USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci
žalobkyně MONTS s.r.o., IČO 25949969, se sídlem v Hradci Králové, Vážní 1147,
zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční
náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 202 500 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 34/2024,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025,
č. j. 39 Co 473/2024-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 202 500
Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být
způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného postupně před Finančním úřadem
pro Pardubický kraj a Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj, dále před
Odvolacím finančním ředitelstvím, Krajským soudem v Hradci Králové, Nejvyšším
správním soudem a konečně před Ústavním soudem, jehož předmětem byla daň z
přidané hodnoty za srpen roku 2015, která byla po podaném přiznání k této dani
žalobkyni na základě výsledku provedené daňové kontroly doměřena (dále též jen
„posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
30. 8. 2024, č. j. 11 C 34/2024-52, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni
uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze
jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním
směřujícím (v závislosti na jeho obsahu) proti jeho výroku o věci samé, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka, zda je napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné a
zda se odvolací soud náležitě vypořádal se vznesenými odvolacími námitkami
dovolatele, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023, a od nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, přípustnost
dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Napadené rozhodnutí se totiž svým
obsahem nikterak neprotiví závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na
jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3102/2014). K takové situaci však vzhledem k obsahu podaného dovolání v případě
žalobkyně nedošlo, pokud v něm žalobkyně zjevně byla schopna na srozumitelné a
logicky vystavěné závěry odvolacího soudu, které jsou v něm zformulovány,
relevantně reagovat. Požadavek, aby soud uvedl důvody pro své rozhodnutí, pak
současně není chápán jako absolutní povinnost soudu poskytnout podrobnou
odpověď na každý vznesený argument účastníků řízení, nýbrž rozsah této
povinnosti se různí jak v závislosti na povaze rozhodnutí, tak i s ohledem na
konkrétní okolnosti případu, které jsou určující pro to, jaká je relevance toho
kterého argumentu a z ní plynoucí jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. Platí
tedy, že soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě,
pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho
závěrů je sama o sobě dostatečná, jak se stalo i v případě nyní napadeného
rozhodnutí – viz konkrétně body 21 až 23 jeho odůvodnění (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn.
III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo
2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6.
2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo
3189/2013).
8. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani
otázka týkající se posouzení subjektivní stránky deliktního jednání žalobkyně,
při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu
reprezentované jeho rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3531/2023, a
usnesením ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2870/2023, pokud tuto subjektivní
stránku dostatečně nezkoumal. Vyplynulo-li ze skutkového závěru odvolacího
soudu (jehož revize není v dovolacím řízení možná, jak plyne z § 241a odst. 1
věty první o. s. ř. a contrario), že žalobkyně, přestože se v souvislosti s
plněním své příslušné daňové povinnost nedopustila trestného činu, se vzhledem
ke všem zjištěným okolnostem provázejícím její počínání (jak je ve svém
rozsudku podrobně popsal soud prvního stupně poukazující mj. na jejich
zjištěnou mimořádnou neobvyklost) vědomě dopustila jednání směřujícího ke
snížení své daňové povinnosti, přičemž se její nejistota vztahující se k
výsledku posuzovaného řízení omezila pouze na to, zda bude nebo nebude její
nepoctivý úmysl odhalen, načež v závislosti na tomto zjištění odvolací soud
shledal za dostačující, že žalobkyně byla (vzhledem k zanedbatelnému významu
posuzovaného řízení pro ni) za utrpěnou nemajetkovou újmu odškodněna ve formě
konstatování porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení a omluvy, pak
nejenže odvolacímu soudu nelze vytknout, že by se subjektivní stránkou jednání
žalobkyně nezabýval, ale současně se svými závěry od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu v žádném směru neodchýlil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn.
I. ÚS 231/24, a ze dne 27. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2057/2024).
9. Namítá-li žalobkyně v souvislosti s uvedenou právní otázkou, že
odvolací soud pochybil, učinil-li (v rozporu s další judikaturou Nejvyššího
soudu, kterou žalobkyně v dovolání označila) shora zmíněný skutkový závěr pouze
na základě zjištění vyplývajících z listinných důkazů představovaných
rozhodnutími správních soudů, jež byla v posuzovaném řízení vydána, pak ani ve
světle této její námitky nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. dovodit. Platí totiž, že hodnocení důkazů založené na zásadě volného
hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. žádným dovolacím důvodem napadnout
nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29
NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem,
nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši
stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3
písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální
náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151
odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu