30 Cdo 1929/2024-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce a) P. B., a žalobkyně b) J. B., oba zastoupeni JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 23, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 75/2018, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 54 Co 270/2023-520, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 5. 2023, č. j. 65 C 75/2018-414, rozhodl o žalobě na náhradu majetkové a nemajetkové újmy tak, že uložil žalované zaplatit každému z žalobců jako náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 117 450 Kč s příslušenstvím (výrok I a II). Dále zamítl žalobu co do zaplacení částky 32 550 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako náhradu nemajetkové újmy (výroky III a IV), zamítl žalobu co do zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako náhradu nemajetkové újmy (výroky V a VI), zamítl žalobu co do zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako náhradu nemajetkové újmy (výroky VII a VIII) a uložil žalované zaplatit žalobcům jako náhradu škody [v podobě znehodnocení jejich vlastní nemovité věci] částku 1 278 400 Kč s příslušenstvím (výrok IX). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky X a XI).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) rozhodl k odvolání žalobců i žalované tak, že rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených výrocích o věci samé V, VI, VII a VIII potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích ve věci samé I, II, III, IV a IX, jakož i ve výrocích o nákladech řízení X a XI rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc v odpovídajícím rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy v souvislosti se stavbou Regenerace lokality XY na pozemcích p. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, při ulici v XY (dále také „Stavba“), která jim vznikla postupem správního orgánu spočívajícím ve vydání nezákonných rozhodnutí, a to: 1) rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby, ze dne 2. 5. 2011, č. j. MCP6 038989/2011, které bylo zrušeno rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 20. 6. 2017, č. j. MHMP 960909/2017; 2) rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru stavebního, ze dne 25. 2. 2012, č. j. S-MHMP 713814/2011/OST/No, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 11 A 115/2012-57; a 3) rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru stavebního a územního plánu, ze dne 16. 4. 2014, č. j. MHMP 532153/2014, sp. zn. S-MHMP 713814/2011/SUP/No, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 A 107/2014-85. Škoda a nemajetková újmy podle tvrzení žalobců vznikla tím, že na základě výše uvedených nezákonných rozhodnutí byla v těsné blízkosti jejich vlastních nemovitých věcí (nemovitostí) postavena Stavba, která podle jejích tvrzení neměla být na daném místě vůbec realizována, a její nezákonné umístění, stejně jako vlastní provádění Stavby jim způsobilo újmu, a to jak nemajetkovou, tak škodu představovanou snížením hodnoty jejich nemovitosti, která byla znaleckým posudkem stanovena ve výši 1 278 407 Kč.
4. Odvolací soud za prvé neshledal důvodným odvolání žalobců ve vztahu k zamítavým výrokům V, VI, VII a VIII rozsudku soudu prvního stupně, neboť přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanou. Žalobci totiž podle odvolacího soudu od počátku setrvávali na tvrzení, že ke vzniku nemajetkové újmy došlo v důsledku vydání rozhodnutí o umístění stavby ze dne 2. 5. 2011, které samo bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 A 107/2014-85; ten nabyl právní moci dne 4. 5. 2017. Žalobci však uplatnili u žalované svůj nárok dne 6. 12. 2017, tedy až po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Navíc byl podle odvolacího soudu již v tu dobu odstraněn stav, který zrušené pravomocné rozhodnutí navodilo, neboť ještě před rozhodnutím soudu o zrušení rozhodnutí Magistrátu nabylo právní moci stavební povolení, které ospravedlnilo konečný stav v podobě realizace (existence) Stavby.
5. Co se týče odvolání žalované do vyhovujících výroků I a II a odvolání žalobců do zamítavých výroků III a IV rozsudku soudu prvního stupně, v tomto rozsahu byl uvedený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se totiž podle přesvědčení soudu odvolacího při svém rozhodování vůbec nezabýval námitkami žalované, která odkazovala na limity a regulativy, jež podle jeho přesvědčení umístění Stavby umožňovaly. Soud prvního stupně se však těmito námitkami směřujícími k závěru, že Stavba mohla (přes nesouhlas a námitky žalobců a dalších osob) na předmětném pozemku vzniknout, a to i v rozsahu, v jakém byla postavena, vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí tak bylo v rozsahu výroků I až IV nepřezkoumatelné. Stejné závěry potom odvolací soud vztáhl i na výrok IX.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, a to v rozsahu jeho výroku I [kterým byly potvrzeny závěry soudu prvního stupně v otázkách náhrady nemajetkové újmy odvozované z důvodu negativních vlivů realizace stavby (výroky V a VI rozsudku soudu prvního stupně) a negativních dopadů vzniklých v důsledku existence stavby, tj. zhoršení kvality bydlení, trvalého narušování soukromí žalobců a dopravní zátěže v bezprostřední blízkosti nemovitosti žalobců (výroky VII a VIII rozsudku soudu prvního stupně)]. Jeho přípustnost odvozovali od toho, že napadené rozhodnutí podle nich stojí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně v otázce: „zda je počátek subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a trvající déle než 6 měsíců od doručení rozhodnutí, kterým bylo zrušeno pravomocné nezákonné rozhodnutí, vždy vázán na doručení rozhodnutí, kterým bylo zrušeno nezákonné pravomocné rozhodnutí?“
7. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015, a ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, dovolatelé namítali, že počátek subjektivní promlčecí doby mohl nastal nejdříve k okamžiku, kdy jim bylo doručeno rozhodnutí, jímž bylo předmětné územní rozhodnutí zrušeno, a to přestože právní moc tohoto územního rozhodnutí byla odklizena již dříve rozsudkem správního soudu, který zrušil předešlé pravomocné rozhodnutí odvolacího správního orgánu o odvolání proti územnímu rozhodnutí. Také namítali, že v případě, kdy zrušení pravomocného rozhodnutí neodklidí stav, který toto rozhodnutí způsobilo, nastává promlčení po jednotlivých dnech, ve kterých se žalobci o existenci nemajetkové újmy dozvídali. Pokud by se totiž prosadil názor odvolacího soudu, bylo by možné žádat náhradu nemajetkové újmy vzniklou jen v období do 6 měsíců od doručení zrušovacího rozhodnutí; nebylo by tak možné odškodnit újmu následnou, pokud by tato újma trvala delší dobu, např. několik let.
8. Nárok dovolatelů tak podle jejich tvrzení nebyl promlčen.
9. K podanému dovolání se vyjádřila i žalovaná, nicméně její vyjádření se zcela minulo s argumentací předestřenou dovolateli v dovolání. Žalovaná v zásadě zopakovala závěr odvolacího soudu týkající se toho, že ve věci bylo vydáno stavební povolení, přičemž jeho vydáním došlo k situaci, že stavba byla provedena v souladu se zákonem a projednání umístění stavby se tak stalo bezpředmětným. Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou (jíž se ovšem odvolací soud, s ohledem na vlastní závěr o promlčení dílčí části nároku, vůbec nezabýval) tak podle žalované nebyla dána.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. pro jeho nepřípustnost, neboť při řešení otázky promlčení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
16. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
17. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
18. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
19. Předmětem tohoto dovolacího přezkumu je (toliko) část původně uplatňovaného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V nynější věci tak jde o nárok na zadostiučinění za zásah do nemajetkové sféry dovolatelů, způsobený jednak vyšší intenzitou obtěžujících projevů stavební činnosti (korespondující s výroky V a VI rozsudku soudu prvního stupně), jednak negativními dopady vzniklými v důsledku vlastní existence Stavby, tedy zhoršením kvality bydlení, trvalým narušováním soukromí a dopravní zátěží v bezprostřední blízkosti nemovitosti dovolatelů (korespondující s výroky VII a VIII rozsudku soudu prvního stupně).
20. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že jelikož žalobci od počátku setrvávají na tvrzení, že ke vzniku nemajetkové újmy došlo v důsledku postupného vydávání výše zmíněných nezákonných rozhodnutí (prvostupňového, tak i odvolacího správního orgánu), počala promlčecí lhůta běžet nejpozději dne 4. 5. 2017, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 A 107/2014-85, jenž časově nejzazší nezákonné rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil (čímž vzala za své i právní moci územního rozhodnutí vydaného Úřadem městské části Prahy 6). Ke dni 6. 12. 2017, kdy dovolatelé svůj nárok uplatnili, tak již podle odvolacího soudu uplynula šestiměsíční promlčecí lhůta [slovy zákona č. 82/1998 Sb. promlčecí doba, pozn. Nejvyššího soudu] ve smyslu ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk.
21. Tento závěr se Nejvyššímu soudu nejeví v kontextu způsobu skutkového ukotvení žalobci uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy (o němž bylo rozhodnuto potvrzující částí napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a konkrétních skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a které nepodléhají dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), na straně druhé, nesprávným, neboť se jím odvolací soud ve výsledku neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
22. Ačkoliv podle ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk v případě škody způsobené nezákonným rozhodnutím běží promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu této škody ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, toto ustanovení dopadá toliko na náhrady škody (tedy majetkové újmy), nikoliv však na případy náhrady nemajetkové újmy. Není proto možné jen na základě tohoto ustanovení odvíjet počátek promlčecí doby v případě náhrady nemajetkové újmy bez dalšího vždy jen ode dne doručení rozhodnutí, které ruší nezákonné rozhodnutí.
23. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3902/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011) vyplývá, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (ať již podle ustanovení § 22 odst. 1 dříve účinného zákona č. 58/1969 Sb. či dle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a nároky na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 OdpŠk), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové újmě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku. K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové či nemajetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3512/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3005/2010).
24. Zároveň se však v případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím uplatní závěry formulované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 879/2022. Z těch se podává, že [pokud je] podmínkou pro uplatnění práva na odškodnění nemajetkové újmy zrušení rozhodnutí (pro nezákonnost podle § 8 odst. 1 věta prvá OdpŠk), které ke vzniku nemajetkové újmy vedlo, pak teprve tímto okamžikem je naplněn odpovědnostní titul státu, a tehdy teprve od právní moci zrušovacího rozhodnutí počíná běžet (in favorem poškozeného modifikovaná) subjektivní promlčecí doba. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, uvedl, že není rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 OdpŠk (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). Nejvyšší soud nakonec také vyslovil, že věta druhá ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk modifikuje větu první tak, že promlčecí doba běží ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, bez ohledu na to, dozvěděl-li se poškozený subjektivně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dříve, než bylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Tento závěr přiměřeně platí i pro náhradu nemajetkové újmy, jež měla svůj původ v nezákonném rozhodnutí. Uvedená modifikace se naopak neuplatní, dozvěděl-li se poškozený o vzniku škody teprve poté, co mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015).
25. V poměrech posuzovaného případu je třeba odlišit jednotlivé uplatněné nároky. Za prvé, co se týče části, ve které dovolatelé spojovali nemajetkovou újmu s obtížemi spojenými s vlastními projevy stavební činnosti, je zjevné, že tyto obtíže (i pokud by – oproti dosavadnímu názoru soudu prvního stupně – byly prokázány) mohly trvat a působit pouze po dobu vlastní stavební činnosti, tedy v každém případě nejdéle do faktického ukončení takové činnosti završené následně vydáním kolaudačního souhlasu ze dne 4. 11. 2016, č. j. MCP6 096639/2016, a druhého kolaudačního souhlasu ze dne 27. 12. 2016, č. j. MCP6 112264/2016, kdy byla Stavba definitivně ukončena. Ve smyslu výše uvedených závěrů tak promlčecí doba počala běžet nikoliv v okamžiku ukončení stavební činnosti (ukončení působení újmy z provádění stavby), ale až po dni právní moci později vydaného rozhodnutí správního soudu, kterým bylo nejzazší nezákonné rozhodnutí, od kterého dovolatelé odvozují vznik oné újmy zrušeno; tedy ode dne 5. 5. 2017. Nejvyšší soud tak ve shodě s odvolacím soudem uzavírá, že uplatněný nárok byl v tomto rozsahu promlčen již při jeho uplatnění u žalované dne 5. 12. 2017; závěr odvolacího soudu o promlčení daného dílčího nároku se ustálené judikatuře dovolacího soudu neprotiví.
26. Ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, která se týkala zadostiučinění za obtíže spojené s tvrzeně zhoršenou kvalitou bydlení, Nejvyšší soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021, který se týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu zhoršení životních podmínek a snížení pohody bydlení tamního žalobce. V důsledku provedení stavby na základě nezákonného rozhodnutí došlo v tehdy posuzované věci k podstatnému přiblížení a zvýšení protější budovy, instalaci vzduchové techniky, k zásadní změně charakteru budovy a s tím spojená změně využití vnitrobloku z klidové zóny na provozní, ke zvýšení hluku, pachů a vlhkosti v bytové jednotce, snížení její světlosti v důsledku přiblížení budovy s hotelovými pokoji, významnému snížení soukromí a změně výhledových poměrů, na základě čehož tamější žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy. Oproti odvolacímu soudu, který v popisované věci vyšel při určení výše přiznaného odškodnění mj. z předpokládané délky života poškozeného [jelikož popisovaná újma se odvíjela od užívání předmětného bytu žalobcem, který uvedl, že jej plánoval užívat až do konce jeho života], Nejvyšší soud zdůraznil, že ačkoliv stejně jako v případě trestního stíhání může být vnímání újmy poškozeným prožíváno i v době, kdy již k zásahu do jeho práv nedochází, neboť trestní stíhání je skončeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011), přesto bylo třeba i v případě tamějšího žalobce nutno komplexně vnímat újmu za jednou a pro vždy ustálenou v okamžiku, kdy byly naplněny podmínky pro to, aby se daného nároku poškozený domohl u soudu.
27. V nyní posuzovaném případě dovolatelé (odvíjející tvrzenou újmu od zhoršení kvality bydlení, trvalého narušování soukromí a dopravní zátěže v bezprostřední blízkosti nemovitosti dovolatelů) museli o povaze této újmy vědět opět již k okamžiku dokončení stavby, tedy v každém případě nejpozději v okamžiku vydání výše uvedených kolaudačních souhlasů. Právě k tomuto okamžiku je tak třeba újmu považovat za ustálenou, neboť zde dovolatelé již museli mít alespoň rámcovou představu o intenzitě zhoršení kvality bydlení, narušování soukromí či změny dopravní zátěže, a tedy být schopni svůj nárok alespoň v hrubých rysech uplatnit žalobou. V kombinaci s výše uvedenými závěry o modifikaci počátku běhu promlčecí lhůty (doby) v případě odvozování vzniku nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí potom opět platí, že tato lhůta (doba) nemohla ale počít běžet již v návaznosti na vznik známé (kvantifikovatelné) újmy (nejpozději k okamžiku vydání kolaudačního souhlasu), ale až v návaznosti na právní moc později vydaného zrušovacího rozhodnutí, tedy dne 5. 5. 2017. Nejvyšší soud tak uzavírá, že uplatněný nárok byl i v tomto rozsahu promlčen již při jeho uplatnění u žalované dne 5. 12. 2017; závěr odvolacího soudu o promlčení je i v tomto směru s konstantní judikaturou zcela souladný.
28. Co se týče argumentace dovolatelů rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, ze kterého dovozují, že z důvodu trvajícího zásahu se nárok promlčoval po jednotlivých dnech, ve kterých se tamější žalobkyně o existenci své újmy dozvídala, Nejvyšší soud této argumentaci nemohl přisvědčit; citovaný rozsudek byl totiž přijat na výrazně odlišném skutkovém základě než věc nynější.
29. Označený rozsudek se totiž zabýval situací, ve které bylo tamější dovolatelce vinou nezákonného rozhodnutí znemožněno bydlet v jejím bytě. Ačkoliv tehdy Nejvyšší soud shledal, že pro počátek běhu promlčecí lhůty (doby) je zásadně rozhodný den nabytí právní moci rozhodnutí zrušujícího nezákonné rozhodnutí, pak v tehdy posuzovaném případě vztáhl počátek běhu promlčecí lhůty až ke dni 30. 6. 2009, kdy se tamní dovolatelka svépomocí nastěhovala zpět do předtím vyklizeného bytu. Z odůvodnění daného rozhodnutí se k tomu podává [jak ostatně nynější dovolatelé sami správně uvádějí], že: „k odstranění tohoto stavu [nemožnosti bydlet v bytě, pozn. Nejvyššího soudu] bylo potřeba učinit další právní i faktické kroky, jež nebyly výlučně v dispozici žalobkyně. Proto je třeba uzavřít, že újma žalobkyně pokračovala i poté, co bylo první rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro nezákonnost zrušeno, a to až do dne, kdy se žalobkyně svépomocí nastěhovala zpět do svého bytu“. Jinými slovy řečeno, jelikož až do okamžiku odstranění protiprávního stavu, resp. stavu zapříčiňujícího vznik újmy, nebyl zřejmý charakter a rozsah újmy, nebylo možné bez dalšího vztáhnout počátek běhu promlčecí lhůty (doby) ke dni právní moci zrušovacího rozhodnutí.
30. V nyní posuzovaném případě byla situace poškozených skutkově podstatně odlišná. Na rozdíl od výše citovaného rozhodnutí totiž současní dovolatelé nebyli v situaci, ve které by bylo možné /po vydání stavebního povolení a následného kolaudačního souhlasu/ očekávat odstranění jimi negativně vnímaného stavu. Ode dne, kdy bylo známo, že se opravnými prostředky nepodaří zvrátit stavební povolení ze dne 8. 7. 2013 vydané odborem výstavby Úřadu městské části Praha 6 pod č. j. MCP6 036235/2013, bylo zřejmé [také vzhledem k dikci ustanovení § 94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], že předmětná stavba nebude (bez ohledu na osud napadeného územního rozhodnutí) odstraněna. Dovolatelé tak nejpozději ke dni zrušení posledního z nezákonných rozhodnutí (5. 5. 2017) měli vědomí o neměnnosti stavu vzniklého v příčinné souvislosti s jimi namítanými nezákonnými rozhodnutími a mohli vzniklé nároky uplatnit žalobou. Z tohoto důvodu tak nemohlo docházet k promlčování nemajetkové újmy po jednotlivých dnech, jak dovolatelé namítali. Nejvyšší soud zde přiměřeně odkazuje také na svůj rozsudek ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1887/2021, ve kterém [byť v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] uzavřel, že v případě nemajetkové újmy vzniklé příbuzným fyzické osoby zvlášť závažným ublížením na zdraví této osoby může subjektivní promlčecí lhůta počít běžet až od okamžiku, kdy oprávněné osoby nabyly vědomost, že zvlášť závažné ublížení na zdraví osoby jim blízké (které se může projevovat mnoho let do budoucna) je nezvratně nezlepšitelným stavem. Tento závěr se mutatis mutandis uplatní i v nynější věci.
31. Nepřípadný byl nakonec také odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015, ze kterého dovozovali, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby „nastává nejdříve v okamžiku, kdy bylo doručeno rozhodnutí příslušného orgánu, jímž bylo zrušeno předmětné / prvostupňové/ územní rozhodnutí.“ Odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu je nutné vnímat v kontextu obsahu tehdy podaného dovolání: dovolatelka tenkrát založila svoji argumentaci na tom, že běh subjektivní lhůty má být vázán k vědomosti o újmě, nikoliv k právní moci zrušovacího usnesení. Aprobace závěrů nižších soudů soudem dovolacím tak neznamenala aprobaci (také) závěru o vzájemném vztahu „odklizení právní moci“ zrušovacím rozhodnutím a následného správního zrušení (již nepravomocného) nezákonného rozhodnutí, ale právě o správnosti odvozování počátku běhu promlčecí lhůty až od zrušení nezákonného rozhodnutí namísto od dřívějšího okamžiku vzniku nemajetkové újmy samé [nadto je třeba dodat, že v tehdy projednávaném případě by odvozování počátku běhu promlčecí lhůty od rozhodnutí správního soudu či následně správního orgánu s ohledem na známé skutkové okolnosti na věci nic nezměnilo, neboť ani v jednom případě by tamější nárok promlčený nebyl].
32. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl jako nepřípustné.
33. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.). Případné náklady této fáze (dovolacího řízení) zohlední soud prvního stupně v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu