ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce K. P. T., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 41/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 19 Co 395/2022-474, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 19 Co 395/2022-474, se ve výroku I mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2022, č. j. 18 C 41/2019-380, se ve výroku I o věci samé v části týkající se částky 100 000 Kč s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 532 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 21. 9. 2018 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se tento rozsudek v uvedené části výroku I potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a před dovolacím soudem v celkové výši 31 684 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 191 157 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nepřiměřeně dlouhým zajištěním jeho finančních prostředků ve výši 64 000 Kč a 400 USD, k němuž došlo v rámci jeho trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010. Původní požadavek, který žalobce u žalované v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem předběžně uplatnil dne 20. 3. 2018, zněl na zaplacení částky 200 000 Kč, z níž však žalovaná žalobci následně zaplatila 8 843 Kč. Součástí předmětu řízení byl také nárok na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím připadající na odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce uvedeného trestního řízení. Ve vztahu k tomuto nároku ale již bylo řízení pravomocně skončeno se závěrem, že tato žalobcova nemajetková újma byla plně kompenzována zmírněním trestu, který mu byl v trestním řízení uložen (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2020, č. j. 18 C 41/2019-274, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 19 Co 106/2021-320, proti němuž podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 2232/2021-363).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 18 C 41/2019-380, žalobu v celém jejím zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 191 157 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. V rámci svých skutkových zjištění tento soud uvedl, že při domovní prohlídce provedené dne 18. 1. 2005 byly u žalobce zajištěny finanční prostředky ve výši 64 000 Kč a 400 USD. Na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 3 To 81/2015, byla žalobci vrácena částka 64 000 Kč a na základě usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 To 14/2017, pak i částka 400 USD. Svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vztahující se k délce zajištění uvedených finančních prostředků žalobce u žalované předběžně uplatnil, jak již bylo zmíněno výše, dne 20. 3. 2018, načež mu žalovaná zaplatila částku 8 843 Kč.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“, či „zákon č. 82/1998 Sb.“), které soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl tento soud k závěru, že žaloba není ve své zbývající části důvodná.
5. V této souvislosti se soud prvního stupně předně zaměřil na posouzení důvodnosti námitky promlčení, kterou žalovaná vznesla ve vztahu k té části předmětného nároku, jež se týkal zajištěné částky 64 000 Kč, neboť ta byla žalobci vrácena již usnesením vrchního soudu ze dne 12. 11. 2015. Dospěl přitom k závěru, že tato námitka důvodná není, neboť předmětem řízení je jediný nárok vztahující se k celému zajištěnému obnosu, přičemž toto zajištění trvalo až do vydání usnesení zmíněného soudu ze dne 5. 4. 2018, na čemž nic nemění skutečnost, že část těchto prostředků již byla žalobci vrácena dříve. Částka 8 843 Kč, kterou již žalobce od žalované na odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřeně dlouhým zajištěním předmětných prostředků obdržel a kterou sama žalovaná dle svých tvrzení stanovila ve výši odpovídající zajištěné částce 400 USD, přepočtené na české koruny, však dle soudu prvního stupně představuje odškodnění přiměřené, a to nejen ve vztahu k uvedené položce, ale k celé zajištěné částce. Své tvrzení o vyšším významu zajištění pro svou osobu totiž žalobce ani k výzvě soudu blíže nespecifikoval a nedoložil, pročež újma, kterou nepřiměřenou délkou trvání tohoto zajištění utrpěl a která spočívala v jeho nejistotě týkající se výsledku posuzovaného zajištění, nebyla natolik intenzívní, aby odůvodňovala přiznat mu zadostiučinění vyšší. Přiznání vyššího odškodnění, než jaké již žalobce obdržel, by dle prvostupňového soudu současně odporovalo dobrým mravům, neboť k danému zajištění došlo v rámci žalobcova trestního stíhání, jež vyústilo v jeho pravomocné odsouzení za spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) téhož předpisu, jakož i trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce dvou let, podmíněně odložený na dobu pěti let, a dále peněžitý trest ve výši 500 000 Kč. Jeho nejistota pramenící z délky zajištění předmětných finančních prostředků pak byla vedle nejistoty, kterou žalobce trpěl v souvislosti s průběhem svého trestního stíhání, marginální.
6. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 19 Co 395/2022-395, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení, jelikož předmětem řízení je jediný nárok vztahující se k zajištění obou částek. Dále souhlasil též s tím, že délka předmětného zajištění zakládá pro svou nepřiměřenost nesprávný úřední postup, neboť trvala 13 let a 6 měsíců, přičemž žalobci za nemajetkovou újmu, kterou v souvislosti s tím utrpěl, náleží zadostiučinění v penězích. Současně uzavřel, že částku, kterou žalovaná již žalobci z uvedeného titulu zaplatila, lze považovat za „více než“ přiměřenou.
7. Na základě dovolání, jímž žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k jeho požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, poté Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 30 Cdo 1891/2023-423, tento rozsudek ve zmíněném rozsahu, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zrušení dovoláním dotčené části rozsudku odvolacího soudu přitom Nejvyšší soud odůvodnil tím, že předmětné rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud zhodnotil otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, kterého se již žalobci od žalované dostalo, nevyhovělo požadavkům, jejichž dodržením ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu podmiňuje jeho přezkoumatelnost, když odvolací soud náležitě nevysvětlil postup, který jej k vyčíslení výše přiměřeného zadostiučinění právě na již vyplacenou částku 8 843 Kč vedl.
8. Další odvolací řízení, jehož předmětem již byla pouze částka 100 000 Kč s příslušenstvím, následně vyústilo ve vydání v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud setrval na svých již dříve vyslovených závěrech, podle kterých žalobcův nárok není promlčen, přičemž délka zajištění jeho finančních prostředků trvající od 18. 1. 2005 do 31. 7. 2018 zakládá pro svou nepřiměřenost nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty první a třetí OdpŠk. Nemajetkovou újmu, kterou žalobce v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu utrpěl, je přitom namístě odškodnit peněžitým zadostiučiněním, a to jak vzhledem k délce posuzovaného zajištění trvající 13 a půl roku, jež nevyústilo v rozhodnutí o zabrání věci, tak i s přihlédnutím k závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 20.
10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14, a ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1637/17. Vzhledem ke zjištěné složitosti řízení a k tomu, že k samotnému zajištění žalobcových finančních prostředků došlo po právu a ještě v květnu 2011 bylo zcela důvodné, však délku trvání tohoto zajištění nelze hodnotit jako extrémní. Za současného poukazu na stanovisko občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), pak odvolací soud při stanovení základní částky zadostiučinění vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky trvání zajištění a dále za každý další rok jeho trvání, tedy z částky, kterou považoval za odpovídající i ve světle žalobcem zdůrazňované inflace, čímž dospěl k částce 187 500 Kč. Tuto částku poté upravil za použití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk.
V této souvislosti odvolací soud zhodnotil posuzovanou věc jako procesně i skutkově složitou, přičemž poukázal na průběh trestního řízení, v němž k zajištění došlo a ve kterém bylo potřeba zjistit, zda zajištěné prostředky nebyly nástrojem trestné činnosti, za níž byl žalobce pravomocně odsouzen, nebo zda nešlo o výnos z ní, dále zmínil počáteční opodstatněnost zajištění i nutnost zabývat se žalobcovými opakovanými procesními návrhy, načež z důvodu složitosti řízení základní částku snížil o celkových 45 %, z čehož 15 % připadlo na procesní složitost, 15 % na skutkovou složitost věci a zbývajících 15 % na složitost způsobenou opakovaným rozhodováním věci na více soudních instancích, zahrnujících nejen prvostupňový soud a soud odvolací, ale též Ústavní soud. Z hlediska jednání poškozeného odvolací soud k žádné úpravě základní částky nepřistoupil, neboť se žalobce na délce zajištění nepodílel, nijak se však současně nezasadil ani o její zkrácení, když původ zajištěných prostředků nevysvětlil.
Ke stejnému závěru dospěl odvolací soud i při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Těmto orgánům lze sice vytknout chybné posouzení dočasnosti institutu zajištění, to se však již projevilo při úvaze o vlastní formě poskytnutého zadostiučinění. Odvolací soud dále souhlasil se závěrem prvostupňového soudu o nízkém významu předmětu řízení pro žalobce.
Samotné zajištění finančních
prostředků, k němuž došlo v rámci žalobcova trestního řízení, jež mu samo o sobě působilo újmu, nepředstavovalo ohrožení základních či jiných žalobcových životních potřeb nebo potřeb osob jemu blízkých, přičemž po vrácení částky 64 000 Kč na podzim roku 2015 byl význam zajištění zbývající finanční částky 400 USD již pro žalobce zcela zanedbatelný. To vše též s přihlédnutím k tomu, že žalobce svou trestnou činností, za níž byl odsouzen, dosáhl čistého zisku ve výši cca 1,5 miliónu Kč, neboť se účastnil zločinného spolčení, jež vyvedlo z České republiky finanční prostředky v celkové výši 4,5 miliardy Kč s minimálním čistým ziskem ve výši 22 miliónů Kč. Na základě zhodnocení tohoto kritéria proto odvolací soud základní částku snížil o 50 %.
10. Uvedeným postupem tak odvolací soud dospěl k vyčíslení výše přiměřeného zadostiučinění na konečných 9 375 Kč. Byla-li tedy žalobci z uvedeného titulu dosud vyplacena částka 8 843 Kč, náleželo by mu k doplacení 532 Kč. Vzhledem k výši uvedeného rozdílu však odvolací soud dospěl k závěru, že i částka, kterou žalobce od žalované obdržel, je částkou přiměřenou (když mechanická aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku zde není namístě), pročež žalobci vyčíslený rozdíl nenáleží. Zaplatila-li pak žalovaná částku 8 843 Kč přede dnem 20. 9. 2018, kdy se stala v souladu s § 15 odst. 1 OdpŠk splatnou, nepřísluší žalobci dle odvolacího soudu z této částky ani žádný úrok z prodlení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním.
12. Žalobce se nejprve vymezil proti závěru odvolacího soudu, v souladu s nímž již od žalované obdržel celé přiměřené zadostiučinění v podobě částky 8 843 Kč, neboť tento závěr není v souladu s výpočtem, který odvolací soud v rozsudku prezentoval a na základě kterého dospěl k částce 9 375 Kč. Přijaté řešení dané otázky je tak dle žalobcova názoru projevem libovůle odvolacího soudu a v rozporu s principem právní jistoty, přičemž napadený rozsudek je v dotčené části též nepřezkoumatelný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu představovanou nejen předchozím kasačním rozhodnutí vydaným v této věci, ale též Stanoviskem nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, či nálezem Ústavního soudu dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13.
13. Odklon od ustálené judikatury, představované Stanoviskem, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009, nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, se měl odvolací soud dle žalobcova přesvědčení dopustit i tím, že základní částku zadostiučinění stanovil za pomoci sazby ve výši toliko 15 000 Kč za první dva roky a každý další rok trvání zajištění, a to navzdory jeho extrémní délce a tomu, že k zajištění došlo v řízení trestním.
14. Žalobce se dále domnívá, že napadené rozhodnutí se odchýlilo od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, pokud navzdory extrémní délce zajištění a jeho zatížení extrémními průtahy limitovalo výši přiznané náhrady výší částky, jež byla zajištěna.
15. Tím, že odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění o více než 95 %, se měl tento soud zároveň odchýlit od Stanoviska, které až na výjimečné případy její snížení o více než 50 % zapovídá, přičemž měl též porušit rovnováhu mezi utrpěnou újmou a poskytnutou kompenzací.
16. Odvolací soud měl dále pochybit při řešení otázky týkající se zhodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci v řízení. Žalobce je totiž přesvědčen o tom, že nezohlednil průtahy, ke kterým v řízení došlo v podobě několikaleté nečinnosti policejního orgánu v přípravném řízení, opožděného podání obžaloby, nebo při hlavním líčení, a nepřihlédl ani ke zmatečnosti v postupu rozhodujících orgánů, jež spočívala v nesprávném obsazení senátu soudu prvního stupně, pro které byl rozsudek tohoto soudu zrušen. Tím se odvolací soud měl rovněž odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od Stanoviska nebo rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 20. 10 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020.
17. Žalobce odvolacímu soudu vytkl rovněž neprovedení testu proporcionality, který by spočíval v posouzení vlivu jednotlivých skutečností na celkovou délku zajištění a následně by se odrazil v odpovídající modifikaci základní částky zadostiučinění. Napadené rozhodnutí tak odporuje též závěrům, které plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015.
18. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle žalobce taktéž v rozporu se závěry ustálené judikatury reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, jakož i nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, neboť nesprávně řeší otázku instančnosti posuzovaného řízení v žalobcův neprospěch, byť žalobce podané opravné prostředky v předmětném řízení využíval úspěšně.
19. Žalobce konečně ve svém dovolání uvedl, že otázka valorizace základní částky zadostiučinění, resp. částek vyčíslených ve Stanovisku, by měla být posouzena jinak, než jak dovolací soud rozhodl v rozsudcích ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a to vzhledem ke změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na zvýšení životní úrovně společnosti. V dosavadním řešení této otázky současně spatřuje porušení zákazu diskriminace i základního práva upraveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, nebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, stejně jako v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004.
20. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
21. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
23. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
24. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
25. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Otázka, zda posuzované zajištění trvalo nejen nepřiměřeně dlouho, ale též extrémně dlouho, pročež měl odvolací soud stanovit základní částku za první dva roky a každý další rok jeho trvání vyšší, než z jaké vyšel, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění – tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023 proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10.
4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, nebo ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021). Odůvodnil-li pak odvolací soud svůj závěr o tom, že délka posuzovaného zajištění nebyla extrémní, poukazem na zjištěné okolnosti případu týkající se zejména jeho složitosti, významu a důvodů zajištění (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku), pak prostor pro výjimečný zásah dovolacího soudu do tohoto jeho závěru, jenž by byl dán v případě jeho zřejmé nepřiměřenosti, vytvořen není.
27. Ani otázka týkající se limitace žalobcova nároku hodnotou předmětu zajištění přípustnost podaného dovolání nezakládá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž neplyne, že by odvolací soud při své úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění takové omezení skutečně aplikoval. Na řešení této otázky tedy napadené rozhodnutí nespočívá, resp. odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, pročež přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
28. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani právní otázka vycházející ze žalobcovy námitky, podle které měl odvolací soud pochybit tím, že po zhodnocení jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk snížil základní částku zadostiučinění o více než 50 %. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že žalobcem zdůrazňovaná hranice zvýšení či snížení základní částky o více než 50 % se týká každého z posuzovaných kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť, nikoliv základní částky jako celku. Po promítnutí všech zmíněných kritérií do základní částky odškodnění tedy její celkové snížení či zvýšení může zmíněnou hranici přesáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, nebo ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 762/2023). Pokud tedy odvolací soud sice přistoupil k celkovému snížení základní částky o 95 %, učinil tak ale na základě zhodnocení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, u žádného z nichž padesátiprocentní hranici nepřekročil, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil.
29. Namítl-li žalobce, že odvolací soud při posouzení kritéria postupu rozhodujících orgánů dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk nezohlednil údajnou nečinnost policejního orgánu či vady řízení zakládající jeho zmatečnost, buduje svou dovolací argumentaci na odlišném skutkovém základě, než z jakého vyšel při právním posouzení daného kritéria odvolací soud (přičemž nadto nyní odškodňovanou délku zajištění zaměňuje s délkou vlastního trestního stíhání, za kterou již byl žalobce dříve odškodněn). Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
30. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka promítnutí instančnosti řízení do hodnocení kritéria jeho složitosti podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se totiž podává, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá i délka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3679/13, či usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014). V rámci uvedeného kritéria je přitom nutné zohlednit i řízení o ústavní stížnosti, jak patrno např. již z bodu IV písm. a) Stanoviska (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021). Zohlednil-li tedy odvolací soud při hodnocení složitosti řízení též to, že řízení o zajištění bylo vedeno na více stupních soudní soustavy, jakož i před Ústavním soudem, načež základní částku zadostiučinění z tohoto důvodu snížil, uvedené ustálené rozhodovací praxi se tím nevzepřel.
31. Z konstantní judikatury dovolacího soudu rovněž vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se totiž kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Ani od tohoto závěru ustálené soudní judikatury dovolacího soudu se přitom odvolací soud neodchýlil, zhodnotil-li na základě zjištěných skutkových závěrů týkajících se posuzovaného zajištění každé jednotlivé kritérium uvedené v § 31a odst. 3 OdpŠk a tato hodnocení poté promítl (nikterak zjevně nepřiměřeně) do finální výše peněžitého zadostiučinění.
32. Přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění přitom nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných dovolatelem srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024).
33. Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě i s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury totiž plyne, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobce v dovolání prosazuje.
34. Podané dovolání konečně není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo § 243e odst. 1 o. s. ř. změněno nebo zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tento procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
35. Žalobcovo dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. v části týkající se otázky vlastního finálního vyčíslení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
36. Dovolání je důvodné.
37. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
38. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
39. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v závěru, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného finančního zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016). Přesto však judikatura Nejvyššího soudu dospěla, jak již dovolací soud uvedl ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 7. 11. 2023, č. j. 30 Cdo 1891/2023-423, ke stanovení postupu, jenž má k určení přiměřené výše finančního zadostiučinění vést, když vyžaduje, aby odůvodnění výše tohoto zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vycházelo ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení (15 000 Kč až 20 000 Kč) s následným procentuálním připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z hodnocení kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srovnej též např. žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, a dále část VI. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2174/12).
40. Uvedený postup přitom odvolací soud v napadeném rozsudku též aplikoval, když v souladu se zmíněnou judikaturou určil základní částku přiměřené finanční kompenzace za nepřiměřeně dlouhé zajištění žalobcových finančních prostředků a poté tuto základní částku upravoval v závislosti na závěrech plynoucích ze zhodnocení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, načež dospěl ke konečné částce ve výši 9 375 Kč (viz první věta bodu 30 odůvodnění napadeného rozsudku). Pochybil však tím, že v situaci, kdy žalovaná z uvedeného titulu žalobci dosud zaplatila pouze částku 8 843 Kč, odvolací soud žalobci vzniklý rozdíl ve výši 532 Kč, jenž činí bezmála 6 % jím vypočtené částky, nepřiznal. Za situace, kdy jinak správně aplikovaný postup vedl odvolací soud ke stanovení přiměřeného zadostiučinění na částku 9 375 Kč, zde přitom není dán žádný důvod, pro který by se žalobci nemělo dostat náhrady právě v této výši, a to přesto, že i nižší částka, kterou žalovaná žalobci dosud vyplatila, se ještě může (jak konstatoval odvolací soud) nacházet v širším pásmu jinak akceptovatelné přiměřenosti. Odvolací soud se totiž svým postupem, který není jen pouhým zaokrouhlením výsledné částky v řádu jednotek korun a který by současně mohl vést k nepřijatelnému závěru, že jakékoliv finanční zadostiučinění, k němuž soud dospěje na základě judikaturou dovozeného postupu, lze poté do určité míry (při zachování celkové přiměřenosti výše plnění) dále snižovat, fakticky dopustil dalšího krácení základní částky, které se však již v hodnocení žádného z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk nijak neodráží, pročež zakládá procesní deficit v podobě soudní libovůle.
41. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v závislosti na ostatních závěrech odvolacího soudu, které dovolatel v dovolání relevantně nezpochybnil, žalobci náleží k doplacení částka 532 Kč, a to spolu s požadovaným příslušenstvím představovaným úrokem z prodlení ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, a plynoucím od data následujícího po dni, k němuž odvolací soud vztáhl ve shodě se žalobcem splatnost zažalovaného plnění (viz bod 32 odůvodnění napadeného rozsudku).
42. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S výjimkou vady zmíněné v bodě 40 odůvodnění tohoto rozsudku, však dovolací soud žádné další takové vady v posuzovaném případě nezjistil.
43. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně, avšak dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I ve výše uvedeném smyslu změnil.
44. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to nejen o nákladech dovolacího řízení, ale též o nákladech řízení, jež proběhlo před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Postupoval přitom podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. V souladu s těmito ustanoveními dovolací soud zohlednil skutečnost, že v první fázi řízení byl jeho předmětem rovněž žalobcův požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím vznesený v souvislosti s nepřiměřenou délkou vlastního trestního řízení, který byl však pravomocně zamítnut se závěrem, že k uspokojení tohoto nároku došlo předtím, než byl uplatněn u soudu. Procesní úspěch žalované v této části původního předmětu řízení, jakož i procesní úspěch žalobce vztahující se k nároku, o němž nyní rozhodoval dovolací soud, tudíž vedou k závěru, že za uvedenou fázi řízení žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřísluší (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). V další fázi řízení, která byla vedena již pouze o nyní řešeném nároku vztahujícím se k zajištění žalobcových finančních prostředků a která spadá do doby počínající jednáním, jež se uskutečnilo před soudem prvního stupně dne 25. 10. 2022 (po částečně zrušujícím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 19 Co 106/2021-320), však již žalobce procesně úspěšný byl, pročež mu přísluší plná náhrada nákladů řízení, které poté účelně vynaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyslovený závěr, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše).
45. Nejvyšší soud proto žalobci přiznal náhradu těchto nákladů řízení v celkové výši 31 684 Kč, která sestává z následujících položek: 1) odměna advokáta ve výši 18 600 Kč za celkem 6 účelně provedených úkonů právní služby po 3 100 Kč za každý úkon [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů – k určení tarifní hodnoty srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/14], a to za účast na jednání před soudem prvního stupně dne 25. 10. 2022, za sepis odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně, za účast na jednání před odvolacím soudem dne 22. 2. 2023, za sepis dovolání proti druhému rozsudku odvolacího soudu, za účast na jednání před odvolacím soudem
dne 20. 3. 2024 a za sepis dovolání proti nyní napadenému rozsudku; 2) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1 800 Kč odpovídající částce 300 Kč za každý ze shora uvedených 6 úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu);
3) soudní poplatek z dovolání proti druhému rozsudku odvolacího soudu ve výši 7 000 Kč;
4) náhrada 21% daně z přidané hodnoty ve výši 4 284 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu