30 Cdo 2244/2025-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně BLESK Servis
s. r. o., IČO 27607429, se sídlem v Milevsku, J. Mařánka 1163, zastoupené Mgr.
Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
807/64, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí,
se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 19 607 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 216/2023,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025,
č. j. 18 Co 60/2025-114, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 15. 11. 2024, č. j. 43 C 216/2023-84, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala po žalované zaplacení částky 19 607 000 Kč s příslušenstvím (výrok I),
a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč
(výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 18 Co 60/2025-114, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady
ušlého zisku za celý rok 2021, a to v souvislosti s nečinnostmi a průtahy v
řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se
zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018
(první posuzované řízení), první čtvrtletí roku 2019 (druhé posuzované řízení)
a druhé čtvrtletí roku 2019 (třetí posuzované řízení).
4. Proti celému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
5. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku
odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a
proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné, neboť se jedná o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech
řízení.
6. Žalobkyně předložila v dovolání celkem šest právních otázek, které by
měl Nejvyšší soud posoudit jinak, než jak to učinil v rozsudku ze dne 15. 5.
2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023. Namítala i rozpornou judikaturu Nejvyššího
soudu a odchýlení se od judikatury Ústavního soudu. Jednalo se o otázky, (a)
zda může průtah v řízení (nečinnost správního orgánu) ve smyslu nesprávného
úředního postupu správního orgánu spočívat i v přerušení řízení, (b) zda se při
posouzení existence nesprávného úředního postupu zohledňuje i průtah v řízení
(nečinnost správního orgánu) spočívající v nedůvodném přerušení řízení, zejm.
byl-li zjištěn v rámci posuzovaných správních řízení nebo v řízení o žalobě na
ochranu proti nečinnosti, (c) zda se průtahy (nečinnost) správního orgánu v
době nedůvodného přerušení řízení zohledňují při stanovení okamžiku, kdy řízení
bez průtahů mělo skončit, popř. při závěru o dodržení zákonných lhůt, a zda
lhůty pro vydání rozhodnutí dle správního řádu v takovém případě „neběží již od
okamžiku, kdy se taková překážka objeví, tedy i dříve, než bylo vydáno
rozhodnutí o přerušení řízení“, (d) zda při odškodnění majetkové újmy způsobené
průtahy (nečinností) ve správním řízení je soud oprávněn přezkoumat důvodnost
přerušení správního řízení, (e) zda lze nedůvodnost přerušení správního řízení
zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím
o přerušení řízení, a (f) zda může poškozený v případě nedůvodného přerušení
řízení uplatnit jen jiné typy nároků (tj. zadostiučinění za nemajetkovou újmu
nebo odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím). Všechny tyto
otázky směřují ke zpochybnění závěrů Nejvyššího soudu, kterými se řídily jak
soud prvního stupně, tak odvolací soud, ohledně posouzení toho, co lze pro
účely nároku na náhradu majetkové újmy z průtahů ve správním řízení za takový
průtah považovat, a určení okamžiku, kdy měla posuzovaná správní řízení při
dodržení zákonných lhůt skončit. Jejich prostřednictvím se pak žalobkyně
pokouší prosadit svůj názor, že soud je při odškodnění takové majetkové újmy
oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního řízení a při určování
okamžiku, kdy mělo správní řízení skončit, má zohlednit i „průtahy“ spočívající
v době nedůvodného přerušení správního řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila, odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023, a po vypořádání
dovolacích otázek navrhla jeho zamítnutí.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Ve vztahu k dovolání proti výroku I napadeného rozsudku
odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I druhého rozsudku soudu
prvního stupně o věci samé, se proto Nejvyšší soud zabýval přípustností
dovolání.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Pro lepší srozumitelnost je vhodné uvést, že žalobkyně se proti
žalované na základě shodného skutkového základu domáhala ušlého zisku i za část
roku 2019. Toto řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22
C 260/2021. Nejvyšší soud ve věci rozhodoval dvakrát, a to nejprve rozsudkem ze
dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023, kterým zrušil vyhovující rozsudek
soudu prvního stupně a jej potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Usnesením ze
dne 22. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2301/2025, Nejvyšší soud odmítl dovolání
žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací otázky v projednávané věci jsou totožné
s dovolacími otázkami předloženými v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp.
zn. 30 Cdo 2301/2025. Odůvodnění dovolání je pak téměř totožné.
13. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a
dospěl k závěru, že stejně jako ve věci sp. zn. 30 Cdo 2301/2025 žádná z
žalobkyní předložených otázek přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá.
14. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, jehož skutkové i
právní závěry převzal) dospěl k závěru, že došlo k nečinnosti odvolacího
správního orgánu při rozhodování o odvolání žalobkyně do rozhodnutí úřadu práce
o přerušení řízení, avšak zjištěný nesprávný úřední postup v prvním posuzovaném
řízení nebyl příčinnou vzniku tvrzené škody, neboť ta dle tvrzení žalobkyně
vznikla již rok před tím, než k nesprávnému úřednímu postupu došlo, v druhém a
třetím posuzovaném řízení se výše uvedený nesprávný úřední postup v majetkové
sféře žalobkyně nijak neprojevil, neboť příspěvky byly vyplaceny včas. Žaloba
proto byla dle odvolacího soudu správně zamítnuta z důvodu neexistence příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu a vznikem tvrzené
škody.
15. Byť žalobkyně výslovně nenapadla základní důvod pro zamítnutí její
žaloby, tedy závěr o neexistenci příčinné souvislosti, z obsahu dovolání je
zřejmé, že svými námitkami, že je třeba jako průtah v řízení hodnotit i
případnou neúčelnost přerušení řízení, zpochybňuje odvolacím soudem stanovené
okamžiky, kdy měla posuzovaná řízení skončit, tedy právní posouzení jednoho z
předpokladů vzniku nároku na náhradu škody (existence nesprávného úředního
postupu), mezi nimiž byla existence příčinné souvislosti zjišťována.
16. Pokud tedy jde o otázku zohlednění přerušení správního řízení při
posouzení nároku na náhradu majetkové újmy z průtahů ve správním řízení, resp.
z nedodržení zákonných lhůt pro rozhodnutí, tak Nejvyšší soud se k žalobkyní
formulovaným otázkám vyjádřil ve výše zmíněném rozsudku ze dne 15. 5. 2024, sp.
zn. 30 Cdo 2547/2023. V něm uzavřel, že v rámci posouzení odpovědnosti státu za
škodu, která měla být zapříčiněna nesprávným úředním postupem spočívajícím v
porušení povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě,
nelze zkoumat důvodnost přerušení řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu
postupu dojít, neboť v souladu s § 65 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu) po dobu přerušení řízení
neběží. Dobu přerušení řízení (resp. dobu, po níž se běh lhůty dle správního
řádu staví) tudíž nelze do běhu zákonné lhůty započítat, a to bez ohledu na to,
zda bylo řízení přerušeno nedůvodně. Nedůvodnost přerušení správního řízení lze
zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím
o přerušení řízení, za splnění podmínek § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon
č. 82/1998 Sb.“), nikoli však v případě škody způsobené výše uvedeným
nesprávným úředním postupem, ohledně které je soud v odškodňovacím řízení
pravomocným rozhodnutím o přerušení správního řízení vázán dle § 135 odst. 2
věta druhá o. s. ř. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 1018/2014). V této souvislosti Nejvyšší soud upozornil i na to,
že skutečnost, že nadřízený správní orgán v opatření proti nečinnosti vydaném
dle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu vysloví závěr, že přerušení řízení
považuje za nedůvodné a že lhůta k vydání rozhodnutí dle jeho názoru již
uplynula, nic nemění na tom, že tato lhůta ode dne, kdy nastal některý z důvodů
uvedených v § 64 odst. 1 správního řádu, pro nějž správní orgán řízení
přerušil, do ukončení tohoto přerušení řízení neběží a neskončí dříve než 15
dnů od tohoto data (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4.
2013, sp. zn. 5 Ans 4/2012).
17. Nejvyšší soud tedy v právě citovaném rozsudku uzavřel, že v rámci
posouzení odpovědnosti státu za majetkovou újmu spočívá nesprávný úřední postup
správního orgánu dle § 13 odst. 1 OdpŠk v řízení se stanovenými zákonnými
lhůtami pro vydání rozhodnutí v jejich nedodržení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2101/2005, který se sice týká
posuzování odpovědnosti státu podle předchozí právní úpravy, tedy dle zákona č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem, ale ve výše uvedeném směru jsou jeho závěry
aplikovatelné i na právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb.). Je tudíž třeba určit,
kdy takové řízení mělo dle právních předpisů, jež se na ně vztahují, skončit, a
to s přihlédnutím ke stavění běhu těchto lhůt z důvodu přerušení řízení či při
zohlednění běhu lhůt pro rozhodnutí odvolacích správních orgánů, neboť teprve
na tomto podkladě bude možné zodpovědět otázku, zda se správní orgán
nesprávného úředního postupu dopustil či nikoliv. V rámci tohoto posuzování pak
nelze hodnotit účelnost postupu správních orgánů či jeho vady, které byly
součástí rozhodovací činnosti a odrazily (projevily) se v následně vydaném
rozhodnutí (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení
zjištěných skutečností a právním posouzení; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013), ani zohledňovat vydání následně
zrušených rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn.
II. ÚS 3553/15) či přerušení řízení, které bylo později hodnoceno jako
nedůvodné (ať již v rámci vydaného opatření proti nečinnosti nebo v rámci
odvolacího přezkumu rozhodnutí o přerušení řízení), jež je v souladu s § 76
odst. 5 větou druhou správního řádu ve spojení s § 74 odst. 1 větou druhou
správního řádu rozhodnutím předběžně vykonatelným. S ohledem na tyto
skutečnosti totiž může poškozený uplatnit jiné typy nároků (zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nebo odškodnění
majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím), nikoliv odškodnění majetkové
újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu dle § 13 odst. 1
OdpŠk.
18. Od závěrů přijatých v předchozím rozhodnutí nemá Nejvyšší soud důvod
se odchýlit a položené otázky posoudit jinak, a to ani na podkladě námitek
žalobkyně uvedených v dovolání. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud (a před
ním soud prvního stupně) výše uvedenými závěry řídil, od judikatury Nejvyššího
soudu se neodchýlil.
19. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě odškodnění
majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu v řízení
se stanovenými zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí dle § 13 odst. 1 OdpŠk
může tento nesprávný úřední postup spočívat, na rozdíl např. od soudního
řízení, kde takové lhůty stanovené nejsou a je tedy třeba zkoumat přiměřenou
délku řízení a odečítat jednotlivé období nečinnosti (míněno neaktivity) soudu,
pouze v jejich nedodržení. Z tohoto důvodu je tedy nezbytné v každém řízení
spočítat, kdy takové řízení mělo dle příslušného právního předpisu s ohledem na
konkrétní okolnosti dané věci skončit, což soudy obou stupňů učinily a ve
vztahu ke zohlednění vlivu přerušení řízení na běh zákonných lhůt k rozhodnutí
vyšly z výslovného znění § 65 odst. 1 správního řádu. Byť tedy žalobkyně v době
přerušení řízení využívala nástroje na odstranění „nečinnosti“ správního orgánu
(opatření a žaloba proti nečinnosti), s nimiž byla nakonec úspěšná, dle výše
uvedené judikatury to neznamená, že by se nějak zpětně zkracovala z důvodu
přerušení řízení dle § 65 odst. 1 správního řádu neběžící lhůta pro rozhodnutí,
nýbrž jejich výsledkem bylo pouze přezkoumání důvodnosti tohoto přerušení
řízení a v případě závěru, že není důvodné, stanovení nové lhůty pro rozhodnutí
(jejíž dodržení pak soudy obou stupňů zkoumaly).
20. Namítala-li žalobkyně rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu s
poukazem již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 454/2025, a obdobnou pasáž ze stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, s tím, že není žádného důvodu činit rozdíl v posouzení existence
nesprávného úředního postupu (jako předpokladu odpovědnosti státu podle zákona
č. 82/1998 Sb.) v závislosti na tom, zda jde o uplatnění újmy majetkové (škody)
či újmy nemajetkové, Nejvyšší soud uvádí, že se oba rozsudky týkají (jak je i
žalobkyni známo) vzájemně odlišných typů nároků (tj. odškodnění majetkové újmy
z nedodržení zákonných lhůt pro rozhodnutí a zadostiučinění za nemajetkovou
újmu z nepřiměřené délky řízení), u nichž se zkoumají zcela odlišné
skutečnosti, což ostatně vyplývá i z pasáží citovaných v dovolání. Jejich
závěry tak nelze nijak porovnávat.
21. Poukazovala-li žalobkyně rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1572/2024, tak jí odkazované odstavce 24 a 25 se
věnují otázce posuzování příčinné souvislosti, a to předvídatelnosti vzniku
škody a vlivu nevydání správního rozhodnutí, na něž měl poškozený právní nárok,
tedy otázkám v posuzované věci neřešeným. Navíc žalobkyní zdůrazněná věta z
tohoto rozhodnutí, že porušení povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí v
zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené je „vždy nesprávným úředním
postupem (za který stát odpovídá)“ je vytržená z kontextu. V žádném případě z
ní nevyplývá, že by soud měl dovodit existenci nesprávného úředního postupu
správního orgánu v řízení se zákonem stanovenými lhůtami i v případě, že tyto
lhůty dodrženy byly. Přiměřenou lhůtou pro rozhodnutí se totiž lze zabývat
pouze v těch řízeních, která zákonnými lhůtami pro rozhodnutí svázány nejsou,
jak ostatně vyplývá přímo ze znění § 13 odst. 1 OdpŠk.
22. Z výše uvedených důvodů se pak odvolací soud svým rozhodnutím
neodchýlil ani od žalobkyní citované judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, ze dne 31. 5. 2016,
sp. zn. II. ÚS 2635/15, ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, a ze dne 15.
2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15), neboť svým rozhodnutím právo na náhradu škody
ani nevyprázdnil, ani nepostupoval přepjatě formalisticky a žalobkyní uplatněný
nárok posoudil v souladu s právní úpravou a výše uvedenou judikaturou. Navíc u
posledních dvou odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu se z dovolání nepodává,
v jakém směru by se od nich měl odvolací soud odchýlit, nebo v čem konkrétně
mají být pro posuzovanou věc relevantní.
23. Namítá-li žalobkyně rovněž rozpor s usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 7 Ans 10/2012, tak toto rozhodnutí řeší
postup (resp. rozsah přezkumu důvodnosti přerušení řízení) v řízení na ochranu
proti nečinnosti dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
nikoliv možnost přezkumu důvodnosti přerušení správního řízení v řízení o
náhradu majetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. Na posuzovaný případ tudíž
jeho závěry nijak nedopadají.
24. V odstavcích 43 a 44 dovolání pak žalobkyně namítala i to, že
přestože je soud vázán žalobou, soudům nic nebránilo, aby uplatněný nárok
posoudily i podle jiných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., pokud by dospěly k
závěru, že žalobkyni postupem správního orgánu vznikla majetková újma, kterou
nelze odškodnit z titulu nesprávného úředního postupu, nýbrž z titulu
nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení, neboť právním posouzením nároku soud
vázán není. Soudy tak měly postupovat v rozporu s judikaturou Ústavního soudu
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3625/17) a
porušit právo žalobkyně na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny
základních práv a svobod. Ani tato otázka však přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím posouzení se odvolací soud od judikatury
Nejvyššího soudu neodchýlil. Ve shodě se skutkovým vymezením vzneseného nároku
(viz bod 1 rozsudku soudu prvního stupně a bod 2 rozsudku odvolacího soudu) se
ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jenž uzavřel, že po
celou dobu řízení žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu škody, která jí měla
být způsobena tím, že správní orgán nerozhodl o jejích žádostech na přiznání
příspěvků včas. Tedy že nebyly přiznány a vyplaceny v zákonem stanovených
lhůtách, rozhodnutí o přerušení řízení pak zmiňuje jako okolnost, proč nebylo o
jejích žádostech rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě.
25. K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné, což však v
daném případě splněno není.
26. Jak již bylo uvedeno výše, ani jedna předložená otázka nezakládala
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
27. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu