USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně MONTS s.r.o., IČO 25949969, se sídlem v Hradci Králové, Vážní 1147, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 202 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 34/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025, č. j. 39 Co 473/2024-79, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 202 500 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného postupně před Finančním úřadem pro Pardubický kraj a Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj, dále před Odvolacím finančním ředitelstvím, Krajským soudem v Hradci Králové, Nejvyšším správním soudem a konečně před Ústavním soudem, jehož předmětem byla daň z přidané hodnoty za srpen roku 2015, která byla po podaném přiznání k této dani žalobkyni na základě výsledku provedené daňové kontroly doměřena (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 8. 2024, č. j. 11 C 34/2024-52, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním směřujícím (v závislosti na jeho obsahu) proti jeho výroku o věci samé, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka, zda je napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné a zda se odvolací soud náležitě vypořádal se vznesenými odvolacími námitkami dovolatele, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Napadené rozhodnutí se totiž svým obsahem nikterak neprotiví závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). K takové situaci však vzhledem k obsahu podaného dovolání v případě žalobkyně nedošlo, pokud v něm žalobkyně zjevně byla schopna na srozumitelné a logicky vystavěné závěry odvolacího soudu, které jsou v něm zformulovány, relevantně reagovat. Požadavek, aby soud uvedl důvody pro své rozhodnutí, pak současně není chápán jako absolutní povinnost soudu poskytnout podrobnou odpověď na každý vznesený argument účastníků řízení, nýbrž rozsah této povinnosti se různí jak v závislosti na povaze rozhodnutí, tak i s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které jsou určující pro to, jaká je relevance toho kterého argumentu a z ní plynoucí jeho možnost ovlivnit výsledek řízení.
Platí tedy, že soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak se stalo i v případě nyní napadeného rozhodnutí – viz konkrétně body 21 až 23 jeho odůvodnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013).
8. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se posouzení subjektivní stránky deliktního jednání žalobkyně, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3531/2023, a usnesením ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2870/2023, pokud tuto subjektivní stránku dostatečně nezkoumal. Vyplynulo-li ze skutkového závěru odvolacího soudu (jehož revize není v dovolacím řízení možná, jak plyne z § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. a contrario), že žalobkyně, přestože se v souvislosti s plněním své příslušné daňové povinnost nedopustila trestného činu, se vzhledem ke všem zjištěným okolnostem provázejícím její počínání (jak je ve svém rozsudku podrobně popsal soud prvního stupně poukazující mj. na jejich zjištěnou mimořádnou neobvyklost) vědomě dopustila jednání směřujícího ke snížení své daňové povinnosti, přičemž se její nejistota vztahující se k výsledku posuzovaného řízení omezila pouze na to, zda bude nebo nebude její nepoctivý úmysl odhalen, načež v závislosti na tomto zjištění odvolací soud shledal za dostačující, že žalobkyně byla (vzhledem k zanedbatelnému významu posuzovaného řízení pro ni) za utrpěnou nemajetkovou újmu odškodněna ve formě konstatování porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení a omluvy, pak nejenže odvolacímu soudu nelze vytknout, že by se subjektivní stránkou jednání žalobkyně nezabýval, ale současně se svými závěry od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v žádném směru neodchýlil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 231/24, a ze dne 27. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2057/2024).
9. Namítá-li žalobkyně v souvislosti s uvedenou právní otázkou, že odvolací soud pochybil, učinil-li (v rozporu s další judikaturou Nejvyššího soudu, kterou žalobkyně v dovolání označila) shora zmíněný skutkový závěr pouze na základě zjištění vyplývajících z listinných důkazů představovaných rozhodnutími správních soudů, jež byla v posuzovaném řízení vydána, pak ani ve světle této její námitky nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit. Platí totiž, že hodnocení důkazů založené na zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. žádným dovolacím důvodem napadnout nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu