30 Cdo 2225/2024-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně EDECO s.r.o., identifikační číslo osoby 27376796, se sídlem v Praze 3, Štítného 388/18, zastoupené Mgr. Adamem Preisslerem, advokátem, se sídlem v Dolních Břežanech, V Jezerách 226, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 242/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 17 Co 48/2024-90, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Adama Preisslera, advokáta.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 22 C 242/2022-62, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 84 886 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 25 114 Kč s příslušenstvím (výrok II) a zavázal žalovanou k zaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyni ve výši 22 570 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu v rozsahu částky 7 074 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to za řízení před soudem prvního stupně ve výši 19 000 Kč a za odvolací řízení částku 6 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala požalované zaplacení částky 110 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouho trvajícím řízení „správním“ (přesněji šlo o daňová řízení vedená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu a spočívající ve vydání tzv. zajišťovacích příkazů pod čj. 3186549/16/2003-00540-110077, čj. 3187683/16/2003-00540-110077, čj. 3188312/16/2003-00540-110077, čj. 3170933/16/2003-00540-110077, čj. 3176620/16/2003-00540-110077 – poznámka Nejvyššího soudu) a navazující řízení před správními soudy. Žalobkyně uvedla, že řízení trvalo od 15. 4. 2016, kdy bylo vydáno Finančním úřadem pro hl. m. Prahu pět zajišťovacích příkazů k zajištění DPH za zdaňovací období 8/2015-12/2015 v celkové výši 2 493 310 Kč, do 3. 1. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž bylo rozhodnuto o kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství č. j. 3 Afs 443/2019-80 ze dne 20. 12. 2021. Žalobkyně tak byla v nejistotě od 15. 4. 2016 po dobu 5 let 8 měsíců a 18 dní. Výpočet částky specifikovala tak, že počítala s částkou 15 000 Kč ročně (prvé dva roky polovinou), tu poté navýšila o 15 % z důvodu průtahů před soudy a o 25 % z důvodu zvýšeného významu pro ni. Uvedené zajišťovací příkazy pro ni znamenaly prakticky paralýzu jejího fungování. Žalovaná při předběžném projednání nároku tomuto nevyhověla.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla (zřejmě) v celém rozsahu dovoláním [rozsah dovolání v něm není žalovanou podrobněji precizován], které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalované směřující proti části výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž bylo k jejímu odvolání rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že žaloba byla zamítnuta i co do částky 7 074 Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné.
6. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
7. Pokud tak žalovaná podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v „měnící“ části výroku I, jímž dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalovanou příznivě, pak dovolání není subjektivně přípustné.
8. Nejvyšší soud předesílá, že dovolání, byť podané ústředním orgánem (sic!), je vzdor srozumitelné dikci § 241a odst. 2 o. s. ř., na samé hranici jeho projednatelnosti, neboť vedle absence výslovného uvedení rozsahu, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, žalovaná výslovně ani nevymezila žádný z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nicméně Nejvyšší soud podání posoudil s přihlédnutím k jeho obsahu, z něhož lze implicitně dovodit, že je napadáno celé rozhodnutí odvolacího soudu a že se při tvrzeně nesprávném právním posouzení věci měl odvolací soud odchýlit od žalovanou jinak řádně označené judikatury Nejvyššího soudu.
9. Ve vztahu k otázce skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk Nejvyšší soud již v části III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno.
10. Tvrdí-li žalovaná v dovolání, že nejistota žalobkyně v posuzovaném případě mohla trvat maximálně do 19. 12. 2019, kdy byl účastníkům řízení doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. Af 58/2016-74 (správná spisová značka je ovšem 6 Af 58/2016 - poznámka Nejvyššího soudu), kterým byly zajišťovací příkazy zrušeny, protože ve smyslu § 54 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je v právní moci rozsudek, který byl doručen účastníkům řízení, což dle žalobkyně znamená, že předmětné zajišťovací příkazy byly vydány dne 15. 4. 2016 a k jejich zrušení došlo ke dni 19. 12. 2019, kdy byl účastníkům řízení doručen shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, pak přehlíží, že otázka (ne)zákonnosti vydaných zajišťovacích příkazů byla definitivně vyřešena až v rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaném na základě jí podané kasační stížnosti, která mohla – pokud by byla argumentace žalované ve správním soudnictví vskutku přiléhavá – osud zajišťovacích příkazů ještě změnit. Žalovaná zde ztrácí ze zřetele, že výše uvedené Stanovisko (úmyslně) nerozlišuje mezi řádnými a (některými) mimořádnými opravnými prostředky, pokud hovoří o „posledním rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno“, tudíž okolnost, že ve správním soudnictví nabývá rozhodnutí krajského soudu právní moci, ačkoliv může být na základě podané kasační stížnosti dodatečně zrušeno či změněno /stejně jako rozhodnutí správních či finančních orgánů/ Nejvyšším správním soudem, je, co do určení délky posuzovaného řízení, zcela nevýznamná.
11. V rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, však Nejvyšší soud připomenul, že výše uvedený závěr /o konci posuzovaného řízení/ neplatí bez výjimky, a nelze ho chápat a aplikovat příliš formalisticky. Pro stanovení počátku a konce řízení je tudíž významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména skutečnost, že účastník je jako trvající vnímá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 30 Cdo 243/2015, nebo usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Relevantním okamžikem určujícím konec řízení je tedy den, jímž byla tato nejistota odstraněna (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3634/2020). Z tohoto důvodu je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného od okamžiku kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010). Pokud v některém bodě řízení bylo účastníku řízení již zřejmé, že mu bude, resp. nebude, vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ačkoliv řízení nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo243/2015, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012).
12. Uvedená rozhodnutí však představují výjimku z obecného pravidla, kdy v případě pochybností je třeba ji vykládat spíše restriktivně (princip „singularia non sunt extendenda“). Odvolací soud (a spolu s ním ani soud prvního stupně) přitom zřetelně nedospěl k závěru, že by žalobkyně neměla být ještě v průběhu řízení o kasační stížnosti, podané navíc žalovanou, v nejistotě ohledně výsledku řízení před správními soudy, potažmo případně o výsledku navazujícího řízení před finančními orgány, jestliže se žalovaná v průběhu řízení o kasační stížnosti dožadovala zrušení pro ni nepříznivého rozhodnutí Městského soudu, a to s podrobnou argumentací, spojenou navíc s odkazy na judikaturu; přičemž sotva mohlo být žalobkyni s jistotou zřejmé, jak o této kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodne (srov. možnosti dané mu § 110 s.
ř. s.). Odvolací soud se totožné výhradě, kterou snáší žalovaná v dovolacím řízení, věnoval v potřebném rozsahu již v napadeném rozsudku (srov. odstavec 14 a 15) a není co vytknout ani jeho navazující úvaze (dovoláním výslovně navíc nezpochybněné), že nejistota žalobkyně existovala přesto, že k dané věci již byla ustálena judikatura Nejvyššího správního soudu, neboť to byla nikoliv žalobkyně, ale žalovaná, která vyvolala řízení o kasační stížnosti zjevně v naději, že Nejvyšší správní soud svoji judikaturu přehodnotí (srov. § 16 až 18 s.
ř. s.). Nejde tedy, při vázanosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) v poměrech projednávané věci o ten výjimečný případ, kdy by si žalobkyně mohla být v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem nepochybně jista výsledkem řízení, s čímž jedině by ruku v ruce bylo možno učinit závěr, že řízení o kasační stížnosti, jež sama ani neiniciovala, pro ni bylo jen formální a žádná újma ji v této fázi řízení před
správními soudy nevznikala. Lze tedy shrnout, že právní posouzení ze strany odvolacího soudu se judikatuře Nejvyššího soudu nevzpírá, pročež není podané dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. K problematice nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11.
2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
14. V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení, včetně odvolací námitky žalované, že posuzované řízení materiálně skončilo již ke dni právní moci rozsudku Městského soudu v Praze, když mimo jiné stručně zmínil, proč je třeba v soudem prvního stupně ukotvených skutkových okolnostech odškodnit i závěrečný úsek řízení před správními soudy, týkající se kasační stížnosti žalované.
15. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu