USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 72 253 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 156/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2025, č. j. 62 Co 85/2025-81, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 72 253 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 7/2015.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 11 C 156/2024-41, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 1. 2025, č. j. 11 C 156/2024-50, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 31 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 22. 7. 2024 do zaplacení (výrok I), přičemž ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 31 150 Kč s příslušenstvím, ve výroku II jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Nejvyšší soud předně připomíná, že je dovolacím důvodem, který byl v dovolání vymezen, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Jediná právní otázka, kterou žalobce v dovolání vymezil, je přitom představována otázkou valorizace výše základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), k níž by měl Nejvyšší soud dle žalobcova názoru přistoupit vzhledem ke změně ekonomické situace, ke které od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, a to zejména s ohledem na vývoj míry inflace, přičemž by měl tuto otázku posoudit jinak, než jak ji posoudil v nedávném rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, s nímž žalobce nesouhlasí, když současně poukázal na judikaturu Ústavního soudu, s níž je dle jeho přesvědčení toto rozhodnutí v rozporu.
Uvedená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice a inflaci, se Nejvyšší soud ve své judikatuře vyjádřil již opakovaně. Uvedl přitom, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26.
2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobný závěr zaujal i ve vztahu k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho zdůraznil, že z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než nezbytných 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva, přičemž tomuto požadavku uvedené finanční rozpětí stále vyhovuje.
Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, a zejména pak žalobcem odkazovaný rozsudek ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, a to na podkladě analýzy aktuální rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (zahrnující též porovnání výše částek, které byly tímto soudem z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v jeho nejnovějších rozhodnutích poškozeným přiznány), že i nadále není dán důvod k paušální valorizaci uvedených částek přistupovat.
Ostatně ani podané dovolání nepřichází se žádnou právní argumentací, která by v uvedené judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla zohledněna (byť odlišně, než jak žalobce nyní prosazuje), a měla tak potenciál tuto judikaturu zvrátit.
9. Tento postoj dovolacího soudu je přitom nikoliv v rozporu, nýbrž ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu. Z celé řady nedávných rozhodnutí lze v této souvislosti poukázat např. na body 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 3018/24, nebo ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1587/24. Z této judikatury je patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Zadostiučinění v celkové výši 82 250 Kč, jehož se žalobci za nemajetkovou újmu utrpěnou odškodňovanou délkou posuzovaného řízení od žalované v rámci předběžného projednání jeho požadavku dostalo (namísto jím nárokované částky 157 503 Kč), přitom ve světle skutkových zjištění odvolacího soudu vztahujících se k posuzovanému řízení (a zahrnujících mj. i zjištění, z nichž odvolací soud dospěl k dovolatelem nezpochybněnému závěru o jeho značné složitosti, jež výrazně předčila zjištěnou nekoncentrovanost v postupu rozhodujících soudů) z uvedeného požadavku přiměřenosti nijak zjevně nevybočuje. Tím spíše tedy není dán důvod proto, aby další navýšení tohoto zadostiučinění bez dalšího vycházelo pouze z prostého matematického výpočtu sledujícího toliko vývoj vybraných ekonomických parametrů, které žalobce v dovolání prosazuje.
10. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu