30 Cdo 1499/2025-304
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J. L., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 254/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. 69 Co 530/2024-275,
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. 69 Co 530/2024-275, v rozsahu potvrzení uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 4. 2022 do zaplacení a dále v navazujícím nákladovém výroku a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 4. 2022 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 31/2020, které skončilo zproštěním žalobkyně obžaloby (dále jen „posuzované trestní stíhání“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 46 C 254/2022-146, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 12. 2. 2024, č. j. 46 C 254/2022-155, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 850 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 6. 2022 do zaplacení (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně), co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 39 389 Kč (výrok III prvního rozsudku soudu prvního stupně).
3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 4. 2024, č. j. 69 Co 91/2024-177, první rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že neprovedl srovnání posuzovaného případu s jinými případy, které se v podstatných znacích shodují.
4. Nato soud prvního stupně rozhodl podruhé, a to rozsudkem ze dne 24. 9. 2024, č. j. 46 C 254/2022-218, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 4. 2022 do zaplacení (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně), co do částky 550 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 59 959 Kč (výrok III druhého rozsudku soudu prvního stupně).
5. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované trestní stíhání bylo vůči žalobkyni zahájeno dne 10. 9. 2019 usnesením č. j. KRPA-381172-83/TČ-2017-001491 o zahájení jejího trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně neúspěšnou stížnost. Dne 25. 2. 2020 podal státní zástupce k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na žalobkyni obžalobu a řízení zde bylo vedeno pod sp. zn. 4 T 31/2020.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2021, č. j. 4 T 31/2020-1007, byla žalobkyně uznána vinnou ze skutku popsaného v obžalobě, který byl překvalifikován na přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 1 trestního zákoníku, a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců. K odvolání žalobkyně však byl tento rozsudek usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 9 To 192/2021-1077, zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 7. 5. 2021, č. j. 4 T 31/2020-1167, zprostil žalobkyni obžaloby dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 9 To 10/2022-1222, které nabylo právní moci dne 17. 2. 2022, byla odvolání státního zástupce i poškozeného Úřadu práce České republiky zamítnuta. Stejného dne uplatnila žalobkyně u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč a žalovaná se jí ve stanovisku ze dne 24.
11. 2022 za nezákonné zahájení trestního stíhání omluvila a konstatovala porušení jejího práva nebýt stíhána jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. Žalobkyně je rozvedená, kontakty bývalých manželů byly problematické a konfliktní, má ve střídavé péči dvě děti, v době trestního stíhání obě studovaly na gymnáziu a vztahy mezi nimi a žalobkyní se v důsledku trestního stíhání žalobkyně zhoršily. Po dobu trestního stíhání žalobkyně přerušila znaleckou činnost a ač po zproštění obžaloby měla zájem v této činnosti pokračovat, pro psychické problémy znaleckou činnost dobrovolně ukončila dne 17.
8. 2022. Přišla tak o nezanedbatelný zdroj příjmů. Zdravotní stav žalobkyně v důsledku stresu z trestního stíhání vyžadoval odbornou péči, nejprve lékařem psychiatrem, jenž jí předepsal antidepresiva, která ale špatně snášela, a následně psychoterapeutem, dle kterého problémy žalobkyně vzniklé v souvislosti s posuzovaným trestním stíháním přetrvávají (psychický stres a zatížení, které se projevuje třesem, problémy se spánkem, úzkostnými až depresivními stavy, nejistotou, sníženým sebevědomím a schopností soustředit se), stav žalobkyně se však průběžně zlepšuje.
Žalobkyně poukázala na případ, kdy žalovaná odškodnila v roce 2014 policejního prezidenta Policie České republiky za nezákonné trestní stíhání částkou 1 400 Kč za den trvajícího zásahu do jeho práv, v celkové délce 428 dnů, tedy celkovou částkou 599 200 Kč.
Žalovaná předložila ke srovnání dvě rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 314/2018 a sp. zn. 20 Co 305/2015 (dále jen „rozhodnutí Městského soudu v Praze“). Oba případy se týkaly odškodnění nezákonného trestního stíhání vedeného pro podání nepravdivého znaleckého posudku a bylo v nich přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 45 000 Kč a 50 000 Kč, poškozenými byli muži, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Co 314/2018 nemělo trestní stíhání následky ani v profesním, ani v osobním životě poškozeného, u poškozeného ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 305/2015 pak došlo k poškození jeho dobré pověsti v místě bydliště a u potenciálních zákazníků.
6. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a uvedl, že v posuzovaném trestním stíhání bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a že žalobkyně využila všech prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Uzavřel tedy, že obecné předpoklady práva na zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu žalobkyně splnila.
Dále soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně uplatnila a že stanovisko žalované ze dne 24. 11. 2022 je třeba považovat za uznání nároku žalobkyně co do základu. Dále se soud prvního stupně zabýval přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu a dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva není dostačující a že je namístě poskytnout žalobkyni zadostiučinění v penězích, a to s ohledem na psychické útrapy způsobené nezákonným trestním stíháním, které se odrazily především v jejím osobním životě a zdravotním stavu, ale i v její činnosti jako znalkyně.
Za přiměřenou výši zadostiučinění považoval soud prvního stupně částku 450 000 Kč s tím, že přihlédl k povaze trestní věci (žalobkyně byla stíhána pro zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, který byl následně překvalifikován na přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, za který byla nepravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců, což soud považoval pro matku samoživitelku pečující o dvě nezaopatřené děti za velmi stresující a výrazně zvyšující intenzitu negativního vnímání trestního stíhání, a dále se jednalo o trestnou činnost, která není ve společnosti vnímána výrazně negativně, nicméně pro žalobkyni jako bezúhonnou osobu je každé trestní stíhání negativní, navíc šlo o trestný čin související s její znaleckou činností, což vnímají výrazně negativně především potenciální klienti), délce trestního stíhání (2 roky a 5 měsíců, což je doba relativně přiměřená, pro žalobkyni však delší) a k následkům v osobnostní sféře žalobkyně (devastující následky po stránce zdravotní i pracovního uplatnění, neboť žalobkyně dobrovolně ukončila znaleckou činnost, což se promítlo snížením jejích příjmů jako samoživitelky s dvěma nezaopatřenými dětmi o cca 500 000 – 850 000 Kč ročně; u psychických problémů žalobkyně přihlédl soud prvního stupně i k ovlivnění její psychiky v důsledku rozvodu před zahájením trestního stíhání, nicméně uzavřel, že psychické problémy následkem trestního stíhání stále přetrvávají, mají vliv na pracovní výkony žalobkyně i její vztah s dětmi).
Ke srovnání obdobných případů s nyní posuzovaným případem soud prvního stupně uvedl, že u rozhodnutí Městského soudu v Praze předložených ke srovnání žalovanou šlo o odškodnění za trestní stíhání pro nepravdivý znalecký posudek, které bylo stanoveno ve výši 45 000 Kč, resp. 50 000 Kč.
Vlastní případy odškodnění pro trestní stíhání související se znaleckou činností soud prvního stupně neměl a nenalezl rozsudek, který by splňoval všechny shodné znaky (ekonomická trestná činnost, odsouzení k trestu odnětí svobody, zdravotní dopady, dopady do profesní a zejména rodinné sféry). Nalezl však rozhodnutí, v němž se výše zadostiučinění pohybovala v rozmezí od 350 000 Kč do 819 000 Kč, přičemž zásah do osobní, rodinné i pracovní sféry s odškodněním 500 000 Kč se vyskytl např. u věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 70 Co 27/2019.
Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že se jednalo o ženu (která vnímá odsouzení k trestu odnětí svobody jinak než muž), samoživitelku pečující o dvě nezaopatřené děti (do vztahu k nimž se trestní stíhání rovněž promítlo), která v důsledku trestního stíhání a následných psychických problémů přišla o značný majetkový zisk ze znalecké činnosti. Do výše finančního odškodnění by se pak dle soudu prvního stupně měla promítnout i výrazná změna cen a zvýšení životní úrovně od doby vydání žalovanou označených rozsudků, které pocházejí z let 2016 (správně má být uvedeno 2015; poznámka Nejvyššího soudu) a 2018, přičemž zohledněno bylo i to, že u jednoho z poškozených mužů nevznikly (na rozdíl od žalobkyně) následky v profesním ani osobním životě a u druhého z nich došlo k poškození jeho dobré pověsti v místě bydliště a u potenciálních zákazníků.
Jako srovnatelný pak soud prvního stupně vyhodnotil také případ zmíněný v odstavci 47 odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 14 Co 314/2018, a to věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Co 496/2016, v níž bylo poškozenému poskytnuto zadostiučinění ve výši 300 000 Kč za trestní stíhání trvající přes 6 let, které však nevedlo k narušení pracovního a rodinného života poškozeného. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k případu předloženému žalobkyní, kdy žalovaná odškodnila v roce 2014 policejního prezidenta za nezákonné trestní stíhání v délce 428 dnů částkou 599 200 Kč, zohlednil však, že narozdíl od žalobkyně šlo o osobu vysoce mediálně sledovanou a o vysoce postaveného zaměstnance státu.
7. Soud prvního stupně tedy přiznal žalobkyni částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 4. 2022 do zaplacení a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl, přičemž uzavřel, že žalovaná se ocitla s placením dluhu v prodlení po uplynutí lhůty 6 měsíců od uplatnění nároku žalobkyní dne 18. 6. 2022.
8. Odvolací soud k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 69 Co 530/2024-275, druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že co do částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 4. 2022 do zaplacení žalobu zamítl, jinak jej ve zbytku tohoto výroku a v zamítavém výroku II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 73 745,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se v zásadě i s jeho právním posouzením. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl srovnání s obdobnými případy nezákonných trestních stíhání, za která bylo poškozeným při obdobných sociálních dopadech přiznáno zadostiučinění ve výši 45 000 Kč a 50 000 Kč, a ztotožnil se s námitkami žalované, že ostatní soudem prvního stupně srovnávané případy neodpovídají projednávané věci. Zdůraznil však, že je nutné zvážit, zda soudy v minulosti přiznaná odškodnění, se kterými poměřují nový případ, byla opravdu dostatečná. Odvolací soud tedy při zohlednění veškerých zásahů posuzovaného trestního stíhání do života žalobkyně a při zohlednění doby, která od trestních stíhání ve srovnávaných případech uplynula, dospěl k závěru, že v dnešních ekonomických podmínkách by zadostiučinění za útrapy žalobkyně ve výši 50 000 Kč bylo pouze symbolické, a zohlednil i to, že na rozdíl od žalovanou předložených srovnatelných případů byla žalobkyně nejprve odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem a až následně (po dalším řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem) byla obžaloby zproštěna, což dle něj způsobilo citlivější vnímání dopadů posuzovaného trestního stíhání do její osobnostní sféry. Námitku žalované, že si žalobkyně měla trestní stíhání zavinit sama, neboť vypracovala posudek pro potřeby dražby nemovitosti, jejíž cenu určila nesprávně, a proto jí postačí konstatování porušení práva a omluva, pak odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou, neboť zavinění poškozeného na zahájení trestního stíhání se vztahuje k takovému zaviněnému jednání, kterým přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, nejde však o jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž jiné jeho chování před zahájením nebo v průběhu trestního stíhání, které ovlivnilo postup orgánů činných v trestním řízení tak, že bez něj by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností, doznáním se k činu, který poškozený nespáchal atd.). O takový případ se však v případě žalobkyně nejedná a ani situace, kdy by jednání žalobkyně, pro které byla trestně stíhána, bylo shledáno přestupkem, by neodůvodňovalo poskytnutí zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva a omluvy. Odvolací soud tedy uzavřel, že v posuzované věci je odpovídající přiměřené zadostiučinění ve výši 300 000 Kč; druhý rozsudek soudu prvního stupně tedy částečně změnil a žalobu zamítl ohledně další částky 150 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, a to ve výroku I v části, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
11. V první řadě žalovaná namítala nesprávné stanovení formy přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem (otázka 1), neboť dle žalované je profesní pochybení žalobkyně spočívající v nesprávném určení ceny ve znaleckém posudku, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, specifickou okolností tohoto případu, kterou nelze podřadit pod § 12 OdpŠk, ale lze ji zohlednit při stanovení formy, a případně i výše přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk, což odvolací soud neučinil. Tímto se odvolací soud dle žalované odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016, a ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6069/2016.
12. Dále žalovaná nesouhlasila se způsobem stanovení výše přiznaného zadostiučinění odvolacím soudem (otázka 2), neboť závěr odvolacího soudu, že projednávané věci odpovídá přiměřené zadostiučinění ve výši 300 000 Kč, není řádně odůvodněn. Odškodnění ve výši 50 000 Kč dle žalované odpovídá rozhodovací praxi soudů v obdobných případech a není jen symbolické, což podpořila předložením dvou srovnatelných případů a zdůraznila, že odvolací soud za této situace měl provést srovnání s novějšími případy. Dle žalované je tak závěr odvolacího soudu v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, či ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019.
13. Žalovaná nesouhlasila ani se závěrem o počátku jejího prodlení, jelikož soudy obou stupňů jí uložily hradit žalobkyni úrok z prodlení ode dne 18. 4. 2022 (otázka 3). Žalovaná poukázala na to, že se mohla ocitnout dle § 15 OdpŠk v prodlení až po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku, tj. dne 18. 8. 2022, neboť nárok u ní byl uplatněn podáním ze dne 17. 2. 2022. Tuto námitku žalovaná vznesla již v odvolání, přičemž odvolací soud na ni nereagoval. Závěr soudu prvního stupně je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010.
14. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí a poukázala na to, že byla zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu, že skutek, pro nějž byla trestně stíhána, není trestným činem. Konstatování porušení práva tak není dostačující formou zadostiučinění. K tomu navíc zdůraznila, že ji trestní stíhání negativně ovlivnilo i po psychické stránce, což vedlo i k ukončení znalecké činnosti. Druhý rozsudek soudu prvního stupně považovala v části týkající se stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za řádně odůvodněný, a to včetně vypořádání se se srovnáním případů navržených žalovanou. Odvolací soud pak výši přiznaného zadostiučinění v rámci své volní úvahy zkorigoval a jeho výši snížil, přičemž dle žalobkyně přiznaná částka přiměřeného zadostiučinění není excesivní. V této souvislosti též poukázala na případy bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, bývalé ministryně obrany a pražské radní.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je přípustné pro řešení otázek způsobu stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které nevyústilo v odsouzení poškozeného (otázky 1 a 2), i určení počátku prodlení s jeho poskytnutím (otázka 3), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
23. Podle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
24. V první řadě se Nejvyšší soud zabýval otázkou stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které nevyústilo v odsouzení poškozeného.
25. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud shrnul, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v takovém případě (1) povaha trestní věci, (2) délka trestního stíhání a (3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Posledně zmíněné kritérium přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozeného, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií.
Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly. Vedle shora uvedených kritérií je pak třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout rovněž k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, a to např. k okolnostem vztahujícím se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu (včetně okolností zahájení trestního stíhání předcházejících, popř. je provázejících, vedoucích k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno nebo v něm bylo pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám) nebo k důvodům, pro které k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby došlo.
Rovněž je nezbytné dbát na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyla v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. V konečném důsledku pak musí výše přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. K obdobnému závěru dospěl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012.
26. Na tento závěr navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž doplnil, že neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými druhy náhrad (odlišné) nemajetkové újmy a uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Nebude-li pak možné postupovat ani podle jiného typu náhrady nemajetkové újmy, bude třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).
27. Dle tohoto rozsudku a na něj navazující judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018) pak je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, neboť bez něj zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, s tím, že byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. Kromě toho je vhodné, aby i soud provedl srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti, s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.
28. Má-li soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které jsou projednávanému případu časově bližší, čímž je nutnost jakékoliv korekce výše přiměřeného zadostiučinění s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně eliminována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 992/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 604/23, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 784/2023).
29. Ve vztahu k nutnosti zohlednit dle § 31a odst. 2 OdpŠk závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, Nejvyšší soud na podkladě závěrů Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08) upřesnil, že hledisko způsobené nemajetkové újmy je zpravidla nejintenzivněji naplněno tehdy, jestliže je vydán zprošťující rozsudek pro důvody uvedené v § 226 písm. a) a b) trestního řádu, tedy že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl poškozený stíhán, nebo že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 611/2016, či ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015).
30. Na druhou stranu, byť zavinění poškozeného na zahájení trestního stíhání dle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, které vylučuje právo na náhradu způsobené újmy, se vztahuje jen k takovému zaviněnému jednání, kterým poškozený přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno či v něm pokračováno (např. uvádění nepravdivých skutečností, doznání se k činu, který nespáchal atd.), nikoliv k jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro nějž byl stíhán, lze skutečnost, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, zohlednit při stanovení formy a výše případného zadostiučinění. Bude-li tedy zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem k vyloučení odpovědnosti státu za trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016, a ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6069/2016).
31. V projednávané věci odvolací soud sice uvedl, že provedl srovnání s obdobnými případy trestních stíhání, které nevyústily v odsouzení poškozeného, a za srovnatelná považoval (jen) rozhodnutí Městského soudu v Praze předložená ke srovnání žalovanou, v nichž bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 45 000 Kč, resp. 50 000 Kč, toto však nepovažoval za dostatečné a s ohledem na to, že se jednalo o případy z roku 2016 (správně má být uvedeno 2015; poznámka Nejvyššího soudu), resp. 2018 (tj. případy projednávané u odvolacího soudu o cca 9, resp. 6 let dříve než posuzovaná věc), a po zohlednění veškerých zásahů posuzovaného trestního stíhání do života žalobkyně, z nichž zdůraznil zejména její nepravomocné odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody, uzavřel, že dostatečným zadostiučiněním je v posuzovaném případě částka 300 000 Kč (tj. částka cca šestkrát vyšší než zadostiučinění v případech, které považoval za srovnatelné). K námitce žalované, že žalobkyně vypracovala posudek pro potřeby dražby nemovitosti, jejíž cenu určila nesprávně, a proto jí postačí konstatování porušení práva a omluva, pak odvolací soud zdůraznil, že zavinění poškozeného na zahájení trestního stíhání se vztahuje pouze k takovému zaviněnému jednání, kterým poškozený přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, nejde však o jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, a že ani pokud by jednání žalobkyně bylo shledáno přestupkem, nebyl by důvod poskytnout jí zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva a omluvy.
32. Z výše uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud citovanými závěry judikatury Nejvyššího soudu neřídil, neboť se v první řadě spokojil s neúplnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ohledně dle něj srovnatelných dvou rozhodnutí Městského soudu v Praze, u nichž pouze zjistil výši přiznaného zadostiučinění, že se jednalo o trestní stíhání pro podání nepravdivého znaleckého posudku, poškozenými byli muži a zda (příp. jaké) byly v těchto případech zjištěny následky v profesním a osobním životě. Nezabýval se však délkou trestního stíhání těchto osob, zda u nich rovněž došlo k nepravomocnému odsouzení a k jakému trestu (ačkoliv touto skutečností u žalobkyně odůvodňoval razantní navýšení zadostiučinění), jakým způsobem bylo trestní stíhání ukončeno, příp. z jakého důvodu byli poškození obžaloby zproštěni a zda se tedy jednání, pro které byli stíháni, dopustili či nikoliv. Srovnání, jež má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu totiž v sobě zahrnuje zejména posouzení, v čem konkrétně jsou srovnávané případy shodné z pohledu každého ze tří výše uvedených základních kritérií a dalších významných okolností, jež trestní stíhání případně provázely, a v čem se naopak od sebe liší včetně závěru, zda se jedná o případy časově blízké či nikoliv, s tím, že případy použité ke srovnání se nemusí shodovat ve všech srovnávaných kritériích a okolnostech. Teprve po takovém komplexním porovnání totiž může soud uzavřít, zda a příp. z jakých důvodů se od formy či výše zadostiučinění přiznaného ve srovnávaných případech odchyluje. Žádné takové komplexní posouzení však odvolací soud při určování formy a výše přiměřeného zadostiučinění neprovedl, ani dostatečně neodůvodnil, z jakého důvodu zvolil jako přiměřenou výši zadostiučinění částku 300 000 Kč, tedy částku šestkrát vyšší než zadostiučinění v případech, které (bez dostatečného srovnání, jak je uvedeno výše) považoval za srovnatelné. Současně se i přes námitky žalované v rámci stanovení formy a zejména výše zadostiučinění nevypořádal s tím, že se žalobkyně dopustila jednání, pro které byla stíhána a jímž vyvolala podezření, že byl spáchán trestný čin (tj. vypracovala posudek pro potřeby dražby nemovitosti, jejíž cenu určila nesprávně), ačkoliv se dle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu jedná o okolnost, kterou při stanovení formy i výše zadostiučinění hodnotit lze. Právní posouzení předmětné právní otázky odvolacím soudem je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
33. Dále se Nejvyšší soud věnoval otázce stanovení počátku prodlení žalované.
34. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, dovodil, že dle § 15 odst. 1 OdpŠk je stát povinen nahradit poškozenému škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Teprve marným uplynutím této lhůty (nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku) se stát ocitá jako dlužník v prodlení a ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, nebo ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 895/2023). Toto pak platí nejen pro újmu majetkovou, ale také nemajetkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010). Tento závěr byl potvrzen i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, podle něhož má zákonodárce možnost upravit otázku „splatnosti“ náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti mezi věřiteli (poškozenými) obecně vyjádřený čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
35. Vzhledem k tomu, že žalobkyně u žalované svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání uplatnila dne 17. 2. 2022, uplynula šestiměsíční lhůta stanovená v § 15 OdpŠk k uspokojení tohoto nároku žalovanou až dne 17. 8. 2022. Žalovaná by se tudíž do prodlení s plněním tohoto nároku dostala až dne 18. 8. 2022 a teprve od tohoto data by tak byla povinna hradit žalobkyni úroky z prodlení. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, tak stanovil počátek prodlení žalované v rozporu s § 15 OdpŠk. Navíc je jeho závěr ohledně počátku prodlení a počátku, od kdy byl žalobkyni úrok z prodlení přiznán, i vnitřně rozporný, neboť ačkoliv soud prvního stupně uvedl, že státu přísluší lhůta 6 měsíců k projednání a rozhodnutí o tomto nároku, počátek prodlení stanovil na den 18. 6. 2022 (viz odstavec 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), úrok z prodlení však žalobkyni přiznal již od 18. 4. 2022, tedy o 4 měsíce dříve, než k prodlení skutečně došlo, a o dva měsíce dříve, než sám (chybně) stanovil. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné.
36. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalovaná (kromě námitek nedostatečného vypořádání se s jejími námitkami, které však byly vypořádány v rámci posouzení důvodnosti dovolání) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
37. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 4. 2022 do zaplacení, a dále v závislém výroku II
38. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby nárok žalobkyně nově posoudil, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Při opětovném právním posouzení odvolací soud neopomene identifikovat podstatné společné a rozdílné znaky posuzované věci a ke srovnání použitých jiných případů zadostiučinění za trestní stíhání, které nevyústilo v odsouzení poškozeného, které spočívají ve třech základních kritériích a dalších významných okolnostech, jež trestní stíhání provázely, jak je rozebráno výše. Bude přitom vycházet z případů pokud možno časově co nejbližších. V odůvodnění svého nového rozhodnutí pak vysvětlí, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do formy a výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání se zadostiučiněním přiznaným v jiných obdobných případech, které se však nemusí s posuzovaným případem shodovat ve všech srovnávaných znacích. Na odvolacím soudu také bude, aby na základě učiněných skutkových zjištění ohledně uplatnění nároku žalobkyně u žalované opětovně stanovil den, od něhož se žalovaná v projednávané věci ocitla v prodlení, a tedy od kdy ji stíhá povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení.
39. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu