USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové
Wincorové a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci
žalobkyně BLESK Servis s. r. o., se sídlem v Milevsku, J. Mařánka 1163, IČO
27607429, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí 807/64, proti žalované České republice –
Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu
376/1, o zaplacení 20 226 895 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 260/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 55 Co 50/2025-374, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 20
226 895 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 21. 12.
2021 do zaplacení jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla
vzniknout z důvodu průtahů v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté
čtvrtletí roku 2018, ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 12 130 629
Kč s příslušenstvím, za první čtvrtletí roku 2019, ve vztahu k němuž žalobkyně
požadovala částku 7 619 692 Kč s příslušenstvím, a za druhé čtvrtletí roku
2019, ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 476 574 Kč s příslušenstvím
(dále jen „posuzovaná řízení“). V důsledku nečinnosti a průtahů v těchto
řízeních došlo ke zpoždění výplaty prostředků nezbytných pro úhradu nákladů
vznikajících v souvislosti se zaměstnáním osob se zdravotním postižením a
žalobkyně byla nucena omezit své podnikatelské aktivity, čímž jí ušel v žalobě
vyčíslený zisk.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v
pořadí prvním rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 22 C 260/2021-237, uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 226 895 Kč s příslušenstvím
(výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a na náhradu nákladů řízení
státu částku 665,50 Kč (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně) a
žalobkyně částku 602 675 Kč (výrok III prvního rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované
svým prvním rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 55 Co 64/2023-277, první
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího
soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 127 285,40 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího
soudu).
4. Oba tyto rozsudky však byly k dovolání žalované zrušeny rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, č. j. 30 Cdo 2547/2023-315, a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že soud
prvního stupně ani soud odvolací se nedržely ustálené judikatury Nejvyššího
soudu ohledně nároku na náhradu majetkové újmy způsobené nesprávným úředním
postupem spočívajícím v tom, že správní orgán nerozhodl v zákonem stanovených
lhůtách, a pochybily tak při posuzování existence nesprávného úředního postupu.
Zejména se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu vztahující se k běhu a stavění lhůt pro vydání správního rozhodnutí a
hodnotily důvodnost přerušení správního řízení či účelnost postupu správního
orgánu a rychlost reakce žalobkyně, přestože tak v projednávané věci činit
neměly, neboť ke zohlednění takových okolností slouží jiné typy nároků. Soudy
obou stupňů se pak rovněž dostatečně nevypořádaly s tím, z jakého důvodu
vycházely ze lhůty 30 dní pro rozhodnutí správního orgánu, ačkoliv správní
orgány s ohledem na rozsáhlost spisového materiálu a zvláštnost případu
vycházely z prodloužené lhůty 60 dnů.
5. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č.
j. 22 C 260/2021-347, žalobu zcela zamítl (výrok I druhého rozsudku soudu
prvního stupně) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu
nákladů řízení ve výši 5 465,50 Kč (výrok II druhého rozsudku soudu prvního
stupně).
6. Odvolací soud k odvolání žalobkyně svým druhým rozsudkem ze dne 9. 4.
2025, č. j. 55 Co 50/2025-374, druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II
druhého rozsudku odvolacího soudu).
7. Druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním,
a to v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl
pro nepřípustnost.
8. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I druhého rozsudku
odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II druhého rozsudku soudu prvního
stupně, a proti výroku II druhého rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o výroky, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením
odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje,
že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srovnej
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003,
nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
9. Ve vztahu k dovolání proti výroku I druhého rozsudku odvolacího soudu
v části, kterou byl potvrzen výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně o
věci samé, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
10. Žalobkyně v dovolání formulovala několik právních otázek, které by
měl Nejvyšší soud posoudit jinak, než jak to učinil ve svém předchozím rozsudku
v této věci, a namítala i rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, příp. s
judikaturou Ústavního soudu. Jednalo se o otázky (a) zda může průtah v řízení
(nečinnost správního orgánu) ve smyslu nesprávného úředního postupu správního
orgánu spočívat i v přerušení řízení, (b) zda se při posouzení existence
nesprávného úředního postupu zohledňuje i průtah v řízení (nečinnost správního
orgánu) spočívající v nedůvodném přerušení řízení, zejm. byl-li zjištěn v rámci
posuzovaných správních řízení nebo v řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti, (c) zda se průtahy (nečinnost) správního orgánu v době nedůvodného
přerušení řízení zohledňují při stanovení okamžiku, kdy řízení bez průtahů mělo
skončit, popř. při závěru o dodržení zákonných lhůt, a zda lhůty pro vydání
rozhodnutí dle správního řádu v takovém případě „neběží již od okamžiku, kdy se
taková překážka objeví, tedy i dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o přerušení
řízení“, (d) zda při odškodnění majetkové újmy způsobené průtahy (nečinností)
ve správním řízení je soud oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního
řízení, (e) zda lze nedůvodnost přerušení správního řízení zohlednit jen v
případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení
řízení a (f) zda může poškozený v případě nedůvodného přerušení řízení uplatnit
jen jiné typy nároků (tj. zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebo odškodnění
majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím). Všechny tyto otázky směřují
ke zpochybnění závěrů Nejvyššího soudu, kterými se řídily jak soud prvního
stupně, tak odvolací soud, ohledně posouzení toho, co lze pro účely nároku na
náhradu majetkové újmy z průtahů ve správním řízení za takový průtah považovat,
a určení okamžiku, kdy měla posuzovaná správní řízení při dodržení zákonných
lhůt skončit. Jejich prostřednictvím se pak žalobkyně pokouší prosadit svůj
názor, že soud je při odškodnění takové majetkové újmy oprávněn přezkoumat
důvodnost přerušení správního řízení a při určování okamžiku, kdy mělo správní
řízení skončit, má zohlednit i „průtahy“ spočívající v době nedůvodného
přerušení správního řízení.
11. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně, jehož skutkové i
právní závěry zcela akceptoval) zamítl žalobu z důvodu neexistence příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu a vznikem tvrzené
škody, neboť tvrzená škoda měla vznikat dlouho před tím, než měla posuzovaná
řízení dle závěrů soudů obou stupňů při dodržení zákonných lhůt skončit. Dále
odvolací soud uzavřel, že ačkoliv ve všech řízeních došlo k dílčím drobným
průtahům (porušení zákonných lhůt pro rozhodnutí), pokud jde o výplatu
příspěvku, tak ke zpoždění (o 19 dnů) došlo jen v prvním správním řízení, v
případě druhého a třetího však byl příspěvek vyplacen ještě před zákonným
termínem.
12. Byť žalobkyně výslovně nenapadla základní důvod pro zamítnutí její
žaloby, tedy závěr o neexistenci příčinné souvislosti, z obsahu dovolání je
zřejmé, že svými námitkami, že je třeba jako průtah v řízení hodnotit i
případnou neúčelnost přerušení řízení, zpochybňuje odvolacím soudem stanovené
okamžiky, kdy měla posuzovaná řízení skončit, tedy právní posouzení jednoho z
předpokladů vzniku nároku na náhradu škody (existence nesprávného úředního
postupu), mezi nimiž byla existence příčinné souvislosti zjišťována.
13. Pokud tedy jde o otázku zohlednění přerušení správního řízení při
posouzení nároku na náhradu majetkové újmy z průtahů ve správním řízení, resp.
z nedodržení zákonných lhůt pro rozhodnutí, tak Nejvyšší soud se k žalobkyní
formulovaným otázkám vyjádřil (na podkladě ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu) ve výše zmíněném rozsudku vydaném v tomto řízení dne 15. 5.
2024, č. j. 30 Cdo 2547/2023-315, proti němuž podaná Ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2318/24.
Nejvyšší soud v něm uzavřel, že v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodu,
která měla být zapříčiněna nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení
povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nelze
zkoumat důvodnost přerušení řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu
dojít, neboť v souladu s § 65 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu) po dobu přerušení řízení
neběží. Dobu přerušení řízení (resp. dobu, po níž se běh lhůty dle správního
řádu staví) tudíž nelze do běhu zákonné lhůty započítat, a to bez ohledu na to,
zda bylo řízení přerušeno nedůvodně. Nedůvodnost přerušení správního řízení lze
zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím
o přerušení řízení, za splnění podmínek § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon
č. 82/1998 Sb.“), nikoli však v případě škody způsobené výše uvedeným
nesprávným úředním postupem, ohledně které je soud v odškodňovacím řízení
pravomocným rozhodnutím o přerušení správního řízení vázán dle § 135 odst. 2
věta druhá o. s. ř. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 1018/2014). V této souvislosti Nejvyšší soud upozornil i na to,
že skutečnost, že nadřízený správní orgán v opatření proti nečinnosti vydaném
dle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu vysloví závěr, že přerušení řízení
považuje za nedůvodné a že lhůta k vydání rozhodnutí dle jeho názoru již
uplynula, nic nemění na tom, že tato lhůta ode dne, kdy nastal některý z důvodů
uvedených v § 64 odst. 1 správního řádu, pro nějž správní orgán řízení
přerušil, do ukončení tohoto přerušení řízení neběží a neskončí dříve než 15
dnů od tohoto data (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4.
2013, sp. zn. 5 Ans 4/2012).
14. Nejvyšší soud tudíž ve svém prvním rozsudku v této věci uzavřel, že
v rámci posouzení odpovědnosti státu za majetkovou újmu spočívá nesprávný
úřední postup správního orgánu dle § 13 odst. 1 OdpŠk v řízení se stanovenými
zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí v jejich nedodržení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2101/2005, který se sice
týká posuzování odpovědnosti státu podle předchozí právní úpravy, tedy dle
zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu
státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ale ve výše uvedeném směru jsou
jeho závěry aplikovatelné i na právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb.). Je tudíž
třeba určit, kdy takové řízení mělo dle právních předpisů, jež se na ně
vztahují, skončit, a to s přihlédnutím ke stavění běhu těchto lhůt z důvodu
přerušení řízení či při zohlednění běhu lhůt pro rozhodnutí odvolacích
správních orgánů, neboť teprve na tomto podkladě bude možné zodpovědět otázku,
zda se správní orgán nesprávného úředního postupu dopustil či nikoliv. V rámci
tohoto posuzování pak nelze hodnotit účelnost postupu správních orgánů či jeho
vady, které byly součástí rozhodovací činnosti a odrazily (projevily) se v
následně vydaném rozhodnutí (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí,
hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení) (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013), ani
zohledňovat vydání následně zrušených rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15) či přerušení řízení, které bylo
později hodnoceno jako nedůvodné (ať již v rámci vydaného opatření proti
nečinnosti nebo v rámci odvolacího přezkumu rozhodnutí o přerušení řízení), jež
je v souladu s § 76 odst. 5 větou druhou správního řádu, ve spojení s § 74
odst. 1 větou druhou správního řádu, rozhodnutím předběžně vykonatelným. S
ohledem na tyto skutečnosti totiž může poškozený uplatnit jiné typy nároků
(zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nebo
odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím), nikoliv odškodnění
majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu dle § 13
odst. 1 OdpŠk.
15. Od těchto svých předchozích závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se, a to
ani na podkladě námitek žalobkyně uvedených v dovolání, odchýlit a položené
otázky posoudit jinak. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud (a před ním soud
prvního stupně) výše uvedenými závěry řídil, od judikatury Nejvyššího soudu se
neodchýlil.
16. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě odškodnění
majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu v řízení
se stanovenými zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí dle § 13 odst. 1 OdpŠk
může tento nesprávný úřední postup spočívat, na rozdíl např. od soudního
řízení, kde takové lhůty stanovené nejsou a je tedy třeba zkoumat přiměřenou
délku řízení a odečítat jednotlivé období nečinnosti (míněno neaktivity) soudu,
pouze v jejich nedodržení. Z tohoto důvodu je tedy nezbytné v každém řízení
spočítat, kdy takové řízení mělo dle příslušného právního předpisu s ohledem na
konkrétní okolnosti dané věci skončit, což soudy obou stupňů učinily a ve
vztahu ke zohlednění vlivu přerušení řízení na běh zákonných lhůt k rozhodnutí
vyšly z výslovného znění § 65 odst. 1 správního řádu, což nad rámec výše
uvedené judikatury podpořily i odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu a právní literaturu (viz odstavce 45 a 47 až 50 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně ve spojení s odstavci 9 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Byť tedy žalobkyně v době přerušení řízení využívala nástroje na
odstranění „nečinnosti“ správního orgánu (opatření a žaloba proti nečinnosti),
s nimiž byla nakonec úspěšná, dle výše uvedené judikatury to neznamená, že by
se nějak zpětně zkracovala z důvodu přerušení řízení dle § 65 odst. 1 správního
řádu neběžící lhůta pro rozhodnutí, nýbrž jejich výsledkem bylo pouze
přezkoumání důvodnosti tohoto přerušení řízení a v případě závěru, že není
důvodné, stanovení nové lhůty pro rozhodnutí (jejíž dodržení pak soudy obou
stupňů zkoumaly), jak ostatně vyplývá ze skutkových zjištění (viz odstavce 8 až
10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 8 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu).
17. Namítala-li žalobkyně rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu s
poukazem na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu v této věci a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 454/2025, a obdobnou pasáž
ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, s tím, že není žádného důvodu činit rozdíl v posouzení
existence nesprávného úředního postupu (jako předpokladu odpovědnosti státu
podle zákona č. 82/1998 Sb.) v závislosti na tom, zda jde o uplatnění újmy
majetkové (škody) či újmy nemajetkové, Nejvyšší soud uvádí, že se oba rozsudky
týkají (jak je i žalobkyni známo) vzájemně odlišných typů nároků (tj.
odškodnění majetkové újmy z nedodržení zákonných lhůt pro rozhodnutí a
zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení), u nichž se
zkoumají zcela odlišné skutečnosti, což ostatně vyplývá i z v dovolání
citovaných pasáží. Jejich závěry tak nelze nijak porovnávat.
18. Poukazovala-li žalobkyně rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1572/2024, tak jí odkazované odstavce 24 a 25 se
věnují otázce posuzování příčinné souvislosti, a to předvídatelnosti vzniku
škody a vlivu nevydání správního rozhodnutí, na něž měl poškozený právní nárok,
tedy otázkám v posuzované věci neřešeným. Navíc žalobkyní zdůrazněná věta z
tohoto rozhodnutí, že porušení povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí v
zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené je „vždy nesprávným úředním
postupem (za který stát odpovídá)“ je vytržená z kontextu a v žádném případě z
ní nevyplývá, že by soud měl dovodit existenci nesprávného úředního postupu
správního orgánu v řízení se zákonem stanovenými lhůtami i v případě, že tyto
lhůty dodrženy byly přiměřenou lhůtou pro rozhodnutí se totiž lze zabývat pouze
v těch řízeních, která zákonnými lhůtami pro rozhodnutí svázány nejsou, jak
ostatně vyplývá přímo ze znění § 13 odst. 1 OdpŠk.
19. Z výše uvedených důvodů se pak odvolací soud svým rozhodnutím
neodchýlil ani od žalobkyní citované judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, ze dne 31. 5. 2016,
sp. zn. II. ÚS 2635/15, ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, a ze dne 15.
2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15), neboť svým rozhodnutím právo na náhradu škody
ani nevyprázdnil, ani nepostupoval přepjatě formalisticky a žalobkyní uplatněný
nárok (s tím, že to je žalobkyně, kdo v žalobě vymezil, jaký konkrétní nárok
vyplývající z jakých skutkových okolností v řízení uplatňuje) posoudil v
souladu s právní úpravou a výše uvedenou judikaturou. Navíc u posledních dvou
odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu se z dovolání nepodává, v jakém směru
by se od nich měl odvolací soud odchýlit, nebo v čem konkrétně mají být pro
posuzovanou věc relevantní.
20. Namítá-li žalobkyně rovněž rozpor s usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 7 Ans 10/2012, tak toto rozhodnutí řeší
postup (resp. rozsah přezkumu důvodnosti přerušení řízení) v řízení na ochranu
proti nečinnosti dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, nikoliv možnost přezkumu důvodnosti přerušení správního řízení v
řízení o náhradu majetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. Na posuzovaný případ
tudíž jeho závěry nijak nedopadají. Nadto se nejedná ani o součást judikatury
Nejvyššího soudu.
21. V odstavcích 49 a 50 dovolání pak žalobkyně namítala i to, že
přestože je soud vázán žalobou, soudům nic nebránilo, aby uplatněný nárok
posoudily i podle jiných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., pokud by dospěly k
závěru, že žalobkyni postupem správního orgánu vznikla majetková újma, kterou
nelze odškodnit z titulu nesprávného úředního postupu, nýbrž z titulu
nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení, neboť právním posouzením nároku soud
vázán není, čímž postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3625/17) a porušily
její právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních
práv a svobod. Ani tato otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť při jejím posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího
soudu neodchýlil, pokud se ve shodě se skutkovým vymezením vzneseného nároku
ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jenž uzavřel, že po
celou dobu řízení žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu škody, která jí měla
být způsobena tím, že správní orgán nerozhodl o jejích žádostech na přiznání
příspěvků včas, tedy že nebyly přiznány a vyplaceny v zákonem stanovených
lhůtách, rozhodnutí o přerušení řízení pak zmiňuje jako okolnost, proč nebylo o
jejích žádostech rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, a na této příčině vzniku
uplatněné škody (tj. nerozhodnutí o jejích žádostech v zákonem stanovených
lhůtách) pak žalobkyně trvala i po výzvě k doplnění tvrzení a důkazních návrhů
dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (viz odstavec 40 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně ve spojení s odstavcem 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
22. Při posuzování toho, co je vlastním předmětem civilního řízení, je
třeba mít na zřeteli, na základě jakých skutkových tvrzení se svého nároku
žalobce, coby pán sporu [tzv. dominus litis] domáhá. Ve sporném řízení,
ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v
ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce
svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby
bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že
budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě
ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného
žalobou, který je předmětem řízení. Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen
žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže
přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen,
neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
či rozsudek ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006). V žalobě žalobkyně
skutkově vymezila svůj nárok tak, že jí škoda ve formě ušlého zisku vznikla v
důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že úřad práce
rozhodl o jejích třech žádostech o příspěvky na podporu zaměstnanosti až za 455
dní (žádost o příspěvek za 4. čtvrtletí roku 2018), za 321 dní (žádost o
příspěvek za 1. čtvrtletí roku 2019) a za 232 dní (žádost o příspěvek za 2. čtvrtletí roku 2019), vinou čehož byla výrazně zpožděna výplata těchto
příspěvků v celkovém objemu 49,7 milionů Kč, což narušilo žalobkyni cash flow a
vynutilo si omezení jejích podnikatelských aktivit, pročež jí ušel v žalobě
specifikovaný zisk. Na tomto pak žalobkyně setrvala i po výzvě soudu prvního
stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. u jednání dne 17. 8. 2022 k upřesnění,
co konkrétně považuje za příčinu vzniku škody, tedy jaké průtahy či jiné
pochybení správních orgánů škodu způsobily, a skutkové vymezení nároku
nezměnila až do konce řízení, pouze od jednání před soudem prvního stupně dne
11. 10. 2024 poukazovala na to, že soud může zjištěný skutkový stav posoudit i
podle jiných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., tedy i jako nárok na náhradu
škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Vymezený předmět řízení tedy nedoznal
změny ani po doručení zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024,
sp. zn. 30 Cdo 2547/2023, v němž byla žalobkyně upozorněna mimo jiné i na to,
že v posuzovaném druhu nároku nelze účelnost přerušení řízení posuzovat a že
případnou majetkovou újmu z nedůvodného přerušení řízení vyplývající je možné
požadovat pouze v rámci nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím
o přerušení řízení. Shodný skutkový požadavek vyplývá i z dovolání, v němž
žalobkyně nadále argumentuje tím, že zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle
ní dodrženy nebyly, neboť zohlednitelný průtah (nečinnost) správního orgánu
představuje i nedůvodné přerušení řízení.
V této souvislosti Nejvyšší soud
připomíná, že pokud by žalobkyně skutečně hodlala odvozovat své nároky od
nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení, musela by konkretizovat, od kterého
z těchto rozhodnutí odvozuje jaký nárok, neboť každé ze tří řízení bylo
přerušeno, a to dvě dokonce opakovaně. To však žalobkyně neučinila a svůj nárok
odvozovala od celkové délky každého ze tří posuzovaných řízení o jejích
žádostech o příspěvek, o nichž nemělo být rozhodnuto včas.
23. K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné, což však v
daném případě splněno není.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §
243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a
zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které
nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem a nedoložila ani výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla
přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden
úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s
§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Hana Poláškován Wincorová
předsedkyně senátu