o. s. ř. řešena konkrétní právní otázka (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 do 71/2017).
Namítala-li potom žalobkyně, že odvolací soud vycházel při srovnání z
rozhodnutí soudů, která si obstaral soud prvního stupně (respektive z
rozhodnutí, které žalobkyně označila v odvolání, když předtím konstantně
uváděla, že její trestní stíhání je tak specifické, že neexistuje žádný obdobný
případ [viz např. č. l. 780 spisu]), pak až v dovolacím řízení nemůže namítat,
že její věc měla být porovnána s jinými projednávanými věcmi, které ze svého
úhlu pohledu pokládá v relaci ke své situaci za přiléhavější, nicméně je před
soudem prvního ani druhého stupně ke své újmě neoznačila. Je totiž především na
žalobci, aby nabídl k porovnání rozhodnutí soudů v obdobných či srovnatelných
případech. Tvrzení o tom, že žalobkyně byla pravomocnému odsouzení údajně
blíže, než obviněný ve věci odškodňované Městským soudem v Praze pod sp. zn. 18
Co 273/2021 je pak spíše spekulací. Odvolací soud přiléhavě akcentoval
podstatné rozdíly porovnávané věci od trestního řízení žalobkyně, u níž nebyl
prokázán závažný zásah do jejího profesního života a nedošlo ve vztahu k ní ani
ke ztrátě zaměstnání či k excesivní medializaci jdoucí na vrub orgánům činným v
trestním řízení. V další srovnávané věci, kde byl obviněným senátor a
regionální politik, došlo u něj navíc ke „zničení /jeho/ politické kariéry“. Výtka, že se věc žalobkyně „vymyká měřítkům běžných případů odškodňování za
nezákonná trestní stíhání“ nemůže založit přípustnost dovolání též proto, že z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013
(ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro
zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14),
plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně
činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání
ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné“. Soudy pak běžně odškodňují
srovnatelná trestní stíhání, včetně případů pravomocně i nepravomocně uložených
trestů a jejich výkonu, včítaje v to i odškodnění významných osobnostní
politického a společenského života. Porovnává-li následně dovolatelka jí přiznanou (uhrazenou) relutární satisfakci
s odškodněním přiznávaným v řízeních o ochranu osobnosti, je takový poukaz
nepřiléhavý, neboť v rozsudku ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021,
Nejvyšší soud připomenul, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu
způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany
osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007,
nebo ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), tato praxe byla překonána
rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod
zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4.
2006, nelze uplatnit z titulu
ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za
škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany
osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016). Domnívala-li se žalobkyně, že „odškodnění v řádu až miliónů korun je v České
republice již aprobovaná praxe“, nic jí nebránilo v poměrech projednací zásady
takové rozhodnutí v nalézacím nebo odvolacím řízení na podporu svého procesního
postoje předložit, což ovšem neučinila. Odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž neodchýlil,
jestliže částečně převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a vycházel ze
zjištěných (prokázaných) dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry
dovolatelky a řádně odůvodnil, jakým způsobem se dobral k odpovídající výši
náhrady za způsobenou nemateriální újmu. Okolnost, že žalobkyně subjektivně
vnímá dopady trestního stíhání do své osobnostní sféry zčásti odlišně, popř. má
již poskytnutou (resp. přiznanou) relutární satisfakci za nedostatečnou
(nespravedlivou), k závěru o přípustnosti dovolání nepostačuje. Ani při řešení (sub)otázky dopadu referování o dané trestní věci ze strany
hromadných sdělovacích prostředků se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího, když nepřičítal k tíži státu samotnou
medializaci, jež byla prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a
nikoliv výsledkem excesivního jednání orgánů činných v trestním řízení, jež
nebylo zjištěno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 1138/2017, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 a ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018). Uvedená
rozhodnutí totiž jednoznačně vylučují odpovědnost státu za dopad „prosté zásady
veřejnosti trestního řízení“. Pokud jde o fázi tzv. přípravného řízení,
žalobkyně (která jinak opodstatněně poukazuje na terminologickou nepřesnost v
pojmu „veřejnosti trestního řízení“ zatěžující výše zmiňovaná rozhodnutí
dovolacího soudu) zaměňuje její „neveřejnost“ s tím, že i v jejím průběhu jsou
orgány činné v trestním řízení oprávněny informovat o své činnosti (viz § 8
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, které je provedením článku
17 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou svoboda projevu a právo
na informace zaručeny (srov. ŠÁMAL, Pavel. § 8a [Poskytování informací
veřejnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 147)). Součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom nebyl
závěr, že by při informování veřejnosti orgány činné v trestním řízení působily
excesivně (v rozporu s trestním řádem). Ani zde nelze shledat naplněným důvod
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
představuje projev respektu k ustálené judikatuře soudu dovolacího.
Ani při řešení otázky pod bodem 2/, co do určení počátku prodlení, se odvolací
soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel,
že úroky z prodlení, které zákon výslovně označuje za příslušenství pohledávky
(srov. § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), mají povahu
akcesorického závazku, jehož osud je závislý na osudu závazku hlavního (tedy na
osudu jistiny pohledávky), k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2171/2000, nebo usnesení ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2513/2013). Nebylo proto podstatné, kdy a jak žalobkyně svoji
pohledávku předběžně uplatnila u příslušného ústředního orgánu, jestliže vyšlo
najevo, že nárok žalobkyně při jeho prvotním předběžném uplatnění v červnu 2018
nemohl být [nahlíženo optikou okamžiku rozhodování odvolacího soudu, srov. §
211 a § 154 odst. 1 o. s. ř.] nárokem existentním. Právě v tomto kontextu a
nikoliv izolovaně je třeba vnímat závěry ustálené soudní praxe (srov. bod 10
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek), dle níž poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne
následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu
přiměřeného zadostiučinění uplatnila postupem podle § 14 OdpŠk. I když
žalobkyně byla (pod hrozbou možného promlčení své pohledávky) nepochybně
stimulována k tomu, aby svůj nárok předběžně uplatnila u žalované poté, co byla
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016
zproštěna obžaloby, pak takto předběžně uplatněný nárok na poskytnutí
zadostiučinění zanikl v okamžiku, kdy Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 900/2018, ve vztahu k žalobkyni zrušil zprošťující
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby ve
věci znovu jednal a rozhodl. Od uvedeného okamžiku nebylo možno nadále usnesení
o zahájení trestního stíhání žalobkyně ze dne 13. 3. 2013 považovat za
nezákonné rozhodnutí (§ 8 odst. 1 OdpŠk). Nárok žalobkyní uplatňovaný tak mohl
být opodstatněně spojován až s okamžikem právní moci navazujícího zprošťujícího
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019. Nesprávnost dovolatelkou
proponovaného závěru, že prodlení bez dalšího a vždy nastává uplynutím 6
měsíční lhůty od jakéhokoliv předběžného uplatnění nároku, by vedl, per
reductionem ad absurdum, k neudržitelnému závěru, že prodlení nastává i ve
vztahu k neexistujícím nebo zcela zjevně předčasně uplatněným nárokům. Ani k
druhé předestřené otázce tak nelze dovodit, že by dovolání bylo podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu